Mnoho lidí má zafixováno, že Zell am See/Kaprun je pouze ledovec. Chyba lávky! Za jeden skipas máte možnost vyrazit hned do tří míst. Pro začátečníky, nebo rodiny s dětmi je primárně určen Maiskogel, lyžařský areál, jehož lanovky vedou přímo z městečka Kaprun do výšky 1 675 m. n. m. Dále je zde areál pro náročné lyžaře, který se spouští z vrcholku hory Schmittenhöhe ve výšce rovných 2 000 m. n. m. Třetím a nejznámějším je samozřejmě ledovec Kitzsteinhorn. Díky lanovkám se zde dostanete až do úctyhodných 3 203 m. n. m. Na ledovci převažují modré tratě, avšak najdou se i červené.
Tauern spa, místo pro relax
Celkově si za jeden skipas užijete 137 Km sjezdovek a komfort, kterým je tento resort vyhlášený. Mezi nejlákavější mimo lyžovací aktivity patří před nedávnem otevřený vodní svět Tauern spa. Na ploše přesahující 48 000 m2 se nachází snad vše, co si dokážete ve vodním světě představit. Tauern spa patří k nemodernějším stavbám svého druhu v Evropě. Asi byste čekali, že cena bude odpovídat kvalitě a úrovni poskytovaných služeb. Avšak opak je pravdou. Ceny se jen pramálo liší od těch, na které jsme zvyklí například v rakouských příhraničních lázních.
Novinka na ledovci Kitzsteinhorn
Nově otevřená atrakce na vrcholku ledovce nenechá nikoho chladným. Jedná se totiž o vyhlídkovou plošinu ve výšce 3 029 m. n. m. A aby toho nebylo málo, ve stejné budově, jako je vyhlídková plošina se nalézá i multimediální místnost s projekcí o přírodě a restaurace, kde budete mít možnost ochutnat pravou nefalšovanou rakouskou gastronomii. Až zde budete koukat do okolních hor, nebo si užívat kulinářský zážitek, vzpomeňte si na fakt, že jste právě v nejvýše položeném bodě Salzburska.
Velké lákadlo, Zell am See
Zell am See, jak název napovídá, je městečko ležící na břehu jezera, přímo pod ledovcem Kitzstei-nhorn. Právě odsud vedou lanovky na horu Schmittenhöhe. Díky své unikátní atmosféře způsobené úzkými uličkami, historickým centrem, promenádou podél jezera a mnoha velmi útulnými podniky vybízejícími k posezení, se Zell am See stalo skutečným pojmem.
Kromě jiného zde najdete i krytý aquapark otevřený až do pozdního večera. Právě od této atrakce to je už jen kousek přes říčku protékající městečkem do srdce Zell am See. Úplným centrem je náměstíčko se starobylým kostelem, ke kterému ze všech stran vedou úzké uličky. Právě v těchto uličkách se každoročně jezdí exhibiční závod všech věkových kategorií, včetně bývalých profesionálů. Trať je postavena na ulici, jedná se o úzké koryto, kterým závodníci projíždějí, hnáni davem fanoušku v jejich těsné blízkosti. Nevím jak pro vás, ale vidět závodit Marca Giradelliho byl pro mě zážitek.
Zell am See/Kaprun nabízí mnohem víc
Mnoho lidí má zafixováno, že Zell am See/Kaprun je pouze ledovec. Chyba lávky! Za jeden skipas máte možnost vyrazit hned do tří míst. Pro začátečníky, nebo rodiny s dětmi je primárně určen Maiskogel, lyžařský areál, jehož lanovky vedou přímo z městečka Kaprun do výšky 1 675 m. n. m. Dále je zde areál pro náročné lyžaře, který se spouští z vrcholku hory Schmittenhöhe ve výšce rovných 2 000 m. n. m. Třetím a nejznámějším je samozřejmě ledovec Kitzsteinhorn. Díky lanovkám se zde dostanete až do úctyhodných 3 203 m. n. m. Na ledovci převažují modré tratě, avšak najdou se i červené.
Tauern spa, místo pro relax
Celkově si za jeden skipas užijete 137 Km sjezdovek a komfort, kterým je tento resort vyhlášený. Mezi nejlákavější mimo lyžovací aktivity patří před nedávnem otevřený vodní svět Tauern spa. Na ploše přesahující 48 000 m2 se nachází snad vše, co si dokážete ve vodním světě představit. Tauern spa patří k nemodernějším stavbám svého druhu v Evropě. Asi byste čekali, že cena bude odpovídat kvalitě a úrovni poskytovaných služeb. Avšak opak je pravdou. Ceny se jen pramálo liší od těch, na které jsme zvyklí například v rakouských příhraničních lázních.
Novinka na ledovci Kitzsteinhorn
Nově otevřená atrakce na vrcholku ledovce nenechá nikoho chladným. Jedná se totiž o vyhlídkovou plošinu ve výšce 3 029 m. n. m. A aby toho nebylo málo, ve stejné budově, jako je vyhlídková plošina se nalézá i multimediální místnost s projekcí o přírodě a restaurace, kde budete mít možnost ochutnat pravou nefalšovanou rakouskou gastronomii. Až zde budete koukat do okolních hor, nebo si užívat kulinářský zážitek, vzpomeňte si na fakt, že jste právě v nejvýše položeném bodě Salzburska.
Velké lákadlo, Zell am See
Zell am See, jak název napovídá, je městečko ležící na břehu jezera, přímo pod ledovcem Kitzstei-nhorn. Právě odsud vedou lanovky na horu Schmittenhöhe. Díky své unikátní atmosféře způsobené úzkými uličkami, historickým centrem, promenádou podél jezera a mnoha velmi útulnými podniky vybízejícími k posezení, se Zell am See stalo skutečným pojmem.
Kromě jiného zde najdete i krytý aquapark otevřený až do pozdního večera. Právě od této atrakce to je už jen kousek přes říčku protékající městečkem do srdce Zell am See. Úplným centrem je náměstíčko se starobylým kostelem, ke kterému ze všech stran vedou úzké uličky. Právě v těchto uličkách se každoročně jezdí exhibiční závod všech věkových kategorií, včetně bývalých profesionálů. Trať je postavena na ulici, jedná se o úzké koryto, kterým závodníci projíždějí, hnáni davem fanoušku v jejich těsné blízkosti. Nevím jak pro vás, ale vidět závodit Marca Giradelliho byl pro mě zážitek.
Po nějakých deseti dnech toulání se po kavkazských hřebenech a
údolích přijela naše expedice HUMI Outdoor Jižní Kavkaz do hlavního
města Gruzie, aby zde nechala spočinuti svá těla a zbavila je nánosu
špíny.
Po nějakých deseti dnech toulání se po kavkazských hřebenech a údolích přijela naše expedice HUMI Outdoor Jižní Kavkaz do hlavního města Gruzie, aby zde nechala spočinuti svá těla a zbavila je nánosu špíny. Ubytování jsme si našli v lehce undergroundovém Tbilisi Hostelu ve čtvrti Alvabari. Po sprše a ochutnání oblíbeného gruzínského piva Natakhtari, vařeného českým sládkem, jistým panem Kubíčkem, jsme ulehli do pokoje, sdíleného s turisty z Izraele, Dánska a dalších zemí.
Ve Starém Městě, v kostelech i sirných lázních
Teprve po vydatném spánku jsme začali Tbilisi, to pradávné město mnoha kouzel, objevovat. Tbilisi bylo založeno již v pátém století králem Vagantem Gorgasali. O sto let později se stalo hlavním městem Iberie, království pokrývajícím východní část dnešní Gruzie. Díky tomu, že tudy procházela Hedvábná stezka, město zkvétalo a rostlo. Již tehdy zde stálo mnoho kostelů, neboť Iberie byla jednou z prvních zemí, která přijala křesťanství.
Dnes panorama města vytváří kopec se zříceninou starodávné pevnosti Narikala původně ze čtvrtého století a dvacetimetrovou bílou sochou Kartlis Deda, matky Gruzie, ze století dvacátého.
Pod kopcem se rozkládá Staré Město, rozlohou poměrně malé, leč na památky bohaté. Když se propleteš mezi luxusně se jevícími restauracemi, dorazíš do klikatých uliček, kde na každém rohu potkáš kostel. Většina z nich je pravoslavných, ale některé patří pod arménskou církev, protože v Tbilisi již po staletí žije početná arménská menšina. Nejvýznamnější pravoslavnou sakrální památkou Starého Města je překrásná katedrála Sioni, postavená původně v osmém století. Bohužel všechny kostely byly mnohokrát přestavovány a jejich současné podoby jsou třeba tři sta let staré, pokud ovšem nebyly po velkém ničení za vlády Stalina zbourány a postaveny nově až po pádu Sovětského svazu. Přesto většina gruzínských kostelů velmi konzervativně kopíruje starý sloh i vnitřní výzdobu. Proto uvnitř všech kostelů, nehledě na jejich stáří, naleznete zbožné Gruzínce zapalující svíčky u překrásných ikon s Pannou Marií, svatou Nino či svatým Jiřím, popy s dlouhými vousy a pomocnice úklidu kostela, které vás vykážou ven, nemáte-li na sobě dlouhé kalhoty.
Kromě kostelů jsem zde potkal i jednu synagogu. Přítomný Žid se mě zde ujal a vyprávěl mi, že Židé do těchto končin přišli již před 2600 lety, a že po rozpadu SSSR jich v Gruzii žilo na sto tisíc. Dnes jsou to jen asi tři tisíce, protože většina odešla do Izraele, USA, nebo do Evropy.
Na kraji Starého Města leží proslavené sirné lázně. Koupat se sem chodí jak turisté, tak i místní. Rozděleny jsou na jednotlivé místnosti, zvlášť pro muže, zvlášť pro ženy, postavené v orientálním stylu, kde se nachází vany s horkou smradlavou vodou, sprchy se studenou vodou a lehátka, kde si můžete nechat udělat masáž. My jsme si masáž zaplatili a jak se ukázalo, byla to chyba. O masáž v pravém slova smyslu se totiž nejednalo. Masér nám trochu protáhl svaly, pomlátil záda a pak nás ještě pořádně vymydlil a nakonec poslal do sprchy.
Occupation still continues
Na hranici Starého Města stojí náměstí Míru se zlatou sochou svatého Jiří a jediným informačním centrem ve městě (kde nic neví, s ničím nám neporadili a kromě mapy nám nic nedali). Na severozápad se odtud táhne hlavní třída Rustaveli, pojmenovaná podle středověkého gruzínského básníka. V devatenáctém století se jednalo o krásný bulvár procházející moderní výstavní čtvrtí. Dnes se jedná spíše o hlavní silniční tah, který lze přirovnat k pražské magistrále. Podél této silnice stojí parlament s vlajkou Evropské Unie, ke které Gruzínci shlížejí s velkými nadějemi. Naproti se nalézá obrovská budova Národního muzea. Většina pater je momentálně prázdných, z mnoha slibovaných expozic jsme tu našli pouhé tři, z nichž jedna se věnovala historii muzea. Ty dvě ostatní ale stály za to, uvážíme-li, že studentské vstupné bylo v přepočtu pouhých deset korun. Dole ve sklepení je místnost plná nádherných šperků vykopaných v různých částech Gruzie. Mnohé z těchto drobných a pracně vyrobených artefaktů pochází z dob dávno před Kristem. V době, kdy u nás žily barbarské národy, které si dokázaly maximálně upatlat z hlíny misku, zde již dávno byla rozvinutá civilizace srovnatelná s Řeckem.
Oslněni krásou zlatých a stříbrných kovů, vyšli jsme do horního patra, kde nás zamrazila expozice o éře Sovětského svazu. Tato výstava velmi syrově vypovídá o sovětském teroru, především za vlády Stalina. Na informačních panelech si v angličtině můžeš pročítat opravdové příběhy perzekuovaných lidí a nekonečné výčty obětí. Jen ve dvacátých a třicátých letech to byly řádově statisíce. Gruzínci jsou hrdí na svou identitu, bojují za ni a nechtějí se poddat. Toho je důkazem i poslední část této expozice. Pod nápisem „Occupation still continues“ je mapa Gruzie s vyznačenou Abcházií a Jižní Osetií. Ve vedlejší místnosti běží ve smyčce videoprojekce z války s Ruskem, kde se objevují emotivní záběry z protiruských demonstrací ve Tbilisi.
Výprava se uskutečnila za podpory firmy HUMI OUTDOOR, která nám poskytla kvalitní nepromokavé bundy a další vybavení.
Fungl nová katedrála
Na druhém břehu řeky Mtkvari leží čtvrť Avlabari, kterou jsem již zmínil v souvislosti s hostelem. Zde se v opozici k Narikale nacházejí dvě nové dominanty města. Obrovský prezidentský palác a ještě větší komplex monumentální katedrály Svaté trojice, vysvěcené v roce 2004. Pozlacená střecha, obrovské ikony, několik postraních kaplí, velký obchod s náboženskými předměty a spoustu lidí, mezi nimiž modlící se Gruzínci stále mají převahu nad zvědavými turisty. Je to obrovská nádherná stavba, dokazující, že křesťanství je v Gruzii stále aktuální. Kontroverzní je však tím, že vznikla na místě bývalého arménského hřbitova. Nezbývá než dodat, že Gruzíni obecně Armény příliš v lásce nemají.
Jak se ve Tbilisi hledá pošta
Byla by ale škoda toulat se pouze po pamětihodnostech a nevšímat si obyčejných věcí. Já jsem se při své návštěvě procházel i skrz čtvrti zdánlivě nezajímavé, ležící zcela mimo zájem turistů. Když tudy jdeš, vidíš šikmé ulice, nesmyslně postavené domy s oprýskanou omítkou, trubky vedoucí od nikud nikam, šikmé balkóny, které by se podle všeobecně uznávaných fyzikálních zákonů měly už dávno rozpadnout, a domorodce posedávající jen tak na ulicích. Krásné jsou také místní pekařství. U pultu si můžeš koupit čerstvý chleba, placku s masem, koláček, nebo chačapuri (místní pečivo se sýrem) a přitom nahlížíš přímo do pekárny, kde se jídlo připravuje. Vyjeď si na výlet maršrutou, projeď se také hromadnou dopravou či tbiliským metrem. V mnohém se podobá tomu pražskému, neboť je také postavené v jednotném sovětském stylu. Je ale o něco temnější a méně výstavní. Všude tu narazíš na nějaké zaměstnance, kteří sledují bezpečnost provozu a to tak důsledně, že nám zakázali fotit i filmovat.
Zajdi si na trh. Kup si skleničku kvasu, čerstvou broskev nebo nelegální kopii tradiční gruzínské hudby. Velmi zábavné je také shánění poštovní známky. Pohledy jsem sehnal v jediném obchodě, gruzínskou známku v žádném. Ptám se místních: „Kde je pošta?“ Ukazují mi na mapě několik míst někde daleko na předměstí. V centru není žádná. Na jedno z rčených míst jsem došel, ale uviděl jsem jen temný kout pod nejodpornějším panelákem, který jsem kdy spatřil. „Pošta byla,“ řekl mi stařeček sedící na lavičce, „uže nět.“
Po nějakých deseti dnech toulání se po kavkazských hřebenech a údolích přijela naše expedice HUMI Outdoor Jižní Kavkaz do hlavního města Gruzie, aby zde nechala spočinuti svá těla a zbavila je nánosu špíny. Ubytování jsme si našli v lehce undergroundovém Tbilisi Hostelu ve čtvrti Alvabari. Po sprše a ochutnání oblíbeného gruzínského piva Natakhtari, vařeného českým sládkem, jistým panem Kubíčkem, jsme ulehli do pokoje, sdíleného s turisty z Izraele, Dánska a dalších zemí.
Ve Starém Městě, v kostelech i sirných lázních
Teprve po vydatném spánku jsme začali Tbilisi, to pradávné město mnoha kouzel, objevovat. Tbilisi bylo založeno již v pátém století králem Vagantem Gorgasali. O sto let později se stalo hlavním městem Iberie, království pokrývajícím východní část dnešní Gruzie. Díky tomu, že tudy procházela Hedvábná stezka, město zkvétalo a rostlo. Již tehdy zde stálo mnoho kostelů, neboť Iberie byla jednou z prvních zemí, která přijala křesťanství.
Dnes panorama města vytváří kopec se zříceninou starodávné pevnosti Narikala původně ze čtvrtého století a dvacetimetrovou bílou sochou Kartlis Deda, matky Gruzie, ze století dvacátého.
Pod kopcem se rozkládá Staré Město, rozlohou poměrně malé, leč na památky bohaté. Když se propleteš mezi luxusně se jevícími restauracemi, dorazíš do klikatých uliček, kde na každém rohu potkáš kostel. Většina z nich je pravoslavných, ale některé patří pod arménskou církev, protože v Tbilisi již po staletí žije početná arménská menšina. Nejvýznamnější pravoslavnou sakrální památkou Starého Města je překrásná katedrála Sioni, postavená původně v osmém století. Bohužel všechny kostely byly mnohokrát přestavovány a jejich současné podoby jsou třeba tři sta let staré, pokud ovšem nebyly po velkém ničení za vlády Stalina zbourány a postaveny nově až po pádu Sovětského svazu. Přesto většina gruzínských kostelů velmi konzervativně kopíruje starý sloh i vnitřní výzdobu. Proto uvnitř všech kostelů, nehledě na jejich stáří, naleznete zbožné Gruzínce zapalující svíčky u překrásných ikon s Pannou Marií, svatou Nino či svatým Jiřím, popy s dlouhými vousy a pomocnice úklidu kostela, které vás vykážou ven, nemáte-li na sobě dlouhé kalhoty.
Kromě kostelů jsem zde potkal i jednu synagogu. Přítomný Žid se mě zde ujal a vyprávěl mi, že Židé do těchto končin přišli již před 2600 lety, a že po rozpadu SSSR jich v Gruzii žilo na sto tisíc. Dnes jsou to jen asi tři tisíce, protože většina odešla do Izraele, USA, nebo do Evropy.
Na kraji Starého Města leží proslavené sirné lázně. Koupat se sem chodí jak turisté, tak i místní. Rozděleny jsou na jednotlivé místnosti, zvlášť pro muže, zvlášť pro ženy, postavené v orientálním stylu, kde se nachází vany s horkou smradlavou vodou, sprchy se studenou vodou a lehátka, kde si můžete nechat udělat masáž. My jsme si masáž zaplatili a jak se ukázalo, byla to chyba. O masáž v pravém slova smyslu se totiž nejednalo. Masér nám trochu protáhl svaly, pomlátil záda a pak nás ještě pořádně vymydlil a nakonec poslal do sprchy.
Occupation still continues
Na hranici Starého Města stojí náměstí Míru se zlatou sochou svatého Jiří a jediným informačním centrem ve městě (kde nic neví, s ničím nám neporadili a kromě mapy nám nic nedali). Na severozápad se odtud táhne hlavní třída Rustaveli, pojmenovaná podle středověkého gruzínského básníka. V devatenáctém století se jednalo o krásný bulvár procházející moderní výstavní čtvrtí. Dnes se jedná spíše o hlavní silniční tah, který lze přirovnat k pražské magistrále. Podél této silnice stojí parlament s vlajkou Evropské Unie, ke které Gruzínci shlížejí s velkými nadějemi. Naproti se nalézá obrovská budova Národního muzea. Většina pater je momentálně prázdných, z mnoha slibovaných expozic jsme tu našli pouhé tři, z nichž jedna se věnovala historii muzea. Ty dvě ostatní ale stály za to, uvážíme-li, že studentské vstupné bylo v přepočtu pouhých deset korun. Dole ve sklepení je místnost plná nádherných šperků vykopaných v různých částech Gruzie. Mnohé z těchto drobných a pracně vyrobených artefaktů pochází z dob dávno před Kristem. V době, kdy u nás žily barbarské národy, které si dokázaly maximálně upatlat z hlíny misku, zde již dávno byla rozvinutá civilizace srovnatelná s Řeckem.
Oslněni krásou zlatých a stříbrných kovů, vyšli jsme do horního patra, kde nás zamrazila expozice o éře Sovětského svazu. Tato výstava velmi syrově vypovídá o sovětském teroru, především za vlády Stalina. Na informačních panelech si v angličtině můžeš pročítat opravdové příběhy perzekuovaných lidí a nekonečné výčty obětí. Jen ve dvacátých a třicátých letech to byly řádově statisíce. Gruzínci jsou hrdí na svou identitu, bojují za ni a nechtějí se poddat. Toho je důkazem i poslední část této expozice. Pod nápisem „Occupation still continues“ je mapa Gruzie s vyznačenou Abcházií a Jižní Osetií. Ve vedlejší místnosti běží ve smyčce videoprojekce z války s Ruskem, kde se objevují emotivní záběry z protiruských demonstrací ve Tbilisi.
Výprava se uskutečnila za podpory firmy HUMI OUTDOOR, která nám poskytla kvalitní nepromokavé bundy a další vybavení.
Fungl nová katedrála
Na druhém břehu řeky Mtkvari leží čtvrť Avlabari, kterou jsem již zmínil v souvislosti s hostelem. Zde se v opozici k Narikale nacházejí dvě nové dominanty města. Obrovský prezidentský palác a ještě větší komplex monumentální katedrály Svaté trojice, vysvěcené v roce 2004. Pozlacená střecha, obrovské ikony, několik postraních kaplí, velký obchod s náboženskými předměty a spoustu lidí, mezi nimiž modlící se Gruzínci stále mají převahu nad zvědavými turisty. Je to obrovská nádherná stavba, dokazující, že křesťanství je v Gruzii stále aktuální. Kontroverzní je však tím, že vznikla na místě bývalého arménského hřbitova. Nezbývá než dodat, že Gruzíni obecně Armény příliš v lásce nemají.
