Rubrika: Oblasti

Iowa: Život mezi kukuřicí

Spoustu čtverců nalajnovaných silnicemi, vedoucími stovky kilometrů
pořád rovně od severu na jih a od východu na západ. U silnice občas
malá tečka, většinou blízko křižovatky. Farma. A obsah čtverce
zaplňuje pole. Kukuřičné pole.

RYCHLÁ REZERVACE LETU


Iowa. Viděl jsem to z letadla. Spoustu čtverců nalajnovaných silnicemi, vedoucími stovky kilometrů pořád rovně od severu na jih a od východu na západ. U silnice občas malá tečka, většinou blízko křižovatky. Farma. A obsah čtverce zaplňuje pole. Kukuřičné pole. Řeky normálně tečou z kopce dolů. Mississippi a Missouri, které tvoří hranice tohoto Amerického státu však tečou dolů po mapě ze severu na jih prostě jenom proto, že mapy mají sever nahoře a jih dole. Kdyby někdo mapu otočil, řeky by si možná na té placce našly jiné koryto a vůbec by neřešily nadmořskou výšku. Jo, a ještě jsem z toho letadla viděl i pár měst. Pár domečků, které vyplňovaly třeba půlku toho jednoho čtverce, nebo někdy i víc. Iowa je zkrátka to, čemu se v Americe říká „middle of nowhere.“ Mimochodem, Iowa, nacházející se mezi státy Minnesota, Wisconsin, Illinois, Missouri, Nebraska a Jižní Dakota, zabírá větší rozlohu než celá Česká republika.

Američani na východním a západním pobřeží vnitrozemské státy nazývají „Fly over states,“ čili státy, přes které se pouze přelétává, ale neexistuje žádného důvodu v nich přistát. A opravdu, kromě kukuřice toho tu k vidění moc není, proto je zde prakticky nulový turistický ruch, protože všechno je tu od sebe daleko a celkem nic moc se tady nedá dělat. To málo, co jsem tu viděl, ale stálo za to.

Podnebí: tropická vedra i arktické blizardy

Kvůli kontinentálnímu pobřeží tu mají v létě nepředstavitelné vedro a zimy přináší teploty pod nulou (samozřejmě Fahrenheita, protože metrický systém si Američané ještě neosvojili), vrstva sněhu leží na zemi konstantě třeba po tři měsíce bez přestávky a nebezpečné blizardy, při kterých není radno vycházet ven. Je totiž strašlivá zima a venku prudký vítr žene drobounké kousky ledu. Toto extrémní počasí je ovlivněno nejen absencí moře, ale i absencí hor, které by srážky zadržely a vítr ztlumily. Jako turista bych Iowu z největší pravděpodobností nikdy nenavštívil, osud mě ale zanesl přímo do jejího středu, města Marshalltown, jakožto výměnného studenta na High School. Díky tomu jsem se mohl lépe seznámit s konkrétními lidmi a vidět opravdový průřez americké společnosti.

Lidé


Nejvíce mě překvapilo, že i zde, daleko na sever od mexických hranic, žije početná hispánská menšina a přes iowskou zapadákovatost tu můžete potkat emigranty prakticky z celého světa. To samozřejmě platí především o větších městech. Menší města si uchovávají obyvatelstvo jednoho, nebo několika určitých původů. Mnozí se hrdě prohlašují za Iry, někteří za Němce, Francouze, nebo Italy, silné zastoupení mají skandinávské národy jako Dánové a Norové, potkal jsem tu ale i „Poláky“ a „Čechy.“ Z hlediska každodenního života mezi obyvateli různých původů nenaleznete žádné rozdíly a většina lidí o kultuře země, ze které jejich předci přišli, mnoho neví. Zvláštní skupiny tvoří indiáni a potom také Amisové, velmi ortodoxní sekta, která si pevně drží staré zvyky a navzdory většinové společnosti z náboženských důvodů odmítá například elektřinu, nebo gumové pneumatiky. Kraj je to i jinak velmi religiózní. V každém městě najdete třeba až několik desítek kostelů nejrůznějších církví, z nichž některé stále zastávají velmi extrémní názory, například na podobu pekla či odmítání evoluce. Zároveň ale všichni mají ještě jeden druh víry a totiž víru v Ameriku a v rovnost, proto se různé církve s různými názory vzájemně respektují a žijí vedle sebe v přátelských vztazích.

Nyní se ale vypravme na několik konkrétních míst, která z té jednotvárnosti kukuřice poněkud vyčnívají.

Nejstarší dálnice napříč Amerikou

První dálnice spojující východní a západní pobřeží Spojených státu se jmenuje Lincoln Way. Má šířku běžné meziměstské silnice, klikatí se krajinou podle toho, jak to bylo nejjednodušší postavit a dodnes mnohé části stojí. Nejlépe ji najdete ve městech, kde se z dálnice stala normální ulice uchovávající si původní název. Poblíž města Pella jsem viděl i starý mostek, kde fontem ze začátku 20. století je vytvořen nápis Lincoln Way.

