Jižní Bretaň: Megality Morbihanského zálivu

Na hodně lidí působí megality magickým dojmem a to především
v době svítání, soumraku nebo mlhy. Je zajímavé, že řady menhirů
v Karnagu jsou srovnány podle své výšky. Nejmenší kameny měří
necelý metr a ty nejvyšší dosahují výšky kolem čtyř metrů.

RYCHLÁ REZERVACE LETU


Morbihan je název departementu a zálivu v jižní části Bretaně. Toto magicky znějící jméno znamená v místním bretonském jazyce „Malé moře“. Morbihanský záliv je skutečně téměř uzavřeným prostorem, který spíše působí jako jezero s desítkami ostrovů a ostrůvků. Většina z nich je neobydlených. Trvale osídlené jsou pouze dva největší z nich: Ile d´Arz a Ile aux Moines. Vypravit se na ně můžete z přístavu města Vannes, které taky určitě stojí za vidění. Kromě gotické katedrály tvoří směrem od přístavu jeho panorama mohutné hradby. Prostranství před nimi zdobí park s nádhernými květinovými záhony. Historické centrum města je velmi členité a v úzkých uličkách stojí malebné a tvarově rozmanité hrázděné domy.

Ile d´Arz a Ile aux Moines


Oba zmíněné ostrovy mají své centrální městečko (Le Bourg) s malebnými kamennými domky a záhony hortensií. Zdejší krajina tvořená vřesovišti, pastvinami i menšími lesíky je plná kamenných křížů, kalvárií, studánek a především megalitických staveb. Ile d´Arz je z obou ostrovů menší a při plavbě z Vannes je první na řadě. Větší z ostrovů Ile aux Moines má z jedné strany na druhou asi sedm kilometrů. Prohlídka obou ostrovů se dá tedy celkem v pohodě zvládnout pěšky, ale přeci jen je lepší a rychlejší projet ostrovy na kole po zdejších cyklostezkách. Mezi přístavištěm a městečkem je na obou ostrovech půjčovna kol. Horské či trekingové kolo zde dostanete za pět euro na dvě hodiny, což je doba, za kterou můžete ostrov v pohodě projet.


Menší ostrov Arz je vhodnější ke koupání, protože má více pláží. Zajímavou stavbou je zde starý mlýn na pobřeží. Megalitické stavby jsou zase především na Ile aux Moines. Najít tu lze všechny tři hlavní typy: menhiry – samostatně stojící, většinou podlouhlé kameny; kromlechy – seskupení menhirů, obvykle v kruhovém tvarů; i dolmeny – svislé kamenné bloky překryté vodorovnými ve tvaru stolu, zřejmě pozůstatky pohřebních komor. Nejznámější místní menhir se jmenuje Mnich, protože údajně připomíná postavu řeholníka v řádovém rouchu. Ačkoli se ostrov podle mnichů také jmenuje, dnes zde už žádní nežijí. Kromlech Kergonan, jehož kameny jsou rozptýleny ve vzdálenosti více než sedmdesáti metrů patří k největším v Evropě. Vizuálně působivé dolmeny jsou na ostrově dva a oba se nacházejí nedaleko od sebe v jižní části ostrova. Megalitické stavby jsou k vidění i na některých dalších neobydlených ostrovech Morbihanského zálivu.

Tisíce menhirů v Carnacu


Skutečný ráj pro milovníky megalitů je však v okolí nedalekého Karnagu (Carnacu). Na několika polích tu stojí v kamenných řadách asi tři tisíce menhirů. Vedle anglického Stonehenge jde o nejznámější a nejnavštěvovanější megalitickou památku na světě. Trochu jízlivě se říká, že kamenů zde stojí tolik, kolik existuje teorií a názorů o jejich původu a funkci. Jednotlivá pole kamenů jsou ohraničena asi metrovým plotem. Po jeho obvodu se lze procházet, ale chodit dovnitř je zakázáno. Lidé totiž kameny často poškozovali a odnášeli si jejich části sebou jako suvenýry. Zákaz ovšem neplatí pro místní ovce, které se mezi menhiry spokojeně pasou zcela bez omezení. Do vnitřních prostor menhirových polí je však údajně možné vstoupit po předchozí dohodě v doprovodu průvodce a samozřejmě za poplatek. V době své návštěvy jsem ale uvnitř menhirových polí (kromě zmíněných oveček) nikoho neviděl.


Na hodně lidí působí (nejen) zdejší megality magickým dojmem a to především v době svítání, soumraku nebo mlhy. Je zajímavé, že řady menhirů v Karnagu jsou srovnány podle své výšky. Nejmenší kameny měří necelý metr a ty nejvyšší dosahují výšky kolem čtyř metrů. V blízkosti megalitů je informační centrum, kde můžete dokonce získat i brožurku v češtině. To ve Francii, kde často jen obtížně seženete informace i v angličtině, příjemně překvapí. Samozřejmě tu nechybí ani obchody se suvenýry a občerstvením, což ale může výsledný zážitek a dojem z místa spíše pokazit. Nejvyšší menhir Francie se ovšem nenachází v Karnagu. Stojí poblíž městečka Dol de Bretagne na hranicích Bretaně a Normandie. Nazývá se Champ-Dolent, což lze přeložit jako „Naříkající pole“. Váží asi 150 tun a je téměř deset metrů vysoký. V minulosti byl na jeho vrcholu ještě umístěn asi čtyřmetrový kříž.


Morbihan je název departementu a zálivu v jižní části Bretaně. Toto magicky znějící jméno znamená v místním bretonském jazyce „Malé moře“. Morbihanský záliv je skutečně téměř uzavřeným prostorem, který spíše působí jako jezero s desítkami ostrovů a ostrůvků. Většina z nich je neobydlených. Trvale osídlené jsou pouze dva největší z nich: Ile d´Arz a Ile aux Moines. Vypravit se na ně můžete z přístavu města Vannes, které taky určitě stojí za vidění. Kromě gotické katedrály tvoří směrem od přístavu jeho panorama mohutné hradby. Prostranství před nimi zdobí park s nádhernými květinovými záhony. Historické centrum města je velmi členité a v úzkých uličkách stojí malebné a tvarově rozmanité hrázděné domy.

Ile d´Arz a Ile aux Moines


Oba zmíněné ostrovy mají své centrální městečko (Le Bourg) s malebnými kamennými domky a záhony hortensií. Zdejší krajina tvořená vřesovišti, pastvinami i menšími lesíky je plná kamenných křížů, kalvárií, studánek a především megalitických staveb. Ile d´Arz je z obou ostrovů menší a při plavbě z Vannes je první na řadě. Větší z ostrovů Ile aux Moines má z jedné strany na druhou asi sedm kilometrů. Prohlídka obou ostrovů se dá tedy celkem v pohodě zvládnout pěšky, ale přeci jen je lepší a rychlejší projet ostrovy na kole po zdejších cyklostezkách. Mezi přístavištěm a městečkem je na obou ostrovech půjčovna kol. Horské či trekingové kolo zde dostanete za pět euro na dvě hodiny, což je doba, za kterou můžete ostrov v pohodě projet.


Menší ostrov Arz je vhodnější ke koupání, protože má více pláží. Zajímavou stavbou je zde starý mlýn na pobřeží. Megalitické stavby jsou zase především na Ile aux Moines. Najít tu lze všechny tři hlavní typy: menhiry – samostatně stojící, většinou podlouhlé kameny; kromlechy – seskupení menhirů, obvykle v kruhovém tvarů; i dolmeny – svislé kamenné bloky překryté vodorovnými ve tvaru stolu, zřejmě pozůstatky pohřebních komor. Nejznámější místní menhir se jmenuje Mnich, protože údajně připomíná postavu řeholníka v řádovém rouchu. Ačkoli se ostrov podle mnichů také jmenuje, dnes zde už žádní nežijí. Kromlech Kergonan, jehož kameny jsou rozptýleny ve vzdálenosti více než sedmdesáti metrů patří k největším v Evropě. Vizuálně působivé dolmeny jsou na ostrově dva a oba se nacházejí nedaleko od sebe v jižní části ostrova. Megalitické stavby jsou k vidění i na některých dalších neobydlených ostrovech Morbihanského zálivu.

Tisíce menhirů v Carnacu


Skutečný ráj pro milovníky megalitů je však v okolí nedalekého Karnagu (Carnacu). Na několika polích tu stojí v kamenných řadách asi tři tisíce menhirů. Vedle anglického Stonehenge jde o nejznámější a nejnavštěvovanější megalitickou památku na světě. Trochu jízlivě se říká, že kamenů zde stojí tolik, kolik existuje teorií a názorů o jejich původu a funkci. Jednotlivá pole kamenů jsou ohraničena asi metrovým plotem. Po jeho obvodu se lze procházet, ale chodit dovnitř je zakázáno. Lidé totiž kameny často poškozovali a odnášeli si jejich části sebou jako suvenýry. Zákaz ovšem neplatí pro místní ovce, které se mezi menhiry spokojeně pasou zcela bez omezení. Do vnitřních prostor menhirových polí je však údajně možné vstoupit po předchozí dohodě v doprovodu průvodce a samozřejmě za poplatek. V době své návštěvy jsem ale uvnitř menhirových polí (kromě zmíněných oveček) nikoho neviděl.


Na hodně lidí působí (nejen) zdejší megality magickým dojmem a to především v době svítání, soumraku nebo mlhy. Je zajímavé, že řady menhirů v Karnagu jsou srovnány podle své výšky. Nejmenší kameny měří necelý metr a ty nejvyšší dosahují výšky kolem čtyř metrů. V blízkosti megalitů je informační centrum, kde můžete dokonce získat i brožurku v češtině. To ve Francii, kde často jen obtížně seženete informace i v angličtině, příjemně překvapí. Samozřejmě tu nechybí ani obchody se suvenýry a občerstvením, což ale může výsledný zážitek a dojem z místa spíše pokazit. Nejvyšší menhir Francie se ovšem nenachází v Karnagu. Stojí poblíž městečka Dol de Bretagne na hranicích Bretaně a Normandie. Nazývá se Champ-Dolent, což lze přeložit jako „Naříkající pole“. Váží asi 150 tun a je téměř deset metrů vysoký. V minulosti byl na jeho vrcholu ještě umístěn asi čtyřmetrový kříž.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Leonardo da Vinci v Londýně!

Nevíte co se zimními večery? Sedět doma už vás nebaví? Chce trochu
kultury a cestování k tomu? Potom vyrazte do Londýna, protože právě
tady budete mít šanci shlédnout velkou část děl slavného renesančního
mistra malíře, sochaře, vynálezce a vědce, toskánského rodáka Leonarda
da Vinciho!

Nevíte co se zimními večery? Sedět doma už vás nebaví? Chce trochu kultury a cestování k tomu? Potom vyrazte do Londýna, protože právě tady budete mít šanci shlédnout velkou část děl slavného renesančního mistra malíře, sochaře, vynálezce a vědce, toskánského rodáka Leonarda da Vinciho!

Národní galerie slavného města nad Temží otevře 9. listopadu toho roku expozici, na které veřejnosti představí polovinu ze 14 dochovaných maleb tohoto italského vědce a umělce. Dále budou k vidění mistrovy kresby a kresby některých jeho následovníků – vše z období posledních dvaceti let patnáctého století, kdy renesanční umělec pobýval na dvoře milánského vévody Lodovica Sforzy, mecenáše, který jej podporoval. Zajímavým faktem je, že Leonardo původně žádal o zaměstnání jako odborný vojenský inženýr a své malířské nadání zmínil jen tak okrajově. Podle kurátorů výstavy výhodou placeného angažmá bylo, že autor měl „uměleckou svobodu a mohl hledat nové cesty, jak vnímat a zachycovat přírodu, a zaměřoval se přitom hlavně na lidskou anatomii, duši a emoce“.

Jedinečná příležitost


Z tohoto milánského období slavného mistra pochází celá řady jeho děl, které londýnská galerie zapůjčila z několika zemí. Budete tedy mít jedinečnou příležitost shlédnout je pod jednou střechou v ucelené kolekci. A na co se těšit? Třeba na odborníky velice ceněný obraz Dámy s hranostajem – jak uvedla galerie, „portrét Cecilie Galleraniové namalovaný v letech 1488 až 1490 je považován za první skutečně moderní portrét“. Pokud byste jej chtěli vidět běžně, museli byste navštívit krakovské Czartoryski Museum. Takhle ho ale máte možnost spatřit ve společnosti dalších mistrových děl – například jediného portrétu muže, který kdy slavný umělec vytvořil, Portrétu hudebníka – za tímto kouskem byste naopak museli do Milána. Některé kresby výstavě zapůjčila také britská královna, tudíž se jedná o jedinečnou příležitost je vidět. Kromě toho, sama Národní galerie vlastní nedávno zrestaurovanou Leonardovu Madonu ve skalách, rané dílo milánského období, za které Leonardo nedostal požadovanou cenu, tak jej prodal jinému kupci. Později byl ale přesvědčen, aby dílo namaloval znovu – a tento kus visí právě v londýnské galerii.


