Ideální dovolená? Řecko Vás rozhodně nezklame!

Pokud rádi cestujete, ale zatím jste se nepodívali do Řecka, možná je
načase to změnit. Vždyť v Evropě byste nalezli jen málo tak
populárních destinací, které lákají turisty z celého světa.

Pokud rádi cestujete, ale zatím jste se nepodívali do Řecka, možná je načase to změnit. Vždyť v Evropě byste nalezli jen málo tak populárních destinací, které lákají turisty z celého světa.


Ještě než vyrazíte za řeckým sluncem…

Vyrazit do Řecka, to znamená vyrazit za historií, překrásnou přírodou, sluncem a nádhernými plážemi. Jestliže alespoň zvažujete, že se ještě letos anebo napřesrok do této jihoevropské země rovněž vydáte, bude se Vám jistě hodit několik důležitých informací.

  • Dovolená v Řecku. Na rozdíl od mnoha jiných určitě nepatří k nejdražším a navíc lze ušetřit nemalé finanční částky. Ptáte se jak? Můžete využít nabídky Firstminute či Lastminute Řecko, a to např. na Greece-tours.cz.
  • Ubytování v Řecku. Chystáte-li se vyrazit individuálně, bydlení je vhodné vyřešit ještě před odjezdem. Řecko nabízí jak luxusní hotely v centrech měst, tak rustikální hotýlky prakticky mimo veškerý shon. Záleží tedy na vašich preferencích, ale také na finančních možnostech.
  • Poznávejte Řecko. Jak už jsme naznačili, tato turistická destinaci je ideální nejen pro relaxaci, ale také k poznávání. Pokud máte rádi aktivní dovolenou, prohlédněte si některé poznávací zájezdy Řecko a jistě naleznete takový, jenž Vám padne do oka.
  • Cestování s dětmi. Dovolená s celou rodinou přináší všem jejím aktérům úžasné zážitky. Chcete-li i Vy vyrazit mimo hranice České republiky s dětmi, právě Řecko Vám můžeme jen a jen doporučit.
  • Cílové destinace: Řecko nabízí mnoho zajímavých míst jak na evropské pevnině (Athény, Olympská riviéra či poloostrov Chalkidiki), tak na přilehlých ostrovech. Vždyť komu by něco neříkal ostrov Kréta, Lesbos, Rhodos, Lefkada anebo ostrov Mykonos. Stačí si pouze vybrat!

Na návštěvě u volyňských Čechů

Jen pár minut jízdy od konečné stanice metra velkoměsto vystřídá
rozlehlý borovicový les, za nímž čeká běžný ukrajinský venkov.
Přejíždíme hranice Kyjevské oblasti a dostáváme se do oblasti
Žitomirské, na historické území Volyně.

Přestože sem vede dobrá silnice a vzdálenost činí zhruba sto padesát kilometrů, autobus z Kyjeva do Korostenu jede něco kolem tří hodin. Část času ale zabere čekání na další zastávce ještě v Kyjevu nedaleko autobusového nádraží, kde jsme s kamarádem Mikem do autobusu nastoupili. Jen pár minut jízdy od konečné stanice metra velkoměsto vystřídá rozlehlý borovicový les, za nímž čeká běžný ukrajinský venkov. Přejíždíme hranice Kyjevské oblasti a dostáváme se do oblasti Žitomirské, na historické území Volyně.


V Korostenu nakupujeme jídlo a stavíme se v kavárně na pozdním obědě. Potom najdeme maršrutku, které nás doveze na křižovatku k hlavní silnici, po které jsme přijeli. Zde stopujeme auto, které nás sveze až na kraj vesnice Malá Zubovština.

Ještě před dvaceti čtyřmi lety zde žili převážně volyňští Češi, dnes tu bydlí hlavně Ukrajinci a Čechů zde zůstala jen hrstka. A právě tuto hrstku jsme se sem vypravili najít. Na první pohled je zde patrná chudoba, cesty jsou prašné nebo poctivě vydlážděné, ale již před mnoha desetiletími. Na některých místech na ulici potkáváme slepice, husy či krůty. Po pár minutách potkáváme první lidi, snažíme se zeptat, jestli zde žijí nějací Češi, ale paní nám nerozumí. Teprve na druhý pokus se dozvídáme, že zde opravdu několik Čechů je, jedna babička bydlí kousek odtud. Paní pohotově zavolá na asi desetiletého kluka, který se zrovna okolo nás projíždí na kole, aby nás k ní dovedl. Ukrajinské děti mají tři měsíce prázdnin, ale málo možností, čím je naplnit. Chlapec má spoustu času, nijak ho nezdržujeme a jdeme s ním.


„Přijeli Češi!“ křičí kluk na paní sedící před svojí chalupou. Babička se nejprve diví, co se to děje, jezdí za ní jen příbuzní a ti tu už nedávno byli a dnes nikoho nečekala. Představujeme se a mluvíme o tom, proč jsme do vesnice přijeli. Babička nám říká, že se jmenuje Nováková, což mezi volyňskými Čechy bylo příjmení rozšířené podobně jako v Čechách. Vypráví nám o své rodině žijící v České republice a pak se zvedne, aby nás zavedla na hřbitov. Tam nacházíme starší nápisy v češtině a novější většinou již v ukrajinštině. Paní Nováková ukazuje hroby své rodiny a několika ve vesnici vážených lidí, jako byl třeba oblíbený lékař, který zde mnoho let působil. Paní Nováková nás vede do domu nedaleko za hřbitovem, kde žije další Česka, paní Ema.

Kdo zůstal po Černobylu

Ema nás ochotně vítá u sebe doma a ukazuje, že si máme jít do obýváku, kde nás usazuje na gauč. Chvíli si povídáme a seznamuje se jejím manželem, Ukrajincem Olegem. Oleg nám daruje svou sbírku básní, kterou bohužel kvůli ukrajinskému jazyku nejsme schopni docenit, a chlubí se svými povídkami otisknutými v lokálním tisku. Ema s námi příliš dlouho neposedí, míří do kuchyně podívat se, čím by nás mohla pohostit. Dostáváme bůček s hořčicí, rýži, kousek sladkého červeného vína, vyrobeného někým ze sousedství, i čaj se sušenkami. Zatímco si pochutnáváme na neplánované hostině, ohřívá naše hostitelka vodu, abychom mohli na závěr parného dne ze sebe smýt pot. Do domu není zaveden vodovod, voda se musí tahat vědrem ze studny a ohřát elektřinou. Po večeři se na předzahrádce teplou vodou z lavoru a houbičkou s mýdlem umyjeme a potom nás Ema bere na krátkou procházku vesnicí.


Jdeme se ještě jednou podívat na hřbitov, kde nám Ema ukazuje hroby svých rodinných příslušníků a vypráví staré vzpomínky. Postupně se také dozvídáme i něco o slavné historii Čechů na Volyni. Na jejich příchod z vesnic okolo Hradecka v roce 1870 ani na období první poloviny dvacátého století si paní Ema nevzpomíná, narodila se až v době druhé světové války, ale dosti dobře si pamatuje na klíčovou událost v dějinách volyňských Čechů. Přibližně sto kilometrů od Malé Zubovštiny stála černobylská elektrárna. Poté, co v roce 1986 došlo k její havárii, stala se vlivem povětrnostních podmínek právě oblast, kde se vesnice nachází, jednou z nejvíce postižených radioaktivním zamořením. V prvních dnech oficiální místa informaci o katastrofě tajila, pak najednou přišel zákaz otevírání oken, pobytu venku a příkaz k utěsnění studen. Až za další dva týdny havárii Gorbačov oficiálně oznámil a o čtyři dny později byly v poškozené oblasti vyhlášeny prázdniny. Sovětská vláda byla pod mezinárodním tlakem nucena obětem pomoci a nabídla jim, že se mohou zadarmo přestěhovat. Rodina Emy tedy odešla do Poltavské oblasti. Syn tam již zůstal, ale manželé se vrátili zpět. V roce 1991 bylo českým obyvatelům Malé Zubovštiny nabídnuto další stěhování. Místní krajanský spolek jej složitě vyjednal se sovětskými respektive ukrajinskými úřady a československou vládou. Hlavním důvodem odchodu volyňských Čechů a finanční pomoci ze strany naší vlády bylo přetrvávající zamoření. Ema mohla odejít také, ale zůstala kvůli nemocné matce. Od té doby se žádná podobná nabídka bezplatného přestěhování nenaskytla.