Living History Farms


V hlavním městě Des Moines je několik málo muzeí, galerií a ulic, které vykazují, že se jedná přece jen o trošku větší město a nejen o venkovskou farmu. Počtem obyvatel je srovnatelné s Brnem. Je to jediné takto veliké město v okruhu mnoha set kilometrů. Ta turisticky nejzajímavější atrakce, kterou je tu možno nalézt, je ale spíše vesnického charakteru. Skanzen Living History Farms má dvě části. Tu první, malé americké městečko jak asi vypadalo roku 1870, nalezneme hned za vstupní branou. Americká městečka se nerozrůstala od náměstí do všech stran, jak tomu bylo třeba ve středověké Evropě, ale jejich centrum tvoří hlavní třída – Main Street. I zde stojí v jedné řadě domy reprezentující různé obchody a služby, které bývaly v druhé polovině předminulého století na americkém venkově k dispozici. Od jednoduchého kostela směrem k vesnické škole na naproti nalezneme domy jako je třeba kovárna, tiskárna, banka, obchod se smíšeným zbožím, drogérie atp. Nechybí ani dva nádherné příbytky (skoro jako malé zámečky) bohatších farmářů. Vše je plně vybavené a (přestože ve většině případech nově) postavené co možná nejvěrněji situaci kolem roku 1870. Dokonce v každém domě čeká plně informovaný průvodce ve stylovém oblečení náležejícímu dané profesi, která v něm byla vykonávána.

Do druhé části se dostaneme vláčkem. Ale pozor, jako lokomotiva slouží traktor! Inu, je to již předzvěst následující expozice. Po vystoupení z vláčku turista zahlédne ceduli vítající na cestu skrz třísetletou historii zemědělství v Iowě. Je to tedy doba delší, než po jakou trvá osídlení oblasti bílým obyvatelstvem. Cesta vede po úzké pěšině nádherným lesem, jehož mohutné stromy zastupují původní porost. Z toho původního, tedy z lesů a nekonečných prérií, toho do dnešních dnů přetrvalo jen velmi malé procento. Naprostá většina iowské půdy byla kompletně předělána v zemědělskou půdu. A tato velmi zásadní dalekosáhlá proměna krajiny trvala pouze několik desetiletí.


První zastávka na cestě zemědělskou historií je rekonstrukce primitivního sídla původních obyvatel, indiánů. Jako druhá se objevuje farma odpovídající situaci kolem poloviny devatenáctého století. Roste tu ještě obilí a žádná kukuřice. Pastvina pro krávy je ohraničena o sebe opřenými větvemi. Vše je ze dřeva, žijí zde opravdová hospodářská zvířata a dokonce způsob, jakým se o ně starají, a jak tu vše udržují, zůstal nezměněn. Podobně je na tom i poslední farma ze začátku dvacátého století, kde se už objevují kromě zvířat třeba i drtičky kukuřice.

Poslední zastávkou v Living History Farms, před cestou traktorovým vláčkem zpátky, je památník Henryho Wallace, iowského rodáka, který se zásadně zasloužil o pokroky v zemědělství v průběhu 20. století. Expozice popisuje dnes používané moderní technologie a vývoj, který k nim směřoval. Informační panely popisují třeba to, proč se v současnosti na stejné ploše vypěstuje mnohem více kukuřice s mnohem menší námahou, než třeba před padesáti lety.

Dvě zajímavosti: údolí a osobní vlak

I Iowu protínají železniční tratě. Není jich mnoho a většina slouží výhradně k přepravě nákladních vlaků přejíždějících možná přes celý kontinent z jednoho pobřeží na druhé. Mají sto sedmdesát devět vagonů a silnici pro průjezd zablokují na dobrých deset minut. Přes den i ve tři ráno hlasitě houkají a budí místní ze spaní. Na osobní vlakovou dopravu v Iowě prakticky nenarazíte. Jezdí tu jen autobusy, ale ne příliš často a efektivně. Lidé jsou odkázáni prakticky pouze na vlastní automobily.


Severozápadně od Des Moines se nachází město Boone, kde stojí dokonce i jedno fungující nádraží. Je zde možnost si připomenout jak se po Americe cestovalo, když ještě všichni neměli auta. Za jednu jízdenku jsme platili tuším 16 dolarů, což na to, že jsme jeli jen pár kilometrů, bylo opravdu hodně. Vlak byl samozřejmě historický, s logem CHICAGO AND NORTHWESTERN SYSTEM, a pan strojvedoucí, veselý chlapík, nám vyprávěl o tom, jaké to bylo za starých časů, když se ještě jezdilo vlakem. Kdo neposlouchal, díval se z okénka, neboť se bylo na co dívat. Nás, zvyklé na českou krajinu, výhled nijak neoslní, ale lidé z kukuřice hledí ven jako na zjevení. Je zde totiž vidět tábor YMCA – běžné chatky. Pro nás Čechy nic neobvyklého, pro Američany unikát. Dále se přejíždí most. Most nad údolím s řekou. Snad jediným údolím v Iowě. A musím říci, že i pro mě to byl trochu šok, po neustálém hledění z okýnka auta do nekonečné roviny. Kousek za mostem kolej končila, sedačky se překlopily aby směřovaly na druhou stranu a jelo se zpátky. Pak už nezbývalo než dojít na přilehlé parkoviště a jet domů autem, prostě po americku.


Iowa. Viděl jsem to z letadla. Spoustu čtverců nalajnovaných silnicemi, vedoucími stovky kilometrů pořád rovně od severu na jih a od východu na západ. U silnice občas malá tečka, většinou blízko křižovatky. Farma. A obsah čtverce zaplňuje pole. Kukuřičné pole. Řeky normálně tečou z kopce dolů. Mississippi a Missouri, které tvoří hranice tohoto Amerického státu však tečou dolů po mapě ze severu na jih prostě jenom proto, že mapy mají sever nahoře a jih dole. Kdyby někdo mapu otočil, řeky by si možná na té placce našly jiné koryto a vůbec by neřešily nadmořskou výšku. Jo, a ještě jsem z toho letadla viděl i pár měst. Pár domečků, které vyplňovaly třeba půlku toho jednoho čtverce, nebo někdy i víc. Iowa je zkrátka to, čemu se v Americe říká „middle of nowhere.“ Mimochodem, Iowa, nacházející se mezi státy Minnesota, Wisconsin, Illinois, Missouri, Nebraska a Jižní Dakota, zabírá větší rozlohu než celá Česká republika.

