Tbilisi – sovětský orient

Tbilisi je vybaveno zajímavým a pro našince velmi levným systémem
městské hromadné dopravy. Především zde jezdí výborné metro. Vagóny
ruské výroby jsou úplně stejné jako ty, které ještě před pár lety
převažovaly i u nás v Praze, a pamětníky jistě zaujme fakt, že
vstoupit do podzemky lze pouze skrze turnikety, které zdobily kdysi
i naše metro.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Tbilisi je zvláštní město, na kterém se podepsala historie dávná i docela nedávná. Toto starobylé město se pokusili sovětští architekti přetvořit podle měřítek socialistického realismu. Uspěli ovšem naštěstí pouze zčásti. A tak zatímco na okrajích Tbilisi stojí nevzhledná panelová sídliště, tolik podobná těm našim, staré město si dosud ponechalo svůj orientální ráz, takže ho každý zájezd do Gruzie může vydávat za svoji ozdobu a vrchol. V centru města najdete i pěkné bulváry. Troufnu si říct, že Tbilisi je nejhezčí ze všech tří zakavkazských hlavních měst. Tbilisi je o něco větší než Praha, žije tu asi 1.7 milionu obyvatel. Protéká jím řeka Mtkvari, kterou ovšem v našich zeměpisných atlasech najdete spíše pod názvem Kura.


Tbilisi je vybaveno zajímavým a pro našince velmi levným systémem městské hromadné dopravy. Především zde jezdí výborné metro. Vagóny ruské výroby jsou úplně stejné jako ty, které ještě před pár lety převažovaly i u nás v Praze, a pamětníky jistě zaujme fakt, že vstoupit do podzemky lze pouze skrze turnikety, které zdobily kdysi i naše metro. Horší je, že na některých stanicích nenajdete nápisy ani v latince, ani v azbuce, nýbrž pouze v gruzínském písmu. Není tedy možná od věci naučit se při návštěvě Gruzie gruzínskou abecedu. Může se Vám hodit, a to nejen v metru. Co se týče jazykové vybavenosti Gruzínců, tak u mladé generace pravděpodobně uspějete s angličtinou, ale u lidí dejme tomu od 40 let nahoru jednoznačně převažuje ruština. A přestože se Gruzie a Rusko dost nesnáší, pokud jsem jako cizinec někoho oslovil rusky, byl naopak velmi potěšen, že se spolu domluvíme.

Ale zpět k dopravě. Vynikající metro doplňuje poměrně chaotický systém městských autobusů a maršrutek. Maršrutky jsou dodávky, které fungují jako hromadné taxíky. Zatímco mimo Tbilisi zastaví maršrutky v zásadě kdekoli si na ně mávnete, v hlavním městě staví jen na zastávkách. Poznat ale v Tbilisi, kde je zastávka autobusů či maršrutek, je dosti nesnadné. Zastávky jsou označeny jen někdy, často je ale poznáte jen podle toho, že kdesi u silnice postává větší hlouček lidí. Na některých zastávkách visí dokonce i čísla autobusů, avšak jízdní řády jsou zde naprostou raritou. Takže chcete-li se někam v Tbilisi dostat, chce to ptát se, ptát se, ptát se.


A co zajímavého je k vidění v Tbilisi?

Zmíním zde jen pár nejzajímavějších míst, která jsem osobně navštívil:

Sirné lázně. Toto je jednoznačně nejzajímavější místo v Tbilisi, které prostě navštívit musíte. Já jsem sem vlastně zabloudil jen náhodou. Domníval jsem se, že budova v nádherném perském stylu musí být mešita. Hned u vstupu mi ovšem bylo divné, že se do mešity platí vstupné a že muži a ženy vstupují zvláštními vchody. A ejhle, z mešity se vyklubaly lázně. Ale nepředstavujte si karlovarskou kolonádu. Tohle jsou lázně v pravém tureckém stylu. Jsou totiž veřejné a fungují stejně, jako v dobách Osmanské a Perské říše, které kdysi měly střídavě Gruzii pod kontrolou. Lázně tu ostatně kvetly i později, když se Gruzie dostala pod ruskou nadvládu. Však si toto místo oblíbil i velký ruský básník Puškin.

Turci byli velmi čistotní, a protože málokdo měl tehdy doma k dispozici horkou vodu, chodilo se do veřejných lázní. Zde se pak lidé nejen koupali, nýbrž prováděli i osobní hygienu a v neposlední řadě byly lázně místy čilého společenského styku. Ve veřejných lázních navíc fungovali maséři, kteří vám za mírný bakšiš řádně zvalchovali tělo, zatímco Vás stále polévali vodou, jak to ostatně v jedné půvabné povídce popisuje Egon Ervín Kisch. Ten Tbilisi navštívil ve 20. letech, kdy už bylo město pod sovětskou kontrolou. Záda však slavnému zuřivému reportérovi rovněž masíroval etnický Turek. Inu, tradice. A ono to tu, světe div se, funguje i dnes úplně stejně. A ani vodu tu nemusí ohřívat, lázně jsou totiž postaveny na zdejších termálních pramenech. Však je také všude cítit pach pekla (pardon, síry).

Mešita. Mešita je ve starém městě pěkná a lze se podívat i dovnitř. Bohužel je však v Tbilisi jediná, protože všechny ostatní muslimské svatostánky nechal zbourat Lavrentij Berija, Stalinův nohsled, který to po druhé světové válce dotáhl až na muže číslo dvě v sovětské hierarchii.

Pevnost Narikala. Zřícenina této pevnosti, založené již ve čtvrtém století, se tyčí na kopečku nad starým městem. Lavičky v nedalekém parku jsou v létě obsypány milenci, asi jako u nás na Petříně. Na stejném kopci, kousek od pevnosti, se pak tyčí obrovská socha Matky Gruzie, postavená v klasickém sovětském megalomanském stylu. Hezká moc není, ale rozhodně je impozantní.


Náměstí Svobody (Tavisuplebis moedani) je nejdůležitějším tbiliským náměstím, významem asi odpovídající našemu Václaváku, i když je o dost menší. Uprostřed náměstí se skví pozlacená socha svatého Jiřího, zabíjejícího draka. Neboť svatý Jiří je patronem celé Gruzie a dal ostatně Gruzii i její název.

Katedrála Sameba. Největší gruzínský kostel, dostavěný teprve v roce 2004. Je vidět, že nejenom sovětští, nýbrž i novodobí gruzínští architekti podlehli megalomanii. Neboť tento kostel je třetím největším pravoslavným kostelem na světě. Je postaven v klasickém gruzínském slohu. Všechny další gruzínské kostely totiž, ačkoliv jsou často různého stáří, jsou postaveny v jednotném stylu. Kostelů najdete v Tbilisi spousty a je tu dokonce k vidění i pěkná synagoga.

Autorem článku je Petr Daubner, spolupracovník CK Mundo, která pořádá do Gruzie poznávací zájezdy.

Tbilisi je zvláštní město, na kterém se podepsala historie dávná i docela nedávná. Toto starobylé město se pokusili sovětští architekti přetvořit podle měřítek socialistického realismu. Uspěli ovšem naštěstí pouze zčásti. A tak zatímco na okrajích Tbilisi stojí nevzhledná panelová sídliště, tolik podobná těm našim, staré město si dosud ponechalo svůj orientální ráz, takže ho každý zájezd do Gruzie může vydávat za svoji ozdobu a vrchol. V centru města najdete i pěkné bulváry. Troufnu si říct, že Tbilisi je nejhezčí ze všech tří zakavkazských hlavních měst. Tbilisi je o něco větší než Praha, žije tu asi 1.7 milionu obyvatel. Protéká jím řeka Mtkvari, kterou ovšem v našich zeměpisných atlasech najdete spíše pod názvem Kura.


Tbilisi je vybaveno zajímavým a pro našince velmi levným systémem městské hromadné dopravy. Především zde jezdí výborné metro. Vagóny ruské výroby jsou úplně stejné jako ty, které ještě před pár lety převažovaly i u nás v Praze, a pamětníky jistě zaujme fakt, že vstoupit do podzemky lze pouze skrze turnikety, které zdobily kdysi i naše metro. Horší je, že na některých stanicích nenajdete nápisy ani v latince, ani v azbuce, nýbrž pouze v gruzínském písmu. Není tedy možná od věci naučit se při návštěvě Gruzie gruzínskou abecedu. Může se Vám hodit, a to nejen v metru. Co se týče jazykové vybavenosti Gruzínců, tak u mladé generace pravděpodobně uspějete s angličtinou, ale u lidí dejme tomu od 40 let nahoru jednoznačně převažuje ruština. A přestože se Gruzie a Rusko dost nesnáší, pokud jsem jako cizinec někoho oslovil rusky, byl naopak velmi potěšen, že se spolu domluvíme.

Ale zpět k dopravě. Vynikající metro doplňuje poměrně chaotický systém městských autobusů a maršrutek. Maršrutky jsou dodávky, které fungují jako hromadné taxíky. Zatímco mimo Tbilisi zastaví maršrutky v zásadě kdekoli si na ně mávnete, v hlavním městě staví jen na zastávkách. Poznat ale v Tbilisi, kde je zastávka autobusů či maršrutek, je dosti nesnadné. Zastávky jsou označeny jen někdy, často je ale poznáte jen podle toho, že kdesi u silnice postává větší hlouček lidí. Na některých zastávkách visí dokonce i čísla autobusů, avšak jízdní řády jsou zde naprostou raritou. Takže chcete-li se někam v Tbilisi dostat, chce to ptát se, ptát se, ptát se.


A co zajímavého je k vidění v Tbilisi?

Zmíním zde jen pár nejzajímavějších míst, která jsem osobně navštívil:

Sirné lázně. Toto je jednoznačně nejzajímavější místo v Tbilisi, které prostě navštívit musíte. Já jsem sem vlastně zabloudil jen náhodou. Domníval jsem se, že budova v nádherném perském stylu musí být mešita. Hned u vstupu mi ovšem bylo divné, že se do mešity platí vstupné a že muži a ženy vstupují zvláštními vchody. A ejhle, z mešity se vyklubaly lázně. Ale nepředstavujte si karlovarskou kolonádu. Tohle jsou lázně v pravém tureckém stylu. Jsou totiž veřejné a fungují stejně, jako v dobách Osmanské a Perské říše, které kdysi měly střídavě Gruzii pod kontrolou. Lázně tu ostatně kvetly i později, když se Gruzie dostala pod ruskou nadvládu. Však si toto místo oblíbil i velký ruský básník Puškin.

Turci byli velmi čistotní, a protože málokdo měl tehdy doma k dispozici horkou vodu, chodilo se do veřejných lázní. Zde se pak lidé nejen koupali, nýbrž prováděli i osobní hygienu a v neposlední řadě byly lázně místy čilého společenského styku. Ve veřejných lázních navíc fungovali maséři, kteří vám za mírný bakšiš řádně zvalchovali tělo, zatímco Vás stále polévali vodou, jak to ostatně v jedné půvabné povídce popisuje Egon Ervín Kisch. Ten Tbilisi navštívil ve 20. letech, kdy už bylo město pod sovětskou kontrolou. Záda však slavnému zuřivému reportérovi rovněž masíroval etnický Turek. Inu, tradice. A ono to tu, světe div se, funguje i dnes úplně stejně. A ani vodu tu nemusí ohřívat, lázně jsou totiž postaveny na zdejších termálních pramenech. Však je také všude cítit pach pekla (pardon, síry).

Mešita. Mešita je ve starém městě pěkná a lze se podívat i dovnitř. Bohužel je však v Tbilisi jediná, protože všechny ostatní muslimské svatostánky nechal zbourat Lavrentij Berija, Stalinův nohsled, který to po druhé světové válce dotáhl až na muže číslo dvě v sovětské hierarchii.

Pevnost Narikala. Zřícenina této pevnosti, založené již ve čtvrtém století, se tyčí na kopečku nad starým městem. Lavičky v nedalekém parku jsou v létě obsypány milenci, asi jako u nás na Petříně. Na stejném kopci, kousek od pevnosti, se pak tyčí obrovská socha Matky Gruzie, postavená v klasickém sovětském megalomanském stylu. Hezká moc není, ale rozhodně je impozantní.


Náměstí Svobody (Tavisuplebis moedani) je nejdůležitějším tbiliským náměstím, významem asi odpovídající našemu Václaváku, i když je o dost menší. Uprostřed náměstí se skví pozlacená socha svatého Jiřího, zabíjejícího draka. Neboť svatý Jiří je patronem celé Gruzie a dal ostatně Gruzii i její název.

Katedrála Sameba. Největší gruzínský kostel, dostavěný teprve v roce 2004. Je vidět, že nejenom sovětští, nýbrž i novodobí gruzínští architekti podlehli megalomanii. Neboť tento kostel je třetím největším pravoslavným kostelem na světě. Je postaven v klasickém gruzínském slohu. Všechny další gruzínské kostely totiž, ačkoliv jsou často různého stáří, jsou postaveny v jednotném stylu. Kostelů najdete v Tbilisi spousty a je tu dokonce k vidění i pěkná synagoga.

Autorem článku je Petr Daubner, spolupracovník CK Mundo, která pořádá do Gruzie poznávací zájezdy.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

České ozvěny v Iráku

Slunce sálá víc a víc a vedro se stává nesnesitelným. Vím, že bude
ještě tepleji, pohybuju se tedy raději ve stínech domů. Potkávám muže
v tradičních šedých či šedozelených kurdských oděvech, nám
připomínající něco mezi montérkami a vojenským overalem, doplněné
arabským šátkem vázaným na vrchu hlavy.

Po osmé hodině opouštím hotel a procházím si město. Každý, koho potkám, mě prohlíží zkoumavým pohledem, malí kluci na mě něco pokřikují, ale jinak je na ulicích mrtvo. Kolem desáté hodiny fotím most, který je s městem Zakho spojován, a jak mi včera vysvětlil Dilbrin, slovo zakho v místním jazyce znamená právě most, i když tenhle má ještě své „vlastní“ jméno – Dalal (česky překrásný). U mostu otevírají své krámky místní trhovci, u jednoho měním 200 USD na místní Irácké Dináry, v kurzu 1180 ID za 1 USD.


A jak zjistím později, je toto běžný kurz – rozhodně mě neokradli a ani to tu není zvykem, na rozdíl od směnáren v ČR. ID jsou pouze papírové, nejmenší bankovka nese hodnotu 250 ID, největší 25 000 (větší jsem v ruce nedržel, ani ji neviděl). Sympatické je to, že z jedné strany jsou nápisy a čísla v arabštině, z druhé strany však v latince (resp. angličtině) – čísla užívaná v Evropě sice nazýváme arabská, ale jde o systém psaní počtu – číslice samotné jsou jiné; podobnost si nesou pouze jednička a devítka. Nebýt toho, měl bych problém se v číslech orientovat.

Slunce sálá víc a víc a vedro se stává nesnesitelným. Vím, že bude ještě tepleji, pohybuju se tedy raději ve stínech domů. Potkávám muže v tradičních šedých či šedozelených kurdských oděvech, nám připomínající něco mezi montérkami a vojenským overalem, doplněné arabským šátkem vázaným na vrchu hlavy (trochu jako turban – konce nejsou spuštěné kolem hlavy na ramena jak to známe od Jásira Arafata, ale ovázané kolem hlavy nad ušima). Další šátek je uvázaný kolem pasu. Všichni takto oblečení již překročili čtyřicítku, mladší se oblékají evropsky. Ženy nosí šaty různých střihů, ale vždy až na zem, výrazná většina má hlavu zahalenou barevným šátkem, ale obličej odkrytý. Opouštím tuhle čtvrť a mířím k místu, odkud jedou taxíky do jiných měst. Za novým mostem si procházím neudržovaný starý hřbitov, když z něj odcházím, ze strany přibíhá místní muž a hned na mně slovně útočí a gesty vyzvídá, zdali jsem tam nemočil či nekonal nějakou hygienickou očistu. Vysvětluju, že nikoliv, jen jsem se díval a fotil, což ho uklidnilo a s mírumilovným pokynutím mne opouští. Nutno dodat, že tady sice jsem uprosted města, ale v místě, kudy vedou jen silnice, jsou tu rozestavěné domy, smetiště a nevede tudy ani chodník pro pěší. Proto mě překvapuje novostavba Zakho Gallery, na kterou tu narážím a ještě víc, že je otevřená – vítá mně tu asi dvanáctiletý chlapec, jediná osoba v objektu.


Ochotně se mě ujímá, nabízí čaj a po prohlídce obrazů a koláží mne usazuje v kanceláři pro hosty a přináší knihy a buletiny s pracemi kurdských umělců. Kvalita a široký záběr některých prací mě příjemně překvapuje, čekal jsem něco regionálního, či nacionálního. Respektuju přání nic nefotografovat, tak si aspoň vypisuju jména některých umělců a kurdské umělecké organizace. Zajímá mě zřizovatel, návštěvnost atd., ale chlapec nemluví anglicky. Po další procházce přes město- neměsto přicházím k dalšímu centru s krámky a obchůdky, za 1000 ID si dávám gyros – koření tomu dává úplně jiný šmak než znám z domova. Procházím kolem černého autobusu, řidič mi hned podává ruku a zve, ať s nimi jedu do Bagdádu – na chvíli zvažuju nastoupit, ale smysl pro realitu vyhrává a já pokračuju pěšky dál (a jak zjistím později, udělal jsem dobře, neboť přes arabské vojenské checkpointy na silnicích jižně od Kurdistánu bych bez arabského víza neprojel…).

Vyzvídám, jak se dostat do města Duhok (kurdsky Dahuk či Dohuk), zda odtud jede nějaký autobus, ale zde jezdí pouze mikrobusy zastávající městskou dopravu a to tak, že krouží po určité trase a lidé si je mávnutím zastaví- nemají pevné zastávky ani čas jízdy. Jako meziměstská doprava slouží taxíky. Jejich stanici nacházím za frekventovanou křižovatkou, hlídanou policisty. Systém je takový, že jakmile se sejdou 4 lidé, kteří mají stejný cíl cesty, taxík odjíždí. Hned se mě ujímají, do Duhoku jsme tři, tak čekáme na čtvrtého a za dvacet minut odjíždíme za 5000 ID na osobu (silnice Zakho – Duhok měří asi 65 km). Hned za Zakho hlídkují místní vojáci-četníci z kurdské milice ASAISH, zajišťující klid v Kurdistánu, ale s řidičem se znají a tak nás nechávají projet bez kontroly. Projíždíme dalšími checkpointy ASAISH, v jednom kontrolují naše doklady a obsah v kufru, u mě prohlíží pas.


V Duhoku nás taxík rozváží, kam si řekneme, já chci do centra. Tam hned v prvním hotýlku, kterých je v centru spousta (-centrum je jeden velký bazaar…), volno nemají, ale hned telefonují jinam a mě odvádí mladík uličkami do hotelu, kde mi nabízí za 20000 ID místnost se třemi postelemi. Menší a levnější nemá a mou snahu smlouvat ignoruje. Je to vlastně ubytovna a můžu spát i ve větší místnosti s cizími lidmi, ale radši beru onen pokojík. Dost se mi ulevilo, měl jsem strach, že drahota jako v Zakho panuje v celém severním Iráku. Já navíc doplácím na to, že cestuju sám, ve třech či čtyřech lidech pobyt vyjde velmi levně, možná se dá smlouvat i taxi, já za něj platím to stejné co ostaní Kurdové. Pokojík, který jsem si najal, je sice malý a špinavý, žádná skříň, záchod a sprcha jsou na chodbě společné pro všechny, ale klimatizace a větrák na pokoji fungují a mám i televizi.

Po chvíli jdu do města, procházím si bazaar, což není nic srovnatelného s českou tržnicí. Je to labyrint ulic a uliček s obchůdky se vším co vás jen napadne. Procházím oním bludištěm a stoupám mezi obytnými domy do kopce nad městem. Domy jsou patrové, dvory obehnané zdí. Výše na kopci jsou domky přízemní, střechy pokryté igelitem zatíženým starými pneumatikami a barely na vodu, okolo odpadky. Středem uliček prochází sběrné jímky na odpadovou vodu, vytékající ze všech domů. Nejedná se o výkaly, pouze o např. vodu na nádobí, z pračky apod. Ale i tak se okolo line nepříjemný zápach, na který ale po chvíli přivykám. Některé domácnosti mají otevřená kovová vrata na dvůr a já nenápadně nakukuju a vidím ženy čistící koberce, dívky přebírající zeleninu, nebo hrající si děti.


Vedro je tak silné, že po dvouhodinové procházce jdu na hotel si odpočinout. Na televizi mám asi 200 programů, převažují ty hudební a to ze všech koutů orientu. Takže na jednom zpívá dubajský zpěvák celý v bílém s červenobílým šátkem tklivou píseň, na druhém jede arabský zamilovaný hip-hop v podání snědých metrosexuálů, jinde halekají muži v jemenských úborech s nezbytnou zahnutou dýkou na prsou a na jiném se vlní do orient-popu krasavice oděné do pestobarevených šatů, s odhalenými vlasy, kterými celou píseň koketně pohazují – tady zapomeňte na prudérnost radikálních muslimů, protože kamera se zcela neskrývaně zaměřuje na třepající se zadnice, či stříbrná cingrlátka na bocích a bujném poprsí oněch tanečnic – nutno podotknout, že ony dívky nejsou žádné vyzábliny ale „krev a mlíko“. Několik programů je vzdělávacích a spousta kanálů náboženských. Samozřejmě CNN, Al-Džazíra i Al-Arabíja a jiné zpravodajské kanály. Hodně kanálů se západními filmy v originálním znění s titulky v arabském písmu.