V průběhu vyprávění nám Ema ukazuje úřad, školu, klub (něco na způsob kulturního domu), březový háj nazývaný Březina a školku, kterou sama pamatuje z dětských let. Po návratu do chalupy manželé rozloží pohovku v obýváku, potáhnou povlečením a dají nám polštáře a přikrývku, abychom zde mohli přespat.

Ema odkudsi vytahuje štos papírů, na kterých je vytisknutá historie vesnice sepsaná někdejším ředitelem místní školy panem Jaroslavem Ornstem. Paní Ema ještě na chvíli zapíná televizi a my si čteme poutavě napsaný text, kde jsou pospány dějiny Malé Zubovštiny od příchodu prvních Čechů po začátek dvacátého prvního století. Dozvídáme se tak, že komunitu založilo 15 až 20 rodin z vesnic Nechanice, Předměřice, Neděliště u Hradce Králové, kde byl na zvyšující se počet obyvatel nedostatek zemědělské půdy. Častá příjmení volyňských Čechů byly Novák, Černý, Dvořák, Erps nebo Ornst. Češi na Ukrajinu přinesli moderní technologie, především uměli dobře používat hnojiva, takže se jim zde vedlo lépe než starousedlíkům.

V průběhu stodvacetileté historie zde fungovaly různé spolky, kulturní iniciativy, česká škola atp. o nichž text přináší obsáhlé informace. Stejně podrobně mapuje události po již zmíněné černobylské katastrofě a vyjednávání o přesunu do Čech. V roce 1991 se naprostá většina obyvatel rozptýlila do třiceti čtyř lokalit ve dvaceti českých okresech. Mnoho lidí odešlo třeba do Krupky, Milovic, Kuřivod nebo Rokytnice v Orlických horách. V některých z těchto městeček dnes dost možná žije více volyňských Čechů než v celé Volyni.

Sušenky od paní Anežky

Kolem šesté hodiny ranní slyším z vedlejší místnosti šum, Ema a Oleg vstávají. Já s Mikem ležíme až do osmé. Když vstaneme, popřeje nám paní Ema dobré ráno a přináší ke snídani párky a prejt. Dopoledne se jdeme s Emou podívat do školy. Jdeme kolem nového pravoslavného kostelíku postaveného z peněz ze sbírky místních obyvatel. Žádný starší „český“ kostel, zde není. Kromě školy navštěvujeme také budovu úřadu. Ani jedna z místních institucí již nenese známky české kultury, všechny nápisy a vývěsky jsou jen v ukrajinštině. Když si všechno doprohlédneme, vrací se Ema domů uvařit oběd a posílá s námi manžela.

Oleg nám ukáže, kde ve vesnici sídlí doktor a kde jsou obchody a pak slíbí, že nás zavede ještě k dalším Čechům. V domě na kraji staré poctivě vydlážděné silnice je prázdno, zkoušíme tedy o něco vzdálenější stavení. Druhý pokus je úspěšný, paní Anežka je doma a naše návštěva ji těší. V devadesátých letech do vesnice prý občas nějací Češi na návštěvu přijeli, v posledních letech sem kromě rodin zbylých Čechů přijeli údajně jen nějaké dvě holky (pravděpodobně dělat výzkum do školy) a jistý profesor z Brna. Jinak o vesnici ze strany českých turistů zájem není, na rozdíl například od českých vesnic v rumunském Banátu. Anežka nás zve do kuchyně, postaví na stůl maso a každému nalije štamprli vodky. Pohoštění završuje výbornými sušenkami, které dopéká až po našem příchodu. Když se ptáme, pro koho sušenky pekla, říká, že pro návštěvy. Vždycky prý někdo ze sousedů přijde, i když se třeba neohlásí předem. Chvíli si povídáme o životě ve vesnici dříve a nyní i o Anežčiných přátelích, kteří se přestěhovali do Čech. Před odchodem nám ještě ukazuje svůj dům, nechá se vyfotit a dává nám na cestu celý pytlík křupavých sušenek.


S Olegem se vracíme k Emě na oběd, který po návštěvě Anežky téměř již nejsme schopní zkonzumovat. Po obědě ještě chvíli posedíme v obýváku. Ema přinese odpolední kávu a Oleg nám říká několik vtipných říkanek zesměšňujících Putina. Bohužel jim moc nerozumíme, ale věříme, že jsou vtipné a v době války na východě Ukrajiny i velmi aktuální. Ema nám na cestu dává nedojedené maso od oběda a my předáváme dárek, láhev Becherovky. S Mikem se shodujeme na tom, že na Malou Zubovštinu a pohostinnost lidí, které jsme zde potkali, budeme vzpomínat velmi dlouho. Zároveň se stydíme, že jsme přinesli jenom Becherovku, protože od manželů Emy a Olega se nám dostalo tak veliké a zcela neočekávané pohoštění, že jej není možné jednoduše vykompenzovat jen touto jednou lahví. O to více si vřelého přijetí vážíme, když bereme v potaz, že senioři na Ukrajině dostávají výrazně nižší důchody než senioři u nás, přičemž ceny základních potravin jsou zde sice také o něco nižší, ale rozdíl již není zdaleka tak veliký.

Paní Ema z ledničky vytahuje lahve s vodou, které pro nás během horkého dne vychladila. Bereme na záda batohy a jdeme ven na ulici před úřad, kde za chvíli zastavuje maršrutka. Loučíme se s českoukrajinským párem a nastupujeme do vozu. Když se mikrobus rozjede, platíme řidiči každý po osmi hřivnách za cestu do Korostenu, odkud nás čeká cesta zpátky do Kyjeva.

Kyjev v době války

Za nenápadnými dveřmi do starého činžáku zastíněnými zahrádkou
sousední restaurace bych hostel nečekal. Adresa z webového portálu ale
mluví jasně, hostel se nachází v této ulici nedaleko centra Kyjeva
v domě číslo 25.

Za nenápadnými dveřmi do starého činžáku zastíněnými zahrádkou sousední restaurace bych hostel nečekal. Adresa z webového portálu ale mluví jasně, hostel se nachází v této ulici nedaleko centra Kyjeva v domě číslo 25. S kamarádem Mikem tedy vcházíme do nenápadného domu a stoupáme po starých schodech až do předposledního patra, kde konečně u dveří k jednomu z bytů nacházíme cedulku označující hostel.


Hostel pro uprchlíky

Hostel to není obyčejný, alespoň v době naší návštěvy, na začátku srpna 2014, pár měsíců po majdanské revoluci a v době války na východě země. Cestovatel z Los Angeles si stěžuje, že si tu během několikadenního pobytu nenašel ani jednoho parťáka na večerní pitky, protože tu bydlí samí novináři, pracovníci neziskovek atp. Sami během pár večerů zde strávených zjišťujeme, že turistické noclehárny nemusí být útulkem vyloženě jen pro cizince, kteří zde tráví dovolenou.

Zatímco si večer ve společné místnosti na svém notebooku vyřizuje mladý Francouz víza do Ruské federace, pár metrů od něj vaří večeři slečna z Ghany. Ona a několik jejích přátel, také původem z Ghany, sem přijelo z Doněcku, kde studují různé anglické programy na tamější univerzitě. Dobu války ale raději tráví mimo dosah konfliktu a otevřeně říkají, že pokud do začátku akademického roku zůstane situace v Doněcku stejná, vracet se tam nebudou, ale náhradní plán zatím nemají. Také dva muži ve středních letech sem přišli z Doněcku. Do Kyjeva přišli v pozici uprchlíků, kteří zde chtějí najít práci. Až na večerní rozhovory o komplikované politické situaci zde však vážnější problémy na první pohled cítit nejsou, stejně jako na většině ostatních míst v městě.