Jak se ve Tbilisi hledá pošta
Byla by ale škoda toulat se pouze po pamětihodnostech a nevšímat si obyčejných věcí. Já jsem se při své návštěvě procházel i skrz čtvrti zdánlivě nezajímavé, ležící zcela mimo zájem turistů. Když tudy jdeš, vidíš šikmé ulice, nesmyslně postavené domy s oprýskanou omítkou, trubky vedoucí od nikud nikam, šikmé balkóny, které by se podle všeobecně uznávaných fyzikálních zákonů měly už dávno rozpadnout, a domorodce posedávající jen tak na ulicích. Krásné jsou také místní pekařství. U pultu si můžeš koupit čerstvý chleba, placku s masem, koláček, nebo chačapuri (místní pečivo se sýrem) a přitom nahlížíš přímo do pekárny, kde se jídlo připravuje. Vyjeď si na výlet maršrutou, projeď se také hromadnou dopravou či tbiliským metrem. V mnohém se podobá tomu pražskému, neboť je také postavené v jednotném sovětském stylu. Je ale o něco temnější a méně výstavní. Všude tu narazíš na nějaké zaměstnance, kteří sledují bezpečnost provozu a to tak důsledně, že nám zakázali fotit i filmovat.
Zajdi si na trh. Kup si skleničku kvasu, čerstvou broskev nebo nelegální kopii tradiční gruzínské hudby. Velmi zábavné je také shánění poštovní známky. Pohledy jsem sehnal v jediném obchodě, gruzínskou známku v žádném. Ptám se místních: „Kde je pošta?“ Ukazují mi na mapě několik míst někde daleko na předměstí. V centru není žádná. Na jedno z rčených míst jsem došel, ale uviděl jsem jen temný kout pod nejodpornějším panelákem, který jsem kdy spatřil. „Pošta byla,“ řekl mi stařeček sedící na lavičce, „uže nět.“
I letos se v rámci prestižních sportovních veletrhů na
brněnském výstavišti uskuteční oblíbený a úspěšný festival
Cyklocestování, jehož hosté-promítající nás zavedou do všech koutů
světa a společně s nimi budeme putovat v sedle kola, poznávat
svět a cestovat.
I letos se v rámci prestižních sportovních veletrhů na brněnském výstavišti uskuteční oblíbený a úspěšný festival Cyklocestování, jehož hosté-promítající nás zavedou do všech koutů světa a společně s nimi budeme putovat v sedle kola, poznávat svět a cestovat.
Největším lákadlem 13. Cyklocestování je bezesporu projekce světoznámých cyklocestovatelů z Francie manželů Hervéových, kteří 14 let cestovali po světě na kole. Při expedici se jim dokonce narodila dcerka, s níž cestovali až do doby, kdy musela do školy. Nenechte si tuto zcela ojedinělou projekci ujít, která je mimo jiné premiérou ve střední Evropě.
Opomenout nesmíme projekci z jedinečné a dobrodružné cyklocesty černou Afrikou od Jirky Boška a Terez Šírové či premiérové promítání druhé části diashow o půlročním cykloputování Renči a Martina Stillerových Amerikou.
Sobota 12.11.2011 10:00 – Josef Honz – „Pico Veleta – nejvyšší silnice v Evropě“ 11:15 – Terka Šírová & Jirka Bošek – „Pruhovaná Uganda“ PREMIÉRA 12:45 – SPECIÁL – Francoise & Claude Hervé – „14 let na kole kolem světa“PREMIÉRA 15:00 – Renáta & Martin Stillerovi – „Amerikou na kole 2 – přírodou USA“ PREMIÉRA 16:45 –Slávka Chrpová – „S hvězdáři pod polynéskou oblohou – EbiTahicykl“ PREMIÉRA
Neděle 13.11.2011 10:30 – Petr Srp – „V sedle napříč kamennou pouští (Izrael)”“ 12:00 – Monika & Jirka Vackovi – „Japonsko – do Tokia pod stan“ PREMIÉRA 13:45 – Martina & Miloš Poživilovi – „Z Písku přes poušť až k moři aneb To je dost, žes´nás taky vyvez´, táto! 15:00 – Honza Vlasák – „Šrí Lanka“
I letos se v rámci prestižních sportovních veletrhů na brněnském výstavišti uskuteční oblíbený a úspěšný festival Cyklocestování, jehož hosté-promítající nás zavedou do všech koutů světa a společně s nimi budeme putovat v sedle kola, poznávat svět a cestovat.
Největším lákadlem 13. Cyklocestování je bezesporu projekce světoznámých cyklocestovatelů z Francie manželů Hervéových, kteří 14 let cestovali po světě na kole. Při expedici se jim dokonce narodila dcerka, s níž cestovali až do doby, kdy musela do školy. Nenechte si tuto zcela ojedinělou projekci ujít, která je mimo jiné premiérou ve střední Evropě.
Opomenout nesmíme projekci z jedinečné a dobrodružné cyklocesty černou Afrikou od Jirky Boška a Terez Šírové či premiérové promítání druhé části diashow o půlročním cykloputování Renči a Martina Stillerových Amerikou.
Sobota 12.11.2011 10:00 – Josef Honz – „Pico Veleta – nejvyšší silnice v Evropě“ 11:15 – Terka Šírová & Jirka Bošek – „Pruhovaná Uganda“ PREMIÉRA 12:45 – SPECIÁL – Francoise & Claude Hervé – „14 let na kole kolem světa“PREMIÉRA 15:00 – Renáta & Martin Stillerovi – „Amerikou na kole 2 – přírodou USA“ PREMIÉRA 16:45 –Slávka Chrpová – „S hvězdáři pod polynéskou oblohou – EbiTahicykl“ PREMIÉRA
Neděle 13.11.2011 10:30 – Petr Srp – „V sedle napříč kamennou pouští (Izrael)”“ 12:00 – Monika & Jirka Vackovi – „Japonsko – do Tokia pod stan“ PREMIÉRA 13:45 – Martina & Miloš Poživilovi – „Z Písku přes poušť až k moři aneb To je dost, žes´nás taky vyvez´, táto! 15:00 – Honza Vlasák – „Šrí Lanka“
Přílet do Cuzca lze přirovnat k příletu do Quita, jak
kličkováním mezi okolními kopci, tak viditelností mezi mraky. Dokonce
i nadmořská výška je podobná, Cuzco je ve svých 3350 metrech jen
o něco málo výše.
Po příletu do Cuzca se ocitáme v úplně jiném světě. Začíná druhá část našeho cestování.
Přílet do Cuzca lze přirovnat k příletu do Quita, jak kličkováním mezi okolními kopci, tak viditelností mezi mraky. Dokonce i nadmořská výška je podobná, Cuzco je ve svých 3350 metrech jen o něco málo výše. Cuzco je velké město (350 tis. obyvatel), turistické centrum s dobrou infrastrukturou i bezpečností. Odpoledne jsme si prošli téměř celé centrum, kde dominují vesměs výdobytky koloniální architektury mísící se s pozůstatky inckých prvků. Centrum je velmi živé a docela útulné. Je zde plno restaurací, kaváren a prodejen suvenýrů. Vše je však ukryto v dvorcích a pasážích domů, takže jsou náměstí a uličky na první pohled docela prázdné a prodavači a zahrádky tu nepřekážejí chodcům. Co je však pro Evropana téměř nepochopitelné, je zručnost místních řidičů při proplétání se úzkými uličkami a ve finále i jejich trpělivost při čekání na vykládku auta před nimi.
Tento článek přináší agentura PoznejteSvet.cz, která zajišťuje a kompletně organizuje individuální cesty do exotických zemí. Zveřejnění je s laskavým dovolením Martina a Jany, autorů původního cestovního deníku.
Petr Kučera, majitel agentury tel.: 777115347, e-mail: info (at) poznejtesvet.cz
Stihli jsme se dnes podívat do Inka Museum, kde jsme se seznámili s vývojem Inka civilizace a prohlédli si řadu historických ale i modelových popisných expozic.
Již v muzeu jsme si vsak museli při zdolávání schodů přiznat, že předchozí pobyt u moře budeme muset, tady v horách, rozdýchávat. Naštěstí máme ještě dva dny před překonáváním výšek nad 4000 m. na plánovaném treku.
V Cuzcu se také setkáváme s peruánským fenoménem, kokou. Je tu všude, v čaji, bonbonech, léčivých přípravcích a snad i ve zmrzlině . Jana začala již v Limě čajem a oba jsme pokračovali v hotelu, kde máme koku jak na čaj, tak žvýkání, k dispozici v lobby a cestou jsme si pro jistotu koupili i karamelky. Peruánci vědecky dokazují, kolik je v různých druzích koky vitamínů, minerálů, proteinů a energie. Tak jim věříme.
Pokud jde o hotel Rumi Punku, který bude, s různými přestávkami, naší základnou v Peru až do Silvestra, byl to velmi dobrý výběr. Je blízko centra, stylový, super úroveň a příjemný personál.
Dnes jsme zažili i jedno, doufáme výjimečné, silné krupobití, které vytvořilo závěje ve dvorcích domů, které tam díky výraznému ochlazení vydržely až do noci. Inu v horách se počasí může měnit každým okamžikem… Alespoň tu máme také trochu toho ledu před Vánoci!
Peru – země Inků
Dnešek jsme věnovali přípravám na čtyrdenní trek na Machu Picchu na který se vydáme zítra ráno. Dopoledne jsme proto zčásti strávili v agentuře s průvodcem a dokupováním pár potřebných drobností. Po obědě jsme se vydali do okolí Cuzca, směrem na Pisac, kde se nachází řada inckých ruin a vykopávek. Nechali jsme se dovézt taxíkem do asi 8 km vzdálené Tambomachay a pak pěšky prošli přes Pocapucara až do světoznámého archeologického naleziště Sacsayhuaman, čti ‚sexywoman‘, a zde jsme, zpoza minimálně šestimetrového Ježíše, shlíželi na Cuzco. Pokud jde o ruiny, tak si představte spoustu terasovitých uskupeni, kde jsou zřetelné zdi z typických inckých kamenů, které do sebe neuvěřitelně přesně zapadají, bez ohledu na to, že je každý jinak velký i jiného tvaru. Je jich tu vsak rozhodně více a zachovalejších než třeba v Řecku.
Protože se u nás po týdnu v Jižní Americe objevily střevní potíže, přišli jsme docela unavení a z posledních sil jsme si zabalili věci na trek a s využitím všech dostupných léků a spánku začali nabírat síly. Budeme je potřebovat, protože v příštích čtyřech dnech zdoláme v rámci Lares Valley Trek převýšení z 3100 na 4500 a pak zpět do 2800 odkud se vlakem dopravíme pod Machu Picchu, které leží ve 2000 m.n.m. Odjíždíme v šest ráno.
Trek na Machu Picchu
Opravdu jsme vyrazili v šest ráno!! Přesunuli jsme se po dvou hodinách mikrobusem do Calca, kde jsme strávili půl hodiny na místním trhu, který již tak po ránu naplno žil. A vším možným. Jedině obchod s auty nebo koni chyběl. Viděli jsme tam spoustu místních plodin, které jsme zatím neviděli a asi už ani neuvidíme. Po dokoupení banánů a coly (což bylo asi to jediné, co jsme do sebe mohli vedle čaje a vody dostat a udržet, jsme vyrazili na další cestu, tentokráte do Lares. Záhy po výjezdu z Calca skončil asfalt pak následovala úžasná cesta klikatými serpentinami až do pásu ve výšce 4500 metrů, odkud jsme pak sjížděli obdobnou cestou do Lares. Výhledy zpět do údolí, pozorování komunit a jejich vesnic a lamy udělaly z těch téměř dvou hodin velmi zajímavý zážitek. Včetně toho, že je vám ouvej, když se před vámi náhle v zatáčce, i přes všechno troubení před každou zatáčkou, objeví slušně rozjety autobus. Náš řidič José však vše zvládal s bravurou.
Jako první věc na treku jsme navštívili termální lázně v Lares, kde jsme se příjemně zotavili po cestě v bazénech s teplou minerální vodou. Pote jsme odjeli na start skutečného treku, kde nás čekal oběd a pak jsme za svěžího deště vyrazili vstříc první zastávce, komunitě Quishuarani, která je ve výšce 3800 metrů.
Tyto komunity žijí tradičním životem vysoko v horách a tvoří je většinou třicet až čtyřicet rodin. Děti většinou chodí do školy do větších vesnic níže, někdy až dvě hodiny! Sem ale dojíždí školní autobus, který asi ve tři přijel a z něj vystoupilo tak dvacet dětí a pár žen. Rázem celá komunita ožila a začalo tu být veselo.
Cesta trvala asi půldruhé hodiny a nebyla obtížná. Vystoupali jsme asi 800 výškových metrů, pršet mezitím přestalo, a rozložili tábor přímo na zahradě jednoho místního domku. Představte si něco jako kamenné domky z pohraničí těsně po první světové válce. Rákosová střecha a dvě patra. Na zahradě ohraničené kamennými ploty pobíhají slepice a naše koně. Vedle teče středem komunity říčka, která však v období dešťů musí být velká jako Vltava pod Vyšákem při vypouštění Lipna. Stany jsme postavili včetně kitchin/tea stanu, kde se vaří a prostírá v případě, že nelze jíst s kempinkovým vybavením venku.
Celá naše skupina čítá nás dva, jednu Jihoafričanku Barbaru z Pretorie, které je neskutečných 63 let, sympatického průvodce Kike, domorodého kuchaře Raula a horsemana. Vybaveni vezou tři koníci, včetně jednoho menšího lodního pytle na každého z nás, kde máme spacák a věci, které si neneseme v day packu na zadech. Koně nejdou totiž s námi, takže si neseme výbavu a hlavně vodu, kterou zde nedoporučují nabírat z potoků, protože nad námi stále žijí lidé a hlavně lamy. Vše až do 5000 metru! V osm jsme se po večeři a nezbytném čaji složili do stanu a zítra v šest ráno vyrazíme. Bude to těžký den, kdy půjdeme osm hodin přes sedlo, které je 4700 metru vysoko.
Náročný pochod v Andách
Tak dnešek byl opravdu těžký. Celý den pršelo, málo nebo hodně, pořád. A současně s teplotou kolem patnácti stupňů a větrem tak byly vytvořeny podmínky, které by i z výletu na Karlštejn udělaly peklo Nicméně my jsme hrdinně v sedm ráno vyrazili, majíce to nejlepší vybavení a plno elánu (alespoň někteří…). Hory jsou tu nádherné včetně několika jezer ve výšce 4000 metrů, kde by místní komunita chtěla dokonce pro bláznivé turisty pořádat rybaření. Škoda, že jsme po celou dobu ani nevytahovali foťák, protože jsme většinou šli v mracích a mohli jsme fotit na krátko akorát sebe. Škoda. Pokud jde o fyzické zvládnutí přechodu přes sedlo, které má dva vrcholy, 4400 a 4665 metrů, tak jsme místo výškové nemoci bojovali s deštěm a chladem.
Po čtyřech hodinách jsme přešli nejvyšší místo sedla a další tři hodiny jsme sestupovali do našeho tábora na začátku údolí, v komunitě Cancha Cancha. Zde bylo poměrně klidno a my po čaji a polévce začali sušit mokré věci a Jana hned zalezla do spacáku. Naštěstí, konečně přestalo pršet. Večer jsme strávili nad čajem a večeří v kitchen stanu a povídali si s naším tour guide, kterého zajímá spousta věcí o Česku, například jak to bylo za druhé světové války a jak si stojíme ve finanční krizi. Naštěstí nám vypráví i spoustu věcí o současném Peru, ale i o jeho historii. Je super, že ho jeho práce a poznávání lidí z celého světa baví.
Vlakem na Machu Picchu
Dnešek začal ve čtyři ráno, kdy se na stěny stanu rozezněly první kapky, které rychle přešly do silného deště. Naštěstí, v sedm hodin, kdy jsme vstávali, déšť skončil, a pokračovalo jen slabé mrholení, což je zde v horách už považováno za super počasí. Pohled zpět k sedlu, které jsme včera přešli, nás překvapil, protože bylo pokryté sněhem. Přitom teplota v noci nebyla o moc nižší než včera.
Vyrazili jsme na poslední část treku, což bylo čtyřhodinové klesání údolím až do Sacred Valley. Protože se rychle vyčasilo a s klesáním stoupala výrazně i teplota, tak jsme si to pěkně užili. Došli jsme do vesničky Urubamba a po posledním obědě od našeho skvělého kuchaře Raula jsme se autem přesunuli do Ollantaytambo odkud jsme krásným panoramatickým vlakem (kam se hrabe Pendolino!) projeli údolím St.Ana až do Machu Picchu.
Už jsme se těšili na teplou sprchu v hotelu, ale jaké nás čekalo překvapení! V celé vesnici nešla elektřina. Což bylo sice romantické, protože všude svítili svíčky, v hotelu i v restauracích, ale netekla voda. Naštěstí, když jsme seděli na večeři, tak se za radosti všech světla rozsvítila a my si užili teplou sprchu a krátký spánek. Ráno jsme totiž šli čekat na autobus již ve čtyři hodiny, abychom se dostali do prvního autobusu na Machu Picchu.
Místo z jiného světa
Ráno jsme opravdu vstali před čtvrtou a ve čtvrt na pět jsme již byli na zastávce. Naštěstí ne sami, takže nám to přestalo připadat divné. Během půl hodiny byla fronta až za roh mimo autobusový terminál. V půl šesté přijel první autobus a my vyrazili za drobného deště vstříc mystickému pueblu.
Když jsme do něj jako jedni z prvních po šesté hodině vstoupili, opravdu působilo jako z jiného světa. Všude se povalovala mlha, ze které vystupovaly zdi, terasy a domy, a ticho vše jen umocňovalo. Náš průvodce Kike nám během dvou hodin vysvětlil fungování puebla, jeho pravidla a úlohu a moc, kterou mělo i proč jej Manku Inku, poslední král lidu Kechua, v šestnáctém století opustil. Bohužel, začalo opět silně pršet a my se vrátili po dvou hodinách zpět ke vstupu dosti promoklí, zejména Kike, který na rozdíl od nás neměl plnou výbavu z hor. Zde jsme se s naším tour guidem rozloučili a počkali asi hodinu, zda se nevyčasí. Naštěstí přestalo pršet a my se vydali zpět do puebla. Zde jsme si v klidu prohlédli a při lepší viditelnosti i nafotili Machu Picchu a rozhodli se jit na protější kopec, na Wayna Picchu, což je malé pueblo na špičce malého kopce. Když píši malého, neznamená to rozhodně nízkého. Jedná se o štíhlou homoli, na kterou se vystupuje strmou cestičkou, která po jedné straně kopce štrykuje v tropické vegetaci snad ve sto serpentinách. Dohromady na cca hodinové cestě nahoru vyšlapete snad tisíc schodů, které představují kameny a záseky ve skalách. Skutečně opracované schůdky najdete až úplně nahoře, když se doškrábete k pueblu. Zde jsme byli uchváceni tím, co se dá na tak malém prostoru kolem vrcholku kopce vytvořit. Terasy, domky a spousta schodů kolem. Musím poznamenat, že bez jakéhokoliv zábradlí a přímo na stranách kolmých stěn. Na druhé straně k volnému pádu zvoucí stametrová díra. Úchvatné, nebezpečné. Nechápu jak je možné, že se tam již desítky lidí nezabily. Někteří dobrodruzi a zejména lehkomyslné ženské se tam pohybovaly v letních cvičkách a viděli jsme i několik pánských mokasín. Vše Evropané či Severní Amerika. A rozhodně se nepohybovali lehce jako Indiáni ve svých sandálech vysoko v Andách.
Na Waynapicchu jsme vyrazili všichni tři, ale zhruba ve dvou třetinách cesty, kdy stoupání začalo být stále strmější, se Jana rozhodla, ze by se tudy bála po kluzkých kamenech jít zpět. Dál jsem tedy vyrazil jen s naší Jihoafričankou Barbarou. Neuvěřitelně vitální a houževnatá stařenka (63 let). Určitě byla minimálně ten den nejstarším návštěvníkem na vrcholku Waynapicchu. Když jsme se asi po půl hodině čekání na výhled na samém vrcholku hory rozhodli vrátit, narazili jsme na Janu, která taky nakonec vylezla až nahoru a pak s námi v pohodě zvládla i cestu dolů, která zejména v úvodních pasážích opravdu nebyla jednoduchá.
Po šesti hodinách jsme opustili Machu Piccchu, toto úžasné místo, a vrátili se do vesnice, poobědvali a vlakem a autem jsme se vrátili do Cuzca, kde jsme se večer připravili na další zážitek, zítřejší cestu do Amazonie.
Cesta do Amazonie
Po ranním leteckém přesunu jsme se ocitli v jiném světě, jiném prostředí a v jiné provincii Peru. Přistáli jsme v Puerto Moldonado, což je asi 20 tis. město uprostřed deštných pralesů. Je na soutoku dvou řek, které se později, po několika tisících kilometrů v Brazílii vlévají do Amazonky a pak do Atlantiku. Zde jsme se připravili v kanceláři veřejně prospěšné společnosti Rainforest Expeditions na cestu do jí vybudované Posadas Amazonas, kde provozuji ekoturistiku. Protože je po deštích velmi obtížné dostat se autobusem do další vesnice po rozmočených cestách, zvolili jsme celou cestu absolvovat na lodi po řece Tambopata. Po rozvodněné řece, která po velkých deštích vystoupila ze svého koryta, jsme cestovali na typicky úzké, asi deset metrů dlouhé, lodi tři hodiny. Loď byla poháněna jedním závěsným motorem a docela svižně se proplétala proti proudu mezi plovoucím dřevem, které vzala voda. Cestou jsme pozorovali měnící se vegetaci na obou březích řeky a zdravili se s loděmi plujícími po proudu. Řeka byla většinou široká jako Dunaj za Bratislavou a někdy i více. Voda byla po deštích hnědá a velmi kalná. Cestou jsme na březích zahlédli několik ptáků, ale také dva krásně zbarvené makaje červené (velké papoušky), capibaru (největší krysu na světě) a řadu papoušků. Cestou od přístavu do Posady jsme poprvé potkali vřeštící opice, které se nám proháněly nad hlavami v korunách stromů a mezi vysokým porostem kolem nás.
