Nevšední zážitky z jižní Afriky

Ve dvou jsme se vydaly do jižní Afriky, kde jsme strávily se sestrou
necelé tři týdny. Za tuto dobu jsme poznaly život místních lidí
v šesti zemích. Na africké poměry bohatou Jihoafrickou republiku a
Botswanu, zemědělské Svazijské království, chudý Mozambik, Zimbabwe, kde
se nedá nic koupit a Zambie.

Ve dvou jsme se vydaly do jižní Afriky, kde jsme strávily se sestrou necelé tři týdny. Za tuto dobu jsme poznaly život místních lidí v šesti zemích. Na africké poměry bohatou Jihoafrickou republiku a Botswanu, zemědělské Svazijské království, chudý Mozambik a Zimbabwe, kde se nedá nic koupit. Poslední zemí je Zambie, kterou dělí přírodní hranice Viktoriiny vodopády na řece Zambezi od Zimbabwe.


K cestování jsme si zvolili jeden z exkluzivních vlaků jezdících po této části afrického kontinentu a to Shongololo Express. Na každý den jsme měli připravenou jednu či dvě varianty programu ať už se jednalo o poznávání měst, kultur místních lidí nebo adrenalinových zážitků. Za sedmnáct dní jsem si vytvořila obrázek o životě lidí, jak v bohatých městech Johannesburgu a Pretorii, které se pomalu spojují. Nebo chudého hlavního města Mozambiku Maputa. Bohužel zde chátrají krásné stavby z doby kolonizace, nikdo se o ně nestará. Ještě ubožejší pohled je na předměstí tohoto města, kde lidé bydlí v podstatě na skládce. Nedá se říct, že je to chyba bohatých zemí. Tento problém je v místních lidech, stejně tak i nedostatek zemědělské výroby. Je to země s krásným pobřežím, klasickým venkovem a možnostmi, ale nikdo je nechce nebo neumí využívat.

Ve Svazijském království je zajímavé sledovat místní vesničky s malými políčky. Jedná se o druhou nejmenší zemi na Africkém kontinentu, kde je hlavou státu král. Najdou se tu i luxusní hotely, golfové hřiště a všude přítomné tržiště pro místní i pro turisty.

V Jihoafrické republice je mnoho a mnoho zajímavého. Hlavní naší zastávkou byl Kruger Park s velkou populací slonů, antilop, nosorožců a šelem. Z otevřeného auta se lehce nechá sledovat zvěř na několik málo metr. Další zastávky jsme měli v Pretorii a ve zlatokopeckém skanzenu na severu země. Uchvátil nás i pohled na druhý největší kaňon na světě, který vytvořila řeka Blyde.


V Zimbabwe nás čekali pak adrenalinové zážitky, na které se nedá snad nikdy zapomenout. V parku pro podporu návratu lvů do volné přírody (Antilope Park) jsme se hned ráno podívali, jak se krmí dospělí lvi. Při čaji jsme si poslechli hudební umění místních dětí. Pak přišel hřeb tohoto dne, procházka s lvíčaty. Na naši skupinku vyšli půlroční sourozenci. Na pohled se zdáli být jako dva plyšáčci, ale jejich srst je hrubá. Doufejme, že tito dva se budou moci vrátit do přírody. Se svými ošetřovateli se v ranních hodinách chodí projít do buše a v žádném případě nejsou nijak omezováni. Projekt vrácení lvů do přírodních rezervací je podporován světovými granty a právě turistickým ruchem. Nejen, že se v základně můžete ubytovat v pětihvězdičkovém hotelu, ale zažijete tu i mnoho zajímavého. Zmíněné procházky s lvíčaty, projížďky na slonech, koupání se slony (což je velká legrace), po řece se projedete na kanoích nebo si půjčíte koně. Prostě je tu co zažít.

Zimbabwe je sice velice chudá země, která po vyhnání bílé populace v osmdesátých letech velice chátrá. Nicméně je tu co zažít a vidět. Další naší zastávkou byl národní park Matobo, kde na nás čekal průvodce, se kterým jsme vyrazili hledat divoké nosorožce do buše. K našemu údivu jsme se dostali k několika skupinkám těchto nebezpečných, ale velice úchvatným zvířatům. Nejblíže jsme byli od matky s mládětem na 5 metrů a od dospělého samce na 20 metrů. Na tohle se opravdu nedá zapomenout. Další parky a další zvířata z džípu a stovky zajímavých fotek to byly dny před příjezdem do Victoria Falls. Malého městečka nebo spíše vesnice na hranicích se Zambií. Nejen, že jsou zde jedny z nejhezčích vodopádů světa „Viktoriiny vodopády“, ale i úchvatný Livingstone Bridge. Z tohoto železničního mostu si odvážlivci, můžou zkusit let volným pádem 111 m, samozřejmě na laně. Řeka Zambezi zde tvoří přírodní hranici a pod vodopády jsme si vychutnaly rafting na tomto úchvatném toku.

Cestování vlakem nám nabídlo perfektní útočiště pro návraty z jednotlivých výletů, které jsme dennodenně absolvovali. Vlak si veze sebou vlastní mikrobusy, které každý den řídí a průvodci s perfektní znalostí místních poměrů. Každá dvojice či jednotlivec má vlastní kupé, kde je minimálně tekoucí voda nebo dokonce vlastní koupelna. Což byl i náš případ. Je to fajn, že se nemusíte denně stěhovat z hotelu do hotelu. Je postaráno i vynikající jídlo, kdy večeře je o několika chodech. Pro spřátelení se s ostatními spolucestující je tu vagón s barem, zde se dokonale mísí celý svět. Je super popovídat si s lidmi z Austrálie, Kanady, Evropy a USA najednou.

Moje poděkování patří cestovní kanceláři DovolenaSnu.cz a samozřejmě vlakové společnosti i všem jejich zaměstnancům, kteří se o nás bezvadně starali. Asi bychom se nevydaly do Afriky bez průvodců, člověk se opravdu cítí v těchto zemích bezpečně v doprovodu osob znalých a zkušených. Všem vřele doporučuji takovouto poznávací cestu vlakem. Je to super.

Za krásami Toskánska

Jen nerad jsem pohostinné Toskánsko opouštěl a jediné, co mne smutek
alespoň trochu pomáhalo překonat, byl šplouchající obsah lahví
v kufru. U skleničky dobrého Brunella jsem pak na Toskánsko
vzpomínal ještě dlouho.

Příslušnost k EU je v Itálii na první pohled patrná, konec je s památkami těsně před rozpadem, většina je vzorně opravena a kde to nestihli, tam stojí jeřáb a pilně se pracuje, na ulicích i kolem silnic pořádek. Koneckonců už ani ti Italové nejsou divoce gestikulující jako ve filmové komedii.


Jelikož jsem zvolil letadlo, cesta začala samozřejmě ve Florencii, jejíž letiště sice má honosný názvem Da Vinci Airport a přijímá i zaoceánské lety, ale svými rozměry by odpovídalo spíše Košicím. Probírat se historií Florencie by vydrželo na dlouho, což potvrdí i pozůstatky renezanční slávy. Já měl štěstí, přiletěl jsem koncem března, takže jsem svých pět dnů prožil v relativním poklidu, během letních prázdnin.

I tak to byla honička oběhnout a solidně si prohlídnout všechno důležité, od gigantického Duomo přes Museo dell’Opera del Duomo až po nečekaný záblesk gotiky v podobě Santa Croce. Michelangelův David sice trůní na slavném náměstí Piazza della Signoria, nicméně i v tomto případě si na originál musíme vytrpět frontu (ano, i v březnu je zde poctivá fronta) před galérií Galleria Dell’Accademia. A když už jsme u toho náměstí – je skutečně úchvatné, nicméně záplava okouzlujících renezančních budov brzy uondá, a tak jsem chvíli na náměstí hledal místo, kde byl 23.května 1498 upálen mnich Girolamo Savonarola, proslulý svým náboženským šílenstvím, díky kterému místní obyvatelé na gigantické hranici spálili všechno, co mnich považoval za pyšné.


Z chuti na osvěžující doušek ginu s tonikem mne vyléčila cena přes 12 euro, a tak jsem raději šel dál. Florencie je každopádně zvláštním městem a po několika dnech začíná být jasné, proč se stala inspirací velikánům. Dnes je to zvláštní kombinace opravdu omračujících památek a turistické pasti oděné do renezančního roucha.