Američani na východním a západním pobřeží vnitrozemské státy nazývají „Fly over states,“ čili státy, přes které se pouze přelétává, ale neexistuje žádného důvodu v nich přistát. A opravdu, kromě kukuřice toho tu k vidění moc není, proto je zde prakticky nulový turistický ruch, protože všechno je tu od sebe daleko a celkem nic moc se tady nedá dělat. To málo, co jsem tu viděl, ale stálo za to.

Podnebí: tropická vedra i arktické blizardy

Kvůli kontinentálnímu pobřeží tu mají v létě nepředstavitelné vedro a zimy přináší teploty pod nulou (samozřejmě Fahrenheita, protože metrický systém si Američané ještě neosvojili), vrstva sněhu leží na zemi konstantě třeba po tři měsíce bez přestávky a nebezpečné blizardy, při kterých není radno vycházet ven. Je totiž strašlivá zima a venku prudký vítr žene drobounké kousky ledu. Toto extrémní počasí je ovlivněno nejen absencí moře, ale i absencí hor, které by srážky zadržely a vítr ztlumily. Jako turista bych Iowu z největší pravděpodobností nikdy nenavštívil, osud mě ale zanesl přímo do jejího středu, města Marshalltown, jakožto výměnného studenta na High School. Díky tomu jsem se mohl lépe seznámit s konkrétními lidmi a vidět opravdový průřez americké společnosti.

Lidé


Nejvíce mě překvapilo, že i zde, daleko na sever od mexických hranic, žije početná hispánská menšina a přes iowskou zapadákovatost tu můžete potkat emigranty prakticky z celého světa. To samozřejmě platí především o větších městech. Menší města si uchovávají obyvatelstvo jednoho, nebo několika určitých původů. Mnozí se hrdě prohlašují za Iry, někteří za Němce, Francouze, nebo Italy, silné zastoupení mají skandinávské národy jako Dánové a Norové, potkal jsem tu ale i „Poláky“ a „Čechy.“ Z hlediska každodenního života mezi obyvateli různých původů nenaleznete žádné rozdíly a většina lidí o kultuře země, ze které jejich předci přišli, mnoho neví. Zvláštní skupiny tvoří indiáni a potom také Amisové, velmi ortodoxní sekta, která si pevně drží staré zvyky a navzdory většinové společnosti z náboženských důvodů odmítá například elektřinu, nebo gumové pneumatiky. Kraj je to i jinak velmi religiózní. V každém městě najdete třeba až několik desítek kostelů nejrůznějších církví, z nichž některé stále zastávají velmi extrémní názory, například na podobu pekla či odmítání evoluce. Zároveň ale všichni mají ještě jeden druh víry a totiž víru v Ameriku a v rovnost, proto se různé církve s různými názory vzájemně respektují a žijí vedle sebe v přátelských vztazích.

Nyní se ale vypravme na několik konkrétních míst, která z té jednotvárnosti kukuřice poněkud vyčnívají.

Nejstarší dálnice napříč Amerikou

První dálnice spojující východní a západní pobřeží Spojených státu se jmenuje Lincoln Way. Má šířku běžné meziměstské silnice, klikatí se krajinou podle toho, jak to bylo nejjednodušší postavit a dodnes mnohé části stojí. Nejlépe ji najdete ve městech, kde se z dálnice stala normální ulice uchovávající si původní název. Poblíž města Pella jsem viděl i starý mostek, kde fontem ze začátku 20. století je vytvořen nápis Lincoln Way.

Living History Farms


V hlavním městě Des Moines je několik málo muzeí, galerií a ulic, které vykazují, že se jedná přece jen o trošku větší město a nejen o venkovskou farmu. Počtem obyvatel je srovnatelné s Brnem. Je to jediné takto veliké město v okruhu mnoha set kilometrů. Ta turisticky nejzajímavější atrakce, kterou je tu možno nalézt, je ale spíše vesnického charakteru. Skanzen Living History Farms má dvě části. Tu první, malé americké městečko jak asi vypadalo roku 1870, nalezneme hned za vstupní branou. Americká městečka se nerozrůstala od náměstí do všech stran, jak tomu bylo třeba ve středověké Evropě, ale jejich centrum tvoří hlavní třída – Main Street. I zde stojí v jedné řadě domy reprezentující různé obchody a služby, které bývaly v druhé polovině předminulého století na americkém venkově k dispozici. Od jednoduchého kostela směrem k vesnické škole na naproti nalezneme domy jako je třeba kovárna, tiskárna, banka, obchod se smíšeným zbožím, drogérie atp. Nechybí ani dva nádherné příbytky (skoro jako malé zámečky) bohatších farmářů. Vše je plně vybavené a (přestože ve většině případech nově) postavené co možná nejvěrněji situaci kolem roku 1870. Dokonce v každém domě čeká plně informovaný průvodce ve stylovém oblečení náležejícímu dané profesi, která v něm byla vykonávána.