Posada Amazonas je projekt, který je zaměřen na ekoturistiku, ale také na financování rozvoje místní komunity, která je několik kilometrů po proudu a na jejímž území zařízení leží. Posada se skládá ze soustavy otevřených domů, které jsou propojeny dřevenými chodníky. Kromě dvou společných domů, kde v jednom je jídelna a bar s kuchyní a ve druhém odpočívárna a učebna, je zde několik ubytovacích domů, které jsou rozděleny do jednotlivých velkých pokojů, každý s vlastním příslušenstvím. Vše samozřejmě ze dřeva. Zajímavé je, že domy nemají obvodové zdi a ani žádné dveře. Jen plátěné závěsy. Střecha z listů je vysoko nad hlavami kvůli ventilaci. Postele mají vlastní moskytiéru a je to tu vše účelné a překvapivě příjemné i vkusné.
Po ubytování jsme se vydali na jednu z místních atrakcí, vyhlídkovou věž. Cestou jsme zastavovali u jednotlivých stromů a dozvídali se první informace o deštném pralese a potkali několik dalších skupinek opic. Asi po hodině jsme došli k věži, která měří 130 stop a půdorys tak dva na půldruhého metru. Napočítali jsme 192 schodů, ale stálo to za to! Vystoupali jsme vysoko nad deštný prales, i nad nejvyšší stromy. A protože jsme byli ještě na kopci, rozuměj na nejvyšším místě v okolí, měli jsme nádherný výhled. Viděli jsme opět opice v korunách stromů, ale i ptáky a papoušky. Bylo úžasné poslouchat všechny ty zvuky ozývající se z pralesa a sledovat rozmanitost stromů a řeku, která se klikatila v té zelené mase. Bylo to opravdu úchvatné.
Po návratu a večeři jsme šli po osmé spát, protože jsme brzo ráno vstávali, což se již stává pravidlem.
Piraně, kajmani, opice …
Ráno po čtvrté jsme za deště těžce vstali a po krátké snídani, rozednění a bez deště vyrazili do přístavu. Po krátké plavbě jsme vystoupili na protějším břehu a vyrazili směrem k jezeru Oxbow. Cestou nás překvapil bush dog, který tu není moc často vidět, a asi po hodince jsme dorazili k jezeru, které kdysi vytvořila řeka, nyní v jiném korytě. Na jezeře jsme nastoupili na katamaran a půldruhé hodiny tiše pluli po klidné hladině tmavého jezera. Přitom jsme pozorovali probouzející se život v korunách okolních stromů, ptáky a nakonec jsme v dálce zahlédli v zakázané části jezera i říčního bobra. V jednu chvíli jsme zastavili a pokoušeli se lovit piraně, což se podařilo několikrát jen místnímu lodivodovi, který dokonce vytáhl dva druhy, stříbrnou a žlutou piraňu. Po návratu do Posady, zatímco Jana dospávala druhé ranní vstávání za sebou, jsme vyrazili sledovat makaje na útes k řece, kde si doplňují proteiny. Bohužel když jsme dorazili na místo, tak se spustil tropický liják a všechno živé zalezlo pod stromy. Nicméně, před odchodem jsme přece jen jeden pár červených makajů v koruně stromu objevili. Odpoledne jsme si role vyměnili, a Jana se jela podívat do botanické zahrady, kde jim místní šaman ukazoval různé bylinky a rostliny. Při přejezdu utopila v řece čepici, takže tu po nás v džungli také něco zůstane . Po večeři, jsem s průvodci a jednou Američankou vyrazil na prohlídku nočního pralesa. Poštěstilo se nám najít pavouky, žáby, v jezírku malé kajmany bílé, řadu kobylek a nakonec i hada, malou krajtu. Nyní se houpu v síti, poslouchám spoustu zvuků z pralesa a stěží se mi představuje, že v Evropě vstáváte a připravujete se na Štědrý večer.
Štědrý večer v Cuzcu
Ráno jsme se rozloučili s Posada Amazonas a vyrazili lodí po řece zpět. Zpáteční cestu nám zpestřil přestup na autobus, který za námi přijel do nejbližší komunity, vzdálené asi 45 minut po řece. Cesta po červené jílovité cestě vybudované v pralese je docela zážitek. Zvláště když byla cesta ještě místy rozmoklá. Autobus se statečně, často i klouzavým pohybem, probíjel až do okamžiku, kdy na jednom rozestavěném a rozježděném mostě byl zapadlý náklaďák. Pote co se jej podařilo vyprostit, jsme tam pro změnu zapadli i my. Nezbylo nic jiného, než s pár chlapy vystoupit do hlubokého bláta a autobus vytlačit. Poté jsme již bez problémů dorazili do Puerto Moldonado a pak letadlem zpět do Cuzca. Tady nás čekalo překvapení, protože nám par dní ve výšce 200 m.n.m. dost rozhodilo naši dobře vybudovanou aklimatizaci na tři tisíce a výše, a my těžce dýchali a pociťovali i lehkou nevolnost po každých schodech.
Po zařízení nezbytných věcí (prádelna, zabalení na další týden v jižním Peru), jsme se již plně věnovali Štědrému dni. Procházeli jsme (chvílemi jsme se i probíjeli) náměstím, na kterém při zastavené dopravě, vyrostl jeden velký trh. Prodávalo se vše, co patří k Vánocům a také k Silvestru. Už celý den všude bouchaly petardy a bouchací kuličky, což nejen dětem vydrželo až do rána. Na trhu byli většinou lidé z venkova, rozuměj z hor, a s nimi i spousta dětí, které si užívali přízně všech kolemjdoucích. Všechny obchody a restaurace byly otevřené až do večera a místní nakupovali ostošest. Ruch na ulicích trochu zeslábl až po deváté.
My jsme si sedli na více než dvě hodiny do příjemné malé restaurace a dali si štědrovečerní večeři v jihoamerickém stylu: hovězí steaky a červené víno. Na sladké již ani nedošlo. Pouze koňáček uzavřel Štědrý večer.
K jezeru Titicaca
Na rozdíl od předchozího dne, dnes byl evidentně pravý klidný sváteční den, podpořený i peruánským státním svátkem. Jak ve městě, tak na cestách bylo evidentně méně lidí a aut.
My jsme později ráno (až v půl osmé vyrazili na cestu do Puna. Zvolili jsme společnost Tourismo Mer, která místo přímé cesty, která trvá tak šest hodin, dělá tři zastávky na zajímavých místech a na oběd. Díky tomu je cesta delší, přes devět hodin, ale i zajímavější. Nedaleko Cuzco jsme navštívili zajímavý koloniální kostel v Andahuaylillas, ktery ma krásný oltář a spoustu maleb na stěnách. Dále jsme se zastavili u archeologického naleziště v Raqchi, kde stál obrovský incký klášter, který obklopovalo velké zemědělské zázemí. Klášter postavený na klasických základech z inckých kamenů a dále mokrou cestou z hlíny a kamení, představoval významné centrum pro aristokracii. Další zastávka byla Pucara, což je velmi známé naleziště pozůstatků předincké civilizace, která tu žila kolem počátku našeho letopočtu. A částečně přenesla svou Kechua kulturu i na jezero Titicaca. Je zde i hezké muzeum, kde lze shlédnout nálezy z té doby, včetně typických zdobených kamenů.
Po příjezdu do Puna jsme se ubytovali v příjemném rodinném hostelu na břehu jezera Titicaca a začali plánovat co s následujícími sedmi dny, které máme ještě na Peru. Nakonec jsme po úvaze a po získání všech dostupných informací vypustili výlet do Copacabany, což je na bolivijské straně jezera. Zvolili jsme radši dvoudenní cestu po peruánských ostrovech a v pondělí přejedeme do Arequipy.
Svět plovoucích ostrovů
Dnes jsme celý den i noc strávili na jezeře Titicaca a jeho ostrovech. Ráno jsme vyrazili turistickou lodi z přístavu za prvním cílem: plovoucími ostrovy Uros.
Tyto ostrovy jsou postaveny na plovoucích kořenech rákosu, který tu na jezeře roste a který slouží i jako vrchní vrstva ostrova. Několik vrstev rákosu tvoří sice silný, ale stále měkký a pod nohami plovoucí povrch. Důvod proč si v minulosti lidé z pevniny tyto ostrovy v Punském zálivu postavili, je prostý, daně. Jak Inkům, tak Španělům, tak dnešní vládě. Ostrovy jsou většinou malé a někdy se spojují do větších celků, na kterých probíhají společné aktivity jako je škola, úřad, restaurace. Na většině ostrovů stojí ještě tradiční domy z rákosu, na řadě se však již objevují i domy plechové. Je to tu hodně připravené pro turisty, ale stojí to za to.
Z plovoucích ostrovů jsme se vydali na největší peruánský ostrov na jezeře, na ostrov Amantani. Zde žije téměř pět tisíc obyvatel v několika komunitách. My jsme přistáli v komunitě, kde jsme měli strávit noc. Trochu nás překvapilo, že jsme dostali přidělenou svoji dočasnou mámu, která si nás vzala k sobě do svého stavení. Ubytování i jídlo bylo fajn až na několik drobností. Bydleli jsme v prvním patře v pokojíčku jak pro trpaslíky, alespoň měřeno vstupem. Dveře mi byly tak do výše prsou a lezl jsem tam po čtyřech. Uvnitř byla výška už dva metry, takže s odřenýma ušima OK. Jídlo bylo vegetariánské a dobré. Znovu musím pochválit peruánské polévky, úžasné! Trochu jsme znejistěli při večeři, kdy jsme byli pozváni přímo do kuchyně, kde se za závěsem proháněly slepice a za ohništěm guinea pig (místní specialitka, morče). Nicmén vše jsme zvládli bez újmy. Odpoledne jsme si dali na místním betonovém hřišti fotbal, což bylo vzhledem k nadmořské výšce přes 4000 metrů a obutí některých z nás docela zážitek. Ale úroveň nebyla vůbec špatná (dána zejména evropským obsazením) a místním se to líbilo. Po prohlídce části ostrova, kde byl zajímavý především náboženský význam ostrova pro inckou a předinckou kulturu, jsme večer vyrazili na místní taneční zábavu. Máma nás oblékla do místních krojů a zejména Jana si halenu, sukni a další hodně „užila“. Zábava naštěstí trvala asi jen hodinu a půl a po pár tanečcích, pivku a fotografování jsme zalezli do postele.
Ráno v osm, po rozloučení s ostrovem Amantani, jsme se přesunuli lodí na na ostrov Taquile, vzdálený asi hodinku. Dnes nám přálo počasí ještě více nez včera a po chvilce mraky zmizely a užili jsme si sluníčka. Viditelnost byla výborná a viděli jsme až do Bolívie na Isla de Sol a do Copacabany. Na ostrově to bylo podobné jako na Amantani, byl však více turisticky zaměřený a vyvinutý. Po několikahodinové obhlídce jsme vyrazili na tříhodinovou plavbu zpět do Puna. S výletem jsme byli spokojeni, stejně jako s rozhodnutím nepřesouvat se narychlo do Bolívie.
Odpoledne jsme se dali do pořádku a vyrazili jsme na dobrou večeři do města. Večer jsme si sbalili na zítřejší přesun do Arequipy.
Jak jsme povečeřeli smažené morče
Cesta na jih Peru místním standardním autobusem měla být naší další zkušeností v Jižní Americe. Nakonec se ale potvrdilo, ze dálková autobusová doprava je opravdu na úrovni. V dvoupatrovém autobuse jsme si dole užívali pohodlně šestihodinovou cestu z Puno do Arequipy. Cestování autobusem má pro Evropana pár zvláštností. I na dálkový autobus si musíte na většině projížděných zastávek mávnout a je to docela hukot, když se takový kolos snaží rychle zastavit, třeba z devadesátikilometrové rychlosti. Druhá věc je, že při projíždění městem, například při dopravní zácpě v Juliana, se běžně z autobusu vybíhá a kupuje vše potřebné u stánku či obchůdku. Samozrejme, že na každé zastávce, ale i červené, vám prodavači nabízejí občerstvení. Na druhou stranu nam do videa pouštěli posledního Batmana anglicky.
Pokud jde o změnu přírody, po sestoupání z hor a několika hodinách vyprahlé půdy a nádherných scenérii s jezery a horskými štíty v pozadí, jsme se dostali až do krajiny pouštního charakteru, v kterém se vinula jen železnice, silnice a sem tam nějaká průjezdní stanice/osada. Jako by tu včera dotočili Tenkrát na západě. Před příjezdem do Arequipy se začala objevovat zelená úrodná údolí a hory opět začaly stoupat hodně vysoko.
Arequipa je koloniální město, které je, nejen v centru, ale i ve větší části města, tvořeno koloniálními domky a úzkými uličkami. Působí však rušněji než např. Cuzco. Ubytovali jsme se v příjemném penzionu a domluvili program na příští dva dny. Dvoudenní výlet do Canyon de Colca. Potom jsme vyrazili na prohlídku centra a cestou jsme se zastavili na pozdním obědě. Oběd byl super a konečně jsme se dočkali peruánské speciality: smaženého morčete (anglicky Guinea pig). Chutnalo jako malý králík a přestože na talíři s hlavou a nožičkami s drápy vypadalo hrozivě, tak jsme si pochutnali. Večer jsme šli brzo spát, protože nás čekalo naše nejrannější vstávání.
Vzhůru do Colca Canyonu
Ráno v půl čtvrté nás vyzvedl mikrobus a vyrazili jsme na přes tři hodiny trvající cestu do Chivay, které je branou do Colca Canyon. Cesta nebyla moc příjemná, kvůli ranní hodině a zimě, která k nám přes otevřené okno řidiče proudila. V Chivay jsme si dali snídani a již za příjemného sluníčka vyrazili na Útes kondorů, kde jsme opravdu z poměrně krátké vzdálenosti sledovali poletující krále And. Kousek za Sol de condor nás osm s průvodkyní Jessicou vystoupilo a vydali jsme se na sestup do kaňonu, který trval přes dvě hodiny a znamenal přes tisíc výškových metrů dolů. Po dosažení řeky Colca a jejím překonání (po mostě), jsme vystoupali do vesnice, kde jsme si dali oběd a několik piv.
Důležité bylo složení naší skupiny, kde kromě Jessicy, mladých párů z Francie a Irska, byli i dva mladí Češi, Tereza a Marek. Tím se vytvořila “ gruppa Checo“, která udávala tempo celému výletu. Oboje jsme měli radost že po třech nedělích potkáváme krajany. Rychle jsme si dobře navzájem sedli. Po obědě jsme absolvovali další tři hodiny chůze nahoru a dolů do ráje, oázy, kde jsme měli strávit noc. Opravdu jako ráj zelená, palmami a další vegetací bohatá oáza ve vyprahlém kaňonu působila.
Umocňovalo to i několik bazénů s termální vodou. Ubytování v hliněných tradičních domcích bylo velmi spartanské, ale na přespání stačilo. Po vykoupání a příjemném večeru u několika piv a láhve vína, jsme ulehli k zaslouženému odpočinku.
A zas zpět na povrch zemský
Předposlední den roku jsme zahájili po páté hodině ráno stoupáním z kaňonu. Toto je nevýhoda treku v kaňonech, kde první den lezete dolů a poslední den vás čeká obvykle náročné stoupání. Jessica nám vyhrožovala až třemi hodinami stoupání, ale po našem včerejším výkonu jsme se začali špičkovat, za jak dlouho to vyběhneme. A když nám řekla, že sama to vyběhla za hodinu a půl, tak jsme přestali věřit, že to bude tři hodiny.
Ráno jsme vyrazili jako poslední skupina a postupně jsme začali tempem, které nasadil náš vůdce Jana, dohánět jednu skupinku za druhou. Když jsme byli na dohled skupinky, která vyrážela, když jsme vstávali (tj. asi 40 minut před námi), začala mě zrazovat levá noha, respektive mně začal tahat přední stehenní sval. Po stažení obinadlem se to na chvíli zlepšilo, ale poté to začalo jít do křeče. Výrazně jsem zpomalil a nahoru šel hlavně pravou nohou. Což za pár desítek metrů vedlo ke křeči v pravém stehnu. Závěr výstupu se mi tak trochu prodloužil, a za zbylými třemi z grupy jsem dorazil nahoru asi s desetiminutovým zpožděním. Ještě, že se to stalo až v poslední čtvrtině výstupu, docela to byla fuška. Nicméně Marek s Janou byli nahoře za rovné dvě hodiny a byli jsme moc pochváleni. Po odpočinku se už křeče ozývaly minimálně.
Po snídani v blízké vesnici jsme se, po téměř hodinovém slunění na návsi s pivkem v ruce, vydali po desáté mikrobusem nazpět. Hlavní zastávka byla Chivay, kde jsme si dali hodinku v termálních lázních, horká voda mi na nohy dělala moc dobře, a pak oběd. Do Arequipy jsme kvůli hustému provozu a asi půlhodinové kontrole od silniční policie dorazili po šesté večer. Rychle jsme sbalili a šli unavení spát. Ráno nas čeká přelet do zpět do Cuzca.
Oslavy Silvestra v Peru
Dnešek byl odpočinkový. Ráno jsme se s mezipřistáním v Juliaca dopravili z Arequipy zpět do Cuzca, kde jsme naposledy zakotvili na naší základně, hotelu Rumi Punku. Dopoledne jsme odpočívali na lůžku a pak si dali ve městě oběd, zarezervovali silvestrovskou večeři a nakoupili trochu toho šampaňského . Já jsem si pak dal v rámci přípravy na Cotopaxi úžasnou masáž, ktera trvala půldruhé hodiny a byla opravdu výživná.
Večer jsme klimbali u televize a po deváté jsme se vydali do města do zamluvené restaurace na náměstí.
Počasí zatim Silvestru moc nepřálo, drobně pršelo. Přesto bylo v ulicích i na náměstí poměrně dost lidí. Po výborné večeři jsme před půlnoci vyšli z restaurace přímo do nadrženého snad stotisícového davu, kterému moderátor odpočítával po minutách čas. Všude bouchaly petardy a hrála hudba. Přestalo pršet a s půlnocí mohlo vítání roku 2010 po jihoamericku začít. Petard, světlic a dělbuchů výrazně přibylo a nad Cuzcem se rozzářil ohňostroj. Masa lidí se dala do tanečního pochodu dokola náměstím slavíce nový rok v rytmu hudby a alkoholu. Chvílemi se dav hbitě rozestoupil kolem bouchajících dělbuchů, aby pak nerušeně pokračoval. Chvílemi se zdálo, ze vybuchující pyrotechnické vymoženosti musejí někoho zranit, ale sami jsme neviděli žádný problém ani blikající sanitku. Jen jsme byli trochu ohluchlí z petard vybuchujících nad našimi hlavami a pod nohami.
Asi po hodině jsme se vydali zpět do hotelu ponechajíce všechny bary mladším ročníkům.
Našinec by očekával, že na nový rok, po bujaré oslavě, bude všude poloprázdno. Nicméně vše vypadalo jako obvykle, dokonce i ulice již byly v osm hodin ráno uklizené. Jen jinde všudypřítomní turisté v nich chyběli. Rozloučili jsme se s Cuzcem a Peru a pres Limu se vydali zpět na začátek našeho putování po Jižní Americe, do Quita v Ekvádoru.
Po příletu do Cuzca se ocitáme v úplně jiném světě. Začíná druhá část našeho cestování.
Přílet do Cuzca lze přirovnat k příletu do Quita, jak kličkováním mezi okolními kopci, tak viditelností mezi mraky. Dokonce i nadmořská výška je podobná, Cuzco je ve svých 3350 metrech jen o něco málo výše. Cuzco je velké město (350 tis. obyvatel), turistické centrum s dobrou infrastrukturou i bezpečností. Odpoledne jsme si prošli téměř celé centrum, kde dominují vesměs výdobytky koloniální architektury mísící se s pozůstatky inckých prvků. Centrum je velmi živé a docela útulné. Je zde plno restaurací, kaváren a prodejen suvenýrů. Vše je však ukryto v dvorcích a pasážích domů, takže jsou náměstí a uličky na první pohled docela prázdné a prodavači a zahrádky tu nepřekážejí chodcům. Co je však pro Evropana téměř nepochopitelné, je zručnost místních řidičů při proplétání se úzkými uličkami a ve finále i jejich trpělivost při čekání na vykládku auta před nimi.
Tento článek přináší agentura PoznejteSvet.cz, která zajišťuje a kompletně organizuje individuální cesty do exotických zemí. Zveřejnění je s laskavým dovolením Martina a Jany, autorů původního cestovního deníku.
Petr Kučera, majitel agentury tel.: 777115347, e-mail: info (at) poznejtesvet.cz
Stihli jsme se dnes podívat do Inka Museum, kde jsme se seznámili s vývojem Inka civilizace a prohlédli si řadu historických ale i modelových popisných expozic.
Již v muzeu jsme si vsak museli při zdolávání schodů přiznat, že předchozí pobyt u moře budeme muset, tady v horách, rozdýchávat. Naštěstí máme ještě dva dny před překonáváním výšek nad 4000 m. na plánovaném treku.
V Cuzcu se také setkáváme s peruánským fenoménem, kokou. Je tu všude, v čaji, bonbonech, léčivých přípravcích a snad i ve zmrzlině . Jana začala již v Limě čajem a oba jsme pokračovali v hotelu, kde máme koku jak na čaj, tak žvýkání, k dispozici v lobby a cestou jsme si pro jistotu koupili i karamelky. Peruánci vědecky dokazují, kolik je v různých druzích koky vitamínů, minerálů, proteinů a energie. Tak jim věříme.
Pokud jde o hotel Rumi Punku, který bude, s různými přestávkami, naší základnou v Peru až do Silvestra, byl to velmi dobrý výběr. Je blízko centra, stylový, super úroveň a příjemný personál.
Dnes jsme zažili i jedno, doufáme výjimečné, silné krupobití, které vytvořilo závěje ve dvorcích domů, které tam díky výraznému ochlazení vydržely až do noci. Inu v horách se počasí může měnit každým okamžikem… Alespoň tu máme také trochu toho ledu před Vánoci!