A když už je člověk ve Florencii, nesmí zapomenout na Toskánsko. Samozřejmě jsem přitom ochutnával i víno. Konzumní Chianti má do dobrého vína dost daleko. Místní vinaři si toho jsou velmi dobře vědomi a proto založili asociaci, která kvalitu hlídá. Pozná se to jednoduše, pokud není na lahvi nálepka s logem asociace v podobě černého kohouta, žádný zázrak ve sklenici nenajdeme. A to nemluvím o tom, že pokud se nejedná o Classico, nemusíme se namáhat, a žádné označení DOCG nám nepomůže.

I tak ale Toskánsko nezklamalo. Projet celou oblast za deset dnů nebylo jednoduché, naštěstí byli všude jen skalní turisté, takže prohlídka památek byla bez čekání a letních front. Vyjmenovat vše nejde, v Toskánsku je totiž plná památek každá vesnice. Všechny památky jsou však buď vzorně renovovány, nebo se na nich alespoň intenzivně pracuje, zlatá Unie a její dotace. Po několika dnech začaly některé paláce a kostely splývat, ostatní však zůstávají v paměti dodnes.

Mezi ty nezapomenutelné patří bezesporu chvíle ztrávené v městě San Gimignano. Už když jsem se k němu blížil, napadlo mne, jak impozantní a nepřátelům strach nahánějící musel být pohled na město proslulé jako město sta věží. Z původních 76 jich dnes zbylo jen 14, ale i tak tyto kamenné sloupy bez oken, kdysi poslední útočiště a současně i pyšná ukázka majetku, mění jedno z mnoha toskánských středověkých měst na naprostý unikát. Na jednu z nejvyšších jsem se vyšplhal a když jsem konečně popadl dech, mohl jsem si vychutnat pohled z ptačí perspektivy. Pomalu jsem se chystal na další boj se schodištěm, tentokráte cestou dolů, když tu udeřila dvanáctá hodina a zvon, o který jsem se mezitím nonšalantně opíral, začal zvonit.

Stejně unikátní bylo i městěčko Monteriggioni, které je doslova perlou i v památkami bohatém Toskánsku. Město, postavené přes 800 lety, bylo po pouhých deseti letech přestavěno na vojenskou pevnost, a od té doby se prakticky nezměnilo. Za originálními hradbami je uvnitř ospalá vesnice, a jelikož jsem byl jediným turistou, měl jsem volnou ruku. Chvílemi jsem si připadal, jako bych vstoupil do zakletého hradu.

Jen nerad jsem pohostinné Toskánsko opouštěl a jediné, co mne smutek alespoň trochu pomáhalo překonat, byl šplouchající obsah lahví v kufru. U skleničky dobrého Brunella jsem pak na Toskánsko vzpomínal ještě dlouho.

Gibraltar: Opičí skála

Na pastvinách podél silnice se pasou početná stáda býků. Zdá se nám
neuvěřitelné, že je pro býčí zápasy potřeba takové množství
zvířat. Přijíždíme na pobřeží a na obzoru se již rýsují typické
obrysy Gibraltarské skály.

Využíváme výhodné polohy Monte Gorda ležícího nedaleko hranic se Španělskem a vydáváme se na výlet na Gibraltar. Po tom co přejedeme hraniční řeku Guadianu, objíždíme národní park Coto de Doňana rozprostírající se kolem ústí řeky Guadalquivir, pak míjíme město Cádiz a míříme k rozsáhlé pahorkatině. Tu protíná silnice zvaná Toro Road. Jméno silnice je odvozeno od toho, že jsou na farmách ležících téměř podél celé její délky, chováni býci pro býčí zápasy. Na pastvinách podél silnice se pasou početná stáda býků. Zdá se nám neuvěřitelné, že je pro býčí zápasy potřeba takové množství zvířat. Přijíždíme na pobřeží a na obzoru se již rýsují typické obrysy Gibraltarské skály. Zakrátko již projíždíme městem La Linea, na jehož okraji leží hranice s Gibraltarem. Gibraltar je britské území s rozšířenou autonomií. Má plochu necelých šest kilometrů čtverečných a žije zde kolem třiceti tisíc obyvatel. Území má strategický význam, neboť je zde umístěna britská námořní a letecká základna.


Zastavujeme nedaleko kontrolního stanoviště a pěšky se vydáváme k hranici. U závory stojí voják, který namátkově kontroluje doklady přicházejících turistů. Máme trochu obavy, neboť nemáme britské vstupní vízum a nejsme si jisti, zda by nás bez víza hlídka pustila. Kontrola dokladů na nás nevyšla a tak již kráčíme přes letištní plochu, která leží napříč příjezdové komunikace. Za letištěm nastupujeme do mikrobusu a vydáváme se na okružní jízdu Gibraltarem, nazvanou příhodně Rock-Tour. Projíždíme okrajem města podél nízkých domů se zahradami. Pak nás úzká asfaltová silnice vede do tunelu vyhloubeného v Gibraltarské skále. Z tunelu vyjíždíme na jižním cípu poloostrova. Obě strany silnice zde lemuje vysoký plot s ostnatým drátem. Projíždíme totiž vojenskou základnou. V nedalekém přístavu kotví vojenské lodě. Plot podél silnice mizí a my zastavujeme u terasy vedle silnice. Z místa, kudy prochází pomyslná čára oddělující Atlantický oceán a Středozemní moře, pozorujeme Gibraltarskou úžinu, za kterou se v mlžném oparu rýsuje pobřeží Afriky. Černý kontinent je od nás vzdálený jen asi patnáct kilometrů. Silnice nás dále vede k majáku, nedaleko kterého se do výše vypíná štíhlý bílý minaret místní mešity. Na Gibraltaru působí dvacet tři různých náboženství a většina z nich zde má i svůj svatostánek.

Stojíme u majáku a pozorujeme moře, ze kterého k nám doléhají silné detonace, pocházející z výstřelů lodních děl. To ve Středozemním moři právě probíhají manévry britského vojenského námořnictva. Opouštíme maják a vydáváme se po silnici vedoucí ke skále. Úzká silnice stoupá do prudkého kopce. Asi po jednom kilometru zastavujeme v místě, kde se silnice rozšiřuje. Pod námi se na břehu rozkládá závod na odsolování mořské vody. Je to jediný zdroj pitné vody pro celý poloostrov. Během chvíle se kolem nás začínají shlukovat proslulé gibraltarské opice. Jsou velice drzé a neodbytně se od nás a od dalších turistů domáhají nějakého pamlsku. Krmení opic je nezapomenutelný zážitek. Opice skáčou na auta, dobývají se turistům do tašek a skáčou na všechny, kteří mají v ruce něco k snědku. Nepohrdnou ničím, co se dá sníst. Přímo z ruky nám berou sušenky, jablka, banány a cukrovinky. Místní člověk je dokonce krmí neuvařenými těstovinami. Berou si kousky, které drží v ruce ale i těstoviny, které má sevřené mezi rty. Opice zde žijí od šestnáctého století. Po druhé světové válce byly téměř vyhubeny. Od té doby jsou chráněny a dnes jich tu v pěti rodinách žije přes dvě stě. Opice spořádaly poslední jablko, které máme a my sjíždíme dolů do města.

Projíždíme kolem pevnosti Džebel-al-Tárika postavené Araby. Pod pevností již vjíždíme do města, jehož část leží na místě vysušeného moře. Okružní jízda končí, vystupujeme a pěšky se vydáváme na prohlídku centra.

Procházíme branou přes hradby, které pochází z dob arabské nadvlády a ocitáme se na náměstí plném obchodů a restaurací. Z náměstí vede pěší zóna, která prochází celým středem města. Procházíme živou ulicí, ta je lemována výkladními skříněmi mnoha obchodů. Prohlížíme si nabízené zboží a sledujeme jeho ceny. Ty jsou zde velmi vysoké. V porovnání se sousedním Španělskem jsou až o polovinu vyšší. Korzujeme ulicí a míjíme typickou červenou poštovní schránku, nedaleko stojí červená telefonní budka, a když potkáváme strážníka s typickou černou anglickou helmou, připadáme si jako v Londýně. Prohlídka končí a my se přes letiště vracíme zpátky do Španělska.