Po čtvrté hodině jdu do města. Opět procházím bazaarem, ale počet obchůdků se ztrojnásobil, ty co byly dosud zavřené a já je nevnímal, nyní vybízí k nákupu čehokoliv. V jídelně si dávám kuře s rýží, salátem, k tomu omáčky s fazolemi, rajčaty a chléb z nekvašeného těsta. Po jídle piju silný sladký čaj. Za to vše platím 5000 ID, což je sympatické. Balená voda k jídlu je zadarmo, čaj zřejmě taky. Procházím uličky cik cak, ochutnávám zmrzlinu s ovocnou šťávou a ovocnou ledovou tříští – lahodnější zmrzlinu jsem nikdy nejedl. Snažím se dostat i do části města za řekou, ale místo toho se ocitám někde v mokřadech, sloužících jako smetiště. V internetové kavárně, kterých je ve městě více, pořizuju fotokopie pasu, v čajovně ochutnávám silný sladký čaj. Kolem osmé večerní jdu zpět na hotel, celodenní vedro mě dost unavilo. V noci se budím s průjmem, svádím to na tu vynikající zmrzlinu. Ráno s pomocí policisty a místních nacházím stanovku taxíků a po 10 min. odjíždíme já + řidič + další 3 cestující do Erbílu. Jedeme severní cestou (jižní vede přes Mosúl), která je asi o něco delší (160 km, 20000 ID/os), ale zřejmě bezpečnější. Projíždíme spoustou městeček a vísek, ve vesničce Malabrwan (jména jsou v arabském písmu i latince na ceduli u vjezdu) míjíme křesťanský kostel kus od silnice, příroda kopcovitá, kamenitá – tak jako většina území severního Iráku; podnebí suché horké, v každém vozidle jede klima na plno. Autorádia taky, takže celou cestu doprovází kurdské halekačky, nebo moudré proslovy s hudbou v pozadí.


V 11 hodin vystupuju v Erbílu (kurdsky Heuler,v angl. latince Hewler, není urážkou užít kterékoliv ze jmen), městě ležícím na rovině s výraznou dominantou – citadelou na kopci uprostřed města. Na ulici vedoucí k pevnosti narážím na hotýlek, mají volný a levný dvoulůžkáč. Pak ale přichází majitel s tím, že kluk na recepci popletl cenu 15000 ID, na které jsme se domluvili – ta je myšlená za jednu postel, tzn. 30000 ID za pokoj. To se mi nelíbí, smlouvám, vysvětluju, ale nakonec mi chtějí vrátit peníze. Kolem jsou další hotýlky, ale ceny budou stejné, tak zůstávám, pokoj daleko čistější než blešárna v Duhoku, záchod i sprchu mám na pokoji. Z internetu vím, že by hotely měly být levnější, ale mě se nedaří cokoliv usmlouvat. Opět se ukazuje, že se vyplatí cestovat sem ve více lidech. Z hotelu jdu přímo k pevnosti, přes náměstí s kruhovým objezdem se sochou neznámého imáma uprostřed (-za 3 dny pobytu jsem se ptal 6 různých lidí a nikdo nevěděl, kdo to je…), kolem kina (pokud nápis CINEMA na velké budově nelže…) a přicházím pod pevnost. Je postavena na 30 m vysokém kopci, má – při troše fantazie- vejčitý půdorys a rozkládá se na asi 10 hektarech. Nejstarší stopy o výskytu člověka (na tomto místě) jsou staré 8000 let, první zmínky o stálém osídlení z let 4000 př.n.l., kdy zde byla ještě rovina. Z té pak díky lidské činnosti rostl do výše kopec, 1m za 200 let., s opevněným vrcholem – pevností. Ta se během staletí měnila, poslední velkou změnou prošla ve 20. letech 20. stol., kdy se zbourala část malých příbytků a nahradilo je několik měšťanských domů. Stále však převládají nízké domky s malými dvory v labyrintu úzkých uliček, domy tvořící venkovní hradbu jsou jednopatrové i s dvěma patry. Ještě před 3 lety zde žili lidé, než byli před velkou asanací vystěhováni.


Do pevnosti vstupuju branou anglicky zvanou „AHMEDI Gate“. Město uvnitř citadely je prázdné a v rekonstrukci, projít ho můžu pouze středovou ulicí k hlavní bráně se sochou sedícího Mabaraka Ben Ahmed Sharaf-Aldína, dle nápisu erbílského vůdce a znalce historie, žijícího před 800 lety. Do malých uliček je vstup zakázán (a zapečetěn plastovou páskou), pevnost hlídá několik milicionářů s kalašnikovy. Přístupné je pouze muzeum kurdského textilu, v němž kromě kurdských tradičních oděvů a výšivek je k vidění spousta létajících koberců. V něm také čerpám u sympatického správce většinu výše uvedených informací, jiné visí na infotabuli poblíž obchůdku se suvenýry, které tvoří hlavně harampádí zde zanechané vystěhovanými domácnostmi – špinavé kovové nádobí, roztrhané koberce, rozbité hračky.

Milicionáři stále o něčem diskutují, já v nestřeženém okamžiku mizím za zábranou a ocitám se ve městě duchů, kde v tichu procházím desítky různě propojených a různě stočených uliček se vstupy do domů často skrze původní kovové branky, uvnitř žádné vybavení, ale stále dveře oddělující jednotlivé místnůstky, zbytky kovové pícky, žebřík na střechu, barevná sklíčka v oknech, nebo krásně kované zábradlí na balkóně. Můžu do chlévů, kde ještě v nedávné době něco mečelo nebo kokrhalo, po kamenných schodech mohu na střechy domů, nebo bloudím v labyrintu chodeb ve větších domech. Procházím si celou jednu polovinu pevnosti, jsem zde úplně sám, občas slyším odněkud hlasy dělníků, ale nikde nevidím stopy po opravách či rekonstrukci.


Cítím pocit uspokojení – právě foto Erbílské citadely ve mně probudilo touhu se do Iráku vydat a již teď vím, že jsem se rozhodl dobře. Z domů na okraji pevnosti je krásný výhled na okolní město pode mnou. Nejživěji je na náměstí pod hlavní branou, tvořeném několika vodními fontánami, zelení a okolními domy s obchůdky v podloubí. Celá čtvrť je pak jedním velkým bazaarem a do něj scházím z pevnosti. Hodinu se motám po tržišti, pak procházím ulice dál od něj, fotím hrající si děti, do centra se vracím kolem parlamentu Kurdského regionu, před nímž visí vlajka jak kurdská, tak i irácká (obě stejně velké i ve stejné výšce). Po hodinovém odpočinku na hotelu jdu kolem šesté večerní opět do města, večeřím velmi chutný skopový gyros se zeleninou za 2000 ID, procházím bazaar, kde trhovci balí zboží, při západu slunce odpočívám v parku pod pevností. Fontány jsou barevně nasvíceny, korzuje tu spousta lidí, před vodotrysky se fotí celé rodiny. Na hotelu jsem až za tmy, v noci mě budí dupot na chodbě a občasné výpady elektrického proudu, čímž se rozsvítí nouzové světlo v pokoji; toto je vůbec problém, Alláh seslal místním klimatizace, které jsou teď pevnou součástí domů chudých i bohatých a neúměrně zatěžují elektrickou síť. Ta je velmi živelně rozprostřená nad ulicemi, často připomíná chaotickou pavučinu, na kterou se zachytávají drobné odpadky, jako mikrotenové sáčky a pásky z magnetofonových kazet. Jen za můj pobyt v Erbílu proud spadl 8 krát – a to pouze počítám blackouty poznané v noci na hotelu…

Ráno nejsem příliš fit, trápí mě průjem. Dopoledne si procházím druhou polovinu citadely, v muzeu textilu kupuju a posílám pohledy.

Poté procházím město, prohlížím hřbitov a nořím se do uliček bazaaru; je to fantastická podívana a ke koupení či pořízení vše, co vás napadne; veškeré potraviny jako pečivo, maso, vejce, ryby, celá stažená zvířata či na slunci zasmrádající beraní hlavy. Taky všechna koření, jádra, semena a jiné plody zemědělců. Veškeré nápoje a vážené čaje, i led k chlazení oněch nápojů, roznášený ve velkých kvádrech a nabízený trhovcům. Seženete veškeré drogistické zboží a textil (od spodního prádla po různé uniformy vč. hodnostního značení – klidně se můžu vystrojit jako major US Army, nebo velitel místních ASAISH).


Je zde vše k postavení celého domu od cihel, maltových směsí a všechny součásti k elektrické síti. Dále výroba skříní, sklenářství, rámování obrazů. Prodej a servis drobné elektroniky, kde vám opraví mobil, či sestrojí počítač, až po prodej skůtrů. Vše pro vybavení dílny i zemědělské náčiní. Rovněž různé služby, jako holičství (často plná, ale s výlučně mužskou klientelou), krejčí, ohýbači plechů, závitořezci, penězoměnci, či majitelé osobních vah, u kterých za malý poplatek můžete překontrolovat stav vaší nenažranosti. Prodej bytových doplňků, koberců, veškeré papírenské zboží. Prodejci cigaret (i listového tabáku), hudebních nosičů, knih a časopisů. Každý obchod je jiný, někde mají zboží úhledně naskládané, jinde se válí chaoticky v krámě i před krámem, spousta zboží je nabízená na pojízdných pultech a vozících. To vše doplňují jídelny a bufety, (kde nabízejí pečené a grilované skopové, telecí a drůbeží maso se zeleninou, rýží, bramborem či chlebem), pekárny, hojně navštěvované cukrárny a čajovny. Snažím se vymyslet, co tu není ke koupi a napadá mě jediná věc – motorová pila – tu jsem nikde, na rozdíl od různých elektrických brusek a sekaček, neviděl.

Večer sedím pod pevností v parku u fontán, povídám si s místními, které zaujalo, že píšu (dojmy do sešitu) zleva doprava. Pořádek v parku hlídají němí, či hluchoněmí pánové ozbrojení píšťalkou; hendikepovaných lidí potkávám na ulicích více, než v domovině, nejčastěji lidi s chromou nohou, ale i invalidy bez nohy či nevidomé, které vede někdo z blízkých. Tady v Erbílu nosí tradiční oděv i mladší muži, i když většina se obléká evropsky. Někteří chlapci inklinují k výrazné „metrosexuální“ módě (např. růžové tričko se zlatým nápisem a postříbřenou kšiltovkou na hlavě), ženy opět v dlouhých, často různobarevných šatech, šátek přes vlasy a na sobě spoustu (nebo aspoň několik) lesklých cingrlátek. Ty emancipovanější se hrdě nesou bez šátku, či v tričku s drobným výstřihem a v tmavých brýlích.

Další den ráno mě veze taxi za 2000ID do garáží odkud jedu za 5000 ID taxíkem do Koi. Na cestě nás opět kontrolují na vojenských stanovištích, někteří kurdští vojáci mají vysloužilá armádní trička z US Army s americkou identifikační vlaječkou na pažích.


Milice hlídkuje i mimo checkpointy – někde stojí voják za kulometem na korbě džípu, jinde pod stříškou barabizny a sleduje provoz okolo… Cesta stoupá do hor, odhaluje se jezero Dokan (největší v severním Irq.) Procházím si městečko Koi, dávám čaj s místními, bavím se s vojákem, který má český samopal SA 58 – původně myslel, že mu ho chci ukrást, tak přibíhá skupina ASAISH s flintami mířenými na mě, ale vysvětluju, že onen kvér a já jsme ze stejné země. Kontrolují pasport a chválí český samopal. Chci si ho vyfotit, ale to mi zakazují.

Z Koi odjíždím do Sulejmánije za 15000 ID (původně 10000/os, ale jsme jen 3 + řidič, a nikdo jiný tam nejede), takže každý doplácíme 5000. Ať počítám jak počítám, mám pocit že 3×15000 se nerovná 4×10000 – beru to ale jako daň za větší pohodlí; ona vozidla užívaná jako taxi (většinou korejská a japonská) nejsou příliš široká a pokud se sejdou lidé prostorově výraznější, tak se trochu mačkají…

Na cestě jsme opět kontrolováni, před Sulejm. zastavujem u dopr. nehody – mladík vyjel ze silnice, auto se otočilo na střechu, onen řidič je zřejmě v pořádku, ale v šoku. Všichni zastavují a vidím, že solidarita a snaha pomoci někomu v nouzi není místním cizí. Mladíka ihned odváží jiní cestující ve svém autě a my pokračujeme na východ. Dorážíme do Sulejmánije (kurdsky Slémání – ani tady není urážkou použít kterékoliv jméno…), ostaní vystupují a mě po delším bloudění řidič vysazuje u malého krámku. Tam se dozvídám, že jsem úplně jinde, než jsem chtěl, ale kamarád prodavače mě bere do auta a veze mně k Amna Suraka – věznice v němž byli internováni a mučeni odbojní i mírumilovní Kurdové v éře Saddáma Husajna.

Bohužel mi nedošlo, že je již pátek po poledni, a vše se chystá na zítřejší den klidu. Vězení, jindy přístupné veřejnosti, je zavřené. Týpek, který mně přivezl, mě rád sveze kamkoliv si řeknu, já chci do centra k levným hotelům, ale nějak to nechápe a místo toho mě veze na kraj města. Tam až za periferií mi zastavuje u novostavby drahého hotelu. Za noc chtějí 80 USD, pak nabízí 60 USD/noc, ale nechci a odcházím směrem k městu, které ale není odsud vidět. Po hodinovém pochodu v těžko popsatelném vedru a prachu se za terénní vlnou objevují první obytné domy, kolem nich scházím do města.


V čajovně při pauze mě ujišťují, že odtud jede k centru mikrobus, stačí jen čekat, až pojede kolem a mávnout. Po 40 minutách stále nejede a tak se dovídám, že centrum je vlastně nedaleko, jen 15 minut pěšky. A je to skutečně tak a na kraji centra nacházím hotel, 25000/noc za dvoulůžkový pokoj. Upozorňují, že po čtvrté hodině odpolední často padá elektrika, ale s tím už tak nějak počítám. Po ubytování procházím bazaar a je to tržiště daleko větší než trhy, které jsem dosud viděl – to bludiště nelze slovy popsat, živelný mumraj okolo také ne. Mají zde i motorové pily.

Další den nechávám věci na hotelu a jen s malým batůžkem jedu za 2000 ID do garáží, odtud za 6000 přes Saýd Sádik do Halabži. Při vjezdu do města mě odvádí patrola do úřadovny místních ASAISH, budí na kanapi spícího náčelníka a ten mne po delší kontrole vpouští do Halabži se slovy:“One Day – One Clock“. Vůbec mu nerozumím, ale plně s ním souhlasím.

Jdu pěšky na východ až za město, kde se tyčí kopce tvořící nedalekou hranici s Íránem. Vegetace tu není mnoho, pouze u jednotlivých stavení na úpatí hor jsou větší ostrůvky zeleně. Scházím zpět do města, na kraji parku jsou na zdi volně položené zbytky leteckých pum. Halabža byla jedním z měst a vesnic postižených v roce 1988 operací irácké armády proti Kurdům, kdy právě Halabžu bombardovalo irácké letectvo plynem. Během jednoho dne zemřelo okolo 5000 místních, především dětí a žen. Výkladů oné události je více, např. nebyl to letecký, nýbrž dělostřelecký útok na íránské vojenské jednotky, které v rámci Irácko –Íránské války v oblasti operovaly, příp. byl to útok íránského letectva na iráckou armádu, apod. S těmihle teoriemi jsem se však setkal pouze v Evropě, zde mají místní jasno a jejich svědectví usvědčuje z genocidy halabžských civilistů armádu Saddáma Husajna. Ve městě tuto událost připomíná několik pomníků, velký památník stojí na dohled od vjezdu do města.

A přestože je svatý den, je otevřeno. Uvnitř jsou vystaveny fotografie zabitých a postižených, v centrální místnosti jsou ve stěně vyryta jména obětí a nechybí malé dioráma s procházkou po halabžské ulici chvíli po plynovém útoku.

Potkávám Američana D.J. (tak se sám představil)se dvěma kurdskými překladateli, pracuje v severním Iráku na nějakém edukativním programu. Spolu sjednáváme taxi do Slémání, ale jsme jen dva a museli bychom platit i cestu auta zpět do Halabže, celkem 38 000 ID. Čekáme raději na malý autobus, který vyjede hned, jak se sejde aspoň 15 lidí. Místní se nejvíc zajímají o DJ–ovu plastovou láhev na nápoje, která vypadá jako termoska, ale obsah má okolní teplotu a tím se láhev stává tématem k debatě. Na odjezd nečekáme dlouho, k nám deseti čekajícím se brzo přidává požadovaný počet cestujících a za 4000 ID se vezeme na západ. DJ tu žije delší dobu, ale nemá pracovní vízum a po deseti dnech si vždy musí vyřídit prodloužení toho turistického a to je velmi, velmi složité; já jako turista s prodloužením ani nemám (dle DJ-e) počítat.

Projíždíme několika kontrolami, vždy kontrolují DJ-e, který se svými světlými vlasy a v krátkých kalhotech budí okamžitou pozornost ASAISH, zatím co mě trochu maskuje šedá košile a volné šedozelené kalhoty. Do Sulejmánije dorážíme v podvečer, po kilometru chůze přicházím do ulic patřících k tržišti. Na hotel se mi ještě nechce a tak procházím ono rozlehlé bludiště plné trhovců, které od prodeje neodradil ani svatý den. U jednoho, co vaří čaj na mobilní káře, se zdržuju a při čaji si povídám s místníma, které zajímá, kdo jsem a odkud a co zde dělám, na oplátku zjišťuju něco o mužích vyobrazených na pomníku u křižovatky – byly to kurdští hrdinové zabití Saddámovou policií. To je tak vše, na čem se shodují; co přesně dělali a jak umřeli se stává jádrem sporu okolostojících a nic bližšího se už nedozvím.

Večeřím skopové v chlebu v jednom ze spousty bufetů a najednou mi v uších zní něco velmi známého – v TV zrovna začíná díl seriálu „A je to“, díl „Korčule“ a já se nemůžu nesmát při pohledu na dvojku legendárních kutilů v irácké televizi… Seriál je vysílaný tak, jak byl natočen, pouze se slovenskými úvodními titulky. A není to jediný výdobytek, který sem doputoval z Česka nebo Slovenska, nejvíce zdejších traktorů nese značku Zetor, o českém samopalu jsem již psal, za zmínku stojí i to, že na silnicích jezdí spousta Octávií (pouze v bílé, nebo pískové barvě).

Po osmé hodině opouštím hotel a procházím si město. Každý, koho potkám, mě prohlíží zkoumavým pohledem, malí kluci na mě něco pokřikují, ale jinak je na ulicích mrtvo. Kolem desáté hodiny fotím most, který je s městem Zakho spojován, a jak mi včera vysvětlil Dilbrin, slovo zakho v místním jazyce znamená právě most, i když tenhle má ještě své „vlastní“ jméno – Dalal (česky překrásný). U mostu otevírají své krámky místní trhovci, u jednoho měním 200 USD na místní Irácké Dináry, v kurzu 1180 ID za 1 USD.


A jak zjistím později, je toto běžný kurz – rozhodně mě neokradli a ani to tu není zvykem, na rozdíl od směnáren v ČR. ID jsou pouze papírové, nejmenší bankovka nese hodnotu 250 ID, největší 25 000 (větší jsem v ruce nedržel, ani ji neviděl). Sympatické je to, že z jedné strany jsou nápisy a čísla v arabštině, z druhé strany však v latince (resp. angličtině) – čísla užívaná v Evropě sice nazýváme arabská, ale jde o systém psaní počtu – číslice samotné jsou jiné; podobnost si nesou pouze jednička a devítka. Nebýt toho, měl bych problém se v číslech orientovat.

Slunce sálá víc a víc a vedro se stává nesnesitelným. Vím, že bude ještě tepleji, pohybuju se tedy raději ve stínech domů. Potkávám muže v tradičních šedých či šedozelených kurdských oděvech, nám připomínající něco mezi montérkami a vojenským overalem, doplněné arabským šátkem vázaným na vrchu hlavy (trochu jako turban – konce nejsou spuštěné kolem hlavy na ramena jak to známe od Jásira Arafata, ale ovázané kolem hlavy nad ušima). Další šátek je uvázaný kolem pasu. Všichni takto oblečení již překročili čtyřicítku, mladší se oblékají evropsky. Ženy nosí šaty různých střihů, ale vždy až na zem, výrazná většina má hlavu zahalenou barevným šátkem, ale obličej odkrytý. Opouštím tuhle čtvrť a mířím k místu, odkud jedou taxíky do jiných měst. Za novým mostem si procházím neudržovaný starý hřbitov, když z něj odcházím, ze strany přibíhá místní muž a hned na mně slovně útočí a gesty vyzvídá, zdali jsem tam nemočil či nekonal nějakou hygienickou očistu. Vysvětluju, že nikoliv, jen jsem se díval a fotil, což ho uklidnilo a s mírumilovným pokynutím mne opouští. Nutno dodat, že tady sice jsem uprosted města, ale v místě, kudy vedou jen silnice, jsou tu rozestavěné domy, smetiště a nevede tudy ani chodník pro pěší. Proto mě překvapuje novostavba Zakho Gallery, na kterou tu narážím a ještě víc, že je otevřená – vítá mně tu asi dvanáctiletý chlapec, jediná osoba v objektu.