Do druhé části se dostaneme vláčkem. Ale pozor, jako lokomotiva slouží traktor! Inu, je to již předzvěst následující expozice. Po vystoupení z vláčku turista zahlédne ceduli vítající na cestu skrz třísetletou historii zemědělství v Iowě. Je to tedy doba delší, než po jakou trvá osídlení oblasti bílým obyvatelstvem. Cesta vede po úzké pěšině nádherným lesem, jehož mohutné stromy zastupují původní porost. Z toho původního, tedy z lesů a nekonečných prérií, toho do dnešních dnů přetrvalo jen velmi malé procento. Naprostá většina iowské půdy byla kompletně předělána v zemědělskou půdu. A tato velmi zásadní dalekosáhlá proměna krajiny trvala pouze několik desetiletí.


První zastávka na cestě zemědělskou historií je rekonstrukce primitivního sídla původních obyvatel, indiánů. Jako druhá se objevuje farma odpovídající situaci kolem poloviny devatenáctého století. Roste tu ještě obilí a žádná kukuřice. Pastvina pro krávy je ohraničena o sebe opřenými větvemi. Vše je ze dřeva, žijí zde opravdová hospodářská zvířata a dokonce způsob, jakým se o ně starají, a jak tu vše udržují, zůstal nezměněn. Podobně je na tom i poslední farma ze začátku dvacátého století, kde se už objevují kromě zvířat třeba i drtičky kukuřice.

Poslední zastávkou v Living History Farms, před cestou traktorovým vláčkem zpátky, je památník Henryho Wallace, iowského rodáka, který se zásadně zasloužil o pokroky v zemědělství v průběhu 20. století. Expozice popisuje dnes používané moderní technologie a vývoj, který k nim směřoval. Informační panely popisují třeba to, proč se v současnosti na stejné ploše vypěstuje mnohem více kukuřice s mnohem menší námahou, než třeba před padesáti lety.

Dvě zajímavosti: údolí a osobní vlak

I Iowu protínají železniční tratě. Není jich mnoho a většina slouží výhradně k přepravě nákladních vlaků přejíždějících možná přes celý kontinent z jednoho pobřeží na druhé. Mají sto sedmdesát devět vagonů a silnici pro průjezd zablokují na dobrých deset minut. Přes den i ve tři ráno hlasitě houkají a budí místní ze spaní. Na osobní vlakovou dopravu v Iowě prakticky nenarazíte. Jezdí tu jen autobusy, ale ne příliš často a efektivně. Lidé jsou odkázáni prakticky pouze na vlastní automobily.


Severozápadně od Des Moines se nachází město Boone, kde stojí dokonce i jedno fungující nádraží. Je zde možnost si připomenout jak se po Americe cestovalo, když ještě všichni neměli auta. Za jednu jízdenku jsme platili tuším 16 dolarů, což na to, že jsme jeli jen pár kilometrů, bylo opravdu hodně. Vlak byl samozřejmě historický, s logem CHICAGO AND NORTHWESTERN SYSTEM, a pan strojvedoucí, veselý chlapík, nám vyprávěl o tom, jaké to bylo za starých časů, když se ještě jezdilo vlakem. Kdo neposlouchal, díval se z okénka, neboť se bylo na co dívat. Nás, zvyklé na českou krajinu, výhled nijak neoslní, ale lidé z kukuřice hledí ven jako na zjevení. Je zde totiž vidět tábor YMCA – běžné chatky. Pro nás Čechy nic neobvyklého, pro Američany unikát. Dále se přejíždí most. Most nad údolím s řekou. Snad jediným údolím v Iowě. A musím říci, že i pro mě to byl trochu šok, po neustálém hledění z okýnka auta do nekonečné roviny. Kousek za mostem kolej končila, sedačky se překlopily aby směřovaly na druhou stranu a jelo se zpátky. Pak už nezbývalo než dojít na přilehlé parkoviště a jet domů autem, prostě po americku.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Co nevynechat na Kokořínsku

Oblast Kokořínska je velmi atraktivní pro všechny turisty a cestovatele,
protože zde najdou hustou síť turistických i cyklistických tras. Na co
nezapomenout při toulkách po tomto kraji připomíná Irena.

CHKO Kokořínsko


Tato chráněná krajinná oblast, vyhlášená v roce 1976 a rozprostírající se mezi Českou Lípou a Mělníkem, má rozlohu 272 km2. Budete nadšeni malebnou krajinou, jejíž romantická zákoutí obdivoval ve svých básních K. H. Mácha. Jméno tohoto velikána nese vodní dominanta kraje – Máchovo jezero. Oblast je velmi atraktivní pro všechny turisty a cestovatele, protože zde najdete hustou síť turistických i cyklistických tras. V lesnatém Kokořínsku tak můžete objevovat nejen několik hradů a zámků, původní lidovou architekturu, ale hlavně rozličné pískovcové skalní útvary. Tyto jsou pro zdejší přírodu charakteristické, proto má CHKO jednu z nich ve svém znaku (Pokličky). Jedinečnost tohoto regionu spočívá ve specifické geomorfologii. Je zde převaha kvádrových pískovců, na jejichž hranách se utvořily skalní útvary nebývalých forem a rozsahů.

Hrad Kokořín


Centrem a pravděpodobně nejnavštěvovanějším cílem chráněné krajinné oblasti je hrad Kokořín. První písemné zmínky pochází z poloviny 14. Století, kdy kokořínský statek získal Hynek Berka z Dubé a nechal zde vybudovat hrad. Během dalších staletí byl Kokořín majetkem mnoha významných šlechticů. Nebyl však dostatečně udržován a opravován, proto chátral. V 16. stol. přestal být obýván, a tak dále pustl, až nakonec v 19. století z něj byla zřícenina. Záchranou hradu se stal Václav Špaček, který jej v roce 1896 koupil a na začátku 20.stol. nechal zrekonstruovat, následován po své smrti svým synem Janem. Na komplexní přestavbě se podíleli svými návrhy architekt E. Sochor, historici A. Sedláček a Č. Zíbrt a spisovatel Z. Winter. Hrad tak získal novogotickou podobu s romantickými prvky. Komunisté hrad v roce 1950 vyvlastnili, zpět do rukou rodu Špačků se vrací po dlouhém soudním sporu v roce 2006. Ti navazují na rodinnou tradici a nechávají hrad zpřístupněn veřejnosti.