Za zády nám zůstává Gibraltarská skála, ve která je spousta otvorů. Jsou to střílny, neboť skála je provrtána mnoha chodbami a tvoří velikou přírodní pevnost. Jsme asi uprostřed cesty, když se znenadání ozve zvuk sirény. Zprvu nechápeme co se děje, pak ale vidíme, jak voják uzavírá závoru přes silnici. Stejně tak byla spuštěna závora přes cestu pro pěší. Na letišti bude přistávat letadlo. Přicházíme na okraj přistávací plochy, obcházíme spuštěnou závoru a zastavujeme se, abychom se podívali na přistání letadla. Vedle nás kontroluje voják zábranu z ocelových bodců, položenou přes silnici. Zábrana má zajistit to, aby se nedalo vjet na přistávací dráhu. Od západu je slyšet motor letadla, které se blíží k přistávací dráze. Stroj klesá a posléze přistává. Je to malé letadlo pro několik cestujících. Kromě podobných malých letadel zde denně přistávají dva spoje z Londýna. Do jiných destinací se z tohoto letiště nelétá. Letiště využívá rovněž vojenské letectvo. Po přistání letadla jdeme k hraničnímu přechodu. Přicházíme ke stanovišti celní a pasové kontroly. Pozorujeme celníka, jak zastavuje ženu s dvěma taškami v ruce a důkladně prohlíží její plné tašky. Hledá alkohol a cigarety. Gibraltar je bezcelní pásmo a tento artikl je zde, na rozdíl od všeho ostatního, o mnoho levnější než ve Španělsku. Někteří Španělé toho využívají a chodí na Gibraltar toto zboží nakupovat.

Procházíme kontrolním stanovištěm a ocitáme se zpátky v ulicích města La Linea. Usedáme na lavičce v nedalekém parku a pojídáme plody opuncie, které jsme koupili u pouličního prodavače. Je již podvečer a začíná nás zmáhat únava. Již těšíme na sprchu a na odpočinek. Před tím nás ale ještě čeká přesun do přístavního města Algeciras, kde máme zajištěno ubytování.

Martin Lejsal: Ve stínu minaretů

Martin Lejsal, náš dlouholetý autor vydal knihu. Je nám ctí vás na tuto
knihu upozornit. Martin píše skvěle, nejlépe se o tom přesvědčíte
v jeho článcích nebo v zápiscích na cestovatelském
blogu…


Martin Lejsal, náš dlouholetý autor vydal knihu. Je nám ctí vás na tuto knihu upozornit. Martin píše skvěle, nejlépe se o tom přesvědčíte v jeho článcích nebo v zápiscích na cestovatelském blogu.

Hluboko pod povrchem mediálního obrazu Íránu, leží ukryto bohatství dávných civilizací, které se navzdory mnoha režimům a systémům moci vrylo hluboko do srdcí všech, kteří zde žijí. Mnohá místa dovedou okouzlit svojí krásou a nevšedním půvabem, ale objevit daleko od domova člověka jiného a přesto tak podobného, nalézt pod nánosy věků a předsudků sebe sama v tom druhém, byl skutečný cíl této cesty.


Tuto publikaci vydává nakladatelství Mladá Fronta.

Křest knihy proběhne 19.11.2008 od 17 hodin v Klubu cestovatelů Karavanseráj, Masarykovo nábřeží 22, Praha 1.

Kmotrem knihy a zpívat bude účastník soutěže „Česko hledá Superstar“ Ali Amiri.


Ukázka z knihy

„…když jsem se vrátil do hotelu, bylo kolem poledne. Na divanu v zahradě jsem seděl sám. Kousek ode mne byli dva mladí Íránci (chlapec a dívka) a majitel hotelu. Mladí hráli dámu a popíjeli limonádu. Jakmile ale majitel odešel, scéna se velmi rychle změnila. Mě asi nepokládali jako cizince ze západu za ohrožení a tak už déle nedokázali skrývat svoji lásku v rámci na veřejnosti povolené hranice. V jeden okamžik přestali pít každý svoji limonádu a brčka vložili pouze do jedné láhve. Nejdříve jsem nechápal proč, ale když jsem viděl, jak jim tento jednoduchý trik umožnil dotýkat se navzájem svými hlavami a poskytovat si tak nepřeberné množství důkazů o své lásce, pochopil jsem. Láska nedokáže skrývat svoji krásu. A byť ukryta pod splývavými hábity, prýští-li ze srdce, touží se dotýkat, pohladit, či jen tak zlehka se dotknout tváře milého. Měl jsem v tu chvíli pocit, že uprostřed pouště vyrostla a rozkvetla nejkrásnější z květin v lidské zahradě. Růže lásky. Možná když na chvilku zavřete oči, jemně chytnete svého partnera za ruku, ucítíte to samé a voňavé, co dva mladí obyvatelé dalekého Jazdu.“

Portugalsko: Na konci světa

Míříme do pohoří Monchique. Projíždíme lesem korkových dubů. Na
každém stromě je barvou napsán letopočet. Je tak označen rok, kdy byla
naposledy oloupána ze stromu kůra. Ta se loupe vždy po deseti letech. Za tu
dobu kůra doroste do tloušťky několika centimetrů.

Jihozápad Pyrenejského poloostrova – červenec 2003..

Jedeme po dobře udržované silnici od pobřeží Atlantiku do vnitrozemí. Po obou stranách silnice míjíme sklizená pole. Mnohá z nich jsou černá od vyhořelé slámy. Z některých polí ještě stoupá šedý dým. Není to důsledek požárů ale záměrného vypalování slámy. Farmáři ji sami po sklizni zapálí, aby tímto způsobem zničili škodlivý hmyz. Tento způsob péče o pole je pak každoročně příčinou mnoha požárů.


Blížíme se k městu Silves, které bývalo za vlády Arabů hlavním městem maurské říše. Projíždíme městem ke starému maurskému hradu, který se vypíná na kopci nad městem. Před branou stojí veliká bronzová socha portugalského krále Alfonsa III, který se významně podílel na porážce Arabů. Vcházíme mohutnou branou do hradu, jehož zdi jsou vystavěny z červeného pískovce. Po chodníku vedoucím po širokých hradbách obcházíme celý hrad. Míjíme kamenná sila na obilí. Na nádvoří hradu je podzemní cisterna zadržující dešťovou vodu. Nádrž je dodnes funkční. Díky ní byli obránci hradu nezávislí na venkovním zdroji vody. Na nádvoří probíhá archeologický průzkum. Přes část nádvoří je natažena síť z provazů vymezující jednotlivé sektory, ze kterých archeologové odkrývají nánosy zeminy. Z hradu se vydáváme ke gotické katedrále, která je rovněž postavena z krásného červeného pískovce. V katedrále je hrobka krále Jana II . a známá jaspisová socha Panny Marie. Opouštíme město.

Míříme do pohoří Monchique. Projíždíme lesem korkových dubů. Na každém stromě je barvou napsán letopočet. Je tak označen rok, kdy byla naposledy oloupána ze stromu kůra. Ta se loupe vždy po deseti letech. Za tu dobu kůra doroste do tloušťky několika centimetrů. Silnice prudce stoupá v mnohých zatáčkách až na vrcholek Foia, který je se svou výškou 902 metrů nejvyšší v celém pohoří. Vystupujeme na nevelkém parkovišti. Na vrcholu stojí restaurace a televizní vysílač. V restauraci je pro nás připravena ochutnávka místních vín a likérů. Po ochutnávce jdeme na vyhlídkovou terasu, která je nedaleko vysílače. Je odtud krásný výhled do širokého okolí. Máme štěstí, že je dobrá viditelnost. V lehkém mlžném oparu před sebou vidíme modré vody Atlantiku a jeho pobřeží. Nedaleko od břehu se rýsuje město Portimao a vpravo od něj jsou dobře patrné obrysy přístavního města Lagos.


Sjíždíme z vrcholu po klikaté silnici dolů k oceánu. Pobřeží je zde většinou skalnaté a příboj na mnoha místech vytvořil ve skalách bizarní útvary. Zastavujeme na jednom takovém místě a na loďkách se vydáváme na prohlídku skalisek. Proplouváme kolem osamocených skal vystupujících z moře. Mnohé ze skal byly vytvarovány mořem do roztodivných podob, připomínajících různá zvířata a předměty. Postupně rozeznáváme slona, psa a další. Na některých místech voda vytvořila ve skalách jeskyně. Muž řídící člun bravurně proplouvá mezi skalisky a vede nás hluboko do jedné jeskyně. K našemu velkému překvapení vidíme v jeskyni nahého člověka, skrývajícího se před našimi pohledy. Vyplouváme z jeskyně a na kamenitém břehu vedle ní vidíme ležet další naháče. Je zde totiž nudistická pláž. Blížíme se k přístavu. Ještě míjíme pevnost Forteleza de Ponto střežící záliv a loď připlouvá ke břehu. Nacházíme se ve městě Lagos. Vydáváme se na prohlídku města. Procházíme starobylými úzkými uličkami kolem sochy krále Sebastiána, jehož vojsko bylo ve druhé polovině šestnáctého století poraženo při dobyvačné výpravě do Maroka. Kolem památníku Jindřicha Mořeplavce přicházíme k domu, ve kterém byl umístěn nejstarší trh s otroky v Evropě. V zamřížovaném podloubí stáli otroci a zájemci si je přes mříže vybírali. Vcházíme do kostela sv. Antonína. Kostel s bohatou pozlacenou výzdobou je zvláštní tím, že zde nejsou žádné lavice. Věřící sem totiž mohli vjíždět na koních. Z kostela míříme do muzea, kde jsou vystaveny různé rarity. Vedle mnoha jiných předmětů můžeme pozorovat i vypreparované telátko se šesti nohama. Malebnými uličkami se vracíme do přístavu, odkud se vydáváme na další cestu.