Peru – země Inků
Dnešek jsme věnovali přípravám na čtyrdenní trek na Machu Picchu na který se vydáme zítra ráno. Dopoledne jsme proto zčásti strávili v agentuře s průvodcem a dokupováním pár potřebných drobností. Po obědě jsme se vydali do okolí Cuzca, směrem na Pisac, kde se nachází řada inckých ruin a vykopávek. Nechali jsme se dovézt taxíkem do asi 8 km vzdálené Tambomachay a pak pěšky prošli přes Pocapucara až do světoznámého archeologického naleziště Sacsayhuaman, čti ‚sexywoman‘, a zde jsme, zpoza minimálně šestimetrového Ježíše, shlíželi na Cuzco. Pokud jde o ruiny, tak si představte spoustu terasovitých uskupeni, kde jsou zřetelné zdi z typických inckých kamenů, které do sebe neuvěřitelně přesně zapadají, bez ohledu na to, že je každý jinak velký i jiného tvaru. Je jich tu vsak rozhodně více a zachovalejších než třeba v Řecku.
Protože se u nás po týdnu v Jižní Americe objevily střevní potíže, přišli jsme docela unavení a z posledních sil jsme si zabalili věci na trek a s využitím všech dostupných léků a spánku začali nabírat síly. Budeme je potřebovat, protože v příštích čtyřech dnech zdoláme v rámci Lares Valley Trek převýšení z 3100 na 4500 a pak zpět do 2800 odkud se vlakem dopravíme pod Machu Picchu, které leží ve 2000 m.n.m. Odjíždíme v šest ráno.
Trek na Machu Picchu
Opravdu jsme vyrazili v šest ráno!! Přesunuli jsme se po dvou hodinách mikrobusem do Calca, kde jsme strávili půl hodiny na místním trhu, který již tak po ránu naplno žil. A vším možným. Jedině obchod s auty nebo koni chyběl. Viděli jsme tam spoustu místních plodin, které jsme zatím neviděli a asi už ani neuvidíme. Po dokoupení banánů a coly (což bylo asi to jediné, co jsme do sebe mohli vedle čaje a vody dostat a udržet, jsme vyrazili na další cestu, tentokráte do Lares. Záhy po výjezdu z Calca skončil asfalt pak následovala úžasná cesta klikatými serpentinami až do pásu ve výšce 4500 metrů, odkud jsme pak sjížděli obdobnou cestou do Lares. Výhledy zpět do údolí, pozorování komunit a jejich vesnic a lamy udělaly z těch téměř dvou hodin velmi zajímavý zážitek. Včetně toho, že je vám ouvej, když se před vámi náhle v zatáčce, i přes všechno troubení před každou zatáčkou, objeví slušně rozjety autobus. Náš řidič José však vše zvládal s bravurou.
Jako první věc na treku jsme navštívili termální lázně v Lares, kde jsme se příjemně zotavili po cestě v bazénech s teplou minerální vodou. Pote jsme odjeli na start skutečného treku, kde nás čekal oběd a pak jsme za svěžího deště vyrazili vstříc první zastávce, komunitě Quishuarani, která je ve výšce 3800 metrů.
Tyto komunity žijí tradičním životem vysoko v horách a tvoří je většinou třicet až čtyřicet rodin. Děti většinou chodí do školy do větších vesnic níže, někdy až dvě hodiny! Sem ale dojíždí školní autobus, který asi ve tři přijel a z něj vystoupilo tak dvacet dětí a pár žen. Rázem celá komunita ožila a začalo tu být veselo.
Cesta trvala asi půldruhé hodiny a nebyla obtížná. Vystoupali jsme asi 800 výškových metrů, pršet mezitím přestalo, a rozložili tábor přímo na zahradě jednoho místního domku. Představte si něco jako kamenné domky z pohraničí těsně po první světové válce. Rákosová střecha a dvě patra. Na zahradě ohraničené kamennými ploty pobíhají slepice a naše koně. Vedle teče středem komunity říčka, která však v období dešťů musí být velká jako Vltava pod Vyšákem při vypouštění Lipna. Stany jsme postavili včetně kitchin/tea stanu, kde se vaří a prostírá v případě, že nelze jíst s kempinkovým vybavením venku.
Celá naše skupina čítá nás dva, jednu Jihoafričanku Barbaru z Pretorie, které je neskutečných 63 let, sympatického průvodce Kike, domorodého kuchaře Raula a horsemana. Vybaveni vezou tři koníci, včetně jednoho menšího lodního pytle na každého z nás, kde máme spacák a věci, které si neneseme v day packu na zadech. Koně nejdou totiž s námi, takže si neseme výbavu a hlavně vodu, kterou zde nedoporučují nabírat z potoků, protože nad námi stále žijí lidé a hlavně lamy. Vše až do 5000 metru! V osm jsme se po večeři a nezbytném čaji složili do stanu a zítra v šest ráno vyrazíme. Bude to těžký den, kdy půjdeme osm hodin přes sedlo, které je 4700 metru vysoko.
Náročný pochod v Andách
Tak dnešek byl opravdu těžký. Celý den pršelo, málo nebo hodně, pořád. A současně s teplotou kolem patnácti stupňů a větrem tak byly vytvořeny podmínky, které by i z výletu na Karlštejn udělaly peklo Nicméně my jsme hrdinně v sedm ráno vyrazili, majíce to nejlepší vybavení a plno elánu (alespoň někteří…). Hory jsou tu nádherné včetně několika jezer ve výšce 4000 metrů, kde by místní komunita chtěla dokonce pro bláznivé turisty pořádat rybaření. Škoda, že jsme po celou dobu ani nevytahovali foťák, protože jsme většinou šli v mracích a mohli jsme fotit na krátko akorát sebe. Škoda. Pokud jde o fyzické zvládnutí přechodu přes sedlo, které má dva vrcholy, 4400 a 4665 metrů, tak jsme místo výškové nemoci bojovali s deštěm a chladem.
Po čtyřech hodinách jsme přešli nejvyšší místo sedla a další tři hodiny jsme sestupovali do našeho tábora na začátku údolí, v komunitě Cancha Cancha. Zde bylo poměrně klidno a my po čaji a polévce začali sušit mokré věci a Jana hned zalezla do spacáku. Naštěstí, konečně přestalo pršet. Večer jsme strávili nad čajem a večeří v kitchen stanu a povídali si s naším tour guide, kterého zajímá spousta věcí o Česku, například jak to bylo za druhé světové války a jak si stojíme ve finanční krizi. Naštěstí nám vypráví i spoustu věcí o současném Peru, ale i o jeho historii. Je super, že ho jeho práce a poznávání lidí z celého světa baví.
Vlakem na Machu Picchu
Dnešek začal ve čtyři ráno, kdy se na stěny stanu rozezněly první kapky, které rychle přešly do silného deště. Naštěstí, v sedm hodin, kdy jsme vstávali, déšť skončil, a pokračovalo jen slabé mrholení, což je zde v horách už považováno za super počasí. Pohled zpět k sedlu, které jsme včera přešli, nás překvapil, protože bylo pokryté sněhem. Přitom teplota v noci nebyla o moc nižší než včera.
Vyrazili jsme na poslední část treku, což bylo čtyřhodinové klesání údolím až do Sacred Valley. Protože se rychle vyčasilo a s klesáním stoupala výrazně i teplota, tak jsme si to pěkně užili. Došli jsme do vesničky Urubamba a po posledním obědě od našeho skvělého kuchaře Raula jsme se autem přesunuli do Ollantaytambo odkud jsme krásným panoramatickým vlakem (kam se hrabe Pendolino!) projeli údolím St.Ana až do Machu Picchu.
Už jsme se těšili na teplou sprchu v hotelu, ale jaké nás čekalo překvapení! V celé vesnici nešla elektřina. Což bylo sice romantické, protože všude svítili svíčky, v hotelu i v restauracích, ale netekla voda. Naštěstí, když jsme seděli na večeři, tak se za radosti všech světla rozsvítila a my si užili teplou sprchu a krátký spánek. Ráno jsme totiž šli čekat na autobus již ve čtyři hodiny, abychom se dostali do prvního autobusu na Machu Picchu.
Místo z jiného světa
Ráno jsme opravdu vstali před čtvrtou a ve čtvrt na pět jsme již byli na zastávce. Naštěstí ne sami, takže nám to přestalo připadat divné. Během půl hodiny byla fronta až za roh mimo autobusový terminál. V půl šesté přijel první autobus a my vyrazili za drobného deště vstříc mystickému pueblu.
Když jsme do něj jako jedni z prvních po šesté hodině vstoupili, opravdu působilo jako z jiného světa. Všude se povalovala mlha, ze které vystupovaly zdi, terasy a domy, a ticho vše jen umocňovalo. Náš průvodce Kike nám během dvou hodin vysvětlil fungování puebla, jeho pravidla a úlohu a moc, kterou mělo i proč jej Manku Inku, poslední král lidu Kechua, v šestnáctém století opustil. Bohužel, začalo opět silně pršet a my se vrátili po dvou hodinách zpět ke vstupu dosti promoklí, zejména Kike, který na rozdíl od nás neměl plnou výbavu z hor. Zde jsme se s naším tour guidem rozloučili a počkali asi hodinu, zda se nevyčasí. Naštěstí přestalo pršet a my se vydali zpět do puebla. Zde jsme si v klidu prohlédli a při lepší viditelnosti i nafotili Machu Picchu a rozhodli se jit na protější kopec, na Wayna Picchu, což je malé pueblo na špičce malého kopce. Když píši malého, neznamená to rozhodně nízkého. Jedná se o štíhlou homoli, na kterou se vystupuje strmou cestičkou, která po jedné straně kopce štrykuje v tropické vegetaci snad ve sto serpentinách. Dohromady na cca hodinové cestě nahoru vyšlapete snad tisíc schodů, které představují kameny a záseky ve skalách. Skutečně opracované schůdky najdete až úplně nahoře, když se doškrábete k pueblu. Zde jsme byli uchváceni tím, co se dá na tak malém prostoru kolem vrcholku kopce vytvořit. Terasy, domky a spousta schodů kolem. Musím poznamenat, že bez jakéhokoliv zábradlí a přímo na stranách kolmých stěn. Na druhé straně k volnému pádu zvoucí stametrová díra. Úchvatné, nebezpečné. Nechápu jak je možné, že se tam již desítky lidí nezabily. Někteří dobrodruzi a zejména lehkomyslné ženské se tam pohybovaly v letních cvičkách a viděli jsme i několik pánských mokasín. Vše Evropané či Severní Amerika. A rozhodně se nepohybovali lehce jako Indiáni ve svých sandálech vysoko v Andách.
Na Waynapicchu jsme vyrazili všichni tři, ale zhruba ve dvou třetinách cesty, kdy stoupání začalo být stále strmější, se Jana rozhodla, ze by se tudy bála po kluzkých kamenech jít zpět. Dál jsem tedy vyrazil jen s naší Jihoafričankou Barbarou. Neuvěřitelně vitální a houževnatá stařenka (63 let). Určitě byla minimálně ten den nejstarším návštěvníkem na vrcholku Waynapicchu. Když jsme se asi po půl hodině čekání na výhled na samém vrcholku hory rozhodli vrátit, narazili jsme na Janu, která taky nakonec vylezla až nahoru a pak s námi v pohodě zvládla i cestu dolů, která zejména v úvodních pasážích opravdu nebyla jednoduchá.
Po šesti hodinách jsme opustili Machu Piccchu, toto úžasné místo, a vrátili se do vesnice, poobědvali a vlakem a autem jsme se vrátili do Cuzca, kde jsme se večer připravili na další zážitek, zítřejší cestu do Amazonie.
Cesta do Amazonie
Po ranním leteckém přesunu jsme se ocitli v jiném světě, jiném prostředí a v jiné provincii Peru. Přistáli jsme v Puerto Moldonado, což je asi 20 tis. město uprostřed deštných pralesů. Je na soutoku dvou řek, které se později, po několika tisících kilometrů v Brazílii vlévají do Amazonky a pak do Atlantiku. Zde jsme se připravili v kanceláři veřejně prospěšné společnosti Rainforest Expeditions na cestu do jí vybudované Posadas Amazonas, kde provozuji ekoturistiku. Protože je po deštích velmi obtížné dostat se autobusem do další vesnice po rozmočených cestách, zvolili jsme celou cestu absolvovat na lodi po řece Tambopata. Po rozvodněné řece, která po velkých deštích vystoupila ze svého koryta, jsme cestovali na typicky úzké, asi deset metrů dlouhé, lodi tři hodiny. Loď byla poháněna jedním závěsným motorem a docela svižně se proplétala proti proudu mezi plovoucím dřevem, které vzala voda. Cestou jsme pozorovali měnící se vegetaci na obou březích řeky a zdravili se s loděmi plujícími po proudu. Řeka byla většinou široká jako Dunaj za Bratislavou a někdy i více. Voda byla po deštích hnědá a velmi kalná. Cestou jsme na březích zahlédli několik ptáků, ale také dva krásně zbarvené makaje červené (velké papoušky), capibaru (největší krysu na světě) a řadu papoušků. Cestou od přístavu do Posady jsme poprvé potkali vřeštící opice, které se nám proháněly nad hlavami v korunách stromů a mezi vysokým porostem kolem nás.
Posada Amazonas je projekt, který je zaměřen na ekoturistiku, ale také na financování rozvoje místní komunity, která je několik kilometrů po proudu a na jejímž území zařízení leží. Posada se skládá ze soustavy otevřených domů, které jsou propojeny dřevenými chodníky. Kromě dvou společných domů, kde v jednom je jídelna a bar s kuchyní a ve druhém odpočívárna a učebna, je zde několik ubytovacích domů, které jsou rozděleny do jednotlivých velkých pokojů, každý s vlastním příslušenstvím. Vše samozřejmě ze dřeva. Zajímavé je, že domy nemají obvodové zdi a ani žádné dveře. Jen plátěné závěsy. Střecha z listů je vysoko nad hlavami kvůli ventilaci. Postele mají vlastní moskytiéru a je to tu vše účelné a překvapivě příjemné i vkusné.
Po ubytování jsme se vydali na jednu z místních atrakcí, vyhlídkovou věž. Cestou jsme zastavovali u jednotlivých stromů a dozvídali se první informace o deštném pralese a potkali několik dalších skupinek opic. Asi po hodině jsme došli k věži, která měří 130 stop a půdorys tak dva na půldruhého metru. Napočítali jsme 192 schodů, ale stálo to za to! Vystoupali jsme vysoko nad deštný prales, i nad nejvyšší stromy. A protože jsme byli ještě na kopci, rozuměj na nejvyšším místě v okolí, měli jsme nádherný výhled. Viděli jsme opět opice v korunách stromů, ale i ptáky a papoušky. Bylo úžasné poslouchat všechny ty zvuky ozývající se z pralesa a sledovat rozmanitost stromů a řeku, která se klikatila v té zelené mase. Bylo to opravdu úchvatné.
Po návratu a večeři jsme šli po osmé spát, protože jsme brzo ráno vstávali, což se již stává pravidlem.
Piraně, kajmani, opice …
Ráno po čtvrté jsme za deště těžce vstali a po krátké snídani, rozednění a bez deště vyrazili do přístavu. Po krátké plavbě jsme vystoupili na protějším břehu a vyrazili směrem k jezeru Oxbow. Cestou nás překvapil bush dog, který tu není moc často vidět, a asi po hodince jsme dorazili k jezeru, které kdysi vytvořila řeka, nyní v jiném korytě. Na jezeře jsme nastoupili na katamaran a půldruhé hodiny tiše pluli po klidné hladině tmavého jezera. Přitom jsme pozorovali probouzející se život v korunách okolních stromů, ptáky a nakonec jsme v dálce zahlédli v zakázané části jezera i říčního bobra. V jednu chvíli jsme zastavili a pokoušeli se lovit piraně, což se podařilo několikrát jen místnímu lodivodovi, který dokonce vytáhl dva druhy, stříbrnou a žlutou piraňu. Po návratu do Posady, zatímco Jana dospávala druhé ranní vstávání za sebou, jsme vyrazili sledovat makaje na útes k řece, kde si doplňují proteiny. Bohužel když jsme dorazili na místo, tak se spustil tropický liják a všechno živé zalezlo pod stromy. Nicméně, před odchodem jsme přece jen jeden pár červených makajů v koruně stromu objevili. Odpoledne jsme si role vyměnili, a Jana se jela podívat do botanické zahrady, kde jim místní šaman ukazoval různé bylinky a rostliny. Při přejezdu utopila v řece čepici, takže tu po nás v džungli také něco zůstane . Po večeři, jsem s průvodci a jednou Američankou vyrazil na prohlídku nočního pralesa. Poštěstilo se nám najít pavouky, žáby, v jezírku malé kajmany bílé, řadu kobylek a nakonec i hada, malou krajtu. Nyní se houpu v síti, poslouchám spoustu zvuků z pralesa a stěží se mi představuje, že v Evropě vstáváte a připravujete se na Štědrý večer.
Štědrý večer v Cuzcu
Ráno jsme se rozloučili s Posada Amazonas a vyrazili lodí po řece zpět. Zpáteční cestu nám zpestřil přestup na autobus, který za námi přijel do nejbližší komunity, vzdálené asi 45 minut po řece. Cesta po červené jílovité cestě vybudované v pralese je docela zážitek. Zvláště když byla cesta ještě místy rozmoklá. Autobus se statečně, často i klouzavým pohybem, probíjel až do okamžiku, kdy na jednom rozestavěném a rozježděném mostě byl zapadlý náklaďák. Pote co se jej podařilo vyprostit, jsme tam pro změnu zapadli i my. Nezbylo nic jiného, než s pár chlapy vystoupit do hlubokého bláta a autobus vytlačit. Poté jsme již bez problémů dorazili do Puerto Moldonado a pak letadlem zpět do Cuzca. Tady nás čekalo překvapení, protože nám par dní ve výšce 200 m.n.m. dost rozhodilo naši dobře vybudovanou aklimatizaci na tři tisíce a výše, a my těžce dýchali a pociťovali i lehkou nevolnost po každých schodech.
Po zařízení nezbytných věcí (prádelna, zabalení na další týden v jižním Peru), jsme se již plně věnovali Štědrému dni. Procházeli jsme (chvílemi jsme se i probíjeli) náměstím, na kterém při zastavené dopravě, vyrostl jeden velký trh. Prodávalo se vše, co patří k Vánocům a také k Silvestru. Už celý den všude bouchaly petardy a bouchací kuličky, což nejen dětem vydrželo až do rána. Na trhu byli většinou lidé z venkova, rozuměj z hor, a s nimi i spousta dětí, které si užívali přízně všech kolemjdoucích. Všechny obchody a restaurace byly otevřené až do večera a místní nakupovali ostošest. Ruch na ulicích trochu zeslábl až po deváté.
My jsme si sedli na více než dvě hodiny do příjemné malé restaurace a dali si štědrovečerní večeři v jihoamerickém stylu: hovězí steaky a červené víno. Na sladké již ani nedošlo. Pouze koňáček uzavřel Štědrý večer.
K jezeru Titicaca
Na rozdíl od předchozího dne, dnes byl evidentně pravý klidný sváteční den, podpořený i peruánským státním svátkem. Jak ve městě, tak na cestách bylo evidentně méně lidí a aut.
My jsme později ráno (až v půl osmé vyrazili na cestu do Puna. Zvolili jsme společnost Tourismo Mer, která místo přímé cesty, která trvá tak šest hodin, dělá tři zastávky na zajímavých místech a na oběd. Díky tomu je cesta delší, přes devět hodin, ale i zajímavější. Nedaleko Cuzco jsme navštívili zajímavý koloniální kostel v Andahuaylillas, ktery ma krásný oltář a spoustu maleb na stěnách. Dále jsme se zastavili u archeologického naleziště v Raqchi, kde stál obrovský incký klášter, který obklopovalo velké zemědělské zázemí. Klášter postavený na klasických základech z inckých kamenů a dále mokrou cestou z hlíny a kamení, představoval významné centrum pro aristokracii. Další zastávka byla Pucara, což je velmi známé naleziště pozůstatků předincké civilizace, která tu žila kolem počátku našeho letopočtu. A částečně přenesla svou Kechua kulturu i na jezero Titicaca. Je zde i hezké muzeum, kde lze shlédnout nálezy z té doby, včetně typických zdobených kamenů.
Po příjezdu do Puna jsme se ubytovali v příjemném rodinném hostelu na břehu jezera Titicaca a začali plánovat co s následujícími sedmi dny, které máme ještě na Peru. Nakonec jsme po úvaze a po získání všech dostupných informací vypustili výlet do Copacabany, což je na bolivijské straně jezera. Zvolili jsme radši dvoudenní cestu po peruánských ostrovech a v pondělí přejedeme do Arequipy.
Svět plovoucích ostrovů
Dnes jsme celý den i noc strávili na jezeře Titicaca a jeho ostrovech. Ráno jsme vyrazili turistickou lodi z přístavu za prvním cílem: plovoucími ostrovy Uros.
Tyto ostrovy jsou postaveny na plovoucích kořenech rákosu, který tu na jezeře roste a který slouží i jako vrchní vrstva ostrova. Několik vrstev rákosu tvoří sice silný, ale stále měkký a pod nohami plovoucí povrch. Důvod proč si v minulosti lidé z pevniny tyto ostrovy v Punském zálivu postavili, je prostý, daně. Jak Inkům, tak Španělům, tak dnešní vládě. Ostrovy jsou většinou malé a někdy se spojují do větších celků, na kterých probíhají společné aktivity jako je škola, úřad, restaurace. Na většině ostrovů stojí ještě tradiční domy z rákosu, na řadě se však již objevují i domy plechové. Je to tu hodně připravené pro turisty, ale stojí to za to.