Janukovyč závodníkem

Kyjev na mě působí dojmem klidného moderního evropského velkoměsta. Jeho centrum nabízí řadu nádherných památek i překrásných ulic. Přímo v centru nebo i ve čtvrti Podil lze bloudit dlouhé hodiny a nacházet stále nová krásná místa. Kromě významných pravoslavných památek, jako je klášter Pečerská lavra či kostely sv. Sofie, sv. Ondřeje, sv. Michaila nebo sv. Vladimíra při svých toulkách potkávám i dva moderní řeckokatolické kostely, jeden menší blízko centra a druhý obrovský, postavený na kraji jednoho sídliště, který slouží jako katedrála.

Nejvíce se mi však líbí v pásu parků lemujícím centrum města na svahu nad širokým korytem Dněpru. Parky jsou skvěle udržované a čisté. Mezi zelení stojí několik monumentálních pomníků, včetně sochy Rodina-Mať, postavené ve slohu socialistického realismu, i památníku obětem hladomorů v prvních desetiletích sovětské éry.


Přestože město má zhruba dvojnásobný počet obyvatel co Praha, lidé jsou zde příjemní a ochotní pomoci. Na několika místech nezávisle na sobě mě oslovuje náhodný kolemjdoucí a ptá se, jestli nepotřebuji poradit cestu – s mapou v ruce a první pohled vypadám jako někdo, kdo není zdejší. Na různých místech ve městě si všímám ukrajinských vlajek, které občas visí nejen na oficiálních budovách, ale i jen tak u někoho doma na balkoně. Modré a žluté pruhy jsou namalovány i kolem některých stromů, nebo tvoří nátěr zábradlí či zdi. Motiv ukrajinské vlajky nosí i někteří lidé na svém oblečení, dokonce sem tam potkávám ženu, která má modrožlutě nalakované nehty. Na vládních budovách běžně vedle vlajky ukrajinské vlají i vlajky Evropské unie.

Místo, kde se nečekaně střetávám se současnou ukrajinskou realitou, je Národní galerie. Kromě sbírky ukrajinského umění devatenáctého a dvacátého století zde totiž vystavují i obrazy nalezené v Janukovyčově vile krátce po jeho útěku do Ruska. Narychlo vytvořenou expozici tvoří především portréty bývalého prezidenta, kde je většinou stylizován do podoby seriózního státníka, je tu však i obraz Janukovyče coby automobilového závodníka.


Co tu zbylo z revoluce

Při jedné ze svých procházek po centru Kyjeva se k ohnisku politického dění dostávám ještě blíže. Nedaleko hlavního náměstní Nezávislosti potkávám vojenský stan, před kterým jsou vylepené různé politicky angažované plakáty. Jdu blíže, abych si to lépe prohlédl a vyfotil. Zpozorují mě lidé v improvizovaně opevněném stanu a jdou se mě zeptat, kdo jsem a co tam hledám. Jedná se o příslušníky opoziční „armády,“ která svou přítomností v centru města demonstruje proti stávající politické situaci. Dáváme se do řeči, ale přes jazykovou bariéru mnoho informací nepřeneseme. Naštěstí přichází další člen „armády“, sedmnáctiletý Ivan z Luhanské oblasti, který tu s demonstranty žije již měsíc.

Chatrnou angličtinou mě zdraví a nabízí, že mě dovede na Majdan, jak se hlavnímu náměstí zkráceně říká. K tomu, aby mě tam mohl vzít, ale nejprve potřebuje povolení od svého „generála“, který, když se ujistí, že nejsem prorusky orientovaný, po chvíli svoluje. Ivan říká, že se zajímá o dějiny a velice si váží Masaryka. Bohužel spolu nemůže strávit více příliš mnoho času, protože generál po něm chce nějakou práci, takže se u sochy archanděla Michaela loučíme a já se jdu projít po náměstí sám.


Přestože revoluce začala loni v listopadu, hlavní protesty se konaly v prosinci a únoru, a navzdory tomu, že Janukovyč je již několik měsíců mimo zemi a Ukrajina má nového prezidenta, náměstí i několik přilehlých ulic i na začátku srpna stále okupují stovky demonstrantů a samozvaných vojáků ve vojenských stanech. Někteří zde žijí už od začátku revoluce, jiní sem přišli až po skončení hlavních událostí. Jsou za uskutečněné změny rádi, ale tvrdí, že revoluce ještě není hotová a je ještě třeba učinit další změny, jakými je například přijetí lustračních zákonů, první krok ke skutečné demokracii bez nadvlády několika oligarchů. Mezi Ukrajinci současní demonstranti budí značné kontroverze kvůli svým radikálním názorům a projevům odporu.

Většina lidí si myslí, že ti skuteční hrdinové a lídři revoluce z náměstí již dávno odešli a zbyli jen podivíni nelegálně zabírající veřejný prostor. Demonstranti zde žijí ve skupinách podle oblastí, ze kterých přišli, každá oblast má svoji armádu s vlastním režimem, generálem, rotmistrem atd. Mnozí po náměstí chodí v maskáčích a přes den posedávají na plastových židlích před stany. Ve stanech spí, vaří a mají zde veškeré zázemí. Kromě stanů zde jsou i barikády z pneumatik, množství improvizovaných pomníčků padlým během revoluce, ale i řada obchůdků se suvenýry, kde vedle ukrajinských vlaječek nabízejí třeba i toaleťáky s Putinem nebo Janukovyčem. Uprostřed náměstí u kraje Kresčatiku, významného bulváru, který náměstí protíná, stojí velké podium, o kus dál kostel ve stanu, ve kterém prý Panna Maria na zázračné ikoně během revoluce hýbala prsty, nebo basketbalové hřiště. Vánoční strom, stejně jako barikády, zdi i mnohé stany, je ověšen plakáty, všude kolem je spousty nápisů, fotek obětí i karikatur Putina a Janukovyče.


Na mnoha místech vlají nejen vlajky Ukrajiny, ale na několika místech i dalších, spřátelených zemí a sem tam se objeví i červenočerná vlajka partizánské skupiny ukrajinského hrdiny Štěpána Bandery. Na zemi chybí dlažba, kostky použili demonstranti na stavbu barikád. V kontrastu s tím stojí na kraji náměstí okolní budovy dražších hotelů, restaurací i jeden McDonalds. Přímo pod náměstím se nachází rozlehlé obchodní a stanice metra. Mezi tím vším procházejí běžní občané, pro které se z revoluční výzdoby Majdanu stala rutina a podivných staveb si už ani nevšímají.

Press-center MAJDAN

Vedle vchodu do hlavní pošty stojí improvizovaný stánek, u kterého mě oslovuje mladá paní stojící za stolem tvořeným dvěma sudy, přes něž je položená dřevěná deska. Paní se anglicky představuje jako Alexandra a vysvětluje mi, že zde pracují pouze dobrovolníci, kteří zde rozdávají seriózní tisk v angličtině a ukrajinštině. Stánku se proto říkají „Press-center MAJDAN.“ Noviny a časopisy sem dodávají zdarma přímo jejich vydavatelé. Stánek tak vytváří sympatický intelektuální protipól kontroverznímu stanovému městečku. Alexandra si stěžuje, že půl roku po velkém masakru v horní části náměstí se většina lidí přestává o politiku zajímat a málokdo se chce politicky angažovat. Svou činností se Alexandra s dalšími aktivisty snaží podpořit rozvoj občanské společnosti a podněcovat diskuzi. Ke stánku patří také piano, na kterém si může zahrát kdokoli z kolemjdoucích.