Vyjíždíme z města a po silnici lemující pobřeží jedeme na západ k jednomu z nejodlehlejších míst Evropy, k mysu sv. Vincenta. Jedeme nyní po skalnatém výběžku, který se táhne daleko do moře. Silnice končí před bránou malé pevnosti s majákem. Pevnost stojí na šedesát metrů vysokém skalním útesu. Vstupujeme branou dovnitř a procházíme po kamenném chodníku, který vede po okraji útesu. Při pohledu přes kamenné zábradlí do šedesátimetrové hloubky se nám tají dech. Vstupujeme do domu pod majákem. Je zde byt strážce majáku a místnost, ze které vedou schody nahoru na maják. Máme štěstí, strážce nás zve na prohlídku majáku. Otevírá těžké dveře vedoucí na schody. Pět lidí, kteří se právě nachází v místnosti může vstoupit. Stoupáme po točitém schodišti, jehož stěny jsou obloženy světlým keramickým obkladem. Přicházíme do patra, ve kterém je umístěn zdroj elektrického proudu pro maják. Všude je čisto a pořádek. Stoupáme dál po schodech až ke stropu místnosti. Prolézáme průchodem a pokračujeme dál. Přicházíme do nejvyššího poschodí majáku. Uprostřed je umístěn reflektor, jehož světlo v noci upozorňuje lodi na nebezpečí. Reflektor je tvořen křišťálovými hranoly trojúhelníkového průřezu o straně asi pět centimetrů. Reflektor má tvar duté koule o průměru kolem čtyř metrů. Uprostřed koule jsou umístěny dvě veliké elektrické výbojky. Celé zařízení je otočné. Každou noc se světlo automaticky zapne. Světlo z majáku je viditelné na vzdálenost až sto kilometrů. Stojíme u okna majáku a díváme se na nekonečný oceán. Kam až oko dohlédne, je jen masa modrozelené vody. Ani se nedivíme, že lidé toto místo před objevitelskými cestami považovali za konec světa. Vracíme se po schodech zpátky dolů. Správce se s námi loučí a žádá od nás odměnu za prohlídku majáku. Každý mu dáváme pár eur a odcházíme. Mysleli jsme si, že si správce neoficiálními prohlídkami krátí dlouhou službu, nyní vidíme, že si tak i přivydělává. Na zpáteční cestě se zastavujeme v restauraci ležící nedaleko majáku. Vydávají se zde certifikáty pro návštěvníky mysu sv. Vincenta, jako doklad o tom, že navštívili nejjihozápadnější cíp Starého kontinentu. Certifikát jsme bohužel nedostali, neboť je sobota a o víkendech se doklady nevydávají. Trochu zklamáni z toho, že osvědčení nemáme, se vracíme zpátky. Vzpomínka na návštěvu majáku na „konci světa“ však navždy zůstane vryta do naší paměti.

Aruba – Holandská část Karibiku

Aruba je rozměry nepatrný ostrov patřící původně mezi Nizozemské
Antily, dnes je relativně nezávislou zemí se samostatně voleným
guvernérem, nicméně holanský vliv je dodnes patrný. Vedle španělštiny a
domorodého jazyka se pohodlně domluvíme angličtinou, a pokud máme
v kapse americké dolary, můžeme na místní měnu (arubský florin)
zapomenout. Jelikož Aruba oficiálně patří k Holandsku a tedy do EU,
nepotřebujeme nic jiného nežli platný pas.

Aruba je rozměry nepatrný ostrov patřící původně mezi Nizozemské Antily, dnes je relativně nezávislou zemí se samostatně voleným guvernérem, nicméně holanský vliv je dodnes patrný. Vedle španělštiny a domorodého jazyka se pohodlně domluvíme angličtinou, a pokud máme v kapse americké dolary, můžeme na místní měnu (arubský florin) zapomenout. Jelikož Aruba oficiálně patří k Holandsku a tedy do EU, nepotřebujeme nic jiného nežli platný pas.


Aruba leží mimo pás pravidelných hurikánů a teplota se během roku nijak výrazně nemění, takže je pro návštěvu ideální po celý rok. Ostrov je příjemnou oázou minimální kriminality v jinak ne zcela bezpečném Karibiku. Mezi nebezpečí patří vedle hadů ještě také provoz na místních silnicích. Domorodci jezdí od podlahy a zvláště pozdní večery jsou na silnicích nebezpečné, protože místní se nějakou tou sklenicí alkoholu nedají od řízení auta nijak odradit.

Lékařská péče je nečekaně kvalitní, základem je moderně vybavená 280 lůžková nemocnice Dr. Horacio Oduber Hospital v hlavním městě Oranjestad. Vedle ní existují ještě dvě ambulanční zařízení. Každý velký hotel má navíc k dispozici vlastního lékaře. Vliv „mateřské“ Evropy je tedy znát.

Hlavním zdrojem příjmů jsou turisté, proto je také pro jejich pohodlí učiněno prakticky vše a pro turisty je připraveno více než 7 000 pokojů. Samotný ostrov příliš pohostinný není, většina ostrova je pokryta nehostinnou polopouští s milióny kaktusů, většina turistů proto neopustí úzký pás na západním pobřeží, kde jsou všechny hotely i kempy a samozřejmě také ty nejkrásnější pláže. Prakticky neustálé severovýchodní větry jsou dostatečně silné nato, aby ohnuly místní stromy divi-divi do 45 procentního úhlu, turistům však přinášejí vítané ochlazení. Na Arubu si s sebou můžeme vzít i svého chlupatého kamaráda, potřebujeme pouze lékařské osvědčení a průkaz očkování proti vzteklině. Žádné zvíře však s sebou nemůžeme vzít pokud cestujeme z Jižní nebo Střední Ameriky.


I když se to zdá nepochopitelné, také Aruba si prožila své období zlaté horečky a zbytky zlatého dolu jsou patrné dodnes. V roce 1929 byla otevřena tehdy největší rafinerie na světě, kouřící komíny využívající směr větru nesoucí dým nad moře jsou na jihozápadním cípu ostrova viditelné dodnes.

Oficiálně je zakázáno odložení plavek na veřejnosti, nicméně na většině plážích je to tolerováno. O to větší pozornost je kladena na čistotu a znečištění pláží se trestá citelnou pokutou 280 amerických dolarů. Aruba si vůbec potrpí na solidnější oblečení nežli je obecně v Karibiku zvykem, do obchodů či hotelů se v plavkách nesmí a v kasínech se dívají nerudně i na šortky. V restauracích si musíme dát pozor na skutečnost, že ke každému účtu je automaticky připočítáno 15 procent ceny, takže účet nepříjemně naroste a další spropitné je zbytečností.

Západní část ostrova je turistickým rájem, počet luxusních hotelů každým rokem narůstá, pláž měří několik kilometrů a pokud nepřijede zrovna v nejvyšší sezóně kolem vánoc, není nijak přeplněná. Pláže i voda jsou neposkrvrněné a čisté, vedle samotného plavání a windsurfingu jsou zde i ideální podmínky pro šnorchlování a sportovní potápění. V každém případě si musíme dát pozor na slunce, blízkost břehů Jižní Ameriky se projevuje opravdu palčivými paprsky a silný vítr sice přináší příjemné ochlazení, může ale způsobit, že získáme pocit, že slunce zase tak moc nebezpečně nepálí.

Polsko Kosovo

Patřím mezi ty, kteří využívají moderní doby levných letenek.
Patřím také mezi ty, kteří na svých cestách nocují u místních
obyvatel, a to ne proto, aby ušetřili peníze za ubytování, ale aby lépe
poznali místní život.