Ochotně se mě ujímá, nabízí čaj a po prohlídce obrazů a koláží mne usazuje v kanceláři pro hosty a přináší knihy a buletiny s pracemi kurdských umělců. Kvalita a široký záběr některých prací mě příjemně překvapuje, čekal jsem něco regionálního, či nacionálního. Respektuju přání nic nefotografovat, tak si aspoň vypisuju jména některých umělců a kurdské umělecké organizace. Zajímá mě zřizovatel, návštěvnost atd., ale chlapec nemluví anglicky. Po další procházce přes město- neměsto přicházím k dalšímu centru s krámky a obchůdky, za 1000 ID si dávám gyros – koření tomu dává úplně jiný šmak než znám z domova. Procházím kolem černého autobusu, řidič mi hned podává ruku a zve, ať s nimi jedu do Bagdádu – na chvíli zvažuju nastoupit, ale smysl pro realitu vyhrává a já pokračuju pěšky dál (a jak zjistím později, udělal jsem dobře, neboť přes arabské vojenské checkpointy na silnicích jižně od Kurdistánu bych bez arabského víza neprojel…).

Vyzvídám, jak se dostat do města Duhok (kurdsky Dahuk či Dohuk), zda odtud jede nějaký autobus, ale zde jezdí pouze mikrobusy zastávající městskou dopravu a to tak, že krouží po určité trase a lidé si je mávnutím zastaví- nemají pevné zastávky ani čas jízdy. Jako meziměstská doprava slouží taxíky. Jejich stanici nacházím za frekventovanou křižovatkou, hlídanou policisty. Systém je takový, že jakmile se sejdou 4 lidé, kteří mají stejný cíl cesty, taxík odjíždí. Hned se mě ujímají, do Duhoku jsme tři, tak čekáme na čtvrtého a za dvacet minut odjíždíme za 5000 ID na osobu (silnice Zakho – Duhok měří asi 65 km). Hned za Zakho hlídkují místní vojáci-četníci z kurdské milice ASAISH, zajišťující klid v Kurdistánu, ale s řidičem se znají a tak nás nechávají projet bez kontroly. Projíždíme dalšími checkpointy ASAISH, v jednom kontrolují naše doklady a obsah v kufru, u mě prohlíží pas.


V Duhoku nás taxík rozváží, kam si řekneme, já chci do centra. Tam hned v prvním hotýlku, kterých je v centru spousta (-centrum je jeden velký bazaar…), volno nemají, ale hned telefonují jinam a mě odvádí mladík uličkami do hotelu, kde mi nabízí za 20000 ID místnost se třemi postelemi. Menší a levnější nemá a mou snahu smlouvat ignoruje. Je to vlastně ubytovna a můžu spát i ve větší místnosti s cizími lidmi, ale radši beru onen pokojík. Dost se mi ulevilo, měl jsem strach, že drahota jako v Zakho panuje v celém severním Iráku. Já navíc doplácím na to, že cestuju sám, ve třech či čtyřech lidech pobyt vyjde velmi levně, možná se dá smlouvat i taxi, já za něj platím to stejné co ostaní Kurdové. Pokojík, který jsem si najal, je sice malý a špinavý, žádná skříň, záchod a sprcha jsou na chodbě společné pro všechny, ale klimatizace a větrák na pokoji fungují a mám i televizi.

Po chvíli jdu do města, procházím si bazaar, což není nic srovnatelného s českou tržnicí. Je to labyrint ulic a uliček s obchůdky se vším co vás jen napadne. Procházím oním bludištěm a stoupám mezi obytnými domy do kopce nad městem. Domy jsou patrové, dvory obehnané zdí. Výše na kopci jsou domky přízemní, střechy pokryté igelitem zatíženým starými pneumatikami a barely na vodu, okolo odpadky. Středem uliček prochází sběrné jímky na odpadovou vodu, vytékající ze všech domů. Nejedná se o výkaly, pouze o např. vodu na nádobí, z pračky apod. Ale i tak se okolo line nepříjemný zápach, na který ale po chvíli přivykám. Některé domácnosti mají otevřená kovová vrata na dvůr a já nenápadně nakukuju a vidím ženy čistící koberce, dívky přebírající zeleninu, nebo hrající si děti.


Vedro je tak silné, že po dvouhodinové procházce jdu na hotel si odpočinout. Na televizi mám asi 200 programů, převažují ty hudební a to ze všech koutů orientu. Takže na jednom zpívá dubajský zpěvák celý v bílém s červenobílým šátkem tklivou píseň, na druhém jede arabský zamilovaný hip-hop v podání snědých metrosexuálů, jinde halekají muži v jemenských úborech s nezbytnou zahnutou dýkou na prsou a na jiném se vlní do orient-popu krasavice oděné do pestobarevených šatů, s odhalenými vlasy, kterými celou píseň koketně pohazují – tady zapomeňte na prudérnost radikálních muslimů, protože kamera se zcela neskrývaně zaměřuje na třepající se zadnice, či stříbrná cingrlátka na bocích a bujném poprsí oněch tanečnic – nutno podotknout, že ony dívky nejsou žádné vyzábliny ale „krev a mlíko“. Několik programů je vzdělávacích a spousta kanálů náboženských. Samozřejmě CNN, Al-Džazíra i Al-Arabíja a jiné zpravodajské kanály. Hodně kanálů se západními filmy v originálním znění s titulky v arabském písmu.

Po čtvrté hodině jdu do města. Opět procházím bazaarem, ale počet obchůdků se ztrojnásobil, ty co byly dosud zavřené a já je nevnímal, nyní vybízí k nákupu čehokoliv. V jídelně si dávám kuře s rýží, salátem, k tomu omáčky s fazolemi, rajčaty a chléb z nekvašeného těsta. Po jídle piju silný sladký čaj. Za to vše platím 5000 ID, což je sympatické. Balená voda k jídlu je zadarmo, čaj zřejmě taky. Procházím uličky cik cak, ochutnávám zmrzlinu s ovocnou šťávou a ovocnou ledovou tříští – lahodnější zmrzlinu jsem nikdy nejedl. Snažím se dostat i do části města za řekou, ale místo toho se ocitám někde v mokřadech, sloužících jako smetiště. V internetové kavárně, kterých je ve městě více, pořizuju fotokopie pasu, v čajovně ochutnávám silný sladký čaj. Kolem osmé večerní jdu zpět na hotel, celodenní vedro mě dost unavilo. V noci se budím s průjmem, svádím to na tu vynikající zmrzlinu. Ráno s pomocí policisty a místních nacházím stanovku taxíků a po 10 min. odjíždíme já + řidič + další 3 cestující do Erbílu. Jedeme severní cestou (jižní vede přes Mosúl), která je asi o něco delší (160 km, 20000 ID/os), ale zřejmě bezpečnější. Projíždíme spoustou městeček a vísek, ve vesničce Malabrwan (jména jsou v arabském písmu i latince na ceduli u vjezdu) míjíme křesťanský kostel kus od silnice, příroda kopcovitá, kamenitá – tak jako většina území severního Iráku; podnebí suché horké, v každém vozidle jede klima na plno. Autorádia taky, takže celou cestu doprovází kurdské halekačky, nebo moudré proslovy s hudbou v pozadí.


V 11 hodin vystupuju v Erbílu (kurdsky Heuler,v angl. latince Hewler, není urážkou užít kterékoliv ze jmen), městě ležícím na rovině s výraznou dominantou – citadelou na kopci uprostřed města. Na ulici vedoucí k pevnosti narážím na hotýlek, mají volný a levný dvoulůžkáč. Pak ale přichází majitel s tím, že kluk na recepci popletl cenu 15000 ID, na které jsme se domluvili – ta je myšlená za jednu postel, tzn. 30000 ID za pokoj. To se mi nelíbí, smlouvám, vysvětluju, ale nakonec mi chtějí vrátit peníze. Kolem jsou další hotýlky, ale ceny budou stejné, tak zůstávám, pokoj daleko čistější než blešárna v Duhoku, záchod i sprchu mám na pokoji. Z internetu vím, že by hotely měly být levnější, ale mě se nedaří cokoliv usmlouvat. Opět se ukazuje, že se vyplatí cestovat sem ve více lidech. Z hotelu jdu přímo k pevnosti, přes náměstí s kruhovým objezdem se sochou neznámého imáma uprostřed (-za 3 dny pobytu jsem se ptal 6 různých lidí a nikdo nevěděl, kdo to je…), kolem kina (pokud nápis CINEMA na velké budově nelže…) a přicházím pod pevnost. Je postavena na 30 m vysokém kopci, má – při troše fantazie- vejčitý půdorys a rozkládá se na asi 10 hektarech. Nejstarší stopy o výskytu člověka (na tomto místě) jsou staré 8000 let, první zmínky o stálém osídlení z let 4000 př.n.l., kdy zde byla ještě rovina. Z té pak díky lidské činnosti rostl do výše kopec, 1m za 200 let., s opevněným vrcholem – pevností. Ta se během staletí měnila, poslední velkou změnou prošla ve 20. letech 20. stol., kdy se zbourala část malých příbytků a nahradilo je několik měšťanských domů. Stále však převládají nízké domky s malými dvory v labyrintu úzkých uliček, domy tvořící venkovní hradbu jsou jednopatrové i s dvěma patry. Ještě před 3 lety zde žili lidé, než byli před velkou asanací vystěhováni.


Do pevnosti vstupuju branou anglicky zvanou „AHMEDI Gate“. Město uvnitř citadely je prázdné a v rekonstrukci, projít ho můžu pouze středovou ulicí k hlavní bráně se sochou sedícího Mabaraka Ben Ahmed Sharaf-Aldína, dle nápisu erbílského vůdce a znalce historie, žijícího před 800 lety. Do malých uliček je vstup zakázán (a zapečetěn plastovou páskou), pevnost hlídá několik milicionářů s kalašnikovy. Přístupné je pouze muzeum kurdského textilu, v němž kromě kurdských tradičních oděvů a výšivek je k vidění spousta létajících koberců. V něm také čerpám u sympatického správce většinu výše uvedených informací, jiné visí na infotabuli poblíž obchůdku se suvenýry, které tvoří hlavně harampádí zde zanechané vystěhovanými domácnostmi – špinavé kovové nádobí, roztrhané koberce, rozbité hračky.

Milicionáři stále o něčem diskutují, já v nestřeženém okamžiku mizím za zábranou a ocitám se ve městě duchů, kde v tichu procházím desítky různě propojených a různě stočených uliček se vstupy do domů často skrze původní kovové branky, uvnitř žádné vybavení, ale stále dveře oddělující jednotlivé místnůstky, zbytky kovové pícky, žebřík na střechu, barevná sklíčka v oknech, nebo krásně kované zábradlí na balkóně. Můžu do chlévů, kde ještě v nedávné době něco mečelo nebo kokrhalo, po kamenných schodech mohu na střechy domů, nebo bloudím v labyrintu chodeb ve větších domech. Procházím si celou jednu polovinu pevnosti, jsem zde úplně sám, občas slyším odněkud hlasy dělníků, ale nikde nevidím stopy po opravách či rekonstrukci.


Cítím pocit uspokojení – právě foto Erbílské citadely ve mně probudilo touhu se do Iráku vydat a již teď vím, že jsem se rozhodl dobře. Z domů na okraji pevnosti je krásný výhled na okolní město pode mnou. Nejživěji je na náměstí pod hlavní branou, tvořeném několika vodními fontánami, zelení a okolními domy s obchůdky v podloubí. Celá čtvrť je pak jedním velkým bazaarem a do něj scházím z pevnosti. Hodinu se motám po tržišti, pak procházím ulice dál od něj, fotím hrající si děti, do centra se vracím kolem parlamentu Kurdského regionu, před nímž visí vlajka jak kurdská, tak i irácká (obě stejně velké i ve stejné výšce). Po hodinovém odpočinku na hotelu jdu kolem šesté večerní opět do města, večeřím velmi chutný skopový gyros se zeleninou za 2000 ID, procházím bazaar, kde trhovci balí zboží, při západu slunce odpočívám v parku pod pevností. Fontány jsou barevně nasvíceny, korzuje tu spousta lidí, před vodotrysky se fotí celé rodiny. Na hotelu jsem až za tmy, v noci mě budí dupot na chodbě a občasné výpady elektrického proudu, čímž se rozsvítí nouzové světlo v pokoji; toto je vůbec problém, Alláh seslal místním klimatizace, které jsou teď pevnou součástí domů chudých i bohatých a neúměrně zatěžují elektrickou síť. Ta je velmi živelně rozprostřená nad ulicemi, často připomíná chaotickou pavučinu, na kterou se zachytávají drobné odpadky, jako mikrotenové sáčky a pásky z magnetofonových kazet. Jen za můj pobyt v Erbílu proud spadl 8 krát – a to pouze počítám blackouty poznané v noci na hotelu…

Ráno nejsem příliš fit, trápí mě průjem. Dopoledne si procházím druhou polovinu citadely, v muzeu textilu kupuju a posílám pohledy.

Poté procházím město, prohlížím hřbitov a nořím se do uliček bazaaru; je to fantastická podívana a ke koupení či pořízení vše, co vás napadne; veškeré potraviny jako pečivo, maso, vejce, ryby, celá stažená zvířata či na slunci zasmrádající beraní hlavy. Taky všechna koření, jádra, semena a jiné plody zemědělců. Veškeré nápoje a vážené čaje, i led k chlazení oněch nápojů, roznášený ve velkých kvádrech a nabízený trhovcům. Seženete veškeré drogistické zboží a textil (od spodního prádla po různé uniformy vč. hodnostního značení – klidně se můžu vystrojit jako major US Army, nebo velitel místních ASAISH).


Je zde vše k postavení celého domu od cihel, maltových směsí a všechny součásti k elektrické síti. Dále výroba skříní, sklenářství, rámování obrazů. Prodej a servis drobné elektroniky, kde vám opraví mobil, či sestrojí počítač, až po prodej skůtrů. Vše pro vybavení dílny i zemědělské náčiní. Rovněž různé služby, jako holičství (často plná, ale s výlučně mužskou klientelou), krejčí, ohýbači plechů, závitořezci, penězoměnci, či majitelé osobních vah, u kterých za malý poplatek můžete překontrolovat stav vaší nenažranosti. Prodej bytových doplňků, koberců, veškeré papírenské zboží. Prodejci cigaret (i listového tabáku), hudebních nosičů, knih a časopisů. Každý obchod je jiný, někde mají zboží úhledně naskládané, jinde se válí chaoticky v krámě i před krámem, spousta zboží je nabízená na pojízdných pultech a vozících. To vše doplňují jídelny a bufety, (kde nabízejí pečené a grilované skopové, telecí a drůbeží maso se zeleninou, rýží, bramborem či chlebem), pekárny, hojně navštěvované cukrárny a čajovny. Snažím se vymyslet, co tu není ke koupi a napadá mě jediná věc – motorová pila – tu jsem nikde, na rozdíl od různých elektrických brusek a sekaček, neviděl.

Večer sedím pod pevností v parku u fontán, povídám si s místními, které zaujalo, že píšu (dojmy do sešitu) zleva doprava. Pořádek v parku hlídají němí, či hluchoněmí pánové ozbrojení píšťalkou; hendikepovaných lidí potkávám na ulicích více, než v domovině, nejčastěji lidi s chromou nohou, ale i invalidy bez nohy či nevidomé, které vede někdo z blízkých. Tady v Erbílu nosí tradiční oděv i mladší muži, i když většina se obléká evropsky. Někteří chlapci inklinují k výrazné „metrosexuální“ módě (např. růžové tričko se zlatým nápisem a postříbřenou kšiltovkou na hlavě), ženy opět v dlouhých, často různobarevných šatech, šátek přes vlasy a na sobě spoustu (nebo aspoň několik) lesklých cingrlátek. Ty emancipovanější se hrdě nesou bez šátku, či v tričku s drobným výstřihem a v tmavých brýlích.

Další den ráno mě veze taxi za 2000ID do garáží odkud jedu za 5000 ID taxíkem do Koi. Na cestě nás opět kontrolují na vojenských stanovištích, někteří kurdští vojáci mají vysloužilá armádní trička z US Army s americkou identifikační vlaječkou na pažích.


Milice hlídkuje i mimo checkpointy – někde stojí voják za kulometem na korbě džípu, jinde pod stříškou barabizny a sleduje provoz okolo… Cesta stoupá do hor, odhaluje se jezero Dokan (největší v severním Irq.) Procházím si městečko Koi, dávám čaj s místními, bavím se s vojákem, který má český samopal SA 58 – původně myslel, že mu ho chci ukrást, tak přibíhá skupina ASAISH s flintami mířenými na mě, ale vysvětluju, že onen kvér a já jsme ze stejné země. Kontrolují pasport a chválí český samopal. Chci si ho vyfotit, ale to mi zakazují.

Z Koi odjíždím do Sulejmánije za 15000 ID (původně 10000/os, ale jsme jen 3 + řidič, a nikdo jiný tam nejede), takže každý doplácíme 5000. Ať počítám jak počítám, mám pocit že 3×15000 se nerovná 4×10000 – beru to ale jako daň za větší pohodlí; ona vozidla užívaná jako taxi (většinou korejská a japonská) nejsou příliš široká a pokud se sejdou lidé prostorově výraznější, tak se trochu mačkají…

Na cestě jsme opět kontrolováni, před Sulejm. zastavujem u dopr. nehody – mladík vyjel ze silnice, auto se otočilo na střechu, onen řidič je zřejmě v pořádku, ale v šoku. Všichni zastavují a vidím, že solidarita a snaha pomoci někomu v nouzi není místním cizí. Mladíka ihned odváží jiní cestující ve svém autě a my pokračujeme na východ. Dorážíme do Sulejmánije (kurdsky Slémání – ani tady není urážkou použít kterékoliv jméno…), ostaní vystupují a mě po delším bloudění řidič vysazuje u malého krámku. Tam se dozvídám, že jsem úplně jinde, než jsem chtěl, ale kamarád prodavače mě bere do auta a veze mně k Amna Suraka – věznice v němž byli internováni a mučeni odbojní i mírumilovní Kurdové v éře Saddáma Husajna.

Bohužel mi nedošlo, že je již pátek po poledni, a vše se chystá na zítřejší den klidu. Vězení, jindy přístupné veřejnosti, je zavřené. Týpek, který mně přivezl, mě rád sveze kamkoliv si řeknu, já chci do centra k levným hotelům, ale nějak to nechápe a místo toho mě veze na kraj města. Tam až za periferií mi zastavuje u novostavby drahého hotelu. Za noc chtějí 80 USD, pak nabízí 60 USD/noc, ale nechci a odcházím směrem k městu, které ale není odsud vidět. Po hodinovém pochodu v těžko popsatelném vedru a prachu se za terénní vlnou objevují první obytné domy, kolem nich scházím do města.


V čajovně při pauze mě ujišťují, že odtud jede k centru mikrobus, stačí jen čekat, až pojede kolem a mávnout. Po 40 minutách stále nejede a tak se dovídám, že centrum je vlastně nedaleko, jen 15 minut pěšky. A je to skutečně tak a na kraji centra nacházím hotel, 25000/noc za dvoulůžkový pokoj. Upozorňují, že po čtvrté hodině odpolední často padá elektrika, ale s tím už tak nějak počítám. Po ubytování procházím bazaar a je to tržiště daleko větší než trhy, které jsem dosud viděl – to bludiště nelze slovy popsat, živelný mumraj okolo také ne. Mají zde i motorové pily.

Další den nechávám věci na hotelu a jen s malým batůžkem jedu za 2000 ID do garáží, odtud za 6000 přes Saýd Sádik do Halabži. Při vjezdu do města mě odvádí patrola do úřadovny místních ASAISH, budí na kanapi spícího náčelníka a ten mne po delší kontrole vpouští do Halabži se slovy:“One Day – One Clock“. Vůbec mu nerozumím, ale plně s ním souhlasím.

Jdu pěšky na východ až za město, kde se tyčí kopce tvořící nedalekou hranici s Íránem. Vegetace tu není mnoho, pouze u jednotlivých stavení na úpatí hor jsou větší ostrůvky zeleně. Scházím zpět do města, na kraji parku jsou na zdi volně položené zbytky leteckých pum. Halabža byla jedním z měst a vesnic postižených v roce 1988 operací irácké armády proti Kurdům, kdy právě Halabžu bombardovalo irácké letectvo plynem. Během jednoho dne zemřelo okolo 5000 místních, především dětí a žen. Výkladů oné události je více, např. nebyl to letecký, nýbrž dělostřelecký útok na íránské vojenské jednotky, které v rámci Irácko –Íránské války v oblasti operovaly, příp. byl to útok íránského letectva na iráckou armádu, apod. S těmihle teoriemi jsem se však setkal pouze v Evropě, zde mají místní jasno a jejich svědectví usvědčuje z genocidy halabžských civilistů armádu Saddáma Husajna. Ve městě tuto událost připomíná několik pomníků, velký památník stojí na dohled od vjezdu do města.

A přestože je svatý den, je otevřeno. Uvnitř jsou vystaveny fotografie zabitých a postižených, v centrální místnosti jsou ve stěně vyryta jména obětí a nechybí malé dioráma s procházkou po halabžské ulici chvíli po plynovém útoku.

Potkávám Američana D.J. (tak se sám představil)se dvěma kurdskými překladateli, pracuje v severním Iráku na nějakém edukativním programu. Spolu sjednáváme taxi do Slémání, ale jsme jen dva a museli bychom platit i cestu auta zpět do Halabže, celkem 38 000 ID. Čekáme raději na malý autobus, který vyjede hned, jak se sejde aspoň 15 lidí. Místní se nejvíc zajímají o DJ–ovu plastovou láhev na nápoje, která vypadá jako termoska, ale obsah má okolní teplotu a tím se láhev stává tématem k debatě. Na odjezd nečekáme dlouho, k nám deseti čekajícím se brzo přidává požadovaný počet cestujících a za 4000 ID se vezeme na západ. DJ tu žije delší dobu, ale nemá pracovní vízum a po deseti dnech si vždy musí vyřídit prodloužení toho turistického a to je velmi, velmi složité; já jako turista s prodloužením ani nemám (dle DJ-e) počítat.