K dalším „kouskům“, které návštěvník galerie uvidí, patří Madona s dítětem (Petrohrad), Sv. Jeroným (Vatikán) a Portrét dámy z pařížského Louvru. Nečekejte zde ale zřejmě nejznámější mistrovo dílo – Monu Lisu – tento obraz už nespadá do koncepce výstavy, která má podtitul „malíř na milánském dvoře“ – byl totiž namalován zpátky ve Florencii.

Velkým „tahákem“ výstavy je ale dobová kopie Poslední večeře, kterou vytvořil jeden z Leonardových žáků Giampietrino, doplněná o Leonardovy kresby a náčrtky k originální malbě. Impozantní obraz má rozměry 440 × 880 cm a znázorňuje biblický výjev z Nového zákona, kdy Ježíš naposledy večeří se svými učedníky a promění chleba a víno v tělo a krev.

Vyplatí se neotálet

Výstava bude otevřena každý den od 10 do 18 hodin, přičemž v pátek a sobotu je otvírací doba prodloužena do 22 hodin a v neděli do 19 hodin místního času. Poslední návštěvníci budou vpuštěni hodinu před zavírací dobou. Vstupné činí 16 liber (poloviční pro studenty). Rodina se dvěma dětmi do 12 let zaplatí 32 liber. Pokud jste se tedy rozhodli, že si rozšíříte obzory a dopřejete si nevšední kulturní zážitek, tak vězte, že je záhodno si vstupenku do galerie rezervovat. Výstava probíhá od 9. listopadu 2011 do 5. února 2012, ale počet návštěvníků, kteří mohou expozici shlédnout je oproti kapacitě sálů omezen. Podle organizátorů z londýnské Národní galerie je důvodem komfort návštěvníků, kteří si při jedné z předchozích akcí stěžovali na přeplněné sály. A to se vám nyní nemůže stát!

Nevíte co se zimními večery? Sedět doma už vás nebaví? Chce trochu kultury a cestování k tomu? Potom vyrazte do Londýna, protože právě tady budete mít šanci shlédnout velkou část děl slavného renesančního mistra malíře, sochaře, vynálezce a vědce, toskánského rodáka Leonarda da Vinciho!

Národní galerie slavného města nad Temží otevře 9. listopadu toho roku expozici, na které veřejnosti představí polovinu ze 14 dochovaných maleb tohoto italského vědce a umělce. Dále budou k vidění mistrovy kresby a kresby některých jeho následovníků – vše z období posledních dvaceti let patnáctého století, kdy renesanční umělec pobýval na dvoře milánského vévody Lodovica Sforzy, mecenáše, který jej podporoval. Zajímavým faktem je, že Leonardo původně žádal o zaměstnání jako odborný vojenský inženýr a své malířské nadání zmínil jen tak okrajově. Podle kurátorů výstavy výhodou placeného angažmá bylo, že autor měl „uměleckou svobodu a mohl hledat nové cesty, jak vnímat a zachycovat přírodu, a zaměřoval se přitom hlavně na lidskou anatomii, duši a emoce“.

Jedinečná příležitost


Z tohoto milánského období slavného mistra pochází celá řady jeho děl, které londýnská galerie zapůjčila z několika zemí. Budete tedy mít jedinečnou příležitost shlédnout je pod jednou střechou v ucelené kolekci. A na co se těšit? Třeba na odborníky velice ceněný obraz Dámy s hranostajem – jak uvedla galerie, „portrét Cecilie Galleraniové namalovaný v letech 1488 až 1490 je považován za první skutečně moderní portrét“. Pokud byste jej chtěli vidět běžně, museli byste navštívit krakovské Czartoryski Museum. Takhle ho ale máte možnost spatřit ve společnosti dalších mistrových děl – například jediného portrétu muže, který kdy slavný umělec vytvořil, Portrétu hudebníka – za tímto kouskem byste naopak museli do Milána. Některé kresby výstavě zapůjčila také britská královna, tudíž se jedná o jedinečnou příležitost je vidět. Kromě toho, sama Národní galerie vlastní nedávno zrestaurovanou Leonardovu Madonu ve skalách, rané dílo milánského období, za které Leonardo nedostal požadovanou cenu, tak jej prodal jinému kupci. Později byl ale přesvědčen, aby dílo namaloval znovu – a tento kus visí právě v londýnské galerii.


K dalším „kouskům“, které návštěvník galerie uvidí, patří Madona s dítětem (Petrohrad), Sv. Jeroným (Vatikán) a Portrét dámy z pařížského Louvru. Nečekejte zde ale zřejmě nejznámější mistrovo dílo – Monu Lisu – tento obraz už nespadá do koncepce výstavy, která má podtitul „malíř na milánském dvoře“ – byl totiž namalován zpátky ve Florencii.

Velkým „tahákem“ výstavy je ale dobová kopie Poslední večeře, kterou vytvořil jeden z Leonardových žáků Giampietrino, doplněná o Leonardovy kresby a náčrtky k originální malbě. Impozantní obraz má rozměry 440 × 880 cm a znázorňuje biblický výjev z Nového zákona, kdy Ježíš naposledy večeří se svými učedníky a promění chleba a víno v tělo a krev.

Vyplatí se neotálet

Výstava bude otevřena každý den od 10 do 18 hodin, přičemž v pátek a sobotu je otvírací doba prodloužena do 22 hodin a v neděli do 19 hodin místního času. Poslední návštěvníci budou vpuštěni hodinu před zavírací dobou. Vstupné činí 16 liber (poloviční pro studenty). Rodina se dvěma dětmi do 12 let zaplatí 32 liber. Pokud jste se tedy rozhodli, že si rozšíříte obzory a dopřejete si nevšední kulturní zážitek, tak vězte, že je záhodno si vstupenku do galerie rezervovat. Výstava probíhá od 9. listopadu 2011 do 5. února 2012, ale počet návštěvníků, kteří mohou expozici shlédnout je oproti kapacitě sálů omezen. Podle organizátorů z londýnské Národní galerie je důvodem komfort návštěvníků, kteří si při jedné z předchozích akcí stěžovali na přeplněné sály. A to se vám nyní nemůže stát!

Demirkazik (3756 m) – Tak trochu úprk na vrchol

Do Turecka jsme odjeli prvního dubna a byli jsme tady už čtrnáct dní.
Úspěšně jsme vystoupili na Ararat (5137 m) a Süphan (4058 m). Abychom
dodrželi posloupnost, museli jsme teď vylézt na vrchol, který se bude
pohybovat v rozmezí 3000–3999 metrů.


Do Turecka jsme odjeli prvního dubna a byli jsme tady už čtrnáct dní. Úspěšně jsme vystoupili na Ararat (5137 m) a Süphan (4058 m). Abychom dodrželi posloupnost, museli jsme teď vylézt na vrchol, který se bude pohybovat v rozmezí 3000–3999 metrů. Pro tento cíl jsme si vybrali nádhernou horu, která se tyčí do výšky 3756 metrů a leží v pohoří Ala Daglar, které se nachází uprostřed Turecka.

Dobrodružství začíná

Kolem osmi hodin večer jsme přijeli do stejnojmenné vesnice Demirkazik (cca 1570 m). Moc jídla jsme neměli, a proto nám nezbylo nic jiného, než doufat v to, že bude otevřena nějaká večerka. Štěstí se k nám obrátilo čelem a v obchůdku na konci vesnice ještě bylo otevřeno. Pečivo už bylo vyprodáno, takže jsme se museli ráno vrátit. Ještě bylo zapotřebí zjistit, jestli bude zítra v neděli otevřeno. Řekli byste si „snadná věc“. Do této chvíle jsem si myslel, že pomocí gestikulace, pantomimi, tužky a papíru se člověk na základních věcech domluví po celém světě. Mýlil jsem se. Po patnácti minutách neustálého vcházení a vycházeni do prodejny, klepání na dveře, ukazování na hodinky a několika podrobných obrázcích jsme to vzdali. Noc jsme strávili na louce, kousek nad vesnicí. Na večeři jsme dojedli poslední kousky pečiva a modlili se, ať je další den otevřeno. Alláh naše prosby vyslyšel. S čerstvým pečivem v doprovodu ovcí jsme vyrazili k vrcholu Demirkaziku. Cestou byly malé neshody ohledně plánu pro dnešní den. Někdo chtěl na vrchol vystoupit už dnes, druhý názor byl, že přespíme v kempu Sokulupinar (cca 2150 m) a až další den provedeme výstup. Nakonec jsme do tábora došli kolem tří hodin odpoledne. Rozhodli jsme se, že se o výstup pokusíme už dnes.

Jen my a Demirkazik


Postavili jsme stan a vzali si jen to nejpotřebnější. Cestou jsme potkávali jen lidi, kteří šli dolů. Dívali se na nás jako na blázny, když jsme jim říkali, že jdeme na vrchol. K tomuto výstupu byste měli vyrážet brzy ráno, ale my jsme si tento plán trochu upravili. Další blbost byla to, že jsme neměli cepín ani mačky, které jsou v těchto měsících nutností, když jdete na Demirkazik. Asi po 20 minutách, co jsme vyšli z tábora, už jsme nikoho nepotkali. Na hoře už jsme byli jen my a na pár hodin byla jen naše, tento pocit byl skvělý. Počasí nám přálo a po cestě došlo i na opalování. Když jsme se dostali do výšky 3000 metrů, sluníčko už přelezlo přes skály a znovu jsme ho viděli až na vrcholu. Z tohoto místa začalo strmé stoupání na hřeben. To trvalo asi 300 výškových metrů.

Závěrečná pasáž s příchutí adrenalinu

Po výstupu na hřeben jsme si uvědomili, že až se sem vrátíme, bude už skoro tma a my budeme muset 2/3 cesty absolvovat za tmy za pomoci čelovek. Od tohoto místa by se v naší výbavě hodily mačky a cepín, protože strmost svahu nabrala na síle. Cestou jsme ještě překonali pár problematických míst a za nedlouho se radovali na vrcholovém hřebínku. Nevím proč, ale když jsme tak stoupali, pořád dokola jsem si opakoval hlavní města Evropy, asi abych si zkrátil čas :-D. Na vrcholu náš foťák vytvořil několik kouzelných fotek. Začaly přípravy k sestupu a věděli jsme, že při něm, musíme být dvakrát tak opatrní, než při výstupu. V takových situacích je sestup nebezpečnější než jindy. Čas vás tlačí dolů, navíc nám chybělo potřebné vybavení a profil terénu nám taky moc nepřidával na jistotě. Díky svědomitě vykopaným stupům jsme se dostali zpět na hřeben relativně bez problémů a v překvapivě dobrém čase. Chvíli nás ještě v sestupu doprovázelo slunce, abychom tohoto doprovodu využili co nejvíce, sestup jsme urychlili klouzáním po zadku. Byla to skvělá zábava, i přesto, že jsem si při tom obnovil díru v kalhotách. Z toho plyne ponaučení „Pokud máte gore-texovou záplatu na zadku nesjíždějte po něm svahy“.


Odměnou byla chutné večeře a dobrý pocit

Po sjezdu hřebene byla i ve tmě orientace lehká. Cestou se nestalo nic dramatického a kolem 23:00 jsme si už užívali večeři v podobě chlebu s máslem, mrkví a jarní cibulkou. Na náš výkon jsem dodnes hrdý, i když to nebyl nejsvědomitěji naplánovaný výstup.


Do Turecka jsme odjeli prvního dubna a byli jsme tady už čtrnáct dní. Úspěšně jsme vystoupili na Ararat (5137 m) a Süphan (4058 m). Abychom dodrželi posloupnost, museli jsme teď vylézt na vrchol, který se bude pohybovat v rozmezí 3000–3999 metrů. Pro tento cíl jsme si vybrali nádhernou horu, která se tyčí do výšky 3756 metrů a leží v pohoří Ala Daglar, které se nachází uprostřed Turecka.

