Horní Cerekev leží na česko-moravském pomezí, 15 km jihovýchodně
od Pelhřimova v malebné krajině Českomoravské vysočiny. Městečko
letos oslaví v polovině června významné kulatiny, a to 650 let od
první písemné zmínky. V rámci slavností se představí osobnosti
hudební i sportovní scény a bohatý celodenní program nabídne zábavu
pro celou rodinu.
Horní Cerekev leží na česko-moravském pomezí, 15 km jihovýchodně od Pelhřimova v malebné krajině Českomoravské vysočiny. Městečko letos oslaví v polovině června významné kulatiny, a to 650 let od první písemné zmínky. V rámci slavností se představí osobnosti hudební i sportovní scény a bohatý celodenní program nabídne zábavu pro celou rodinu bez ohledu na věkovou skupinu. Připravena jsou hudební představení Petra Koláře, Rangers a místní rockové formace VIGO, soutěže a atrakce pro děti či zábavně – naučná historická představení.
Horní Cerekev ale nabízí více než „světské radovánky“, ale v rámci výletu určitě stojí za to navštívit nedaleký zatopený lom, kde se nachází místní čtyřmetrový dřevěný žralok či renesanční zámek, který byl ve 14. století zbudován jako vodní tvrz, starý židovský hřbitov ze 17. století a v neposlední řadě kapličku Svatého Františka. Příznivce cyklistického sportu zve Horní Cerekve každoročně na Trek Bikemaraton „Přes tři vrchy Vysočiny“ Ubytovat se výletníci mohou například v Apartmánu u Freyů, či na privátě U Fousů. Doprava do Horní Cerekve je jednoduchá, a to vlakem, autobusem z Jihlavy, Pelhřimova anebo přímým ranním spojem z Prahy.
Přesné datum založení není dle historických pramenů známo. Původní osada byla nazvána po svém zakladateli Líčkovice, později byla pojmenována podle dřevěného kostela, v tehdejším jazyce – cierkev. Osadu rozšířil ve 13. století Dobeš z Bechyně, nejvyšší maršál Království českého, po kterém se nazývala Cerekev Dobešova. Městečko bylo přes své české jméno od počátku německé. Bylo založeno pro německé horníky okolních stříbrných dolů, které však byly již v průběhu 14. století vytěženy. Nový přísun českého obyvatelstva zaznamenala obec až v průběhu husitských válek.
První doklad o městě je až z roku 1361. Dobeš z Bechyně vystavěl při kraji největšího rybníka vodní tvrz s příkopy. Ve druhé polovině 14. století vládli v Cerekvi páni z Vlašimi a Jankova, po nich ji drželi Krušinové z Lichtenberka. Jistě nejvýznamnějšími majiteli se však stali příslušníci jednoho z nejstarších rodů zdejšího kraje – Léskovcové (r. 1411 – 1655). Po nejstarším známém členu rodu, Janu, byla pojmenována Cerekev Léskovcova Superiori (Horní). Roku 1655 přechází dědictvím na Maxmiliána Valentina z Martinic. Od roku 1662 se na cerekvickém panství vystřídala v rychlém sledu řada majitelů. V roce 1821, za vlády hraběte Kryštofa Cavrianiho, byla Horní Cerekev postižena velkým požárem, který zachvátil 82 domů. Posledním majitelem panství se stává rod Hohenzollernů, a to v letech 1842 – 1945.
Od 50. let minulého století prošlo město několika změnami, přežilo období socialismu a po revoluci se zde začalo ještě více rozvíjet zemědělství a soukromé podnikání. K Horní Cerekvi v současnosti patří (Hříběcí, Chrástov, Těšenov, Turovka) a má téměř 2.000 obyvatel. Malebné okolí a zámek Horní Cerekve či nedaleký lom každoročně láká rodiny s dětmi i výletníky z Čech i Moravy.
Mezi slavné rodáky Horní Cerekve patří matka Karla Havlíčka Borovského, Josefina Havlíčková či známý herec Josef Dvořák, jehož tvorbě je věnovaná i část zdejšího muzea.
Horní Cerekev leží na česko-moravském pomezí, 15 km jihovýchodně od Pelhřimova v malebné krajině Českomoravské vysočiny. Městečko letos oslaví v polovině června významné kulatiny, a to 650 let od první písemné zmínky. V rámci slavností se představí osobnosti hudební i sportovní scény a bohatý celodenní program nabídne zábavu pro celou rodinu bez ohledu na věkovou skupinu. Připravena jsou hudební představení Petra Koláře, Rangers a místní rockové formace VIGO, soutěže a atrakce pro děti či zábavně – naučná historická představení.
Horní Cerekev ale nabízí více než „světské radovánky“, ale v rámci výletu určitě stojí za to navštívit nedaleký zatopený lom, kde se nachází místní čtyřmetrový dřevěný žralok či renesanční zámek, který byl ve 14. století zbudován jako vodní tvrz, starý židovský hřbitov ze 17. století a v neposlední řadě kapličku Svatého Františka. Příznivce cyklistického sportu zve Horní Cerekve každoročně na Trek Bikemaraton „Přes tři vrchy Vysočiny“ Ubytovat se výletníci mohou například v Apartmánu u Freyů, či na privátě U Fousů. Doprava do Horní Cerekve je jednoduchá, a to vlakem, autobusem z Jihlavy, Pelhřimova anebo přímým ranním spojem z Prahy.
Přesné datum založení není dle historických pramenů známo. Původní osada byla nazvána po svém zakladateli Líčkovice, později byla pojmenována podle dřevěného kostela, v tehdejším jazyce – cierkev. Osadu rozšířil ve 13. století Dobeš z Bechyně, nejvyšší maršál Království českého, po kterém se nazývala Cerekev Dobešova. Městečko bylo přes své české jméno od počátku německé. Bylo založeno pro německé horníky okolních stříbrných dolů, které však byly již v průběhu 14. století vytěženy. Nový přísun českého obyvatelstva zaznamenala obec až v průběhu husitských válek.
První doklad o městě je až z roku 1361. Dobeš z Bechyně vystavěl při kraji největšího rybníka vodní tvrz s příkopy. Ve druhé polovině 14. století vládli v Cerekvi páni z Vlašimi a Jankova, po nich ji drželi Krušinové z Lichtenberka. Jistě nejvýznamnějšími majiteli se však stali příslušníci jednoho z nejstarších rodů zdejšího kraje – Léskovcové (r. 1411 – 1655). Po nejstarším známém členu rodu, Janu, byla pojmenována Cerekev Léskovcova Superiori (Horní). Roku 1655 přechází dědictvím na Maxmiliána Valentina z Martinic. Od roku 1662 se na cerekvickém panství vystřídala v rychlém sledu řada majitelů. V roce 1821, za vlády hraběte Kryštofa Cavrianiho, byla Horní Cerekev postižena velkým požárem, který zachvátil 82 domů. Posledním majitelem panství se stává rod Hohenzollernů, a to v letech 1842 – 1945.
Od 50. let minulého století prošlo město několika změnami, přežilo období socialismu a po revoluci se zde začalo ještě více rozvíjet zemědělství a soukromé podnikání. K Horní Cerekvi v současnosti patří (Hříběcí, Chrástov, Těšenov, Turovka) a má téměř 2.000 obyvatel. Malebné okolí a zámek Horní Cerekve či nedaleký lom každoročně láká rodiny s dětmi i výletníky z Čech i Moravy.
Mezi slavné rodáky Horní Cerekve patří matka Karla Havlíčka Borovského, Josefina Havlíčková či známý herec Josef Dvořák, jehož tvorbě je věnovaná i část zdejšího muzea.
Ve čtvrtek 12. 5. zakončilo Hnutí Brontosaurus sbírkovou akci Společně pro školu v Himálajích benefičním
koncertem Lenky Dusilové s hostem Pavlem Liškou. Koncert v krásném
prostředí vygradoval velmi úspěšnou dražbou.
Ve čtvrtek 12. 5. 2011 zakončilo Hnutí Brontosaurus sbírkovou akci Společně pro školu v Himálajích benefičním koncertem Lenky Dusilové s hostem Pavlem Liškou. Příznivci projektu i široká veřejnost měli nejen krásný kulturní zážitek, ale také si připomněli, co všechno Brontosauři udělali pro pomoc v Mulbekhu a jaké mají další plány!
„Mým snem je podívat se do Himálají a líbí se mi, jak Brontosauři podporují právě místní děti,“ vysvětlil na začátku koncertu herec Pavel Liška. Potom Lenka rozezněla svou kytarou koncertní sál pověstný výbornou akustikou. Sto padesát posluchačů si vychutnalo úžasnou hudbu a pohled na osvětlené pódium krásného barokního sálu.
Dražba všechny překvapila. Obrázky a fotografie se podařilo vydražit skoro za 40 tisíc. Na neuvěřitelných osm tisíc, se vyšplhal obrázek Draka a těsně za ním skončil Jak, který byl vydražen za 7100 Kč. Nejcennější fotografií se stala fotka Údolí vesnice Mulbekh, kterou za sedm tisíc vydražila majitelka obchodu Tibet v Brně (www.tibetvbrne.cz) paní Jurečková. Dražby se zúčastnila i samotná Lenka Dusilová. Ta si odnesla obrázek Setí za 3500 Kč.
Na závěr koncertu rekapituloval Jiří Sázel co všechno se pro školu v Mulbekhu podařilo udělat. Díky sbírce pořádané v Brně první květnový týden mohli lidé přispět a zároveň se dozvědět více o životě v Himálajích. „Ze sbírky mám super pocit. U stánku se zastavila spousta milých lidí, s kterými jsme vedli skvělé rozpravy nad fotkami. Jsem ráda, že jsem mohla pomoci a těším se, až si to příště zopakuji,“ hodnotní své dojmy dobrovolnice Alice v závěrečném feedbacku.
„Sbírka v Brně však nebyla jediná akce, kterou jsme uspořádali. Prodejem kalendáře, listopadovým a květnovým benefičním koncertem, dražbou obrázků a fotografií, dary firem a individuálních dárců a dalšími aktivitami jsme získali pro školu v Mulbekhu neuvěřitelných 750 tisíc korun, díky kterým pokryjeme 60% rozpočtu nového školního internátu,“ shrnul Jiří Sázel, koordinátor projektu.
Díky za vaši důvěru a taky všem, kteří se zapojili!
Ve čtvrtek 12. 5. 2011 zakončilo Hnutí Brontosaurus sbírkovou akci Společně pro školu v Himálajích benefičním koncertem Lenky Dusilové s hostem Pavlem Liškou. Příznivci projektu i široká veřejnost měli nejen krásný kulturní zážitek, ale také si připomněli, co všechno Brontosauři udělali pro pomoc v Mulbekhu a jaké mají další plány!
„Mým snem je podívat se do Himálají a líbí se mi, jak Brontosauři podporují právě místní děti,“ vysvětlil na začátku koncertu herec Pavel Liška. Potom Lenka rozezněla svou kytarou koncertní sál pověstný výbornou akustikou. Sto padesát posluchačů si vychutnalo úžasnou hudbu a pohled na osvětlené pódium krásného barokního sálu.
Dražba všechny překvapila. Obrázky a fotografie se podařilo vydražit skoro za 40 tisíc. Na neuvěřitelných osm tisíc, se vyšplhal obrázek Draka a těsně za ním skončil Jak, který byl vydražen za 7100 Kč. Nejcennější fotografií se stala fotka Údolí vesnice Mulbekh, kterou za sedm tisíc vydražila majitelka obchodu Tibet v Brně (www.tibetvbrne.cz) paní Jurečková. Dražby se zúčastnila i samotná Lenka Dusilová. Ta si odnesla obrázek Setí za 3500 Kč.
Na závěr koncertu rekapituloval Jiří Sázel co všechno se pro školu v Mulbekhu podařilo udělat. Díky sbírce pořádané v Brně první květnový týden mohli lidé přispět a zároveň se dozvědět více o životě v Himálajích. „Ze sbírky mám super pocit. U stánku se zastavila spousta milých lidí, s kterými jsme vedli skvělé rozpravy nad fotkami. Jsem ráda, že jsem mohla pomoci a těším se, až si to příště zopakuji,“ hodnotní své dojmy dobrovolnice Alice v závěrečném feedbacku.
„Sbírka v Brně však nebyla jediná akce, kterou jsme uspořádali. Prodejem kalendáře, listopadovým a květnovým benefičním koncertem, dražbou obrázků a fotografií, dary firem a individuálních dárců a dalšími aktivitami jsme získali pro školu v Mulbekhu neuvěřitelných 750 tisíc korun, díky kterým pokryjeme 60% rozpočtu nového školního internátu,“ shrnul Jiří Sázel, koordinátor projektu.
Díky za vaši důvěru a taky všem, kteří se zapojili!
Než se dostanu k zemi, na jejímž území se odehrála jedna
z největších bitev, aspoň podle Homérovy Iliady, rád bych dal radu
všem cestovatelům ohledně víz. Nenechávejte vyřizování na poslední
chvíli, můžete taky zůstat doma.
Další článek věnuji loňské cestě na východ Turecka. Než se dostanu k zemi, na jejímž území se odehrála jedna z největších bitev, aspoň podle Homérovy Iliady, rád bych dal radu všem cestovatelům ohledně víz. Nenechávejte vyřizování na poslední chvíli, můžete taky zůstat doma. Doporučuji si víza vyřizovat 2–3 měsíce předem.
Martin, Jiří a já jsme původně nechtěli cestovat po Turecku. Měli jsme namířeno do Íránu na horu Damavand (5671 m, jedná se o nejvyšší sopku v Asii). Toto tvrzení jsme si však na vlastní kůži neověřili, protože víza nám nedošla včas a letenku do Istanbulu, z kterého jsme chtěli vlakem přejet do Íránu, jsme nechtěli nechat propadnout. Byli jsme proto nuceni změnit plány. Naši novou prioritou se stala hora Ararat (5137 m).
Ještě teď má pro mne toto téma příchuť slupky grepu máčenou v pelyňkovém čaji, protože obě tyto hory od sebe leží pouhých 800 km a Ararat je od íránských hranic vzdálen jen 15 km. Snad se mi jednou povede vstoupit na íránskou půdu, slyšel jsem, že jde o zemi s bohatou kulturou a velkou náklonností k cestovatelům, nemluvě o tom, že je tam levně. V následujících řádcích bych se chtěl věnovat horské části naší cesty.
Konec keců, pojďme cestovat!
Celkem jsme se vydrápali na 3 vrcholy. Každý z nich byl něčím jedinečný a odlišný od těch ostatních. Nejprve bych si vzal na paškál Ararat. Než jsme se dostali do terorismem trochu utlumené oblasti, vesničky Dogubeyazit, museli jsme urazit cestu dlouhou 1200 km začínající v Istanbulu. Pro cestování jsme si zvolili autobus, protože vlaková trasa nebyla v provozu. Nakonec se ukázalo, že autobus byla dobrá volba. Byl levný, se servisem a vodou zdarma. Řekl bych, že autobus byl srovnatelný s autobusy Student Agency, ale dvakrát levnější. Po pár přestupech jsme se dostali do vesničky Dogubeyazit, která je střežena velikánem jménem Ararat. Zde se na nás sesypali žebráci v podobě místních dítek. Na jejich výzvy k obdarování jsme nereagovali. Platí zde pravidlo, dáš jednomu, seběhne se sto dalších a stokrát vytrvalejších, a proto jsme nasadili ty nejdrsnější výrazy okoukané od akčních hrdinů amerických béčkových filmů devadesátých let a vyrazili jsme směr pekárna. Za pár tureckých lir jsme dostali chléb tak křupavý a čerstvý, že jsem ho nechtěl nikdy dojíst. Vychutnával jsem si tu atmosféru blízkého východu s kusem chleba, který v sobě měl tu atmosféru poctivé práce. Další kroky nás směrovaly k nalezení někoho, kdo nám řekne co dál.
Jelikož v přilehlých horách byli v roce 2008 separatistickou stranou kurdských pracujících (PKK) uneseni 3 němečtí horolezci, je zde turistům povolen vstup jen s průvodcem. Ale nenechte se mýlit, asi o 6 dnů později jsme stopovali a jediní, kdo nám za 2 hodiny zastavil, byli právě 3 kurdští chlápci. No, jak jsem se již zmínil, bylo potřeba povolení a průvodce. Tato situace samozřejmě nahrává místním cestovkám, které nabízejí své průvodce a doufají, že zákaz nikdy neskončí. Asi po 20 minutách si nás našel nějaký chlapík, to víte, 3 bílí kluci s krosnami na zádech, to přímo křičí „Ararat“. Byl tak v našem věku, pozval nás na čaj, u kterého nám udělá nabídku. Asi po 10 minutách jsme dostali celkem dobrou cenu a navíc jsme mohli jít bez průvodce. Navrch jsme dostali 3 páry maček k zapůjčení, které jsme sice nepoužili, ale jako zátěž v batohu posloužily skvěle. Ten den jsme nocovali nad městem u nedalekého kláštera.