Projíždíme několika kontrolami, vždy kontrolují DJ-e, který se svými světlými vlasy a v krátkých kalhotech budí okamžitou pozornost ASAISH, zatím co mě trochu maskuje šedá košile a volné šedozelené kalhoty. Do Sulejmánije dorážíme v podvečer, po kilometru chůze přicházím do ulic patřících k tržišti. Na hotel se mi ještě nechce a tak procházím ono rozlehlé bludiště plné trhovců, které od prodeje neodradil ani svatý den. U jednoho, co vaří čaj na mobilní káře, se zdržuju a při čaji si povídám s místníma, které zajímá, kdo jsem a odkud a co zde dělám, na oplátku zjišťuju něco o mužích vyobrazených na pomníku u křižovatky – byly to kurdští hrdinové zabití Saddámovou policií. To je tak vše, na čem se shodují; co přesně dělali a jak umřeli se stává jádrem sporu okolostojících a nic bližšího se už nedozvím.

Večeřím skopové v chlebu v jednom ze spousty bufetů a najednou mi v uších zní něco velmi známého – v TV zrovna začíná díl seriálu „A je to“, díl „Korčule“ a já se nemůžu nesmát při pohledu na dvojku legendárních kutilů v irácké televizi… Seriál je vysílaný tak, jak byl natočen, pouze se slovenskými úvodními titulky. A není to jediný výdobytek, který sem doputoval z Česka nebo Slovenska, nejvíce zdejších traktorů nese značku Zetor, o českém samopalu jsem již psal, za zmínku stojí i to, že na silnicích jezdí spousta Octávií (pouze v bílé, nebo pískové barvě).

Diashow turné: Aljaška – divočina zlatého severu

„Aljaška – divočina zlatého severu“ je letošním tématem
tradičního jarního turné cestovatele Martina Loewa. Během celovečerních
živě komentovaných projekcí představuje Loew v 22 městech ČR
svou nejnovější digitální diashow.

„Aljaška – divočina zlatého severu“ je letošním tématem tradičního jarního turné cestovatele Martina Loewa. Během celovečerních živě komentovaných projekcí představuje Loew v 22 městech ČR svou nejnovější digitální diashow. Tu naplnil úžasnými fotografiemi té nejryzejší severské divočiny, ke kterým vypráví svůj příběh plný dobrodružství i humoru. Více informací na www.promitani­.cz/aljaska.


Opět během turné probíhá velká internetová soutěž o ceny. Jako hlavní výhru si můžete vybrat fotografii z Aljašky zvětšenou na velké malířské plátno, získat libovolného průvodce Lonely Planet, houpací síť, batoh a mnoho dalšího. Napište komentář k Loewovým fotkám z Aljašky a vyhrajte. Seznam výher je zde: http://fotoban­ka.promitani.cz/al­jaska/

Cesta po nejsevernějším státě USA vede na místa splněných klukovských snů. Po stopách zlatokopů se vydáme k Yukonu na legendární Klondike, kde proběhla ta nejslavnější zlatá horečka v dějinách. Navštívíme legendární město Dawson, zkusíme rýžování zlata s pravou zlatokopeckou pánví. Vezmeme stan a vyšlápneme si jen tak do aljašské divočiny…

Ke své nejnovější diashow Martin Loew říká: Cesta po Aljašce byla plná zcela nových zážitků: Poprvé v životě jsem sedl do mořského kajaku a tři dny pádloval mezi krami jednoho z pobřežních ledovců. Jinde jsem zas nasedl do malého vrtulového letadla a přistál na horském ledovci, abych se dostal co nejblíže k nejvyšší hoře Severní Ameriky – Mt. McKinley. V národním parku Denali jsem probděl celou noc jenom proto, že krása okolní scenérie mi prostě nedala spát a tu nádheru jsem chtěl bez přestání pozorovat a fotit. V horách Wrangell jsem pak prozkoumal veliký údolní ledovec a prošel se po jeho povrchu. Obdivoval jsem tu ledové potoky s vodopády i hluboké trhliny zatopené temně modrou vodou. Poprvé v životě jsem se v lese setkal tváří v tvář s velkým hnědým medvědem grizzly, ale také s losy, soby, vlky, orly a pochopitelně s komáry. Tolik divokých zvířat jako na Aljašce jsem na žádné ze svých cest dosud neviděl. Přijďte se podívat., uzavírá svou pozvánku Martin Loew.

  • 7. 3. St – Domažlice, Kino Čakan – 19:00
  • 8. 3. Čt – Klatovy, Kino Šumava – 19:00
  • 13. 3. Út – Havlíčkův Brod, sál Staré radnice – 18:00
  • 14. 3. St – Jihlava, Divadlo Na Kopečku – 19:00
  • 15. 3. Čt – Třebíč, Kino Pasáž – 17:00
  • 21. 3. St – Chrudim, Divadlo K.Pippicha – 18:00
  • 22. 3. Čt – Heřmanův Městec, Městské kino – 18:00
  • 26. 3. Po – Kladno, Kino Hutník – 19:00
  • 28. 3. St – České Budějovice, Kino Kotva – 17:00
  • 29. 3. Čt – České Budějovice, Kino Kotva – 17:00 a 20:00
  • 30. 3. Pá – České Budějovice, Kino Kotva – 17:00
  • 31. 3. So – České Budějovice, Kino Kotva – 17:00
  • 2. 4. Po – Olomouc, U-klub – 19:00
  • 3. 4. Út – Brno, Sál B. Bakaly – 19:00
  • 4. 4. St – Ostrava, Kino Vesmír – 19:00
  • 10. 4. Út – Praha, KC Novodvorská – 19:00
  • 11. 4. St – Praha, KC Novodvorská – 19:00
  • 12. 4. Čt – Mladá Boleslav, Areál Na Karmeli – 19:00
  • 13. 4. Pá – Mladá Boleslav, Areál Na Karmeli – 19:00

Vždy aktuálně na www.promitani.cz

„Aljaška – divočina zlatého severu“ je letošním tématem tradičního jarního turné cestovatele Martina Loewa. Během celovečerních živě komentovaných projekcí představuje Loew v 22 městech ČR svou nejnovější digitální diashow. Tu naplnil úžasnými fotografiemi té nejryzejší severské divočiny, ke kterým vypráví svůj příběh plný dobrodružství i humoru. Více informací na www.promitani­.cz/aljaska.


Opět během turné probíhá velká internetová soutěž o ceny. Jako hlavní výhru si můžete vybrat fotografii z Aljašky zvětšenou na velké malířské plátno, získat libovolného průvodce Lonely Planet, houpací síť, batoh a mnoho dalšího. Napište komentář k Loewovým fotkám z Aljašky a vyhrajte. Seznam výher je zde: http://fotoban­ka.promitani.cz/al­jaska/

Cesta po nejsevernějším státě USA vede na místa splněných klukovských snů. Po stopách zlatokopů se vydáme k Yukonu na legendární Klondike, kde proběhla ta nejslavnější zlatá horečka v dějinách. Navštívíme legendární město Dawson, zkusíme rýžování zlata s pravou zlatokopeckou pánví. Vezmeme stan a vyšlápneme si jen tak do aljašské divočiny…

Ke své nejnovější diashow Martin Loew říká: Cesta po Aljašce byla plná zcela nových zážitků: Poprvé v životě jsem sedl do mořského kajaku a tři dny pádloval mezi krami jednoho z pobřežních ledovců. Jinde jsem zas nasedl do malého vrtulového letadla a přistál na horském ledovci, abych se dostal co nejblíže k nejvyšší hoře Severní Ameriky – Mt. McKinley. V národním parku Denali jsem probděl celou noc jenom proto, že krása okolní scenérie mi prostě nedala spát a tu nádheru jsem chtěl bez přestání pozorovat a fotit. V horách Wrangell jsem pak prozkoumal veliký údolní ledovec a prošel se po jeho povrchu. Obdivoval jsem tu ledové potoky s vodopády i hluboké trhliny zatopené temně modrou vodou. Poprvé v životě jsem se v lese setkal tváří v tvář s velkým hnědým medvědem grizzly, ale také s losy, soby, vlky, orly a pochopitelně s komáry. Tolik divokých zvířat jako na Aljašce jsem na žádné ze svých cest dosud neviděl. Přijďte se podívat., uzavírá svou pozvánku Martin Loew.

  • 7. 3. St – Domažlice, Kino Čakan – 19:00
  • 8. 3. Čt – Klatovy, Kino Šumava – 19:00
  • 13. 3. Út – Havlíčkův Brod, sál Staré radnice – 18:00
  • 14. 3. St – Jihlava, Divadlo Na Kopečku – 19:00
  • 15. 3. Čt – Třebíč, Kino Pasáž – 17:00
  • 21. 3. St – Chrudim, Divadlo K.Pippicha – 18:00
  • 22. 3. Čt – Heřmanův Městec, Městské kino – 18:00
  • 26. 3. Po – Kladno, Kino Hutník – 19:00
  • 28. 3. St – České Budějovice, Kino Kotva – 17:00
  • 29. 3. Čt – České Budějovice, Kino Kotva – 17:00 a 20:00
  • 30. 3. Pá – České Budějovice, Kino Kotva – 17:00
  • 31. 3. So – České Budějovice, Kino Kotva – 17:00
  • 2. 4. Po – Olomouc, U-klub – 19:00
  • 3. 4. Út – Brno, Sál B. Bakaly – 19:00
  • 4. 4. St – Ostrava, Kino Vesmír – 19:00
  • 10. 4. Út – Praha, KC Novodvorská – 19:00
  • 11. 4. St – Praha, KC Novodvorská – 19:00
  • 12. 4. Čt – Mladá Boleslav, Areál Na Karmeli – 19:00
  • 13. 4. Pá – Mladá Boleslav, Areál Na Karmeli – 19:00

Vždy aktuálně na www.promitani.cz

Galway – irské město zábavy a hudebních festivalů

Když se řekne Galway, asi nejčastěji se nám vybaví typické irské
mrholení, hospůdky a pohled na nejrůznější muzikanty, kteří se svým
hraním a zpěvem snaží přivydělat na další rundu Guinesse,
u kterého stráví večer v živém rozhovoru s některým
z dalších přátelských Irů.

Když se řekne Galway, asi nejčastěji se nám vybaví typické irské mrholení, hospůdky a pohled na nejrůznější muzikanty, kteří se svým hraním a zpěvem snaží přivydělat na další rundu Guinesse, u kterého stráví večer v živém rozhovoru s některým z dalších přátelských Irů. A že se nikdy předtím neviděli? Nevadí! Pokud máte rádi irskou kulturu, společnost a veselou zábavu – vítejte v GALWAY!

Městečko, nacházející se na západním pobřeží Irska má asi 70 tisíc obyvatel. Je správním centrem stejnojmenného hrabství a pro turisty je zajímavý především fakt, že již od nepaměti je centrem irské (gaelské) kultury. Najdeme zde plno památek a příběhů, z nichž ten první se váže hned k nedaleké vesničce jménem Claddagh. V tu chvíli se naše skupina zastavuje a hledí na symbol, na kterém jsou zobrazeny dvě ruce nesoucí srdce s korunou: claddaghský prsten.


Claddaghský prsten

Prsten se nosí jako snubní a zároveň je také symbolem přátelství. Srdce symbolizuje lásku, ruce přátelství a koruna věrnost či oddanost. Pokud takový dárek dostanete, nezapomeňte, že je velmi důležité, jakým způsobem si jej navléknete. Pokud jej nosíte na pravé ruce s hrotem srdce směřujícím ven znamená to, že jste svobodný. Stejná ruka, stejný prst, ale hrot srdce obrácený směrem dovnitř znamená, že jste někomu zaslíben. No a konečně, pokud jej nosíte na levé ruce hrotem srdce směrem dovnitř, dáváte okolí najevo, že jste zasnoubený / vdaný. Z uvažování nad symbolem prstenu nás probudí až silná sprcha náhlého deště. A je tu pravý čas odběhnout do hospody a ochutnat klasickou irskou snídani.

Irská snídaně, zpěv a procházka po pobřeží

Zanedlouho už nám na stole přistávají obrovské talíře s rajčaty, fazolemi, vajíčky, houbami a párky. Určitě doporučuji vyzkoušet, i když raději jen jednou, pokud se při svém pobytu v Irsku chcete ještě hýbat :-). Než se nadějeme, je po dešti a opět můžeme vyrazit do ulic. Potkáváme další a další hudebníky, mezi kterými jsou i Češi a Slováci. A světe div se – strhnout se necháváme i my a během několika vteřin stojíme na hlavní galwayské třídě a zpíváme moravské písně. A navíc – máme úspěch! Jednoduše řečeno – živé městečko Galway, které je tak veselé a plné života především díky přítomnosti mládeže z galwayské univerzity, a také díky působení divadla Druid, se nám líbí čím dál víc.


Procházíme se úzkými středověkými uličkami, zavítáme také na náměstí Eyre s parkem, k zámku Lynch‘s castle a také zkoušíme štěstí u mostu Salmon weir – nejlepší v době tahu lososů. Nakonec se přemístíme k přístavu, což je ideální místo k odpočinku a pozorování racků. Pokud jste stejně jako my milovníci moře a klidných procházek, podívejte se směrem na západ města. Tam leží Salthill, místo dnes oblíbené především pro rodinnou rekreaci. Jak určitě sami víte, teplota moře v Irsku je srovnatelná s Baltem a koupají se v něm spíše ti otužilejší. Snad i z toho důvodu jsou všude po ostrově tak oblíbené procházky po pobřeží, což můžete učinit i tady. Dlouhá procházka, šumění moře, vlny narážející na obrovské balvany a všude kolem rozléhající se „smích“ racků. Ideální odpočinek pro tělo i duši!

Je téměř až k neuvěření, co všechno dokáží na stropy a stěny pověsit Vracíme se zpět do města, kde se ulice začínají plnit ještě víc. Muzikanti snad i povzbuzeni irskou whisky, mimochodem, určitě vyzkoušejte , přidávají na hlasitosti a z hospod se ozývá smích a zní irská hudba. Chodíme kolem a nakukujeme, kde se dá, někde jen družná zábava, jinde živá hudba, Irové sedící kolem muzikantů, všichni zpívají a baví se. Tu jedinečnou atmosféru jinde než v Irsku nezažijete, myslím si v duchu a zatím prozkoumávám vybavení hospůdky, kde jsme nakonec zastavili i my, účastníci zájezdu do Irska.

Je téměř až k neuvěření, co všechno dokáží na stropy a stěny pověsit, ještě k tomu tak, aby to vypadalo hezky a přirozeně. Desky, obrazy, půllitry, korbely, kytary, čepice … neumím si představit žádnou hospodu u nás, které by to prošlo. Tady jsem ale nadšená. A pokud máte tento styl rádi, nevynechejte při svém putování po Irsku ani slavnou čtvrť Temple bar v Dublinu se stejnojmenným barem omítnutým v červených barvách. Rozhlížím se kolem a mé přemýšlení náhle přetíná hlasitý dupot a potlesk.

Irská hudba, tanec a veselá zábava

Obrovský prostor před barem se rázem vylidňuje a několika skoky se na něm ocitají mladí irští tanečníci. Plní energie a oblečení do černo-zelených kostýmů na sebe rázem strhávají veškerou pozornost a jásot publika. Irské tance jsou dnes již i ve světě nesmírně populární a na vrcholné úrovni je umí tančit několik desítek formací. Irská hudba je pojem neméně zajímavý, už jen nástroje, jaké jsou používány, slibují velmi hezký zážitek. Harfa, dudy, buben, píšťala, housle, kytara, banjo. Strhnuti atmosférou ocitáme se na podiu, vlastně ani nevím jak, tančíme, zpíváme, jeden Guiness druhý Guiness a já už teď vím, že tento večer v Galway bude opět nezapomenutelný. No a co zítra? Že bychom se vydali na cestu po nedalekých Aranských ostrovech, kde si můžeme koupit další z tradičních irských suvenýrů, aranské pletené svetry? Ošlehaná a drsná krajina, prehistorické památky a všudypřítomný vápenec. S pocitem, že už teď se nemohu dočkat, vyskakuji a s úsměvem se zapojuji do dalšího tance. Tak přátelé – dobrou noc!

Autorkou článku je Hanka Dekojová z cestovní kanceláře MUNDO, která pořádá do Irska poznávací zájezdy.

Když se řekne Galway, asi nejčastěji se nám vybaví typické irské mrholení, hospůdky a pohled na nejrůznější muzikanty, kteří se svým hraním a zpěvem snaží přivydělat na další rundu Guinesse, u kterého stráví večer v živém rozhovoru s některým z dalších přátelských Irů. A že se nikdy předtím neviděli? Nevadí! Pokud máte rádi irskou kulturu, společnost a veselou zábavu – vítejte v GALWAY!

Městečko, nacházející se na západním pobřeží Irska má asi 70 tisíc obyvatel. Je správním centrem stejnojmenného hrabství a pro turisty je zajímavý především fakt, že již od nepaměti je centrem irské (gaelské) kultury. Najdeme zde plno památek a příběhů, z nichž ten první se váže hned k nedaleké vesničce jménem Claddagh. V tu chvíli se naše skupina zastavuje a hledí na symbol, na kterém jsou zobrazeny dvě ruce nesoucí srdce s korunou: claddaghský prsten.


Claddaghský prsten

Prsten se nosí jako snubní a zároveň je také symbolem přátelství. Srdce symbolizuje lásku, ruce přátelství a koruna věrnost či oddanost. Pokud takový dárek dostanete, nezapomeňte, že je velmi důležité, jakým způsobem si jej navléknete. Pokud jej nosíte na pravé ruce s hrotem srdce směřujícím ven znamená to, že jste svobodný. Stejná ruka, stejný prst, ale hrot srdce obrácený směrem dovnitř znamená, že jste někomu zaslíben. No a konečně, pokud jej nosíte na levé ruce hrotem srdce směrem dovnitř, dáváte okolí najevo, že jste zasnoubený / vdaný. Z uvažování nad symbolem prstenu nás probudí až silná sprcha náhlého deště. A je tu pravý čas odběhnout do hospody a ochutnat klasickou irskou snídani.

Irská snídaně, zpěv a procházka po pobřeží

Zanedlouho už nám na stole přistávají obrovské talíře s rajčaty, fazolemi, vajíčky, houbami a párky. Určitě doporučuji vyzkoušet, i když raději jen jednou, pokud se při svém pobytu v Irsku chcete ještě hýbat :-). Než se nadějeme, je po dešti a opět můžeme vyrazit do ulic. Potkáváme další a další hudebníky, mezi kterými jsou i Češi a Slováci. A světe div se – strhnout se necháváme i my a během několika vteřin stojíme na hlavní galwayské třídě a zpíváme moravské písně. A navíc – máme úspěch! Jednoduše řečeno – živé městečko Galway, které je tak veselé a plné života především díky přítomnosti mládeže z galwayské univerzity, a také díky působení divadla Druid, se nám líbí čím dál víc.


Procházíme se úzkými středověkými uličkami, zavítáme také na náměstí Eyre s parkem, k zámku Lynch‘s castle a také zkoušíme štěstí u mostu Salmon weir – nejlepší v době tahu lososů. Nakonec se přemístíme k přístavu, což je ideální místo k odpočinku a pozorování racků. Pokud jste stejně jako my milovníci moře a klidných procházek, podívejte se směrem na západ města. Tam leží Salthill, místo dnes oblíbené především pro rodinnou rekreaci. Jak určitě sami víte, teplota moře v Irsku je srovnatelná s Baltem a koupají se v něm spíše ti otužilejší. Snad i z toho důvodu jsou všude po ostrově tak oblíbené procházky po pobřeží, což můžete učinit i tady. Dlouhá procházka, šumění moře, vlny narážející na obrovské balvany a všude kolem rozléhající se „smích“ racků. Ideální odpočinek pro tělo i duši!

Je téměř až k neuvěření, co všechno dokáží na stropy a stěny pověsit Vracíme se zpět do města, kde se ulice začínají plnit ještě víc. Muzikanti snad i povzbuzeni irskou whisky, mimochodem, určitě vyzkoušejte , přidávají na hlasitosti a z hospod se ozývá smích a zní irská hudba. Chodíme kolem a nakukujeme, kde se dá, někde jen družná zábava, jinde živá hudba, Irové sedící kolem muzikantů, všichni zpívají a baví se. Tu jedinečnou atmosféru jinde než v Irsku nezažijete, myslím si v duchu a zatím prozkoumávám vybavení hospůdky, kde jsme nakonec zastavili i my, účastníci zájezdu do Irska.

Je téměř až k neuvěření, co všechno dokáží na stropy a stěny pověsit, ještě k tomu tak, aby to vypadalo hezky a přirozeně. Desky, obrazy, půllitry, korbely, kytary, čepice … neumím si představit žádnou hospodu u nás, které by to prošlo. Tady jsem ale nadšená. A pokud máte tento styl rádi, nevynechejte při svém putování po Irsku ani slavnou čtvrť Temple bar v Dublinu se stejnojmenným barem omítnutým v červených barvách. Rozhlížím se kolem a mé přemýšlení náhle přetíná hlasitý dupot a potlesk.