Dobrodružství začíná

Kolem osmi hodin večer jsme přijeli do stejnojmenné vesnice Demirkazik (cca 1570 m). Moc jídla jsme neměli, a proto nám nezbylo nic jiného, než doufat v to, že bude otevřena nějaká večerka. Štěstí se k nám obrátilo čelem a v obchůdku na konci vesnice ještě bylo otevřeno. Pečivo už bylo vyprodáno, takže jsme se museli ráno vrátit. Ještě bylo zapotřebí zjistit, jestli bude zítra v neděli otevřeno. Řekli byste si „snadná věc“. Do této chvíle jsem si myslel, že pomocí gestikulace, pantomimi, tužky a papíru se člověk na základních věcech domluví po celém světě. Mýlil jsem se. Po patnácti minutách neustálého vcházení a vycházeni do prodejny, klepání na dveře, ukazování na hodinky a několika podrobných obrázcích jsme to vzdali. Noc jsme strávili na louce, kousek nad vesnicí. Na večeři jsme dojedli poslední kousky pečiva a modlili se, ať je další den otevřeno. Alláh naše prosby vyslyšel. S čerstvým pečivem v doprovodu ovcí jsme vyrazili k vrcholu Demirkaziku. Cestou byly malé neshody ohledně plánu pro dnešní den. Někdo chtěl na vrchol vystoupit už dnes, druhý názor byl, že přespíme v kempu Sokulupinar (cca 2150 m) a až další den provedeme výstup. Nakonec jsme do tábora došli kolem tří hodin odpoledne. Rozhodli jsme se, že se o výstup pokusíme už dnes.

Jen my a Demirkazik


Postavili jsme stan a vzali si jen to nejpotřebnější. Cestou jsme potkávali jen lidi, kteří šli dolů. Dívali se na nás jako na blázny, když jsme jim říkali, že jdeme na vrchol. K tomuto výstupu byste měli vyrážet brzy ráno, ale my jsme si tento plán trochu upravili. Další blbost byla to, že jsme neměli cepín ani mačky, které jsou v těchto měsících nutností, když jdete na Demirkazik. Asi po 20 minutách, co jsme vyšli z tábora, už jsme nikoho nepotkali. Na hoře už jsme byli jen my a na pár hodin byla jen naše, tento pocit byl skvělý. Počasí nám přálo a po cestě došlo i na opalování. Když jsme se dostali do výšky 3000 metrů, sluníčko už přelezlo přes skály a znovu jsme ho viděli až na vrcholu. Z tohoto místa začalo strmé stoupání na hřeben. To trvalo asi 300 výškových metrů.

Závěrečná pasáž s příchutí adrenalinu

Po výstupu na hřeben jsme si uvědomili, že až se sem vrátíme, bude už skoro tma a my budeme muset 2/3 cesty absolvovat za tmy za pomoci čelovek. Od tohoto místa by se v naší výbavě hodily mačky a cepín, protože strmost svahu nabrala na síle. Cestou jsme ještě překonali pár problematických míst a za nedlouho se radovali na vrcholovém hřebínku. Nevím proč, ale když jsme tak stoupali, pořád dokola jsem si opakoval hlavní města Evropy, asi abych si zkrátil čas :-D. Na vrcholu náš foťák vytvořil několik kouzelných fotek. Začaly přípravy k sestupu a věděli jsme, že při něm, musíme být dvakrát tak opatrní, než při výstupu. V takových situacích je sestup nebezpečnější než jindy. Čas vás tlačí dolů, navíc nám chybělo potřebné vybavení a profil terénu nám taky moc nepřidával na jistotě. Díky svědomitě vykopaným stupům jsme se dostali zpět na hřeben relativně bez problémů a v překvapivě dobrém čase. Chvíli nás ještě v sestupu doprovázelo slunce, abychom tohoto doprovodu využili co nejvíce, sestup jsme urychlili klouzáním po zadku. Byla to skvělá zábava, i přesto, že jsem si při tom obnovil díru v kalhotách. Z toho plyne ponaučení „Pokud máte gore-texovou záplatu na zadku nesjíždějte po něm svahy“.


Odměnou byla chutné večeře a dobrý pocit

Po sjezdu hřebene byla i ve tmě orientace lehká. Cestou se nestalo nic dramatického a kolem 23:00 jsme si už užívali večeři v podobě chlebu s máslem, mrkví a jarní cibulkou. Na náš výkon jsem dodnes hrdý, i když to nebyl nejsvědomitěji naplánovaný výstup.

Černá hora do Unie? Za kolik?

Černá hora neboli Crna gora je jedno z nejklidnějších míst
Balkánu. Spíše, než bojištěm byla Černá hora v nedávné historii
poklidným místem, kde se docela dobře daří turistickému ruchu. Člověk se
ani nemůže divit, že se zástupci černé hory snaží dlouhá léta dostat
do Evropské unie.

Černá hora neboli Crna gora je jedno z nejklidnějších míst Balkánu. Spíše, než bojištěm byla Černá hora v nedávné historii poklidným místem, kde se docela dobře daří turistickému ruchu. Člověk se ani nemůže divit, že se zástupci černé hory snaží dlouhá léta dostat do Evropské unie.

{{reklama()}}

Doteď se jim to ale nepodařilo. Proč? Důvodů je hned několik a vlastně pořád ten samý. Pokusím se vám je popsat na svých zážitcích z cesty do Kotoru, historického centra Černé Hory. Černá hora se nachází na pobřeží Jaderského moře a sousedí se samými sympatickými státy – Bosna- Hercegovina, Albánie a Srbsko. Nejčastěji se tedy turisté do Černé Hory dopravují letecky. Když se ale vydáte směr Černá Hora po českých dálnicích, máte hned několik možností. Můžete totiž dojet velice pohodlně po dálnici až hluboko do Chorvatska, odkud jsou pak hranice Černé Hory relativně blízko. Dálnice přes Chorvatsko je krásná, nová a s českými se vůbec nedá srovnat. Je to přesně ten typ dálnice, za kterou člověk velmi rád zaplatí. Mě ale přišla zajímavější cesta vnitrozemím Maďarska, Bosny-Hercegoviny se zajížďkou do Srbska atd. Návštěva Černé Hory tak dostává úplně jiný rozměr.


Je to cesta kopcovitá, ale donutí vás mnohem víc vnímat kraj, kterým projíždíte. Například návštěva Sarajeva je nezapomenutelný zážitek. Vydat se na cestu po Balkáně s sebou nese určité předsudky. Člověk očekává, že na Bosenských hranicích se bude střílet, pašovat drogy atd. Nakonec ale dojede k malé závoře, u které sedí jeden muž v uniformě, který kontroluje pasy. Nuda. Největší zábava byla až na hranicích s Černou Horou.

Nejen, že si celníci dali záležet na tom, abychom z batohu vytáhli i tu nejzastrčenější pěnu na holení a oni ji mohli významně zkontrolovat, ale hned jakmile nás celníci propustili, nebyl čas ani nastartovat auto a už se objevil usměvavý pán, který vyžadoval „ekologickou taxu“. To se ví, že ji člověk zaplatí. Sotva jsme se objevili u domu mého známého, kde jsme měli týden přebývat, objevila se jiná usměvavá paní, která chtěla „turistickou taxu“. Když přišel druhý den další její kolega s žádostí o „ubytovací taxu“, došlo nám, že pokud budeme platit všechny kolemjdoucí taxy, nezbude nám ani na jídlo, natož na Rakiji. Při návštěvě postraší robustní Černohorkyně, která si přišla pro „dopravní taxu“, jsme řekli o našich neustálých poplatcích známému. Ten se sebral a po pěti minutách diskuse s výběrčí se vrátil s tím, že už nic vybírat nebudou. Nechápali jsme, jak se mu to podařilo zařídit. Vysvětlení bylo prosté: „Dal jsem mu deset euro a odešel.“

Černá hora, oficiální video

Černá Hora byla první zemí na světě, kde se platilo eurem. Vyšlo to z historické potřeby, když byly zrušeny německé marky, kterými se v Montenegru (historický název Černé Hory) platilo. Do Unie se ale Černohorci jen tak nedostanou, kvůli své naprosto všudypřítomné a automatické korupci.

Černohorci jsou výbornými válečníky. Město Kotor rozkládající se v zálivu obklopeném skalnatými horami je největší chlouba Černohorců, protože nebylo nikdy v historii dobyto. V období míru jsou však velmi velmi líní, a pokud se dá něco vyřešit snadno a rychle úplatkem, jsou vždycky pro. Než se z přímořského ráje stane turistický ráj, budeme si muset počkat na změnu myšlení Černohorců, která se snad projeví v dalších generacích.

Balkánské národy proti sobě mají výhrady stejně jako všichni sousedi. Černohorci se ale vyznačují tím, že svou lenost nijak nezakrývají, ba co víc ještě na sebe vymýšlí vtipy:

Leží Černohorec na trávě a volá na ženu: „Ženo, přines sérum!“ „Uštknul tě had, muži?“ ptá se žena. Černohorec bez mrknutí oka odvětí: „Ne, ale blíží se z křoví.“

Článek je sponzorován stránkou TravelPortal.cz – vaše dovolená 2011 může vypadat i takto!

Černá hora neboli Crna gora je jedno z nejklidnějších míst Balkánu. Spíše, než bojištěm byla Černá hora v nedávné historii poklidným místem, kde se docela dobře daří turistickému ruchu. Člověk se ani nemůže divit, že se zástupci černé hory snaží dlouhá léta dostat do Evropské unie.

{{reklama()}}

Doteď se jim to ale nepodařilo. Proč? Důvodů je hned několik a vlastně pořád ten samý. Pokusím se vám je popsat na svých zážitcích z cesty do Kotoru, historického centra Černé Hory. Černá hora se nachází na pobřeží Jaderského moře a sousedí se samými sympatickými státy – Bosna- Hercegovina, Albánie a Srbsko. Nejčastěji se tedy turisté do Černé Hory dopravují letecky. Když se ale vydáte směr Černá Hora po českých dálnicích, máte hned několik možností. Můžete totiž dojet velice pohodlně po dálnici až hluboko do Chorvatska, odkud jsou pak hranice Černé Hory relativně blízko. Dálnice přes Chorvatsko je krásná, nová a s českými se vůbec nedá srovnat. Je to přesně ten typ dálnice, za kterou člověk velmi rád zaplatí. Mě ale přišla zajímavější cesta vnitrozemím Maďarska, Bosny-Hercegoviny se zajížďkou do Srbska atd. Návštěva Černé Hory tak dostává úplně jiný rozměr.


Je to cesta kopcovitá, ale donutí vás mnohem víc vnímat kraj, kterým projíždíte. Například návštěva Sarajeva je nezapomenutelný zážitek. Vydat se na cestu po Balkáně s sebou nese určité předsudky. Člověk očekává, že na Bosenských hranicích se bude střílet, pašovat drogy atd. Nakonec ale dojede k malé závoře, u které sedí jeden muž v uniformě, který kontroluje pasy. Nuda. Největší zábava byla až na hranicích s Černou Horou.

Nejen, že si celníci dali záležet na tom, abychom z batohu vytáhli i tu nejzastrčenější pěnu na holení a oni ji mohli významně zkontrolovat, ale hned jakmile nás celníci propustili, nebyl čas ani nastartovat auto a už se objevil usměvavý pán, který vyžadoval „ekologickou taxu“. To se ví, že ji člověk zaplatí. Sotva jsme se objevili u domu mého známého, kde jsme měli týden přebývat, objevila se jiná usměvavá paní, která chtěla „turistickou taxu“. Když přišel druhý den další její kolega s žádostí o „ubytovací taxu“, došlo nám, že pokud budeme platit všechny kolemjdoucí taxy, nezbude nám ani na jídlo, natož na Rakiji. Při návštěvě postraší robustní Černohorkyně, která si přišla pro „dopravní taxu“, jsme řekli o našich neustálých poplatcích známému. Ten se sebral a po pěti minutách diskuse s výběrčí se vrátil s tím, že už nic vybírat nebudou. Nechápali jsme, jak se mu to podařilo zařídit. Vysvětlení bylo prosté: „Dal jsem mu deset euro a odešel.“

Černá hora, oficiální video

Černá Hora byla první zemí na světě, kde se platilo eurem. Vyšlo to z historické potřeby, když byly zrušeny německé marky, kterými se v Montenegru (historický název Černé Hory) platilo. Do Unie se ale Černohorci jen tak nedostanou, kvůli své naprosto všudypřítomné a automatické korupci.

Černohorci jsou výbornými válečníky. Město Kotor rozkládající se v zálivu obklopeném skalnatými horami je největší chlouba Černohorců, protože nebylo nikdy v historii dobyto. V období míru jsou však velmi velmi líní, a pokud se dá něco vyřešit snadno a rychle úplatkem, jsou vždycky pro. Než se z přímořského ráje stane turistický ráj, budeme si muset počkat na změnu myšlení Černohorců, která se snad projeví v dalších generacích.