Hned ráno nás vyvezla dodávka do poslední osady zhruba ve výšce 2000 m a odtud jsme pokračovali po svých. Po chvíli jsme si dali pauzu na sváču a dojedli jsme poslední zbytky řízků z domova, ještě podotknu, že na strouhance byla plíseň, ale řídili jsme se Jiřího heslem „Přece to nevyhodíme“.
Cestou jsme v jedné ze skal ukryli přebytečné věci (jídlo, oblečení). Tento bod jsme uložili do „dží-pí-esky“ a plni entusiasmu jsme pokračovali směr vrchol. Cestou na vrchol se nic dramatického nestalo až na to, že jsem po Jiřím házel koule sněhu a on na to reagoval, pro něj typicky – uražením se. Když nám pomalu slunce mávalo svými paprsky na rozloučenou, dorazili jsme do základního tábora ve výšce 4000 m, bohužel tam bylo plno a my jsme pokračovali o pár desítek metrů výše. Tábor jsme rozbili přímo ve svahu. Vykopat patřičný zářez pro stan bylo po celodenním pochodu a ve výšce nad 4000 m dosti vysilující, přirovnal bych to k posledním kolu dvanácti kolové bitvy o titul šampiona v boxu. Po našem boji se sněhem byla už tma.
Když jsme se konečně uvelebili ve spacácích, bylo nám pěkně zle. Zimnice lomcovala celým mým tělem jako bych byl panák sešitý z hadrů. Moje zuby o sebe klepaly tak, že je mohl Beethoven použít jako hudební nástroj ve své Deváté. Stále mi nelezlo na rozum co se děje, byl jsem ve svém druhém domově jménem Marmot-Never Summer (spacák) a na sobě jsem měl snad všechno oblečení. Chvíli jsem si myslel, že za to může ten zkažený řízek, ale potom jsem to zavrhl, protože Jiřímu nic nebylo. Po dvou hodinách „tance“ v rytmu tekna jsem se do sebe snažil dostat nějaké jídlo, ale zmohl jsem se jen na 4 lžičky a předal jsem pochodeň jídla Jiřímu, který byl jediný vitální. Nakonec se mi podařilo usnout. S odstupem času a nabytými zkušenostmi jsem zjistil, že jsme to ten den asi přehnali s převýšením. Ráno už jsme byli v pořádku a připraveni k výstupu.
Vyšli jsme asi kolem desáté, což bylo hodně pozdě. Důvodem bylo počasí, které bylo jako na houpačce. Martin byl proti výstupu, ale já a Jiří jsme ho přehlasovali, což, jak se později ukázalo, nebyl nejlepší nápad. Zhruba ve výšce 5000 m jsme potkali skupinku, která už mířila dolů. Na vrcholu nebyli z důvodu špatného počasí. My jsme to nevzdali a s tvrdohlavostí raněného býka v koridě, jsme pokračovali dále. Počasí už se tak zhoršilo, že viditelnost byla jen 30–50 m. Martin šel kousek před námi, a když jsem viděl, že se zastavil, tak to znamenalo buď vrchol anebo nějaký problém. První myšlenka byla správná.
Sestup plný adrenalinu
Nahoře jsme se moc nezdržovali, ale pamatuji si, že vytáhnout náhradní baterky z foťáku, byl téměř nadlidský úkol. Když jsme byli dostatečně zbičováni větrem, otočili jsme to dolů. Po třech minutách jsme ztratili cestu a řídili se jen GPS navigací. Ta nás sice vedla správným směrem, ale špatnou cestou. Ocitli jsme se v lavinovém svahu. Za ty dvě hodinky napadlo pěkných pár centimetrů sněhu a my měli vážné obavy, aby se na ledovém podkladu sníh neproměnil v lavinu. Začínali jsme se utěšovat myšlenkou, že přinejhorším sejdeme do údolí a noc už nějak přečkáme. Hlavně že zmizíme z té výšky. Všude by to bylo lepší, než být ve výšce 5000 m zády k lavině. Doteď nevím, jak jsme se dostali ke stanu, ale prostě se nám to pomocí GPS nějak povedlo. Přišli jsme z úplně jiné strany, než jsme vycházeli. Pozitivní na celém sestupu bylo to, že jsme nezpanikařili a pořád si udržovali pozitivní myšlení, které je v takových momentech to nejdůležitější. V takové chvíli, vám mozek pracuje na plné obrátky a to musíte využít ve svůj prospěch.
Nálada ve stanu byla dobrá, akorát se vyměnily role z předešlého večera. Já a Martin jsme byli plni euforie a vitality, ale Jiří byl, jak říkáme „na sračky“. Po výstupu je ideální pořádně pít. Tak jsem donekonečna roztápěl sníh a snažil se nás zavodnit. Další den už bylo vše úžasné, skvělé a my si užívali slunce při sestupu. Nohy byly lehké jako nikdy. Užíval jsem si to, jak se mi nekontrolovatelně bořily v měkké moučce, kterou slunce proměnilo ze zmrzlé, ledové krusty.
Příjemný byl také nalezený pomeranč, který tu musela vytratit nějaká jiná parta. Když jsem se podíval na Jiřího obličej, v hlavě mi proběhla věta „přece to nevyhodíme“ a za pár vteřin už jsme do sebe ládovali zmrzlé ovoce, což byl náš pomeranč na vrcholu pomyslného tureckého dortíku s názvem Ararat. Je mi líto, že nemám fotky ze sestupu, ale vždycky, když jste v takové situaci, nemáte myšlenky na focení.
Další článek věnuji loňské cestě na východ Turecka. Než se dostanu k zemi, na jejímž území se odehrála jedna z největších bitev, aspoň podle Homérovy Iliady, rád bych dal radu všem cestovatelům ohledně víz. Nenechávejte vyřizování na poslední chvíli, můžete taky zůstat doma. Doporučuji si víza vyřizovat 2–3 měsíce předem.
Martin, Jiří a já jsme původně nechtěli cestovat po Turecku. Měli jsme namířeno do Íránu na horu Damavand (5671 m, jedná se o nejvyšší sopku v Asii). Toto tvrzení jsme si však na vlastní kůži neověřili, protože víza nám nedošla včas a letenku do Istanbulu, z kterého jsme chtěli vlakem přejet do Íránu, jsme nechtěli nechat propadnout. Byli jsme proto nuceni změnit plány. Naši novou prioritou se stala hora Ararat (5137 m).
Ještě teď má pro mne toto téma příchuť slupky grepu máčenou v pelyňkovém čaji, protože obě tyto hory od sebe leží pouhých 800 km a Ararat je od íránských hranic vzdálen jen 15 km. Snad se mi jednou povede vstoupit na íránskou půdu, slyšel jsem, že jde o zemi s bohatou kulturou a velkou náklonností k cestovatelům, nemluvě o tom, že je tam levně. V následujících řádcích bych se chtěl věnovat horské části naší cesty.
Konec keců, pojďme cestovat!
Celkem jsme se vydrápali na 3 vrcholy. Každý z nich byl něčím jedinečný a odlišný od těch ostatních. Nejprve bych si vzal na paškál Ararat. Než jsme se dostali do terorismem trochu utlumené oblasti, vesničky Dogubeyazit, museli jsme urazit cestu dlouhou 1200 km začínající v Istanbulu. Pro cestování jsme si zvolili autobus, protože vlaková trasa nebyla v provozu. Nakonec se ukázalo, že autobus byla dobrá volba. Byl levný, se servisem a vodou zdarma. Řekl bych, že autobus byl srovnatelný s autobusy Student Agency, ale dvakrát levnější. Po pár přestupech jsme se dostali do vesničky Dogubeyazit, která je střežena velikánem jménem Ararat. Zde se na nás sesypali žebráci v podobě místních dítek. Na jejich výzvy k obdarování jsme nereagovali. Platí zde pravidlo, dáš jednomu, seběhne se sto dalších a stokrát vytrvalejších, a proto jsme nasadili ty nejdrsnější výrazy okoukané od akčních hrdinů amerických béčkových filmů devadesátých let a vyrazili jsme směr pekárna. Za pár tureckých lir jsme dostali chléb tak křupavý a čerstvý, že jsem ho nechtěl nikdy dojíst. Vychutnával jsem si tu atmosféru blízkého východu s kusem chleba, který v sobě měl tu atmosféru poctivé práce. Další kroky nás směrovaly k nalezení někoho, kdo nám řekne co dál.
Jelikož v přilehlých horách byli v roce 2008 separatistickou stranou kurdských pracujících (PKK) uneseni 3 němečtí horolezci, je zde turistům povolen vstup jen s průvodcem. Ale nenechte se mýlit, asi o 6 dnů později jsme stopovali a jediní, kdo nám za 2 hodiny zastavil, byli právě 3 kurdští chlápci. No, jak jsem se již zmínil, bylo potřeba povolení a průvodce. Tato situace samozřejmě nahrává místním cestovkám, které nabízejí své průvodce a doufají, že zákaz nikdy neskončí. Asi po 20 minutách si nás našel nějaký chlapík, to víte, 3 bílí kluci s krosnami na zádech, to přímo křičí „Ararat“. Byl tak v našem věku, pozval nás na čaj, u kterého nám udělá nabídku. Asi po 10 minutách jsme dostali celkem dobrou cenu a navíc jsme mohli jít bez průvodce. Navrch jsme dostali 3 páry maček k zapůjčení, které jsme sice nepoužili, ale jako zátěž v batohu posloužily skvěle. Ten den jsme nocovali nad městem u nedalekého kláštera.
Hned ráno nás vyvezla dodávka do poslední osady zhruba ve výšce 2000 m a odtud jsme pokračovali po svých. Po chvíli jsme si dali pauzu na sváču a dojedli jsme poslední zbytky řízků z domova, ještě podotknu, že na strouhance byla plíseň, ale řídili jsme se Jiřího heslem „Přece to nevyhodíme“.
Cestou jsme v jedné ze skal ukryli přebytečné věci (jídlo, oblečení). Tento bod jsme uložili do „dží-pí-esky“ a plni entusiasmu jsme pokračovali směr vrchol. Cestou na vrchol se nic dramatického nestalo až na to, že jsem po Jiřím házel koule sněhu a on na to reagoval, pro něj typicky – uražením se. Když nám pomalu slunce mávalo svými paprsky na rozloučenou, dorazili jsme do základního tábora ve výšce 4000 m, bohužel tam bylo plno a my jsme pokračovali o pár desítek metrů výše. Tábor jsme rozbili přímo ve svahu. Vykopat patřičný zářez pro stan bylo po celodenním pochodu a ve výšce nad 4000 m dosti vysilující, přirovnal bych to k posledním kolu dvanácti kolové bitvy o titul šampiona v boxu. Po našem boji se sněhem byla už tma.
Když jsme se konečně uvelebili ve spacácích, bylo nám pěkně zle. Zimnice lomcovala celým mým tělem jako bych byl panák sešitý z hadrů. Moje zuby o sebe klepaly tak, že je mohl Beethoven použít jako hudební nástroj ve své Deváté. Stále mi nelezlo na rozum co se děje, byl jsem ve svém druhém domově jménem Marmot-Never Summer (spacák) a na sobě jsem měl snad všechno oblečení. Chvíli jsem si myslel, že za to může ten zkažený řízek, ale potom jsem to zavrhl, protože Jiřímu nic nebylo. Po dvou hodinách „tance“ v rytmu tekna jsem se do sebe snažil dostat nějaké jídlo, ale zmohl jsem se jen na 4 lžičky a předal jsem pochodeň jídla Jiřímu, který byl jediný vitální. Nakonec se mi podařilo usnout. S odstupem času a nabytými zkušenostmi jsem zjistil, že jsme to ten den asi přehnali s převýšením. Ráno už jsme byli v pořádku a připraveni k výstupu.
Vyšli jsme asi kolem desáté, což bylo hodně pozdě. Důvodem bylo počasí, které bylo jako na houpačce. Martin byl proti výstupu, ale já a Jiří jsme ho přehlasovali, což, jak se později ukázalo, nebyl nejlepší nápad. Zhruba ve výšce 5000 m jsme potkali skupinku, která už mířila dolů. Na vrcholu nebyli z důvodu špatného počasí. My jsme to nevzdali a s tvrdohlavostí raněného býka v koridě, jsme pokračovali dále. Počasí už se tak zhoršilo, že viditelnost byla jen 30–50 m. Martin šel kousek před námi, a když jsem viděl, že se zastavil, tak to znamenalo buď vrchol anebo nějaký problém. První myšlenka byla správná.
Sestup plný adrenalinu
Nahoře jsme se moc nezdržovali, ale pamatuji si, že vytáhnout náhradní baterky z foťáku, byl téměř nadlidský úkol. Když jsme byli dostatečně zbičováni větrem, otočili jsme to dolů. Po třech minutách jsme ztratili cestu a řídili se jen GPS navigací. Ta nás sice vedla správným směrem, ale špatnou cestou. Ocitli jsme se v lavinovém svahu. Za ty dvě hodinky napadlo pěkných pár centimetrů sněhu a my měli vážné obavy, aby se na ledovém podkladu sníh neproměnil v lavinu. Začínali jsme se utěšovat myšlenkou, že přinejhorším sejdeme do údolí a noc už nějak přečkáme. Hlavně že zmizíme z té výšky. Všude by to bylo lepší, než být ve výšce 5000 m zády k lavině. Doteď nevím, jak jsme se dostali ke stanu, ale prostě se nám to pomocí GPS nějak povedlo. Přišli jsme z úplně jiné strany, než jsme vycházeli. Pozitivní na celém sestupu bylo to, že jsme nezpanikařili a pořád si udržovali pozitivní myšlení, které je v takových momentech to nejdůležitější. V takové chvíli, vám mozek pracuje na plné obrátky a to musíte využít ve svůj prospěch.
Nálada ve stanu byla dobrá, akorát se vyměnily role z předešlého večera. Já a Martin jsme byli plni euforie a vitality, ale Jiří byl, jak říkáme „na sračky“. Po výstupu je ideální pořádně pít. Tak jsem donekonečna roztápěl sníh a snažil se nás zavodnit. Další den už bylo vše úžasné, skvělé a my si užívali slunce při sestupu. Nohy byly lehké jako nikdy. Užíval jsem si to, jak se mi nekontrolovatelně bořily v měkké moučce, kterou slunce proměnilo ze zmrzlé, ledové krusty.
Příjemný byl také nalezený pomeranč, který tu musela vytratit nějaká jiná parta. Když jsem se podíval na Jiřího obličej, v hlavě mi proběhla věta „přece to nevyhodíme“ a za pár vteřin už jsme do sebe ládovali zmrzlé ovoce, což byl náš pomeranč na vrcholu pomyslného tureckého dortíku s názvem Ararat. Je mi líto, že nemám fotky ze sestupu, ale vždycky, když jste v takové situaci, nemáte myšlenky na focení.
Nahoře před výtahem vás uvítají vlezlé děti, které se vám pokusí
dát „dárek“ – barevnou stuhu. Ale pozor, žádný dárek není
zadarmo, takže radši rázně odmítněte. Barevné stuhy, tradiční to symbol
Salvadoru, mají nosit štěstí a lze je zakoupit na každém rohu.
Salvador, město barevných stuh
Historické centrum Salvadoru se rozprostírá přibližně mezi Praça Municipal a Largo do Pelourinho. Většina turistů vyjede výtahem Lacerda nahoru na Praça Municipal (0,15 RLS) ke kavárně, kde se skýtá nádherný pohled na zátoku a přístav, odkud vyplouvají trajekty na okolní ostrovy (např. Morro de Sao Paulo) a vzdálenější pláže. Z terasy je vidět i stinná tvář Salvadoru: opuštěné a zdevastované domy v okolí přístavu ve čtvrti Comercio, z nichž se řada pyšní koloniálním slohem. Na opravy ale očividně chybí peníze, a tak domy z dob zašlé slávy chátrají dál. Naopak Pelourinho je díky finanční podpoře UNESCA relativně dobře restaurované a velmi malebné, tedy alespoň hlavní turistická náměstí s kostely a uličky s barevnými koloniálními domy, dnes plné suvenýrů popř. restaurací. Připravte se, že vás místní pouliční umělci ve snaze prodat své malby, popř. šperky z přírodních materiálů, atd. nenechají na pokoji. Můžete zvolit taktiku „ignorovat“, popř. taktiku slušného odmítání, kdy vám postačí úsměv a dvě slova „Não, obrigado/a“.