Irská hudba, tanec a veselá zábava

Obrovský prostor před barem se rázem vylidňuje a několika skoky se na něm ocitají mladí irští tanečníci. Plní energie a oblečení do černo-zelených kostýmů na sebe rázem strhávají veškerou pozornost a jásot publika. Irské tance jsou dnes již i ve světě nesmírně populární a na vrcholné úrovni je umí tančit několik desítek formací. Irská hudba je pojem neméně zajímavý, už jen nástroje, jaké jsou používány, slibují velmi hezký zážitek. Harfa, dudy, buben, píšťala, housle, kytara, banjo. Strhnuti atmosférou ocitáme se na podiu, vlastně ani nevím jak, tančíme, zpíváme, jeden Guiness druhý Guiness a já už teď vím, že tento večer v Galway bude opět nezapomenutelný. No a co zítra? Že bychom se vydali na cestu po nedalekých Aranských ostrovech, kde si můžeme koupit další z tradičních irských suvenýrů, aranské pletené svetry? Ošlehaná a drsná krajina, prehistorické památky a všudypřítomný vápenec. S pocitem, že už teď se nemohu dočkat, vyskakuji a s úsměvem se zapojuji do dalšího tance. Tak přátelé – dobrou noc!

Autorkou článku je Hanka Dekojová z cestovní kanceláře MUNDO, která pořádá do Irska poznávací zájezdy.

Sydney tak trochu jinak aneb co o Sydney nevíte

Na každém rohu cítíte, že jste poblíž pláže, lidé chodí ležérně
oblečení a zásadně všichni nosí žabky. Po ulicích pobíhají opálení
borci se surfařskými prkny, které můžete pozorovat z pláže, jak
sjíždějí vlny. Velmi rychle získáte pocit, že na Bondi každý sportuje a
udržuje se fit.

Podívat se do Sydney je snem mnoha turistů, ale jaké je Sydney z pohledu Čecha, který zde několik let žil?

Začněme několika fakty, Sydney leží na východním pobřeží ve státě Nový Jižní Wales a je největším městem Austrálie, žije zde téměř pět miliónů obyvatel. Fakt, že je největším městem ještě nezaručuje, že je také hlavním městem, tím je město Canberra. Opera v Sydney


A teď už k tomuto úžasnému městu samotnému. Každý z Vás zná slavnou budovy Opery, která je opravdovým skvostem architektury a úžasnou stavbou. Málokdo ví, že tato téměř 50 let stará budova byla několikrát jen o vlásek od zastavení stavby, ať už to bylo z důvodu mnohonásobného překročení rozpočtu (původní rozpočet byl osm miliónů dolarů a byl nakonec překročen více než desetkrát) anebo z důvodu toho, že přední stavební inženýři si dlouhé roky nevěděli rady s konstrukcí tolik známých oblouků Opery, to nakonec vyřešil sám architekt celé stavby Dán Utzon. Zajímavostí je, že on sám dokončenou stavbu Opery nikdy nespatřil na vlastní oči. Pro Australany není Opera jediným symbolem Sydney, tím je také sousedící most, monumentální Harbour bridge, který stojí oproti Opery a spoluvytváří údajně nejhezčí přístav světa. Tento most mimochodem nedávno oslavil svě 75. narozeniny a znát ho můžete ze záběrů novoročního ohňostroje ze Sydney. Musím říci, že pokud nechodíte kolem Opery každý den do práce, tak i po 5 letech je stále úžasné stát v tomto přístavu a kochat se nádherným výhledem.

Přístav Darling Harbour

Pro turisty méně známý je druhý přístav v centru města Darling Harbour, kde najdete spoustu vyhlášených barů a restaurací s rybími specialitami. Zajímavostí zde je největší promítací stěna kina Imax na světě, kde si můžete vychutnat 3D filmy v plné kráse. Turisté obdivují také místní Monorail (jednokolejový vlak), která se Vám elegantně prohání nad hlavami a lehce tak uniká dopravním zácpám. Ta byla vybudována při příležitosti Olympijských her 2000, které se konaly právě v Sydney. Darling Harbour bývá přeplněn k prasknutí při oslavách státního svátku Austrálie, který je zde oslavován zcela jinak než u nás v ČR, Australané jdou slavit do ulic a projevují svou národní hrdost, celé město pulsuje životem, na každém rohu jsou k vidění australské vlajky a vše je završeno úžasným ohňostrojem v Darling Harbour.

Papoušci v Sydney

V Sydney samotném určitě nečekejte klokany ani koaly (pokud nezavítáte do ZOO), ale zato Vás překvapí jinými zvířaty. Úplně běžně zde uvidíte v městských parcích létat papoušky různých druhů, kteří se většinou nebojí za Vámi přiletět na balkón nebo sednout na Váš stůl v restauraci. Opačným zážitkem jsou pavouci, kteří v Sydney žijí, ale běžně na ně nenarazíte, navíc většina z nich není jedovatých. Čeho je v Sydney bohužel hodně, tak to jsou „cocroaches“, obdoba našich švábů, kteří se množí zejména v létě. Abych Vás od Sydney neodradil tak zakončím část o zvířatech pozitivně. Co mne v Sydney vždy vezme dech je neskutečná fauna na pobřeží tohoto města. Nemusíte se vůbec vzdalovat z tohoto pěti miliónového města, stačí, když se projdete po městských plážích a s trochou štěstí můžete přímo z pláže pozorovat migrující velryby s mláďaty, často jsou k vidění delfíni, kteří se prohánějí kousek od pláže a nebojí se přítomnosti lidí a samozřejmě čas od času se dá narazit na žraloka či tučňáka. Pokud se vydáte na jednu z pláží určených pro šnorchlování, tak lehce narazíte na barevné rybky a rejnoky.


Pláže v Sydney a Bondi Beach

Čím je Sydney výjiměčným městem je určitě jeho pobřeží, místní pláže jako Bondi, Bronte a další jsou jen 30 minut vzdálené od samotného centra města, které se nazývá CBD. Zajímavostí je, že v Sydney ůžete běžně jako prostředek MHD využít loď (ferry), která se spolehlivě nedostane do dopravní zácpy. Možná si řeknete, že pláže v téměř pěti milionovém městě nebudou stát za moc, ale opak je pravdou. Sydney nabízí krásné pobřeží s průzračnou čistou vodou, čisté pláže s jemným pískem, které jsou dramaticky rozděleny skalními útesy. Procházka mezi plážemi po útesech se nesmí vynechat. Nabízí se krásné výhledy, při kterých můžete zahlédnout delfíny, rejnoky nebo třeba i velryby. Vůbec nehraje roli, že jste ve velkém městě, voda je tak čistá, že zde uvidíte velkou rozmanitost. Daní je samozřejmě to, že vody oceánu jsou po většinu roku studené a teplota vody se pohybuje v letních měsících kolem 20°C. A nemůžeme vynechat otázku jak je to se žraloky? Ti se zde pohybují také a může se stát, že zaútočí i na plážích, ale běžný turista se nemusí bát. Útoky žraloků jsou ojedinělé a napadenými jsou většinou surfaři, kteří se pohybují dále od břehu. Na nejznámější pláži Austrálie, Bondi Beach, při takové příležitosti spustí sirénu.

Bondi Beach určitě stojí za větší zmínku. Je to jedna z nejvyhledáva­nějších pláží Austrálie a jako taková nabízí jedno z nejlepších dopravních spojení do města, velké množství stylových barů a kaváren. Tato čtvrť si žije vlastním životem a lehce se může stát, že pohltí i Vás. Na každém rohu cítíte, že jste poblíž pláže, lidé chodí ležérně oblečení a zásadně všichni nosí žabky. Po ulicích pobíhají opálení borci se surfařskými prkny, které můžete pozorovat z pláže, jak sjíždějí vlny. Velmi rychle získáte pocit, že na Bondi každý sportuje a udržuje se fit. Minimálně to tak vpadá, každé ráno lidé běhají po pláži, cvičí v parku, serfují anebo plavou v oceánu. Na Bondi najdete také skate park anebo golfové hřiště, zde můžete hrát bez jakékoliv licence či registrace. Oblíbený je také místní bazén Ice Berg, který je zasazený do skály na hraně oceánu. Čas si můžete zpestřit také přilehlou saunou, která je z velké části proskleněná. Vidíte z ní přímo na oceán. Vyhlášené jsou místní kavárny, restaurace a stylové bary. Pro svůj životní styl je zde hodně mladých lidí, a to doslova z celého světa. Zejména pro našince je to opravdu zážitek žít téměř na pláži, což ale není zrovna levná záležitost, jelikož pronájem 2 pokojového bytu na Bondi vás vyjde přibližně na 35.000 Kč měsíčně (bez energie).

Pohodový život v Sydney

Samozřejmě život v Sydney není levná záležitost, především bydlení, restaurace a doprava vás stojí několikanásobně více než v ČR, ale pokud zde pracujete, tak se vám bude nejspíše žít lépe než doma. Veškeré práce (včetně řemeslníků, uklizečů apod.). Jsou zde velmi slušně placení a tak i průměrný člověk má slušné živobytí. Nemluvě o tom, že spousta věcí vás vyjde levněji nebo stejně jako u nás, přičemž průměrný plat v ČR a v Sydney porovnávat nelze (orientačně si člověk v průměru vydělá 60.000 Kč). Navíc ušetříte i na položkách jako je třeba benzín, jeden litr přijde na 25 Kč. Zajímavostí je, že se zde téměř nepoužívá centrální topení v domech. V zimě je teplota přes den kolem 14°C, což znamená, že místní ušetří za zimní pneumatiky na auto. I díky krásnému počasí a oceánu jsou asi místní lidé daleko příjemnější než na co jsme zvyklí doma a nejpoužívanější výraz je No worries (žádné obavy). V Sydney si každý najde svůj kousek ráje a k tomu přispívá určitě i blízkost krásných národních parků. Zmínit bych chtěl dva nejznámější a to Blue Mountains a Royal NP.

Royal National Park je druhým největším národním parkem na světě. Výhodou je, že se nachází jen 40km od města a rázem se tak ocitnete na opuštěných plážích a v divoké přírodě. Zato druhý národní park Blue Mountains se nachází 100km od Sydney ve vnitrozemí a oplývá naopak kaňony a vodopády, je zde nespočet treků všech obtížností a jeho návštěvu doporučuji všem vyznavačům horské turistiky. Sečteno podtrženo, Sydney je i přes své zvláštnosti, množství Asiatů v ulicích a dopravní zácpy, fantastickým městem a po právu považováno za jedno z nejlepších měst pro život. V Sydney najdete odlišnou kulturu, ta vás však velmi rychle pohltí a stane se drogou. Komu by se nelíbila představa každodenního života s výhledem na oceán a pláž zalitou sluncem?

  • Sydney má téměř pět milionů obyvatel
  • Je největším městem Austrálie, není však hlavním městem
  • V Sydney najdete nejznámější pláže Austrálie, jako je např. Bondi Beach
  • Více info o Sydney a zájezdech do Sydney najdete na www.viva-australie.cz

Podívat se do Sydney je snem mnoha turistů, ale jaké je Sydney z pohledu Čecha, který zde několik let žil?

Začněme několika fakty, Sydney leží na východním pobřeží ve státě Nový Jižní Wales a je největším městem Austrálie, žije zde téměř pět miliónů obyvatel. Fakt, že je největším městem ještě nezaručuje, že je také hlavním městem, tím je město Canberra. Opera v Sydney


A teď už k tomuto úžasnému městu samotnému. Každý z Vás zná slavnou budovy Opery, která je opravdovým skvostem architektury a úžasnou stavbou. Málokdo ví, že tato téměř 50 let stará budova byla několikrát jen o vlásek od zastavení stavby, ať už to bylo z důvodu mnohonásobného překročení rozpočtu (původní rozpočet byl osm miliónů dolarů a byl nakonec překročen více než desetkrát) anebo z důvodu toho, že přední stavební inženýři si dlouhé roky nevěděli rady s konstrukcí tolik známých oblouků Opery, to nakonec vyřešil sám architekt celé stavby Dán Utzon. Zajímavostí je, že on sám dokončenou stavbu Opery nikdy nespatřil na vlastní oči. Pro Australany není Opera jediným symbolem Sydney, tím je také sousedící most, monumentální Harbour bridge, který stojí oproti Opery a spoluvytváří údajně nejhezčí přístav světa. Tento most mimochodem nedávno oslavil svě 75. narozeniny a znát ho můžete ze záběrů novoročního ohňostroje ze Sydney. Musím říci, že pokud nechodíte kolem Opery každý den do práce, tak i po 5 letech je stále úžasné stát v tomto přístavu a kochat se nádherným výhledem.

Přístav Darling Harbour

Pro turisty méně známý je druhý přístav v centru města Darling Harbour, kde najdete spoustu vyhlášených barů a restaurací s rybími specialitami. Zajímavostí zde je největší promítací stěna kina Imax na světě, kde si můžete vychutnat 3D filmy v plné kráse. Turisté obdivují také místní Monorail (jednokolejový vlak), která se Vám elegantně prohání nad hlavami a lehce tak uniká dopravním zácpám. Ta byla vybudována při příležitosti Olympijských her 2000, které se konaly právě v Sydney. Darling Harbour bývá přeplněn k prasknutí při oslavách státního svátku Austrálie, který je zde oslavován zcela jinak než u nás v ČR, Australané jdou slavit do ulic a projevují svou národní hrdost, celé město pulsuje životem, na každém rohu jsou k vidění australské vlajky a vše je završeno úžasným ohňostrojem v Darling Harbour.

Papoušci v Sydney

V Sydney samotném určitě nečekejte klokany ani koaly (pokud nezavítáte do ZOO), ale zato Vás překvapí jinými zvířaty. Úplně běžně zde uvidíte v městských parcích létat papoušky různých druhů, kteří se většinou nebojí za Vámi přiletět na balkón nebo sednout na Váš stůl v restauraci. Opačným zážitkem jsou pavouci, kteří v Sydney žijí, ale běžně na ně nenarazíte, navíc většina z nich není jedovatých. Čeho je v Sydney bohužel hodně, tak to jsou „cocroaches“, obdoba našich švábů, kteří se množí zejména v létě. Abych Vás od Sydney neodradil tak zakončím část o zvířatech pozitivně. Co mne v Sydney vždy vezme dech je neskutečná fauna na pobřeží tohoto města. Nemusíte se vůbec vzdalovat z tohoto pěti miliónového města, stačí, když se projdete po městských plážích a s trochou štěstí můžete přímo z pláže pozorovat migrující velryby s mláďaty, často jsou k vidění delfíni, kteří se prohánějí kousek od pláže a nebojí se přítomnosti lidí a samozřejmě čas od času se dá narazit na žraloka či tučňáka. Pokud se vydáte na jednu z pláží určených pro šnorchlování, tak lehce narazíte na barevné rybky a rejnoky.


Pláže v Sydney a Bondi Beach

Čím je Sydney výjiměčným městem je určitě jeho pobřeží, místní pláže jako Bondi, Bronte a další jsou jen 30 minut vzdálené od samotného centra města, které se nazývá CBD. Zajímavostí je, že v Sydney ůžete běžně jako prostředek MHD využít loď (ferry), která se spolehlivě nedostane do dopravní zácpy. Možná si řeknete, že pláže v téměř pěti milionovém městě nebudou stát za moc, ale opak je pravdou. Sydney nabízí krásné pobřeží s průzračnou čistou vodou, čisté pláže s jemným pískem, které jsou dramaticky rozděleny skalními útesy. Procházka mezi plážemi po útesech se nesmí vynechat. Nabízí se krásné výhledy, při kterých můžete zahlédnout delfíny, rejnoky nebo třeba i velryby. Vůbec nehraje roli, že jste ve velkém městě, voda je tak čistá, že zde uvidíte velkou rozmanitost. Daní je samozřejmě to, že vody oceánu jsou po většinu roku studené a teplota vody se pohybuje v letních měsících kolem 20°C. A nemůžeme vynechat otázku jak je to se žraloky? Ti se zde pohybují také a může se stát, že zaútočí i na plážích, ale běžný turista se nemusí bát. Útoky žraloků jsou ojedinělé a napadenými jsou většinou surfaři, kteří se pohybují dále od břehu. Na nejznámější pláži Austrálie, Bondi Beach, při takové příležitosti spustí sirénu.

Bondi Beach určitě stojí za větší zmínku. Je to jedna z nejvyhledáva­nějších pláží Austrálie a jako taková nabízí jedno z nejlepších dopravních spojení do města, velké množství stylových barů a kaváren. Tato čtvrť si žije vlastním životem a lehce se může stát, že pohltí i Vás. Na každém rohu cítíte, že jste poblíž pláže, lidé chodí ležérně oblečení a zásadně všichni nosí žabky. Po ulicích pobíhají opálení borci se surfařskými prkny, které můžete pozorovat z pláže, jak sjíždějí vlny. Velmi rychle získáte pocit, že na Bondi každý sportuje a udržuje se fit. Minimálně to tak vpadá, každé ráno lidé běhají po pláži, cvičí v parku, serfují anebo plavou v oceánu. Na Bondi najdete také skate park anebo golfové hřiště, zde můžete hrát bez jakékoliv licence či registrace. Oblíbený je také místní bazén Ice Berg, který je zasazený do skály na hraně oceánu. Čas si můžete zpestřit také přilehlou saunou, která je z velké části proskleněná. Vidíte z ní přímo na oceán. Vyhlášené jsou místní kavárny, restaurace a stylové bary. Pro svůj životní styl je zde hodně mladých lidí, a to doslova z celého světa. Zejména pro našince je to opravdu zážitek žít téměř na pláži, což ale není zrovna levná záležitost, jelikož pronájem 2 pokojového bytu na Bondi vás vyjde přibližně na 35.000 Kč měsíčně (bez energie).

Pohodový život v Sydney

Samozřejmě život v Sydney není levná záležitost, především bydlení, restaurace a doprava vás stojí několikanásobně více než v ČR, ale pokud zde pracujete, tak se vám bude nejspíše žít lépe než doma. Veškeré práce (včetně řemeslníků, uklizečů apod.). Jsou zde velmi slušně placení a tak i průměrný člověk má slušné živobytí. Nemluvě o tom, že spousta věcí vás vyjde levněji nebo stejně jako u nás, přičemž průměrný plat v ČR a v Sydney porovnávat nelze (orientačně si člověk v průměru vydělá 60.000 Kč). Navíc ušetříte i na položkách jako je třeba benzín, jeden litr přijde na 25 Kč. Zajímavostí je, že se zde téměř nepoužívá centrální topení v domech. V zimě je teplota přes den kolem 14°C, což znamená, že místní ušetří za zimní pneumatiky na auto. I díky krásnému počasí a oceánu jsou asi místní lidé daleko příjemnější než na co jsme zvyklí doma a nejpoužívanější výraz je No worries (žádné obavy). V Sydney si každý najde svůj kousek ráje a k tomu přispívá určitě i blízkost krásných národních parků. Zmínit bych chtěl dva nejznámější a to Blue Mountains a Royal NP.

Royal National Park je druhým největším národním parkem na světě. Výhodou je, že se nachází jen 40km od města a rázem se tak ocitnete na opuštěných plážích a v divoké přírodě. Zato druhý národní park Blue Mountains se nachází 100km od Sydney ve vnitrozemí a oplývá naopak kaňony a vodopády, je zde nespočet treků všech obtížností a jeho návštěvu doporučuji všem vyznavačům horské turistiky. Sečteno podtrženo, Sydney je i přes své zvláštnosti, množství Asiatů v ulicích a dopravní zácpy, fantastickým městem a po právu považováno za jedno z nejlepších měst pro život. V Sydney najdete odlišnou kulturu, ta vás však velmi rychle pohltí a stane se drogou. Komu by se nelíbila představa každodenního života s výhledem na oceán a pláž zalitou sluncem?

  • Sydney má téměř pět milionů obyvatel
  • Je největším městem Austrálie, není však hlavním městem
  • V Sydney najdete nejznámější pláže Austrálie, jako je např. Bondi Beach
  • Více info o Sydney a zájezdech do Sydney najdete na www.viva-australie.cz

Kopeme za lepší svět!

INEX-SDA v rámci projektu Fotbal pro rozvoj hledá šest
mladých lidí, kteří vytvoří společně s mladými lidmi
z keňské organizace MYSA jeden fotbalový tým.

Zapojte se do letní osvětové kampaně: Kopeme za lepší svět!

INEX-SDA v rámci projektu Fotbal pro rozvoj hledá šest mladých lidí (tři ženy a tři muže), kteří vytvoří společně s mladými lidmi z keňské organizace MYSA jeden fotbalový tým, který se vydá na letní měsíční osvětovou tour po několika regionech České republiky.

Více naleznete na:www.inexsda­.cz.


Zapojte se do letní osvětové kampaně: Kopeme za lepší svět!

INEX-SDA v rámci projektu Fotbal pro rozvoj hledá šest mladých lidí (tři ženy a tři muže), kteří vytvoří společně s mladými lidmi z keňské organizace MYSA jeden fotbalový tým, který se vydá na letní měsíční osvětovou tour po několika regionech České republiky.

Více naleznete na:www.inexsda­.cz.


Tanzánia tak, ako ju nepoznáte

Tanzánia, krajina Východnej Afriky, krajina prekrásnych prírodných
scenérií, rozmanitej fauny a flóry, miesto na Zemi, na ktorom sa čas akoby
zastavil. Krajina usmiatych a veselých ľudí… aj napriek chudobe,
v akej žijú.

Tanzánia, krajina Východnej Afriky, krajina prekrásnych prírodných scenérií, rozmanitej fauny a flóry, miesto na Zemi, na ktorom sa čas akoby zastavil. Krajina usmiatych a veselých ľudí… aj napriek chudobe, v akej žijú.