Balkánské národy proti sobě mají výhrady stejně jako všichni sousedi. Černohorci se ale vyznačují tím, že svou lenost nijak nezakrývají, ba co víc ještě na sebe vymýšlí vtipy:

Leží Černohorec na trávě a volá na ženu: „Ženo, přines sérum!“ „Uštknul tě had, muži?“ ptá se žena. Černohorec bez mrknutí oka odvětí: „Ne, ale blíží se z křoví.“

Článek je sponzorován stránkou TravelPortal.cz – vaše dovolená 2011 může vypadat i takto!

Turecký Süphan 4058 m v doprovodu dětí

Po výstupu hory Ararat jsme se přesunuli do města Dogubeyazit.
Z důvodu pokročilé doby jsme museli strávit noc ve městě a vzít si
hotel. To víte, tři studenti, no nebyli jsme z toho moc nadšení. Pokud
si dobře vzpomínám, tak pokoj nás vyšel na 25 euro, asi jsme škrti,
ale jak se říká „jde o princip“.

Po výstupu hory Ararat jsme se přesunuli do města Dogubeyazit. Z důvodu pokročilé doby jsme museli strávit noc ve městě a vzít si hotel. To víte, tři studenti, no nebyli jsme z toho moc nadšení. Pokud si dobře vzpomínám, tak pokoj nás vyšel na 25 euro, asi jsme škrti, ale jak se říká „jde o princip“. Na zádech mám spacák, ve kterém můžu za tohoto počasí spát i nahý a stejně mi bude vedro. Společníka mu dělá expediční stan, pro který je každé prostředí mimo hory jako dovolená v Karibiku. Po cestě na pokoj už nám to bylo jedno, protože vydrápat se pět pater s dvaceti-pěti kily na zádech, to vám změní myšlenky.

Ze stanu do postele, štěstí nebo smůla?


Člověk by řekl, že když po šesti dnech postaví tři lidi do vzdálenosti 2 metry od sprchy, tak se o ni poperou. U nás byste tento pud „sebečistoty“ hledali marně. Naše první kroky vedly za jídlem. Po uspokojení žaludků jsme šli brzo spát. Další den jsme si zabalili saky paky a vyrazili směr Süphan. Süphan je hora sahající do výšky 4 058 metrů, která leží blízko vesnice Aydinlar 120 kilometrů západně od Dogubeyazit. Náš plán byl jasný: dostat se za město a „chytit stopa“. Na periférii města jsme potkali místní dítka, která pobíhala kolem a pokřikovala na nás. Náš nezájem je asi dost naštval, protože po nás začaly házet kameny. Naštěstí bylo jejich svalstvo v pažích stejně slabé jako to, které (možná) měly v mozku a kameny na nás buď nedolétly, nebo se netrefily. Po chvíli přišlo setkání s další takovou skupinkou. Tady už jsem si půjčil jejich míč a ukázal jím pár kousků, aby se situace neopakovala. Když jsme se konečně dostali za město, začali jsme stopovat. Ze začátku byl Jiří v této, pro něj nové disciplíně, docela nesmělý, ale časem se z něj stal stopař par excellence. Přísný pohled, křečovitý úsměv a ocelový palec. To vše si Jiří osvojil a zvládal na výbornou. Nakonec jsme stejně museli jet busem, protože nám tři hodiny nikdo nezastavil.

Fotbal jako světový jazyk

Cesta pod Süphan v sobě obnášela tři přestupy. Při jednom z nich jsem se šel do místního bistra zeptat na další spoj. Chlapíci, kteří tam seděli, ze mě měli takovou radost, že mě pohostili zadarmo. Naservírovali mi něco, co vypadalo jako čevapčiči a k tomu kopec zeleniny a pečiva. Anglicky neuměli, takže se naše konverzace smrskla na Baroš-Galatasaray, Rosický-Arsenal, Čech-Chelsea, Nedvěd-Juventus. Když jsme si to všechno řekli, nastala minutka ticha, kterou prolomilo opět vyjmenování několika fotbalistů. Po snědení jídla, jsem jim na památku dal pohled Araratu a českou minci. To, že pohled vystavili hned vedle plakátu Rüştü Reçbera (bývalý turecký reprezentační brankář) znamenalo, že z toho měli opravdovou radost. Po tomto setkání nám pomáhala polovina vesnice sehnat plynovou bombu k vařiči. Byli to skvělí lidé.


Kurz sebekontroly

Po příjezdu k Süphanu, respektive vysazení nás uprostřed pustiny, jsme museli ujít ještě další čtyři kilometry do vesnice po rovné a nezáživné asfaltové cestě. Tady jsme zažili to nejhorší z celé turecké cesty. Opět v tom byly turecké děti (moc bych si přál nazvat je jinak, ale to by asi neprošlo :-D). Zkusím vás vnést do naší situace. Od rána jsme na cestě v třiceti stupňovém vedru. Ještě včera jsem byl ve výšce nad 4000 metrů. K tomu vláčíte 25 kilovou krosnu a na jídlo taky moc času nebylo. Teď jsem vám nastínil naše rozpoložení, pojďme tedy pokračovat v ději. Uprostřed vesnice nás obklopilo asi 20 uřvaných tureckých dětí. Ve vesnici po nás jen křičeli, protože tam byli dospělí, ale jen co jsme vytáhli paty za její hranice, začaly být mnohem otravnější a agresivnější. Házely po nás kameny, tahaly nás za oblečení, snažily se ukrást věci, které byly připnuté na krosně a žebraly. To celé nás provázelo čtyři kilometry ve strmém terénu (nástup k hoře). Byl jsem zpocený jak Eskymák v sauně. Do rukou už nás chytaly tiky a chtěli jsme ta protivná děcka roztrhat. Možná, že kdybychom jim dali nějaký peníz, tak nás nechají, ale ze zkušenosti vím, že když je obdarujete, jsou ještě vlezlejší. Navíc, za to jak se chovaly, bych jim nic nedal, ani kdybych měl krosnu plnou peněz. Naštěstí se začalo stmívat a ony musely domů. Asi kilometr po tomto „rozloučení“ jsme našli místo na spaní ve výšce 2200 metrů.

Vzhůru k vrcholu

Ráno nebylo kam spěchat, protože náš další cíl byl hřeben ve výšce 3700 metrů. Začátek cesty vedl přes velké louky, na kterých se pásly ovce. Čas od času nás spláchl déšť, ale nebylo to nic velkého. Když jsme dorazili na místo, postavili jsme si stan přímo na hřebeni. Jak se ráno ukázalo, byla to pěkná blbost, protože to, co se začalo dít venku, bylo jako v pekle. Vítr byl tak silný, že jsme vlastními těly a krosnami museli dělat oporu nosným tyčím stanu.


Asi po dvou hodinách nejistoty, co bude dál, se počasí uklidnilo a my mohli vyrazit k vrcholu. Počasí pořád nebylo nic moc. Celá obloha byla bílá, viditelnost 200–300 metrů, takže vrchol nebyl vidět. Po strmém stoupání do výšky 4058 metrů jsme ho pomocí GPS našli. Tomuto momentu předcházelo bloudění, protože nebylo jasně poznat, co je absolutní vrchol. Byly tam další tři vrcholky, které nás zmátly. Ten nejvyšší pro nás přichystal pěkné drama. Když jsem chtěl Martina vyfotit na vrcholu, dal se na úprk, který provázel mnoho vulgarizmů a věta „musíme rychle dolů“. Nechápavě jsme se po sobě s Jiřím dívali a běželi za ním. Když seběhl asi 20 metrů pod vrchol, zastavil se a celou situaci nám objasnil. Ten běh dolů zapříčinilo počasí. Martinovi se do krku začal nabíjet blesk, aspoň tak ten brnivý pocit v zátylku popsal. Zkušenosti s blesky jsme měli z Dolomitů, když jsme lezli ferrátou na Marmoladu (nejvyšší hora Dolomit-3343 m) a chytla nás bouřka. Nikdy nezapomenu na ten vrčivý zvuk ocelových lan (to už jsme, ale byli na vrcholu a dráty byly jistící body boudy, která byla nahoře).

Pohodový sestup a jedeme dál

Po této dramatické chvíli jsme to otočili dolů. Asi za dvacet hodin od této chvíle už dřepíme na stejném místě (v pustině), kde nás vysadil autobus, a snažíme se někoho stopnout, abychom se přesunuli do další horské oblasti.

Po výstupu hory Ararat jsme se přesunuli do města Dogubeyazit. Z důvodu pokročilé doby jsme museli strávit noc ve městě a vzít si hotel. To víte, tři studenti, no nebyli jsme z toho moc nadšení. Pokud si dobře vzpomínám, tak pokoj nás vyšel na 25 euro, asi jsme škrti, ale jak se říká „jde o princip“. Na zádech mám spacák, ve kterém můžu za tohoto počasí spát i nahý a stejně mi bude vedro. Společníka mu dělá expediční stan, pro který je každé prostředí mimo hory jako dovolená v Karibiku. Po cestě na pokoj už nám to bylo jedno, protože vydrápat se pět pater s dvaceti-pěti kily na zádech, to vám změní myšlenky.

Ze stanu do postele, štěstí nebo smůla?


Člověk by řekl, že když po šesti dnech postaví tři lidi do vzdálenosti 2 metry od sprchy, tak se o ni poperou. U nás byste tento pud „sebečistoty“ hledali marně. Naše první kroky vedly za jídlem. Po uspokojení žaludků jsme šli brzo spát. Další den jsme si zabalili saky paky a vyrazili směr Süphan. Süphan je hora sahající do výšky 4 058 metrů, která leží blízko vesnice Aydinlar 120 kilometrů západně od Dogubeyazit. Náš plán byl jasný: dostat se za město a „chytit stopa“. Na periférii města jsme potkali místní dítka, která pobíhala kolem a pokřikovala na nás. Náš nezájem je asi dost naštval, protože po nás začaly házet kameny. Naštěstí bylo jejich svalstvo v pažích stejně slabé jako to, které (možná) měly v mozku a kameny na nás buď nedolétly, nebo se netrefily. Po chvíli přišlo setkání s další takovou skupinkou. Tady už jsem si půjčil jejich míč a ukázal jím pár kousků, aby se situace neopakovala. Když jsme se konečně dostali za město, začali jsme stopovat. Ze začátku byl Jiří v této, pro něj nové disciplíně, docela nesmělý, ale časem se z něj stal stopař par excellence. Přísný pohled, křečovitý úsměv a ocelový palec. To vše si Jiří osvojil a zvládal na výbornou. Nakonec jsme stejně museli jet busem, protože nám tři hodiny nikdo nezastavil.

Fotbal jako světový jazyk

Cesta pod Süphan v sobě obnášela tři přestupy. Při jednom z nich jsem se šel do místního bistra zeptat na další spoj. Chlapíci, kteří tam seděli, ze mě měli takovou radost, že mě pohostili zadarmo. Naservírovali mi něco, co vypadalo jako čevapčiči a k tomu kopec zeleniny a pečiva. Anglicky neuměli, takže se naše konverzace smrskla na Baroš-Galatasaray, Rosický-Arsenal, Čech-Chelsea, Nedvěd-Juventus. Když jsme si to všechno řekli, nastala minutka ticha, kterou prolomilo opět vyjmenování několika fotbalistů. Po snědení jídla, jsem jim na památku dal pohled Araratu a českou minci. To, že pohled vystavili hned vedle plakátu Rüştü Reçbera (bývalý turecký reprezentační brankář) znamenalo, že z toho měli opravdovou radost. Po tomto setkání nám pomáhala polovina vesnice sehnat plynovou bombu k vařiči. Byli to skvělí lidé.