Přijímám nabídku Alexandry, abych se na chvíli do aktivit stánku zapojil. Připojuji se k dobrovolnici z Hong Kongu a společně dáváme razítka na pohledy, obálky a noviny určené k rozdávání. Také se bavíme s lidmi, kteří přicházejí s rozličnými reakcemi, někteří činnosti stánku fandí, jiní jakoukoli podobnou aktivitu a všechny protesty na Majdanu považují za zbytečné. V šest hodin večer přichází „majdanský“ básník, účastník revoluce, který zde během kritických měsíců sepsal sbírku poezie. Skupinka asi patnácti lidí sleduje jeho autorské čtení doprovázené hraním na klavír.


Po skončení každodenní kulturní akce ke stánku přichází jeden z demonstrantů ze stanu Lvovské oblasti, který se s lidmi ze stánku zná a nabízí mě a Číňance prohlídku po Majdanu. Rádi možnost využíváme a v doprovodu muže v předdůchodovém věku se jdeme nejprve podívat do jejich stanu, kde dostáváme čaj a kávu a seznamujeme se s dalšími „vojáky“. Potom vidíme kuchyň, ložnici i nějaké vybavení, jako jsou helmy nebo pomalovaný kyj symbolizující připravenost k boji. Opravdové zbraně nám neukáží, ale z rozhovoru je patrné, že zde pravděpodobně nějaké budou. Následně vyrážíme na další místa Majdanu.

Náš průvodce ukazuje, místo, kde bylo v únoru zabito okolo stovky lidí i hotel Ukrajina, ze kterého vraždící snajpr střílel. Dále jdeme kolem domu, který krátkodobě sloužil coby nemocnice, nebo vyhořelé budovy na rohu zakryté obřím plakátem s nápisy „Sláva Ukrajině! Hrdinům sláva!“ Muž, který na náměstí žije již od listopadu, mluví rusky a já se snažím pochytit, co jde, a překládat to Číňance do angličtiny. Podle jeho vyprávění se na Majdanu sešli „všichni“, tzn. lidé ze všech koutů Ukrajiny, různého stáří, s různými profesemi a vzděláním, muži i ženy. Zapojit se mohl kdokoli, každý sem přinesl, co měl k dispozici a pomohl podle svých možností. Dlažební kostky na barikády prý nosili nejen statní muži, ale i holky s dlouhými nehty. Byli tu prý všichni důležití a odehrávaly se zde ty nejpodstatnější události revoluce. Na závěr netradiční prohlídky mě pán ze Lvova vybízí k tomu, abych se ještě někdy stavil na návštěvu do jejich stanu.

U stánku s poraněným nosem

Na Majdan se v průběhu několika následujících dní strávených v Kyjevu vracím ještě několikrát. Opět potkávám Ivana, který si tentokrát s generálem domluví delší pauzu, seznamuje mě se svojí dívkou a také se slečnou, o které mluví jako o „hero of the Majdan“. V únoru totiž byla při velkém masakru zraněna, načež byla převezena do nemocnice v Estonsku. Ivan mi pak ukazuje některá místa v okolí, třeba „Janukovyčovu vilu“ – kontejner s vysprejovaným nápisem Janukovyč. Ivan se sice považuje za vojáka ve službě, přesto neodmítá pozvání na pivo, které si dáme v zahrádce jedné restaurace přímo na Kresčatiku.

Také se zastavuji pozdravit známé z Lvovského stanu a Press-centra Majdan. Poslední večer před odjezdem z města zde potkávám Alexandru z náplastí nad nosem. Během odpoledne prý došlo k potyčce a nějaký muž, který s aktivitami na Majdanu nesouhlasí, ji drobně poranil. Byl to prý náročný den, ale moc ráda mě vidí. Já ji seznamuji s kamarádem Mikem, který se po městě toulal většinou odděleně, a ona nám zase představuje šestiletou holčičku, se kterou pak společně rozdáváme noviny a časopisy. Alexandra mi na rozloučenou věnuje kolekci Majdanských známek a při tom vypráví, že demonstranti obývající náměstí říkali, že nad Majdanem v noci kroužili čápi, které sem podle pověr poslali duchové obětí revoluce chránící obyvatele stanového městečka. Před odchodem na noční vlak se ještě s Mikem, Alexandrou, druhým aktivistou a šestiletou holčičkou fotografujeme u piana a našim přátelům přejeme mnoho štěstí v těžké době zmítané válkou a složitou politickou situací.

Epilog

Po návratu do Prahy jsem se z několika zahraničních zpravodajských webu dozvěděl, že ve dnech bezprostředně po našem odjezdu z města došlo k „vyčistění Majdanu,“ tedy že kyjevský magistrát v čele s Vitalijem Kličkem, významnou osobností někdejší protijanukovyčovské opozice, nařídil odstranění stanového městečka i včetně ostatních improvizovaných staveb z doby revoluce. Alexandra mi po několika dnech napsala e-mail, kam mi nakopírovala několik odkazů na youtube videa, ze kterých je patrné, že „úklid“ proběhl za dosti dramatických okolností, kterému nechyběly potyčky ani veliký požár. A to vše prý jen kvůli plánované vojenské přehlídce. Se smutkem tímto prostřednictvím sdělila, že ani stánek Press-center Majdan již neexistuje a zatím nebyl ničím nahrazen, protože dobrovolníkům chybí potřebné prostředky. Navzdory tomu ale stále hledají nové možnosti, jak ve své činnosti pokračovat.

Rozhovor: „Stačily dvě cesty do Keni a byla jsem ztracená.“

Hana Hindráková, spisovatelka, která se narodila v Trutnově,
předsedkyně neziskové organizace Fair, má vydaných již šest knížek.
Nejen o dobrovolnické práci v Keni v rozhovoru s Michaelou
Volákovou.

Hana Hindráková, spisovatelka, která se narodila v Trutnově, předsedkyně neziskové organizace Fair, má vydaných již šest knížek.


1. Máte za sebou vydané již šest knížek. Pocházíte z Trutnova, ale přesto je vaší největší vášní Keňa, jíž věnujete všechen svůj čas. Jak se stalo, že jste této krásné zemi propadla? V podstatě stačily dvě cesty do Keni a byla jsem ztracená.

2. Vaší první vydanou knížkou byly Děti nikoho, které v únoru 2013 byly mezi nejprodávanějšími tituly v nakladatelství Alpress. Knížka je psaná z prostředí Keni, s níž také souvisí Vaše spolupráce s neziskovou organizací Fair, o. s. Mohla byste nám tuto organizaci blížeji představit? Naším hlavním posláním je přispět k rozvoji venkova v rozvojových zemích a tím předcházet odchodu venkovských obyvatel do chudinských čtvrtí, rozšiřovat o nich povědomí, snažit se zlepšit situaci v nich. Chceme podporovat místní lidi, kteří jsou sami aktivní a přijdou s konkrétním nápadem.


3. Jak taková spolupráce s Keňou probíhá? Všimla jsem si, že momentálně na stránkách Vaší neziskové organizace prezentujete prodej fotografií z cyklu Děti ulice Keni. Jak tento projekt vznikal? Kde jej čtenáři mohou najít? Jak mohou popřípadě přispět? V současnosti máme v Keni dva hlavní projekty založené na mikrokreditech – šicí salon v nairobském slumu Kibera a chov slepic v západní Keni u Kisumu. Fotografie na putovní výstavu Děti ulice Keni vznikly v roce 2006, kdy je tam nafotil náš tehdejší fotograf. Po šesti letech jsme se rozhodli výstavu ukončit, fotografie prodat a peníze použít na naše keňské projekty. Fotografie prodáváme velmi levně – 150 Kč za kus. Kdo by měl zájem, může se podívat na naše webové stránky www.fair-ngo.eu a případně mě kontaktovat na emailu hana.hindrako­va (at) fair-ngo.eu. V současné době jsou pro nás nejlepší pomocí finance – třeba prostřednictvím měsíčních přispěvovatelů, kteří nám posílají pravidelně menší částky.