Patřím mezi ty, kteří využívají moderní doby levných letenek. Patřím také mezi ty, kteří na svých cestách nocují u místních obyvatel, a to ne proto, aby ušetřili peníze za ubytování, ale aby lépe poznali místní život.

Na jedné z mých cest jsem zamířila do Bulharska s tím, že se po této zemi trochu porozhlídnu. S přítelem jsme s mapou v ruce vymysleli okruh, který částečně zasahoval i do Rumunska, a začali kontaktovat lidi na webu, jestli by nás ubytovali.


Sem tam se nám někdo ozval, ale i tak jsme ještě v den odletu měli zajištěné asi jen tři noci z osmi. Měli jsme ale štěstí, po dvou dnech mi přišla zpráva od Miroslava z vesnice Polsko Kosovo. Nabídl nám, že u něj můžeme zůstat. Původně jsme měli namířeno trochu jiným směrem, ale lákavé nabídce poznat bulharský venkov ve vesnici takového jména jsme nemohli odolat.

Další den naše kroky pomocí autostopu vedly na sever Bulharska do regionu Ruse, kde nedaleko Polského Trambeše leží náš cíl – Polsko Kosovo. Každý, kdo nám zastavil, nás před touto vesničkou varoval, a to i přes jazykovou bariéru. Trochu nás vylekaly řeči o tom, že to je vesnice plná Cikánů a že předtím, než půjdeme k tomu člověku, co nás tam má ubytovat, se na něj máme poptat v místní samoobsluze. Nicméně jsme už ale byli na cestě a večer neměli kde spát. Nebo naše zvědavost byla silnější?

Cestu jsme urazili poměrně rychle a na silnici u Polska Kosova jsme se ocitli kolem šesté večer. To už jsem si nebyla úplně jistá, jestli toužím po poznání cikánské vesnice, a doufala, že Miroslav bude slušný člověk. Samoobsluhu jsme nehledali, dali jsme vědět našemu hostiteli, že se blížíme na jeho adresu, a vydali se do útrob vesnice.

Pohled na dva „baťůžkáře“ procházející podvečerní vesnicí, kde se všichni znají minimálně z drbů, musel být opravdu zajímavý. Bylo to vidět z pohledů místních, u kterých jsem nebyla schopna identifikovat, ke kterému etniku patří. Všichni byli opálení od silného letního slunce a špinaví nejspíš od tvrdé práce…

Po chvíli před námi zastavilo auto a z něj vystoupil usměvavý méně opálený Miroslav. V Polsku Kosovu vyrůstal a po studiích se sem rozhodl vrátit. Žije tu se svou ženou a dvěmi dětmi. Mají velký dům, velkou zahradu a v ní plno záhonků se zeleninou a květy, ovocné stromy a také zvířata: jedno tele, jedno sele, dva psy, desítku slepic a doma jedno morče. K tomu všemu se rodina stará i o několik políček a místní obchod se zbožím od oblečení, přes hygienické potřeby až k pánvím. Už kvůli tomuto obchůdku se Miroslavova rodina vymyká běžnému obyvatelstvu Polska Kosova. Moc podobných rodin tu nežije, a tak je těžké tu najít blízkého přítele. Takhle Miro vysvětlil, proč u sebe doma ubytovává neznámé cestovatele.


K mému údivu jsme v této rodině nebyli první hosté. Pár zvědavců sem zamířilo už před námi. Polsko Kosovo se v posledních letech dokonce stalo oblíbenou destinací Britů, kteří zde za pět svých platů kupují domy a pak sem jezdí na dovolenou. Čím je tato malinká vesnice může přitahovat? Možná tak nízkými cenami, přírodou, atmosférou. Jsou tu tedy k vidění domy obydlené pouze v období prázdnin a opuštěné během zbytku roku.

Ještě před deseti lety v Polsku Kosovu žilo přes 2 500 obyvatel. Dnes to je něco mezi 1000 a 1 200. Příčinou nejsou pouze podnikaví Britové, ale také místní mládež odcházející za městským životem a za prací, mnohdy až za hranice Bulharska. Nemálo z nich pracuje v Řecku, někteří ve Španělsku. Co vydělají, posílají domů rodinám.

Běžný občas vesnice, která v překladu znamená Kosí pole, se věnuje zemědělství. Téměř každý tu chová dobytek, koně a osli jsou zapřažení do povozu a doma se jí zelenina ze zahrádky. Navečer se muži sejdou v hospodě, kde nám natočili bulharské pivo, které i s Fantou stálo v přepočtu 18 Kč!

Pro místní jsme byli evidentně zajímavou atrakcí, a tak abychom na sebe jen tak okatě nepokukovali, začala jsem s nimi komunikovat. Napůl česky, napůl bulharsky jsem místním pivařům vysvětlila, že jsme z České republiky a že „spáváme“ u Miroslava. Hned každý kýval hlavou a poté, co jsem jim řekla, že jsme v Bulharsku na „sedm dana“, veškerá konverzace skončila. Jen jsme se na sebe navzájem usmívali.

Není ale pravda, že by se s námi místní nechtěli bavit. Jen prostě nevěděli jak. Když jsem začala dělat fotografie, všichni mi ihned ochotně pózovali. Jak děti, tak chlapi. Jeden dědeček byl z našeho zájmu o osla uvázaného u cesty tak nadšen, že nás zatáhl až k sobě domů, kde jsem musela povinně nafotit všechna jeho zvířata od psa až po králíky.

Asi 50% občanů Polska Kosova jsou Cikáni, se kterými tu nikdo nemá problém. Každý si žije po svém a až na letmý pozdrav si jeden druhého moc nevšímá. 40% tvoří Bulhaři a 10% Vlasi – původně křesťanští Rumuni, kteří do této oblasti přišli před 200 lety a dodnes používají starorumunštinu.

S okolím je Polsko Kosovo spojeno železnicí, ale téměř každý tu vlastní nějaké postarší vozidlo. Když ne auto, tak se do vedlejších měst dopravuje na povozu s koňmi nebo osly, kteří se zdají být o dost rychlejší!

Na první pohled vypadá Polsko Kosovo jako pravá nefalšovaná vesnice, kde místo budíku zakokrhá kohout. Ale i do těchto končin pronikl pokrok moderní doby. Chystá se zde totiž celoplošné zavedení internetu. Že by to byl nápad britských vlastníků zdejších nemovitostí? To spíše řádových občanů, kteří tím, že žijí na vesnici, nezavírají dveře okolnímu světu. A co si vlastně víc přát, než život v klidu a míru na jedné bulharské vesnici a přitom mít k dispozici veškeré informace ze světa!

Snad se tato vesnička nedá a nepodlehne investičním nápadům vyspělých (nebo aspoň vyspělejších) zemí. S tímto pocitem jsme se loučili s Miroslavem a jeho pohostinnou rodinou.

Rodinná dovolená na maltských ostrovech

Malta je tradičně považována za jedno z nejlepších a
nejvhodnějších míst pro rodinnou dovolenou. Proč? Protože nabízí
kvalitní služby jak v restauracích, tak v místních hotelech a
kromě toho láká krásným počasím

Mezi pobřežím Afriky a Sicílie se na několika malých ostrovech, z nichž největší jsou Malta, Gozo (maltsky Ghawdex )a Comino (Kemmuna), rozkládá Maltská republika. Je vzdálená jen 90 kilometrů od Sicílie a 200 kilometrů od Tuniska. Malta je tradičně považována za jedno z nejlepších a nejvhodnějších míst pro rodinnou dovolenou. Proč? Protože nabízí kvalitní služby jak v restauracích, tak v místních hotelech a kromě toho láká krásným počasím. Na Maltě si může užít rodina s dětmi malými i velkými a rodiče také nepřijdou zkrátka. Pro každého se najde něco atraktivního.

Nejlepší rodinná rekreace

Pod severním cípem Malty leží malebná vesnice Mellieha. Je velmi oblíbená pro dovolenou rodičů s dětmi, a to díky prostorné písčité pláži, což pro Maltu není typické – většina pláží je tady kamenitá. Kromě písečné pláže sem míří mnoho rodin také kvůli bezpečnému pozvolnému vstupu do vody, a tak rodiče i děti prožívají vodní radovánky v pohodě. V blízkosti této pláže na Mellieha Bay jsou hotely, které nabízejí všechny možné (a snad i nemožné služby) včetně zastávky autobusu.