Kurz sebekontroly

Po příjezdu k Süphanu, respektive vysazení nás uprostřed pustiny, jsme museli ujít ještě další čtyři kilometry do vesnice po rovné a nezáživné asfaltové cestě. Tady jsme zažili to nejhorší z celé turecké cesty. Opět v tom byly turecké děti (moc bych si přál nazvat je jinak, ale to by asi neprošlo :-D). Zkusím vás vnést do naší situace. Od rána jsme na cestě v třiceti stupňovém vedru. Ještě včera jsem byl ve výšce nad 4000 metrů. K tomu vláčíte 25 kilovou krosnu a na jídlo taky moc času nebylo. Teď jsem vám nastínil naše rozpoložení, pojďme tedy pokračovat v ději. Uprostřed vesnice nás obklopilo asi 20 uřvaných tureckých dětí. Ve vesnici po nás jen křičeli, protože tam byli dospělí, ale jen co jsme vytáhli paty za její hranice, začaly být mnohem otravnější a agresivnější. Házely po nás kameny, tahaly nás za oblečení, snažily se ukrást věci, které byly připnuté na krosně a žebraly. To celé nás provázelo čtyři kilometry ve strmém terénu (nástup k hoře). Byl jsem zpocený jak Eskymák v sauně. Do rukou už nás chytaly tiky a chtěli jsme ta protivná děcka roztrhat. Možná, že kdybychom jim dali nějaký peníz, tak nás nechají, ale ze zkušenosti vím, že když je obdarujete, jsou ještě vlezlejší. Navíc, za to jak se chovaly, bych jim nic nedal, ani kdybych měl krosnu plnou peněz. Naštěstí se začalo stmívat a ony musely domů. Asi kilometr po tomto „rozloučení“ jsme našli místo na spaní ve výšce 2200 metrů.

Vzhůru k vrcholu

Ráno nebylo kam spěchat, protože náš další cíl byl hřeben ve výšce 3700 metrů. Začátek cesty vedl přes velké louky, na kterých se pásly ovce. Čas od času nás spláchl déšť, ale nebylo to nic velkého. Když jsme dorazili na místo, postavili jsme si stan přímo na hřebeni. Jak se ráno ukázalo, byla to pěkná blbost, protože to, co se začalo dít venku, bylo jako v pekle. Vítr byl tak silný, že jsme vlastními těly a krosnami museli dělat oporu nosným tyčím stanu.


Asi po dvou hodinách nejistoty, co bude dál, se počasí uklidnilo a my mohli vyrazit k vrcholu. Počasí pořád nebylo nic moc. Celá obloha byla bílá, viditelnost 200–300 metrů, takže vrchol nebyl vidět. Po strmém stoupání do výšky 4058 metrů jsme ho pomocí GPS našli. Tomuto momentu předcházelo bloudění, protože nebylo jasně poznat, co je absolutní vrchol. Byly tam další tři vrcholky, které nás zmátly. Ten nejvyšší pro nás přichystal pěkné drama. Když jsem chtěl Martina vyfotit na vrcholu, dal se na úprk, který provázel mnoho vulgarizmů a věta „musíme rychle dolů“. Nechápavě jsme se po sobě s Jiřím dívali a běželi za ním. Když seběhl asi 20 metrů pod vrchol, zastavil se a celou situaci nám objasnil. Ten běh dolů zapříčinilo počasí. Martinovi se do krku začal nabíjet blesk, aspoň tak ten brnivý pocit v zátylku popsal. Zkušenosti s blesky jsme měli z Dolomitů, když jsme lezli ferrátou na Marmoladu (nejvyšší hora Dolomit-3343 m) a chytla nás bouřka. Nikdy nezapomenu na ten vrčivý zvuk ocelových lan (to už jsme, ale byli na vrcholu a dráty byly jistící body boudy, která byla nahoře).

Pohodový sestup a jedeme dál

Po této dramatické chvíli jsme to otočili dolů. Asi za dvacet hodin od této chvíle už dřepíme na stejném místě (v pustině), kde nás vysadil autobus, a snažíme se někoho stopnout, abychom se přesunuli do další horské oblasti.

Preikestolen – ptačí perspektiva s nohama na zemi

Kdo se chystá navštívit jihozápadní část Norska, určitě by neměl
vynechat výlet po kopcích Lysefjordu v blízkosti města Stavanger. Tato
hračka přírody vypadá, jako kdyby ledový nůž udělal do kopcovitého
pobřeží 42kilometrový úzký zářez a nechal do něho natéct moře.

Kdo se chystá navštívit jihozápadní část Norska, určitě by neměl vynechat výlet po kopcích Lysefjordu v blízkosti města Stavanger. Tato hračka přírody vypadá, jako kdyby ledový nůž udělal do kopcovitého pobřeží 42kilometrový úzký zářez a nechal do něho natéct moře.


Návštěvníci by si podle místních měli pospíšit, protože se traduje, že hlavní atrakce fjordu, útes Preikestolen, se zřítí do moře ve chvíli, kdy se sedm bratrů obývajících fjord ožení se sedmi dcerami z fjordu. Vzhledem k tomu, že populaci nehostinného fjordu tvoří dvě vesnice – Lysebotn a Forsand – a norští synové a dcery mají po jednom až dvou sourozencích, není třeba zas tak spěchat. Druhá atrakce fjordu, hůře dostupný kámen Kjeragbolten, zaseknutý mezi dvěma skalami nad téměř kilometrovou propastí, zatím zvládá také statečně nápory fotekchtivých turistů.


Jako výchozí bod výstupu na Preikestolen (angl. Pulpit Rock, oltářní kámen) je dobré si zvolit stotisícový Stavanger. Je dostupný přímým letem z Prahy a nachází se zde několik hotelů a hostelů. Ceny hostelů našince jen mírně nadzvednou ze židle, zatímco při zjištění cen v supermarketech vyskakuje až do stropu. Částky jsou totožné s našimi až na to, že jsou v třikrát dražších norských korunách.

Norské bohatství

Ti, kteří chtějí, se mohou v rámci šetření pokusit o husarský kousek zvaný Couchsurfing. My jsme přes tento celosvětový systém vzájemného poskytování noclehu měli štěstí být zdarma ubytovaní na jachtě ve stavangerském přístavu, výměnou za příslib ubytování majiteli s manželkou u nás, pokud se někdy vypraví do „Československa“. Majitel jachty, starý námořník, byl na Nora skutečně velmi otevřený a přátelský. Večer nás pozval k sobě do bytu, se ženou připravili vlastní sítí nachytané pstruhy z nedalekého jezera, a popovídali jsme si o cestovatelských zážitcích, brazilských tancích a italských vínech. S velkou hrdostí nám ukázali, jak manželka, která trpí Parkinsonovou chorobou, začala prodávat přes internet patentovaný ručník pro lidi s omezenou pohyblivostí. A my jsme obdivovali živou ukázku norského poměrně častého postoje, že vše je možné, když je duševní bohatství podpořené bohatstvím materiálním, anebo naopak.

Norský folklor: tma, mlha a neexistující spojení


Na Preikestolen jsme se vypravili koncem října, brzy ráno před svítáním. V Norsku je při výletech vždy potřeba počítat se dvěma neodvratnými živly – tmou a proměnlivým počasím. V létě je v jižní části Norska denní světlo až do jedenácté večer; na severu je možné obdivovat i tzv. půlnoční slunce. V zimě to je ale opačný extrém, kdy se na jihu rozednívá o jedenácté ráno a než si člověk zívne, jsou dvě po obědě a přichází stmívání. I proto je obvyklé, že vás na túře na podzim, v zimě anebo na jaře domácí turisté varují už o desáté ráno, abyste si za svým cílem pospíšili, protože jinak se nestihnete do setmění vrátit zpět do civilizace.

Důležité na mimosezónní túře (sezóna v Norsku znamená 3 letní měsíce) je zkoordinovat dopravu k výchozímu bodu. Nejpohodlnější je půjčit si ve Stavangeru auto, druhou variantou je počkat si na sice přesné, ale velmi sporadicky jezdící lokální autobusy. My jsme se rozhodli vzdát se pohodlí půjčeného auta. Ze Stavangeru jsme se k začátku samotné túry museli přeplavit trajektem do Tau, ze kterého jezdí autobus do vesnice Jørpeland. Z ní jsme museli pokračovat asi 10 kilometrů taxíkem k Preikestolen­hytta, horské chatě na startu túry, kde se dá také pohodlně ubytovat. Na turisty přestupující z trajektu na autobus a potom do taxíků jsou tu zvyklí; řidič autobusu nám také hned nabídl zavolat taxi, které na nás na konečné autobusu skutečně čekalo. Už na trajektu jsme se dali do řeči s místním průvodcem, který se nás snažil od výpravy odradit kvůli zasněžené stezce. Naštěstí jsme však byli příliš rozhodnutí podívat se na Lysefjord z výšky na to, abychom ho poslechli a hned na začátku se otočili. A cíl cesty skutečně stál za to.


Turistická dálnice vede po zemi, deskách, skalách, sněhu i potokem

Hned od Preikestolenhytta jsme začali výšlap po stezce vedoucí až na Preikestolen. To už jsme byli po ranních krátkých přestupech lehčí o 400 NOK (asi 1300 Kč). Krajina byla slunečná a na rozdíl od Stavangeru pokrytá sněhem. Turistické značení je poměrně nešťastné – červené T nakreslené na stromech či kamenech. Vzhledem ke sněhové pokrývce jsme byli místy vděční za stopy turistů před námi. Kdyby byl sníh čerstvý, s velkou pravděpodobností bychom na několika rovných loukách nevěděli, kudy pokračovat. Naštěstí pro snadnou orientaci stezkou projde denně podle počasí od 20 do 200 turistů. Povrch stezky je první kilometr zemitý a často silně promočený. Potom se ale mění na skalnatý a nabízí několik zajímavých proměn. Přibližně po druhém kilometru vede po dřevěných deskách, postavených na zmáčené bažině. Poté následuje úsek kluzkých a příkrých kamenů, které díky dolu tekoucímu potoku připomínají výstup nahoru po vodopádu se zasněženými kameny. Po třetím kilometru se nám začal otvírat výhled na fjord, pod nohama už byla souvislá zledovatělá a zasněžená skála.


Lahůdka pro lidi se závratí

Pohled na kopce se nejprve podobá výhledům, které je možné zhlédnout v Alpách anebo ve Vysokých Tatrách. Stezka nás dokonce vedla kolem několika menších ples, kterých jsou v norských kopcích tisíce. Podobnost s čímkoli, co kdy člověk viděl, se však změní v posledních desítkách metrů túry. Ty odhalí ve více než 600metrové hloubce mořského hada – Lysefjord, a naproti druhou, stejně vysokou a strmou horskou stěnu fjordu. Pokud máte štěstí jako my, stihne se za pár minut změnit výhled z útesu ze slunečného a jasného na překrytý žlutou slunečnou mlhou. Tak, jako během celé cesty, ani na útesu neexistuje prodej občerstvení, což však při délce túry přibližně 2–3 hodiny jedním směrem a dostatečných vlastních zásobách nevadí. Díky trhlinám na skalním výběžku útesu to vypadá, že kdyby tam i neestetický stánek anebo chatku postavili, odlomil by se, a to bez ohledu na sedm nezadaných sourozenců.


Při ještě větším štěstí můžete vidět base jumpery, mladíky, kterým sudičky do vínku nenadělily pud sebezáchovy, jak skáčou s padákem a kostýmem podobným Batmanovi z těch útesů fjordu, pod kterými není kilometr nic a potom moře. Lysefjord je celosvětově oblíbené base jumperské místo, kde je tento sport legální a kde je adrenalin z otevření padáku na poslední chvíli díky délce pádu jeden z největších. Doporučujeme však nedívat se na skokany příliš dlouho, ale kontrolovat si čas, protože norské (pod)zimní stmívání je rychlé a kdyby vás uvěznilo bez stanu na tomto útesu, tak i poměrně životu nebezpečné. Pokud však cestou dolů máte dobrou časovou rezervu, nabízí stezka několik příležitostí na vybočení a pozorování romantického západu slunce za protější stěnou Lysefjordu. Příště s sebou na túru rozhodně vezmeme i stan. Doufáme jen, že do té doby Preikestolen nestrhne vítr, nadpřirozené síly, ani jeho vlastní tíha majestátnosti.

Kdo se chystá navštívit jihozápadní část Norska, určitě by neměl vynechat výlet po kopcích Lysefjordu v blízkosti města Stavanger. Tato hračka přírody vypadá, jako kdyby ledový nůž udělal do kopcovitého pobřeží 42kilometrový úzký zářez a nechal do něho natéct moře.


Návštěvníci by si podle místních měli pospíšit, protože se traduje, že hlavní atrakce fjordu, útes Preikestolen, se zřítí do moře ve chvíli, kdy se sedm bratrů obývajících fjord ožení se sedmi dcerami z fjordu. Vzhledem k tomu, že populaci nehostinného fjordu tvoří dvě vesnice – Lysebotn a Forsand – a norští synové a dcery mají po jednom až dvou sourozencích, není třeba zas tak spěchat. Druhá atrakce fjordu, hůře dostupný kámen Kjeragbolten, zaseknutý mezi dvěma skalami nad téměř kilometrovou propastí, zatím zvládá také statečně nápory fotekchtivých turistů.


