Nejdříve ostrov objevili mírumilovní Arawakové, později mnohem militantnější Caribové. O přesném datu objevu tohoto karibského ostrova bělochy kupodivu nemáme přesné údaje. Řada historiků je přesvědčena o tom, že ostrov poprvé spatřil v roce 1499 Kolumbův navigátor Juan de la Cosa, další sází přímo na Kolumba a 13. prosinec roku 1502, jiní zase tvrdí, že to byli sice Španělé, ale o něco později. Každopádně s příchodem Evropanů zmizel původní název Hewanorra.
Dobrých 80 let ostrov využívali jen piráti, následovalo několik pokusů o trvalé osídlení, ale Karibové byli vždy proti. Úspěch měla až v roce 1651 francouzská výprava z blízkého Martiniku, která si navíc úspěch pojistila hned dvakrát – první budovou byla pořádná vojenská pevnost a vedoucí výpravy si vzal Indiánku za ženu. Kolonisté brzy začali expandovat a první město stojí v podobě dnešního Castries dodnes.
{{reklama()}}
Potom se už opakovala historie ostatních ostrovů, St. Lucia se začala líbit každému a bojů mezi Angličany a Francouzi bylo během 100 let tolik, že ostrov měnil své pány hned 14×. Nakonec připadl Pařížskou smlouvou z roku 1763 Francii. Klid ale dlouho nevydržel a boje trvaly až do roku 1814, kdy novou Pařížskou smlouvou ostrov připadl pro změnu Británii.
Tohle nekonečné střídání evropských pánů nacházíme dodnes na každém kroku. Jezdí se vlevo a o páté začnou v hotelech nabízet čaj a keksy. Na druhé straně ale domorodci sice mluví anglicky, ale mezi s sebou používají patois, který je založen na francouzštině. A vesnice nesou názvy jako Vieux Fort nebo Soufriere.
Drahý ráj
St. Lucia dnes patří mezi oblíbené turistické destinace, paradoxně však již před mnoha lety vsadila na luxusní resorty typu All inclusive. Tam sice skutečně nebudeme muset nic platit (na rozdíl třeba od Mexika zde nějaké to dýško vysloveně zakazují), zato se nám ovšem protočí panenky při placení celkového účtu. Pět set dolarů za pokoj není nic neobvyklého a znamená spíše spodní cenovou hladinu.
Podobné hotely dnes mají na ostrově většinu, což pomalu ale jistě začíná místním obchodníkům pít krev, protože jim konečně dochází, že většinu peněz spolknou spíše zahraniční cestovní kanceláře a zbytek zahraniční majitelé rezortů. Hýčkaní turisté často rezort vůbec neopustí, takže místním obchodům zbývají oči pro pláč. Snaží se to proto vynahradit jinak – na ostrově by hostům nejraději účtovali i vánek a šplouchání moře. Na plážích jsou turisté vystaveni neustálému dotírání prodavačů, každý taxík či mikrobus s turisty opakovaně zastavuje na místech, kde je parkoviště do posledního centimetru obsazeno prodavači agresivně nabízejícími turistický šunt, takže z vyhlídky toho moc nebude. Navíc nás řidič či průvodce bude celou cestu krmit tím, jak manželka/dcera/maminka má rakovinu a kolik léčba, kterou musí podstupovat na Martiniku, stojí. Když už jsem to slyšel během prvního týdne potřetí, musel jsem se začít smát.
Prášky do kapsy
Doprava je poněkud speciální – ostrov je velice hornatý, takže rovné úseky silnice jsou vzácné. Když k tomu přidáme jízdu vlevo, je jasné, že mimo Angličanů se nikdo do pronájmu aut nehrne. Do většiny rezortů nás sice dopraví zdarma, součástí rezervace ale bývá varování o tom, že prášky proti mořské nemoci jsou nezbytností. Pro ty více zvracející nešťastníky potom existuje možnost dopravy do lepších hotelů pomocí vrtulníku. Nabídky cestovních kanceláří nejsou nejlepší, pokud je nás víc, vyplatí se domluva s nějakým taxíkářem, anglicky umí každý. Ale pozor, cenu přesně dohodnout předem.