Kostelíky pro každý den v roce


Zlatým hřebem maltského souostroví nejsou jen pláže. Kamenná městečka a vesničky se pyšní barokními kostely a lákají veselými lidovými oslavami. Snad nikdo není schopen přesně říci, kolik je vlastně na Maltě chrámů, kostelů a kostelíků. Malťané však hrdě tvrdí, že na tomto malinkém ostrově je minimálně tolik církevních staveb jako je dnů v roce – tedy 365. Takže ať se vydáte kterýmkoliv směrem, na nějakou historickou památku určitě narazíte.

Protože místní jsou z 90% vyznání římskokatolické, tak zde rozvody neexistují. V případě, že si manželé už nerozumí, odstěhují se od sebe a žijí odděleně po dobu 10 let, kdy mohou požádat papeže o zrušení manželství, který jim ovšem nemusí vždycky vyhovět. Také interrupce nejsou povoleny a rodiny mívají často čtyři děti.

Trocha historie nikoho nezabije

Patří se jaksi samo s sebou, že když už jste na Maltě navštívíte její hlavní město Valleta. Toto pevnostní město ze 16. století každého okouzlí svým slavným přístavem a rušnými uličkami. Jen je dobré vědět, že město je umístěno velmi působivě na několika pahorcích, ale ty jsou spojeny mnoha schody. Ale odměna je vážně sladká v podobě nádherných zahrad, kde se dá rychle zapomenout na potrápené nohy a úchvatné výhledy na přístav a Středozemní moře člověka na nohy zase brzy postaví. Valetta dýchá historii Každý národ, který si Maltské souostroví podmanil, vtiskl ostrovu svůj jedinečný otisk kultury. Asi největší rozkvět architektury nastal v době vlády Maltézských rytířů – Johanitů. No, a proto nezapomeňte navštívit Palác Velmistra. Je určitě podivuhodné, že jedním z velmistrů byl i český rodák – hrabě Kinský. Tento palác, který má podivuhodný interiér, slouží dnes jako sídlo prezidenta a parlamentu republiky Malta.

Prehistorické překvapení

Na Maltě se člověk může vydat po stopách sv. Pavla – jednoho z apoštolů nebo podlehnout nutkání shlédnout prehistorické chrámy a archeologická naleziště. Malta je velmi bohatá na historické památky, a přesto, že její rozloha se rovná rozloze Bratislavy, jsou na jejím území tři památky zapsané do Kulturního dědictví UNESCO. Hlavní město Valleta jako celek, takzvané Hypogeum v Hal Salfieni. a megalitické chrámy na Maltě a Gozo. Jsou z obrovských bloků kamenů poskládaných na sebe bez přispění jakékoliv techniky. A světe div se: chrámy jsou mnohem starší než slavná Cheopsova pyramida v egyptské Gíze.

Výlety po ostrově

Za vidění určitě stojí impozantní město Mdina na pahorku v srdci ostrova. Toto město založili už Féničané. Ve středověku bylo toto město bohaté a velmi živé. V dnešní době zde po rušném životu není ani památka. Město si sní svůj sen o kráse v tichých romantických uličkách.

Malebné rybářské vesničky Marsaxlokk a Marsaskala jsou přístavy, ve kterých můžete zažít neopakovatelnou atmosféru pod ochranou staré fénické bohyně, jejíž oči na modré a žluto-oranžové bárce mají za úkol chránit rybáře před zrádnými skalními útesy v moři

Blue Grotto nebo-li Modrá jeskyně fascinuje svou neuvěřitelně modrou vodou, ale musí se navštívit hned ráno, protože odpoledne její barva zešedne.

Ostrov Gozo a svůdná nymfa


Kdo má rád klidnější domáckou atmosféru, pak si určitě oblíbí malý ostrov Gozo, kde se může jeho duše rozletět nad malebnou krajinou a působivými útesy, které majestátně ční nad nádhernými průzračnými vodami Středozemního moře. V jednom z útesů je i slavná jeskyně nymfy Kalypso. A jestli byla nymfa stejně krásná jako výhled z jeskyně, nikdo se nemůže divit Odysseovi, že na tomto místě strávil v náručí půvabné Kalypso sedm let.

Těžko někdo ví, kolik roků by měla ona nymfa v současnosti, ale zato odborníci na archeologii ví, že chrámy Ggantija jsou považovány na nejstarší volně stojící stavby na světě, které se datují do let 3 500 před naším letopočtem, takže jsou vlastně staré 6 000 let. No páni, laik se diví, odborník žasne.

Gozo je ostrov zaslíbený potápěčům a romantickým duším. Místo, které vám určitě vyrazí dech se jmenuje Azure Window nebo-li Azurové okno. V okolí tohoto skalního oblouku je plno jeskyní a pestrobarevných korálových útvarů, ke kterým se dostanete úzkým průsmykem ve skalách.

Mňamky maltské kuchyně

Na stole samozřejmě nesmí chybět ryby a ani zelenina a ovoce. Vepřové a hovězí maso není moc v oblibě. Za to si domorodci pochutnávají na zvláštnostech jako jsou nakládaná natvrdo uvařená vejce nebo chutný tvarohový tvrdý sýr nakládaný v nálevu, ve kterém jsou různé druhy drceného pepře a také nakládaná a sušená rajčata, která mají zvláštní a velmi pikantní chuť. Ke kaším z čočky, hrachu a fazolí se podávají kulaté tvrdé, ale křehké sušenky. Pro mlsaly jsou jako stvořené kulaté preclíky plněné sladkou náplní. V kelímku si můžete koupit jakýsi sypký turecký med, který je proložen mandlemi. Ochutnat musíte z plodů opuncie nejen výborný džem, ale neméně dobrou pálenku. No a jak by to vypadalo, kdybyste neochutnaly národní rybu zvanou lampuka nebo některou jinou rybu, které jsou vynikající grilované i dušené. A na závěr si nemohu odpustit doporučení na Pastizzi – taštičky z listového těsta. Ale jestli neochutnáte nejmaltštější ze všech maltských jídel – králíka pečeného nebo dušeného na víně s česnekem – tak jste jistě ani na Maltě nebyli. Tento pokrm se nazývá fenkata.

Na trhu jsou často vidět capary poupata. Rostliny, které rostou na zdech mají poupata, která se dávají do slaného nálevu a pak se jí, když se neutrhnou včas tak pěkně na zdech kvetou.

Zdokonalte se v anglickém jazyce v zahraničí. Studium angličtiny na Maltě vám pomůže zařídit Jazyková škola Elvis. I studium angličtiny může být důvodem, proč se na Maltu vypravit.

Vodní dovádění

Pro rodiny s dětmi jakéhokoliv věku je na Maltě atrakce přímo velkolepá. Je jí rozlehlý vodní park Splash and Fun v malé vesničce Bahar ic-Caghaq. Obrovský bazén vás může pohoupat na 1,5 m vysokých umělých vlnách, které připomínají rozbouřené Středozemní moře. Máte ale štěstí, vlny vás neodnesou až do Tuniska. Celý čtvrt kilometr se můžete pomalu nechat vznášet v tzv. líné řece. Můžete přitom popustit uzdu své fantazie a vymyslet si, kolik druhů sladce opojné zmrzliny si u bazénu dáte. A to nemluvím ani o tom, že pokušení v toto vodním ráji je daleko víc. Dlouhé tobogány nebo obrovský trychtýř, který s vámi točí a točí. Menší děti si užijí bazénu se skluzavkami, různými schovávačkami a dalšími překvapeními.

Na ostrovech v pohybu

Maltské ostrovy jsou eldorádem vyznavačů pěší turistiky a cyklistiky, které přitahuje nejen krásná příroda, ale i celoročně příjemné podnebí. I to hraje důležitou roli v oblibě potápění, protože teplota vody neklesá pod 13oC ani v zimě. Vybavení si turisté mohou vypůjčit na mnoha místech. V křišťálových vodách se dají provozovat i jiné vodní sporty –třeba plachtění nebo windsurfing.

Samozřejmě ani na Maltě se nezapomíná na dnes velmi oblíbený sport – golf. Marsa Sports Club nabízí 18– jamkový golfový green, 17 tenisových a 5 squashových kurtů.

Malta jako Hollywood

I když asi Hollywood bude o trošku slavnější, přesto malinká Malta sehrála ve filmovém průmyslu významnou roli. No tak posuďte sami. Ve vallettském přístavu v roce 1997 se natáčel oblíbený televizní seriál Hrabě Monte Christo s G. Depardieu v hlavní roli. Dále to byl velkofilm Souboj Titánů a kvůli natáčení Pepka námořníka tady postavili celou vesničku. A zdi obrovské pevnosti byly očitými svědky natáčení takových kasovních trháků jako je film Gladiátor a neméně slavná Trója a mnoho dalších.