Návštěvníci mohou zvolit ze dvou prohlídkových tras. Oba okruhy zahrnují samostatnou vyhlídku z věže, v prvním okruhu navíc absolvujete prohlídku starého paláce s průvodcem. Ve sklepení hradu se nachází výstava fotografií a dobových tiskovin dokumentující Kokořínsko v letech 1888–1972.

Máchovo jezero


Máchovo jezero se svou okolní romantickou krajinou inspirovalo K. H. Máchu k napsání několika děl, z nichž je nejznámější tragická báseň o milostném trojúhelníku – Máj. Máchovo jezero je ve skutečnosti rybník, založený Karlem IV. v roce 1366 s původním názvem Velký rybník. O změnu jména se zasadil turistický spolek v Doksech, jež s touto myšlenkou přišel ve 30.letech. Název jezera rozděloval národ na dvě názorové skupiny, až se vyhrotil v roce 1936, kdy Názvoslovná komise odmítla změnu jména uznat. Mezi lidmi se však jméno rozšířilo po druhé světové válce, oficiálně se používá od 60. let minulého století. Král si prý z nedaleké skalky často prohlížel vodní hladinu, toto místo je po něm pojmenováno Králův stolec.

Průměrná hloubka jezera se pohybuje kolem dvou metrů, se svojí rozlohou 296 ha je osmou největší vodní plochou v ČR. Slouží převážně k rekreačním účelům, je dějištěm mnoha kulturních a sportovních akcí. Návštěvníci mohou využít bohaté nabídky poskytovaných služeb – koupání, vodní atrakce, adrenalinové sporty, tobogán, půjčovna loděk, šlapadel, vyhlídkové plavby atd.

Jezero má však také nezastupitelnou funkci v ekosystému. Díky svému objemu slouží jako protipovodňová zábrana, pojme až 6,5 mil m3 vody. Na jeho dvou malých ostrůvcích, pojmenovaných Myší a Kachní, se nachází ornitologické rezervace, jsou proto veřejnosti nepřístupné. Máchovo jezero v současnosti spravuje Agentura ochrany přírody a krajiny ČR.


Skalní útvar a vyhlídka Čap

Už kvůli nádhernému výhledu do okolní krajiny si udělejte procházku a navštivte vyhlídku Čap. Vrchol kopce zdobí Čapská palice – bizarní skalní útvar, připomínající kyj. Dále se zde nachází nepatrné zbytky skalního hradu, založeném na sklonu 14.stol. Jindřichem Berkou z Dubé. Na vrchol vede příjemná cesta jehličnatým lesem, kratší trasa 1,5km z Pavliček nebo delší trasa 4km z Dubé.

Čertovy hlavy

Uprostřed kokořínských lesů v obci Želízy u Mělníka se nachází unikátní dílo sochaře Václava Levého. Vede k němu 500m prudšího stoupání lesem, ale výšlap stojí za to. Čertovy hlavy jsou monumentální pískovcové plastiky, vytesané do obrovského skalního bloku. Václav Levý (1820–1870) byl významný český sochař, pozdější učitel J. V. Myslbeka.


Hrad Houska

Hrad Houska je opředen několika legendami. Nejznámější z nich tvrdí, že je hrad postaven na skále, kterou vedla brána do pekla. Nad touto průrvou prý stojí hradní kaple. Podle jiné pověsti se na Housce zjevuje postava v černé mnišské kápi, která nemá obličej a sleduje noční návštěvníky.

Mezi nejpozoruhodnější místa patří hradní kaple, vyzdobená nástěnnými malbami s biblickými výjevy ze 14. století. Zajímavostí je fakt, že její zdi jsou neustále vlhké a porostlé lišejníkem, zatímco ty okolní jsou naprosto suché. Nejkrásnější místnost na hradě je Zelená komnata, jejíž stěny zdobí náboženské a lovecké fresky z 16. Století.


Původně gotický hrad byl založen Přemyslem Otakarem II. ve 13. století. Vyrostl z kamenného hradiště založeného v 9.století vévodou Slaviborem pro jeho syna Houseka. Na hradě se vystřídala řada panovníků a šlechticů, za jejichž panování docházelo k mnoha stavebním úpravám. Nyní má Houska podobu renesančního zámku s prvky gotického hradu. V roce 1924 jej koupil prezident závodů Škoda Josef Šimonek. Později byl hrad využíván německou armádou a po válce státem jako archiv Státní knihovny v Klementinu. V 90.letech vrácen v restituci původním majitelům, kteří jej v roce 1999 zpřístupnili veřejnosti, což se stalo poprvé v celé historii hradu Houska.

Kokořínsko má spoustu dalších zajímavých turistických cílů, o kterých se však dočtete v jiném článku, například Hrad Bezděz, skalní útvar Pokličky, Skalní hrad a poustevnu ve Sloupu.