Z plovoucích ostrovů jsme se vydali na největší peruánský ostrov na jezeře, na ostrov Amantani. Zde žije téměř pět tisíc obyvatel v několika komunitách. My jsme přistáli v komunitě, kde jsme měli strávit noc. Trochu nás překvapilo, že jsme dostali přidělenou svoji dočasnou mámu, která si nás vzala k sobě do svého stavení. Ubytování i jídlo bylo fajn až na několik drobností. Bydleli jsme v prvním patře v pokojíčku jak pro trpaslíky, alespoň měřeno vstupem. Dveře mi byly tak do výše prsou a lezl jsem tam po čtyřech. Uvnitř byla výška už dva metry, takže s odřenýma ušima OK. Jídlo bylo vegetariánské a dobré. Znovu musím pochválit peruánské polévky, úžasné! Trochu jsme znejistěli při večeři, kdy jsme byli pozváni přímo do kuchyně, kde se za závěsem proháněly slepice a za ohništěm guinea pig (místní specialitka, morče). Nicmén vše jsme zvládli bez újmy. Odpoledne jsme si dali na místním betonovém hřišti fotbal, což bylo vzhledem k nadmořské výšce přes 4000 metrů a obutí některých z nás docela zážitek. Ale úroveň nebyla vůbec špatná (dána zejména evropským obsazením) a místním se to líbilo. Po prohlídce části ostrova, kde byl zajímavý především náboženský význam ostrova pro inckou a předinckou kulturu, jsme večer vyrazili na místní taneční zábavu. Máma nás oblékla do místních krojů a zejména Jana si halenu, sukni a další hodně „užila“. Zábava naštěstí trvala asi jen hodinu a půl a po pár tanečcích, pivku a fotografování jsme zalezli do postele.
Ráno v osm, po rozloučení s ostrovem Amantani, jsme se přesunuli lodí na na ostrov Taquile, vzdálený asi hodinku. Dnes nám přálo počasí ještě více nez včera a po chvilce mraky zmizely a užili jsme si sluníčka. Viditelnost byla výborná a viděli jsme až do Bolívie na Isla de Sol a do Copacabany. Na ostrově to bylo podobné jako na Amantani, byl však více turisticky zaměřený a vyvinutý. Po několikahodinové obhlídce jsme vyrazili na tříhodinovou plavbu zpět do Puna. S výletem jsme byli spokojeni, stejně jako s rozhodnutím nepřesouvat se narychlo do Bolívie.
Odpoledne jsme se dali do pořádku a vyrazili jsme na dobrou večeři do města. Večer jsme si sbalili na zítřejší přesun do Arequipy.
Jak jsme povečeřeli smažené morče
Cesta na jih Peru místním standardním autobusem měla být naší další zkušeností v Jižní Americe. Nakonec se ale potvrdilo, ze dálková autobusová doprava je opravdu na úrovni. V dvoupatrovém autobuse jsme si dole užívali pohodlně šestihodinovou cestu z Puno do Arequipy. Cestování autobusem má pro Evropana pár zvláštností. I na dálkový autobus si musíte na většině projížděných zastávek mávnout a je to docela hukot, když se takový kolos snaží rychle zastavit, třeba z devadesátikilometrové rychlosti. Druhá věc je, že při projíždění městem, například při dopravní zácpě v Juliana, se běžně z autobusu vybíhá a kupuje vše potřebné u stánku či obchůdku. Samozrejme, že na každé zastávce, ale i červené, vám prodavači nabízejí občerstvení. Na druhou stranu nam do videa pouštěli posledního Batmana anglicky.
Pokud jde o změnu přírody, po sestoupání z hor a několika hodinách vyprahlé půdy a nádherných scenérii s jezery a horskými štíty v pozadí, jsme se dostali až do krajiny pouštního charakteru, v kterém se vinula jen železnice, silnice a sem tam nějaká průjezdní stanice/osada. Jako by tu včera dotočili Tenkrát na západě. Před příjezdem do Arequipy se začala objevovat zelená úrodná údolí a hory opět začaly stoupat hodně vysoko.
Arequipa je koloniální město, které je, nejen v centru, ale i ve větší části města, tvořeno koloniálními domky a úzkými uličkami. Působí však rušněji než např. Cuzco. Ubytovali jsme se v příjemném penzionu a domluvili program na příští dva dny. Dvoudenní výlet do Canyon de Colca. Potom jsme vyrazili na prohlídku centra a cestou jsme se zastavili na pozdním obědě. Oběd byl super a konečně jsme se dočkali peruánské speciality: smaženého morčete (anglicky Guinea pig). Chutnalo jako malý králík a přestože na talíři s hlavou a nožičkami s drápy vypadalo hrozivě, tak jsme si pochutnali. Večer jsme šli brzo spát, protože nás čekalo naše nejrannější vstávání.
Vzhůru do Colca Canyonu
Ráno v půl čtvrté nás vyzvedl mikrobus a vyrazili jsme na přes tři hodiny trvající cestu do Chivay, které je branou do Colca Canyon. Cesta nebyla moc příjemná, kvůli ranní hodině a zimě, která k nám přes otevřené okno řidiče proudila. V Chivay jsme si dali snídani a již za příjemného sluníčka vyrazili na Útes kondorů, kde jsme opravdu z poměrně krátké vzdálenosti sledovali poletující krále And. Kousek za Sol de condor nás osm s průvodkyní Jessicou vystoupilo a vydali jsme se na sestup do kaňonu, který trval přes dvě hodiny a znamenal přes tisíc výškových metrů dolů. Po dosažení řeky Colca a jejím překonání (po mostě), jsme vystoupali do vesnice, kde jsme si dali oběd a několik piv.
Důležité bylo složení naší skupiny, kde kromě Jessicy, mladých párů z Francie a Irska, byli i dva mladí Češi, Tereza a Marek. Tím se vytvořila “ gruppa Checo“, která udávala tempo celému výletu. Oboje jsme měli radost že po třech nedělích potkáváme krajany. Rychle jsme si dobře navzájem sedli. Po obědě jsme absolvovali další tři hodiny chůze nahoru a dolů do ráje, oázy, kde jsme měli strávit noc. Opravdu jako ráj zelená, palmami a další vegetací bohatá oáza ve vyprahlém kaňonu působila.
Umocňovalo to i několik bazénů s termální vodou. Ubytování v hliněných tradičních domcích bylo velmi spartanské, ale na přespání stačilo. Po vykoupání a příjemném večeru u několika piv a láhve vína, jsme ulehli k zaslouženému odpočinku.
A zas zpět na povrch zemský
Předposlední den roku jsme zahájili po páté hodině ráno stoupáním z kaňonu. Toto je nevýhoda treku v kaňonech, kde první den lezete dolů a poslední den vás čeká obvykle náročné stoupání. Jessica nám vyhrožovala až třemi hodinami stoupání, ale po našem včerejším výkonu jsme se začali špičkovat, za jak dlouho to vyběhneme. A když nám řekla, že sama to vyběhla za hodinu a půl, tak jsme přestali věřit, že to bude tři hodiny.
Ráno jsme vyrazili jako poslední skupina a postupně jsme začali tempem, které nasadil náš vůdce Jana, dohánět jednu skupinku za druhou. Když jsme byli na dohled skupinky, která vyrážela, když jsme vstávali (tj. asi 40 minut před námi), začala mě zrazovat levá noha, respektive mně začal tahat přední stehenní sval. Po stažení obinadlem se to na chvíli zlepšilo, ale poté to začalo jít do křeče. Výrazně jsem zpomalil a nahoru šel hlavně pravou nohou. Což za pár desítek metrů vedlo ke křeči v pravém stehnu. Závěr výstupu se mi tak trochu prodloužil, a za zbylými třemi z grupy jsem dorazil nahoru asi s desetiminutovým zpožděním. Ještě, že se to stalo až v poslední čtvrtině výstupu, docela to byla fuška. Nicméně Marek s Janou byli nahoře za rovné dvě hodiny a byli jsme moc pochváleni. Po odpočinku se už křeče ozývaly minimálně.
Po snídani v blízké vesnici jsme se, po téměř hodinovém slunění na návsi s pivkem v ruce, vydali po desáté mikrobusem nazpět. Hlavní zastávka byla Chivay, kde jsme si dali hodinku v termálních lázních, horká voda mi na nohy dělala moc dobře, a pak oběd. Do Arequipy jsme kvůli hustému provozu a asi půlhodinové kontrole od silniční policie dorazili po šesté večer. Rychle jsme sbalili a šli unavení spát. Ráno nas čeká přelet do zpět do Cuzca.
Oslavy Silvestra v Peru
Dnešek byl odpočinkový. Ráno jsme se s mezipřistáním v Juliaca dopravili z Arequipy zpět do Cuzca, kde jsme naposledy zakotvili na naší základně, hotelu Rumi Punku. Dopoledne jsme odpočívali na lůžku a pak si dali ve městě oběd, zarezervovali silvestrovskou večeři a nakoupili trochu toho šampaňského . Já jsem si pak dal v rámci přípravy na Cotopaxi úžasnou masáž, ktera trvala půldruhé hodiny a byla opravdu výživná.
Večer jsme klimbali u televize a po deváté jsme se vydali do města do zamluvené restaurace na náměstí.
Počasí zatim Silvestru moc nepřálo, drobně pršelo. Přesto bylo v ulicích i na náměstí poměrně dost lidí. Po výborné večeři jsme před půlnoci vyšli z restaurace přímo do nadrženého snad stotisícového davu, kterému moderátor odpočítával po minutách čas. Všude bouchaly petardy a hrála hudba. Přestalo pršet a s půlnocí mohlo vítání roku 2010 po jihoamericku začít. Petard, světlic a dělbuchů výrazně přibylo a nad Cuzcem se rozzářil ohňostroj. Masa lidí se dala do tanečního pochodu dokola náměstím slavíce nový rok v rytmu hudby a alkoholu. Chvílemi se dav hbitě rozestoupil kolem bouchajících dělbuchů, aby pak nerušeně pokračoval. Chvílemi se zdálo, ze vybuchující pyrotechnické vymoženosti musejí někoho zranit, ale sami jsme neviděli žádný problém ani blikající sanitku. Jen jsme byli trochu ohluchlí z petard vybuchujících nad našimi hlavami a pod nohami.
Asi po hodině jsme se vydali zpět do hotelu ponechajíce všechny bary mladším ročníkům.
Našinec by očekával, že na nový rok, po bujaré oslavě, bude všude poloprázdno. Nicméně vše vypadalo jako obvykle, dokonce i ulice již byly v osm hodin ráno uklizené. Jen jinde všudypřítomní turisté v nich chyběli. Rozloučili jsme se s Cuzcem a Peru a pres Limu se vydali zpět na začátek našeho putování po Jižní Americe, do Quita v Ekvádoru.
Jakožto horolezečtí analfabeti byli jsme nalákáni vidinou netradičního
dobrodružství a otestováním sil našich atrofujících svalů dolních
končetin.
Cesta do Gruzie, především pak na Velký Kavkaz, byla více či méně plánována téměř rok dopředu. Hlavně z důvodu mé cestovatelské nedočkavosti neunikly googlovacímu sítu téměř žádné podrobnosti o nejatraktivnějších oblastech těchto euroasijských hor. Logicky se pak do hledáčku zájmu jako první dostal Mt. Kazbeg (v gruzínštině Mkinvartsveri), majestátní hora, ležící nedaleko od hlavního města Tbilisi, jejíž vrchol lehce přesahuje pětitisícovou hranici. Oficiální údaje se liší, některé udávají 5033m, jiné pak 5047m.
Jakožto horolezečtí analfabeti byli jsme nalákáni vidinou netradičního dobrodružství a otestováním sil našich atrofujících svalů dolních končetin. V obavách o neúspěch vznikl ambiciózní tréninkový plán (dvakrát týdně vybíhání 10×100 schodů), jenž se nakonec z důvodu nedostatku času a vůle úplně rozplynul. Pro nohy ochablé téměř roční nečinností byl tedy výstup zajímavou a nemalou výzvou.
Oťukávačka terénu
Přichází začátek července a nám se již blíží odlet. Skládáme do krosen své chabé horské vybavení a z Ruzyně vyrážíme vstříc velehorám. Ve Tbilisi se zdržujeme jen krátce. Nekřesťanské teploty v metropoli křesťanské země, zvané též „Paříž východu“, ani delší pobyt neumožňují. Přespáváme v jednom ze zdejších hostelů, tuším u Iriny, a ráno se se zápisníkem plným adres vydáváme do horkých a rušných ulic hledat plynové bobmy nezbytné pro pobyt v horách. Bez nich by stravování, s našimi převážně instantními zásobami, nebylo jednoduchou záležitostí. Martyrium trvá několik upocených hodin – bomby díkybohu nacházíme ve čtvrtém obchodě. Poté se již metrem vydáváme na autovagzal Didube, odkud pravidelně odjíždějí maršrutky do Kazbegi za konstantní cenu 10 lari (zhruba 110Kč za 150km). Do jedné nasedáme a osvěženi jízdou a vzduchem z otevřených okýnek směřujeme do podkazbeckého městečka.
Dorážíme navečer a bydlení na sebe nenechává dlouho čekat – přibíhá k nám žena popřechodového věku, jejíž jméno, jak později zjištujeme, je Nunu, a nabízí nám ubytování za vcelku přijatelnou cenu. Navíc, k naší radosti, její dcera (mimochodem velice pěkná mladá gruzínka) pracuje v česko-polském mountainhousu, odkud jsme měli v plánu vypůjčit si vybavení ke zdolání hory. Ještě tentýž den se vybavujeme horským materiálem – tedy mačkami, cepíny, sedáky a lanem; a uspáni několika půllitry místního gruzínského pitelného piva si užíváme poslední noc v postelích s matracemi nevalné kvality.
V basecampu
Po ránu již s krosnami obtěžkanými horolezeckým náčiním začínáme stoupat k basecampu v podobě bývalé meteorologické stanice Betlemi hut. Postupujeme kolem, z fotografií Kazbeku notoricky známého, kostela Svaté trojice a dál již jen přírodními, ovšem od turistů solidně vychozenými, stezkami.
Výstup, původně plánovaný jako jednodenní, se ukazuje být nelehkým soustem a za jeden den ho díky slabšímu tempu některých členů, respektive členek, výpravy nestíháme. Sestupující Izraelci, jež po cestě vzhůru potkáváme, nám potvrzují, že vycházet až na meteo za jeden den je šílenost. Vzdálenost z Kazbegi do basecampu není závratná (kolem 13km), ovšem převýšení se pohybuje okolo 2000 výškových metrů. Možná právě proto je po cestě vytvořeno menší provizorní tábořiště, ve výšce kolem 3000m n. m. Po přebrodění ledovcové řeky, v níž člověk během několika sekund dostává křeče (mimochodem údajně oblíbený způsob mučení ve starověké Číně), se zde rozhodujeme přenocovat.
Za slunečného rána se vydáváme překonat zbývající metry převýšení a vzdálenostní kilometry. Odpoutáváme se od běžné cesty, několikrát brodící další ledovcové říčky a motáme se ve spleti suťoviště. Pochodem provázeným polemikami o správnosti cesty se dostáváme na ledovec. Po přeskočení několika menších trhlinek se napojujeme na běžnou cestu a zanedlouho přicházíme pod Betlemi hut. Mezitím nás svižným tempem dobíhá místní guide a jedné ze s námi vystupujících ženštin bere krosnu a nekompromisně s ní stejnou rychlostí pokračuje vzhůru. Pomáhat slečnám je prý místní tradice.
Vyčerpáni, ale spokojeni dorážíme v brzkých odpoledních hodinách na polorozpadlou-poloopravenou meteorologickou stanici. Nakrmeni pak ještě na nedalekém sněhovém splazu testujeme postup v mačkách, s cepíny a navázáni na laně do necelých 4000m n.m. a tuto praktickou přípravu považujeme i za jakousi menší aklimatizaci. Druhý den nás čeká výstup. K naší neblahosti se dozvídáme, že na večer se chystá oslava (včetně nočního ohňostroje) nového majitele, jenž Betlemi hut zakoupil a chystá se z něj vytvořit komerční horolezecké centrum. Pozvání neodmítáme, ale pijeme jen střídmě a brzo uleháme, jelikož nás čeká náročný den.
Poznámka autora: Záměr komercializovat nejvyšší budovu gruzínské části Kavkazu plně chápu, ale dopad na zdejší nedávnou nedotčenost přírody je nepopiratelný, což zde člověk může spatřit i v dnešní době.
Jdeme na to!
Budíme se podle domluvy kolem druhé, s vyprázdněnou bagáží, připravenou pouze na výstup, teple oblečeni, nevyspalí díky vysokým decibelům v noci probíhajícího ohňostroje a popíjení, s čelovkami na hlavě vycházíme vstříc temnému neznámu. Jsme tři, dámská část osazenstva naší expedice dříme dále ve stanech. Zjišťujeme, že neprojít si den předem alespoň začátek cesty, nebyl nejlepší nápad. Stojíce uprostřed ledovce bloudíme mezi trhlinami do nichž by se s přehledem vešel jakýkoliv mikrobus – několik metrů na šířku a svítilnami stěží možno dosvítit na dno. Několik desítek minut kroužíme po ledovci, když spatřujeme vysvobozující světla – čelovky dalších skupin mířících na vrch. Radostně je dobíháme a řadíme se do stáda navázaného na lanech.
Čtyřčlenná výprava před námi – Gruzínci s jednou Němkou a za námi Němec se svým guidem, jenž nás už včera nabádal, ať jdeme radši za nimi, abychom se neztratili. Postupujeme dále. Rozbřesk – slunce osvětluje první okolní vysoké pahorky neznámých názvů a podivných tvarů. Dokonalý pohled. Téměř roboticky, posunujíce levou nohu za pravou, ukrajujíc jeden výškový metr za druhým, bez přestání jdeme.
500m pod vrcholem mě přepadá hypoxie – vysokohorská nemoc. Hlava praská, popadnout dech se nedaří. Pochopitelně – aklimatizace téměř žádná neproběhla. Musím se posadit, po menší svačině a nevědomém dvouminutovém mikrospánku se stav organismu vrací k „normálu“ a po rozhodování, zda se neotočit, pokračujeme dále. Všechno již klape jak má a krátce po jedenácté hodině stojíme na špičce frekventované hory. Vrcholové foto je samozřejmostí. V jednu chvíli stojí všechny tři výpravy, zdolávající ten den Kazbeg, vedle sebe. 9 lidí. Údaj na GPS jednoho z vystoupivších říká 5041m. Počasí nadmíru přívětivé – téměř bezvětří, lehce pod nulou a jen několik cumulů pod námi. Vysoko nad okolím, nad krajinou, nad všemi problémy, nad lidskou zkažeností a zhýralostí.
Proti proudu komerce
Dolu jde již všechno relativně hladce. Unaveni výstupem si sedáme a po zledovatělých částech vsedě svištíme, občas pouze brzdíce cepíny. Zbylé dvě výpravy necháváme daleko za sebou. Utíkáme před kameny, jež se na nás řítí z rozpadajících se skal po levé straně, ztraceni v suťovišti se snažíme neubírat na tempu a zpátky v basecampu jsme kolem třetí hodiny. Následuje únavové koma trvající u každého z nás kolem tří hodin. I po probuzení únava neodchází a i večer usínáme stejně rychle jako opilec na záchytce.
Čeká nás již jen cesta dolů do civilizace. Tu zvládáme bez problémů. Na ledovci nás ale zaráží nekonečné průvody turistů, kteří se pravděpodobně jako my chystají zdolat Kazbek. Jsou jich desítky – odhadem mezi třiceti až čtyřiceti. Všichni v řadě. Nedotčenost tohoto překrásného kraje už se rozplývá a mizí kamsi v dál. A pravděpodobně bude hůř, je to jen otázka let.
Atrofované svaly dolních končetin nezklamaly. Vracíme výbavu, úspěch slavíme šašlikem (pro neznalé – špíz sestávající se pouze z masa), přespáváme znovu u Nunu a druhý den nás čeká trmácení do jiné části Gruzie.
Cesta do Gruzie, především pak na Velký Kavkaz, byla více či méně plánována téměř rok dopředu. Hlavně z důvodu mé cestovatelské nedočkavosti neunikly googlovacímu sítu téměř žádné podrobnosti o nejatraktivnějších oblastech těchto euroasijských hor. Logicky se pak do hledáčku zájmu jako první dostal Mt. Kazbeg (v gruzínštině Mkinvartsveri), majestátní hora, ležící nedaleko od hlavního města Tbilisi, jejíž vrchol lehce přesahuje pětitisícovou hranici. Oficiální údaje se liší, některé udávají 5033m, jiné pak 5047m.
Jakožto horolezečtí analfabeti byli jsme nalákáni vidinou netradičního dobrodružství a otestováním sil našich atrofujících svalů dolních končetin. V obavách o neúspěch vznikl ambiciózní tréninkový plán (dvakrát týdně vybíhání 10×100 schodů), jenž se nakonec z důvodu nedostatku času a vůle úplně rozplynul. Pro nohy ochablé téměř roční nečinností byl tedy výstup zajímavou a nemalou výzvou.
Oťukávačka terénu
Přichází začátek července a nám se již blíží odlet. Skládáme do krosen své chabé horské vybavení a z Ruzyně vyrážíme vstříc velehorám. Ve Tbilisi se zdržujeme jen krátce. Nekřesťanské teploty v metropoli křesťanské země, zvané též „Paříž východu“, ani delší pobyt neumožňují. Přespáváme v jednom ze zdejších hostelů, tuším u Iriny, a ráno se se zápisníkem plným adres vydáváme do horkých a rušných ulic hledat plynové bobmy nezbytné pro pobyt v horách. Bez nich by stravování, s našimi převážně instantními zásobami, nebylo jednoduchou záležitostí. Martyrium trvá několik upocených hodin – bomby díkybohu nacházíme ve čtvrtém obchodě. Poté se již metrem vydáváme na autovagzal Didube, odkud pravidelně odjíždějí maršrutky do Kazbegi za konstantní cenu 10 lari (zhruba 110Kč za 150km). Do jedné nasedáme a osvěženi jízdou a vzduchem z otevřených okýnek směřujeme do podkazbeckého městečka.