Ostrov výuky angličtiny

Maltské souostroví bylo od nepaměti předmětem zájmu jiných národů, a tak ostrovy byly stále pod něčí nadvládou. Asi nejvíc je patrný vliv britský, neboť Britové zde vládli necelá 2 století. Britové zde zavedli státní službu, školství a druhý jazyk. Jsou tu typicky anglické červené telefonní budky a poštovní schránky a jezdí se vlevo.

Druhým úředním jazykem je po maltštině angličtina, kterou se děti učí od 1. třídy. Proto každý Malťan vládne angličtinou jako svým rodným jazykem. Proto ani není divné, že se na Maltě pořádají celoročně kurzy výuky anglického jazyka a jsou stále hojně využívané především mladými lidmi z celé Evropy.

Hora křížů aneb ježatý kopeček

Litva, jedna z pobaltských republik, se prostírá u Baltského
moře v rovinaté krajině. Motor autokaru pravidelně vrní a lidé trochu
pospávají. Z hlavní silnice není vidět nic moc zajímavého kromě
osamělých domků roztroušených podél cesty v severní části Litvy,
ale přesto člověk tuší, že se k něčemu magickému blíží.

Litva, jedna z pobaltských republik, se prostírá u Baltského moře v rovinaté krajině. Motor autokaru pravidelně vrní a lidé trochu pospávají. Z hlavní silnice není vidět nic moc zajímavého kromě osamělých domků roztroušených podél cesty v severní části Litvy, ale přesto člověk tuší, že se k něčemu magickému blíží. A při vyslovení názvu města, která v litevštině melodicky zní, Šiauliai, zvedáme hlavy a naše oči začínají pátrat po krajině v naději, že uvidí „Horu křížů“ – „Križiu kalnas“, která se nachází v blízkosti města Šiauliai.


Zastavujeme a dereme se ven, abychom na vlastní oči viděli, jak vypadá toto bizarní poutní místo. No, ale počkat, to asi nejsme správně. Tady žádná hora není, tady je jenom úplná placka, pouze tam kousek před námi se ježí jakási přerostlá řepa. No, možná to tedy není řepa, ale jakýsi ježatý kopeček. Přicházíme blíž a kopeček přece jen nabyl větších rozměrů, i když bychom těžko mohli použít slovo kopec a slovo hora zní už úplně směšně.

Čím přicházíme blíž, tím víc jsme fascinováni. To, co se na kopečku ježí, jsou křesťanské kříže – tisíce křížů nejrůznějších velikostí. Od obrovitých až po miniaturní, které jsou navěšené na těch velkých tak, že je zcela zahalují. Nemůžeme odtrhnout zrak od takového panoramatu. Jsme plně vtaženi do atmosféry tohoto neobyčejného místa a mnohým z nás, i přesto, že pálí slunce, naskakuje husí kůže.

Pohled z dálky je fascinující, ale zblízka je prostě strhující. Procházíme se pěšinkami mezi kříži. Některé jsou dřevěné a umně vyřezávané, jiné dekorativní železné, prosté i zdobené, veliké a mocné, i chudobné – pouhá dvě překřížená dřívka. A přesto všechny tyto kříže vyjadřují to stejné: neutuchající víru, pokornou vděčnost a stále živou naději.

Ztrácíme se a zase vynořujeme v bludišti cestiček a pěšinek. Procházíme jako očarovaní a fotíme a fotíme, protože nelze jinak. Mnoho lidí se u křížů modlí a támhle nějaká rodina staví nový velký kříž, hned vedle toho ověšeného hrozny malých křížků. Toto poutní místo stále pulzuje životem. Stále přibývají nové a nové kříže. Už nyní se kříže rozkládají na ploše větší než dvě fotbalová hřiště.

A jak to všechno začalo? Snad tak, jak to vypráví jedna legenda. Jednomu sedlákovi se rozstonala jeho milovaná dcera a na její nemoc nepomáhala žádná medicína ani zaříkávání, ani žádné bylinky. Jednou v noci měl ten sedlák sen, ve kterém mu Bůh poradil, aby ze zdravého stromu udělal kříž a postavil na místní kopeček. Sedlák se druhý den hned pustil do kříže a postavil jej na místo, které mu Bůh ve snu ukázal. Během několika málo dní se dcera opravdu uzdravila. Zpráva o zázračném uzdravení se rychle rozšířila a další kříže začaly rychle přibývat.


Krásná legenda se ale nezdá historikům, kteří mají prozaičtější vysvětlení. První kříže prý byly postaveny na památku krveprolití, které se zde odehrálo v roce 1236. Němečtí rytíři, kteří šířili po Litvě křesťanství, se vraceli domů a byli napadeni a pobiti a lidé takto uctili jejich památku. V letech 1831 až 1863 k nim začaly přibývat kříže už ve velkém. Připomínaly ty, kteří byli deportováni na Sibiř nebo zabiti ať už v protiruských povstáních nebo během okupace Litvy Sovětským svazem. Hora křížů se tehdy stala Horou národního vzdoru. To se samozřejmě nelíbilo tehdejším ruským mocipánům, a proto nařídili, aby byl tento spontánní památník odporu srovnán se zemí ruskými buldozery. A tak se také stalo. Ale ani buldozery, ani teror nedokázaly zabránit dalšímu vztyčování křížů. Byl dokonce vypracován plán, podle něhož by tento kousek země měl být oddělen hlubokým vodním příkopem a střežen, aby se tak definitivně zabránilo dalšímu vztyčování křížů.

Naštěstí v roce 1991 získala Litva konečně samostatnost a kříže brzy na to už vytvořily les. Roku 1993 i tehdejší papež Jan Pavel II. byl okouzlen tímto spontánním poutním místem a při své návštěvě daroval Litevcům krásný vysoký kříž, který je zde na Hoře křížů velmi uctíván. Papež při této příležitosti požehnal Litvě a celé Evropě.

Kříže nepocházejí jen z Litvy, ale i ze sousedních zemí jako je Lotyšsko, Estonsko, Polsko i Rusko. Ale viděla jsem tam stát v jednom šiku s křesťanskými kříži i nějaké kříže s židovskou hvězdou a jeden kříž byl ozdoben i americkou vlajkou. Nápisy na křížích jsou v různých jazycích včetně němčiny a angličtiny.

I mnoho turistů chce přispět k velebnosti tohoto místa, a tak u zdejších prodejců, jejichž stánky lemují přístupovou cestu, zakupují malé křížky a přidávají je k tisícům dalších. Kromě křížků si mohou turisté zakoupit i většinou velmi pěkné předměty z jantaru a z březové kůry. A samozřejmě spoustu suvenýrů s náboženskou tématikou. A ty jsou často, bohužel, velmi kýčovité. Utratit se dá i za brožurky o Hoře křížů nebo o Litvě a také za vkusné pohlednice.

Je čas opustit toto úchvatné místo, které se nám vrylo hluboko do srdce. A já vím, že všichni, i my bezvěrci, budeme ještě dlouho vzpomínat na magické kouzlo tisíců ježících se křížů, křížků i křížečků.


Infoservis: Základní údaje o Litvě: Oficiální název – Litevská republika Hlavní město: Vilnius Rozloha: 64 589 km Počet obyvatel: 2 348 784 Měna: 1 lit

U Hory křížů jsou 2 parkoviště v blízkosti poutního místa a WC najdete na louce, sice ve formě kadibudky, ale čisté. Pokud chcete zakoupit nějaké suvenýry, je dobré mít místní měnu lit. U některých prodejců jsou uvedeny i ceny v eurech nebo dolarech.


Chicago – město hříchu a gangsterů?

Po generace bylo Chicago důležité místo pro indiány, kteří ho
využívali jako přístav pro svá kanoe. Toto místo bylo porostlé obrovským
množstvím divoké cibule, která vydávala svůj charakteristický zápach.
V domorodém jazyce „chicagou“.


Po generace bylo Chicago důležité místo pro indiány, kteří ho využívali jako přístav pro svá kanoe. Toto místo bylo porostlé obrovským množstvím divoké cibule, která vydávala svůj charakteristický zápach. V domorodém jazyce „chicagou“.

Prvními bělochy, kteří objevili toto místo, byli francouzský jezuitský misionář a kanadský badatel, kteří se sem dostali uprostřed zimní bouře v roce 1674.