4. Všimla jsem si, že hodně čerpáte z vlastních zkušeností, které jste nasbírala při častých návštěvách Keni. Které zážitky Vás při psaní nejvíc ovlivnily? Nejvíce mě ovlivnily dramatické zážitky – z chudinských čtvrtí a z místních nemocnic.

5. V rozhovorech jste také zmiňovala mnohoženství, různé starodávné rituály anebo černou magii. Dovolili Vám některým obřadům přihlížet? Bohužel jsem neměla zatím možnost rituálům přihlížet, ale podařilo se mi setkat s čarodějem. Věřím, že při další cestě do Keni už se to podaří.


6. Výše byla zmiňovaná knížka Děti nikoho, kde se zabýváte hodně drsnou realitou panující v Keni. Jak tento příběh vznikal? Využila jste svých zkušeností anebo se jedná o příběh, jenž Vám někdo vyprávěl? Ke knize Děti nikoho mě inspiroval příběh mého kamaráda Davida. David osiřel, dostal se na ulici a několik let fetoval lepidlo. Jako jednomu z mála se mu podařilo ze závislosti dostat a teď vede vcelku normální život. Také jsem hodně čerpala z antropologické studie o životě v dětském gangu.

7. Dalším, v pořadí druhým příběhem ze stejného prostředí je Karibu Keňa, která vyšla v nakladatelství Ikar v roce 2013. Jde o něco méně drsnější vyprávění. Vypráví o Češce, která uprchne do Keni. Zde se zabýváte tak trochu i voodoo, které je v této zemi běžné. Co si o něm myslíte? Setkala jste se někdy s jeho provozováním na vlastní kůži? Věřím bílé i černé magii a myslím si, že není dobré si s ní zahrávat. S provozováním voodoo jsem se na vlastní kůži naštěstí nesetkala.

8. Třetí knihou je příběh nesoucí název Dobrovolnice. Asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že tentokrát byla inspirace Vaším vlastním životem. Jak Vám tato knížka psala? Určitě. Do knihy jsem dala ze sebe hodně – hlavně postupně měnící se pohled na rozvojovou a humanitární pomoc. Dobrovolnice se mi psala velmi dobře, řekla bych, že ze všech knih nejlépe. A také je má nejoblíbenější.


9. Dobrovolník. Co taková pozice obnáší? Jaké předpoklady člověk musí splňovat? Mít volný čas, který chci obětovat dobrovolnické činnosti a být spolehlivý. To stačí. Ostatní se člověk naučí.

10. Co byste doporučila lidem, kteří by se do Keni chtěli podívat? Co mají očekávat? Ať se tam určitě jedou podívat a nezůstane to jejich pouhým přáním. Keňa je úžasná, ale na některé věci tam se nedá připravit.

11. Máte v nejbližších dnech nějaké plány? Třeba novou knížku, na níž byste chtěla čtenáře odkázat anebo se chystáte vycestovat? Letos v březnu jsem byla v Keni, potom v Itálii a celý červenec ve Skandinávii, takže další cestu zatím neplánuji a věnuji se svým knihám. Právě dodělávám román s pracovním názvem Očarovaná a brzy snad dokončím i román Lovci lebek.

Oficiální stránky Hany Hindrákové: www.hindrakova.cz

Prohlídka petrohradské Ermitáže

Jste-li vyhraněnými milovníky umění, pak by pro vás mohlo platit
(s určitou mírou nadsázky), že hlavním opravdu dobrým důvodem, proč
se vypravit na ruský sever, konkrétně do Petrohradu, je možnost shlédnout
sbírky muzea umění Ermitáž.

Ermitáž – pokladnice umění v Petrohradu

Jste-li vyhraněnými milovníky umění, pak by pro vás mohlo platit (s určitou mírou nadsázky), že hlavním opravdu dobrým důvodem, proč se vypravit na ruský sever, konkrétně do Petrohradu, je možnost shlédnout sbírky muzea umění Ermitáž. V této světoznámé galérii jsou uloženy takové umělecké skvosty, že nemusíte být ani vyhraněnými milovníky umění, abyste si přišli na své. Zní to sice jako klišé, avšak v případě Ermitáže lze s klidným svědomím říci, že jde o nevídanou pokladnici umění.

Ermitáž je plným právem jednou z nejproslulejších světových galerií. Pokud pomineme snobské nákupy uměnímilovných carů, byly umělecké skvosty nashromážděny zhusta ruskými vojsky po Evropě v různých dobách či vyvlastněny po Říjnové revoluci. Nejde přitom „jen“ o sbírky přenádherných výtvarných děl. Za hlavní příčinu výjimečnosti Ermitáže osobně považuji její pohádkové interiéry, za které galerie vděčí skutečnosti, že jde vlastně o bývalý Zimní palác, čili zimní sídlo ruských carů. Toto původně komunistické využití carské residence bylo rozhodně osvíceným a vkusným počinem.

O Ermitáži se říká, že jeden týden k jejímu zhlédnutí nestačí. První den jsem tam byl pět a půl hodiny a skončil jsem naprosto vysátý sedět na lavici u schodiště. Spolu s dalšími dvěma hodinami druhý den, kdy jsem se dostal dovnitř zadarmo na studentský lístek, jsem viděl tak sotva polovinu, a z toho v některých místech jsem sbírky bral velmi svižnou chůzí.


V Rusku je možné leccos

Uchvacující jsou sbírky starověkého umění z Předního Východu. Našinci se nestává každý den, aby hleděl na artefakty, vytvořené lidskou rukou třeba před 5000 lety. Kouzelná jsou mezopotamská pečetítka – často drobné válečky s miniaturními reliéfy, o rozměrech asi tak dvou či tří centimetrů na výšku. Ty se skrývaly za vitrínou, leč mnohé jiné exponáty takové štěstí neměly.

Rusku je totiž možné leccos. Šokovaně jsem přihlížel, kterak jedna lepá blonďatá děvuška požádala o vyfotografování u starobabylónského reliéfu, starého 4000 let, o který se ležérně opřela svou půvabnou ručkou. I zapochyboval jsem, zda se skutečně jedná o originály, a otázal se hlídací bábušky, jež v místnosti seděla na židli a nevzrušeně vše sledovala, zda jde opravdu o původní díla. Bábuška mi důrazně a téměř dotčeně odpověděla: „Zděs vsjo origináli!“ Raději jsem se pak na to snažil nemyslet, když jsem míjel antické vázy a sochy, vystavené na sloupech, kolem nichž se protahovali návštěvníci, či když jsem hleděl na stará plátna a jiná umělecká díla, kterých jsem se mohl kdykoli čímkoli dotknout.

A bylo na co se dívat. Například v expozici věnované starému Egyptu se mimo jiné nalézá sarkofág rozložený na způsob matrjošky – jde o monstrózní schránku na mumii urozeného Egypťana Pa-Di-Mista, starou tři tisíce let. Samotnou mumii bylo možno vidět ve vedlejší vitríně, vybavené zřejmě chladícím systémem a aparaturami měřícími vlhkost a teplotu. Tisíce let pohřben, nyní se stal starověký Egypťan skutečnou atrakcí. Onoho dne – první středu v měsíci – byl volný vstup, a tak se kolem zčernalých, poněkud hororových pozůstatků Pa-Di-Mistových tísnil celý dav návštěvníků, kteří tuto záhrobní atrakci fotografovali ostošest, či se nechali fotografovat s ní; snad aby pak mohli fotku ukazovat přátelům: „To jsem já a mumie.“


Jen a jen promluvit…

V sekci věnované antice můžete snad minout římské kopie klasických řeckých děl, ale pokud jde o mne, nemohl jsem se nezastavit a bez dechu hledět na díla římského naturalismu: busta starého muže, 1. století našeho letopočtu, či busta imperátora Filipa Araba, jež, jak se říká, jen a jen promluvit… Při pohledu na tato sochařská díla se naskýtá úvaha, jak daleký čas nás dělí od této doby, a jak moc se člověk od té doby naučil, a jak moc se vůbec jako umělec může ještě naučit. Vždyť tato díla by mohl prezentovat kdokoli ještě dnes, aby mohl být považován přinejmenším za velmi zručného sochaře.