Nahoře před výtahem vás uvítají vlezlé děti, které se vám pokusí dát „dárek“ – barevnou stuhu. Ale pozor, žádný dárek není zadarmo, takže radši rázně odmítněte. Barevné stuhy, tradiční to symbol Salvadoru, mají nosit štěstí a lze je zakoupit na každém rohu. Od výtahu se vydejte směrem Praça da Sé a dále k Largo do Pelourinho. Cestou můžete obdivovat kostely (např. kostel Igreja Do Rosário dos Pretos z 18. století, popř. kostel Igreja da Ordem Terceira de São Francisco, 18. st), muzea i výhled z terasy od Museum Da Misericórdia.
Padla na vás únava z úmorného třicetistupňového vedra? Zajděte si na ovocný džus (3 – 4 realů) popř. na kokosovou vodu (2 realů) do nekteré z malebných restaurací nebo stánků. Na oběd doporučuji bufet restauraci kulturního centra SENAC (Largo do Pelourinho 13–19), kde se za 18 realů/kg najíte k prasknutí. Jídlo je zde opravdu dobré a díky systémů bufet si každý přijde na to své a zároveň vyzkouší tradiční bahijskou kuchyni.
Zvuky berimbao a bojové umění Capoeira
Po toulkách okolními uličkami se vám určitě naskytne podívaná na capoeristy. Capoeira je brazilské bojové umění, kombinace tance a netradičního boje. Toto bojové umění vzniklo jako odezva afrických otroků na životní a sociální podmínky, ve kterých žili v době koloniálního zřízení, jako forma neozbrojeného zápasu mezi otrokem a pánem. Koloniálním pánům byla capoeira natolik trnem v očích, že ji roku 1707 úplně zakázali. V roce 1809 dokonce vznikla speciální policie, která pronásledovala capoeristy. Vytrvalost afrických otroků však nenechala capoeiru zaniknout. První formální škola capoeiry byla založena roku 1927, dnes existují dva hlavní proudy tohoto umění: capoeira Regional a capoiera Angola. Brazilským národním sportem byla capoeira vyhlášena oficielně roku 1972. Během show capoeiry, tzv. „roda da capoiera“ (kruh capoeiry), se zadívejte na plynulost souhry pohybů obou hráčů, akrobacii a celkovou vyváženost hry. Zaposlouchejte se do hudby provázející toto bojové umění, která je směsicí tleskání a zvuků jednostrunného nástroje berimbao. Berimbao laikovi jako jsem já, možná připomene rybářský prut. Dalšími hudebními nástroji jsou tamburína, buben a zvonky, to vše za doprovodu zpěvu tradičních capoiera písní.
Řada capoeira show v Salvadoru je zadarmo, někdy ale budete vyzváni věnovat malý příspěvek, který je určen pro danou školu capoeiry. Placené show mohou být lepší kvality, informujte se proto v turistickém centru ohledně jejich konání. V případě, že chcete za každou cenu ušetřit, stačí zajít na pláž Barra. Místní mládež tu trénuje akrobatické prvky capoeiry na měkkém písku, nádherná podívaná!
Potřebujete dárky pro své blízké, anebo máte dlouhou chvíli?
Zkuste zajít do Mercado Modelu hned naproti výtahu Lacerda, kde je řada obchůdků se suvenýry, podobně jako i restaurace s místními pokrmy. Mercado Modelo byl postaven v roce 1861 a sloužil jako přepravní bod v obchodu s otroky. Dodnes je tato budova opředena legendami strašících duchů otroků, se kterými bylo krutě zacházeno. I zde je k vidění capoeira.
Afro-jazzové rytmy v Solar do Unhão
Kousek od Mercado Modelo je komplex Solar do Unhão z 18. století, ve kterém sídlí MAM, Muzeum moderního umění. Vřele doporučuji muzeum navštívit: každou neděli od 19h do 22h zde probíhá jazzový festival pod širým nebem (4 reály). Komplex muzea se rozkládá v nádherně položeném terasovitém terénu přímo nad oceánem a skýtá proto úžasný pohled na salvadorskou zátoku. Během jazzového večera můžete navštívit výstavy, kochat se výhledem na moře ze zahrad, popř. si sednout do malé romantické restaurace, která je součástí komplexu, a povečeřet zde při svíčkách. Místní mi tvrdili, že nedoporučují jít k muzeu večer pěšky, neboť je obklopeno na jedné straně favelou a nemá autobusovou zastávku poblíž. Za světla by ale procházka neměla být problém.
Salvadorské pláže
Příjemným odpočinkovým programem, po návštěvě muzeí ve stinné a poklidné čtvrti Vitoria, je odpoledne strávené na pláži Barra . Barra se pyšní hned několika plážemi. První z nich, Praia Porto da Barra, je relativně dost narvaná, ale moře poklidné a dobře si tu zaplavete. V noci se zde schází mládež, brazilská hudba duní z mobilných sound-systémů aut, levné pivo SKOL chutnající jako voda, tu teče proudem. Sem tam někdo griluje podivně vypadající maso, že by zbloudilá kočka? Připravte se na zajímavou podívanou: Brazilky troufale tančící do rytmů funk, forro, atd., to si nesmíte nechat ujít!
Naopak roztáhlá Praia do Farol da Barra za majákem má větší vlny a nabízí poklidnější prožitek. I když plážových prodavačů i různých jiných obejdů se ani tady nezbavíte. Obecně platí pravidlo nebrat příliš mnoho cenností a peněz s sebou. Po pláži můžete utišit žízeň a hlad například ve stinné zahrádce restaurace/baru Carangueijo do Sergipe , která nabízí řadu mořských plodů. Porce krevet s česnekem tu stojí kolem 9 reálů. Po menším občerstvení můžete vyrazit na západ slunce, který každodenně s potleskem vítá dav lidí za hlavním majákem pláže Farol.
A co po západu slunce?
Salvador nabízí i noční život, který je koncentrován částečně v Pelourinhu a dále hlavně ve čtvrti Rio Vermelho, kolem náměstí Largo de Santana a Largo de Mariquita. Autobusy jezdí cca do půlnoci, přepravovala jsem se i v noci a žádný problém ohledně bezpečnosti neměla. Záleží ale dost na tom, v jaké čtvrti bydlíte. Obecně se dá říci, že dále od centra je více favel a větší chudoba. Salvador je chudší než Sao Paulo i Rio, takže není radno se potloukat po nocích se zlatým řetězem a foťákem kolem krku, zvláště když neznáte město dobře!
Boca da Galinha aneb dobrá bašta
V případě, že si chcete po zdařilé noci udělat výlet a shlédnout pravý neturistický Salvador, vydejte se autobusem do čtvrti Ribeira na vzdáleném konci města. Odtud se z přístavu malinkým člunem za 1,50 reálů přepravte na druhou stranu a zajděte na výborné rybí pokrmy do jednoduché, ale vždy narvané restaurace Boca de Galinha. O víkendu většina pasažérů míří právě sem, takže nemějte obavy, že restauraci nenajdete. Oběd vás nevyjde na víc než 20 realů, spolu s předkrmem, rýží, fazolemi, rybou, pivem a kokosovou vodou. Porce, která je podávaná pro dva, vystačí v klidu pro tři osoby. Jedná se o nefalšovanou místní kuchyni – comida baiana. Během cesty nazpátek autobusem do centra (autobus k nákupnímu středisku Morumbi) vám možná přijde, že Salvador je jedna velká favela. Favely se táhnou všude po kopcích kolem dálnic, v záři zapadajícího slunce ale vypadají velmi fotogenicky a skoro až malebně. Na focení ale není čas, přiblížil se čas loučení: na shledanou Salvadore, město afrických rytmů! A hurá dál směrem vnitrozemí do národního parku Chapada Diamantina.
Salvador, město barevných stuh
Historické centrum Salvadoru se rozprostírá přibližně mezi Praça Municipal a Largo do Pelourinho. Většina turistů vyjede výtahem Lacerda nahoru na Praça Municipal (0,15 RLS) ke kavárně, kde se skýtá nádherný pohled na zátoku a přístav, odkud vyplouvají trajekty na okolní ostrovy (např. Morro de Sao Paulo) a vzdálenější pláže. Z terasy je vidět i stinná tvář Salvadoru: opuštěné a zdevastované domy v okolí přístavu ve čtvrti Comercio, z nichž se řada pyšní koloniálním slohem. Na opravy ale očividně chybí peníze, a tak domy z dob zašlé slávy chátrají dál. Naopak Pelourinho je díky finanční podpoře UNESCA relativně dobře restaurované a velmi malebné, tedy alespoň hlavní turistická náměstí s kostely a uličky s barevnými koloniálními domy, dnes plné suvenýrů popř. restaurací. Připravte se, že vás místní pouliční umělci ve snaze prodat své malby, popř. šperky z přírodních materiálů, atd. nenechají na pokoji. Můžete zvolit taktiku „ignorovat“, popř. taktiku slušného odmítání, kdy vám postačí úsměv a dvě slova „Não, obrigado/a“.
Nahoře před výtahem vás uvítají vlezlé děti, které se vám pokusí dát „dárek“ – barevnou stuhu. Ale pozor, žádný dárek není zadarmo, takže radši rázně odmítněte. Barevné stuhy, tradiční to symbol Salvadoru, mají nosit štěstí a lze je zakoupit na každém rohu. Od výtahu se vydejte směrem Praça da Sé a dále k Largo do Pelourinho. Cestou můžete obdivovat kostely (např. kostel Igreja Do Rosário dos Pretos z 18. století, popř. kostel Igreja da Ordem Terceira de São Francisco, 18. st), muzea i výhled z terasy od Museum Da Misericórdia.
Padla na vás únava z úmorného třicetistupňového vedra? Zajděte si na ovocný džus (3 – 4 realů) popř. na kokosovou vodu (2 realů) do nekteré z malebných restaurací nebo stánků. Na oběd doporučuji bufet restauraci kulturního centra SENAC (Largo do Pelourinho 13–19), kde se za 18 realů/kg najíte k prasknutí. Jídlo je zde opravdu dobré a díky systémů bufet si každý přijde na to své a zároveň vyzkouší tradiční bahijskou kuchyni.
Zvuky berimbao a bojové umění Capoeira
Po toulkách okolními uličkami se vám určitě naskytne podívaná na capoeristy. Capoeira je brazilské bojové umění, kombinace tance a netradičního boje. Toto bojové umění vzniklo jako odezva afrických otroků na životní a sociální podmínky, ve kterých žili v době koloniálního zřízení, jako forma neozbrojeného zápasu mezi otrokem a pánem. Koloniálním pánům byla capoeira natolik trnem v očích, že ji roku 1707 úplně zakázali. V roce 1809 dokonce vznikla speciální policie, která pronásledovala capoeristy. Vytrvalost afrických otroků však nenechala capoeiru zaniknout. První formální škola capoeiry byla založena roku 1927, dnes existují dva hlavní proudy tohoto umění: capoeira Regional a capoiera Angola. Brazilským národním sportem byla capoeira vyhlášena oficielně roku 1972. Během show capoeiry, tzv. „roda da capoiera“ (kruh capoeiry), se zadívejte na plynulost souhry pohybů obou hráčů, akrobacii a celkovou vyváženost hry. Zaposlouchejte se do hudby provázející toto bojové umění, která je směsicí tleskání a zvuků jednostrunného nástroje berimbao. Berimbao laikovi jako jsem já, možná připomene rybářský prut. Dalšími hudebními nástroji jsou tamburína, buben a zvonky, to vše za doprovodu zpěvu tradičních capoiera písní.
Řada capoeira show v Salvadoru je zadarmo, někdy ale budete vyzváni věnovat malý příspěvek, který je určen pro danou školu capoeiry. Placené show mohou být lepší kvality, informujte se proto v turistickém centru ohledně jejich konání. V případě, že chcete za každou cenu ušetřit, stačí zajít na pláž Barra. Místní mládež tu trénuje akrobatické prvky capoeiry na měkkém písku, nádherná podívaná!
Potřebujete dárky pro své blízké, anebo máte dlouhou chvíli?
Zkuste zajít do Mercado Modelu hned naproti výtahu Lacerda, kde je řada obchůdků se suvenýry, podobně jako i restaurace s místními pokrmy. Mercado Modelo byl postaven v roce 1861 a sloužil jako přepravní bod v obchodu s otroky. Dodnes je tato budova opředena legendami strašících duchů otroků, se kterými bylo krutě zacházeno. I zde je k vidění capoeira.
Afro-jazzové rytmy v Solar do Unhão
Kousek od Mercado Modelo je komplex Solar do Unhão z 18. století, ve kterém sídlí MAM, Muzeum moderního umění. Vřele doporučuji muzeum navštívit: každou neděli od 19h do 22h zde probíhá jazzový festival pod širým nebem (4 reály). Komplex muzea se rozkládá v nádherně položeném terasovitém terénu přímo nad oceánem a skýtá proto úžasný pohled na salvadorskou zátoku. Během jazzového večera můžete navštívit výstavy, kochat se výhledem na moře ze zahrad, popř. si sednout do malé romantické restaurace, která je součástí komplexu, a povečeřet zde při svíčkách. Místní mi tvrdili, že nedoporučují jít k muzeu večer pěšky, neboť je obklopeno na jedné straně favelou a nemá autobusovou zastávku poblíž. Za světla by ale procházka neměla být problém.
Salvadorské pláže
Příjemným odpočinkovým programem, po návštěvě muzeí ve stinné a poklidné čtvrti Vitoria, je odpoledne strávené na pláži Barra . Barra se pyšní hned několika plážemi. První z nich, Praia Porto da Barra, je relativně dost narvaná, ale moře poklidné a dobře si tu zaplavete. V noci se zde schází mládež, brazilská hudba duní z mobilných sound-systémů aut, levné pivo SKOL chutnající jako voda, tu teče proudem. Sem tam někdo griluje podivně vypadající maso, že by zbloudilá kočka? Připravte se na zajímavou podívanou: Brazilky troufale tančící do rytmů funk, forro, atd., to si nesmíte nechat ujít!
Naopak roztáhlá Praia do Farol da Barra za majákem má větší vlny a nabízí poklidnější prožitek. I když plážových prodavačů i různých jiných obejdů se ani tady nezbavíte. Obecně platí pravidlo nebrat příliš mnoho cenností a peněz s sebou. Po pláži můžete utišit žízeň a hlad například ve stinné zahrádce restaurace/baru Carangueijo do Sergipe , která nabízí řadu mořských plodů. Porce krevet s česnekem tu stojí kolem 9 reálů. Po menším občerstvení můžete vyrazit na západ slunce, který každodenně s potleskem vítá dav lidí za hlavním majákem pláže Farol.
A co po západu slunce?
Salvador nabízí i noční život, který je koncentrován částečně v Pelourinhu a dále hlavně ve čtvrti Rio Vermelho, kolem náměstí Largo de Santana a Largo de Mariquita. Autobusy jezdí cca do půlnoci, přepravovala jsem se i v noci a žádný problém ohledně bezpečnosti neměla. Záleží ale dost na tom, v jaké čtvrti bydlíte. Obecně se dá říci, že dále od centra je více favel a větší chudoba. Salvador je chudší než Sao Paulo i Rio, takže není radno se potloukat po nocích se zlatým řetězem a foťákem kolem krku, zvláště když neznáte město dobře!
Boca da Galinha aneb dobrá bašta
V případě, že si chcete po zdařilé noci udělat výlet a shlédnout pravý neturistický Salvador, vydejte se autobusem do čtvrti Ribeira na vzdáleném konci města. Odtud se z přístavu malinkým člunem za 1,50 reálů přepravte na druhou stranu a zajděte na výborné rybí pokrmy do jednoduché, ale vždy narvané restaurace Boca de Galinha. O víkendu většina pasažérů míří právě sem, takže nemějte obavy, že restauraci nenajdete. Oběd vás nevyjde na víc než 20 realů, spolu s předkrmem, rýží, fazolemi, rybou, pivem a kokosovou vodou. Porce, která je podávaná pro dva, vystačí v klidu pro tři osoby. Jedná se o nefalšovanou místní kuchyni – comida baiana. Během cesty nazpátek autobusem do centra (autobus k nákupnímu středisku Morumbi) vám možná přijde, že Salvador je jedna velká favela. Favely se táhnou všude po kopcích kolem dálnic, v záři zapadajícího slunce ale vypadají velmi fotogenicky a skoro až malebně. Na focení ale není čas, přiblížil se čas loučení: na shledanou Salvadore, město afrických rytmů! A hurá dál směrem vnitrozemí do národního parku Chapada Diamantina.