V dnešní době je Chicago třetím největším městem Spojených Států. Je proslavené „mýdlovým“ seriálem Chicago Hope a samozřejmě také basketbalovým týmem Chicago Bulls. Nachází se na břehu Michiganského jezera v oblasti Velkých jezer.

{{reklama()}}

Proč každý považuje Chicago za město hříchu a gangsterů? Zdá se, že to všechno začalo již na počátku 20 století. V té době jedny londýnské noviny napsaly, že „ostatní místa schovávají svou zkaženost, ale Chicago si ji hýčká v srdci obchodní čtvrti tak, že ji propůjčí lesklý povrch“. Obchodní čtvrt, o které se psalo, byla First Ward nazývaná the Levee. V této obchodní čtvrti jste mohli dostat jakékoliv zboží, prostě cokoliv – dokonce i ránu do hlavy nebo šok z „vybílené“ peněženky. Velmi módní byl saloon, který vedl Ike Bloom. O něm se vědělo, že vydělal víc peněz na svých holkách než na pití a často dělal možné i nemožné, jen aby se jméno jeho podniku často objevovalo v novinách, aby byl stále „in“.

Ale i ostatní nevěstince byly velmi nóbl a lákavé a pomocí svých brožurek rozdávaných v lepších částech města se snažily přivábit dobré zákazníky. Jednou při návštěvě jedné z nich se stala nemilá příhoda. Jedna z dívek se oddávala tanci tak vášnivě, že vykopla svůj střevíc a ten se zastavil o láhev šampaňského a docela ho zatopil svým perlivým vínem. Bylo to právě ten večer, kdy se sem zašel pobavit pruský princ Jindřich. Ale byl to gentleman každým coulem a nechtěl tu vášnivou holku zničit. Vzal střevíček a řekl: „to ubohé stvoření nemůže přece dát své nožky do toho mokrého střevíce“ a navrhl přípitek se střevíčkem naplněným šampaňským. Okamžitě každý muž v místnosti následoval jeho příkladu, a tak dalo Chicago světu nový zvyk.

Ten stejný nevěstinec byl také středem jednoho z největších skandálů v historii Chicaga. Ale jak se to všechno stalo, pokud se to vůbec stalo, zůstává stále tajemstvím. Podle jedné historky se to stalo takhle. Jeden prominentní člen známé rodiny zemřel v jednom bordelu a jeho majitelka přiměla své přisluhovače, aby jeho tělo odnesli do konkurenčního podniku a nacpali ho do pece. Potom zvedla telefon a zavolala na policii. Mezitím ale byla její potencionální obět varována a její muži strčili to tělo do taxíku a odjeli s ním k němu domů. Identita toho zemřelého muže se léty neustále měnila a celá historka byla prošpikována pikantními detaily. Stěží nějaká významná rodina v Chicagu unikla občasné fámě o zaručené pravosti jejího mrtvého člena. A pokaždé, když se vypravovala, ji lidé naprosto věřili, protože tato čtvrť byla velmi populární u mladých mužů všech sociálních vrstev.


V roce 1920 přijel do Chicaga Capone a v tom samém roce se prodej a pití alkoholických nápojů stal v Americe ilegální. Capone toho využil ve svůj prospěch. Ale nebyl sám. Ve městě byli další bohatí muži – Torrio a O´Banion. Jenže Chicago nebylo dost velké pro všechnu tu moc a ctižádost.

Jednoho dne, když O´Banion řezal chryzantémy do pohřební kytice, zastavilo před jeho obchodem velké modré auto. Vystoupili z něj tři muži a vešli dovnitř. Jeden z nich mu potřásl rukou a pak dřív než bys řekl švec – padlo šest výstřelů. Pět bylo rychlých a zasáhlo O´Baniovu hruď. Potom ten, co mu potřásl rukou, uvolnil sevření a vypálil šestou ránu z milosti do jeho hlavy. Pohřeb, který následoval byl jedním z největších, jaké kdy Chicago vidělo. Z New Yorku byla přivezena speciální rakev pro tuto příležitost a 26 nákladních aut plných květin a také koš růží s označením „od Ala“. Capone a Torrio se pohřbu zúčastnili také. Byli tam ale i jiní zabijáci a ti hledali odplatu. Jakmile bylo po pohřbu, Torrio zmizel s O´Baniovými muži v patách. Pronásledovali ho cestou na Kubu a pak zpět do Chicaga, kde ho nakonec zastřelili před vchodem do jeho vlastního domu. A tak zůstal jen Al Capone. Válka o kontrolu nad černých trhem trvala čtyři roky. Během té doby zemřelo mnoho lidí a mnoho lidí také tvrdilo, že vinu na tom má právě al Capone. Celý svět také věděl, že nařídil masakr v den sv. Valentýna, který mu získal mezinárodní věhlas a také kontrolu nad Chicagem. Čím byl tenhle masakr jiný než ty ostatní? Byl zastřelen i nevinný návštěvník garáže a lidem už došla trpělivost a začali se domáhat toho, aby se s tím něco udělalo.

Během několika roků se skutečně něco stalo. Al Capone byl obviněn a také odsouzen k 11 letům ve vězení a pokutě 70 000 dolarů. Ve vězení také zemřel.


Dnes je Chicago známé jako jedno z nejlepších urbanistických sídel ve světě. Výstavné centrum s moderní architekturou je dílem tzv. chicagské školy. Po požáru roku 1871 začala skupina architektů projektovat nové výškové administrativní budovy s novými konstrukčními a výtvarnými prvky jako průčelí prosklená v pásech, litinové sloupy, ocelové skelety staveb, výtahy a mnoho dalších. V Chicagu se zrodily takto první mrakodrapy Ameriky. Dnes je největší chloubou i mrakodrap Sears Tower, který má 110 podlaží a měří 442 metrů. Celá Michiganská ulice se nazývá „nádherná míle“ a není divu, protože je to jedna z nejvýstavnějších ulic na světě s překrásnou parkovou úpravou. A tam, kde končí „nádherná míle“ začíná Zlaté pobřeží, což je jedna z nejskvělejších obytných čtvrtí ve městě s budovami, které nabízí pohled na Michiganské jezero a jeho pláže. Dnes je to město mírumilovné a elegantní. A v noci jsou jeho ulice bezpečnější než ulice mnoha jiných amerických měst. A jeho obyvatelé jsou velmi přátelští a také hrdí. A proč ne. Je toho mnoho na co mohou být v Chicagu pyšní – třeba na svých 58 vysokých škol. Nebo na další atrakci – „chicagské pobřeží“. Město totiž půlkruhem lemuje břeh Michiganského jezera v délce přibližně 100 kilometrů. Kolem jezera leží mnoho nádherných parků, které jsou protkány množstvím cyklistických stezek i stezek pro kolečkové brusle. Do jezera vybíhají zábavní mola s mnoha útulnými kavárnami plnými zeleně.

Roku 1869 byla uvedena do provozu první železniční trať spojující východní a západní pobřeží USA. Železničním uzlem bylo Chicago a je jím dodnes. Každý, kdo chce jet vlakem z New Yorku do Los Angeles, musí přestoupit právě v Chicagu. Bohužel, dnes už neexistují ty luxusní vagóny, kde cestující chodili po červených kobercích a měli k dispozici i kadeřnictví a holičství a také žehlírnu. Díky železnici se město stalo městem obchodu. A také největším vnitrozemským přístavem na světě zásluhou řeky svatého Vavřince, která jej spojuje s otevřeným mořem. Na O´Harově mezinárodním letišti denně startuje a přistává přibližně dva tisíce dopravních letadel. Na březích řeky Chicago stojí také budova počítačového giganta IBM. V tomto městě je i proslulé Muzeum vědy a průmyslu.

V Chicagu vedle sebe žije více než 70 etnických skupin a politicky nejsilnější skupinou jsou Irové. Žije zde také početná česká menšina – Bohemians. A jeden její člen – Antonín Čermák vešel i do dějin města. Stal se podnikatelem a v roce 1931 byl zvolen starostou Chicaga. A byl to právě on, kdo se velkou měrou podílel na boji proti mafii. Zemřel jako hrdina dva roky na to. Stal se totiž obětí atentátu na prezidenta F.D. Roosevelta, kterého zaštítil svým vlastním tělem. Na radnici má pamětní desku.

Pokud byste chtěli Chicago navštívit, pak vězte, že průměrné teplota v červenci se pohybuje kolem 24 stupňů Celsia a v lednu kolem minus 3,5 stupňů.