Dorážíme navečer a bydlení na sebe nenechává dlouho čekat – přibíhá k nám žena popřechodového věku, jejíž jméno, jak později zjištujeme, je Nunu, a nabízí nám ubytování za vcelku přijatelnou cenu. Navíc, k naší radosti, její dcera (mimochodem velice pěkná mladá gruzínka) pracuje v česko-polském mountainhousu, odkud jsme měli v plánu vypůjčit si vybavení ke zdolání hory. Ještě tentýž den se vybavujeme horským materiálem – tedy mačkami, cepíny, sedáky a lanem; a uspáni několika půllitry místního gruzínského pitelného piva si užíváme poslední noc v postelích s matracemi nevalné kvality.
V basecampu
Po ránu již s krosnami obtěžkanými horolezeckým náčiním začínáme stoupat k basecampu v podobě bývalé meteorologické stanice Betlemi hut. Postupujeme kolem, z fotografií Kazbeku notoricky známého, kostela Svaté trojice a dál již jen přírodními, ovšem od turistů solidně vychozenými, stezkami.
Výstup, původně plánovaný jako jednodenní, se ukazuje být nelehkým soustem a za jeden den ho díky slabšímu tempu některých členů, respektive členek, výpravy nestíháme. Sestupující Izraelci, jež po cestě vzhůru potkáváme, nám potvrzují, že vycházet až na meteo za jeden den je šílenost. Vzdálenost z Kazbegi do basecampu není závratná (kolem 13km), ovšem převýšení se pohybuje okolo 2000 výškových metrů. Možná právě proto je po cestě vytvořeno menší provizorní tábořiště, ve výšce kolem 3000m n. m. Po přebrodění ledovcové řeky, v níž člověk během několika sekund dostává křeče (mimochodem údajně oblíbený způsob mučení ve starověké Číně), se zde rozhodujeme přenocovat.
Za slunečného rána se vydáváme překonat zbývající metry převýšení a vzdálenostní kilometry. Odpoutáváme se od běžné cesty, několikrát brodící další ledovcové říčky a motáme se ve spleti suťoviště. Pochodem provázeným polemikami o správnosti cesty se dostáváme na ledovec. Po přeskočení několika menších trhlinek se napojujeme na běžnou cestu a zanedlouho přicházíme pod Betlemi hut. Mezitím nás svižným tempem dobíhá místní guide a jedné ze s námi vystupujících ženštin bere krosnu a nekompromisně s ní stejnou rychlostí pokračuje vzhůru. Pomáhat slečnám je prý místní tradice.
Vyčerpáni, ale spokojeni dorážíme v brzkých odpoledních hodinách na polorozpadlou-poloopravenou meteorologickou stanici. Nakrmeni pak ještě na nedalekém sněhovém splazu testujeme postup v mačkách, s cepíny a navázáni na laně do necelých 4000m n.m. a tuto praktickou přípravu považujeme i za jakousi menší aklimatizaci. Druhý den nás čeká výstup. K naší neblahosti se dozvídáme, že na večer se chystá oslava (včetně nočního ohňostroje) nového majitele, jenž Betlemi hut zakoupil a chystá se z něj vytvořit komerční horolezecké centrum. Pozvání neodmítáme, ale pijeme jen střídmě a brzo uleháme, jelikož nás čeká náročný den.
Poznámka autora: Záměr komercializovat nejvyšší budovu gruzínské části Kavkazu plně chápu, ale dopad na zdejší nedávnou nedotčenost přírody je nepopiratelný, což zde člověk může spatřit i v dnešní době.
Jdeme na to!
Budíme se podle domluvy kolem druhé, s vyprázdněnou bagáží, připravenou pouze na výstup, teple oblečeni, nevyspalí díky vysokým decibelům v noci probíhajícího ohňostroje a popíjení, s čelovkami na hlavě vycházíme vstříc temnému neznámu. Jsme tři, dámská část osazenstva naší expedice dříme dále ve stanech. Zjišťujeme, že neprojít si den předem alespoň začátek cesty, nebyl nejlepší nápad. Stojíce uprostřed ledovce bloudíme mezi trhlinami do nichž by se s přehledem vešel jakýkoliv mikrobus – několik metrů na šířku a svítilnami stěží možno dosvítit na dno. Několik desítek minut kroužíme po ledovci, když spatřujeme vysvobozující světla – čelovky dalších skupin mířících na vrch. Radostně je dobíháme a řadíme se do stáda navázaného na lanech.
Čtyřčlenná výprava před námi – Gruzínci s jednou Němkou a za námi Němec se svým guidem, jenž nás už včera nabádal, ať jdeme radši za nimi, abychom se neztratili. Postupujeme dále. Rozbřesk – slunce osvětluje první okolní vysoké pahorky neznámých názvů a podivných tvarů. Dokonalý pohled. Téměř roboticky, posunujíce levou nohu za pravou, ukrajujíc jeden výškový metr za druhým, bez přestání jdeme.
500m pod vrcholem mě přepadá hypoxie – vysokohorská nemoc. Hlava praská, popadnout dech se nedaří. Pochopitelně – aklimatizace téměř žádná neproběhla. Musím se posadit, po menší svačině a nevědomém dvouminutovém mikrospánku se stav organismu vrací k „normálu“ a po rozhodování, zda se neotočit, pokračujeme dále. Všechno již klape jak má a krátce po jedenácté hodině stojíme na špičce frekventované hory. Vrcholové foto je samozřejmostí. V jednu chvíli stojí všechny tři výpravy, zdolávající ten den Kazbeg, vedle sebe. 9 lidí. Údaj na GPS jednoho z vystoupivších říká 5041m. Počasí nadmíru přívětivé – téměř bezvětří, lehce pod nulou a jen několik cumulů pod námi. Vysoko nad okolím, nad krajinou, nad všemi problémy, nad lidskou zkažeností a zhýralostí.
Proti proudu komerce
Dolu jde již všechno relativně hladce. Unaveni výstupem si sedáme a po zledovatělých částech vsedě svištíme, občas pouze brzdíce cepíny. Zbylé dvě výpravy necháváme daleko za sebou. Utíkáme před kameny, jež se na nás řítí z rozpadajících se skal po levé straně, ztraceni v suťovišti se snažíme neubírat na tempu a zpátky v basecampu jsme kolem třetí hodiny. Následuje únavové koma trvající u každého z nás kolem tří hodin. I po probuzení únava neodchází a i večer usínáme stejně rychle jako opilec na záchytce.
Čeká nás již jen cesta dolů do civilizace. Tu zvládáme bez problémů. Na ledovci nás ale zaráží nekonečné průvody turistů, kteří se pravděpodobně jako my chystají zdolat Kazbek. Jsou jich desítky – odhadem mezi třiceti až čtyřiceti. Všichni v řadě. Nedotčenost tohoto překrásného kraje už se rozplývá a mizí kamsi v dál. A pravděpodobně bude hůř, je to jen otázka let.
Atrofované svaly dolních končetin nezklamaly. Vracíme výbavu, úspěch slavíme šašlikem (pro neznalé – špíz sestávající se pouze z masa), přespáváme znovu u Nunu a druhý den nás čeká trmácení do jiné části Gruzie.
Přílet do Quita je fascinující ze dvou důvodů. Přilétáte do údolí
mezi čtyřtisícovkami a přistávací dráha je součástí města. Nikde jsem
nezažil přistání mezikontinentálního Airbusu vedle školních hřišť a
sportovišť plných dětí.
Ukázalo se, ze Iberia investovala do business class opravdu hodně a jedenáctihodinová cesta nám na plnohodnotném lůžku uběhla velmi rychle. Trochu nás zaskočilo, že po přistání jsme dostali na naši odpověď, že jdeme do Quita, cedulku Transit. Nicméně, po několika pokusech dostat se k zavazadlům a ven z letiště a několika pro nas nesmyslných odpovědí personálu jsme zjistili, ze nejsme v Quitu, ale na letišti v Guayaguil a do Quita se dostaneme dalším přeletem. O tom Iberia ve svých letových plánech taktně pomlčela, a tak jsme dost překvapeně a s drobnou nedůvěrou čekali, až zprovozní naše letadlo, které při přistání do motoru nasálo ptáka a tomu se ani po kousíčkách moc z lopatek turbiny nechtělo. Při hodinovém přeletu do Quita jsme fascinovaně sledovali nad mraky vystupující zasněžený vrchol sopky Chimborazo, jednoho z potenciálních vrcholu naší cesty.
Přílet do Quita je fascinující ze dvou důvodů. Přilétáte do údolí mezi čtyřtisícovkami a přistávací dráha je součástí města. Nikde jsem nezažil přistání mezikontinentálního Airbusu vedle školních hřišť a sportovišť plných dětí.
Tento článek přináší agentura PoznejteSvet.cz, která zajišťuje a kompletně organizuje individuální cesty do exotických zemí. Zveřejnění je s laskavým dovolením Martina a Jany, autorů původního cestovního deníku.
Petr Kučera, majitel agentury tel.: 777115347, e-mail: info (at) poznejtesvet.cz
Vzhledem k tomu, ze jsme měli přes tři hodiny času, rozhodli jsme se podívat do města. Taxíkem jsme byli na Plaza Grande, hlavním náměstí starého města, za necelých dvacet minut. V taxi jsme si poprvé vyzkoušeli španělštinu a zjistili, ze se se slovníčkem v ruce a Martinovými zbytky francouzštiny domluvíme.
Na náměstí se k nám ochotně přidal jeden z místních soukromých průvodců a za 18 dolarů nás za hodinku provedl několika místy starého Quita, kde se mísí koloniální španělská architektura a historie s fragmenty z doby Inků a oslavou vůdců boje za nezávislost Ekvádoru.
Po návratu na letiště a krátkém letu obstojně udržovaným letadlem jsme přistáli na pobřeží Pacifiku v městě Manta, kde na nás již čekal vůz, který nás měl dovézt do Puerto Lopez, kde jsme měli strávit další tři dny. Při asi hodinové cestě Škodou Octavia!! jsme se začali seznamovat s jihoamerickou přímořskou realitou. Jediný asfalt byla nová silnice a při projíždění několika vesnic jsme viděli jen prach a spinu, ve které si svorně hrály děti, pobíhali psi a klábosili dospělí. Celou cestu jsme projížděli neuvěřitelně vyprahlou pustinou se suchými keři a stromy, kde cokoliv zeleného působilo nepatřičně.
O to více nestandardně působila Hosteria Mandala, která má své domky rozesety uvnitř obrovské tropické zelené zahrady. Byli jsme ubytováni v zajímavém stylovém bungalovu Concha (mušle). Jeho okolí a střechu obývali dva nádherní leguáni, kteří se na nás hned přilezli podívat. Po podvečerní procházce po pláži a rybí večeři jsme po dvou dnech cestování spokojeně usnuli.
Isla de la Plata – „Malé Galapágy“
Ráno jsme vyrazili spolu s dalšími třemi hosty na jednu z místních atrakcí, ostrov Isla de la Plata, kterému se také říká malé Galapágy. Je proslulý zejména tím, ze se v okolních vodách páří velryby a žije na něm řada živočichů, zejména ptáci. Nyní, v době před začátkem období dešťů je ostrov vyprahlý a obsazený hnízdícími ptáky, které tam lze potkat na každém kroku, jak sedí na vejcích. Vedle toho jsme v průběhu tříhodinového treku po ostrově, který je vzdálený přes hodinu plavby z Puerto Lopez, zahlédli i dva lvouny sloní a řadu dalšího ptactva. Počasí bylo teplé (20 – 25st) a chvílemi mezi mraky vykouklo i slunce. To nás trochu zmátlo, takže jsme podcenili situaci a docela slušně jsme se spálili, zejména Jana, která večer chladila své tělo Pantenolem.
Ještě pár vět k Hosterii Mandala. Jak jsem již psal, je to velmi specifické ubytovací zařízení, jak stylem, tak komfortem (alespoň při letmém srovnání s okolními hostely). Vše je ve stylu ‚producto naturale‘, s nádechem Greenpeace zajmu o velrybí populaci. Majitelé nám přišli jako hippies na odpočinku, ale vše včetně jídla tu je super, všichni tu byli příjemní a vše fungovalo (za 40 USD za den).
Na jedné z nejkrásnějších pláží v Jižní Americe
Po pozdější snídani – jsme tu přeci na zasloužené dovolené! – jsme se vydali znovu do národního parku Machalilla, tentokráte na všemi průvodci opěvovanou pláž Los Frailes. Jako dopravní prostředek jsme zvolili místní moto taxi, což je levná a překvapivě i pohodlná doprava podobná rikšám v Indii. Nechali jsme se dovézt jen ke vstupní bráně parku a pak jsme se vydali pěšky po značené stezce.
Celý park je v tomto období vyschlý a jen sem tam vykukují mezi suchým křovím kaktusy a zelené kvetoucí stromy. Po chvíli se však dostáváme k pobřeží do první zátoky, kde zkoumáme jak to vypadá, když se v rámci geologického vývoje utrhne od pevniny její součást a pomalu cestuje do oceánu. To samé, ale s úplně jinou horninou, vidíme v další zátoce. Dále jsme pokračovali po stezce a z různých vyhlídek pozorovali pelikány a další mořské ptáky a všudypřítomné přírodní pláže. Zhruba po třech hodinách jsme dorazili na Los Frailes, kde jsme se v teplém Pacifiku i vykoupali. Na pláži už na nás čekal ‚náš‘ mototaxikář a odvezl nás zpět do Puerto Lopez. Protože se pres den konečně rozptýlily mraky a začalo svítit sluníčko, museli jsme konstatovat, ze vše najednou vypadá jinak, lépe. Zejména pláž před Hosterií přímo vybízela k návštěvě. My jsme vsak šetřili svoji spálenou kůži a v klidu strávili odpoledne na kryté terase u pláže. Navečer jsme se vydali do internetové kavárny, ale nakonec jsme vše vyřídili až u ‚hotspotu‘, který měl, na rozdíl od ostatních, pokrytý výpadek proudu vlastním generátorem. Již se nám to tu u Pacifiku krátí a jdeme brzo spát, abychom si jej ještě zítra před odletem do hor chvíli užili.
Peru – intermezzo naší cesty
Dnešek byl o přesunu do Peru, takže jsme se srdečně rozloučili s Hosterii Mandala a jejími majiteli. Mimochodem, on Ital, který je v Ekvádoru skoro dvacet pět let a jeho zena Švýcarka již třináct let. Po příletu do Quita jsme se vydali do města domluvit výstup na šestitisícovou sopku Cotopaxi, kam bych rád na závěr naší cesty vylezl. Co se ukázalo jako téměř neřešitelný problém, byla skutečnost, ze se Jana rozhodne, zda půjde také, až po pobytu v peruánských Andách. Nakonec jsme domluvili dobrý kompromis a vyrazili na krátkou procházku po New Quito a pak zpět na letiště.
Našemu pobytu v Peru se budeme věnovat v samostatném článku. Po návratu do Ekvádoru jsme se ubytovali v hotelu přímo na Mariscal, což je něco jako Václavské náměstí v Praze a jeho okolí. Jedna restaurace a bar za druhým, večer to tu žije. Naštěstí máme okna do dvora a mohu se v klidu vyspat před zítřejší cestou na Cotopaxi. Jana si bude užívat konec dovolené přes víkend ve městě a plánuje odpočinek před návratem domů.
Před výstupem na Cotopaxi
Po nezvykle dlouhém spánku a snídani v restauraci s výhledem na náměstí jsem odešel do agentury, kde jsme sbalili výbavu, seznámili se s dalšími účastníky výstupu na Cotopaxi a vyrazili na cestu. Na krásnou šestitisícovou sopku polezu s dvěma Indy, sympatickým mladým francouzským párem, Australanem a legračním Britem Olim, který je nejstarším členem výprav (je mu padesát šest let). Ani jeden moc nepůsobí jako zkušený horolezec, což je fajn.
Po docela náročné cestě ve velkém terénním pickupu cestou a necestou jsme vyšplhali na parkoviště v 4 600 metrech. Odsud jsme s proviantem vystoupali kolem třetí hodiny do chaty Jose Ribas ve 4 800 m., kde jsme začali s aklimatizací a tréninkem na ledu. Počasí je zatím nádherné, slunečno a teplo. Doufáme, že to vydrží. Po večeři jsme v osm zalezli do spacáku a zkusili usnout. V jednu hodinu ráno vyrazíme na vrchol. Adaptace na výšku je zatím bez problému.
Výstup na Cotopaxi
Po asi dvou hodinách převalování ve spacáku a dvou hodinách spánku vstáváme. Ze snídaně jsem schopný vypít jen dva hrnky čaje a nasoukat do sebe čokoládovou tyčinku. Po oblečení a nasazení výstroje konečně v půl druhé vyrážíme. Vzhledem k nezkušenosti ostatních při balení a nasazování sedáku a ostatních věcí vše trvalo déle a vyrážíme z chaty jako poslední skupina. Teplota je tři stupně pod nulou a na cestu nám září hvězdy i měsíc.
Po asi třičtvrtěhodinovém stoupání směrem k ledovci si nás rozdělili průvodci na tři dvojce a Oliho. Takto vyrážíme na vrchol. Můj průvodce se jmenuje Julio a jdeme spolu s Australanem Davidem (23 let). Vyrazili jsme svižným tempem k ledovci a brzo jsme začali míjet první skupinky, které si již začali nasazovat mačky či odpočívali. My jsme hledali co nejdelší cestu, kdy jsme mohli ještě rychle pokračovat jen v botách a získali tím docela náskok. Po nazutí maček však začal David v cca 5200 metrech pociťovat nevolnost od žaludku a museli jsme začít dělat často přestávky. Mně je dobře, cítím se v pohodě a plný síly. Po nějaké chvíli David potíže překonal a my pokračovali stoupáním po ledovci, pokrytém tvrdým sněhem. Obcházíme první obrovské trhliny v ledu, pak překračujeme jednu menší po úzkém sněžném můstku. Najednou narážíme na první příkrý svah, který zdoláváme po spádnici. Takovýchto úseků se sklonem až padesát stupňů nás nakonec čekalo několik. Jsem rád, že jsem si nakonec vzal i jednu hůlku, protože mi spolu s cepínem pomáhá do takových kopců lézt bokem. Moje artrozticke kotníky mi totiž nedovolují všude šplhat napřímo. Obešli jsme obrovskou skálu Yanasacha (kečuánsky Černý les) a v 5600 metrech jsme se v jejím závětří občerstvili před poslední částí výstupu. Počasí je stále vynikající, jen trochu začal foukat vítr. Teplota je kolem nuly, přesto mi zamrzá hadička od camelbacku, snažím se ji častým pitím udržet průchodnou.
Objevilo se před námi poslední dlouhé prudké stoupání a pak nás čekalo posledních 150 výškových metrů šikmo na vrchol Cotopaxi. V tomto úseku mi najednou začínají docházet síly, začínám mít krizi. Snažil jsem se do sebe dostat energetickou tyčinku a museli jsme začít častěji odpočívat. Rozednilo se, a v šest vyšlo slunce. Klasicky nejhorších bylo posledních pět set metrů, kde jsem viděl de facto vrchol a vracející se dvojice nám již gratulovali.
Jsme tam! V 6.30 dne 3. Ledna 2010 jsme dosáhli vrcholu vulkánu Cotopaxi. Stojíme za nádherného slunečného počasí a viditelnosti ve výšce 5897 metrů a shlížíme na okolní sopky. Jsem vyčerpaný, ale je to tu nádherné. Pod námi, asi padesát metrů, hledíme na obrovský pravidelný kráter, s průměrem petset metrů. Na jihu se krásně rýsuje nejvyšší vrchol Ekvádoru, 6310 metrů vysoké Chimborazo.
Asi po patnácti minutách, kdy, i přes ranní slunce a teplotu nad nulou, jsme stále prokřehlí, se vydáváme na cestu dolů. Máme před sebou podle průvodců 2–4 hodiny sestupu. Zvládli jsme to za dvě hodiny bez problémů a předběhli i většinu lidi před námi. V 8.35 jsme dorazili zpět na chatu. Byli jsme unavení, ale šťastní, že jsme to dokázali.
Ostatní začali postupně přicházet během dalších hodin. Z naší skupiny byl překvapivě první na vrcholu i zpět na chatě outsider Oli, který sice stále tvrdil, že nikdy takto nelezl, ale moc jsme mu to nevěřili. Z ostatních to vzdal jen jeden z Indů, který se musel vrátit asi z 5200 metrů.
Po poledni jsme sestoupili na parkoviště a odjeli zpět do Quita. Po vydatném pozdním obědě následoval ještě vydatnější spánek, kdy jsem se probudil až druhý den ráno. Jana si během víkendu prohlédla některé části Quita a hlavně odpočívala. Zítra nás čeká poslední den v Jižní Americe a odlet domů.
Quito
Dnešek jsme pojali velmi pohodově, a z hotelu jsme odešli až odpoledne. Zajeli jsme se ještě podívat na kopec uprostřed Quita, kde se tyčí obrovská socha anděla, strážce města. Odsud jsme si naposledy prohlédli město, udělali poslední fotografie a pak jsme se vydali na letiště.
Návrat domů
Cesta zpět proběhla bez problémů a v úterý večer jsme šťastně a odpočinutí přistáli ve Vídni. Odsud jsme autem vyrazili do Prahy, kam jsme před půlnocí bez problému dojeli. Bohužel, necestoval s námi můj batoh, který se zatoulal někde na nějakém letišti, včetně několika litrů peruánské pálenky. Nicméně, hned druhý den večer mi ho domů přivezli, takže ani tato drobnost nám nemohla zkazit naši úžasnou dovolenou ).
Ukázalo se, ze Iberia investovala do business class opravdu hodně a jedenáctihodinová cesta nám na plnohodnotném lůžku uběhla velmi rychle. Trochu nás zaskočilo, že po přistání jsme dostali na naši odpověď, že jdeme do Quita, cedulku Transit. Nicméně, po několika pokusech dostat se k zavazadlům a ven z letiště a několika pro nas nesmyslných odpovědí personálu jsme zjistili, ze nejsme v Quitu, ale na letišti v Guayaguil a do Quita se dostaneme dalším přeletem. O tom Iberia ve svých letových plánech taktně pomlčela, a tak jsme dost překvapeně a s drobnou nedůvěrou čekali, až zprovozní naše letadlo, které při přistání do motoru nasálo ptáka a tomu se ani po kousíčkách moc z lopatek turbiny nechtělo. Při hodinovém přeletu do Quita jsme fascinovaně sledovali nad mraky vystupující zasněžený vrchol sopky Chimborazo, jednoho z potenciálních vrcholu naší cesty.