A když už jsme u toho letiště: pro českého turistu je příjemná skutečnost, že na St. Lucii konečně nepotřebujeme vízum. To potěší zejména ty, kteří ostrov využívali jako mezičlánek pro putování po dalších ostrovech. Dříve nutné vízum totiž bývalo platné jen pro jeden vstup, takže zpátky jsme museli buď jinudy, nebo platit dvakrát. Letiště jsou navíc na ostrově dvě, mezinárodní a lokální, a vzdálenost mezi nimi je velká.
Největší trhák
Pro turisty bývá největším lákadlem sopka Qualibou, téměř výhradně inzerovaná jako jediná aktivní drive-in sopka na světě. Samozřejmě to není tak docela pravda. Jednak to co vidíme, vlastně aktivní sopka není, a potom si autem neprojedeme sopkou, ale dostaneme se akorát na parkoviště. Dál se mezi smrdutými sirnými výpary budeme pohybovat v zástupu turistů. Kdysi jsme se mohli pohybovat volně, potom se ale jeden průvodce propadl tenkou slupkou do horké vody a tak turistům courání zatrhli. Co dnes uvidíme, budou jezírka vařícího se bahna, místa odkud z nitra země vystupuje horká pára a několik míst, která síra zabarvila do žluta. Kdo má zájem a čas, může si o kus dál dopřát koupel v sirných jezírkách. Zajímavé to tady rozhodně je, ale kdo čekal nějaký vulkán jako hrom, bude zklamán.
Jet nebo nejet
Ostrov si naši návštěvu určitě zaslouží, ať už se hodláme válet u bazénu (díky hornatému ostrovu nemá každý rezort přístup k moři nebo se často alespoň pořádně projdeme) nebo po ostrově skutečně putovat či dokonce šplhat na jeden z dvojice Pitonů. K tomu ovšem budeme potřebovat nejen povolení, ale i oficiálního průvodce, jedná se přece jenom o solidní sportovní výkon. Musíme ale počítat s tím, že všechno je opravdu spíše na drahé straně. Odměnou ale bude nejen krásná příroda, ale i vynikající jídlo. Pro to ale budeme muset rezorty s all inclusive opustit. Rozhodnutí přijet na návštěvu jsem rozhodně nelitoval, ale opakovat tuto expedici asi nebudu. Karibik rozhodně nabízí cenově dostupnější a v podstatě i zajímavější ostrovy.
Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.
Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.
Nejdříve ostrov objevili mírumilovní Arawakové, později mnohem militantnější Caribové. O přesném datu objevu tohoto karibského ostrova bělochy kupodivu nemáme přesné údaje. Řada historiků je přesvědčena o tom, že ostrov poprvé spatřil v roce 1499 Kolumbův navigátor Juan de la Cosa, další sází přímo na Kolumba a 13. prosinec roku 1502, jiní zase tvrdí, že to byli sice Španělé, ale o něco později. Každopádně s příchodem Evropanů zmizel původní název Hewanorra.
Dobrých 80 let ostrov využívali jen piráti, následovalo několik pokusů o trvalé osídlení, ale Karibové byli vždy proti. Úspěch měla až v roce 1651 francouzská výprava z blízkého Martiniku, která si navíc úspěch pojistila hned dvakrát – první budovou byla pořádná vojenská pevnost a vedoucí výpravy si vzal Indiánku za ženu. Kolonisté brzy začali expandovat a první město stojí v podobě dnešního Castries dodnes.
{{reklama()}}
Potom se už opakovala historie ostatních ostrovů, St. Lucia se začala líbit každému a bojů mezi Angličany a Francouzi bylo během 100 let tolik, že ostrov měnil své pány hned 14×. Nakonec připadl Pařížskou smlouvou z roku 1763 Francii. Klid ale dlouho nevydržel a boje trvaly až do roku 1814, kdy novou Pařížskou smlouvou ostrov připadl pro změnu Británii.
Tohle nekonečné střídání evropských pánů nacházíme dodnes na každém kroku. Jezdí se vlevo a o páté začnou v hotelech nabízet čaj a keksy. Na druhé straně ale domorodci sice mluví anglicky, ale mezi s sebou používají patois, který je založen na francouzštině. A vesnice nesou názvy jako Vieux Fort nebo Soufriere.
Drahý ráj
St. Lucia dnes patří mezi oblíbené turistické destinace, paradoxně však již před mnoha lety vsadila na luxusní resorty typu All inclusive. Tam sice skutečně nebudeme muset nic platit (na rozdíl třeba od Mexika zde nějaké to dýško vysloveně zakazují), zato se nám ovšem protočí panenky při placení celkového účtu. Pět set dolarů za pokoj není nic neobvyklého a znamená spíše spodní cenovou hladinu.