Mapu někdy v životě použil snad každý z nás. Plastické mapy
sem tam najdeme v nádražních halách, muzeích, informačních centrech
nebo na vyhlídkových bodech. Plastická mapa o ploše sto deset metrů
čtverečních je ale unikát. Můžete jej spatřit v Moravském
kartografickém centru ve Velkých Opatovicích. Plastická mapa Moravy a
části Slezska v měřítku 1:25000 je sestavená ze 79 desek a
zobrazuje reliéf území zhruba od Jeseníku po Břeclav ve směru
severojižním a od Polné (u Jihlavy) až po Jablunkov ve směru
východozápadním.
Mapu někdy v životě použil snad každý z nás. Plastické mapy sem tam najdeme v nádražních halách, muzeích, informačních centrech nebo na vyhlídkových bodech. Plastická mapa o ploše sto deset metrů čtverečních je ale unikát. Můžete jej spatřit v Moravském kartografickém centru ve Velkých Opatovicích. Plastická mapa Moravy a části Slezska v měřítku 1:25000 je sestavená ze 79 desek a zobrazuje reliéf území zhruba od Jeseníku po Břeclav ve směru severojižním a od Polné (u Jihlavy) až po Jablunkov ve směru východozápadním.
Původně stála ve Velkých Opatovicích tvrz. Ta byla počátkem v roce 1757 přebudována na barokní zámek. Poslední přestavbu realizovali Herbersteinové. Ti se kvůli svému finančně náročnému životnímu stylu a podnikatelským neúspěchům dostali do potíží a zámek připadl od roku 1924 obci. Od té doby byl využíván jako obecní úřad a škola. V lednu 1973 zde došlo k požáru, kterému padlo za oběť jižní křídlo zámku. To bylo později nahrazeno novostavbou podle projektu místního architekta Zdeňka Fránka.. Ten navrhl elegantní organickou budovu s eliptickým sálem, jež jako by odkazovala k Santiniovským stavbám v okolí (Jaroměřice, Jesenec, Křenov). Dostavba pod názvem Fosili byla zahájena v roce 1990. Po roce výstavby však byla stavba z finančních důvodů zastavena. Po různých peripatií byla nakonec stavba v roce 2008 dokončena a bylo zde umístěno Moravské kartografické centrum. Jedná se o unikátní projekt nejen v celé ČR, ale i v Evropě. Expozice MKC je zaměřena na historický vývoj zobrazení zemského povrchu na mapách a na kartografické zpracování map na území ČR. MKC bylo slavnostně otevřeno 26.10.2007 a dne 26.11.2007 je navštívil i prezident republiky, pan Václav Klaus s manželkou.
Město Velké Opatovice se nachází ve střední části Malé Hané, tzv. Boskovické brázděv okrese Blansko v Jihomoravském kraji, 14 km severně od Boskovic na říčce Jevíčce.
Expozice Moravského kartografického centra je zaměřena na historický vývoj zobrazení zemského povrchu na mapách, kartografického zpracování map na území České republiky a především na Moravě a ve Slezsku.
Otevírací doba: Duben – květen – víkendy a svátky – 10:00 – 16:00 hod. Červen – 15. září – denně mimo pondělí – 10:00 – 17:00 hod. Od 15. září – říjen – víkendy a svátky – 10:00 – 16:00 hod.
V současné době se expozice zaměřuje na klasické analogové mapování. Celá výstava je rozdělena do několika tematicky souvisejících celků: zeměměřictví, geodézii, fotogrammetrii. V chodbách okolo hlavního sálu jsou pověšeny tisky digitálně vyčištěných a rekonstruovaných starých map počínaje rytinou na mamutím klu nalezenou pod Pálavou a konče ukázkou moderních map. První poschodí expozice je věnováno geodetickým a kartografickým pomůckám.
V hlavním sále se kromě plastické mapy nachází i pravděpodobně největší fotoaparát na našem území. Je to kartografická kamera Olymplux, která sloužila od roku 1955 sloužila k převodu měřítka map v Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů v Brandýse nad Labem. V roce 1992 byla kamera demontována odvezena do Národního technického muzea v Praze, odkud byla později zapůjčena Moravskému kartografickému centru. Původní konstrukce kamery včetně zavěšení vážila skoro 11 tun. Nedaleko najdete modernějšího tříapůltunového bratříčka, který dostal jméno Kristián podle technika, který jej montoval. Jedná se o dvouprostorovou kameru AHZ 78 K, která od roku 1980 pracovala na Katastrálním úřadu v Plzni. Ještě v roce 2008 byla kamera provozuschopná. Z Katastrálního úřadu putovala rovnou do muzea.
Sama plastická mapa je unikátním kartografickým dílem. Byla vyrobena jako štábní mapa a ejí topografický obsah vychází převážně z map tzv. třetího vojenského mapování z let 1876 – 1878. Mapa vznikala pravděpodobně po částech od konce 19. století a byla dokončena až v průběhu 30. až 40. let 20. století. Pozdější části mapy vycházejí již z aktualizovaných map třetího vojenského mapování. Hmotnost jednotlivých desek se pohybuje od 3 do 50 kg podle výšky zobrazeného reliéfu, který je tvořený z vrstev překližky polepených mapovými listy a vyřezaných podle jednotlivých vrstevnic. Na vytvoření každé výškové vrstvy byl tedy spotřebován jeden mapový list.
Plastická mapa byla v polovině 30. let vystavena na brněnském výstavišti. Po 2. světové válce byla až do roku 1989 v majetku armády. Krátkodobě byla vystavena v roce 2000 v Boskovicích a v roce 2004 v Praze. Po konzervaci je trvale vystavena ve Velkých Opatovicích.
Je možné, že do budoucna se expozice kartografického centra ještě rozšíří. Pokrok kráčí mílovými kroky vpřed i v kartografii a firmy zabývající se mapováním nabízejí muzeu vysloužilou mapovací techniku. Možná se dočkáme rozšíření expozice také o snímkování terénu a digitální zpracování map.
Mapu někdy v životě použil snad každý z nás. Plastické mapy sem tam najdeme v nádražních halách, muzeích, informačních centrech nebo na vyhlídkových bodech. Plastická mapa o ploše sto deset metrů čtverečních je ale unikát. Můžete jej spatřit v Moravském kartografickém centru ve Velkých Opatovicích. Plastická mapa Moravy a části Slezska v měřítku 1:25000 je sestavená ze 79 desek a zobrazuje reliéf území zhruba od Jeseníku po Břeclav ve směru severojižním a od Polné (u Jihlavy) až po Jablunkov ve směru východozápadním.
Původně stála ve Velkých Opatovicích tvrz. Ta byla počátkem v roce 1757 přebudována na barokní zámek. Poslední přestavbu realizovali Herbersteinové. Ti se kvůli svému finančně náročnému životnímu stylu a podnikatelským neúspěchům dostali do potíží a zámek připadl od roku 1924 obci. Od té doby byl využíván jako obecní úřad a škola. V lednu 1973 zde došlo k požáru, kterému padlo za oběť jižní křídlo zámku. To bylo později nahrazeno novostavbou podle projektu místního architekta Zdeňka Fránka.. Ten navrhl elegantní organickou budovu s eliptickým sálem, jež jako by odkazovala k Santiniovským stavbám v okolí (Jaroměřice, Jesenec, Křenov). Dostavba pod názvem Fosili byla zahájena v roce 1990. Po roce výstavby však byla stavba z finančních důvodů zastavena. Po různých peripatií byla nakonec stavba v roce 2008 dokončena a bylo zde umístěno Moravské kartografické centrum. Jedná se o unikátní projekt nejen v celé ČR, ale i v Evropě. Expozice MKC je zaměřena na historický vývoj zobrazení zemského povrchu na mapách a na kartografické zpracování map na území ČR. MKC bylo slavnostně otevřeno 26.10.2007 a dne 26.11.2007 je navštívil i prezident republiky, pan Václav Klaus s manželkou.
Město Velké Opatovice se nachází ve střední části Malé Hané, tzv. Boskovické brázděv okrese Blansko v Jihomoravském kraji, 14 km severně od Boskovic na říčce Jevíčce.
Expozice Moravského kartografického centra je zaměřena na historický vývoj zobrazení zemského povrchu na mapách, kartografického zpracování map na území České republiky a především na Moravě a ve Slezsku.
Otevírací doba: Duben – květen – víkendy a svátky – 10:00 – 16:00 hod. Červen – 15. září – denně mimo pondělí – 10:00 – 17:00 hod. Od 15. září – říjen – víkendy a svátky – 10:00 – 16:00 hod.
V současné době se expozice zaměřuje na klasické analogové mapování. Celá výstava je rozdělena do několika tematicky souvisejících celků: zeměměřictví, geodézii, fotogrammetrii. V chodbách okolo hlavního sálu jsou pověšeny tisky digitálně vyčištěných a rekonstruovaných starých map počínaje rytinou na mamutím klu nalezenou pod Pálavou a konče ukázkou moderních map. První poschodí expozice je věnováno geodetickým a kartografickým pomůckám.
V hlavním sále se kromě plastické mapy nachází i pravděpodobně největší fotoaparát na našem území. Je to kartografická kamera Olymplux, která sloužila od roku 1955 sloužila k převodu měřítka map v Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů v Brandýse nad Labem. V roce 1992 byla kamera demontována odvezena do Národního technického muzea v Praze, odkud byla později zapůjčena Moravskému kartografickému centru. Původní konstrukce kamery včetně zavěšení vážila skoro 11 tun. Nedaleko najdete modernějšího tříapůltunového bratříčka, který dostal jméno Kristián podle technika, který jej montoval. Jedná se o dvouprostorovou kameru AHZ 78 K, která od roku 1980 pracovala na Katastrálním úřadu v Plzni. Ještě v roce 2008 byla kamera provozuschopná. Z Katastrálního úřadu putovala rovnou do muzea.
Sama plastická mapa je unikátním kartografickým dílem. Byla vyrobena jako štábní mapa a ejí topografický obsah vychází převážně z map tzv. třetího vojenského mapování z let 1876 – 1878. Mapa vznikala pravděpodobně po částech od konce 19. století a byla dokončena až v průběhu 30. až 40. let 20. století. Pozdější části mapy vycházejí již z aktualizovaných map třetího vojenského mapování. Hmotnost jednotlivých desek se pohybuje od 3 do 50 kg podle výšky zobrazeného reliéfu, který je tvořený z vrstev překližky polepených mapovými listy a vyřezaných podle jednotlivých vrstevnic. Na vytvoření každé výškové vrstvy byl tedy spotřebován jeden mapový list.
Plastická mapa byla v polovině 30. let vystavena na brněnském výstavišti. Po 2. světové válce byla až do roku 1989 v majetku armády. Krátkodobě byla vystavena v roce 2000 v Boskovicích a v roce 2004 v Praze. Po konzervaci je trvale vystavena ve Velkých Opatovicích.
Je možné, že do budoucna se expozice kartografického centra ještě rozšíří. Pokrok kráčí mílovými kroky vpřed i v kartografii a firmy zabývající se mapováním nabízejí muzeu vysloužilou mapovací techniku. Možná se dočkáme rozšíření expozice také o snímkování terénu a digitální zpracování map.
Obsáhnout celou plchu není reálné. Pro podrobné zobrazení je nutno použít kameru
Část expozice je věnována i leteckému snímkování. Prozatím v analogové formě
Největší fotoaparát u nás – kartografická kamera Olymplux
Pohled na Bílé Karpaty ze slovenské strany
Plastika na trávníku před vchodem do Kartografického centra
V chodbách okolo hlavního sálu jsou tisky rekonstruovaných starých map.
Ústřední exponát – plastická mapa Moravy a části Slezska
Pohled na plastickou mapu
Plastická mapa Moravy a Slezska
Pohled od Jeseníků
Pohled od severu
Unikátní plastická mapa
Obsáhnout celou plochu není reálné. Pro podrobné zobrazení je nutno použít kameru
Velké Opatovice jsou na mapě vyznačeny vlaječkou
Detail reliéfu mapy
Kristián – dvouprostorová kamera AHZ 78 K
Horní patro je věnované kartografickým a geodetickým pomůckám
Pohled do hlavního sálu z prvního patra
V chodbě okolo hlavního sálu jsou vystaveny mapy od pravěké rytiny na mamutím klu až po současnost.
V poslední kapitole mého povídání o severských zemích jsme
opustili jižní Norsko v Breviku. Dnes se přesuneme ještě níž, do
tzv. norského pytle, oblasti, ve které tráví většina Norů své dovolené.
Díky své poloze má tato krajina nejvíce slunných a teplých dnů
v celém Norsku.
V poslední kapitole mého povídání o severských zemích jsme opustili jižní Norsko v Breviku. Dnes se přesuneme ještě níž, do tzv. norského pytle, oblasti, ve které tráví většina Norů své dovolené. Díky své poloze má tato krajina nejvíce slunných a teplých dnů v celém Norsku. Místní obyvatelé si tajemství zdejší přírody a atmosféry se stabilním a krásným letním počasím nechávali dlouhá léta pro sebe. Až v posledních letech sem začínají jezdit i turisté ze zahraničí. Region nabízí písčité pláže, romantické ostrůvky, lodní vyjížďky, rybaření a další atrakce a místa, které v létě samy lákají k návštěvě.
Hlavní a největší dominantou této oblasti je přístavní město Kristiansand. Leží skoro na samém jižním cípu Norska. (Nezaměňovat s podobně znějícím městem Kristiansund ležícím ve středním Norsku na západním pobřeží). Město bylo založeno v polovině 17. století a dnes v něm žije už okolo 80.000 obyvatel. Protože je to ale hlavní přístav, spojující lodní linkou společnosti Color Line Norsko s dánským přístavem Hirtshals a také anglickými a švédskými přístavy, je toto město většinou mnohem lidnatější. Hlavně v červenci. To se zde pořádá každoročně několikadenní největší norský festival svého druhu, Quart Festival. Je to událost, která se pyšní největší návštěvností v Norsku. Na tento hudební festival se sjíždějí muzikanti nejen z celého Norska, ale také mezinárodní umělci. Mimochodem – z Kristiansandu pochází také někteří slavní Norové, jako např. Henrik Wergeland, známý Norský básník a spisovatel (1808–1845), nebo Andreas Thorkildsen (*1982) atlet, dvojnásobný olympijský vítěz, mistr Evropy a mistr světa v hodu oštěpem.
Kristiansand má bohatou historii. Už ve 13. a 14. století se v místě dnešního Kristiansandu, u ústí řeky Otra nacházel rušný přístav a rybářská osada. V letech 1630 a 1635 místo navštívil dánský král Kristán IV a v roce v roce 1641 založil na protilehlém písečném břehu Otry (Sanden) město Kristiansand. Dostalo podobu obchodního střediska, aby podnítilo rozvoj této strategicky velice důležité oblasti. Král mu také udělil různá obchodní privilegia a na 10 let město osvobodil od placení daní. Centrum města se nazývá Kvadraturen podle původního přísně pravoúhlého uspořádání ulic. Nejstarší část města se jmenuje Posebyen. Další místo stojící za návštěvu je tradiční rybí trh s bohatým výběrem čerstvých mořských ryb a plodů, či poloostrov Oderrøya, jehož útesy nabízejí překrásné výhledy od širokého okolí. Směrem na východ je spousta dalších, zajímavých míst, jako např. největší ZOO v Norsku, ale tam dnes naše cesta nevede. Vydáme se opačným směrem, kde leží malebné městečko Søgne, jakási riviéra jižního pobřeží.
Měl jsem to štěstí, že jsem do tohoto malého městečka přijel obchodně v pátek odpoledne a tudíž jsem zde měl možnost strávit víkend a čekat do pondělka. Byl to každopádně jeden z nejhezčích víkendů, které jsem v Norsku strávil.
Focení vodopádů v Søgne
Søgne leží v hlubokém údolí na konci jednoho z oblíbených fjordů, protkaných ostrůvky. Po obou stranách se tyčí vysoké srázy a skaliska, ze kterých se dolů řítí menší i větší vodopády. V jedné z četných zatáček nad údolím je posazeno jako orlí hnízdo prostorné odpočívadlo, na kterém jsem mohl pohodlně zaparkovat. Betonové stolky a lavice nabízely posezení s krásným výhledem dolů, do fjordu. Při kuchtění večeře jsem tedy mohl sledovat loďky místních rybářů a plánovat focení na nadcházející sobotu a neděli.