Přílet do Quita je fascinující ze dvou důvodů. Přilétáte do údolí mezi čtyřtisícovkami a přistávací dráha je součástí města. Nikde jsem nezažil přistání mezikontinentálního Airbusu vedle školních hřišť a sportovišť plných dětí.
Tento článek přináší agentura PoznejteSvet.cz, která zajišťuje a kompletně organizuje individuální cesty do exotických zemí. Zveřejnění je s laskavým dovolením Martina a Jany, autorů původního cestovního deníku.
Petr Kučera, majitel agentury tel.: 777115347, e-mail: info (at) poznejtesvet.cz
Vzhledem k tomu, ze jsme měli přes tři hodiny času, rozhodli jsme se podívat do města. Taxíkem jsme byli na Plaza Grande, hlavním náměstí starého města, za necelých dvacet minut. V taxi jsme si poprvé vyzkoušeli španělštinu a zjistili, ze se se slovníčkem v ruce a Martinovými zbytky francouzštiny domluvíme.
Na náměstí se k nám ochotně přidal jeden z místních soukromých průvodců a za 18 dolarů nás za hodinku provedl několika místy starého Quita, kde se mísí koloniální španělská architektura a historie s fragmenty z doby Inků a oslavou vůdců boje za nezávislost Ekvádoru.
Po návratu na letiště a krátkém letu obstojně udržovaným letadlem jsme přistáli na pobřeží Pacifiku v městě Manta, kde na nás již čekal vůz, který nás měl dovézt do Puerto Lopez, kde jsme měli strávit další tři dny. Při asi hodinové cestě Škodou Octavia!! jsme se začali seznamovat s jihoamerickou přímořskou realitou. Jediný asfalt byla nová silnice a při projíždění několika vesnic jsme viděli jen prach a spinu, ve které si svorně hrály děti, pobíhali psi a klábosili dospělí. Celou cestu jsme projížděli neuvěřitelně vyprahlou pustinou se suchými keři a stromy, kde cokoliv zeleného působilo nepatřičně.
O to více nestandardně působila Hosteria Mandala, která má své domky rozesety uvnitř obrovské tropické zelené zahrady. Byli jsme ubytováni v zajímavém stylovém bungalovu Concha (mušle). Jeho okolí a střechu obývali dva nádherní leguáni, kteří se na nás hned přilezli podívat. Po podvečerní procházce po pláži a rybí večeři jsme po dvou dnech cestování spokojeně usnuli.
Isla de la Plata – „Malé Galapágy“
Ráno jsme vyrazili spolu s dalšími třemi hosty na jednu z místních atrakcí, ostrov Isla de la Plata, kterému se také říká malé Galapágy. Je proslulý zejména tím, ze se v okolních vodách páří velryby a žije na něm řada živočichů, zejména ptáci. Nyní, v době před začátkem období dešťů je ostrov vyprahlý a obsazený hnízdícími ptáky, které tam lze potkat na každém kroku, jak sedí na vejcích. Vedle toho jsme v průběhu tříhodinového treku po ostrově, který je vzdálený přes hodinu plavby z Puerto Lopez, zahlédli i dva lvouny sloní a řadu dalšího ptactva. Počasí bylo teplé (20 – 25st) a chvílemi mezi mraky vykouklo i slunce. To nás trochu zmátlo, takže jsme podcenili situaci a docela slušně jsme se spálili, zejména Jana, která večer chladila své tělo Pantenolem.
Ještě pár vět k Hosterii Mandala. Jak jsem již psal, je to velmi specifické ubytovací zařízení, jak stylem, tak komfortem (alespoň při letmém srovnání s okolními hostely). Vše je ve stylu ‚producto naturale‘, s nádechem Greenpeace zajmu o velrybí populaci. Majitelé nám přišli jako hippies na odpočinku, ale vše včetně jídla tu je super, všichni tu byli příjemní a vše fungovalo (za 40 USD za den).
Na jedné z nejkrásnějších pláží v Jižní Americe
Po pozdější snídani – jsme tu přeci na zasloužené dovolené! – jsme se vydali znovu do národního parku Machalilla, tentokráte na všemi průvodci opěvovanou pláž Los Frailes. Jako dopravní prostředek jsme zvolili místní moto taxi, což je levná a překvapivě i pohodlná doprava podobná rikšám v Indii. Nechali jsme se dovézt jen ke vstupní bráně parku a pak jsme se vydali pěšky po značené stezce.
Celý park je v tomto období vyschlý a jen sem tam vykukují mezi suchým křovím kaktusy a zelené kvetoucí stromy. Po chvíli se však dostáváme k pobřeží do první zátoky, kde zkoumáme jak to vypadá, když se v rámci geologického vývoje utrhne od pevniny její součást a pomalu cestuje do oceánu. To samé, ale s úplně jinou horninou, vidíme v další zátoce. Dále jsme pokračovali po stezce a z různých vyhlídek pozorovali pelikány a další mořské ptáky a všudypřítomné přírodní pláže. Zhruba po třech hodinách jsme dorazili na Los Frailes, kde jsme se v teplém Pacifiku i vykoupali. Na pláži už na nás čekal ‚náš‘ mototaxikář a odvezl nás zpět do Puerto Lopez. Protože se pres den konečně rozptýlily mraky a začalo svítit sluníčko, museli jsme konstatovat, ze vše najednou vypadá jinak, lépe. Zejména pláž před Hosterií přímo vybízela k návštěvě. My jsme vsak šetřili svoji spálenou kůži a v klidu strávili odpoledne na kryté terase u pláže. Navečer jsme se vydali do internetové kavárny, ale nakonec jsme vše vyřídili až u ‚hotspotu‘, který měl, na rozdíl od ostatních, pokrytý výpadek proudu vlastním generátorem. Již se nám to tu u Pacifiku krátí a jdeme brzo spát, abychom si jej ještě zítra před odletem do hor chvíli užili.
Peru – intermezzo naší cesty
Dnešek byl o přesunu do Peru, takže jsme se srdečně rozloučili s Hosterii Mandala a jejími majiteli. Mimochodem, on Ital, který je v Ekvádoru skoro dvacet pět let a jeho zena Švýcarka již třináct let. Po příletu do Quita jsme se vydali do města domluvit výstup na šestitisícovou sopku Cotopaxi, kam bych rád na závěr naší cesty vylezl. Co se ukázalo jako téměř neřešitelný problém, byla skutečnost, ze se Jana rozhodne, zda půjde také, až po pobytu v peruánských Andách. Nakonec jsme domluvili dobrý kompromis a vyrazili na krátkou procházku po New Quito a pak zpět na letiště.
Našemu pobytu v Peru se budeme věnovat v samostatném článku. Po návratu do Ekvádoru jsme se ubytovali v hotelu přímo na Mariscal, což je něco jako Václavské náměstí v Praze a jeho okolí. Jedna restaurace a bar za druhým, večer to tu žije. Naštěstí máme okna do dvora a mohu se v klidu vyspat před zítřejší cestou na Cotopaxi. Jana si bude užívat konec dovolené přes víkend ve městě a plánuje odpočinek před návratem domů.
Před výstupem na Cotopaxi
Po nezvykle dlouhém spánku a snídani v restauraci s výhledem na náměstí jsem odešel do agentury, kde jsme sbalili výbavu, seznámili se s dalšími účastníky výstupu na Cotopaxi a vyrazili na cestu. Na krásnou šestitisícovou sopku polezu s dvěma Indy, sympatickým mladým francouzským párem, Australanem a legračním Britem Olim, který je nejstarším členem výprav (je mu padesát šest let). Ani jeden moc nepůsobí jako zkušený horolezec, což je fajn.
Po docela náročné cestě ve velkém terénním pickupu cestou a necestou jsme vyšplhali na parkoviště v 4 600 metrech. Odsud jsme s proviantem vystoupali kolem třetí hodiny do chaty Jose Ribas ve 4 800 m., kde jsme začali s aklimatizací a tréninkem na ledu. Počasí je zatím nádherné, slunečno a teplo. Doufáme, že to vydrží. Po večeři jsme v osm zalezli do spacáku a zkusili usnout. V jednu hodinu ráno vyrazíme na vrchol. Adaptace na výšku je zatím bez problému.
Výstup na Cotopaxi
Po asi dvou hodinách převalování ve spacáku a dvou hodinách spánku vstáváme. Ze snídaně jsem schopný vypít jen dva hrnky čaje a nasoukat do sebe čokoládovou tyčinku. Po oblečení a nasazení výstroje konečně v půl druhé vyrážíme. Vzhledem k nezkušenosti ostatních při balení a nasazování sedáku a ostatních věcí vše trvalo déle a vyrážíme z chaty jako poslední skupina. Teplota je tři stupně pod nulou a na cestu nám září hvězdy i měsíc.
Po asi třičtvrtěhodinovém stoupání směrem k ledovci si nás rozdělili průvodci na tři dvojce a Oliho. Takto vyrážíme na vrchol. Můj průvodce se jmenuje Julio a jdeme spolu s Australanem Davidem (23 let). Vyrazili jsme svižným tempem k ledovci a brzo jsme začali míjet první skupinky, které si již začali nasazovat mačky či odpočívali. My jsme hledali co nejdelší cestu, kdy jsme mohli ještě rychle pokračovat jen v botách a získali tím docela náskok. Po nazutí maček však začal David v cca 5200 metrech pociťovat nevolnost od žaludku a museli jsme začít dělat často přestávky. Mně je dobře, cítím se v pohodě a plný síly. Po nějaké chvíli David potíže překonal a my pokračovali stoupáním po ledovci, pokrytém tvrdým sněhem. Obcházíme první obrovské trhliny v ledu, pak překračujeme jednu menší po úzkém sněžném můstku. Najednou narážíme na první příkrý svah, který zdoláváme po spádnici. Takovýchto úseků se sklonem až padesát stupňů nás nakonec čekalo několik. Jsem rád, že jsem si nakonec vzal i jednu hůlku, protože mi spolu s cepínem pomáhá do takových kopců lézt bokem. Moje artrozticke kotníky mi totiž nedovolují všude šplhat napřímo. Obešli jsme obrovskou skálu Yanasacha (kečuánsky Černý les) a v 5600 metrech jsme se v jejím závětří občerstvili před poslední částí výstupu. Počasí je stále vynikající, jen trochu začal foukat vítr. Teplota je kolem nuly, přesto mi zamrzá hadička od camelbacku, snažím se ji častým pitím udržet průchodnou.
Objevilo se před námi poslední dlouhé prudké stoupání a pak nás čekalo posledních 150 výškových metrů šikmo na vrchol Cotopaxi. V tomto úseku mi najednou začínají docházet síly, začínám mít krizi. Snažil jsem se do sebe dostat energetickou tyčinku a museli jsme začít častěji odpočívat. Rozednilo se, a v šest vyšlo slunce. Klasicky nejhorších bylo posledních pět set metrů, kde jsem viděl de facto vrchol a vracející se dvojice nám již gratulovali.
Jsme tam! V 6.30 dne 3. Ledna 2010 jsme dosáhli vrcholu vulkánu Cotopaxi. Stojíme za nádherného slunečného počasí a viditelnosti ve výšce 5897 metrů a shlížíme na okolní sopky. Jsem vyčerpaný, ale je to tu nádherné. Pod námi, asi padesát metrů, hledíme na obrovský pravidelný kráter, s průměrem petset metrů. Na jihu se krásně rýsuje nejvyšší vrchol Ekvádoru, 6310 metrů vysoké Chimborazo.
Asi po patnácti minutách, kdy, i přes ranní slunce a teplotu nad nulou, jsme stále prokřehlí, se vydáváme na cestu dolů. Máme před sebou podle průvodců 2–4 hodiny sestupu. Zvládli jsme to za dvě hodiny bez problémů a předběhli i většinu lidi před námi. V 8.35 jsme dorazili zpět na chatu. Byli jsme unavení, ale šťastní, že jsme to dokázali.
Ostatní začali postupně přicházet během dalších hodin. Z naší skupiny byl překvapivě první na vrcholu i zpět na chatě outsider Oli, který sice stále tvrdil, že nikdy takto nelezl, ale moc jsme mu to nevěřili. Z ostatních to vzdal jen jeden z Indů, který se musel vrátit asi z 5200 metrů.
Po poledni jsme sestoupili na parkoviště a odjeli zpět do Quita. Po vydatném pozdním obědě následoval ještě vydatnější spánek, kdy jsem se probudil až druhý den ráno. Jana si během víkendu prohlédla některé části Quita a hlavně odpočívala. Zítra nás čeká poslední den v Jižní Americe a odlet domů.
Quito
Dnešek jsme pojali velmi pohodově, a z hotelu jsme odešli až odpoledne. Zajeli jsme se ještě podívat na kopec uprostřed Quita, kde se tyčí obrovská socha anděla, strážce města. Odsud jsme si naposledy prohlédli město, udělali poslední fotografie a pak jsme se vydali na letiště.
Návrat domů
Cesta zpět proběhla bez problémů a v úterý večer jsme šťastně a odpočinutí přistáli ve Vídni. Odsud jsme autem vyrazili do Prahy, kam jsme před půlnocí bez problému dojeli. Bohužel, necestoval s námi můj batoh, který se zatoulal někde na nějakém letišti, včetně několika litrů peruánské pálenky. Nicméně, hned druhý den večer mi ho domů přivezli, takže ani tato drobnost nám nemohla zkazit naši úžasnou dovolenou ).
I letos budou v Brně na Masarykově univerzitě Cestovatelské
středy.
Na našem webu propagujeme mimo jiné různá cestovatelská promítání, veletrhy, festivaly besedy a další podobné počiny. I letos tedy upozorňujeme na Cestovatelské středy na Masarykově univerzitě. Takže zase něco pro Brňáky.
Na našem webu propagujeme mimo jiné různá cestovatelská promítání, veletrhy, festivaly besedy a další podobné počiny. I letos tedy upozorňujeme na Cestovatelské středy na Masarykově univerzitě. Takže zase něco pro Brňáky.
Láká vás přespat v divočině? Nebojíte se divoké zvěře,
temných vřesovišť ani močálů? Je na čase vyrazit mimo civilizaci. Díky
síti nouzových nocovišť můžete legálně přespat přímo v srdci
šumavských lesů.
Příliš dlouho krotíte svou dobrodružnou povahu? Láká vás aspoň jednou v životě přespat v divočině? Nebojíte se divoké zvěře, temných vřesovišť ani močálů? Je na čase vyrazit mimo civilizaci. Najít v dnešní době místo, nedotčené činností člověka, je vskutku úkol hodný dobrodruha. Ovšem není to úkol nemožný. Poslední ostrůvky panenské přírody lze ještě dnes nalézt na Šumavě. Díky síti nouzových nocovišť Přenocuj a jdi dál, mohou návštěvníci přespat přímo v srdci šumavských lesů.
Kromě projektu Přenocuj a jdi dál, který určitě návštěvníky potěší, jsou nastartovány další zajímavé projekty jako Zelené pivo nebo Zelená Šumava. „Určitě si všimnete, že se na místech dnešních holin, na které při svém putování Šumavou nejspíš narazíte, začínají vysazovat mladé listnáče,“ říká Jiří Mánek ze Správy NP Šumava. Kromě zeleného piva ve vybraných hospodách, si tak budete moc vysadit vlastní buk či jedli a pomoci obnovit poničená území. Správa Šumavy slibuje, že brzy by se mohla Šumava stát opět zelenou střechou Evropy a možností zapojit se do její obnovy bude přibývat.
Jen tak se procházet po vyznačených cestách šumavskou přírodou je sice úžasný zážitek, ale něco mu přeci jen chybí. Na území NP platí přísná pravidla ochrany přírody. Díky nim se tyto místa daří zachovat i pro další generace. Na druhou stranu divočina je tak trochu spoutaná a nepřístupná. Jedním z omezení je i zákaz nocování. Občas je daleko účinnější jen nezakazovat, ale také něco povolit. V duchu zpřístupnění Šumavy návštěvníkům se Správa NP snaží v blízkosti páteřní turistické trasy vytvořit podmínky pro legální nocování. Pro milovníky bivakování ve volné přírodě, vznikají v rámci projektu nouzových nocovišť v jižní části NP Šumava ohraničené prostory, určené pro nouzové přespání. Tato červeně značená turistická stezka se klikatí napříč Šumavou a to úctyhodných 103 kilometrů.
Nocoviště fungují celoročně vždy od 18.00 do 9.00 hodin ráno. Návštěvníci si zde mohou posedět a dojít si i na mobilní toaletu. Bez ní by to byla časem až příliš velká divočina. Nouzová nocoviště ke svému názvu nepřišla náhodou. Na jednom místě by se měl nocležník zdržet vždy jen jednu noc. Pokud vezmete na výpravu i známé, nemělo by vás zde přespat více než 15. Je to sice pochopitelné, ale určitě nezaškodí si připomenout, že si na nouzových stanovištích buřty neopečete a obaly od tatranek společně s PET lahvemi si odnesete s sebou. Pokud si budete chtít opravdu vychutnat noc v přírodě a třeba se i setkat tváří v tvář s místními chráněnými zvířaty, bude dobré dodržovat další pravidlo nouzových nocovišť a tedy nekřičet, nelomozit, prostě být tiše. Pokud vaše výše zmiňované PET lahve zejí po ránu prázdnotou, nemusíte mít obavy. Na každém nocovišti najdete i informaci, kde najít nejbližší dostupný zdroj vody. Na své cestě divočinou žízní neumřete. Ačkoli je na nouzových nocovištích třeba dodržet některá pravidla, odměnou je jedinečný zážitek z nocování v srdci šumavské přírody. Díky nocovištím můžete projít po hřbetu Šumavy, aniž byste se museli vracet do civilizace.
Pokud byste se i vy chtěli vydat objevovat Šumavu a využít nouzová nocoviště, mapu s konkrétními místy nouzových nocovišť najdete na oficiálních internetových stránkách. http://www.npsumava.cz/…a-nocoviste/
Příliš dlouho krotíte svou dobrodružnou povahu? Láká vás aspoň jednou v životě přespat v divočině? Nebojíte se divoké zvěře, temných vřesovišť ani močálů? Je na čase vyrazit mimo civilizaci. Najít v dnešní době místo, nedotčené činností člověka, je vskutku úkol hodný dobrodruha. Ovšem není to úkol nemožný. Poslední ostrůvky panenské přírody lze ještě dnes nalézt na Šumavě. Díky síti nouzových nocovišť Přenocuj a jdi dál, mohou návštěvníci přespat přímo v srdci šumavských lesů.
Kromě projektu Přenocuj a jdi dál, který určitě návštěvníky potěší, jsou nastartovány další zajímavé projekty jako Zelené pivo nebo Zelená Šumava. „Určitě si všimnete, že se na místech dnešních holin, na které při svém putování Šumavou nejspíš narazíte, začínají vysazovat mladé listnáče,“ říká Jiří Mánek ze Správy NP Šumava. Kromě zeleného piva ve vybraných hospodách, si tak budete moc vysadit vlastní buk či jedli a pomoci obnovit poničená území. Správa Šumavy slibuje, že brzy by se mohla Šumava stát opět zelenou střechou Evropy a možností zapojit se do její obnovy bude přibývat.
Jen tak se procházet po vyznačených cestách šumavskou přírodou je sice úžasný zážitek, ale něco mu přeci jen chybí. Na území NP platí přísná pravidla ochrany přírody. Díky nim se tyto místa daří zachovat i pro další generace. Na druhou stranu divočina je tak trochu spoutaná a nepřístupná. Jedním z omezení je i zákaz nocování. Občas je daleko účinnější jen nezakazovat, ale také něco povolit. V duchu zpřístupnění Šumavy návštěvníkům se Správa NP snaží v blízkosti páteřní turistické trasy vytvořit podmínky pro legální nocování. Pro milovníky bivakování ve volné přírodě, vznikají v rámci projektu nouzových nocovišť v jižní části NP Šumava ohraničené prostory, určené pro nouzové přespání. Tato červeně značená turistická stezka se klikatí napříč Šumavou a to úctyhodných 103 kilometrů.
Nocoviště fungují celoročně vždy od 18.00 do 9.00 hodin ráno. Návštěvníci si zde mohou posedět a dojít si i na mobilní toaletu. Bez ní by to byla časem až příliš velká divočina. Nouzová nocoviště ke svému názvu nepřišla náhodou. Na jednom místě by se měl nocležník zdržet vždy jen jednu noc. Pokud vezmete na výpravu i známé, nemělo by vás zde přespat více než 15. Je to sice pochopitelné, ale určitě nezaškodí si připomenout, že si na nouzových stanovištích buřty neopečete a obaly od tatranek společně s PET lahvemi si odnesete s sebou. Pokud si budete chtít opravdu vychutnat noc v přírodě a třeba se i setkat tváří v tvář s místními chráněnými zvířaty, bude dobré dodržovat další pravidlo nouzových nocovišť a tedy nekřičet, nelomozit, prostě být tiše. Pokud vaše výše zmiňované PET lahve zejí po ránu prázdnotou, nemusíte mít obavy. Na každém nocovišti najdete i informaci, kde najít nejbližší dostupný zdroj vody. Na své cestě divočinou žízní neumřete. Ačkoli je na nouzových nocovištích třeba dodržet některá pravidla, odměnou je jedinečný zážitek z nocování v srdci šumavské přírody. Díky nocovištím můžete projít po hřbetu Šumavy, aniž byste se museli vracet do civilizace.
Pokud byste se i vy chtěli vydat objevovat Šumavu a využít nouzová nocoviště, mapu s konkrétními místy nouzových nocovišť najdete na oficiálních internetových stránkách. http://www.npsumava.cz/…a-nocoviste/
Vápencová skaliska Pálavy s nekonečnými řádky vinic na
úbočích. Osamělé staré duby tyčící se ze zaplavovaných luk, mračna
komárů zahalených mlhou a šerem lužního lesa na soutoku Moravy a Dyje. To
jsou dvě esence nejhezčích krajin jižní Moravy, ležící nedaleko
Břeclavi.