Po antice následovala smršť uměleckých kolekcí z dalších epoch. Ermitáž se stává skutečným bludištěm pro člověka, který se nechce nechat otrocky vodit plánkem či spíše, který v té záplavě umění nemá prostě čas koukat do nějakého neušlechtilého cáru papíru. Jen sekce věnovaná flanderskému a holandskému malířství by vystačila na celodenní zážitek.

Návštěvník poněkud znalý dějin umění se možná bude zpočátku chytat na známá jména: třeba Petr Pavel Rubens a jeho portrét španělského krále Filipa IV. Pokud šlo o mne, brzy jsem se o jména přestal starat a později jsem už třeba kolekci obrazů Rembrandtových minul bez většího zájmu. Důvodem této ignorance byl jednoduše fakt, že se tam nalézalo množství děl, která mě oslovila víc. Byly tam nádherné maríny a krajiny – třeba Říční krajina s útesy a vodopádem od Jana Pynachera. Byla tam krásná zátiší – třeba to, jehož autorem byl Jan van Huysum, s květinami, plody a překrásným detailem motýla babočky admirála v životní velikosti, takže vlastně miniaturou…Dále portréty, třeba naturalistický dvojportrét šklebícího se muže a písaře, který namaloval Marinus van Reymerswaek.

V Ermitáži nechybí ani „Da Vinci“

Díla v sekci holandského a flanderského malířství mne zaujala natolik, že jsem jako zbaven smyslů pobíhal se zápisníkem od jednoho obrazu k druhému, až se mne nakonec nějací ruští návštěvníci zeptali, jestli tam mohou fotografovat, a že mi za to zaplatí na místě! Asi si chudáci mysleli, že takový šílenec nemůže být nikdo jiný než nějaký kurátor či jiný příslušný zřízenec. Vysvětlil jsem jim, že jsem jen zahraniční turista a ať si klidně fotografují, když se nikdo nebude dívat, a opět jsem upadl do transu.

V sekci věnované italské renesanci jsem buď trošku vystřízlivěl, anebo se dostavila první fáze otupění z té vší krásy. Z věhlasných jmen italských tvůrců, jejichž díla se tam nalézají, zmíním aspoň obraz Madony s dítětem v modrém tónu od Leonarda da Vinci. Na rozdíl od většiny ostatních děl se nalézal za ochranným sklem. Myslím, že právě z této strany Ermitáže se návštěvník může pokochat také výhledem na mystickou zlatou špici obelisku v Petropavlovské pevnosti – jen si zkuste představit tuto kombinaci obrazů!

Po všech těchto divech jsem již neměl sílu, abych se soustředil na další sbírky – třeba středověké umění západní Evropy. Nicméně pokládám za vhodné moci absolvovat takovou túru po světovém umění, byť ji nelze stihnout za jeden den. Lze si tak udělat náhled na umění v jeho rozmanitých podobách a snad i lehce porozumět vývoji jeho forem.

Moderní umění v Ermitáži


Druhý den jsem navštívil Ermitáž už jen na dvě hodiny, což pokládám za optimální čas, kdy člověk ještě není přehlcen dojmy. Dovnitř jsem se dostal opět zadarmo, přičemž jsem využil své karty ISIC. V Rusku panuje nejednotnost a nedůslednost v uznávání slev, takže pokud neprojdete u jedné pokladny, zkuste to u druhé – tohle mi vyšlo jak v Ermitáži, tak v Petrovodvorcích.

Původně jsem chtěl snobsky vyhledat sály s moderním uměním – takové ty „Van Goghy“, „Picassy“ a tak. Ale skončil jsem ještě dole v sekci věnované antice, neboť jsem předešlý den některé sály minul. A tak jsem se bez dechu opájel překrásnými kamejemi – některé byly neuvěřitelnými miniaturami, někdy v průměru tak dvou centimetrů či ještě menších, a přitom na nich byly někdy rafinované figurální scény. Třeba náměty jako Oběť Kybelé z onyxu, či Psyché a dva Éróti, Soud nad Orestem a Oběť Bakchovi ze sardonyxu, s mytickými pidipostavičkami, pidiamforkami a stromečky obtočenými vinnou révou.

Některá miniaturní díla z polodrahokamů – třeba gemmy Ptolemajovců – jsou umístěny v boxech ve tvaru čtverhranného sloupu a zezadu nasvíceny, takže září na tmavém pozadí jako mystické klenoty. Od Van Gogha ani Picassa jsem v Ermitáži nakonec neviděl ani čárku – přesto nijak nelituji.

Autorem článku je Václav Kozina, který píše pro CK Mundo články o dovolené v Rusku.

Diashow turné „Západ USA – Oregon“ 2014

Západ USA – stát Oregon – je tématem letošního jarního
diashow turné cestovatele Martina Loewa.

Západ USA – stát Oregon – je tématem letošního jarního diashow turné cestovatele Martina Loewa. Během multimediálních živě komentovaných projekcí bude Loew ve 24 městech ČR vyprávět svůj poutavý příběh dobrodružné cesty plný úžasných fotografií i nevšedních zážitků.

Všechny termíny celého diashow turné „Západ USA – Oregon“ najdete na internetové stránce www.promitani.cz


„Ať se v Oregonu vydáte kamkoliv, všude objevíte obdivuhodná místa. Já svou cestu začal na severním oregonském pobřeží, kde vlny Tichého oceánu vymodelovaly ostré a strmé útesy trčící z moře i malebné pláže. Odtud je to kousek do velkolepého kaňonu legendární řeky Columbia. Zalesněné svahy říčního údolí tu ukrývají množství vysokých vodopádů. A na dohled se vypíná nejvyšší hora Oregonu – monumentální stratovulkán Mount Hood s mnoha ledovci a unikátní historickou horskou chatou Timberline Lodge. Cestoval jsem Kaskádovým pohořím k jihu, až do fantastické horské divočiny jezer a lesů v oblasti trojice sopek Three Sisters a pak ještě dále, až k nejhlubšímu jezeru USA – Crater Lake. Toto neuvěřitelně modré jezero vyplňuje obrovský vrcholový kráter dávné sopky. Ještě v červnu tu leží mnohametrové závěje sněhu. Na další cestě jsem nevynechal ani oblast suchého oregonského vnitrozemí, kde mě uchvátily kopečky s pestrobarevnými svahy John Day Painted Hills i skalní soutěska v parku Smith Rock.

Troufnu si říct, že Oregon je rájem pro nezávislé cestování. Nabízí krásnou přírodu dostupnou po prvotřídních silnicích i bezpočet upravených a příjemných kempů. A to jsem ještě nezmiňoval, že v Oregonu pěstují výtečné víno a vaří spousty skvělého piva!

Rád bych vás tímto pozval na nejmodernější multimediální show. Pro velký úspěch u loňské diashow o Madagaskaru jsem opět kromě tradičních fotek, autentických zvuků, hudby a živého vyprávění do pořadu použil i krátké video záběry. A v sálech, kde to technika umožňuje, budu opět promítat diashow v širokoúhlém formátu a vysoké kvalitě Full HD rozlišení. Dojem z pestrosti Oregonu je tak skutečně velmi živý. Přijďte se podívat.“

Všechny termíny celého diashow turné „Západ USA – Oregon“ najdete na internetové stránce www.promitani.cz

Zlínský festival Culturea: Druhý ročník!

Studenti fakulty multimediálních komunikací UTB ve Zlíně připravují
druhý ročník kulturního festivalu Culturea, který představí Zlínu
kulturu Indii a Velkou Británii.