Jako výchozí bod výstupu na Preikestolen (angl. Pulpit Rock, oltářní kámen) je dobré si zvolit stotisícový Stavanger. Je dostupný přímým letem z Prahy a nachází se zde několik hotelů a hostelů. Ceny hostelů našince jen mírně nadzvednou ze židle, zatímco při zjištění cen v supermarketech vyskakuje až do stropu. Částky jsou totožné s našimi až na to, že jsou v třikrát dražších norských korunách.

Norské bohatství

Ti, kteří chtějí, se mohou v rámci šetření pokusit o husarský kousek zvaný Couchsurfing. My jsme přes tento celosvětový systém vzájemného poskytování noclehu měli štěstí být zdarma ubytovaní na jachtě ve stavangerském přístavu, výměnou za příslib ubytování majiteli s manželkou u nás, pokud se někdy vypraví do „Československa“. Majitel jachty, starý námořník, byl na Nora skutečně velmi otevřený a přátelský. Večer nás pozval k sobě do bytu, se ženou připravili vlastní sítí nachytané pstruhy z nedalekého jezera, a popovídali jsme si o cestovatelských zážitcích, brazilských tancích a italských vínech. S velkou hrdostí nám ukázali, jak manželka, která trpí Parkinsonovou chorobou, začala prodávat přes internet patentovaný ručník pro lidi s omezenou pohyblivostí. A my jsme obdivovali živou ukázku norského poměrně častého postoje, že vše je možné, když je duševní bohatství podpořené bohatstvím materiálním, anebo naopak.

Norský folklor: tma, mlha a neexistující spojení


Na Preikestolen jsme se vypravili koncem října, brzy ráno před svítáním. V Norsku je při výletech vždy potřeba počítat se dvěma neodvratnými živly – tmou a proměnlivým počasím. V létě je v jižní části Norska denní světlo až do jedenácté večer; na severu je možné obdivovat i tzv. půlnoční slunce. V zimě to je ale opačný extrém, kdy se na jihu rozednívá o jedenácté ráno a než si člověk zívne, jsou dvě po obědě a přichází stmívání. I proto je obvyklé, že vás na túře na podzim, v zimě anebo na jaře domácí turisté varují už o desáté ráno, abyste si za svým cílem pospíšili, protože jinak se nestihnete do setmění vrátit zpět do civilizace.

Důležité na mimosezónní túře (sezóna v Norsku znamená 3 letní měsíce) je zkoordinovat dopravu k výchozímu bodu. Nejpohodlnější je půjčit si ve Stavangeru auto, druhou variantou je počkat si na sice přesné, ale velmi sporadicky jezdící lokální autobusy. My jsme se rozhodli vzdát se pohodlí půjčeného auta. Ze Stavangeru jsme se k začátku samotné túry museli přeplavit trajektem do Tau, ze kterého jezdí autobus do vesnice Jørpeland. Z ní jsme museli pokračovat asi 10 kilometrů taxíkem k Preikestolen­hytta, horské chatě na startu túry, kde se dá také pohodlně ubytovat. Na turisty přestupující z trajektu na autobus a potom do taxíků jsou tu zvyklí; řidič autobusu nám také hned nabídl zavolat taxi, které na nás na konečné autobusu skutečně čekalo. Už na trajektu jsme se dali do řeči s místním průvodcem, který se nás snažil od výpravy odradit kvůli zasněžené stezce. Naštěstí jsme však byli příliš rozhodnutí podívat se na Lysefjord z výšky na to, abychom ho poslechli a hned na začátku se otočili. A cíl cesty skutečně stál za to.


Turistická dálnice vede po zemi, deskách, skalách, sněhu i potokem

Hned od Preikestolenhytta jsme začali výšlap po stezce vedoucí až na Preikestolen. To už jsme byli po ranních krátkých přestupech lehčí o 400 NOK (asi 1300 Kč). Krajina byla slunečná a na rozdíl od Stavangeru pokrytá sněhem. Turistické značení je poměrně nešťastné – červené T nakreslené na stromech či kamenech. Vzhledem ke sněhové pokrývce jsme byli místy vděční za stopy turistů před námi. Kdyby byl sníh čerstvý, s velkou pravděpodobností bychom na několika rovných loukách nevěděli, kudy pokračovat. Naštěstí pro snadnou orientaci stezkou projde denně podle počasí od 20 do 200 turistů. Povrch stezky je první kilometr zemitý a často silně promočený. Potom se ale mění na skalnatý a nabízí několik zajímavých proměn. Přibližně po druhém kilometru vede po dřevěných deskách, postavených na zmáčené bažině. Poté následuje úsek kluzkých a příkrých kamenů, které díky dolu tekoucímu potoku připomínají výstup nahoru po vodopádu se zasněženými kameny. Po třetím kilometru se nám začal otvírat výhled na fjord, pod nohama už byla souvislá zledovatělá a zasněžená skála.


Lahůdka pro lidi se závratí

Pohled na kopce se nejprve podobá výhledům, které je možné zhlédnout v Alpách anebo ve Vysokých Tatrách. Stezka nás dokonce vedla kolem několika menších ples, kterých jsou v norských kopcích tisíce. Podobnost s čímkoli, co kdy člověk viděl, se však změní v posledních desítkách metrů túry. Ty odhalí ve více než 600metrové hloubce mořského hada – Lysefjord, a naproti druhou, stejně vysokou a strmou horskou stěnu fjordu. Pokud máte štěstí jako my, stihne se za pár minut změnit výhled z útesu ze slunečného a jasného na překrytý žlutou slunečnou mlhou. Tak, jako během celé cesty, ani na útesu neexistuje prodej občerstvení, což však při délce túry přibližně 2–3 hodiny jedním směrem a dostatečných vlastních zásobách nevadí. Díky trhlinám na skalním výběžku útesu to vypadá, že kdyby tam i neestetický stánek anebo chatku postavili, odlomil by se, a to bez ohledu na sedm nezadaných sourozenců.


Při ještě větším štěstí můžete vidět base jumpery, mladíky, kterým sudičky do vínku nenadělily pud sebezáchovy, jak skáčou s padákem a kostýmem podobným Batmanovi z těch útesů fjordu, pod kterými není kilometr nic a potom moře. Lysefjord je celosvětově oblíbené base jumperské místo, kde je tento sport legální a kde je adrenalin z otevření padáku na poslední chvíli díky délce pádu jeden z největších. Doporučujeme však nedívat se na skokany příliš dlouho, ale kontrolovat si čas, protože norské (pod)zimní stmívání je rychlé a kdyby vás uvěznilo bez stanu na tomto útesu, tak i poměrně životu nebezpečné. Pokud však cestou dolů máte dobrou časovou rezervu, nabízí stezka několik příležitostí na vybočení a pozorování romantického západu slunce za protější stěnou Lysefjordu. Příště s sebou na túru rozhodně vezmeme i stan. Doufáme jen, že do té doby Preikestolen nestrhne vítr, nadpřirozené síly, ani jeho vlastní tíha majestátnosti.

Když se řekne Strážnicko…

Vybaví se nám lidové zvyky a folklór, krása nekončících zelených
vinic, vinné sklepy, tradiční košty a vinařské slavnosti. Vydejte se
s námi do malebného regionu Strážnicka za krásami přírody
i nevšední atmosférou zdejšího kraje.

Vybaví se nám lidové zvyky a folklór, krása nekončících zelených vinic, vinné sklepy, tradiční košty a vinařské slavnosti. Vydejte se s námi do malebného regionu Strážnicka za krásami přírody i nevšední atmosférou zdejšího kraje.

Strážnice je jedním z hlavních center Strážnické vinařské oblasti, která se s výměrou vinic 600 ha řadí na čtvrté místo na Slovácku. Oblast proslavilo známkové víno „Blatnický roháč“, směs Sylvánského zeleného a Rulandského bílého. O zdejším vinařství a vínu se můžete hodně dozvědět v zajímavých muzejních expozicích. Ve strážnickém skanzenu najdete například ukázku řady vinohradnických staveb a jejich zařízení, doplněnou vinohradem představujícím pěstění vína od nejstarších dob po současnost. Je jedinou expozicí svého druhu na našem území.


Vrátit se do minulosti a pocítit atmosféru dávných století Vám umožní historické zámecké sklepy ve slovácké Strážnici. Pocházejí již z konce 14. století a svou rozlohou o třech patrech nemají na Moravě obdoby. Rekonstrukce historických prostor umožnila jejich původní využití. Přímo ve sklepích se skladují a zrají ročníková a přívlastková vína. Červená vína jsou ve sklepích skladována v originálních až 200 let starých dubových sudech, kde mají ideální podmínky pro své zrání.

Ve sklepeních je zachováno původní gotické zdivo. Zaklenuté sloupy pokrývají ušlechtilé plísně. Příjemné a nevšední prostředí láká znalce vína i historie. Pro zájemce jsou připravovány prohlídky sklepů s průvodcem, spojené s ochutnávkou vín z produkce společnosti a odborným výkladem. Ve sklepích jsou rekonstruovány tři historické místnosti, kde se pravidelně konají nejrůznější kulturní i soukromé akce.

Milovníci vína každoročně míří do Strážnice na celou řadu vinařských akcí, jako je březnový košt vín nebo srpnová slavnost zarážání hory. Asi nejvýznamnější akcí na celém Hodonínsku je pak zářijové strážnické vinobraní s bohatým programem. Nechybí zde jarmark, krojovaný průvod s povozy, cimbálové muziky a hlavně dobré víno a burčák.

Další možností, jak se s okolím Strážnice blíže seznámit, jsou naučné a vinařské stezky, které pokrývají celou oblast. Ze Strážnice se můžete vydat do Bílých Karpat nebo do údolí řeky Moravy. Stezka Strážnickým Pomoravím je dlouhá sice jen deset kilometrů, přesto Vám poodhalí krásu přírody zdejšího kraje. Začíná ve Strážnici, vede kolem Baťova kanálu směrem k Petrovu. Nabízí Vám i možnost nahlédnout až k meandrům Moravy nebo si prohlédnout petrovské přístaviště či obec Plže se známými sklepy Památkové rezervace lidové architektury.

Strážnice je ale také těsně spojena s vodní turistikou. Přímo ve Strážnici je půjčovna motorových lodí a kanoí. Známý Baťův kanál a jeho okolí nabízí návštěvníkům možnost letní dovolené či víkendových pobytů. Mnozí lidé přijíždějí ve svém volném čase, aby se svezli na lodi a poznali tak další zajímavosti přírody z paluby lodi. Oblíbený je například sjezd přírodních meandrů řeky Moravy. Ve Strážnici cesta na motorových lodích končí, na kanoích je však kanál sjízdný až k Petrovské komoře.

Češi jsou známí jako národ turistů a přesvědčili jsme se, že i naše země nabízí zajímavá místa, která stojí za to navštívit. Zvláště pokud jsou spojena s dobrým jídlem a pitím. Proto jsou vinařské oblasti na jižní Moravě stále oblíbenějším výletním cílem.

www.zameckeskle­py.cz

Vybaví se nám lidové zvyky a folklór, krása nekončících zelených vinic, vinné sklepy, tradiční košty a vinařské slavnosti. Vydejte se s námi do malebného regionu Strážnicka za krásami přírody i nevšední atmosférou zdejšího kraje.

Strážnice je jedním z hlavních center Strážnické vinařské oblasti, která se s výměrou vinic 600 ha řadí na čtvrté místo na Slovácku. Oblast proslavilo známkové víno „Blatnický roháč“, směs Sylvánského zeleného a Rulandského bílého. O zdejším vinařství a vínu se můžete hodně dozvědět v zajímavých muzejních expozicích. Ve strážnickém skanzenu najdete například ukázku řady vinohradnických staveb a jejich zařízení, doplněnou vinohradem představujícím pěstění vína od nejstarších dob po současnost. Je jedinou expozicí svého druhu na našem území.


Vrátit se do minulosti a pocítit atmosféru dávných století Vám umožní historické zámecké sklepy ve slovácké Strážnici. Pocházejí již z konce 14. století a svou rozlohou o třech patrech nemají na Moravě obdoby. Rekonstrukce historických prostor umožnila jejich původní využití. Přímo ve sklepích se skladují a zrají ročníková a přívlastková vína. Červená vína jsou ve sklepích skladována v originálních až 200 let starých dubových sudech, kde mají ideální podmínky pro své zrání.

Ve sklepeních je zachováno původní gotické zdivo. Zaklenuté sloupy pokrývají ušlechtilé plísně. Příjemné a nevšední prostředí láká znalce vína i historie. Pro zájemce jsou připravovány prohlídky sklepů s průvodcem, spojené s ochutnávkou vín z produkce společnosti a odborným výkladem. Ve sklepích jsou rekonstruovány tři historické místnosti, kde se pravidelně konají nejrůznější kulturní i soukromé akce.