Počasí už ani nemohlo být lepší a vzduch byl tak čistý a hustý, že by se dal krájet. Ještě večer jsem připravil fotobatoh s fototechnikou, stativ hodil na ramena a vyrazil do kopečků k vodopádům. Fjordy jsem záměrně nechal až na oba víkendové dny. Měl sem už vymyšlen plán a modlil se, aby vyšel. Bylo už poměrně pozdě a světelného času mi už mnoho nezbývalo. Přes to se mi ještě podařilo nafotit několik kouzelných splavů, kaskád a vodopádů. Nemáme na stránkách magazínu tolik místa, abych sem mohl umístit všechny. Až ale jednou dokončíme severské putování a vydáme se do jiných končin, slibuji odkaz na knížku, kde naleznete i zbývající snímky.
Když jsem se vrátil k autu, byla už tma. Poseděl jsem ještě chvilku nad příkrým srázem, pozoroval světýlka vracejících se lodiček, s chutí vypil jedno vychlazené pivko a ulehl ke spánku. Otevřenými okénky mi do auta profukoval čerstvý větřík od moře a já za chvilku usnul jako mimino.
Bárka za 20 EURO
Plán na víkend jsem musel trošku přeorganizovat. Nenařídil jsem si totiž večer budíka a po večerním běhání po kopcích, vypitém pivku a klidné noci na čerstvém vzduchu jsem se probudil až v 10 hodin dopoledne. Uvařil jsem si tedy jakousi obědosnídani, stáhnul z karty do počítače fotky z předešlého dne a vyrazil klikatou stezkou dolů, k soukromým molům v přístavu. Tam mě hnal můj plán, o kterém jsem snil celý předešlý večer.
Měl jsem totiž v úmyslu umluvit některého z domorodců, nebo chatařů, aby mi pronajal nějakou bárku, se kterou bych se mohl projet fjordem a pokusit se doplout až k ostrovům v jeho ústí. Podle mapy jich tam mělo být požehnaně. Moc peněz jsem na to neměl, ale byl jsem ochoten při smlouvání jít až do takových 50 EUR, což pro tuto zemi není zrovna závratná suma. Norsko je pro nás jednou z nejdražších zemí v Evropě. Pro ilustraci, chcete-li se občerstvit u pumpy, levné to nikdy nebude. Párek v rohlíku 10 EUR, bochník chleba 10 EUR, krabička cigaret 10 EUR atd.
Pomalu jsem procházel mezi chatkami a typickými dřevěnými skandinávskými domky a zjišťoval, že sny se velice lehce plánují, jejich realizace už je ale poněkud těžší. V chatičkách i domcích bylo totiž všude hrobové ticho. Místní obyvatelé v sobotu a v neděli zřídka kdy vstávají před polednem, pokud se neživí rybolovem a nejsou už od časného rána dávno někde na moři. Procházel jsem se tedy po březích fjordu, nakukoval do zahrádek domečků, občas něco vyfotil a dychtivě čekal, až se někdo probudí. Kolem poledne se skutečně začali lidé objevovat, ale nastal další problém. Jako naschvál jsem zpočátku narážel na samé ortodoxní Nory, kteří mimo svou rodnou řeč nerozuměli ani slovu a nedařilo se mi jim vysvětlit, co to od nich vlastně chci. Moje gestikulace jim byla spíš k smíchu a odkazovali mě stále na jiné sousedy, kde se však situace většinou opakovala.
„Jsi štír,“ říkal jsem si stále, „a ti se, jak známo, nikdy nevzdávají.“ A moje trpělivost nakonec slavila úspěch, jaký jsem ani neočekával. U jedné chaty jsem narazil na domorodce, který právě opravoval loď na vysoké stolici. Pozorně mě vyslechl, vytáhl mobil a chvilku cosi norsky probíral s druhou stranou. Pak mě vyzval, abych ½ hodiny počkal, že přijede jeho syn a ten mě vezme do fjordu svou vlastní lodí. Za půl hodiny skutečně přijel mladý kluk na motorce a dobrodružství mohlo začít. Když mě totiž zavedl ke své „lodi“, trochu jsem se zarazil. Na snímku můžete posoudit sami, že má počáteční nedůvěra byla trochu opodstatněná. Oprýskanou a otlučenou bárku musel nejprve zbavit všelijakého haraburdí (připomínala malé skladiště všeho nepotřebného). Potom odkryl dřevěnou bedýnku, pod kterou se skrýval prehistorický motor, napumpoval naftu a začal dlouze, trpělivě otáčet klikou. Nakonec motor přece jenom naskočil, vyfoukl kouř jako z dýmovnice a začal spokojeně klapat.
Nastoupil jsem, fotovýbavu ukryl před vlhkem do malé kajutky a odrazili jsme od mola. Čím dál jsme se vzdalovali od břehu, tím víc se má počáteční nedůvěra ztrácela a začínal jsem mít tu starou kocábku rád. Příjemně se pohupovala na vlnách a kilometry k ústí fjordu nám mizely za zády. Když jsem si představil, že jsem měl původně v úmyslu půjčit si v případě nutnosti i pramici a k ústí dopádlovat, musel jsem se v duchu usmát. Bylo to určitě dobrých 7 km daleko, možná i víc.
Projížděli jsme tedy mezi ostrovy a ostrůvky, pozorovali rybáře lovící tresky, rekreanty na závodních člunech a já měl pořád co fotit. Klučina se usadil na přídi a nechal mě beze všeho celou cestu sedět u kormidla. Když bylo něco zajímavého, sám mě upozornil, zaskočil u řízení a já si vylezl na palubu a cvakal a cvakal. Nemít rodinu, povinnosti doma a mít slušné konto v bance, dovedu si docela dobře představit, jak by se mi líbil takovýto život. Úžasný klid na psaní v útulné chatičce na břehu fjordu, lov tresek a lososů pro svou potřebu i na prodej v některé z přístavních rybích tržnic, příjem internetu a satelitu, abych měl kontakt se světem a spoustu pěkných knížek v regálech. Vím, že dnes bych si takto zcela vystačil a byl plně spokojen. Je to ale jenom sen stárnoucího dobrodruha a romantika.
Když jsme se vrátili ke břehu, byl jsem jako na trní, na jaké ceně se dohodneme. Po cestě jsem se snažil mladíkovi vysvětlit, z jaké země pocházím, jak je u nás těžké přijít poctivou cestou k penězům, o svých čtyřech dětech a čtyřech vnoučatech, kolik je u nás průměrný výdělek v přepočtu k norské koruně. Nakonec si řekl o 20 EUR, podal mi ruku a pozval mě na druhý den, že si zase vyjedeme. Hrozně rád na ten víkend i na ochotného mladíka vzpomínám. V neděli odpoledne jsem si tedy plavbu s klučinou zopakoval. Jen mě mrzelo, že jsem si tentokrát nevzal na cestu jako na potvoru žádné rybářské náčiní. Takovou příležitost na rybaření jsem zatím v Norsku nikdy neměl. S trochou lítosti jsem sledoval zakotvené loďky uprostřed ústí fjordu a Němce tahající tresky a platýze na palubu. Byl by to další, zajímavý námět na psaní. Snad někdy příště.
Pokud se někdy do těchto končin dostanete a budete mít čas, udělejte si tady pauzu. Je to jediné odpočívadlo nad Søgne směrem ke Kristiansandu a dolů, k vodě vede jenom jedna stezka.
Víkend skončil, v pondělí jsem složil náklad v jednom z nově vznikajících skladů v Søgne, naložil zpátečku tamtéž a vrátil se do přístavu v Kristiansandu. Po nabukování na loď jsem se setkal se starými známými a za krásného počasí jsme si měli po skvělé večeři o čem povídat na palubě. Večeře i kamarádi jsou na dvou z přiložených snímků. Snad si náš časopis koupí a poznají se.
V příštím čísle se podíváme víc na sever, do krásného městečka LOM s jedním z nejhezčích a nejzachovalejších vikinských kostelů z 12. století a dorazíme až do kraje Lofot.
V poslední kapitole mého povídání o severských zemích jsme opustili jižní Norsko v Breviku. Dnes se přesuneme ještě níž, do tzv. norského pytle, oblasti, ve které tráví většina Norů své dovolené. Díky své poloze má tato krajina nejvíce slunných a teplých dnů v celém Norsku. Místní obyvatelé si tajemství zdejší přírody a atmosféry se stabilním a krásným letním počasím nechávali dlouhá léta pro sebe. Až v posledních letech sem začínají jezdit i turisté ze zahraničí. Region nabízí písčité pláže, romantické ostrůvky, lodní vyjížďky, rybaření a další atrakce a místa, které v létě samy lákají k návštěvě.
Hlavní a největší dominantou této oblasti je přístavní město Kristiansand. Leží skoro na samém jižním cípu Norska. (Nezaměňovat s podobně znějícím městem Kristiansund ležícím ve středním Norsku na západním pobřeží). Město bylo založeno v polovině 17. století a dnes v něm žije už okolo 80.000 obyvatel. Protože je to ale hlavní přístav, spojující lodní linkou společnosti Color Line Norsko s dánským přístavem Hirtshals a také anglickými a švédskými přístavy, je toto město většinou mnohem lidnatější. Hlavně v červenci. To se zde pořádá každoročně několikadenní největší norský festival svého druhu, Quart Festival. Je to událost, která se pyšní největší návštěvností v Norsku. Na tento hudební festival se sjíždějí muzikanti nejen z celého Norska, ale také mezinárodní umělci. Mimochodem – z Kristiansandu pochází také někteří slavní Norové, jako např. Henrik Wergeland, známý Norský básník a spisovatel (1808–1845), nebo Andreas Thorkildsen (*1982) atlet, dvojnásobný olympijský vítěz, mistr Evropy a mistr světa v hodu oštěpem.
Kristiansand má bohatou historii. Už ve 13. a 14. století se v místě dnešního Kristiansandu, u ústí řeky Otra nacházel rušný přístav a rybářská osada. V letech 1630 a 1635 místo navštívil dánský král Kristán IV a v roce v roce 1641 založil na protilehlém písečném břehu Otry (Sanden) město Kristiansand. Dostalo podobu obchodního střediska, aby podnítilo rozvoj této strategicky velice důležité oblasti. Král mu také udělil různá obchodní privilegia a na 10 let město osvobodil od placení daní. Centrum města se nazývá Kvadraturen podle původního přísně pravoúhlého uspořádání ulic. Nejstarší část města se jmenuje Posebyen. Další místo stojící za návštěvu je tradiční rybí trh s bohatým výběrem čerstvých mořských ryb a plodů, či poloostrov Oderrøya, jehož útesy nabízejí překrásné výhledy od širokého okolí. Směrem na východ je spousta dalších, zajímavých míst, jako např. největší ZOO v Norsku, ale tam dnes naše cesta nevede. Vydáme se opačným směrem, kde leží malebné městečko Søgne, jakási riviéra jižního pobřeží.
Měl jsem to štěstí, že jsem do tohoto malého městečka přijel obchodně v pátek odpoledne a tudíž jsem zde měl možnost strávit víkend a čekat do pondělka. Byl to každopádně jeden z nejhezčích víkendů, které jsem v Norsku strávil.
Focení vodopádů v Søgne
Søgne leží v hlubokém údolí na konci jednoho z oblíbených fjordů, protkaných ostrůvky. Po obou stranách se tyčí vysoké srázy a skaliska, ze kterých se dolů řítí menší i větší vodopády. V jedné z četných zatáček nad údolím je posazeno jako orlí hnízdo prostorné odpočívadlo, na kterém jsem mohl pohodlně zaparkovat. Betonové stolky a lavice nabízely posezení s krásným výhledem dolů, do fjordu. Při kuchtění večeře jsem tedy mohl sledovat loďky místních rybářů a plánovat focení na nadcházející sobotu a neděli.
Počasí už ani nemohlo být lepší a vzduch byl tak čistý a hustý, že by se dal krájet. Ještě večer jsem připravil fotobatoh s fototechnikou, stativ hodil na ramena a vyrazil do kopečků k vodopádům. Fjordy jsem záměrně nechal až na oba víkendové dny. Měl sem už vymyšlen plán a modlil se, aby vyšel. Bylo už poměrně pozdě a světelného času mi už mnoho nezbývalo. Přes to se mi ještě podařilo nafotit několik kouzelných splavů, kaskád a vodopádů. Nemáme na stránkách magazínu tolik místa, abych sem mohl umístit všechny. Až ale jednou dokončíme severské putování a vydáme se do jiných končin, slibuji odkaz na knížku, kde naleznete i zbývající snímky.
Když jsem se vrátil k autu, byla už tma. Poseděl jsem ještě chvilku nad příkrým srázem, pozoroval světýlka vracejících se lodiček, s chutí vypil jedno vychlazené pivko a ulehl ke spánku. Otevřenými okénky mi do auta profukoval čerstvý větřík od moře a já za chvilku usnul jako mimino.
Bárka za 20 EURO
Plán na víkend jsem musel trošku přeorganizovat. Nenařídil jsem si totiž večer budíka a po večerním běhání po kopcích, vypitém pivku a klidné noci na čerstvém vzduchu jsem se probudil až v 10 hodin dopoledne. Uvařil jsem si tedy jakousi obědosnídani, stáhnul z karty do počítače fotky z předešlého dne a vyrazil klikatou stezkou dolů, k soukromým molům v přístavu. Tam mě hnal můj plán, o kterém jsem snil celý předešlý večer.
Měl jsem totiž v úmyslu umluvit některého z domorodců, nebo chatařů, aby mi pronajal nějakou bárku, se kterou bych se mohl projet fjordem a pokusit se doplout až k ostrovům v jeho ústí. Podle mapy jich tam mělo být požehnaně. Moc peněz jsem na to neměl, ale byl jsem ochoten při smlouvání jít až do takových 50 EUR, což pro tuto zemi není zrovna závratná suma. Norsko je pro nás jednou z nejdražších zemí v Evropě. Pro ilustraci, chcete-li se občerstvit u pumpy, levné to nikdy nebude. Párek v rohlíku 10 EUR, bochník chleba 10 EUR, krabička cigaret 10 EUR atd.
Pomalu jsem procházel mezi chatkami a typickými dřevěnými skandinávskými domky a zjišťoval, že sny se velice lehce plánují, jejich realizace už je ale poněkud těžší. V chatičkách i domcích bylo totiž všude hrobové ticho. Místní obyvatelé v sobotu a v neděli zřídka kdy vstávají před polednem, pokud se neživí rybolovem a nejsou už od časného rána dávno někde na moři. Procházel jsem se tedy po březích fjordu, nakukoval do zahrádek domečků, občas něco vyfotil a dychtivě čekal, až se někdo probudí. Kolem poledne se skutečně začali lidé objevovat, ale nastal další problém. Jako naschvál jsem zpočátku narážel na samé ortodoxní Nory, kteří mimo svou rodnou řeč nerozuměli ani slovu a nedařilo se mi jim vysvětlit, co to od nich vlastně chci. Moje gestikulace jim byla spíš k smíchu a odkazovali mě stále na jiné sousedy, kde se však situace většinou opakovala.
„Jsi štír,“ říkal jsem si stále, „a ti se, jak známo, nikdy nevzdávají.“ A moje trpělivost nakonec slavila úspěch, jaký jsem ani neočekával. U jedné chaty jsem narazil na domorodce, který právě opravoval loď na vysoké stolici. Pozorně mě vyslechl, vytáhl mobil a chvilku cosi norsky probíral s druhou stranou. Pak mě vyzval, abych ½ hodiny počkal, že přijede jeho syn a ten mě vezme do fjordu svou vlastní lodí. Za půl hodiny skutečně přijel mladý kluk na motorce a dobrodružství mohlo začít. Když mě totiž zavedl ke své „lodi“, trochu jsem se zarazil. Na snímku můžete posoudit sami, že má počáteční nedůvěra byla trochu opodstatněná. Oprýskanou a otlučenou bárku musel nejprve zbavit všelijakého haraburdí (připomínala malé skladiště všeho nepotřebného). Potom odkryl dřevěnou bedýnku, pod kterou se skrýval prehistorický motor, napumpoval naftu a začal dlouze, trpělivě otáčet klikou. Nakonec motor přece jenom naskočil, vyfoukl kouř jako z dýmovnice a začal spokojeně klapat.