Keď sa povie Tanzánia, väčšina z nás si predstaví safari, stáda divokých zvierat, dobrodružstvo, exotiku, Masajov či Zanzibar. Ale Tanzánia nie je len Ngorongoro či Serengeti, slony či levy, nie je to len exotika a dobrodružstvo, čarovné zákutia Zeme dobre známe z turistických brožúr. Tanzánia sú predovšetkým ľudia. Ľudia, ktorí majú rovnaké základné potreby, ako aj iní ľudia na tejto Zemi, avšak…

…Tanzánia patrí medzi najchudobnejšie krajiny sveta. Mnoho obyvateľov Tanzánie, viac ako 80% populácie, žije na vidieku. Na vidieku, teda tam, kam Vás žiadna cestovná kancelária, žiadny turistický sprievodca nezavedie. V oblastiach, ktoré sú mnohokrát bez riadnych prístupových komunikácií, bez stáleho prísunu elektrickej energie, či úplne bez nej, v oblastiach, kde mnohí o pitnej vode (takej, ako ju poznáme my) vedia iba z počutia. Na miestach, kde sa ľuďom nedostáva potrebné vzdelanie, zdravotná starostlivosť, tam, kde sú ľudia živí prácou svojich rúk. V končinách, v ktorých by ste márne hľadali ubytovanie v hoteloch s vyberanou stravou, mäkkým lôžkom čí osviežujúcou sprchou.

Tanzánia na vlastnú päsť


…kontakt, nevyhnutné očkovania, rezervácia leteniek, plánovanie cesty, očakávania. A prišiel čas odletu. Z Viedne cez Dubaj do Dar es Salaam, najväčšieho mesta Tanzánie, ktoré je mnohými považované za jej hlavné mesto (oficiálnym hlavným mestom krajiny je Dodoma). Pristátie na medzinárodnom letisku, vyplnenie vstupného formuláru, splnenie si vízovej povinnosti, prehodenie pár slov a vymenenie úsmevov s colníkmi a mohli sme si vyzdvihnúť batožinu. V príletovej hale čakalo množstvo ľudí a medzi nimi aj náš „kontakt“. John Paul Ngotty, milý, ochotný a vždy usmiaty človek, ktorého sme vtedy videli po prvýkrát. Predtým, v rámci príprav našej cesty, sme si spoločne vymenili len pár krátkych mailov.

Prvé dva dni sme strávili v Dar es Salaam spoznávaním mesta a jeho okolia. Na tretí deň sme nasadli na autobus. Pred nami bola takmer 500 km dlhá cesta do vnútrozemia, nevediac, čo všetko nás na nej čaká. Cestou A7 cez Kibaha, Mlandizi, Morogoro, Chalinze, národný park Mikumi, Baobab Valley do osady pred dedinou Lugalu. Cesta ubiehala veľmi pomaly. Šofér autobusu bol skúsený a zručný, hlavná cesta bola v pomerne dobrom stave, no dopravné predpisy účastníkom cestnej premávky zrejme veľa nehovorili. O situácii na cestách sa dalo hovoriť ako o riadenom chaose, kde sa každý držal vlastných pravidiel alebo pravidla „ten s vyššou rýchlosťou a hlasnejším klaksónom má prednosť“. Táto skutočnosť nám pripravila nemálo vzrušujúcich chvíľ. Výhľad z okna autobusu na pomaly sa míňajúcu panorámu krajiny bol prekrásny. Mierne zvlnenú krajinu striedali stredne vysoké pohoria, prírodná rezervácia s divo žijúcimi zvieratami pokojne sa prechádzajúcimi pomedzi opatrne idúce vozidlá, hlboké, rozoklané údolia, od úpätia až po vrcholy porastené všade prítomnými majestátnymi baobabmi, prudké stúpania s početnými serpentínami a hlbokými roklinami. Na kráse krajiny neuberal ani fakt, že práve prebiehalo obdobie sucha – zima.


Po niekoľkých zaujímavých hodinách sme dorazili do cieľa našej cesty, teda takmer cieľa. V malej osade pred dedinou Lugalu už na nás čakal Fr. Romulo Mkongwa so svojím pomocníkom a vozidlom. Batožinu sme vyložili na strechu auta, nastúpili a vyrazili na poslednú časť cesty. Po pár desiatkach minút neupravenou, prašnou poľnou cestou, míňajúc niekoľko typických, skromných hlinených príbytkov so slamenými strechami, sme dorazili do cieľa cesty, nášho východiskového bodu, útočišťa, bývalej koloniálnej pevnosti a zároveň sídla katolíckeho kňaza, do Ilole Parish. Murovaný kostol, postavený v období kolonizácie, budova fary, škôlka a škola pre siroty, hospodárske budovy, pár skromných príbytkov a budovy slúžiace ako provizórna nemocnica (v skutočnosti pár malých stavieb s malými izbičkami) a nad tým všetkým pahorok s panoramatickým výhľadom na okolitú krajinu, na vrchole ktorého stála koloniálna pevnosť so strážnou vežou.

Očakávania

Milé, tak trochu váhavé privítanie s miestnymi obyvateľmi, neskrývajúcimi prekvapenie a očakávania. „Kto sú a čo tu vlastne hľadajú títo ľudia?“ bolo možné vyčítať z pohľadov prekvapených ľudí, vyrušených z každodenného stereotypu. Krátky, pár minútový oddych, doplnenie tekutín z vlastných zásob (vodu vhodnú na konzumáciu či hygienické potreby v miestnych zdrojoch nenájdete, dá sa kúpiť balená vo fľašiach, najčastejšie pochádza z oblastí pod Kilimandžárom). Na rad prišla krátka prehliadka miesta s Romulom a jeho pomocníkom.

Osobní stránky autorů: http://www.bao-bab.sk/


Ľudia tu žijú v skutočne skromných podmienkach. Ich najväčšou a jedinou starosťou je boj o každodenné prežitie. Vyžijú prevažne z toho, čo si dopestujú počas obdobia dažďov, z predaja prebytkov z úrody, z toho, čo dochovajú (sliepky, kozy, ošípané či hovädzí dobytok je pre mnohých najcennejším, možno jediným majetkom). V očiach mnohých bolo možné vyčítať očakávania… Chvíľu nám trvalo, kým sme Romulovi vysvetlili, že nie sme misionári, že nikto z nás nemá medicínske vzdelanie, v prípade, že ochorieme, tiež potrebujeme pomoc odborníka. Pomoc, ktorá je pre drvivú väčšinu z domácich finančne aj inak nedostupná, vzdialená (najbližší doktor je od miesta vzdialený niekoľko desiatok kilometrov, v meste Iringa, ktorý oblasť navštívi pre veľkú vyťaženosť zriedka). Aj preto mnoho zdravotných komplikácií, či úrazov, ktoré by inak bolo možné ľahko zvládnuť, pre nedostupnosť zdravotnej starostlivosti končí úmrtím. Preto je mnoho tunajších detí polosirotami či sirotami, mnoho rodín je neúplných. A naše pocity boli zmiešané. Títo ľudia čakali od nás pomoc, no nebolo v našich silách naplniť ich očakávania.


Nasledujúce dni sme strávili spoznávaním širokého okolia, života tunajších ľudí, sprevádzaní Romulom, jeho pomocníkom a ich autom, starou Toyotou, ktoré bolo široko-ďaleko jediným vozidlom a bolo až neuveriteľné, čo všetko zvládlo. Videli sme školy a škôlky, kde v jednej triede bolo aj viac ako 40 detí, tlačiacich sa plece pri pleci sediac na kamenných, v lepšom prípade drevených laviciach. Školy, kde jedinou učebnou pomôckou bola tabuľa a krieda. Školy a škôlky, kde sa na obed podávala kukuričná kaša s vodou pripomínajúcou kakao. Vystrašené a plačúce deti, ktoré po prvý krát v živote videli „muzungu“ – bieleho človeka. Školy a škôlky bez elektrickej energie, vody, bez sociálnych zariadení. Hlinené stavby so slamenou či plechovou strechou, s jednou miestnosťou, vchodom, oknami, lavicami a tabuľami.

No aj napriek tomu je Tanzánia krajinou usmievavých ľudí, plných optimizmu a dobrej nálady, ľudí pokojných, rozvážnych a hrdých. Krajinou, kde čas je len slovo a nemá praktický význam. Krajinou, kde bok po boku žije kresťan, moslim a vyznávač animizmu bez akýchkoľvek konfliktov. Krajinou bez náboženských či politických nepokojov.

Tanzánia, krajina Východnej Afriky, krajina prekrásnych prírodných scenérií, rozmanitej fauny a flóry, miesto na Zemi, na ktorom sa čas akoby zastavil. Krajina usmiatych a veselých ľudí… aj napriek chudobe, v akej žijú.


Keď sa povie Tanzánia, väčšina z nás si predstaví safari, stáda divokých zvierat, dobrodružstvo, exotiku, Masajov či Zanzibar. Ale Tanzánia nie je len Ngorongoro či Serengeti, slony či levy, nie je to len exotika a dobrodružstvo, čarovné zákutia Zeme dobre známe z turistických brožúr. Tanzánia sú predovšetkým ľudia. Ľudia, ktorí majú rovnaké základné potreby, ako aj iní ľudia na tejto Zemi, avšak…

…Tanzánia patrí medzi najchudobnejšie krajiny sveta. Mnoho obyvateľov Tanzánie, viac ako 80% populácie, žije na vidieku. Na vidieku, teda tam, kam Vás žiadna cestovná kancelária, žiadny turistický sprievodca nezavedie. V oblastiach, ktoré sú mnohokrát bez riadnych prístupových komunikácií, bez stáleho prísunu elektrickej energie, či úplne bez nej, v oblastiach, kde mnohí o pitnej vode (takej, ako ju poznáme my) vedia iba z počutia. Na miestach, kde sa ľuďom nedostáva potrebné vzdelanie, zdravotná starostlivosť, tam, kde sú ľudia živí prácou svojich rúk. V končinách, v ktorých by ste márne hľadali ubytovanie v hoteloch s vyberanou stravou, mäkkým lôžkom čí osviežujúcou sprchou.

Tanzánia na vlastnú päsť


…kontakt, nevyhnutné očkovania, rezervácia leteniek, plánovanie cesty, očakávania. A prišiel čas odletu. Z Viedne cez Dubaj do Dar es Salaam, najväčšieho mesta Tanzánie, ktoré je mnohými považované za jej hlavné mesto (oficiálnym hlavným mestom krajiny je Dodoma). Pristátie na medzinárodnom letisku, vyplnenie vstupného formuláru, splnenie si vízovej povinnosti, prehodenie pár slov a vymenenie úsmevov s colníkmi a mohli sme si vyzdvihnúť batožinu. V príletovej hale čakalo množstvo ľudí a medzi nimi aj náš „kontakt“. John Paul Ngotty, milý, ochotný a vždy usmiaty človek, ktorého sme vtedy videli po prvýkrát. Predtým, v rámci príprav našej cesty, sme si spoločne vymenili len pár krátkych mailov.

Prvé dva dni sme strávili v Dar es Salaam spoznávaním mesta a jeho okolia. Na tretí deň sme nasadli na autobus. Pred nami bola takmer 500 km dlhá cesta do vnútrozemia, nevediac, čo všetko nás na nej čaká. Cestou A7 cez Kibaha, Mlandizi, Morogoro, Chalinze, národný park Mikumi, Baobab Valley do osady pred dedinou Lugalu. Cesta ubiehala veľmi pomaly. Šofér autobusu bol skúsený a zručný, hlavná cesta bola v pomerne dobrom stave, no dopravné predpisy účastníkom cestnej premávky zrejme veľa nehovorili. O situácii na cestách sa dalo hovoriť ako o riadenom chaose, kde sa každý držal vlastných pravidiel alebo pravidla „ten s vyššou rýchlosťou a hlasnejším klaksónom má prednosť“. Táto skutočnosť nám pripravila nemálo vzrušujúcich chvíľ. Výhľad z okna autobusu na pomaly sa míňajúcu panorámu krajiny bol prekrásny. Mierne zvlnenú krajinu striedali stredne vysoké pohoria, prírodná rezervácia s divo žijúcimi zvieratami pokojne sa prechádzajúcimi pomedzi opatrne idúce vozidlá, hlboké, rozoklané údolia, od úpätia až po vrcholy porastené všade prítomnými majestátnymi baobabmi, prudké stúpania s početnými serpentínami a hlbokými roklinami. Na kráse krajiny neuberal ani fakt, že práve prebiehalo obdobie sucha – zima.


Po niekoľkých zaujímavých hodinách sme dorazili do cieľa našej cesty, teda takmer cieľa. V malej osade pred dedinou Lugalu už na nás čakal Fr. Romulo Mkongwa so svojím pomocníkom a vozidlom. Batožinu sme vyložili na strechu auta, nastúpili a vyrazili na poslednú časť cesty. Po pár desiatkach minút neupravenou, prašnou poľnou cestou, míňajúc niekoľko typických, skromných hlinených príbytkov so slamenými strechami, sme dorazili do cieľa cesty, nášho východiskového bodu, útočišťa, bývalej koloniálnej pevnosti a zároveň sídla katolíckeho kňaza, do Ilole Parish. Murovaný kostol, postavený v období kolonizácie, budova fary, škôlka a škola pre siroty, hospodárske budovy, pár skromných príbytkov a budovy slúžiace ako provizórna nemocnica (v skutočnosti pár malých stavieb s malými izbičkami) a nad tým všetkým pahorok s panoramatickým výhľadom na okolitú krajinu, na vrchole ktorého stála koloniálna pevnosť so strážnou vežou.

Očakávania

Milé, tak trochu váhavé privítanie s miestnymi obyvateľmi, neskrývajúcimi prekvapenie a očakávania. „Kto sú a čo tu vlastne hľadajú títo ľudia?“ bolo možné vyčítať z pohľadov prekvapených ľudí, vyrušených z každodenného stereotypu. Krátky, pár minútový oddych, doplnenie tekutín z vlastných zásob (vodu vhodnú na konzumáciu či hygienické potreby v miestnych zdrojoch nenájdete, dá sa kúpiť balená vo fľašiach, najčastejšie pochádza z oblastí pod Kilimandžárom). Na rad prišla krátka prehliadka miesta s Romulom a jeho pomocníkom.

Osobní stránky autorů: http://www.bao-bab.sk/


Ľudia tu žijú v skutočne skromných podmienkach. Ich najväčšou a jedinou starosťou je boj o každodenné prežitie. Vyžijú prevažne z toho, čo si dopestujú počas obdobia dažďov, z predaja prebytkov z úrody, z toho, čo dochovajú (sliepky, kozy, ošípané či hovädzí dobytok je pre mnohých najcennejším, možno jediným majetkom). V očiach mnohých bolo možné vyčítať očakávania… Chvíľu nám trvalo, kým sme Romulovi vysvetlili, že nie sme misionári, že nikto z nás nemá medicínske vzdelanie, v prípade, že ochorieme, tiež potrebujeme pomoc odborníka. Pomoc, ktorá je pre drvivú väčšinu z domácich finančne aj inak nedostupná, vzdialená (najbližší doktor je od miesta vzdialený niekoľko desiatok kilometrov, v meste Iringa, ktorý oblasť navštívi pre veľkú vyťaženosť zriedka). Aj preto mnoho zdravotných komplikácií, či úrazov, ktoré by inak bolo možné ľahko zvládnuť, pre nedostupnosť zdravotnej starostlivosti končí úmrtím. Preto je mnoho tunajších detí polosirotami či sirotami, mnoho rodín je neúplných. A naše pocity boli zmiešané. Títo ľudia čakali od nás pomoc, no nebolo v našich silách naplniť ich očakávania.


Nasledujúce dni sme strávili spoznávaním širokého okolia, života tunajších ľudí, sprevádzaní Romulom, jeho pomocníkom a ich autom, starou Toyotou, ktoré bolo široko-ďaleko jediným vozidlom a bolo až neuveriteľné, čo všetko zvládlo. Videli sme školy a škôlky, kde v jednej triede bolo aj viac ako 40 detí, tlačiacich sa plece pri pleci sediac na kamenných, v lepšom prípade drevených laviciach. Školy, kde jedinou učebnou pomôckou bola tabuľa a krieda. Školy a škôlky, kde sa na obed podávala kukuričná kaša s vodou pripomínajúcou kakao. Vystrašené a plačúce deti, ktoré po prvý krát v živote videli „muzungu“ – bieleho človeka. Školy a škôlky bez elektrickej energie, vody, bez sociálnych zariadení. Hlinené stavby so slamenou či plechovou strechou, s jednou miestnosťou, vchodom, oknami, lavicami a tabuľami.

No aj napriek tomu je Tanzánia krajinou usmievavých ľudí, plných optimizmu a dobrej nálady, ľudí pokojných, rozvážnych a hrdých. Krajinou, kde čas je len slovo a nemá praktický význam. Krajinou, kde bok po boku žije kresťan, moslim a vyznávač animizmu bez akýchkoľvek konfliktov. Krajinou bez náboženských či politických nepokojov.

Hledáme dobrovolníky na léto do Himálají

Chcete jet v létě s Brontosaury do Himálají pomáhat jako
dobrovolník? Tak je právě nejvhodnější čas k přihlášení!

Chcete jet v létě s Brontosaury do Himálají pomáhat jako dobrovolník?

Tak je právě nejvhodnější čas k přihlášení. První přípravné setkání je první víkend v březnu. Na něm se můžete dozvědět, do čeho byste šli a seznámíte se s lidmi, kteří se na cestu chystají a rozhodnete se, jestli je dobrovolnictví v Himálajích pro vás to pravé.

Více informací zde: www.brontosau­rivhimalajich­.cz


Chcete jet v létě s Brontosaury do Himálají pomáhat jako dobrovolník?

Tak je právě nejvhodnější čas k přihlášení. První přípravné setkání je první víkend v březnu. Na něm se můžete dozvědět, do čeho byste šli a seznámíte se s lidmi, kteří se na cestu chystají a rozhodnete se, jestli je dobrovolnictví v Himálajích pro vás to pravé.

Více informací zde: www.brontosau­rivhimalajich­.cz


Zvířena Islandu aneb s čím se tu můžeme potkat

Ostrov ledu a ohně, jak bývá Island nazýván, je známý především
svojí unikátní krajinou vulkánů, lávových pouští, ledovců,
ledovcových řek a jezer. Ve srovnání s těmito úžasnými
geologickými fenomény se zdejší živá příroda zdá být poněkud méně
zajímavá. Možná už jen proto, že ta neživá tu bývá často až
příliš živá.

Ostrov ledu a ohně, jak bývá Island nazýván, je známý především svojí unikátní krajinou vulkánů, lávových pouští, ledovců, ledovcových řek a jezer. Ve srovnání s těmito úžasnými geologickými fenomény se zdejší živá příroda zdá být poněkud méně zajímavá. Možná už jen proto, že ta neživá tu bývá často až příliš živá. Nenechme se ale mýlit, svět rostlin a zvířat nás na zájezdu na Island bude provázet i na místech, kde bychom to vůbec nečekali.

Co tu tedy žije?

Začněme raději otázkou, která zvířata měla šanci se na ostrov ztracený v severním Atlantiku, mnoho set kilometrů vzdálený od břehů Evropy či Ameriky dostat? Předně to jsou ta zvířata, která sem pro svůj užitek dovezl člověk. A potom ta, kterým pomohla vlastní schopnost létání či plavání. A která z nich měla šanci ve zdejší subarktické krajině, kde zima je výrazně delší než léto, úspěšně přežít? Jen odolné druhy, které se dokázaly přizpůsobit.


Společníci a pomocníci člověka

Vikingové, kteří osídlili ostrov v průběhu 9. a 10. století, si s sebou ze svých domovů ve Skandinávii přivezli veškeré běžné druhy hospodářských zvířat. Ovšem klíčovými pro přežití zdejší lidské populace byly ovce a koně. Zvířetem, které cestovatel potkává nejčastěji, je jednoznačně ovce. Statisíce ovcí se přes léto samostatně, bez lidského dohledu pasou na rozsáhlých územích pobřeží i vnitrozemí. Jsou úplně všude. Na loukách, v horách, v lávových pouštích i na skalnatých srázech. Chráněny kvalitní hustou srstí odolávají větru a dešti po celé léto než jsou na zimu zahnány zpátky do vesnic. Islandské jehněčí je vyhlášené a typickým zdejším suvenýrem jsou oděvy a jejich součásti z ovčí vlny.

Zvířetem, které cestovatele nejvíc uhrane svojí krásou, je islandský kůň. Tito potomci původních vikingských koní až do začátku 20. století sloužili jako jediný zdejší dopravní prostředek. A nutno říct, že maximálně spolehlivý a navíc skromný a odolný s dobráckou povahou. Dokáží se perfektně pohybovat i v kamenitém, lávovém či bažinatém terénu a dokonce bývali používáni k překonávání ledovcových řek. Při cestách po Islandu budete míjet spoustu pastvin se stády těchto nádherných zvířat. Využijete-li nabídku k vyjížďce na hřbetě islandského koně, bude to patřit k vašim největším zážitkům z Islandu. A bát se nemusí ani naprostí začátečníci!

Zajímavostí východního Islandu je výskyt soba. Sobi tu nejsou původní, v době nejtěžších životních podmínek pod nadvládou Dánů a zároveň v období krize zemědělství, kdy silná sopečná činnost zničila pastviny a vyhubila velké procento dobytka, sem byli dovezeni z Laponska. Islanďané je chtěli chovat tradičním způsobem, nicméně úmysl se zcela nevydařil a sobi zde dnes žijí zcela volně. Osamělé kusy nebo menší stáda se často dají pozorovat přímo ze silnice. Také norci byli dovezeni s chovnými úmysly, ovšem zvířata uniklá z kožešinových farem dala vzniknout divoké populaci, která dnes ve velkém plení ptačí hnízda. Vzácně lze norka potkat v okolí vodních toků. Zejména v Reykjavíku je možné se setkat s potomky králíků uprchlých z chovů, kopec Öskjuhlíd s dominantou vodojemu Perlan se jimi po setmění jen hemží.