Podobné hotely dnes mají na ostrově většinu, což pomalu ale jistě začíná místním obchodníkům pít krev, protože jim konečně dochází, že většinu peněz spolknou spíše zahraniční cestovní kanceláře a zbytek zahraniční majitelé rezortů. Hýčkaní turisté často rezort vůbec neopustí, takže místním obchodům zbývají oči pro pláč. Snaží se to proto vynahradit jinak – na ostrově by hostům nejraději účtovali i vánek a šplouchání moře. Na plážích jsou turisté vystaveni neustálému dotírání prodavačů, každý taxík či mikrobus s turisty opakovaně zastavuje na místech, kde je parkoviště do posledního centimetru obsazeno prodavači agresivně nabízejícími turistický šunt, takže z vyhlídky toho moc nebude. Navíc nás řidič či průvodce bude celou cestu krmit tím, jak manželka/dcera/maminka má rakovinu a kolik léčba, kterou musí podstupovat na Martiniku, stojí. Když už jsem to slyšel během prvního týdne potřetí, musel jsem se začít smát.
Prášky do kapsy
Doprava je poněkud speciální – ostrov je velice hornatý, takže rovné úseky silnice jsou vzácné. Když k tomu přidáme jízdu vlevo, je jasné, že mimo Angličanů se nikdo do pronájmu aut nehrne. Do většiny rezortů nás sice dopraví zdarma, součástí rezervace ale bývá varování o tom, že prášky proti mořské nemoci jsou nezbytností. Pro ty více zvracející nešťastníky potom existuje možnost dopravy do lepších hotelů pomocí vrtulníku. Nabídky cestovních kanceláří nejsou nejlepší, pokud je nás víc, vyplatí se domluva s nějakým taxíkářem, anglicky umí každý. Ale pozor, cenu přesně dohodnout předem.
A když už jsme u toho letiště: pro českého turistu je příjemná skutečnost, že na St. Lucii konečně nepotřebujeme vízum. To potěší zejména ty, kteří ostrov využívali jako mezičlánek pro putování po dalších ostrovech. Dříve nutné vízum totiž bývalo platné jen pro jeden vstup, takže zpátky jsme museli buď jinudy, nebo platit dvakrát. Letiště jsou navíc na ostrově dvě, mezinárodní a lokální, a vzdálenost mezi nimi je velká.
Největší trhák
Pro turisty bývá největším lákadlem sopka Qualibou, téměř výhradně inzerovaná jako jediná aktivní drive-in sopka na světě. Samozřejmě to není tak docela pravda. Jednak to co vidíme, vlastně aktivní sopka není, a potom si autem neprojedeme sopkou, ale dostaneme se akorát na parkoviště. Dál se mezi smrdutými sirnými výpary budeme pohybovat v zástupu turistů. Kdysi jsme se mohli pohybovat volně, potom se ale jeden průvodce propadl tenkou slupkou do horké vody a tak turistům courání zatrhli. Co dnes uvidíme, budou jezírka vařícího se bahna, místa odkud z nitra země vystupuje horká pára a několik míst, která síra zabarvila do žluta. Kdo má zájem a čas, může si o kus dál dopřát koupel v sirných jezírkách. Zajímavé to tady rozhodně je, ale kdo čekal nějaký vulkán jako hrom, bude zklamán.
Jet nebo nejet
Ostrov si naši návštěvu určitě zaslouží, ať už se hodláme válet u bazénu (díky hornatému ostrovu nemá každý rezort přístup k moři nebo se často alespoň pořádně projdeme) nebo po ostrově skutečně putovat či dokonce šplhat na jeden z dvojice Pitonů. K tomu ovšem budeme potřebovat nejen povolení, ale i oficiálního průvodce, jedná se přece jenom o solidní sportovní výkon. Musíme ale počítat s tím, že všechno je opravdu spíše na drahé straně. Odměnou ale bude nejen krásná příroda, ale i vynikající jídlo. Pro to ale budeme muset rezorty s all inclusive opustit. Rozhodnutí přijet na návštěvu jsem rozhodně nelitoval, ale opakovat tuto expedici asi nebudu. Karibik rozhodně nabízí cenově dostupnější a v podstatě i zajímavější ostrovy.
Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.
Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.