Informace k článku čerpány a další zajímavosti naleznete zde:

CHKO Kokořínsko


Tato chráněná krajinná oblast, vyhlášená v roce 1976 a rozprostírající se mezi Českou Lípou a Mělníkem, má rozlohu 272 km2. Budete nadšeni malebnou krajinou, jejíž romantická zákoutí obdivoval ve svých básních K. H. Mácha. Jméno tohoto velikána nese vodní dominanta kraje – Máchovo jezero. Oblast je velmi atraktivní pro všechny turisty a cestovatele, protože zde najdete hustou síť turistických i cyklistických tras. V lesnatém Kokořínsku tak můžete objevovat nejen několik hradů a zámků, původní lidovou architekturu, ale hlavně rozličné pískovcové skalní útvary. Tyto jsou pro zdejší přírodu charakteristické, proto má CHKO jednu z nich ve svém znaku (Pokličky). Jedinečnost tohoto regionu spočívá ve specifické geomorfologii. Je zde převaha kvádrových pískovců, na jejichž hranách se utvořily skalní útvary nebývalých forem a rozsahů.

Hrad Kokořín


Centrem a pravděpodobně nejnavštěvovanějším cílem chráněné krajinné oblasti je hrad Kokořín. První písemné zmínky pochází z poloviny 14. Století, kdy kokořínský statek získal Hynek Berka z Dubé a nechal zde vybudovat hrad. Během dalších staletí byl Kokořín majetkem mnoha významných šlechticů. Nebyl však dostatečně udržován a opravován, proto chátral. V 16. stol. přestal být obýván, a tak dále pustl, až nakonec v 19. století z něj byla zřícenina. Záchranou hradu se stal Václav Špaček, který jej v roce 1896 koupil a na začátku 20.stol. nechal zrekonstruovat, následován po své smrti svým synem Janem. Na komplexní přestavbě se podíleli svými návrhy architekt E. Sochor, historici A. Sedláček a Č. Zíbrt a spisovatel Z. Winter. Hrad tak získal novogotickou podobu s romantickými prvky. Komunisté hrad v roce 1950 vyvlastnili, zpět do rukou rodu Špačků se vrací po dlouhém soudním sporu v roce 2006. Ti navazují na rodinnou tradici a nechávají hrad zpřístupněn veřejnosti.

Návštěvníci mohou zvolit ze dvou prohlídkových tras. Oba okruhy zahrnují samostatnou vyhlídku z věže, v prvním okruhu navíc absolvujete prohlídku starého paláce s průvodcem. Ve sklepení hradu se nachází výstava fotografií a dobových tiskovin dokumentující Kokořínsko v letech 1888–1972.

Máchovo jezero


Máchovo jezero se svou okolní romantickou krajinou inspirovalo K. H. Máchu k napsání několika děl, z nichž je nejznámější tragická báseň o milostném trojúhelníku – Máj. Máchovo jezero je ve skutečnosti rybník, založený Karlem IV. v roce 1366 s původním názvem Velký rybník. O změnu jména se zasadil turistický spolek v Doksech, jež s touto myšlenkou přišel ve 30.letech. Název jezera rozděloval národ na dvě názorové skupiny, až se vyhrotil v roce 1936, kdy Názvoslovná komise odmítla změnu jména uznat. Mezi lidmi se však jméno rozšířilo po druhé světové válce, oficiálně se používá od 60. let minulého století. Král si prý z nedaleké skalky často prohlížel vodní hladinu, toto místo je po něm pojmenováno Králův stolec.

Průměrná hloubka jezera se pohybuje kolem dvou metrů, se svojí rozlohou 296 ha je osmou největší vodní plochou v ČR. Slouží převážně k rekreačním účelům, je dějištěm mnoha kulturních a sportovních akcí. Návštěvníci mohou využít bohaté nabídky poskytovaných služeb – koupání, vodní atrakce, adrenalinové sporty, tobogán, půjčovna loděk, šlapadel, vyhlídkové plavby atd.

Jezero má však také nezastupitelnou funkci v ekosystému. Díky svému objemu slouží jako protipovodňová zábrana, pojme až 6,5 mil m3 vody. Na jeho dvou malých ostrůvcích, pojmenovaných Myší a Kachní, se nachází ornitologické rezervace, jsou proto veřejnosti nepřístupné. Máchovo jezero v současnosti spravuje Agentura ochrany přírody a krajiny ČR.


Skalní útvar a vyhlídka Čap

Už kvůli nádhernému výhledu do okolní krajiny si udělejte procházku a navštivte vyhlídku Čap. Vrchol kopce zdobí Čapská palice – bizarní skalní útvar, připomínající kyj. Dále se zde nachází nepatrné zbytky skalního hradu, založeném na sklonu 14.stol. Jindřichem Berkou z Dubé. Na vrchol vede příjemná cesta jehličnatým lesem, kratší trasa 1,5km z Pavliček nebo delší trasa 4km z Dubé.

Čertovy hlavy

Uprostřed kokořínských lesů v obci Želízy u Mělníka se nachází unikátní dílo sochaře Václava Levého. Vede k němu 500m prudšího stoupání lesem, ale výšlap stojí za to. Čertovy hlavy jsou monumentální pískovcové plastiky, vytesané do obrovského skalního bloku. Václav Levý (1820–1870) byl významný český sochař, pozdější učitel J. V. Myslbeka.


Hrad Houska

Hrad Houska je opředen několika legendami. Nejznámější z nich tvrdí, že je hrad postaven na skále, kterou vedla brána do pekla. Nad touto průrvou prý stojí hradní kaple. Podle jiné pověsti se na Housce zjevuje postava v černé mnišské kápi, která nemá obličej a sleduje noční návštěvníky.