V okolí lidských sídel a rybářských přístavů se též daří myším, myšicím, krysám a potkanům, které sem člověk zavlekl nechtěně na lodích jako černé pasažéry. Pokud ještě přidáme polární lišku, která je považována za jediný druh suchozemského savce, který zde žil ještě před příchodem člověka, a ledního medvěda, který na ostrov tu a tam připluje na ledové kře ze severnějších oblastí a je poté okamžitě zlikvidován, tak jsme právě vyčerpali seznam zdejších volně žijících suchozemských savců.

Plavci – ryby, velryby a ploutvonožci

Nejjednodušší situaci mají živočichové schopní plavat. Ryb žije ve sladkých vodách ostrova i v okolním oceánu obrovské množství a právě ryby tvoří bohatství Islandu. Rybolov a zpracování ryb je klíčovým odvětvím zdejšího průmyslu, tvoří tři čtvrtiny domácího produktu. Kvůli rybolovu Islanďané vždy váhali vstoupit do Evropské unie, aby jim Unie nezačala diktovat podmínky a limity rybolovu, které by národní hospodářství mohly omezit. Nejdůležitějším z mnoha druhů lovených mořských ryb vždy byla treska, sportovními rybáři je ceněný losos.

Ve vodách kolem Islandu bývaly vždy hojné velryby a lov těchto mořských savců býval součástí živobytí Islanďanů. Ačkoliv se Islanďané snaží hájit své právo na tuto tradici, chápou, že větší ekonomický přínos jim poskytují dnes velmi oblíbené lodní výpravy za pozorováním velryb. Na takovou výpravu je možné se vydat z přístavů v hlavním městě Reykjavíku nebo Húsavíku na severu země. Pokud nebudete mít vyloženě smůlu, můžete se těšit až na čtrnáct druhů delfínů a velryb včetně plejtváka obrovského, největšího savce na Zemi, nebo třeba kosatky. Pozor! Tyto lodní výlety nelze doporučit lidem se sklonem k mořské nemoci, vody severního Atlantiku bývají divoké.

Především na severním pobřeží žijí poměrně velké kolonie tuleňů. Pokud nezamíříte až na sever, zkuste štěstí u populárního ledovcového jezera Jökulsárlón, šance na jejich spatření je vysoká.


Ptáci aneb ráj ornitologů

Jednoznačně nejhojnější skupinou zvířat na Islandu jsou ptáci. Během roku zde můžeme pozorovat téměř 350 ptačích druhů, z nichž ovšem většina sem zalétá jen v letním období kvůli hnízdění a na zimu se opět vrací do jižnějších oblastí. Proč sem vůbec létají, nebylo by jim dobře na jihu po celý rok? To, co je sem táhne jsou dlouhé letní dny. V oblasti rovníku jsou den a noc stejně dlouhé po celý rok, ale islandských téměř 24 hodin v období letního slunovratu je přesně to, co je sem láká. Díky dlouhým dnům mají více času na lov potravy pro sebe a své mladé a tedy větší šanci na úspěšné vyvedené další generace.

Ne všichni ptáci jsou ovšem schopni dlouhých přeletů přes oceán. Nejvíce sem ptáci létají přes Skotsko, což dělá 850 km přes otevřené moře, s minimální možností odpočinku na aspoň malém kousíčku pevniny. Proto se na Island nejlépe dostanou vodní ptáci, kteří zvládnou odpočívat na vodě, pro suchozemské druhy je cesta na Island přece jen dlouhá a riskantní. Není tedy divu, že polovinu zde pravidelně hnízdících druhů tvoří ptáci ze skupin vrubozubých, tj. labutě, husy a kachny, a bahňáků a dále rackové a alky.

Největším magnetem pro cestovatele jsou papuchalkové, kteří hnízdí v obrovských koloniích na strmých pobřežních útesech a jsou nezaměnitelní svým černobílým tělem s plochým barevným zobákem a nemotornou, tučňáky připomínající chůzí. Na celém Islandu a okolních ostrůvcích jich přes léto hnízdí milióny. Najít je ovšem můžeme i na jídelních lístcích mnohých restaurací a jejich podobu nesou i všemožné suvenýry.

Z dalších mořských ptáků zcela jistě uvidíme hojné buřňáky, příbuzné albatrosů, které si ale většina lidí plete s racky. Stejně tak si s racky mnoho lidí plete štíhlé rybáky se špičatými křídly a ocasními pery uspořádanými do tvaru vidlice. Jedná se o fantastické letce, z nichž rybák arktický přelétá pravidelně obrovskou vzdálenost mezi severní a jižní polární oblastí. Bezpečně je poznáte ve chvíli, kdy se dostanete na jejich hnízdiště. V tu chvíli se totiž stanete hrdiny hororu, kdy desítky a stovky těchto drobných, ale agresívních ptáků na vás začnou pořádat nálety doprovázené šílenými skřeky. Obranou může být dlouhý klacek, treková hůlka nebo třeba i stativ, kterými budete mávat nad sebou. Podobným způsobem si svá hnízda ochraňují i robustní chaluhy, které napadají jiné mořské ptáky.


Velmi pravděpodobně se setkáte i s labutí zpěvnou, která hnízdí jak na březích mořských zálivů, tak i na jezerech ve vnitrozemí. Hojné jsou též husy a kachny. Nejpopulárnějším místem k pozorování zdejší pestré populace kachen je proslulé jezero Mývatn, kam se sjíždějí ornitologové z celého světa pozorovat zdejší rarity. Například hohol severní a kačka strakatá v rámci Evropy hnízdí pouze na Islandu. Nejznámějším druhem kachny je ovšem kajka, jejíž lehké a přitom nesmírně kvalitní peří je vysoce ceněno a používáno pro výplně nejkvalitnějších spacáků a zimních bund.

Některé ptáky člověk spíš uslyší než uvidí. Kulík zlatý se ozývá všude, kde je nízký porost, svým smutným pípáním, ovšem lidem přináší každoročně radost jako posel jara, je totiž jedním z prvních ptáků, kteří na jaře přilétají. Bekasína patří spolu s kulíkem do skupiny bahňáků, která je druhově na Islandu velmi bohatě zastoupena. Bekasínu pravděpodobně nezahlédnete, je dokonale maskovaná a splývá s okolím, ale až ticho a klid prořízne kovově mečivý zvuk, který si nebudete umět ničím vysvětlit a skoro vám bude nahánět hrůzu, je to ona. Bahňákem, kterého budete nejčastěji potkávat i podél silnic, je ústřičník. Černobílý hlučný pták s jasně červenýma nohama a taktéž jasně červeným dlouhým úzkým zobákem.

Když budete dávat pozor při horských túrách, určitě uvidíte sněhokura, příbuzného koroptví, který je tradičním islandským vánočním pokrmem stejně jako u nás kapr nebo jinde krocan. A když budete opravdu pozorní a mít trochu štěstí, zahlédnete raroha, který býval dokonce ve znaku Islandu a po celý středověk ceněným darem pro dánské krále.

Pěvců na Island moc nezalétá. Jednak je oceán pro ně závažnou překážkou a hlavně tato skupina ptáků obvykle hnízdí na stromech, kterých na Islandu zrovna moc není. Z této skupiny nejsnáze uvidíte velkého krkavce, který společně s havranem patří mezi důležité postavy vikingských bájí a legend.

Nejen kameny a trolové

Při cestování po Islandu nebudete nikdy doopravdy sami, i když to tak bude mnohdy vypadat. A ačkoliv většina lidí sem jezdí za geologickými zajímavostmi, tichou mystickou krásu zdejší krajiny bude vždy zdobit bečení ovcí a radostný ptačí zpěv. A bonus navíc – nežijí tu žádní hadi, štíři ani jiní nebezpeční živočichové a dokonce i obtížný hmyz je velmi vzácný.

Autorem článku je Hana Tomsová, průvodkyně cestovní kanceláře Mundo, která pořádá na Island poznávací zájezdy.

Ostrov ledu a ohně, jak bývá Island nazýván, je známý především svojí unikátní krajinou vulkánů, lávových pouští, ledovců, ledovcových řek a jezer. Ve srovnání s těmito úžasnými geologickými fenomény se zdejší živá příroda zdá být poněkud méně zajímavá. Možná už jen proto, že ta neživá tu bývá často až příliš živá. Nenechme se ale mýlit, svět rostlin a zvířat nás na zájezdu na Island bude provázet i na místech, kde bychom to vůbec nečekali.

Co tu tedy žije?

Začněme raději otázkou, která zvířata měla šanci se na ostrov ztracený v severním Atlantiku, mnoho set kilometrů vzdálený od břehů Evropy či Ameriky dostat? Předně to jsou ta zvířata, která sem pro svůj užitek dovezl člověk. A potom ta, kterým pomohla vlastní schopnost létání či plavání. A která z nich měla šanci ve zdejší subarktické krajině, kde zima je výrazně delší než léto, úspěšně přežít? Jen odolné druhy, které se dokázaly přizpůsobit.


Společníci a pomocníci člověka

Vikingové, kteří osídlili ostrov v průběhu 9. a 10. století, si s sebou ze svých domovů ve Skandinávii přivezli veškeré běžné druhy hospodářských zvířat. Ovšem klíčovými pro přežití zdejší lidské populace byly ovce a koně. Zvířetem, které cestovatel potkává nejčastěji, je jednoznačně ovce. Statisíce ovcí se přes léto samostatně, bez lidského dohledu pasou na rozsáhlých územích pobřeží i vnitrozemí. Jsou úplně všude. Na loukách, v horách, v lávových pouštích i na skalnatých srázech. Chráněny kvalitní hustou srstí odolávají větru a dešti po celé léto než jsou na zimu zahnány zpátky do vesnic. Islandské jehněčí je vyhlášené a typickým zdejším suvenýrem jsou oděvy a jejich součásti z ovčí vlny.

Zvířetem, které cestovatele nejvíc uhrane svojí krásou, je islandský kůň. Tito potomci původních vikingských koní až do začátku 20. století sloužili jako jediný zdejší dopravní prostředek. A nutno říct, že maximálně spolehlivý a navíc skromný a odolný s dobráckou povahou. Dokáží se perfektně pohybovat i v kamenitém, lávovém či bažinatém terénu a dokonce bývali používáni k překonávání ledovcových řek. Při cestách po Islandu budete míjet spoustu pastvin se stády těchto nádherných zvířat. Využijete-li nabídku k vyjížďce na hřbetě islandského koně, bude to patřit k vašim největším zážitkům z Islandu. A bát se nemusí ani naprostí začátečníci!

Zajímavostí východního Islandu je výskyt soba. Sobi tu nejsou původní, v době nejtěžších životních podmínek pod nadvládou Dánů a zároveň v období krize zemědělství, kdy silná sopečná činnost zničila pastviny a vyhubila velké procento dobytka, sem byli dovezeni z Laponska. Islanďané je chtěli chovat tradičním způsobem, nicméně úmysl se zcela nevydařil a sobi zde dnes žijí zcela volně. Osamělé kusy nebo menší stáda se často dají pozorovat přímo ze silnice. Také norci byli dovezeni s chovnými úmysly, ovšem zvířata uniklá z kožešinových farem dala vzniknout divoké populaci, která dnes ve velkém plení ptačí hnízda. Vzácně lze norka potkat v okolí vodních toků. Zejména v Reykjavíku je možné se setkat s potomky králíků uprchlých z chovů, kopec Öskjuhlíd s dominantou vodojemu Perlan se jimi po setmění jen hemží.

V okolí lidských sídel a rybářských přístavů se též daří myším, myšicím, krysám a potkanům, které sem člověk zavlekl nechtěně na lodích jako černé pasažéry. Pokud ještě přidáme polární lišku, která je považována za jediný druh suchozemského savce, který zde žil ještě před příchodem člověka, a ledního medvěda, který na ostrov tu a tam připluje na ledové kře ze severnějších oblastí a je poté okamžitě zlikvidován, tak jsme právě vyčerpali seznam zdejších volně žijících suchozemských savců.

Plavci – ryby, velryby a ploutvonožci

Nejjednodušší situaci mají živočichové schopní plavat. Ryb žije ve sladkých vodách ostrova i v okolním oceánu obrovské množství a právě ryby tvoří bohatství Islandu. Rybolov a zpracování ryb je klíčovým odvětvím zdejšího průmyslu, tvoří tři čtvrtiny domácího produktu. Kvůli rybolovu Islanďané vždy váhali vstoupit do Evropské unie, aby jim Unie nezačala diktovat podmínky a limity rybolovu, které by národní hospodářství mohly omezit. Nejdůležitějším z mnoha druhů lovených mořských ryb vždy byla treska, sportovními rybáři je ceněný losos.

Ve vodách kolem Islandu bývaly vždy hojné velryby a lov těchto mořských savců býval součástí živobytí Islanďanů. Ačkoliv se Islanďané snaží hájit své právo na tuto tradici, chápou, že větší ekonomický přínos jim poskytují dnes velmi oblíbené lodní výpravy za pozorováním velryb. Na takovou výpravu je možné se vydat z přístavů v hlavním městě Reykjavíku nebo Húsavíku na severu země. Pokud nebudete mít vyloženě smůlu, můžete se těšit až na čtrnáct druhů delfínů a velryb včetně plejtváka obrovského, největšího savce na Zemi, nebo třeba kosatky. Pozor! Tyto lodní výlety nelze doporučit lidem se sklonem k mořské nemoci, vody severního Atlantiku bývají divoké.

Především na severním pobřeží žijí poměrně velké kolonie tuleňů. Pokud nezamíříte až na sever, zkuste štěstí u populárního ledovcového jezera Jökulsárlón, šance na jejich spatření je vysoká.


Ptáci aneb ráj ornitologů

Jednoznačně nejhojnější skupinou zvířat na Islandu jsou ptáci. Během roku zde můžeme pozorovat téměř 350 ptačích druhů, z nichž ovšem většina sem zalétá jen v letním období kvůli hnízdění a na zimu se opět vrací do jižnějších oblastí. Proč sem vůbec létají, nebylo by jim dobře na jihu po celý rok? To, co je sem táhne jsou dlouhé letní dny. V oblasti rovníku jsou den a noc stejně dlouhé po celý rok, ale islandských téměř 24 hodin v období letního slunovratu je přesně to, co je sem láká. Díky dlouhým dnům mají více času na lov potravy pro sebe a své mladé a tedy větší šanci na úspěšné vyvedené další generace.

Ne všichni ptáci jsou ovšem schopni dlouhých přeletů přes oceán. Nejvíce sem ptáci létají přes Skotsko, což dělá 850 km přes otevřené moře, s minimální možností odpočinku na aspoň malém kousíčku pevniny. Proto se na Island nejlépe dostanou vodní ptáci, kteří zvládnou odpočívat na vodě, pro suchozemské druhy je cesta na Island přece jen dlouhá a riskantní. Není tedy divu, že polovinu zde pravidelně hnízdících druhů tvoří ptáci ze skupin vrubozubých, tj. labutě, husy a kachny, a bahňáků a dále rackové a alky.

Největším magnetem pro cestovatele jsou papuchalkové, kteří hnízdí v obrovských koloniích na strmých pobřežních útesech a jsou nezaměnitelní svým černobílým tělem s plochým barevným zobákem a nemotornou, tučňáky připomínající chůzí. Na celém Islandu a okolních ostrůvcích jich přes léto hnízdí milióny. Najít je ovšem můžeme i na jídelních lístcích mnohých restaurací a jejich podobu nesou i všemožné suvenýry.

Z dalších mořských ptáků zcela jistě uvidíme hojné buřňáky, příbuzné albatrosů, které si ale většina lidí plete s racky. Stejně tak si s racky mnoho lidí plete štíhlé rybáky se špičatými křídly a ocasními pery uspořádanými do tvaru vidlice. Jedná se o fantastické letce, z nichž rybák arktický přelétá pravidelně obrovskou vzdálenost mezi severní a jižní polární oblastí. Bezpečně je poznáte ve chvíli, kdy se dostanete na jejich hnízdiště. V tu chvíli se totiž stanete hrdiny hororu, kdy desítky a stovky těchto drobných, ale agresívních ptáků na vás začnou pořádat nálety doprovázené šílenými skřeky. Obranou může být dlouhý klacek, treková hůlka nebo třeba i stativ, kterými budete mávat nad sebou. Podobným způsobem si svá hnízda ochraňují i robustní chaluhy, které napadají jiné mořské ptáky.


Velmi pravděpodobně se setkáte i s labutí zpěvnou, která hnízdí jak na březích mořských zálivů, tak i na jezerech ve vnitrozemí. Hojné jsou též husy a kachny. Nejpopulárnějším místem k pozorování zdejší pestré populace kachen je proslulé jezero Mývatn, kam se sjíždějí ornitologové z celého světa pozorovat zdejší rarity. Například hohol severní a kačka strakatá v rámci Evropy hnízdí pouze na Islandu. Nejznámějším druhem kachny je ovšem kajka, jejíž lehké a přitom nesmírně kvalitní peří je vysoce ceněno a používáno pro výplně nejkvalitnějších spacáků a zimních bund.

Některé ptáky člověk spíš uslyší než uvidí. Kulík zlatý se ozývá všude, kde je nízký porost, svým smutným pípáním, ovšem lidem přináší každoročně radost jako posel jara, je totiž jedním z prvních ptáků, kteří na jaře přilétají. Bekasína patří spolu s kulíkem do skupiny bahňáků, která je druhově na Islandu velmi bohatě zastoupena. Bekasínu pravděpodobně nezahlédnete, je dokonale maskovaná a splývá s okolím, ale až ticho a klid prořízne kovově mečivý zvuk, který si nebudete umět ničím vysvětlit a skoro vám bude nahánět hrůzu, je to ona. Bahňákem, kterého budete nejčastěji potkávat i podél silnic, je ústřičník. Černobílý hlučný pták s jasně červenýma nohama a taktéž jasně červeným dlouhým úzkým zobákem.

Když budete dávat pozor při horských túrách, určitě uvidíte sněhokura, příbuzného koroptví, který je tradičním islandským vánočním pokrmem stejně jako u nás kapr nebo jinde krocan. A když budete opravdu pozorní a mít trochu štěstí, zahlédnete raroha, který býval dokonce ve znaku Islandu a po celý středověk ceněným darem pro dánské krále.

Pěvců na Island moc nezalétá. Jednak je oceán pro ně závažnou překážkou a hlavně tato skupina ptáků obvykle hnízdí na stromech, kterých na Islandu zrovna moc není. Z této skupiny nejsnáze uvidíte velkého krkavce, který společně s havranem patří mezi důležité postavy vikingských bájí a legend.

Nejen kameny a trolové

Při cestování po Islandu nebudete nikdy doopravdy sami, i když to tak bude mnohdy vypadat. A ačkoliv většina lidí sem jezdí za geologickými zajímavostmi, tichou mystickou krásu zdejší krajiny bude vždy zdobit bečení ovcí a radostný ptačí zpěv. A bonus navíc – nežijí tu žádní hadi, štíři ani jiní nebezpeční živočichové a dokonce i obtížný hmyz je velmi vzácný.

Autorem článku je Hana Tomsová, průvodkyně cestovní kanceláře Mundo, která pořádá na Island poznávací zájezdy.

Perla Ponitria – Brodzany

V strede západného Slovenska, približne na pol ceste medzi mestami
Topoľčany a Partizánske, sa nachádza starobylá obec Brodzany. Leží
v malebnom údolí Tríbečskej hornatiny v povodí rieky Nitry.


V strede západného Slovenska, približne na pol ceste medzi mestami Topoľčany a Partizánske, sa nachádza starobylá obec Brodzany. Leží v malebnom údolí Tríbečskej hornatiny v povodí rieky Nitry. Brodzany patria k najstarším lokalitám na Slovensku. Dnes obec Brodzany, v ktorej žije približne osemsto obyvateľov, láka predovšetkým renesančným kaštieľom zo 17. storočia. Ten je od dopravnej tepny spájajúcej Topoľčany s Partizánskym chránený impozantným anglickým parkom. Kaštieľ patrí pod správu Matice slovenskej, nachádza sa v ňom Literárne múzeum Alexandra Sergejeviča Puškina. Okrem obdobnej inštitúcie v Moldavsku je to jediné múzeum na svete venované tomuto najväčšiemu ruskému básnikovi mimo územia Ruskej federácie. No brodziansky kaštieľ ponúka ešte oveľa viac.

Kaštieľ (zámek)

Predpokladá sa, že dnešný renesančný dvojposchodový kaštieľ zo 17. storočia bol postavený na starších základoch. Podľa prvej písomnej zmienky o obci z roku 1293 patrili Brodzany šľachtickej rodine Brogyánovcov, ktorí tu mali postaviť aj prvý hrádok. Brogyánovcov vo vlastníctve obce i miestneho panského sídla vystriedali Kvassayovci a Forgáchovci, no najvýznamnejšia etapa v živote obce ba aj celého Ponitria nastala, keď v roku 1844 brodzianske panstvo zakúpil rakúsky barón a diplomat Viktor Gustav Vogel von Friesenhof. Kaštieľ bol viackrát prestavaný a upravovaný. Dnes má dvojposchodový štvorkrídlový kaštieľ výrazné hranolové veže a romanticky upravené nádvorie s arkádami. Nádvorie kaštieľa, ktoré bolo ešte za čias Friesenhofovcov otvorené, uzatvorili v 80. rokoch 20. storočia presklenenou strechou. Dnes tomuto priestoru dominuje oproti vchodu zreštaurovaná dvesto rokov stará socha sv. Floriána a po boku moderné súsošie sv. Cyrila a Metoda. Na malom nádvorí, ba aj v celom kaštieli panuje intímna, až domácka, slnečnými lúčmi preteplená atmosféra.