Druhý ročník zlínského multikulturního festivalu tentokrát přiblíží Indii a Velkou Británii


Studenti Fakulty multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně se již naplno pustili do příprav dalšího ročníku festivalu Culturea. Tento festival každoročně představuje široké veřejnosti dva státy. Jeden z nich je českému člověku bližší, ten další naopak voní exotikou. Druhý ročník festivalu se uskuteční 8. a 9. dubna 2014 ve Zlíně a zasvětí návštěvníky do tajů Indie a Velké Británie.

Návštěvníci se díky festivalu Culturea mohou do těchto zemí podívat, aniž by opustili Zlín. Druhý ročník nabídne zajímavé workshopy, neobvyklou sportovní aktivitu nebo třeba pohodové čajové dýchánky. Zkrátka nepřijdou ani fanoušci nezávislé rockové scény a možná přijde i slon…

„K Indii i Velké Británii mám velice pozitivní vztah. Obě země jsou mým cestovatelským snem. Indii mám ráda, protože občas cvičím jógu a celá indická mentalita je mi taktéž hodně blízká. Velkou Británii obdivuji kvůli její multikulturnosti a hektičnosti, kterou bych chtěla sama někdy zažít. Jsem ráda, že můžu prozatím obě země navštívit alespoň prostřednictvím tohoto festivalu,“ říká Olga Jurášková, ředitelka Ústavu marketingových komunikací.

Minulý ročník představil Itálii a Japonsko. V rámci Italského dne byly k vidění živé šachy, které se uskutečnily na zlínském náměstí Míru. Kuchař Riccardo Lucque pak účastníkům festivalu přiblížil italskou kuchyni a velkému zájmu se těšilo také divadelní představení. Japonský den se nesl v duchu sushi, origami a japonské kaligrafie.

Culturea je jedním z projektů Komunikační agentury (KOMAG), což je jedinečný vzdělávací program, který studentům Fakulty multimediálních komunikací umožňuje propojit teorii s praxí. Veškeré aktivity v rámci projektu vykonávají studenti svépomocí. Od počátečního návrhu přes získávání finančních prostředků a propagaci až po samotnou realizaci. Mezi další projekty Komunikační agentury patří například Busfest, Cena Salvator nebo Miss Academia.

Více informací o festivalu naleznete na oficiálních stránkách www.culturea.cz

Tropical Islands – Jak se vyrábí iluze?

Lidé jsou lenivější a podrážděnější, protože už se objevují
vánoční kolekce a přesvědčivé reklamní slogany na luxusní dárky. Pro
takové případy vznikl „Tropical Islands“. Největší tropický ostrov
střední Evropy, vzdálený 60 km od Berlína.

Hangár dlouhý 360 m, 210 m široký a 107 m vysoký. Uvnitř by mohla stát socha Svobody, ležet Eifelovka, Brandenburger Tor by se vedle sebe 5× vyřadila.

Útěk do tepla


Podzimní počasí je buď tónově barevné, nebo pochmurné plné depresí. Lidé jsou lenivější a podrážděnější, protože už se objevují vánoční kolekce a přesvědčivé reklamní slogany na luxusní dárky. Pro takové případy vznikl „Tropical Islands“. Největší tropický ostrov střední Evropy, vzdálený 60 km od Berlína.

Víkendová manie versus týdenní veget

Iluzi opuštěného ostrova nemůžete čekat, protože se to tu hemží vypasenými německými tlouštíky, dětmi s iphony a spokojenými seniory. Na berlínské lákadlo si proto v diáři zakroužkujte spíš pracovní týden. Sbalte plavky, opalovací krém, eura, natankujte nádrž a hurá na cestu.

Tropy u Berlína

Vzduch ztěžkl, vlhkost se zvýšila a iluze scifi cestování se vešla do prostoru o rozloze 66 000 m². Nadechněte se zhluboka. Vcházíme do bývalé haly na vzducholodě. Nezbývá než vyndat naducanou peněženku a zaplatit za takový nášup tučnou sumu. Vstupné pro jednoho dospělého se vyhoupne na 34,50 Euro.

Ztráty a nálezy?


1 km dlouhý tropický les s 50 000 stromy má navozovat atmosféru divoké buše. Ovšem tady vám nehrozí, že se ztratíte, nepocítíte kapky prvního monzunu a ani se nemůžete leknout jedovatého hada. Maximálně narazíte na páva, který sem omylem zabloudil z restaurací, kde se přiživuje italskými špagety nebo indickou rýží.

Imitace v čase a prostoru

Navozená atmosféra vás má přenést na vysněný ostrov. Procházíte se po 200 metrů dlouhé písečné pláži, jdete si zaplavat do moře bez vln a před sebou máte obrovský lán azurového plátna. Zakoupíte si mojito, projdete si asijské stavby imitující kambodžský Angkor Wat, Elefanta Tempel nebo věhlasně známý Alcantara Canyon s. Sauna a wellnes jsou k dispozici za „menší“ příplatek. Mýtické prostředí má zklidnit mysl a přebít pesimistický pohled na svou reálnou situaci: rodina, auto, peníze.

Iluzionisté, dobrou noc

Pro tropical scifi nadšence se nabízí možnost přenocování. Outdoorově na lehátkách, ve stanovém campu, apartmánech, lodges se zavěšenou sítí nebo můžete celou noc jezdit na tobogánu z výšky 27m, kdy rychlostí 70 km/h překročíte českou povolenou rychlost ve vesnici.

Cestování časem


Suvenýry v krámcích, tetování na rameni, chytání bronzu, nebo se kopulovitou halou rádoby proletět balónem, připevněném na 22m dlouhém provazu. Pokud potkáte ženu v botaskách a běžeckých kalhotách – nemýlíte se. Dá se tu provozovat i jogging. Umělý ostrov je dobrým lákadlem pro pasivní i aktivní odpočinek v tropech bez leteckého či časového přesunu.

Dýchejte, zhluboka

Tak jsme si proběhli hangár, trošku jsme se opálili, narovnali záda na masáži, protáhli při plavání, odreagovali v sauně a s hlubokým výdechem se vracíme do středoevropského klimatu. Klaustrofobici se přestali obávat a já z autobusového okénka sleduji, jak se zahalený ostrov vzdaluje.


A propó: Velké díky patří Německé turistické centrále, která dokazuje, jak je jednoduché strávit pěkný den i u zahraničních sousedů za humny. „Evo a Karle, díky.

Zařiďte si dovolenou v Řecku už dnes!

Málokteré místo v Evropě vyvolá tolik asociací jako Řecko. Někdo
si představí panenskou přírodu, jiný nádherné pláže, další místa
spojená s historií a poslední oblasti známé z antické
mytologie.

Málokteré místo v Evropě vyvolá tolik asociací jako Řecko. Někdo si představí panenskou přírodu, jiný nádherné pláže, další místa spojená s historií a poslední oblasti známé z antické mytologie.


Řecko je nepochybně velmi oblíbenou turistickou destinací, kterou vyhledává rok co rok mnoho cestovatelů i turistů. Vždyť kde jinde byste na evropském kontinentu hledali překrásnou přírodu v kombinaci s tak dlouho civilizační tradicí, kterou dnes můžete obdivovat ve formě památek. Jedná se proto o ideální destinaci pro pobytové i poznávací zájezdy. Řecko – prvotřídní místo pro Vaši dovolenou!

Poznávejte Řecko s Greece Tours

Cestovní kancelář Greece Tours Vám nabízí dovolenou v Řecku, a to na mnoha zajímavých místech (viz níže). Jistě Vás neodradí ani ceny jednotlivých zájezdů. Abyste ještě více ušetřili, můžete využít také nabídku Last Minute Řecko, ovšem již nyní na Vás čekají First Minute slevy pro dovolenou v roce 2014. Na co se přitom rovněž můžete spolehnout, je pestrá nabídka ubytování v Řecku v mnoha zajímavých hotelech.