Nastoupil jsem, fotovýbavu ukryl před vlhkem do malé kajutky a odrazili jsme od mola. Čím dál jsme se vzdalovali od břehu, tím víc se má počáteční nedůvěra ztrácela a začínal jsem mít tu starou kocábku rád. Příjemně se pohupovala na vlnách a kilometry k ústí fjordu nám mizely za zády. Když jsem si představil, že jsem měl původně v úmyslu půjčit si v případě nutnosti i pramici a k ústí dopádlovat, musel jsem se v duchu usmát. Bylo to určitě dobrých 7 km daleko, možná i víc.
Projížděli jsme tedy mezi ostrovy a ostrůvky, pozorovali rybáře lovící tresky, rekreanty na závodních člunech a já měl pořád co fotit. Klučina se usadil na přídi a nechal mě beze všeho celou cestu sedět u kormidla. Když bylo něco zajímavého, sám mě upozornil, zaskočil u řízení a já si vylezl na palubu a cvakal a cvakal. Nemít rodinu, povinnosti doma a mít slušné konto v bance, dovedu si docela dobře představit, jak by se mi líbil takovýto život. Úžasný klid na psaní v útulné chatičce na břehu fjordu, lov tresek a lososů pro svou potřebu i na prodej v některé z přístavních rybích tržnic, příjem internetu a satelitu, abych měl kontakt se světem a spoustu pěkných knížek v regálech. Vím, že dnes bych si takto zcela vystačil a byl plně spokojen. Je to ale jenom sen stárnoucího dobrodruha a romantika.
Když jsme se vrátili ke břehu, byl jsem jako na trní, na jaké ceně se dohodneme. Po cestě jsem se snažil mladíkovi vysvětlit, z jaké země pocházím, jak je u nás těžké přijít poctivou cestou k penězům, o svých čtyřech dětech a čtyřech vnoučatech, kolik je u nás průměrný výdělek v přepočtu k norské koruně. Nakonec si řekl o 20 EUR, podal mi ruku a pozval mě na druhý den, že si zase vyjedeme. Hrozně rád na ten víkend i na ochotného mladíka vzpomínám. V neděli odpoledne jsem si tedy plavbu s klučinou zopakoval. Jen mě mrzelo, že jsem si tentokrát nevzal na cestu jako na potvoru žádné rybářské náčiní. Takovou příležitost na rybaření jsem zatím v Norsku nikdy neměl. S trochou lítosti jsem sledoval zakotvené loďky uprostřed ústí fjordu a Němce tahající tresky a platýze na palubu. Byl by to další, zajímavý námět na psaní. Snad někdy příště.
Pokud se někdy do těchto končin dostanete a budete mít čas, udělejte si tady pauzu. Je to jediné odpočívadlo nad Søgne směrem ke Kristiansandu a dolů, k vodě vede jenom jedna stezka.
Víkend skončil, v pondělí jsem složil náklad v jednom z nově vznikajících skladů v Søgne, naložil zpátečku tamtéž a vrátil se do přístavu v Kristiansandu. Po nabukování na loď jsem se setkal se starými známými a za krásného počasí jsme si měli po skvělé večeři o čem povídat na palubě. Večeře i kamarádi jsou na dvou z přiložených snímků. Snad si náš časopis koupí a poznají se.
V příštím čísle se podíváme víc na sever, do krásného městečka LOM s jedním z nejhezčích a nejzachovalejších vikinských kostelů z 12. století a dorazíme až do kraje Lofot.
I přes to, že zde nenajdete unikáty světového významu, stojí
muzeum v Horním Smržově za návštěvu. Je názornou ukázkou toho, co
lze vybudovat, když se nadšení podpoří financemi z rozvojových
projektů. Uprostřed malebné krajiny najdete s láskou udržovanou
expozici věnovanou životu na venkově na přelomu 19. a 20. století.
Když v Horním Smržově uvažovali o tom, co udělat se starým, notně zchátralým zemědělským skladem a zděnou stodolou, které hyzdily vjezd do obce, nabízelo se hned několik řešení. Nejjednodušší bylo nechat objekt samovolně rozpadnout, případně zbourat a na jeho místě nechat proluku, nebo postavit novou stavbu. Nakonec ale zvítězilo řešení mnohem náročnější. Místní se rozhodli starou roubenku se stodolou opravit a vybudovat zde muzeum zemědělské techniky související s obcí. Protože náklady mnohonásobně přesáhly rozpočet malé obce, bylo nutno využít dotace od Jihomoravského kraje a dotace Evropského fondu pro regionální rozvoj. I přes to by se bez velkého úsilí a nadšení smržovských nepodařilo celý projekt realizovat. Projektu věnovali nejen značné množství dřeva, ale v roce 2005 a 2006 zde odpracovali bez nároku na odměnu v dnešní době skoro neuvěřitelných osm tisíc brigádnických hodin. Z darů místních občanů pocházejí často i exponáty v muzeu. Pokud je to možné, zajišťují místní nadšenci vlastními silami i jejich restaurování a údržbu.
Povzbuzení úspěchem při realizaci projektu muzea, rozhodli se ve Smržově využít Program rozvoje venkova a v roce 2009 začal v horní části obce vznikat miniskanzen. V současné době je rekonstruovaná roubená stodola, kamenný sklep a byl sem přemístěn dřevěný včelín. V budoucnu by sem měly být postupně přesunuty další drobné roubené stavby.
Muzeum ve Smržově se skládá ze dvou částí. V roubené stavbě se nachází expozice venkovského bydlení z přelomu 19. a 20. století. V kuchyni je kromě běžného zařízení k vidění například i přístroj na pražení kávy, nebo strojek na vypeckovávání třešní. V ložnici je pak vystavený model vesnice z oblasti Lanškrounska. Předlohou byly skutečné stavby, z nichž mnohé jsou dnes zachovány pouze na fotografiích.
Zděná stodola je doslova nacpána různou zemědělskou i domácí technikou. Kromě velkých zemědělských strojů zde najdete i sbírku ručních praček, nebo kolekci odstředivek na mléko. Z méně obvyklých exponátů tady můžete vidět stroj na vázání povřísel, nebo pomůcku pro vykrmování hus, proti které by v dnešní době s chutí protestovali ochránci práv zvířat. V horním patře muzea je vystavený i model fiktivního zámku, který k zahnání nudy vyrobil za první světové války vojenský zběh ukrytý na půdě jedné smržovské chalupy.
Protože jednou z podmínek získání dotací bylo i vytvoření ubytovacích kapacit, nachází se v části roubené stavby pokoje s deseti lůžky s možností ubytování v turistickém standardu. V přízemí je možnost občerstvení. Obec leží v poměrně členitém terénu severně od Letovic na hranici okresů Blansko a Svitavy. Je součástí Mikroregionu Letovicko. Již v roce 2000 zde byly vyznačeny cyklistické trasy.
Když v Horním Smržově uvažovali o tom, co udělat se starým, notně zchátralým zemědělským skladem a zděnou stodolou, které hyzdily vjezd do obce, nabízelo se hned několik řešení. Nejjednodušší bylo nechat objekt samovolně rozpadnout, případně zbourat a na jeho místě nechat proluku, nebo postavit novou stavbu. Nakonec ale zvítězilo řešení mnohem náročnější. Místní se rozhodli starou roubenku se stodolou opravit a vybudovat zde muzeum zemědělské techniky související s obcí. Protože náklady mnohonásobně přesáhly rozpočet malé obce, bylo nutno využít dotace od Jihomoravského kraje a dotace Evropského fondu pro regionální rozvoj. I přes to by se bez velkého úsilí a nadšení smržovských nepodařilo celý projekt realizovat. Projektu věnovali nejen značné množství dřeva, ale v roce 2005 a 2006 zde odpracovali bez nároku na odměnu v dnešní době skoro neuvěřitelných osm tisíc brigádnických hodin. Z darů místních občanů pocházejí často i exponáty v muzeu. Pokud je to možné, zajišťují místní nadšenci vlastními silami i jejich restaurování a údržbu.
Povzbuzení úspěchem při realizaci projektu muzea, rozhodli se ve Smržově využít Program rozvoje venkova a v roce 2009 začal v horní části obce vznikat miniskanzen. V současné době je rekonstruovaná roubená stodola, kamenný sklep a byl sem přemístěn dřevěný včelín. V budoucnu by sem měly být postupně přesunuty další drobné roubené stavby.
Muzeum ve Smržově se skládá ze dvou částí. V roubené stavbě se nachází expozice venkovského bydlení z přelomu 19. a 20. století. V kuchyni je kromě běžného zařízení k vidění například i přístroj na pražení kávy, nebo strojek na vypeckovávání třešní. V ložnici je pak vystavený model vesnice z oblasti Lanškrounska. Předlohou byly skutečné stavby, z nichž mnohé jsou dnes zachovány pouze na fotografiích.
Zděná stodola je doslova nacpána různou zemědělskou i domácí technikou. Kromě velkých zemědělských strojů zde najdete i sbírku ručních praček, nebo kolekci odstředivek na mléko. Z méně obvyklých exponátů tady můžete vidět stroj na vázání povřísel, nebo pomůcku pro vykrmování hus, proti které by v dnešní době s chutí protestovali ochránci práv zvířat. V horním patře muzea je vystavený i model fiktivního zámku, který k zahnání nudy vyrobil za první světové války vojenský zběh ukrytý na půdě jedné smržovské chalupy.
Protože jednou z podmínek získání dotací bylo i vytvoření ubytovacích kapacit, nachází se v části roubené stavby pokoje s deseti lůžky s možností ubytování v turistickém standardu. V přízemí je možnost občerstvení. Obec leží v poměrně členitém terénu severně od Letovic na hranici okresů Blansko a Svitavy. Je součástí Mikroregionu Letovicko. Již v roce 2000 zde byly vyznačeny cyklistické trasy.
Před rekonstrukcí to byl zchátralý zemědělský sklad a polorozpadlá zděná stodola…
Přístroj na pražení kávy – většinou žitné
Stroj na výrobu povřísel
V objektu muzea je možnost základního občerstvení.
Expozice věnovaná bydlení
V kuchyni najdete i dětskou kuchyňku
Formička na máslo, na kredenci sbírka mlýnků na kávu
Průvodce a starosta v jedné osobě předvádí přístroj na pražení kávy
Strojek na vypeckování třešní působí trochu cimrmanovsky. Prý ale fungoval.
Mlýnky a odšťavňovače. Některé možná ještě pamatujete z kuchyní babiček…
Ukázka bydlení – ložnice
Model vesnice. Jednotlivé stavby jsou vytvořeny podle skutečných objektů z Lanškrounska.
Model vesnice. Jednotlivé stavby jsou vytvořeny podle skutečných objektů z Lanškrounska.
Model vesnice. Jednotlivé stavby jsou vytvořeny podle skutečných objektů z Lanškrounska.
Model vesnice. Jednotlivé stavby jsou vytvořeny podle skutečných objektů z Lanškrounska.
Model vesnice. Jednotlivé stavby jsou vytvořeny podle skutečných objektů z Lanškrounska.
Model vesnice. Jednotlivé stavby jsou vytvořeny podle skutečných objektů z Lanškrounska.
Model vesnice. Jednotlivé stavby jsou vytvořeny podle skutečných objektů z Lanškrounska.
Ve stodole najdete expozici zemědělské techniky.
V expozici zemědělské techniky
Mandl. Do horní části se umisťovaly nahřáté cihly nebo kameny.
Model zámku, který vytvořil ukrytý válečný zběh
Naklepávač na kosu
Sbírka máselnic. Kromě kopisťových, známých z historických filmů, existovaly i rotační s pohonem na kliku.
Horní patro stodoly s expozicí věnovanou převážně zemědělské tachnice
Včelín v horní části obce je jedním ze základů budoucího skanzenu.
Od 2. do 8. května pořádáme v centru města Brna a několika
obchodních domech sbírkovou akci „Společně pro školu
v Himálajích“ na podporu školy ve vesnici Mulbekh v Indii. Akce
bude slavnostně zakončena 12. května benefičním koncertem Lenky Dusilové
v konventu Milosrdných bratří. Hostem koncertu bude i herec Pavel
Liška, který je mediálním patronem sbírkové akce.
Od 2. do 8. května pořádáme v centru města Brna a několika obchodních domech sbírkovou akci „Společně pro školu v Himálajích“ na podporu školy ve vesnici Mulbekh (Ladakh, sev. Indie). Akce bude slavnostně zakončena 12. května benefičním koncertem Lenky Dusilové v konventu Milosrdných bratří. Hostem koncertu bude i herec Pavel Liška, který je mediálním patronem celé sbírkové akce.
Podrobný popis akce:
Bude probíhat v prvním květnovém týdnu na osmi stanovištích v centru Brna (na ulicích Česká, Kobližná, Masarykova a u nadchodu do Vaňkovky) a obchodních domech (Olympia, Globus, Avion Shopping Park a NC Královo pole). Stánky budou otevřeny v centru města od devíti do šesti a v obchodních domech podle jejich otvíracích dob.
Našim cílem je získat finanční podporu pro rozvoj školy v Mulbekhu a zároveň zábavnou formou (zapojení lidí do her a kvízů) informovat občany města Brna o životě v Himálajích. Zájemcům budeme rozdávat upomínkové předměty z naší kolekce „Malý Tibet očima dětí“.
12. května v 19.00 zazpívá slavnostní tečku za celou akcí zpěvačka Lenka Dusilová v konventu Milosrdných bratří v Brně (Vídeňská 7). Naším patronem je herec Pavel Liška, který „Jde do toho s námi!“ a na koncertu Lenky Dusilové vydraží několik obrázků, jejichž autory jsou děti ze sponzorovaného Mulbekhu.
O životě v Mulbekhu:
Mé jméno je Skarma. Nedávno mi bylo 8 let. Narodil jsem se v Mulbekhu na okraji Himálají v Indii. Vím, že moje maminka a tatínek mě mají moc rádi. A chtějí pro mě hlavně dobré vzdělání, protože to je u nás opravdu důležité. V naší vesnici ale doposud byla jen stará škola, ve které by mě nenaučili, co budu v životě potřebovat. Odjížděl jsem proto vždy na celý rok až do Jammu. To bylo opravdu hrozné! Musel jsem na celý rok opustit maminku s tatínkem. Nikoho jsem v Jammu neznal. Všechno bylo pro mě cizí a bylo těžké si najít nové kamarády! Celý rok mi bylo moc smutno… Když jsem pak jednou za rok přijel do Mulbekhu, skoro jsem to už ani doma nepoznával…
Teď to ale konečně vypadá, že se u nás všechno zlepší. Staví nám naši vlastní školu.
V roce 2008 se nové vedení školy začalo věnovat rozvoji staré školy, aby pro ni mohlo získat státní certifikát základního školství. K tomu je zapotřebí obnovit školní prostory (současné jsou v havarijním stavu) a zajistit kvalifikovaný personál. Aby učitelé dosáhli vytyčeného cíle, rozhodli se jim členové Hnutí Brontosaurus (základní článek Modrý kámen) odborně i finančně pomoci.
Navrhli jsme urbanistickou koncepci a provedení nových budov školy, jejichž výstavbu také zajišťujeme. Budovy jsou navrženy jako modelové objekty kombinující moderní a tradiční stavitelství. Chtěli bychom především co nejvíce využít lokální materiály a zachovat tradiční stavební zvyklosti a zároveň vylepšit jejich nedostatky – školní prostory plánujeme vytápět sluneční energií (formou tzv. solárního domu), nosné stěny budou postaveny z dusané hlíny, konstrukce stropu se bude skládat z lokálně dostupného topolu a vrbového proutí apod. Věříme, že se nové školní prostory stanou příkladem moderního trendu ladackého stavitelství. Budoucí škola o osmi budovách by měla umožnit vzdělání 400 dětem z okruhu 20 km.
Na financování projektů se podílí členové místní komunity, jeho svatost 14. Dalajlama, francouzská nezisková organizace Himalayan Dialect a Hnutí Brontosaurus, které navíc odborně zajišťuje i výstavbu. Stavba nových školních budov je rozdělena do několika fází. V roce 2011 plánujeme postavit školní internát, na jehož rozpočet bychom chtěli přispět 700 000 Kč.
Návrh nových školních prostor, který jsme vytvořili v roce 2010 společně s místními obyvateli, byl vyhlášen nejlepším příspěvkem mezinárodní konference doktorského studia Juniorstav na VUT v Brně (zúčastnilo se 400 soutěžících) a díky poctivé snaze obyvatel vesnice Mulbekh navštívil na podzim 2010 školu sám 14. Dalajlama.