Friesenhofovci a Oldenburgovci


Po zakúpení v roku 1844 barón Gustav Vogel von Friesenhof využíval brodziansky kaštieľ najmä v letných mesiacoch, zimy trávieval vo Viedni, kde vlastnil dom. Dlhé roky pôsobil ako diplomat Rakúsko-uhorskej monarchie najmä v Petrohrade, ale aj v Taliansku, Nemecku, Francúzsku a iných európskych krajinách. Najmä Rusko mu učarovalo a to aj z osobného hľadiska. Oženil sa dvakrát, zakaždým s ruskou šľachtičnou. Prvý krát si vzal za manželku šľachtičnú Natáliu Ivanovnu Ivanovovú, sesternicu Puškinovej manželky, s ktorou mal syna Gregora. Keď barón Gustav Vogel von Friesenhof ovdovel, po čase sa znova oženil s ruskou šľachtičnou, Alexandrou Nikolajevnou Gončarovovou, sestrou manželky básnika Puškina.

Návštevy Puškinovej rodiny v Brodzanoch, ako aj početné spomienkové predmety na veľkého ruského básnika, ktoré tu zostali z pozostalosti Alexandry Nikolajevny, dali vzniknúť puškinovskej tradícii. Literárne múzeum A.S.Puškina sídli v kaštieli od roku 1979. Pravda, mnohé predmety pripomínajúce básnika, resp. jeho švagrinu Alexandru Nikolajevnu /Azju/ boli presunuté po v 50. rokoch 20. storočia pod kuratelou profesora Isačenka do Puškinovho múzea v Moskve. Najvzácnejšie z expozície sú originálne listy z jednotlivých Puškinových rukopisov, obohatené o kresby básnika, Puškin si totiž písanie spestroval aj maľovaním.

Vari najpozoruhodnejšou a aj poslednou majiteľkou kaštieľa v Brodzanoch však bola Natália Vogelová von Friesenhof, dcéra Gustava Friesenhofa a jeho druhej ruskej manželky Alexandry Nikolajevny Gončarovovej. Narodila sa 8. apríla 1854 vo Viedni a zomrela 9. januára 1937 v Brodzanoch. Ako 22– ročná sa vydala za nemeckého vojvodu Elimara Oldenburgského. Natálii sa dostalo vynikajúceho vzdelania. Natália hrala výborne na klavír, spieval a namaľovala viacero veľmi pôsobivých portrétov svojich brodzianskych spoluobčano. Vojvodkyňa Oldenburgová tvorila a vydala hodnotné básne, niektoré aj so sociálnym podtextom, v štýle dekadencie, keď tento básnicky smer bol v Európe ešte len v plienkach..


Podnikateľská a spoločensko-prospešná činnnosť vojvodkyne Natálie von Oldenburgovej spočívala v tom, že priamo v Brodzanoch založila tehelňu, škrobáreň, pivovar ba aj pálenicu, sledovala cieľ, aby Brodzančania neodchádzali z obce za prácou. Založila a z vlastných prostriedkov prevádzkovala tiež ošetrovňu pre chudobných a nevládnych, kde sa aj sama podieľala na liečení. Natália spolu s bratom Gregorom založila v Brodzanoch Úverové družstvo a Potravné družstvo, dala postaviť gazdovské kasíno, ktoré slúžilo na slušné rozptýlenie a vzdelávanie Brodzančanov, zakúpila hudobné nástroje pre miestnu ľudovú hudbu a podporovala rôzne ľudomilné akcie v obci. Obyvatelia Ponitria a najmä Brodzian doteraz s láskou spomínajú na svoju pani Osvícenú alebo Hercočku, ako dobromyseľne nazývali Natáliu von Oldenburgovú.

Posledným majiteľom kaštieľa bol Natáliin vnuk, Juraj Welsburg, ten však kaštieľ opustil pred príchodom frontu na sklonku 2. svetovej vojny. Odvtedy brodziansky kaštieľ chátral až do 70. rokov 20. storočia, kedy prešiel do vlastníctva Slovenskej národnej knižnice v Martine.

Park

Kaštieľ je zo západnej strany obklopený a zároveň chránený impozantným anglickým parkom s rozlohou približne osem hektárov. O jeho zveľadenie a rozšírenie sa postarali najmä Friesenhofovci. V parku okrem cudzokrajných drevín návštevníka bezpochyby očaria umelo vytvorené kaskády na riečke Geradza, kde našli svoj prechodný domov divé kačky z okolia. V zákutiach parku si môže návštevník pri bustách osobností slovenskej a ruskej literatúry oprášiť svoje školské spomienky.

Babylon a Hôrka


V roku 1894 dala vojvodkyňa Natália von Oldenburgová postaviť nad dedinou letohrádok Babylon, ktorý jej slúžil ako letné sídlo. Babylon je v súčasnosti vo veľmi schátralom stave, no i tak sa vyplatí obetovať približne 15 minút chôdze do mierneho svahu a prezrieť si ho. Letohrádok je vo vlastníctve obce Brodzany, no tá nemá dostatočné finančné prostriedky na jeho obnovu. V okolí Babylonu vojvodkyňa zriadila cintorín pre svojich milovaných psíkov a kone, po cintoríne však dnes niet už ani stopy. Hroby jej miláčikov mali dokonca mramorové náhrobné kamene. Neďaleko Babylonu na Hôrke sa nachádza evanjelický kostolík, pod ktorým odpočívajú poslední majitelia brodzianskeho kaštieľa, medzi nimi aj vojvodkyňa Natália s manželom Elimarom, jej rodičia, deti, ba ja vnuk s manželkou.

Podmienky života neboli v minulosti a nie sú ani teraz ideálne, preto duch Natálie von Oldenburgovej nepochybne doteraz bdie nad milovanými Brodzančanmi v zmysle svojej básne Ó keby som mala moc:

Ó keby som mala moc a silu poraziť zlo, vyliečiť či aspoň zmierniť rany utrpenia, chrániť zneužívaných a slabých pred svojvôľou – vtedy želala by som si stať sa nesmrteľná!

Milovníci turistiky môžu obdivovať prekrásnu prírodu okolitých lesov s najvyšším kopcom Osečný s výškou 553 m ako aj panoramatický výhľad z malebnej lúky na štáloch Hlboké.

V kaštieli sa diali veci…

Šijací stroj

Nie vždy sa človeku všetko vydarí, no na druhej strane, nie je všetko len čierne či len biele. Zdá sa, že to platilo aj pre Natáliu Oldenburgovú. Hoci vynikala mnohými duševnými darmi, ba aj značnou fyzickou príťažlivosťou, ešte v roku 1905 ju americké noviny The New Times v súvislosti so súdne vznesenými nárokmi jej syna Alexandra na oldenburgský trón po otcovi spomínajú ako „belle od Vienna society“ (krásavica viedenskej spoločnosti), v rodinnom a osobnom živote kráčala často po tŕnistých chodníkoch. Ako 41– ročná ovdovela, o šesť rokov nato jej zomrela v mladom veku dcéra Friederike na vtedy zákernú tuberkulózu a syn Alexander sa neveľmi vydaril. Ani nie osemnásťročný sa zahľadel do 33– ročnej kaštielskej slúžky Kataríny Drobcovej a stal sa otcom. Slúžku odpratala majórdomka Rosa Wintersteinová do rodných Liešťan (obec pri Valašskej Belej) a konšpiratívne zariadila, aby sa okolie nedozvedelo, kde dotyčná slúžila a už vôbec nie meno otca. Alexander, hoci očividne ľahtikár, však nebol celkom tvrdého srdca. V príslušnom čase bol zvedavý na plod svojej náklonnosti a za pôrod matke poslal šijací stroj značky Singer. Písal sa rok 1897, pre chudobnejšie vrstvy šlo nepochybne o hodnotný dar. Alexander chcel týmto možno aj umožniť objektu svojho prechodného záujmu (lebo podobných záujmov mal vraj neskôr ešte viac ako dosť) určitý zdroj zárobku, lebo matka sa viac v kaštieli nemohla ukázať. Potomkovia Alexandrovho ľavobočka, Heleny Drobcovej, darovali pred niekoľkými rokmi „singerku“, mimochodom, stále ešte funkčnú, ako exponát do brodzianskeho kaštieľa. Natália zanedlho po tejto udalosti prijala od svojej oldenburgskej rodiny pre syna grófsky titul a umiestnila ho osobnej gardy pruského kráľa, aby sa naučil disciplíne a poriadku. Zo spomienok viacerých spriatelených rodín vyplýva, že ani tento krok mladému búrlivákovi veľmi nepomohol.

Sézam, otvor sa! aj v Brodzanoch

Po skončení 2. svetovej vojny bola na brodzianske panstvo aj so všetkými prevádzkami uvalená národná správa, keďže posledný majiteľ kaštieľa Juraj Welsburg, vnuk Natálie Oldenburgovej, Brodzany chvatne opustil pred príchodom frontu. Štátom dosadený správca aj s manželkou bývali v kaštieli. Istého dňa správca Prosek odišiel hneď ráno za povinnosťami a mal sa vrátiť až večer. Pani Proseková zostala doma- v kaštieli a venovala sa svojim činnostiam. Poobede si zdriemla v ktoromsi salóne na poschodí. Nie je jasné, či v polosne, či už priamo bdela, no podľa jej vlastného rozprávania zrazu zbadala, ako sa stena naproti nej otvorila. Do miestnosti začali vstupovať dámy v krinolínach s vysokými nakaderavenými účesmi a páni vo frakoch. Posledný šiel akýsi starší muž so šedivou bradou a monoklom na očiach. Zastal, poobzeral sa po miestnosti a povedal: „Zmenilo sa to tu, veľa toho prestavali, no stále je tu rovnako krásne.“ Potom podišiel k náprotivnej stene, poklopal na ňu paličkou, tá sa otvorila a defilé hostí zmizlo v jej útrobách. Ešte toho dňa rodina správcu opustila nielen kaštieľ no aj Brodzany.


V strede západného Slovenska, približne na pol ceste medzi mestami Topoľčany a Partizánske, sa nachádza starobylá obec Brodzany. Leží v malebnom údolí Tríbečskej hornatiny v povodí rieky Nitry. Brodzany patria k najstarším lokalitám na Slovensku. Dnes obec Brodzany, v ktorej žije približne osemsto obyvateľov, láka predovšetkým renesančným kaštieľom zo 17. storočia. Ten je od dopravnej tepny spájajúcej Topoľčany s Partizánskym chránený impozantným anglickým parkom. Kaštieľ patrí pod správu Matice slovenskej, nachádza sa v ňom Literárne múzeum Alexandra Sergejeviča Puškina. Okrem obdobnej inštitúcie v Moldavsku je to jediné múzeum na svete venované tomuto najväčšiemu ruskému básnikovi mimo územia Ruskej federácie. No brodziansky kaštieľ ponúka ešte oveľa viac.

Kaštieľ (zámek)

Predpokladá sa, že dnešný renesančný dvojposchodový kaštieľ zo 17. storočia bol postavený na starších základoch. Podľa prvej písomnej zmienky o obci z roku 1293 patrili Brodzany šľachtickej rodine Brogyánovcov, ktorí tu mali postaviť aj prvý hrádok. Brogyánovcov vo vlastníctve obce i miestneho panského sídla vystriedali Kvassayovci a Forgáchovci, no najvýznamnejšia etapa v živote obce ba aj celého Ponitria nastala, keď v roku 1844 brodzianske panstvo zakúpil rakúsky barón a diplomat Viktor Gustav Vogel von Friesenhof. Kaštieľ bol viackrát prestavaný a upravovaný. Dnes má dvojposchodový štvorkrídlový kaštieľ výrazné hranolové veže a romanticky upravené nádvorie s arkádami. Nádvorie kaštieľa, ktoré bolo ešte za čias Friesenhofovcov otvorené, uzatvorili v 80. rokoch 20. storočia presklenenou strechou. Dnes tomuto priestoru dominuje oproti vchodu zreštaurovaná dvesto rokov stará socha sv. Floriána a po boku moderné súsošie sv. Cyrila a Metoda. Na malom nádvorí, ba aj v celom kaštieli panuje intímna, až domácka, slnečnými lúčmi preteplená atmosféra.

Friesenhofovci a Oldenburgovci


Po zakúpení v roku 1844 barón Gustav Vogel von Friesenhof využíval brodziansky kaštieľ najmä v letných mesiacoch, zimy trávieval vo Viedni, kde vlastnil dom. Dlhé roky pôsobil ako diplomat Rakúsko-uhorskej monarchie najmä v Petrohrade, ale aj v Taliansku, Nemecku, Francúzsku a iných európskych krajinách. Najmä Rusko mu učarovalo a to aj z osobného hľadiska. Oženil sa dvakrát, zakaždým s ruskou šľachtičnou. Prvý krát si vzal za manželku šľachtičnú Natáliu Ivanovnu Ivanovovú, sesternicu Puškinovej manželky, s ktorou mal syna Gregora. Keď barón Gustav Vogel von Friesenhof ovdovel, po čase sa znova oženil s ruskou šľachtičnou, Alexandrou Nikolajevnou Gončarovovou, sestrou manželky básnika Puškina.

Návštevy Puškinovej rodiny v Brodzanoch, ako aj početné spomienkové predmety na veľkého ruského básnika, ktoré tu zostali z pozostalosti Alexandry Nikolajevny, dali vzniknúť puškinovskej tradícii. Literárne múzeum A.S.Puškina sídli v kaštieli od roku 1979. Pravda, mnohé predmety pripomínajúce básnika, resp. jeho švagrinu Alexandru Nikolajevnu /Azju/ boli presunuté po v 50. rokoch 20. storočia pod kuratelou profesora Isačenka do Puškinovho múzea v Moskve. Najvzácnejšie z expozície sú originálne listy z jednotlivých Puškinových rukopisov, obohatené o kresby básnika, Puškin si totiž písanie spestroval aj maľovaním.

Vari najpozoruhodnejšou a aj poslednou majiteľkou kaštieľa v Brodzanoch však bola Natália Vogelová von Friesenhof, dcéra Gustava Friesenhofa a jeho druhej ruskej manželky Alexandry Nikolajevny Gončarovovej. Narodila sa 8. apríla 1854 vo Viedni a zomrela 9. januára 1937 v Brodzanoch. Ako 22– ročná sa vydala za nemeckého vojvodu Elimara Oldenburgského. Natálii sa dostalo vynikajúceho vzdelania. Natália hrala výborne na klavír, spieval a namaľovala viacero veľmi pôsobivých portrétov svojich brodzianskych spoluobčano. Vojvodkyňa Oldenburgová tvorila a vydala hodnotné básne, niektoré aj so sociálnym podtextom, v štýle dekadencie, keď tento básnicky smer bol v Európe ešte len v plienkach..


Podnikateľská a spoločensko-prospešná činnnosť vojvodkyne Natálie von Oldenburgovej spočívala v tom, že priamo v Brodzanoch založila tehelňu, škrobáreň, pivovar ba aj pálenicu, sledovala cieľ, aby Brodzančania neodchádzali z obce za prácou. Založila a z vlastných prostriedkov prevádzkovala tiež ošetrovňu pre chudobných a nevládnych, kde sa aj sama podieľala na liečení. Natália spolu s bratom Gregorom založila v Brodzanoch Úverové družstvo a Potravné družstvo, dala postaviť gazdovské kasíno, ktoré slúžilo na slušné rozptýlenie a vzdelávanie Brodzančanov, zakúpila hudobné nástroje pre miestnu ľudovú hudbu a podporovala rôzne ľudomilné akcie v obci. Obyvatelia Ponitria a najmä Brodzian doteraz s láskou spomínajú na svoju pani Osvícenú alebo Hercočku, ako dobromyseľne nazývali Natáliu von Oldenburgovú.

Posledným majiteľom kaštieľa bol Natáliin vnuk, Juraj Welsburg, ten však kaštieľ opustil pred príchodom frontu na sklonku 2. svetovej vojny. Odvtedy brodziansky kaštieľ chátral až do 70. rokov 20. storočia, kedy prešiel do vlastníctva Slovenskej národnej knižnice v Martine.

Park

Kaštieľ je zo západnej strany obklopený a zároveň chránený impozantným anglickým parkom s rozlohou približne osem hektárov. O jeho zveľadenie a rozšírenie sa postarali najmä Friesenhofovci. V parku okrem cudzokrajných drevín návštevníka bezpochyby očaria umelo vytvorené kaskády na riečke Geradza, kde našli svoj prechodný domov divé kačky z okolia. V zákutiach parku si môže návštevník pri bustách osobností slovenskej a ruskej literatúry oprášiť svoje školské spomienky.

Babylon a Hôrka


V roku 1894 dala vojvodkyňa Natália von Oldenburgová postaviť nad dedinou letohrádok Babylon, ktorý jej slúžil ako letné sídlo. Babylon je v súčasnosti vo veľmi schátralom stave, no i tak sa vyplatí obetovať približne 15 minút chôdze do mierneho svahu a prezrieť si ho. Letohrádok je vo vlastníctve obce Brodzany, no tá nemá dostatočné finančné prostriedky na jeho obnovu. V okolí Babylonu vojvodkyňa zriadila cintorín pre svojich milovaných psíkov a kone, po cintoríne však dnes niet už ani stopy. Hroby jej miláčikov mali dokonca mramorové náhrobné kamene. Neďaleko Babylonu na Hôrke sa nachádza evanjelický kostolík, pod ktorým odpočívajú poslední majitelia brodzianskeho kaštieľa, medzi nimi aj vojvodkyňa Natália s manželom Elimarom, jej rodičia, deti, ba ja vnuk s manželkou.

Podmienky života neboli v minulosti a nie sú ani teraz ideálne, preto duch Natálie von Oldenburgovej nepochybne doteraz bdie nad milovanými Brodzančanmi v zmysle svojej básne Ó keby som mala moc:

Ó keby som mala moc a silu poraziť zlo, vyliečiť či aspoň zmierniť rany utrpenia, chrániť zneužívaných a slabých pred svojvôľou – vtedy želala by som si stať sa nesmrteľná!

Milovníci turistiky môžu obdivovať prekrásnu prírodu okolitých lesov s najvyšším kopcom Osečný s výškou 553 m ako aj panoramatický výhľad z malebnej lúky na štáloch Hlboké.

V kaštieli sa diali veci…

Šijací stroj

Nie vždy sa človeku všetko vydarí, no na druhej strane, nie je všetko len čierne či len biele. Zdá sa, že to platilo aj pre Natáliu Oldenburgovú. Hoci vynikala mnohými duševnými darmi, ba aj značnou fyzickou príťažlivosťou, ešte v roku 1905 ju americké noviny The New Times v súvislosti so súdne vznesenými nárokmi jej syna Alexandra na oldenburgský trón po otcovi spomínajú ako „belle od Vienna society“ (krásavica viedenskej spoločnosti), v rodinnom a osobnom živote kráčala často po tŕnistých chodníkoch. Ako 41– ročná ovdovela, o šesť rokov nato jej zomrela v mladom veku dcéra Friederike na vtedy zákernú tuberkulózu a syn Alexander sa neveľmi vydaril. Ani nie osemnásťročný sa zahľadel do 33– ročnej kaštielskej slúžky Kataríny Drobcovej a stal sa otcom. Slúžku odpratala majórdomka Rosa Wintersteinová do rodných Liešťan (obec pri Valašskej Belej) a konšpiratívne zariadila, aby sa okolie nedozvedelo, kde dotyčná slúžila a už vôbec nie meno otca. Alexander, hoci očividne ľahtikár, však nebol celkom tvrdého srdca. V príslušnom čase bol zvedavý na plod svojej náklonnosti a za pôrod matke poslal šijací stroj značky Singer. Písal sa rok 1897, pre chudobnejšie vrstvy šlo nepochybne o hodnotný dar. Alexander chcel týmto možno aj umožniť objektu svojho prechodného záujmu (lebo podobných záujmov mal vraj neskôr ešte viac ako dosť) určitý zdroj zárobku, lebo matka sa viac v kaštieli nemohla ukázať. Potomkovia Alexandrovho ľavobočka, Heleny Drobcovej, darovali pred niekoľkými rokmi „singerku“, mimochodom, stále ešte funkčnú, ako exponát do brodzianskeho kaštieľa. Natália zanedlho po tejto udalosti prijala od svojej oldenburgskej rodiny pre syna grófsky titul a umiestnila ho osobnej gardy pruského kráľa, aby sa naučil disciplíne a poriadku. Zo spomienok viacerých spriatelených rodín vyplýva, že ani tento krok mladému búrlivákovi veľmi nepomohol.

Sézam, otvor sa! aj v Brodzanoch

Po skončení 2. svetovej vojny bola na brodzianske panstvo aj so všetkými prevádzkami uvalená národná správa, keďže posledný majiteľ kaštieľa Juraj Welsburg, vnuk Natálie Oldenburgovej, Brodzany chvatne opustil pred príchodom frontu. Štátom dosadený správca aj s manželkou bývali v kaštieli. Istého dňa správca Prosek odišiel hneď ráno za povinnosťami a mal sa vrátiť až večer. Pani Proseková zostala doma- v kaštieli a venovala sa svojim činnostiam. Poobede si zdriemla v ktoromsi salóne na poschodí. Nie je jasné, či v polosne, či už priamo bdela, no podľa jej vlastného rozprávania zrazu zbadala, ako sa stena naproti nej otvorila. Do miestnosti začali vstupovať dámy v krinolínach s vysokými nakaderavenými účesmi a páni vo frakoch. Posledný šiel akýsi starší muž so šedivou bradou a monoklom na očiach. Zastal, poobzeral sa po miestnosti a povedal: „Zmenilo sa to tu, veľa toho prestavali, no stále je tu rovnako krásne.“ Potom podišiel k náprotivnej stene, poklopal na ňu paličkou, tá sa otvorila a defilé hostí zmizlo v jej útrobách. Ešte toho dňa rodina správcu opustila nielen kaštieľ no aj Brodzany.