Mezi nejpozoruhodnější místa patří hradní kaple, vyzdobená nástěnnými malbami s biblickými výjevy ze 14. století. Zajímavostí je fakt, že její zdi jsou neustále vlhké a porostlé lišejníkem, zatímco ty okolní jsou naprosto suché. Nejkrásnější místnost na hradě je Zelená komnata, jejíž stěny zdobí náboženské a lovecké fresky z 16. Století.


Původně gotický hrad byl založen Přemyslem Otakarem II. ve 13. století. Vyrostl z kamenného hradiště založeného v 9.století vévodou Slaviborem pro jeho syna Houseka. Na hradě se vystřídala řada panovníků a šlechticů, za jejichž panování docházelo k mnoha stavebním úpravám. Nyní má Houska podobu renesančního zámku s prvky gotického hradu. V roce 1924 jej koupil prezident závodů Škoda Josef Šimonek. Později byl hrad využíván německou armádou a po válce státem jako archiv Státní knihovny v Klementinu. V 90.letech vrácen v restituci původním majitelům, kteří jej v roce 1999 zpřístupnili veřejnosti, což se stalo poprvé v celé historii hradu Houska.

Kokořínsko má spoustu dalších zajímavých turistických cílů, o kterých se však dočtete v jiném článku, například Hrad Bezděz, skalní útvar Pokličky, Skalní hrad a poustevnu ve Sloupu.


Informace k článku čerpány a další zajímavosti naleznete zde:

Zapomenutý ráj Kuna Yala

Další den vypadá úplně stejně beznadějně, přestože hlídkujeme
v přístavišti už od šesti ráno. Kdo počká, ten se dočká. Brzo
přijíždí kolumbijská obchodní loď vykupující na ostrovech
kokosy…

Hned za kolumbijsko-panamskou hranicí, na karibském pobřeží, navštívili jsme autonomní území národa Kuna – Kuna Yala (známé také jako Islas de San Blas). Nevěděli jsme, do čeho jdeme, většina turistů mezi Panamou a Kolumbií stále ještě létá, nebo se nechává převážet na jachtách (Cartagena – Panama City).


Donedávna zapovězená trasa podél pobřeží nechvalně známého Darienu se však otevírá turistům s neuvěřitelnou rychlostí. Nám se podařilo vychytat ten velmi krátký okamžik mezi tím, kdy kolumbijským územím v oblasti okolo města Turbo procházeli jen ti nejotrlejší dobrodruzi a tím, kdy celou tuto oblast zalije vlna turistů cestujících mezi Jižní a Střední Amerikou.


Z Turba motorovým člunem do Capurganá, kde je imigrační, chvilku pobýt, protože si to malebné karibské městečko zaslouží, pak další loďkou do Puerto Obaldía, prvního panamského městečka, zašedlé vojenské a policejní posádky, kde se po vybalení všech věcí z batohu a sehnání dvou fotokopií pasu dostane panamské razítko. Jsme tu a cesta na Kuna Yala může začít.

Čekáme v restauraci, kde došlo snad úplně všechno, venku prší a rozhodujeme, co dál. Potřebujeme se dostat na dvě hodiny vzdálený ostrov Caledonia, čtvrtý ostrov v pořadí, ze čtyřiceti obydlených ostrovů na více než třistakilometrovém pobřežním pásu. Lodní doprava tu moc nefunguje, je spíše nahodilá a dnes ráno právě odjela jedna loď. Ostatních pár turistů, co taky přijelo z Kolumbie, nasedá do letadla a letí do Panama City. Padá na nás lehká deprese. Co tu budeme dělat? Nezbláznili jsme se? Puerto Obaldía, ač Karibik, není místo, kde by člověk chtěl zůstat déle než pět minut.


V průběhu dne se vyhlídky na nějakou loďku ještě zhoršují. Největší otrava je to, že nikdo nic neví. Prostě pořád chodíme po městě, ptáme se, ověřujeme, čekáme. Nakonec přespáváme u jednoho pána v rodině. Patří mezi národ Kuna Yala a my se tak s jejich kulturou poprvé setkáváme. Dozvídáme se třeba, že čas od času na ostrovech týden bůhvíco kouří při jakýchsi rituálech ve velkých společenských chýších a pak další týden nedělají vůbec nic, žádná škola, žádná práce, nic.

Další den vypadá úplně stejně beznadějně, přestože hlídkujeme v přístavišti už od šesti ráno. Kdo počká, ten se dočká. Brzo přijíždí kolumbijská obchodní loď vykupující na ostrovech kokosy a kapitán je ochotný pasažéry svést, za 15 dolarů na osobu. Než však vyřídí všechny formality a prodá, co prodává, a nakoupí, co nakupuje, „stopujeme“ si člun s kolumbijskými výletníky mířící právě tam, kam chceme. Na ostrov Caledonia.


No a tady začíná ten zapomenutý ráj. Cestou nás doprovází delfíni a létající ryby. Pak vystupujeme na ostrově, kde žije nahečmaných tisíc velmi milých lidí v jednoduchých chýších většinou bez elektriky. Základy turistické infrastruktury byly položeny, na ostrově je jedna chýška pro cizince a jedna restaurace. Jsme jediní hosté. Zůstáváme několik dní, potápíme se, jezdíme po okolí ve vydlabané kánojce, jíme ryby a děláme šašky místním dětem.

Odjíždíme jen velmi neradi. Další ostrovy jsou blíže a blíže civilizaci, přibývá televizních antén, zděných budov, ale lidi jsou pořád stejně milí a spokojení se svým klidným ostrovním životem.


Kuna Yala získalo svou autonomii v roce 1930, každý ostrov má svého starostu (stařešinu, představeného), který má největší slovo.