Milovníci vína každoročně míří do Strážnice na celou řadu vinařských akcí, jako je březnový košt vín nebo srpnová slavnost zarážání hory. Asi nejvýznamnější akcí na celém Hodonínsku je pak zářijové strážnické vinobraní s bohatým programem. Nechybí zde jarmark, krojovaný průvod s povozy, cimbálové muziky a hlavně dobré víno a burčák.

Další možností, jak se s okolím Strážnice blíže seznámit, jsou naučné a vinařské stezky, které pokrývají celou oblast. Ze Strážnice se můžete vydat do Bílých Karpat nebo do údolí řeky Moravy. Stezka Strážnickým Pomoravím je dlouhá sice jen deset kilometrů, přesto Vám poodhalí krásu přírody zdejšího kraje. Začíná ve Strážnici, vede kolem Baťova kanálu směrem k Petrovu. Nabízí Vám i možnost nahlédnout až k meandrům Moravy nebo si prohlédnout petrovské přístaviště či obec Plže se známými sklepy Památkové rezervace lidové architektury.

Strážnice je ale také těsně spojena s vodní turistikou. Přímo ve Strážnici je půjčovna motorových lodí a kanoí. Známý Baťův kanál a jeho okolí nabízí návštěvníkům možnost letní dovolené či víkendových pobytů. Mnozí lidé přijíždějí ve svém volném čase, aby se svezli na lodi a poznali tak další zajímavosti přírody z paluby lodi. Oblíbený je například sjezd přírodních meandrů řeky Moravy. Ve Strážnici cesta na motorových lodích končí, na kanoích je však kanál sjízdný až k Petrovské komoře.

Češi jsou známí jako národ turistů a přesvědčili jsme se, že i naše země nabízí zajímavá místa, která stojí za to navštívit. Zvláště pokud jsou spojena s dobrým jídlem a pitím. Proto jsou vinařské oblasti na jižní Moravě stále oblíbenějším výletním cílem.

www.zameckeskle­py.cz

Člověk v tísni: hladomor v Somálsku

Společnost Člověk v tísni vyhlašuje sbírku na pomoc obyvatelům
Afrického rohu, zasaženého nejhorším suchem za posledních 60 let.
Podle místních lidí je situace obdobná jako při hladomoru na počátku
devadesátých let a má se nadále zhoršovat.

Společnost Člověk v tísni vyhlašuje sbírku na pomoc obyvatelům Afrického rohu, zasaženého nejhorším suchem za posledních 60 let. Podle místních lidí je situace obdobná jako při hladomoru na počátku devadesátých let a má se nadále zhoršovat. Tisíce lidí opouštějí zemi a prchají do přeplněných uprchlických táborů. Právě na zlepšení životních podmínek lidí budou použity prostředky vybrané ve sbírce.

„Lidé ze Somálska hledají pomoc v okolních zemích, které na tom ale nejsou o mnoho lépe. Bez pomoci humanitárních organizací jsou vyhlídky těchto lidí naprosto beznadějné,“ komentuje situaci Jan Mrkvička, ředitel humanitárních a rozvojových programů společnosti Člověk v tísni.

Podrobněji se můžete o způsobech pomoci dočtete na stránkách společnosti Člověk v tísni.


Společnost Člověk v tísni vyhlašuje sbírku na pomoc obyvatelům Afrického rohu, zasaženého nejhorším suchem za posledních 60 let. Podle místních lidí je situace obdobná jako při hladomoru na počátku devadesátých let a má se nadále zhoršovat. Tisíce lidí opouštějí zemi a prchají do přeplněných uprchlických táborů. Právě na zlepšení životních podmínek lidí budou použity prostředky vybrané ve sbírce.

„Lidé ze Somálska hledají pomoc v okolních zemích, které na tom ale nejsou o mnoho lépe. Bez pomoci humanitárních organizací jsou vyhlídky těchto lidí naprosto beznadějné,“ komentuje situaci Jan Mrkvička, ředitel humanitárních a rozvojových programů společnosti Člověk v tísni.

Podrobněji se můžete o způsobech pomoci dočtete na stránkách společnosti Člověk v tísni.


Yucatán – domov tajemné mayské civilizace

Mayové – tajemný národ, podle jehož předpovědi přijde v roce
2012 konec světa, národ, který v džunglích na poloostrově
Yucatán vystavěl ohromné chrámy. Ty cestovatelům berou dech ještě dnes,
když se jako tiší svědci dávných časů vynoří z dusného přítmí
džungle.

Yucatán leží ve Střední Americe, a zatímco dříve patřil spíš k těm zapadlejším koutům, dnes sem vyrážejí turisté ve statisících. A tajemné soubory mayských památek táhnou s blížícím se rokem 2012 stále víc.

Nejznámějším místem celého Yucatánu je bezesporu komplex Chichén Itzá se slavnou Kukulkánovou pyramidou. Komplex vznikl už v 6. století před naším letopočtem a podle legend je to jedno z nejkrvavějších míst celého poloostrova.

{{reklama()}}

Krvavá historie Chichén Itzá


V tomto směru nejproslulejší je takzvaná „Studna obětí“, kam Mayové vhazovali své kolegy v období roku, kdy byl nedostatek vody. Těžko říct, jestli si těmito oběťmi naklonili svá božstva, ale současné vědecké výzkumy říkají, že nejčastěji v temné hlubině končili malí chlapci. Tajemstvím je opředený i odchod Mayů z tohoto místa. Ti odešli náhle, okolo roku 1500 a nechali celý, v té době už kompletně vybudovaný komplex, napospas džungli a divoké přírodě.

Nejvíc fascinující stavbou je tady Kukulkánova pyramida, od roku 2007 jeden z nově zvolených divů světa. Přesnost, s jakou byla vystavěna, bere dech i dnes, v době moderních technologií. Na její vrchol vede 365 schodů, které ovíjí kamenný hrad. Ten se pak v den jarní rovnodennosti díky hře stínů dokonce „plazí“ dolů z pyramidy.

V komplexu Chichén Itzá si dnes turisté mohou prohlednou i hřiště na míčové hry. I ty si ale Mayové přizpůsobili svým potřebám. Tým, který prohrál, byl ihned po utkání obětovaný bohům. I když někteří vědci dnes přicházejí s domněnkou, že oběťmi se stali vítězové – pro které to prý byla vítězná pocta.

Konec světa v roce 2012?

Buď, jak buď, Mayové jsou dodnes jednou z nejzáhadnějších civilizací, která kdy existovala. Na poloostrově Yucatán dodnes žije asi 6 milionů jejich potomků. V posledních letech pak zájem o celou jejich kulturu roste. A to v souvislosti s 21. prosincem 2012. V ten den totiž končí mayský kalendář a podle proroctví se právě v tento den otevřou „dveře do nebes“


Mnozí proto předpokládají, že přijde konec světa. Jestli skutečně k něčemu dojde – o tom můžeme zatím jen spekulovat. Jisté ale je, že Mayové byli výborní matematici a astronomové a jejich výpočty byly jen málokdy nepřesné…

Komplex Chichén Itzá není zdaleka jediné místo, kam vyrážejí turisté. Další známou lokalitou jsou ruiny města Palenque. Ty byly uprostřed džungle objeveny až v roce 1773 a do dneška se historikům podařilo odkrýt jen zhruba jednu třetinu celého města. Palenque sice není největší, ale mezi cestovateli boduje svou magickou atmosférou.

Na vzniku tohoto článku se podílela cestovní kancelář ESO Travel , která je specialistou na exotickou dovolenou a v její pestré nabídce zájezdů figurují i zájezdy do Mexika

Leží totiž v pralese v nadmořské výšce okolo 3000 metrů nad mořem a po většinu času jsou zdejší stavby zahalené do lehkého mlžného oparu. Pak už jen stačí vzpomenout na několik tisíc lidských obětí a o mrazení v zádech máte zaručeně postaráno.

Jedním z dalších středisek mayské civilizace byl potom i Uxmal. Španělé ho objevili na počátku 16. století. To už bylo město a jeho okolí opuštěné. Což je postup tak typický pro jihoamerické civilizace. Většina budov je dodnes udržována v perfektním stavu a tak mohou turisté navštívit Guvernérský palác, Kouzelníkovu pyramidu nebo Želví dům.

Pro ESO Travel Lucie Štěrbová

Yucatán leží ve Střední Americe, a zatímco dříve patřil spíš k těm zapadlejším koutům, dnes sem vyrážejí turisté ve statisících. A tajemné soubory mayských památek táhnou s blížícím se rokem 2012 stále víc.

Nejznámějším místem celého Yucatánu je bezesporu komplex Chichén Itzá se slavnou Kukulkánovou pyramidou. Komplex vznikl už v 6. století před naším letopočtem a podle legend je to jedno z nejkrvavějších míst celého poloostrova.

{{reklama()}}

Krvavá historie Chichén Itzá


V tomto směru nejproslulejší je takzvaná „Studna obětí“, kam Mayové vhazovali své kolegy v období roku, kdy byl nedostatek vody. Těžko říct, jestli si těmito oběťmi naklonili svá božstva, ale současné vědecké výzkumy říkají, že nejčastěji v temné hlubině končili malí chlapci. Tajemstvím je opředený i odchod Mayů z tohoto místa. Ti odešli náhle, okolo roku 1500 a nechali celý, v té době už kompletně vybudovaný komplex, napospas džungli a divoké přírodě.

Nejvíc fascinující stavbou je tady Kukulkánova pyramida, od roku 2007 jeden z nově zvolených divů světa. Přesnost, s jakou byla vystavěna, bere dech i dnes, v době moderních technologií. Na její vrchol vede 365 schodů, které ovíjí kamenný hrad. Ten se pak v den jarní rovnodennosti díky hře stínů dokonce „plazí“ dolů z pyramidy.

V komplexu Chichén Itzá si dnes turisté mohou prohlednou i hřiště na míčové hry. I ty si ale Mayové přizpůsobili svým potřebám. Tým, který prohrál, byl ihned po utkání obětovaný bohům. I když někteří vědci dnes přicházejí s domněnkou, že oběťmi se stali vítězové – pro které to prý byla vítězná pocta.

Konec světa v roce 2012?

Buď, jak buď, Mayové jsou dodnes jednou z nejzáhadnějších civilizací, která kdy existovala. Na poloostrově Yucatán dodnes žije asi 6 milionů jejich potomků. V posledních letech pak zájem o celou jejich kulturu roste. A to v souvislosti s 21. prosincem 2012. V ten den totiž končí mayský kalendář a podle proroctví se právě v tento den otevřou „dveře do nebes“


Mnozí proto předpokládají, že přijde konec světa. Jestli skutečně k něčemu dojde – o tom můžeme zatím jen spekulovat. Jisté ale je, že Mayové byli výborní matematici a astronomové a jejich výpočty byly jen málokdy nepřesné…

Komplex Chichén Itzá není zdaleka jediné místo, kam vyrážejí turisté. Další známou lokalitou jsou ruiny města Palenque. Ty byly uprostřed džungle objeveny až v roce 1773 a do dneška se historikům podařilo odkrýt jen zhruba jednu třetinu celého města. Palenque sice není největší, ale mezi cestovateli boduje svou magickou atmosférou.

Na vzniku tohoto článku se podílela cestovní kancelář ESO Travel , která je specialistou na exotickou dovolenou a v její pestré nabídce zájezdů figurují i zájezdy do Mexika

Leží totiž v pralese v nadmořské výšce okolo 3000 metrů nad mořem a po většinu času jsou zdejší stavby zahalené do lehkého mlžného oparu. Pak už jen stačí vzpomenout na několik tisíc lidských obětí a o mrazení v zádech máte zaručeně postaráno.

Jedním z dalších středisek mayské civilizace byl potom i Uxmal. Španělé ho objevili na počátku 16. století. To už bylo město a jeho okolí opuštěné. Což je postup tak typický pro jihoamerické civilizace. Většina budov je dodnes udržována v perfektním stavu a tak mohou turisté navštívit Guvernérský palác, Kouzelníkovu pyramidu nebo Želví dům.

Pro ESO Travel Lucie Štěrbová

Zámek Letovice – smutný osud památky s vyhlídkou na dobrý konec

Ti, kteří si prohlídku zámku z dětských let pamatují jako pochod
ve filcových papučích skrz nekonečné sály pod dohledem průvodce, jehož
výklad ve třetí komnatě pomalu přestáváte vnímat, budou na zámku
v Letovicích překvapeni. Průvodkyně podá výklad na nádvoří před
vstupem do zámku a dál už jdete bludištěm zámeckých komnat sami.
Narozdíl od jiných zámků se zde můžete zdržet jak dlouho chcete a pokud
nic nezničíte, můžete si po libosti vyzkoušet některý z nesčetných
zámeckých klavírů, listovat v knihách ze zámeckých knihoven, či si
do sytosti užít výhledu z balkónu v nejvyšším patře.