Vápencová skaliska Pálavy s nekonečnými řádky vinic na úbočích. Osamělé staré duby tyčící se ze zaplavovaných luk, mračna komárů zahalených mlhou a šerem lužního lesa na soutoku Moravy a Dyje. To jsou dvě esence nejhezčích krajin jižní Moravy, ležící nedaleko Břeclavi.
Putování můžeme začít u nádrží přehrady Nové Mlýny, která v 70. – 90. létech minulého století trvale zatopila velké plochy lužního lesa přímo pod Pálavou. Do dnešních dob se zachoval jen jejich zlomek, chráněný v rezervaci Křivé jezero. V hladině nádrží se zrcadlí kostel na ostrůvku, jediná památka na ves Mušov. Hned za tímto „pálavským mořem“ se zvedají bílá skaliska Děvína, nejvyššího bodu Pálavy a zároveň největšího masivu nejmenších moravských velehor. Jednotlivé bloky vápence se ukládaly na dně druhohorního moře kdesi na území dnešního Slovenska a sem byly přesunuty za Karpatského vrásnění. Od těch dob tvoří nepřehlédnutelnou dominantu v okolní jen mírně zvlněné krajině, tvořené převážně říčními sedimenty, sprašovými návějemi a měkkým flyšem. Zároveň jsou ostrůvkem teplomilné květeny i zvířeny, s druhy reprezentujícími oblast panonskou a karpatskou. Na jaře zde rozkvétají lány kosatců, konikleců, hlaváčků, v horkém létě se nad vlnícími stébly kavylů prohánějí motýli.
Pozadu nezůstávají ani památky kulturní, sahající od pravěkých nalezišť sídlišť lovců mamutů, přes středověké strážní hrady Děvičky a Sirotčí hrádek po mikulovský zámek, Svatý kopeček a židovské stavby. A pak samozřejmě víno, kterému se na zdejších výslunných, teplých a suchých stráních mimořádně daří. Množství cyklostezek, vedoucích mezi vinicemi, vás zavede i do chladných sklípků, kde můžete ochutnat třeba zde vyšlechtěnou odrůdu, Pálavu.
Když se posuneme o kousek více na jihovýchod, podél řeky Dyje, krajina se rázem změní. Místo suchých a teplých hor nastupuje příšeří lužního lesa, protkaného spletí starých říčních ramen, periodicky protékaných vodotečí a pomalu vysychajících tůní. Od jara do podzimu je nejhlasitějším zvukem bzukot mračen komárů, který občas přeruší troubení jelena či štěkání srnce. O něco blíže soutoku Dyje a Moravy pak na loukách stojí množství mohutných, několik set let starých dubů – pozůstatků z doby, kdy velká část zdejších lesů připomínala spíše africkou savanu s rozptýlenými dřevinami, než zapojený les, jaký – téměř výhradně – známe dnes.
Právě v těchto přestárlých dubech přežívají populace ohrožených brouků, jako je roháč obecný – největší evropský brouk, tesařík obrovský s úctyhodným rozpětím dlouhých tykadel nebo několik druhů krasců. Naopak v rozpadajících se porostech měkkého luhu žije zvláštní, nížinná populace tesaříka alpského, nádherně modrého brouka. Staré stromy také s oblibou vyhledávají ke svému hnízdění čápi i dravci, pozorovat zde můžete i orla mořského.
Do těchto dvou lokalit zavítá podzimní fotokurz, zaměřený na krajinářskou a panoramatickou fotografii, který se uskuteční na podzim 2012 Další informace včetně možnosti přihlášení naleznete na www.fotokurz.cz.
Vápencová skaliska Pálavy s nekonečnými řádky vinic na úbočích. Osamělé staré duby tyčící se ze zaplavovaných luk, mračna komárů zahalených mlhou a šerem lužního lesa na soutoku Moravy a Dyje. To jsou dvě esence nejhezčích krajin jižní Moravy, ležící nedaleko Břeclavi.
Putování můžeme začít u nádrží přehrady Nové Mlýny, která v 70. – 90. létech minulého století trvale zatopila velké plochy lužního lesa přímo pod Pálavou. Do dnešních dob se zachoval jen jejich zlomek, chráněný v rezervaci Křivé jezero. V hladině nádrží se zrcadlí kostel na ostrůvku, jediná památka na ves Mušov. Hned za tímto „pálavským mořem“ se zvedají bílá skaliska Děvína, nejvyššího bodu Pálavy a zároveň největšího masivu nejmenších moravských velehor. Jednotlivé bloky vápence se ukládaly na dně druhohorního moře kdesi na území dnešního Slovenska a sem byly přesunuty za Karpatského vrásnění. Od těch dob tvoří nepřehlédnutelnou dominantu v okolní jen mírně zvlněné krajině, tvořené převážně říčními sedimenty, sprašovými návějemi a měkkým flyšem. Zároveň jsou ostrůvkem teplomilné květeny i zvířeny, s druhy reprezentujícími oblast panonskou a karpatskou. Na jaře zde rozkvétají lány kosatců, konikleců, hlaváčků, v horkém létě se nad vlnícími stébly kavylů prohánějí motýli.
Pozadu nezůstávají ani památky kulturní, sahající od pravěkých nalezišť sídlišť lovců mamutů, přes středověké strážní hrady Děvičky a Sirotčí hrádek po mikulovský zámek, Svatý kopeček a židovské stavby. A pak samozřejmě víno, kterému se na zdejších výslunných, teplých a suchých stráních mimořádně daří. Množství cyklostezek, vedoucích mezi vinicemi, vás zavede i do chladných sklípků, kde můžete ochutnat třeba zde vyšlechtěnou odrůdu, Pálavu.
Když se posuneme o kousek více na jihovýchod, podél řeky Dyje, krajina se rázem změní. Místo suchých a teplých hor nastupuje příšeří lužního lesa, protkaného spletí starých říčních ramen, periodicky protékaných vodotečí a pomalu vysychajících tůní. Od jara do podzimu je nejhlasitějším zvukem bzukot mračen komárů, který občas přeruší troubení jelena či štěkání srnce. O něco blíže soutoku Dyje a Moravy pak na loukách stojí množství mohutných, několik set let starých dubů – pozůstatků z doby, kdy velká část zdejších lesů připomínala spíše africkou savanu s rozptýlenými dřevinami, než zapojený les, jaký – téměř výhradně – známe dnes.
Právě v těchto přestárlých dubech přežívají populace ohrožených brouků, jako je roháč obecný – největší evropský brouk, tesařík obrovský s úctyhodným rozpětím dlouhých tykadel nebo několik druhů krasců. Naopak v rozpadajících se porostech měkkého luhu žije zvláštní, nížinná populace tesaříka alpského, nádherně modrého brouka. Staré stromy také s oblibou vyhledávají ke svému hnízdění čápi i dravci, pozorovat zde můžete i orla mořského.
Do těchto dvou lokalit zavítá podzimní fotokurz, zaměřený na krajinářskou a panoramatickou fotografii, který se uskuteční na podzim 2012 Další informace včetně možnosti přihlášení naleznete na www.fotokurz.cz.
Pokud se někdy budete chtít odreagovat od starostí všedních dní,
projít krásnou přírodou, nadýchat se čerstvého vzduchu a načerpat
energii, určitě navštivte přírodní rezervaci Povydří. Tato oblast Vás
nadchne ještě dříve, než překročíte první turistickou značku.
Pokud se někdy budete chtít odreagovat od starostí všedních dní, projít krásnou přírodou, nadýchat se čerstvého vzduchu a načerpat energii, určitě navštivte přírodní rezervaci Povydří. Tato oblast Vás nadchne ještě dříve, než překročíte první turistickou značku. Nádherná scenerie Vás nenechá na pochybách, že se sem budete rádi vracet, ať už v létě nebo v zimě, neboť každé roční období v této oblasti má své kouzlo. Rezervace je zastoupena mnoha vzácnými rostlinami. Jmenovat můžeme například plavuň vidlačku, prhu chlumní, kapradinku skalní, vřes obecný a vrbovku úzkolistou. Z teplomilnějších rostlin je to třeba lýkovec jedovatý či lilie zlatohlavá. Z korun stromů zas můžete zaslechnout ořešníka kropenatého nebo jeřábka lesního. Celá oblast Povydří vede pohodlnou cestou vhodnou i pro kočárky a vozíčkáře s doprovodem. Jízda na kole je přísně zakázána, stezka je určena pouze pro pěší.
Nejprve Hamerský potok
Naše trasa však nezačíná v Povydří, neboť by byla škoda vynechat krásnou cestu podél Hamerského potoka, ale od rozcestníku na Horské Kvilně (1075 m.n.m.). Hned na začátku na Vás dýchne atmosféra klidu a pohody a zaručeně potkáte první turisty, jenž se budou občerstvovat na terase hotelu Rank. Půjdete mírným klesáním po modré turistické značce procházkou dlouhou 4 km. Sejdete z mírného kopečku a dostanete se na pěšinu, kde po několika desítkách metrech narazíte na Hamerský potok. Jeho tok je dlouhý 9 km a pramení v Mezilesní slati. Procházka podél této říčky Vás nadchne.Cesta vede lesem a když se slunce začne opírat do stromů a paprsky si najdou své místo mezi větvemi, spatříte obdivuhodnou krásu této scenerie. Cestou si můžete odpočinout na některé z laviček a zaposlouchat se do ticha této krásné lokality. Na konci trasy dojdete na most Antýgl, kde se Hamerský potok vlévá do řeky Vydry. Tím ale naše procházka nekončí, neboť jsme se dostali na turistickou křižovatku Antýgl, kde začíná již zmíněná nejznámější naučná stezka Povydří.
Antýgl (898 m.n.m.) – dříve sklářská huť, dnes zastávka pro turisty s možností občerstvení nebo kempinku. Nachází se mezi obcemi Srní a Modrava. Tato bývala sklárna zde byla v provozu od roku 1523 až do roku 1815. Huť měla zpočátku jen jednu pánev a odtud nese název – ein Tiegel. Vyrábělo se tu především duté sklo nebo korálky do růžence, tzv. pateříky.
Nejkrásnější naučná stezka
My se vydáme po červené turistické značce podél řeky Vydry směrem na Čeňkovu Pilu. Tato naučná stezka je jednou z nejkrásnějších a nejnavštěvovanějších míst Šumavy a je dlouhá zhruba 7 km. Její okolí a samotná horská řeka Vám často vyrazí dech. Název Vydra si nese od soutoku Modravského, Roklanského a Filipohuťského potoka a celý tok je dlouhý zhruba 23 km. Ze začátku se říčka zdá být docela klidná, s mnoha menšími kameny, ale po chvíli se začne měnit v divokou horskou řeku, která si hledá cestu mezi obrovskými žulovými balvany. Tím vznikají peřeje a úchvatné vodopády. Vzhledem k tomu, že potoky napájející Vydru vytékají z rašelinišť, má voda temně rezavou barvu, ale přesto je nádherně čistá a v mělčinách průsvitná až na samé dno.
Důkazem čistoty říčky je přítomnost pstruhů či lipanů. Po 3 km dorazíte k Turnerově chatě (820 m.n.m.). Tato typická šumavská roubenková chata byla postavena roku 1888 a sloužila lesním dělníkům jako občerstvovací. Bohužel roku 1932 zde došlo k požáru a chata vyhořela. Po čase, v roce 1934, se postavila nová, která dodnes slouží turistům jako restaurace. Pod Turnerovou chatou jsou příkré svahy Vydry pokryty balvanitými poli, kterým se odborně říká kamenná moře.Vznikly trháním skal v puklinách, kde zamrzla voda. Dále tu najdete veliké a zajímavé útvary v kamenných podložích – obří hrnce či obří mísy, které vznikly činností písku a drobného štěrku v rule a žule.V neposlední řadě stojí za zhlédnutí tři balvany nesoucí jména Baba, Pana a Mnich. Tyto obrovské viklany najdete v nejdivočejší části Vydry mezi Turnerovou a Hálkovou chatou.
Na samém konci naučné stezky dojdete k cílovému místu Čeňkova Pila (670 m.n.m.). Zde se Vydra spojí s Křemelnou a společně se vlévají do Otavy. Čeňkovu Pilu nechal postavit v roce 1868 pražský obchodních dřívím Čeněk Bubeníček a stavba trvala asi dva roky. V letech 1912 se přebudovala na vodní elektrárnu, a dnes slouží jako funkční národní technická památka s možností prohlídky.Také stojí za zmínku, že hostem zde byl v roce 1867 i Bedřich Smetana, jehož šumění této řeky inspirovalo k napsání symfonické básně Vltava.
Divoká řeka Vydra
Řeka Vydra je tou nejkrásnější horskou říčkou Šumavy. Není nad to, zaposlouchat se do šumění vody a zažít klid v této nádherné přírodní rezervaci. Kamenité koryto řeky Vám po celé délce svého toku ukazuje nepřeberné množství své krásy, uvidíte nádherné peřeje, obrovské viklany a žulové kameny. Břeh lemují vzrostlé stromy, které střídavě do řeky propouštějí sluneční paprsky a voda se stříbřitě leskne a září, až Vás bude přecházet zrak. Říká se, že kdo se neprošel bosýma nohama po balvanech Vydry, jakoby na Šumavě vůbec nebyl. Ale pozor, kameny jsou kluzké a může se stát, že se zanoříte do vody víc než byste chtěli. Teplota vody je i v horkých letních měsících poměrně chladná, což sice může být na jedné straně výhoda v podobě příjemného ochlazení, nicméně studené nohavice kalhot třeba na konci října už tak příjemně nepůsobí.
A tady naučná stezka Povydří končí. Z Čeňkovi Pily se zpět dostanete autobusem na Antýgl, ale protože my jsme si procházku prodloužili o Hamerský potok, vystoupíte pouze tehdy, pokud se chcete na Antýglu občerstvit. Jinak pokračujete autobusem dál až na Kvildu. Tam se buď můžete vydat po svých a ještě cestou zhlédnout Jezerní slať nebo počkat na další autobus, který Vás odveze zpátky na Horskou Kvildu, kde naše procházka začínala. Zkrátka záleží na tom, kolik máte času, v jaké jste fyzické kondici a podle toho podřídit svůj plán a trasy. Tato oblast skýtá nepřeberné množství turistických cest a spousty zajímavých míst k vidění. Nikdy však nezapomínejte na to, že se nacházíte v Chráněné krajinné oblasti a tomu byste měli přizpůsobit i své chování k této lokalitě. Již básník Adolf Heyduk kdysi prohlásil: „Není krásnější země v celé střední Evropě nad Čechy, není krásnějšího pohoří nad Šumavu…“
Pokud se někdy budete chtít odreagovat od starostí všedních dní, projít krásnou přírodou, nadýchat se čerstvého vzduchu a načerpat energii, určitě navštivte přírodní rezervaci Povydří. Tato oblast Vás nadchne ještě dříve, než překročíte první turistickou značku. Nádherná scenerie Vás nenechá na pochybách, že se sem budete rádi vracet, ať už v létě nebo v zimě, neboť každé roční období v této oblasti má své kouzlo. Rezervace je zastoupena mnoha vzácnými rostlinami. Jmenovat můžeme například plavuň vidlačku, prhu chlumní, kapradinku skalní, vřes obecný a vrbovku úzkolistou. Z teplomilnějších rostlin je to třeba lýkovec jedovatý či lilie zlatohlavá. Z korun stromů zas můžete zaslechnout ořešníka kropenatého nebo jeřábka lesního. Celá oblast Povydří vede pohodlnou cestou vhodnou i pro kočárky a vozíčkáře s doprovodem. Jízda na kole je přísně zakázána, stezka je určena pouze pro pěší.
Nejprve Hamerský potok
Naše trasa však nezačíná v Povydří, neboť by byla škoda vynechat krásnou cestu podél Hamerského potoka, ale od rozcestníku na Horské Kvilně (1075 m.n.m.). Hned na začátku na Vás dýchne atmosféra klidu a pohody a zaručeně potkáte první turisty, jenž se budou občerstvovat na terase hotelu Rank. Půjdete mírným klesáním po modré turistické značce procházkou dlouhou 4 km. Sejdete z mírného kopečku a dostanete se na pěšinu, kde po několika desítkách metrech narazíte na Hamerský potok. Jeho tok je dlouhý 9 km a pramení v Mezilesní slati. Procházka podél této říčky Vás nadchne.Cesta vede lesem a když se slunce začne opírat do stromů a paprsky si najdou své místo mezi větvemi, spatříte obdivuhodnou krásu této scenerie. Cestou si můžete odpočinout na některé z laviček a zaposlouchat se do ticha této krásné lokality. Na konci trasy dojdete na most Antýgl, kde se Hamerský potok vlévá do řeky Vydry. Tím ale naše procházka nekončí, neboť jsme se dostali na turistickou křižovatku Antýgl, kde začíná již zmíněná nejznámější naučná stezka Povydří.
Antýgl (898 m.n.m.) – dříve sklářská huť, dnes zastávka pro turisty s možností občerstvení nebo kempinku. Nachází se mezi obcemi Srní a Modrava. Tato bývala sklárna zde byla v provozu od roku 1523 až do roku 1815. Huť měla zpočátku jen jednu pánev a odtud nese název – ein Tiegel. Vyrábělo se tu především duté sklo nebo korálky do růžence, tzv. pateříky.
Nejkrásnější naučná stezka
My se vydáme po červené turistické značce podél řeky Vydry směrem na Čeňkovu Pilu. Tato naučná stezka je jednou z nejkrásnějších a nejnavštěvovanějších míst Šumavy a je dlouhá zhruba 7 km. Její okolí a samotná horská řeka Vám často vyrazí dech. Název Vydra si nese od soutoku Modravského, Roklanského a Filipohuťského potoka a celý tok je dlouhý zhruba 23 km. Ze začátku se říčka zdá být docela klidná, s mnoha menšími kameny, ale po chvíli se začne měnit v divokou horskou řeku, která si hledá cestu mezi obrovskými žulovými balvany. Tím vznikají peřeje a úchvatné vodopády. Vzhledem k tomu, že potoky napájející Vydru vytékají z rašelinišť, má voda temně rezavou barvu, ale přesto je nádherně čistá a v mělčinách průsvitná až na samé dno.
Důkazem čistoty říčky je přítomnost pstruhů či lipanů. Po 3 km dorazíte k Turnerově chatě (820 m.n.m.). Tato typická šumavská roubenková chata byla postavena roku 1888 a sloužila lesním dělníkům jako občerstvovací. Bohužel roku 1932 zde došlo k požáru a chata vyhořela. Po čase, v roce 1934, se postavila nová, která dodnes slouží turistům jako restaurace. Pod Turnerovou chatou jsou příkré svahy Vydry pokryty balvanitými poli, kterým se odborně říká kamenná moře.Vznikly trháním skal v puklinách, kde zamrzla voda. Dále tu najdete veliké a zajímavé útvary v kamenných podložích – obří hrnce či obří mísy, které vznikly činností písku a drobného štěrku v rule a žule.V neposlední řadě stojí za zhlédnutí tři balvany nesoucí jména Baba, Pana a Mnich. Tyto obrovské viklany najdete v nejdivočejší části Vydry mezi Turnerovou a Hálkovou chatou.
Na samém konci naučné stezky dojdete k cílovému místu Čeňkova Pila (670 m.n.m.). Zde se Vydra spojí s Křemelnou a společně se vlévají do Otavy. Čeňkovu Pilu nechal postavit v roce 1868 pražský obchodních dřívím Čeněk Bubeníček a stavba trvala asi dva roky. V letech 1912 se přebudovala na vodní elektrárnu, a dnes slouží jako funkční národní technická památka s možností prohlídky.Také stojí za zmínku, že hostem zde byl v roce 1867 i Bedřich Smetana, jehož šumění této řeky inspirovalo k napsání symfonické básně Vltava.
Divoká řeka Vydra
Řeka Vydra je tou nejkrásnější horskou říčkou Šumavy. Není nad to, zaposlouchat se do šumění vody a zažít klid v této nádherné přírodní rezervaci. Kamenité koryto řeky Vám po celé délce svého toku ukazuje nepřeberné množství své krásy, uvidíte nádherné peřeje, obrovské viklany a žulové kameny. Břeh lemují vzrostlé stromy, které střídavě do řeky propouštějí sluneční paprsky a voda se stříbřitě leskne a září, až Vás bude přecházet zrak. Říká se, že kdo se neprošel bosýma nohama po balvanech Vydry, jakoby na Šumavě vůbec nebyl. Ale pozor, kameny jsou kluzké a může se stát, že se zanoříte do vody víc než byste chtěli. Teplota vody je i v horkých letních měsících poměrně chladná, což sice může být na jedné straně výhoda v podobě příjemného ochlazení, nicméně studené nohavice kalhot třeba na konci října už tak příjemně nepůsobí.
A tady naučná stezka Povydří končí. Z Čeňkovi Pily se zpět dostanete autobusem na Antýgl, ale protože my jsme si procházku prodloužili o Hamerský potok, vystoupíte pouze tehdy, pokud se chcete na Antýglu občerstvit. Jinak pokračujete autobusem dál až na Kvildu. Tam se buď můžete vydat po svých a ještě cestou zhlédnout Jezerní slať nebo počkat na další autobus, který Vás odveze zpátky na Horskou Kvildu, kde naše procházka začínala. Zkrátka záleží na tom, kolik máte času, v jaké jste fyzické kondici a podle toho podřídit svůj plán a trasy. Tato oblast skýtá nepřeberné množství turistických cest a spousty zajímavých míst k vidění. Nikdy však nezapomínejte na to, že se nacházíte v Chráněné krajinné oblasti a tomu byste měli přizpůsobit i své chování k této lokalitě. Již básník Adolf Heyduk kdysi prohlásil: „Není krásnější země v celé střední Evropě nad Čechy, není krásnějšího pohoří nad Šumavu…“