Od 2. do 8. května pořádáme v centru města Brna a několika obchodních domech sbírkovou akci „Společně pro školu v Himálajích“ na podporu školy ve vesnici Mulbekh (Ladakh, sev. Indie). Akce bude slavnostně zakončena 12. května benefičním koncertem Lenky Dusilové v konventu Milosrdných bratří. Hostem koncertu bude i herec Pavel Liška, který je mediálním patronem celé sbírkové akce.
Podrobný popis akce:
Bude probíhat v prvním květnovém týdnu na osmi stanovištích v centru Brna (na ulicích Česká, Kobližná, Masarykova a u nadchodu do Vaňkovky) a obchodních domech (Olympia, Globus, Avion Shopping Park a NC Královo pole). Stánky budou otevřeny v centru města od devíti do šesti a v obchodních domech podle jejich otvíracích dob.
Našim cílem je získat finanční podporu pro rozvoj školy v Mulbekhu a zároveň zábavnou formou (zapojení lidí do her a kvízů) informovat občany města Brna o životě v Himálajích. Zájemcům budeme rozdávat upomínkové předměty z naší kolekce „Malý Tibet očima dětí“.
12. května v 19.00 zazpívá slavnostní tečku za celou akcí zpěvačka Lenka Dusilová v konventu Milosrdných bratří v Brně (Vídeňská 7). Naším patronem je herec Pavel Liška, který „Jde do toho s námi!“ a na koncertu Lenky Dusilové vydraží několik obrázků, jejichž autory jsou děti ze sponzorovaného Mulbekhu.
O životě v Mulbekhu:
Mé jméno je Skarma. Nedávno mi bylo 8 let. Narodil jsem se v Mulbekhu na okraji Himálají v Indii. Vím, že moje maminka a tatínek mě mají moc rádi. A chtějí pro mě hlavně dobré vzdělání, protože to je u nás opravdu důležité. V naší vesnici ale doposud byla jen stará škola, ve které by mě nenaučili, co budu v životě potřebovat. Odjížděl jsem proto vždy na celý rok až do Jammu. To bylo opravdu hrozné! Musel jsem na celý rok opustit maminku s tatínkem. Nikoho jsem v Jammu neznal. Všechno bylo pro mě cizí a bylo těžké si najít nové kamarády! Celý rok mi bylo moc smutno… Když jsem pak jednou za rok přijel do Mulbekhu, skoro jsem to už ani doma nepoznával…
Teď to ale konečně vypadá, že se u nás všechno zlepší. Staví nám naši vlastní školu.
V roce 2008 se nové vedení školy začalo věnovat rozvoji staré školy, aby pro ni mohlo získat státní certifikát základního školství. K tomu je zapotřebí obnovit školní prostory (současné jsou v havarijním stavu) a zajistit kvalifikovaný personál. Aby učitelé dosáhli vytyčeného cíle, rozhodli se jim členové Hnutí Brontosaurus (základní článek Modrý kámen) odborně i finančně pomoci.
Navrhli jsme urbanistickou koncepci a provedení nových budov školy, jejichž výstavbu také zajišťujeme. Budovy jsou navrženy jako modelové objekty kombinující moderní a tradiční stavitelství. Chtěli bychom především co nejvíce využít lokální materiály a zachovat tradiční stavební zvyklosti a zároveň vylepšit jejich nedostatky – školní prostory plánujeme vytápět sluneční energií (formou tzv. solárního domu), nosné stěny budou postaveny z dusané hlíny, konstrukce stropu se bude skládat z lokálně dostupného topolu a vrbového proutí apod. Věříme, že se nové školní prostory stanou příkladem moderního trendu ladackého stavitelství. Budoucí škola o osmi budovách by měla umožnit vzdělání 400 dětem z okruhu 20 km.
Na financování projektů se podílí členové místní komunity, jeho svatost 14. Dalajlama, francouzská nezisková organizace Himalayan Dialect a Hnutí Brontosaurus, které navíc odborně zajišťuje i výstavbu. Stavba nových školních budov je rozdělena do několika fází. V roce 2011 plánujeme postavit školní internát, na jehož rozpočet bychom chtěli přispět 700 000 Kč.
Návrh nových školních prostor, který jsme vytvořili v roce 2010 společně s místními obyvateli, byl vyhlášen nejlepším příspěvkem mezinárodní konference doktorského studia Juniorstav na VUT v Brně (zúčastnilo se 400 soutěžících) a díky poctivé snaze obyvatel vesnice Mulbekh navštívil na podzim 2010 školu sám 14. Dalajlama.
Kam až se člověk se svým vozidlem dostane a jaké cíle se mu otevřou,
záleží na terénních schopnostech a odolnosti vozidla stejně jako na
šikovnosti a odvaze řidiče. Islanďané jsou v tomto ohledu extremisty
bez pudu sebezáchovy. Láká vás taky překonávat autem dravé řeky nebo se
vyhrabávat z jemného lávového popela?
Na tajuplný ostrov ledu a ohně ležící přímo na geologické hranici mezi Evropou a Amerikou jezdí návštěvníci odpočívat do čisté neponičené krajiny a pozorovat neobvyklé přírodní jevy jako gejzíry a sirné prameny vyrážející z nitra země v těsném sousedství největších evropských ledovců, roztodivné čedičové útvary, údolí a strže vymodelované divokými řekami a vodopády i ponurou měsíční krajinu tvořenou černými lávovými poli. Ačkoliv je Island jen o málo větší než Česká republika, vzdálenosti jsou tu obrovské a k jejich překonávání se nejvíce hodí autobus nebo automobil. Cestování po zdejších silnicích a stezkách vedených mnohdy extrémně náročným terénem patří k dalším lahůdkám dovolené v této nejzápadnější výspě Evropy.
Kam až se člověk se svým vozidlem dostane a jaké cíle se mu otevřou, záleží na terénních schopnostech a odolnosti vozidla stejně jako na šikovnosti a odvaze řidiče. Islanďané jsou v tomto ohledu extremisty bez pudu sebezáchovy. Láká vás taky překonávat autem dravé řeky nebo se vyhrabávat z jemného lávového popela?
Od Ringroadu po horské stezky
Na Islandu neexistují dálnice. Hlavní silnicí je tu tzv. Ringroad, okružní silnice číslo jedna vedoucí z většiny pobřežní oblastí ostrova. Celý okruh v délce necelých 1 500 km byl dokončen v roce 1974 a teprve před několika málo lety získala tato silnice asfaltový povrch po celé své délce. I když je to nejsilnější cesta v zemi, na některých jejích úsecích neprojede někdy žádné auto třeba i po několik hodin a v zimním období může být tu a tam i několik dní neprůjezdná kvůli čerstvé sněhové pokrývce.
Většina ostatních silnic v zemi má jen štěrkový povrch. Jednak není dost pracovních sil, jednak zimní mrazy, jarní bláto a občasné zemětřesení pravidelně silnice poškozují a tak je ekonomičtější silnici jen občas srovnat buldozerem. A pak zbývají horské stezky. To nejsou silnice, ale kdysi koňmi vyježděné cesty, které vedou skrz vnitrozemí různě náročným terénem. Tyto cesty jsou značené písmenem „F“ před svým číslem a stejně jako ostatní silnice mají každá svůj název. Sjízdné jsou jen v letním období a správně by po nich měla jezdit jen vozidla s pohonem na všechna čtyři kola. Ne vždy je v terénu jasné, kudy cesta vede a proto jsou značené kůly. Mimo tyto trasy je jízda terénem přísně zakázána, aby se zabránilo dalšímu poškozování povrchu země, která je tu extrémně náchylná k erozi.
Obecná pravidla provozu a zvláštnosti na Islandu
Řidičský průkaz vám tu stačí náš běžný evropský, rychlostní limity se nevymykají naším zvyklostem – v zastavěných oblastech 50 km/h, na asfaltovaných silnicích 90 km/h, na štěrkových 80 km/h, dálnice, jak už bylo řečeno, neexistují. Povinné je použití bezpečnostních pásů, rozsvícená světla po celý rok, alkohol není tolerován. Dopravní policisty lze vidět v podstatě jen v okolí větších měst a zaměřují se téměř výhradně na překročení rychlosti a požití alkoholu před jízdou. Jsou nesmlouvaví a pokuty astronomické.
Výhodou cestování autem je velice nízký provoz. Dopravní zácpy jsou výjimečné, s parkováním nikdy není problém. Na druhou stranu je třeba dávat si pozor na zdejší záludnosti. K těm patří jednoproudové mosty, kdy jedno z protijedoucích vozidel prostě musí počkat, až to rychlejší projede, dále časté slepé horizonty, na které je řidič upozorněn dopravními značkami stejně jako na konec asfaltované silnice. Častou pastí jsou nezpevněné krajnice, které se mohou utrhnout, pokud při míjení jiného vozu zajedete příliš ke kraji. Stejně tak nepříjemné jsou od protijedoucích aut odletující kamínky a štěrk, které rády rozbíjejí přední skla a světla.
I v liduprázdných končinách budete podél silnic potkávat volně se pasoucí ovce. Na ty pozor, mají vždy přednost. Pokud jsou všechny ovce na jedné straně od silnice, problém většinou nehrozí. Jestliže jsou ovšem jehňata na opačné straně od silnice než stará ovce, počítejte s tím, že jako kamikadze skočí před vámi na vozovku a poběží k mamince. Stejně tak je potřeba dávat si pozor na hejna mladých ptáků v hnízdních oblastech.
Velkým nepřítelem řidiče je špatné počasí – čerstvý sníh, bílá mlha či písečná bouře, která dokáže obalit celé auto včetně oken jemným písečkem. Pro případ nehody či jen nutnosti zastavit a počkat, až se situace zlepší, existují v obzvlášť nebezpečných úsecích tzv. záchranné chatky. Jsou natřené oranžovou barvou, aby byly dobře vidět i v mlze, a uvnitř může člověk v nouzi najít deku, kamna s palivem, zásobu jídla a vody a často taky vysílačku, kterou lze přivolat pomoc. Bohužel tradice záchranných chat skomírá kvůli cizincům, kteří tyto chatky často vykrádají či zneužívají k noclehu, aniž se skutečně ocitli v nouzi.
Některé tyto prašné stezky zvládne projet i obyčejné auto či autobus, české Škodovky či Karosy dokážou Islanďany hodně překvapit. Nicméně je nutné mít na vědomí, že pokud se vám tu vůz bez úpravy 4×4 porouchá nebo dokonce způsobíte nehodu, zaplatíte obrovskou pokutu a než ji zaplatíte, policie vám zabaví pas a řidičský průkaz. Ta pokuta může jít do desítek i stovek tisíc českých korun. Stejně tak jako jakákoliv technická pomoc či odtah, protože v tom případě neplatí vaše pojistka.
Pomineme-li počasí a ostatní „běžné“ nástrahy, čekají tu na řidiče jako břitva ostré lávové kameny (jen jedna rezervní pneumatika může být málo), jemný lávový popel (bez lopaty se z toho budete těžko dostávat), místy strmé srázy, které v kombinaci s prudkým větrem, nezpevněnou krajnicí a nepřehlednými zatáčkami mohou být smrtící. Největší adrenalin ale čeká našince při brodění.
Větší brody jsou na mapách značené písmenem „V“, ty menší se nepočítají. Mohou to být jen hluboké louže ale taky třeba divoká řeka, jejíž vlny vám budou stříkat do oken. Někdy menší auto na pár okamžiků zmizí pod vodou. V každém případě překonávat brody je velmi riskantní a každý rok se na Islandu utopí mnoho aut i autobusů a to i těch domácích. Doporučuje se předem zjistit hloubku a charakter dna pěšky, to ale snad nikdo nedělá, jezdit by měla vždy alespoň dvě auta společně, aby si v případě problémů mohla pomoci, a mít s sebou lano s navijákem a umět je použít. Velké brody je lepší překonávat brzy ráno, kdy je nižší hladina vody a menší proud. S rostoucí teplotou během dne a tedy i rychlejším táním ledovců se podmínky v řece neuvěřitelně rychle mění
Adrenalinová jízda na Islandu
Oblíbené jsou na Islandu tzv. super – džípy. Jsou to speciálně upravené terénní vozy s vysokými podvozky a obrovskými koly, které působí jako něco mezi lunárním vozidlem a obojživelným tankem. S takovými Islanďané vyrážejí překonávat ledovcové trhliny či polozamrzlé řeky a vyjížďky v podobném duchu jsou místními turistickými agenturami nabízeny i návštěvníkům. Pokud jste odvážní a vyrazíte na vlastní pěst, mějte vždy v autě spacák, zásobu jídla a pití, náhradní díly a nářadí, lopatu, lano a dost rezervního paliva, protože spotřeba nafty v terénu je opravdu vysoká a nikdy nevíte, do jakého dobrodružství se dostanete.
Na tajuplný ostrov ledu a ohně ležící přímo na geologické hranici mezi Evropou a Amerikou jezdí návštěvníci odpočívat do čisté neponičené krajiny a pozorovat neobvyklé přírodní jevy jako gejzíry a sirné prameny vyrážející z nitra země v těsném sousedství největších evropských ledovců, roztodivné čedičové útvary, údolí a strže vymodelované divokými řekami a vodopády i ponurou měsíční krajinu tvořenou černými lávovými poli. Ačkoliv je Island jen o málo větší než Česká republika, vzdálenosti jsou tu obrovské a k jejich překonávání se nejvíce hodí autobus nebo automobil. Cestování po zdejších silnicích a stezkách vedených mnohdy extrémně náročným terénem patří k dalším lahůdkám dovolené v této nejzápadnější výspě Evropy.
Kam až se člověk se svým vozidlem dostane a jaké cíle se mu otevřou, záleží na terénních schopnostech a odolnosti vozidla stejně jako na šikovnosti a odvaze řidiče. Islanďané jsou v tomto ohledu extremisty bez pudu sebezáchovy. Láká vás taky překonávat autem dravé řeky nebo se vyhrabávat z jemného lávového popela?
Od Ringroadu po horské stezky
Na Islandu neexistují dálnice. Hlavní silnicí je tu tzv. Ringroad, okružní silnice číslo jedna vedoucí z většiny pobřežní oblastí ostrova. Celý okruh v délce necelých 1 500 km byl dokončen v roce 1974 a teprve před několika málo lety získala tato silnice asfaltový povrch po celé své délce. I když je to nejsilnější cesta v zemi, na některých jejích úsecích neprojede někdy žádné auto třeba i po několik hodin a v zimním období může být tu a tam i několik dní neprůjezdná kvůli čerstvé sněhové pokrývce.
Většina ostatních silnic v zemi má jen štěrkový povrch. Jednak není dost pracovních sil, jednak zimní mrazy, jarní bláto a občasné zemětřesení pravidelně silnice poškozují a tak je ekonomičtější silnici jen občas srovnat buldozerem. A pak zbývají horské stezky. To nejsou silnice, ale kdysi koňmi vyježděné cesty, které vedou skrz vnitrozemí různě náročným terénem. Tyto cesty jsou značené písmenem „F“ před svým číslem a stejně jako ostatní silnice mají každá svůj název. Sjízdné jsou jen v letním období a správně by po nich měla jezdit jen vozidla s pohonem na všechna čtyři kola. Ne vždy je v terénu jasné, kudy cesta vede a proto jsou značené kůly. Mimo tyto trasy je jízda terénem přísně zakázána, aby se zabránilo dalšímu poškozování povrchu země, která je tu extrémně náchylná k erozi.
Obecná pravidla provozu a zvláštnosti na Islandu
Řidičský průkaz vám tu stačí náš běžný evropský, rychlostní limity se nevymykají naším zvyklostem – v zastavěných oblastech 50 km/h, na asfaltovaných silnicích 90 km/h, na štěrkových 80 km/h, dálnice, jak už bylo řečeno, neexistují. Povinné je použití bezpečnostních pásů, rozsvícená světla po celý rok, alkohol není tolerován. Dopravní policisty lze vidět v podstatě jen v okolí větších měst a zaměřují se téměř výhradně na překročení rychlosti a požití alkoholu před jízdou. Jsou nesmlouvaví a pokuty astronomické.
Výhodou cestování autem je velice nízký provoz. Dopravní zácpy jsou výjimečné, s parkováním nikdy není problém. Na druhou stranu je třeba dávat si pozor na zdejší záludnosti. K těm patří jednoproudové mosty, kdy jedno z protijedoucích vozidel prostě musí počkat, až to rychlejší projede, dále časté slepé horizonty, na které je řidič upozorněn dopravními značkami stejně jako na konec asfaltované silnice. Častou pastí jsou nezpevněné krajnice, které se mohou utrhnout, pokud při míjení jiného vozu zajedete příliš ke kraji. Stejně tak nepříjemné jsou od protijedoucích aut odletující kamínky a štěrk, které rády rozbíjejí přední skla a světla.