Tipy na oblíbené turistické destinace

Řecko, to není pouze Attika na jihu s centrem Athénami, nebo poloostrov Chalkidiki s překrásnými plážemi na severu země. Lze totiž vyrazit také na celou řada ostrovů. Tak například ostrov Kefalonia Vás dostane překrásnou panenskou přírodou, což platí i pro Lefkadu, na které najdete rovněž jedny z nejkrásnějších pláží. Pokud navíc hledáte místa spjatá s historií, pak by Vám v zorném poli měl zůstat ostrov Kréta, ale také Rhodos či Samos.

Hledáte-li spojení s mytologií, pak je ideální destinací Olympská riviéra ležící pod legendární horou Olymp. A jestli Vás zajímá spíše kulturní vyžití a zábava, můžeme Vám doporučit dovolenou na Korfu, kde mimo jiné naleznete prvotřídní golfové hřiště. Zkrátka a dobře, jestliže chcete konec aktuálního roku nebo příští prázdniny strávit v Řecku, navštivte nás Greece-Tours.cz a dozvíte se všechny podrobnosti.

Něco málo o Kapském Městě

Řada světových metropolí je ověnčena superlativy. Boloňa s Prahou
jsou proslaveny svými věžemi. Paříž zase „Eiffelovkou“. Druhé
největší město v JAR a hlavní město západního Kapska – Kapské
Město, se jako jediné na planetě pyšní horou plochou jako stůl.


Na celé naší planetě existují nebezpečná a neklidná místa. Těžce lze odhadnout, kolik lidí u nás zná dobře současnou bezpečnostní situaci v Jihoafrické republice. Bylo by sice naivní se domnívat, že tu k násilné trestné činnosti nedochází, ale kde je bezpečno, že? Ať se podíváte na východ či západ zeměkoule, situace je v mnoha zemích o mnoho horší než v JAR. Afriku jsem nenavštívil poprvé a pro mne osobně, patřilo Kapské Město nejen k nejkrásnějším, ale i k nejbezpečnějším oblastem země, kde se můžete každý cítit bezpečně.

Kapské Město

Řada světových metropolí je ověnčena superlativy. Boloňa s Prahou jsou proslaveny svými věžemi. Paříž zase „Eiffelovkou“. Druhé největší město v JAR a hlavní město západního Kapska – Kapské Město, se jako jediné na planetě pyšní horou plochou jako stůl. „Horou, které kdosi uřezal špici“ a snad proto dostala název Table Mountain – Stolová hora. Druhou nejvýznamnější dominantou města, přestože se jedná o skromnější a svým tvarem spíš hrot, je o málo nižší nedaleký protipól Lion Head – Lví skála. Krásu města umocňuje jeho poloha na hornatém Kapském poloostrově i skutečnost, že leží také na rozhraní dvou oceánu, Atlantiku a teplejšího Indického.


Když přijíždíte k městu, už z dálky vidíte tuto zajímavou horu, jak se přes ní valí mlha, jako tsunami, aby po chvíli byla pryč. Zřetelně vidíte kabinky lanovek, jak pendlují nahoru a dolů. Na předměstí nejdou přehlédnout townships, kde dodnes na malém prostoru, je nalepena jedna chatrč, vedle druhé.

V nedůstojném prostředí tu přežívá mnoho lidí a bude to trvat řadu let, než se tato situace změní. Chvíli si tu připadáte, jako v kterémkoli velkoměstě na světě, jenže chvíli. Kolem obrovských mrakodrapů je mnoho míst k odpočinku, plných zeleně i pěších kolonád, které jsou neskutečně čisté a nablýskané, kde neuvidíte pohozené papíry a o nalepených žvýkačkách na chodnících nemluvě. Stihnout navštívit všechna zajímavá místa a lákadla po čas jedné návštěvy Kapského Města je zhola nemožné. Klidnou dovolenou si zde užijí jak milovníci moře, tak aktívní cestovatelé, vyznavači luxusu i klasičtí baťůžkáři. Ubytovacích zařízení je zde pro každou skupinu dostatek. Ti, kteří mají hlouběji do kapsy, ocení síť hostelů typu Backpackers. Není bez zajímavosti, že ve městě nevidíte taxíky, které ve městě volně jezdí a hledají potenciální zájemce o svezení. Taxi zde pochopitelně jezdí, jen přijede až na předem stanovené místo.

Stolová hora

Nepsané pravidlo říká, že kdo nezdolá vrchol hory ve výšce 1087 metrů, nemá odsud odjíždět. Lanovky ve tvaru kulovitého akvária s otáčivou podlahou 360 stupňů zdolají trasu za sedm minut a je se nač dívat. Na vrcholu je „bludiště“ cestiček, na které jsou k dispozici dalekohledy, mapy okolí nejkrásnější pohledy jsou ovšem na pobřeží Atlantiku s centrem města. V dálce je vidět i nechvalný ostrov Roben Island, vězení, které bylo téměř dvacet let „domovem“ Nelsona Mandely. Jako na dlani máte Signální horu, Lví hlavu a opačným směrem i Dvanáct apoštolů. V případě náhlé změny počasí svolává turisty k odjezdu siréna.


Doky Waterfront dnes V&A Waterfront

Původně staré zapáchající viktoriánské námořní doky se začátkem 90. let minulého století začaly měnit nejen v kulturní a zábavní centrum volného času, ale i v přepychové místo nákupů v Kapském Městě a staly se magnetem na peněženky zahraničních turistů, kteří zde můžou flámovat sedm dní v týdnu do časných ranních hodin. Dominantou nábřeží je osmihranná sytě červená budova „Hodinová věž“, kde sedával hlavní kapitán celého přístavu. Pokud chcete vidět místní doky i město z moře stačí se projet lodí. Devět galerií nabízí Mořské akvárium, zde máte možnost vidět unikátní ekosystém vod, kde se stýkají teplý Indický oceán s chladným Atlantikem.

Barevné Bo-Kapp

Jednoduché staré gregoriánské budovy s nevídanou kombinací barev, od červené, žluté, až po zářivě zelenou, vytváří z Bo-Kaap duhovou čtvrť města, které leží na svazích výšiny Signální hory. Bydlí zde v poklidu hlavně Asiaté a muslimští imigranti, kteří nechali tomuto nejstaršímu místu jedinečnou orientální atmosféru, kde můžete také vidět i první oficiální mešitu Auwal, založenou v roce 1795. Labyrint barevných uliček patří bezesporu k největším lákadlům metropole nejen z fotografického pohledu.


Hrad Dobré naděje


Přímo v centru města se nachází nejstarší budova Jižní Afriky hrad Dobré naděje. Mohutná pětiúhelníková stavba láká především díky svým zahradám i expozicím, jako jsou Vojenské muzeum nebo sbírka sběratele umění Williama Fehra. V hradě také sídlí velení Obranných sil provincie Západní Kapsko. Lákadla v zázemí města

K velmi zajímavým místům ležícím nedaleko města, kam se dá dostat pohodlně z centra vlakem, případně zapůjčeným autem patří pláž Boulder Bay s kolonií volně se pohybujících tučňáků brýlatých. V nedalekém Hout Bay se z přístavu můžete vydat zase za tuleni. Takřka povinným cílem je návštěva Mysu Dobré naděje a o kus dále nejjižnější místo celé Afriky mys Agulhas.

Kapské Město je svým okolím místem, kde můžete pobývat měsíce a stále budete mít co objevovat.


Autor článku, František Mamula, vydal knihu Z Beskyd do exotického ráje.

Na sto dvaceti stránkách píše o Srí Lance, Jávě, Bali, Sulawesi, Komodu, Rince, indonéských sopkách a dracích ze souostroví Komodo.


O knihu si určitě napište, cena je 190 Kč + poštovné. Objednávejte přímo na emailu f.mamula (at) sez­nam.cz.