Že se vám to nezdá? Že tušíte nějaké ale? Máte pravdu.


Ti, kteří si prohlídku zámku z dětských let pamatují jako pochod ve filcových papučích skrz nekonečné sály pod dohledem průvodce, jehož výklad ve třetí komnatě pomalu přestáváte vnímat, budou na zámku v Letovicích překvapeni. Průvodkyně podá výklad na nádvoří před vstupem do zámku a dál už jdete bludištěm zámeckých komnat sami. Narozdíl od jiných zámků se zde můžete zdržet jak dlouho chcete a pokud nic nezničíte, můžete si po libosti vyzkoušet některý z nesčetných zámeckých klavírů, listovat v knihách ze zámeckých knihoven, či si do sytosti užít výhledu z balkónu v nejvyšším patře.

Že se vám to nezdá? Že tušíte nějaké ale? Máte pravdu.

{{reklama()}}

Zámek na kopci nad městečkem svítí do kraje čerstvě opravenou fasádou. V parku, který ho obklopuje, je vzorně posekaná tráva. Plot zámeckého parku by si zasloužil vyměnit. Budovy koníren a jízdáren naléhavě volají po rekonstrukci. Stav, který je více či méně běžný i na ostatních památkách. Překvapení vás čeká uvnitř.

Prohlídka začíná ve vinném sklepě jako stvořeném pro podzimní posezení s větší partou přátel. Hned v sousedním sklepení se nachází středověká mučírna s hladomornou, odkud se ozývá děsivé kvílení a skřeky. V morbidních aranžích se tu setkávají figuríny katů i vyslýchaných, vycpanina vypelichaného dravce s mučícími nástroji, starou lucernou a plechovým nočníkem. Z koutů koukají již poněkud nazelenalé zazděné ženštiny. Atmosféra jako z béčkového hororu. Kdo chce, může tu strávit noc.

Stručně z historie zámku Letovice


První zmínky o tvrzi v Letovicích pocházejí z roku 1250 až 1274. Písemně je zdejší hrad zaznamenán v roce 1360. Na počátku 15. století hrad zničili husité. V druhé polovině 15. století byl hrad obnoven. Ve druhé polovině 16. století byly provedeny úpravy interiéru a opevnění. Za třicetileté války, roku 1643 hrad dobyli Švédové. Na konci 17. století bylo jádro hradu přestavěno na raně barokní zámek. V roce 1724 zámek i okolní městečko vyhořely. Úpravy pokračovaly i po požáru. V roce 1820 získal zámek současný vzhled díky empírovým a pseudogotickým úpravám. Současně byly dostavěny konírny a jízdárny. V letech 1881 – 1885 byl okolo zámku vybudován anglický park. Po roce 1945 byl zámek převeden do majetku MěNV Letovice. Po roce 1989 byl v restituci jako naprosto zdevastovaný vrácen hraběti Kálnokymu. Od roku 2004 začalo město společně s majitelem investovat do statického zajištění a sanace sklepení a jízdáren. Rovněž proběhla úprava zámeckého parku. V roce 2004 byl zámek prodán Bohumilu Vavříčkovi, který pokračuje v jeho rekonstrukci.


Interiéry zámku ostře kontrastují s perfektně opravenou fasádou. Bludištěm vás vedou šipky střídavě natištěné na papíře a místy natvrdo načmárané barvou přímo na zdi. Prakticky po celou dobu prohlídky se pohybujete po staveništi mezi panoptikálně naaranžovanou zaprášenou starožitnou veteší. V malebných obrazech se tu setkává nekonečné množství starých klavírů, vypelichaných vycpanin, školních nástěnných obrazů. V zámecké obrazárně najdete portréty prezidentů a stěny obložené diplomy dávno zapomenutých brigád socialistické práce. Schodiště zdobí starý Mercedes. Nikoli auto, ale psací stroj stejné značky, který tu ještě s několika dalšími nahrazuje sochy. Staré křeslo láká k posezení za šicím strojem, nad marxistickým spiskem kouká ze zdi svazek drátů… Zkrátka atmosféra jak ze šíleného snu. Živě jsem si dokázal představit, že by se tu natáčel nějaký pěkný zombie horror ve stylu Choking hazard. Na konci prohlídky se najednou přenesete do jiného světa. Projdete několika čerstvě opravenými místnostmi a sejdete točitým schodištěm do naparáděné restaurace, která byla vybudována v bývalé konírně.

Cílem prohlídky je ukázat, jak postupuje rekonstrukce zámku, který se před úplnou zkázou podařilo zachránit málem v hodině dvanácté. Po roce 1945, kdy byl zabaven pánům z Kálnoky, sloužil zámek všem možným účelům. Postupně zde byly kanceláře, úřednické byty a dokonce sklady státního statku či armády. O zámek se celá léta nikdo nestaral, takže postupně chátral, až se nakonec v některých místnostech propadly stropy.


Původní majitel Alexander Kálnoky, jemuž byl zámek vrácen v restituci, si s objektem nevěděl rady. Náklady na opravu odhadovali odborníci na 1,5 miliardy korun. V roce 2005 jej prodal starožitníkovi Bohumilu Vavříčkovi. Ten zvládl nejnutnější opravu památky za 30 milionů. V roce 2008 jej pak zpřístupnil veřejnosti. V roce 2008 zámek také získal ocenění jako nejlépe opravená památka v Jihomoravském kraji.

V současné době zámek nabízí kromě netradičních prohlídek možnost pronájmu některých prostor, přespání v hladomorně a uspořádání svatebního obřadu včetně pronájmu novomanželského apartmá. Kromě toho tu najdete starožitnictví a každou první neděli v měsíci se zde konají burzy starožitností.

Výtěžek chce majitel postupně investovat do opravy zámku, takže postupně bude ubývat nesporně originálních expozic a v budoucnosti pravděpodobně budou veřejnosti přístupné pouze některé prostory. Kromě zámku by měly být opravené i další objekty. V bývalé letní a zimní jízdárně by mělo vzniknout muzeum zemědělské techniky, jehož zárodky se zde nacházejí prozatím ve stavu dosti podobném, jako většina zámeckých interiérů.

Aktuální informace o prohlídkách i dění na zámku najdete na stránkách Zámek Letovice


Ti, kteří si prohlídku zámku z dětských let pamatují jako pochod ve filcových papučích skrz nekonečné sály pod dohledem průvodce, jehož výklad ve třetí komnatě pomalu přestáváte vnímat, budou na zámku v Letovicích překvapeni. Průvodkyně podá výklad na nádvoří před vstupem do zámku a dál už jdete bludištěm zámeckých komnat sami. Narozdíl od jiných zámků se zde můžete zdržet jak dlouho chcete a pokud nic nezničíte, můžete si po libosti vyzkoušet některý z nesčetných zámeckých klavírů, listovat v knihách ze zámeckých knihoven, či si do sytosti užít výhledu z balkónu v nejvyšším patře.

Že se vám to nezdá? Že tušíte nějaké ale? Máte pravdu.

{{reklama()}}

Zámek na kopci nad městečkem svítí do kraje čerstvě opravenou fasádou. V parku, který ho obklopuje, je vzorně posekaná tráva. Plot zámeckého parku by si zasloužil vyměnit. Budovy koníren a jízdáren naléhavě volají po rekonstrukci. Stav, který je více či méně běžný i na ostatních památkách. Překvapení vás čeká uvnitř.

Prohlídka začíná ve vinném sklepě jako stvořeném pro podzimní posezení s větší partou přátel. Hned v sousedním sklepení se nachází středověká mučírna s hladomornou, odkud se ozývá děsivé kvílení a skřeky. V morbidních aranžích se tu setkávají figuríny katů i vyslýchaných, vycpanina vypelichaného dravce s mučícími nástroji, starou lucernou a plechovým nočníkem. Z koutů koukají již poněkud nazelenalé zazděné ženštiny. Atmosféra jako z béčkového hororu. Kdo chce, může tu strávit noc.

Stručně z historie zámku Letovice


První zmínky o tvrzi v Letovicích pocházejí z roku 1250 až 1274. Písemně je zdejší hrad zaznamenán v roce 1360. Na počátku 15. století hrad zničili husité. V druhé polovině 15. století byl hrad obnoven. Ve druhé polovině 16. století byly provedeny úpravy interiéru a opevnění. Za třicetileté války, roku 1643 hrad dobyli Švédové. Na konci 17. století bylo jádro hradu přestavěno na raně barokní zámek. V roce 1724 zámek i okolní městečko vyhořely. Úpravy pokračovaly i po požáru. V roce 1820 získal zámek současný vzhled díky empírovým a pseudogotickým úpravám. Současně byly dostavěny konírny a jízdárny. V letech 1881 – 1885 byl okolo zámku vybudován anglický park. Po roce 1945 byl zámek převeden do majetku MěNV Letovice. Po roce 1989 byl v restituci jako naprosto zdevastovaný vrácen hraběti Kálnokymu. Od roku 2004 začalo město společně s majitelem investovat do statického zajištění a sanace sklepení a jízdáren. Rovněž proběhla úprava zámeckého parku. V roce 2004 byl zámek prodán Bohumilu Vavříčkovi, který pokračuje v jeho rekonstrukci.


Interiéry zámku ostře kontrastují s perfektně opravenou fasádou. Bludištěm vás vedou šipky střídavě natištěné na papíře a místy natvrdo načmárané barvou přímo na zdi. Prakticky po celou dobu prohlídky se pohybujete po staveništi mezi panoptikálně naaranžovanou zaprášenou starožitnou veteší. V malebných obrazech se tu setkává nekonečné množství starých klavírů, vypelichaných vycpanin, školních nástěnných obrazů. V zámecké obrazárně najdete portréty prezidentů a stěny obložené diplomy dávno zapomenutých brigád socialistické práce. Schodiště zdobí starý Mercedes. Nikoli auto, ale psací stroj stejné značky, který tu ještě s několika dalšími nahrazuje sochy. Staré křeslo láká k posezení za šicím strojem, nad marxistickým spiskem kouká ze zdi svazek drátů… Zkrátka atmosféra jak ze šíleného snu. Živě jsem si dokázal představit, že by se tu natáčel nějaký pěkný zombie horror ve stylu Choking hazard. Na konci prohlídky se najednou přenesete do jiného světa. Projdete několika čerstvě opravenými místnostmi a sejdete točitým schodištěm do naparáděné restaurace, která byla vybudována v bývalé konírně.

Cílem prohlídky je ukázat, jak postupuje rekonstrukce zámku, který se před úplnou zkázou podařilo zachránit málem v hodině dvanácté. Po roce 1945, kdy byl zabaven pánům z Kálnoky, sloužil zámek všem možným účelům. Postupně zde byly kanceláře, úřednické byty a dokonce sklady státního statku či armády. O zámek se celá léta nikdo nestaral, takže postupně chátral, až se nakonec v některých místnostech propadly stropy.


Původní majitel Alexander Kálnoky, jemuž byl zámek vrácen v restituci, si s objektem nevěděl rady. Náklady na opravu odhadovali odborníci na 1,5 miliardy korun. V roce 2005 jej prodal starožitníkovi Bohumilu Vavříčkovi. Ten zvládl nejnutnější opravu památky za 30 milionů. V roce 2008 jej pak zpřístupnil veřejnosti. V roce 2008 zámek také získal ocenění jako nejlépe opravená památka v Jihomoravském kraji.

V současné době zámek nabízí kromě netradičních prohlídek možnost pronájmu některých prostor, přespání v hladomorně a uspořádání svatebního obřadu včetně pronájmu novomanželského apartmá. Kromě toho tu najdete starožitnictví a každou první neděli v měsíci se zde konají burzy starožitností.

Výtěžek chce majitel postupně investovat do opravy zámku, takže postupně bude ubývat nesporně originálních expozic a v budoucnosti pravděpodobně budou veřejnosti přístupné pouze některé prostory. Kromě zámku by měly být opravené i další objekty. V bývalé letní a zimní jízdárně by mělo vzniknout muzeum zemědělské techniky, jehož zárodky se zde nacházejí prozatím ve stavu dosti podobném, jako většina zámeckých interiérů.

Aktuální informace o prohlídkách i dění na zámku najdete na stránkách Zámek Letovice