I v liduprázdných končinách budete podél silnic potkávat volně se pasoucí ovce. Na ty pozor, mají vždy přednost. Pokud jsou všechny ovce na jedné straně od silnice, problém většinou nehrozí. Jestliže jsou ovšem jehňata na opačné straně od silnice než stará ovce, počítejte s tím, že jako kamikadze skočí před vámi na vozovku a poběží k mamince. Stejně tak je potřeba dávat si pozor na hejna mladých ptáků v hnízdních oblastech.
Velkým nepřítelem řidiče je špatné počasí – čerstvý sníh, bílá mlha či písečná bouře, která dokáže obalit celé auto včetně oken jemným písečkem. Pro případ nehody či jen nutnosti zastavit a počkat, až se situace zlepší, existují v obzvlášť nebezpečných úsecích tzv. záchranné chatky. Jsou natřené oranžovou barvou, aby byly dobře vidět i v mlze, a uvnitř může člověk v nouzi najít deku, kamna s palivem, zásobu jídla a vody a často taky vysílačku, kterou lze přivolat pomoc. Bohužel tradice záchranných chat skomírá kvůli cizincům, kteří tyto chatky často vykrádají či zneužívají k noclehu, aniž se skutečně ocitli v nouzi.
Některé tyto prašné stezky zvládne projet i obyčejné auto či autobus, české Škodovky či Karosy dokážou Islanďany hodně překvapit. Nicméně je nutné mít na vědomí, že pokud se vám tu vůz bez úpravy 4×4 porouchá nebo dokonce způsobíte nehodu, zaplatíte obrovskou pokutu a než ji zaplatíte, policie vám zabaví pas a řidičský průkaz. Ta pokuta může jít do desítek i stovek tisíc českých korun. Stejně tak jako jakákoliv technická pomoc či odtah, protože v tom případě neplatí vaše pojistka.
Pomineme-li počasí a ostatní „běžné“ nástrahy, čekají tu na řidiče jako břitva ostré lávové kameny (jen jedna rezervní pneumatika může být málo), jemný lávový popel (bez lopaty se z toho budete těžko dostávat), místy strmé srázy, které v kombinaci s prudkým větrem, nezpevněnou krajnicí a nepřehlednými zatáčkami mohou být smrtící. Největší adrenalin ale čeká našince při brodění.
Větší brody jsou na mapách značené písmenem „V“, ty menší se nepočítají. Mohou to být jen hluboké louže ale taky třeba divoká řeka, jejíž vlny vám budou stříkat do oken. Někdy menší auto na pár okamžiků zmizí pod vodou. V každém případě překonávat brody je velmi riskantní a každý rok se na Islandu utopí mnoho aut i autobusů a to i těch domácích. Doporučuje se předem zjistit hloubku a charakter dna pěšky, to ale snad nikdo nedělá, jezdit by měla vždy alespoň dvě auta společně, aby si v případě problémů mohla pomoci, a mít s sebou lano s navijákem a umět je použít. Velké brody je lepší překonávat brzy ráno, kdy je nižší hladina vody a menší proud. S rostoucí teplotou během dne a tedy i rychlejším táním ledovců se podmínky v řece neuvěřitelně rychle mění
Adrenalinová jízda na Islandu
Oblíbené jsou na Islandu tzv. super – džípy. Jsou to speciálně upravené terénní vozy s vysokými podvozky a obrovskými koly, které působí jako něco mezi lunárním vozidlem a obojživelným tankem. S takovými Islanďané vyrážejí překonávat ledovcové trhliny či polozamrzlé řeky a vyjížďky v podobném duchu jsou místními turistickými agenturami nabízeny i návštěvníkům. Pokud jste odvážní a vyrazíte na vlastní pěst, mějte vždy v autě spacák, zásobu jídla a pití, náhradní díly a nářadí, lopatu, lano a dost rezervního paliva, protože spotřeba nafty v terénu je opravdu vysoká a nikdy nevíte, do jakého dobrodružství se dostanete.
Po čtyřech měsících strávených v deštivém São Paulu, kamenném
městě mrakodrapů, dopravních zácp a stresu, jsem se konečně dočkala
vánoční dovolené: hurá na sever Brazílie do státu Bahia, kraje afrických
rytmů a nekonečných sluncem zalitých pláží!
Po čtyřech měsících strávených v deštivém São Paulu, kamenném městě mrakodrapů, dopravních zácp a stresu, jsem se konečně dočkala vánoční dovolené: hurá na sever Brazílie do státu Bahia, kraje afrických rytmů a nekonečných sluncem zalitých pláží! Plán cesty byl následující: rozvrhnout jedenáct dní dovolené mezi hlavní město Bahie, Salvador da Bahia, národní park Chapada Diamantina a ostrov Morro de São Paulo. Vyzbrojená slunečním krémem faktoru 50, krosnou, průvodcem Lonely Planet a hlavně notnou dávkou euforie, jsem vyrazila směrem letiště. Letenka São Paulo – Salvador da Bahia zakoupená s předstihem vyšla na cca. 3000 Kč, férová cena, když vezmeme v úvahu vzdálenost obou měst. Z Evropy létá do Salvadoru z Frankfurtu společnost Condor, která také čas od času nabízí výhodné letenky.
Bez peněz do taxiku nelez!
Do Salvadoru jsme dorazili s hodinovým zpožděním, nic neobvyklého pro leteckou společnost Gol, která patří mezi ty levnější v Brazílii. Brazilce zpoždění letadla ale samozřejmě nevyvedlo z míry, nadšeně při přistání tleskali pilotovi jako malé děti. To mi připomnělo, že se Salvadoru říká „Capital da Alegria“, aneb „hlavní město štěstí“. Místní obyvatelé život vychutnávají plnými doušky, umějí se radovat, jsou pohostinní, rádi vám pomohou a narozdíl od ČR se na vás v obchodech prodavačky budou usmívat! Na druhou stranu ale počítejte s tím, že Salvador a Bahia obecně jsou velmi oblíbenou destinací mezi evropskými turisty, takže ceny se zde během sezony mohou vyšplhat do neúnosné výše. Jako například ceny taxíku z letiště: přiletěla jsem v jednu ráno, autobusy do centra v tuto dobu už bohužel nejezdily. Jediná možnost byl taxík, a tak začalo smlouvání: první taxikář chtěl neskutečných 100 reálů (1000 Kč)! Můj obličej a la „gringa“ očividně cenu zdvojnásobil. Rázně jsem taxikáře odbila Paulistana slangem. Vyjeveně na mě koukal a cena okamžitě klesla na „pouhých“ 800 Kč. To se mi ale také zdálo příliš, takže následovalo další smlouvání. Nakonec jsem se o taxík rozdělila s Bahiano, který jel stejným směrem, a každý z nás zaplatil 35 realů. A tak jsem s blaženým pocitem vítězství dojela k Renatovi, kde jsem měla strávit následující tři dny. Renato mě přivítal se vší bahijskou pohostinností a rozvyprávěl se o afro-brazilském kulturním dědictví Salvadoru, historii, místní hudbě, capoeiře, koloniální architektuře Salvadoru, pikantním jídle a obřadech mystického candomblé. Sice jsem o Salvadoru načetla s předstihem řadu článků, ale Renatovo nadšené vyprávění mě strhlo natolik, že jsem se nemohla dočkat následujícího rána.
Brzy ráno (což bylo v mém případě 11:30) jsem vyrazila objevovat Salvador na vlastní pěst. Bydlela jsem v dobré lokalitě Vitoria, rychlou chůzí cca 30 min od historického centra Pelourinho. Bylo mi řečeno, že se nemusím bát, že žádná favela cestou není. Stejně jsem ale nechala veškeré cennosti jako hodinky, náramek, atd. doma, přendala kopii pasu a menší množství peněz do hadrové eko tašky, abych nebyla tak nápadná. Což s mým vybledlým obličejem a blond vlasy stejně nebylo možné, zvlášť když vezmeme v úvahu, že převážná část populace Bahie má africké předky. Po cestě do centra mě upoutal park Campo Grande s obrovským vánočním stromem. Ve třicetistupňovém vedru mi představa blížícího se Štědrého dne přišla komická, a tak jsem za každou cenu chtěla fotit. Procházející prodavač zmrzliny mě ale dvakrát rázně varoval: „Não fica com a camera na mão, menina!“ – „Nestuj tady s foťákem v ruce,“ takže jsem foťák v naprosto klidně vypadajícím parku raději zastrčila a pokračovala dál. Hned za parkem jsem si prohlídla barokní divadlo, místní hlídač a průvodce v jednom měl očividně radost, že má někdo o jeho výklad zájem. Před Pelourinhem mě čekala „pravá“ tvář Brazílie: ulice Av. 7 de Setembro, která se hemžila pouličními prodavači všemožných cetek, obchody s padělanou i pravou elektronikou, pouličními stánky s osvěžujícím kokosovým mlékem a místním fast-foodem acarajé. Nikde žádný gringo, můj bílý čumák opravdu vykukoval z davu. Sluneční brýle a trochu drsnější výraz alespoň trochu odradily místní obejdy. Na Av. 7 de Setembro si zcela určitě vychutnáte opravdový místní kolorit: pokřikování pouličních prodavačů, pozorování rodin nakupujících vánoční dárky, vůni jídla mísící se se smradem odpadků. Nejednou mě udivila exotická krása místních: ženy popř. muži s africkými kořeny, avšak s modrýma nebo zelenýma očima, naprosto neskutečná podívaná. A tak jsem se plná dojmů konečně dostala k Pelourinhu, světovému dědictví UNESCA a historické části města.
Salvador da Bahia byl založen jako hlavní město Bahie roku 1549 portugalskými kolonizátory, kteří zde pěstovali cukrovou třtinu a tabák. Když už místní domorodé obyvatelstvo nestačilo na práci, přivezli Portugalci otroky z Afriky. Podle odhadů bylo do Salvadoru dovezeno mezi 1500 a 1850 nejméně 3,6 milionů otroků. Africká kultura a tradice tak významně ovlivnily jak místní rodící se brazilskou kulturu, tak i hudbu a kuchyni. Dnes je historické Pelourinho vyhlášené velkolepou koloniální architekturou, dlážděnými ulicemi, třpytivým zlatem kostelů, ale i rytmem bahijské hudby a dále také capoeirou. Ne nadarmo je Bahia považovaná za místo, kde se zrodila jak samba, tak i samotná Brazílie, kultura země a životní styl.
Po čtyřech měsících strávených v deštivém São Paulu, kamenném městě mrakodrapů, dopravních zácp a stresu, jsem se konečně dočkala vánoční dovolené: hurá na sever Brazílie do státu Bahia, kraje afrických rytmů a nekonečných sluncem zalitých pláží! Plán cesty byl následující: rozvrhnout jedenáct dní dovolené mezi hlavní město Bahie, Salvador da Bahia, národní park Chapada Diamantina a ostrov Morro de São Paulo. Vyzbrojená slunečním krémem faktoru 50, krosnou, průvodcem Lonely Planet a hlavně notnou dávkou euforie, jsem vyrazila směrem letiště. Letenka São Paulo – Salvador da Bahia zakoupená s předstihem vyšla na cca. 3000 Kč, férová cena, když vezmeme v úvahu vzdálenost obou měst. Z Evropy létá do Salvadoru z Frankfurtu společnost Condor, která také čas od času nabízí výhodné letenky.
Bez peněz do taxiku nelez!
Do Salvadoru jsme dorazili s hodinovým zpožděním, nic neobvyklého pro leteckou společnost Gol, která patří mezi ty levnější v Brazílii. Brazilce zpoždění letadla ale samozřejmě nevyvedlo z míry, nadšeně při přistání tleskali pilotovi jako malé děti. To mi připomnělo, že se Salvadoru říká „Capital da Alegria“, aneb „hlavní město štěstí“. Místní obyvatelé život vychutnávají plnými doušky, umějí se radovat, jsou pohostinní, rádi vám pomohou a narozdíl od ČR se na vás v obchodech prodavačky budou usmívat! Na druhou stranu ale počítejte s tím, že Salvador a Bahia obecně jsou velmi oblíbenou destinací mezi evropskými turisty, takže ceny se zde během sezony mohou vyšplhat do neúnosné výše. Jako například ceny taxíku z letiště: přiletěla jsem v jednu ráno, autobusy do centra v tuto dobu už bohužel nejezdily. Jediná možnost byl taxík, a tak začalo smlouvání: první taxikář chtěl neskutečných 100 reálů (1000 Kč)! Můj obličej a la „gringa“ očividně cenu zdvojnásobil. Rázně jsem taxikáře odbila Paulistana slangem. Vyjeveně na mě koukal a cena okamžitě klesla na „pouhých“ 800 Kč. To se mi ale také zdálo příliš, takže následovalo další smlouvání. Nakonec jsem se o taxík rozdělila s Bahiano, který jel stejným směrem, a každý z nás zaplatil 35 realů. A tak jsem s blaženým pocitem vítězství dojela k Renatovi, kde jsem měla strávit následující tři dny. Renato mě přivítal se vší bahijskou pohostinností a rozvyprávěl se o afro-brazilském kulturním dědictví Salvadoru, historii, místní hudbě, capoeiře, koloniální architektuře Salvadoru, pikantním jídle a obřadech mystického candomblé. Sice jsem o Salvadoru načetla s předstihem řadu článků, ale Renatovo nadšené vyprávění mě strhlo natolik, že jsem se nemohla dočkat následujícího rána.
Brzy ráno (což bylo v mém případě 11:30) jsem vyrazila objevovat Salvador na vlastní pěst. Bydlela jsem v dobré lokalitě Vitoria, rychlou chůzí cca 30 min od historického centra Pelourinho. Bylo mi řečeno, že se nemusím bát, že žádná favela cestou není. Stejně jsem ale nechala veškeré cennosti jako hodinky, náramek, atd. doma, přendala kopii pasu a menší množství peněz do hadrové eko tašky, abych nebyla tak nápadná. Což s mým vybledlým obličejem a blond vlasy stejně nebylo možné, zvlášť když vezmeme v úvahu, že převážná část populace Bahie má africké předky. Po cestě do centra mě upoutal park Campo Grande s obrovským vánočním stromem. Ve třicetistupňovém vedru mi představa blížícího se Štědrého dne přišla komická, a tak jsem za každou cenu chtěla fotit. Procházející prodavač zmrzliny mě ale dvakrát rázně varoval: „Não fica com a camera na mão, menina!“ – „Nestuj tady s foťákem v ruce,“ takže jsem foťák v naprosto klidně vypadajícím parku raději zastrčila a pokračovala dál. Hned za parkem jsem si prohlídla barokní divadlo, místní hlídač a průvodce v jednom měl očividně radost, že má někdo o jeho výklad zájem. Před Pelourinhem mě čekala „pravá“ tvář Brazílie: ulice Av. 7 de Setembro, která se hemžila pouličními prodavači všemožných cetek, obchody s padělanou i pravou elektronikou, pouličními stánky s osvěžujícím kokosovým mlékem a místním fast-foodem acarajé. Nikde žádný gringo, můj bílý čumák opravdu vykukoval z davu. Sluneční brýle a trochu drsnější výraz alespoň trochu odradily místní obejdy. Na Av. 7 de Setembro si zcela určitě vychutnáte opravdový místní kolorit: pokřikování pouličních prodavačů, pozorování rodin nakupujících vánoční dárky, vůni jídla mísící se se smradem odpadků. Nejednou mě udivila exotická krása místních: ženy popř. muži s africkými kořeny, avšak s modrýma nebo zelenýma očima, naprosto neskutečná podívaná. A tak jsem se plná dojmů konečně dostala k Pelourinhu, světovému dědictví UNESCA a historické části města.
Salvador da Bahia byl založen jako hlavní město Bahie roku 1549 portugalskými kolonizátory, kteří zde pěstovali cukrovou třtinu a tabák. Když už místní domorodé obyvatelstvo nestačilo na práci, přivezli Portugalci otroky z Afriky. Podle odhadů bylo do Salvadoru dovezeno mezi 1500 a 1850 nejméně 3,6 milionů otroků. Africká kultura a tradice tak významně ovlivnily jak místní rodící se brazilskou kulturu, tak i hudbu a kuchyni. Dnes je historické Pelourinho vyhlášené velkolepou koloniální architekturou, dlážděnými ulicemi, třpytivým zlatem kostelů, ale i rytmem bahijské hudby a dále také capoeirou. Ne nadarmo je Bahia považovaná za místo, kde se zrodila jak samba, tak i samotná Brazílie, kultura země a životní styl.