Lidé Kuna se živí rybolovem, sběrem a exportem kokosových ořechů do Kolumbie a prodejem artesanie – uměleckých předmětů. Cestují často do Panama City, vzdělávají se a nejsou žádným zapomenutým ostrůvkem divochů. S nadšením udržují své zvyky a vychutnávají svůj způsob života.








Hned za kolumbijsko-panamskou hranicí, na karibském pobřeží, navštívili jsme autonomní území národa Kuna – Kuna Yala (známé také jako Islas de San Blas). Nevěděli jsme, do čeho jdeme, většina turistů mezi Panamou a Kolumbií stále ještě létá, nebo se nechává převážet na jachtách (Cartagena – Panama City).


Donedávna zapovězená trasa podél pobřeží nechvalně známého Darienu se však otevírá turistům s neuvěřitelnou rychlostí. Nám se podařilo vychytat ten velmi krátký okamžik mezi tím, kdy kolumbijským územím v oblasti okolo města Turbo procházeli jen ti nejotrlejší dobrodruzi a tím, kdy celou tuto oblast zalije vlna turistů cestujících mezi Jižní a Střední Amerikou.


Z Turba motorovým člunem do Capurganá, kde je imigrační, chvilku pobýt, protože si to malebné karibské městečko zaslouží, pak další loďkou do Puerto Obaldía, prvního panamského městečka, zašedlé vojenské a policejní posádky, kde se po vybalení všech věcí z batohu a sehnání dvou fotokopií pasu dostane panamské razítko. Jsme tu a cesta na Kuna Yala může začít.

Čekáme v restauraci, kde došlo snad úplně všechno, venku prší a rozhodujeme, co dál. Potřebujeme se dostat na dvě hodiny vzdálený ostrov Caledonia, čtvrtý ostrov v pořadí, ze čtyřiceti obydlených ostrovů na více než třistakilometrovém pobřežním pásu. Lodní doprava tu moc nefunguje, je spíše nahodilá a dnes ráno právě odjela jedna loď. Ostatních pár turistů, co taky přijelo z Kolumbie, nasedá do letadla a letí do Panama City. Padá na nás lehká deprese. Co tu budeme dělat? Nezbláznili jsme se? Puerto Obaldía, ač Karibik, není místo, kde by člověk chtěl zůstat déle než pět minut.


V průběhu dne se vyhlídky na nějakou loďku ještě zhoršují. Největší otrava je to, že nikdo nic neví. Prostě pořád chodíme po městě, ptáme se, ověřujeme, čekáme. Nakonec přespáváme u jednoho pána v rodině. Patří mezi národ Kuna Yala a my se tak s jejich kulturou poprvé setkáváme. Dozvídáme se třeba, že čas od času na ostrovech týden bůhvíco kouří při jakýchsi rituálech ve velkých společenských chýších a pak další týden nedělají vůbec nic, žádná škola, žádná práce, nic.

Další den vypadá úplně stejně beznadějně, přestože hlídkujeme v přístavišti už od šesti ráno. Kdo počká, ten se dočká. Brzo přijíždí kolumbijská obchodní loď vykupující na ostrovech kokosy a kapitán je ochotný pasažéry svést, za 15 dolarů na osobu. Než však vyřídí všechny formality a prodá, co prodává, a nakoupí, co nakupuje, „stopujeme“ si člun s kolumbijskými výletníky mířící právě tam, kam chceme. Na ostrov Caledonia.


No a tady začíná ten zapomenutý ráj. Cestou nás doprovází delfíni a létající ryby. Pak vystupujeme na ostrově, kde žije nahečmaných tisíc velmi milých lidí v jednoduchých chýších většinou bez elektriky. Základy turistické infrastruktury byly položeny, na ostrově je jedna chýška pro cizince a jedna restaurace. Jsme jediní hosté. Zůstáváme několik dní, potápíme se, jezdíme po okolí ve vydlabané kánojce, jíme ryby a děláme šašky místním dětem.

Odjíždíme jen velmi neradi. Další ostrovy jsou blíže a blíže civilizaci, přibývá televizních antén, zděných budov, ale lidi jsou pořád stejně milí a spokojení se svým klidným ostrovním životem.


Kuna Yala získalo svou autonomii v roce 1930, každý ostrov má svého starostu (stařešinu, představeného), který má největší slovo.

Lidé Kuna se živí rybolovem, sběrem a exportem kokosových ořechů do Kolumbie a prodejem artesanie – uměleckých předmětů. Cestují často do Panama City, vzdělávají se a nejsou žádným zapomenutým ostrůvkem divochů. S nadšením udržují své zvyky a vychutnávají svůj způsob života.








Voda přes Huascarán přenáší

Podobně jako každý, kdo je v oblasti Huascaránu a je tam kvůli
horám (kvůli ničemu jinýmu tam snad ani být nemůže), jsme se i my
rozhodli pro lagunu 69 a Santa Cruz trek. Na vlastní pěst a v kuse.
V obavě, že nebude kde koupit voda, beru do batohu osvědčený
sedmilitrák.


Podobně jako každý, kdo je v oblasti Huascaránu a je tam kvůli horám (kvůli ničemu jinýmu tam snad ani být nemůže), jsme se i my rozhodli pro lagunu 69 a Santa Cruz trek. Na vlastní pěst a v kuse. Vybaveni mapou v knížečce distribuované zdarma od www.andeanexplo­rer.com (mimochodem nejlepší volně distribuovaná brožurka, co znám, neboť obsahuje, světe div se, i užitečné informace o oblasti). V obavě, že nebude kde koupit voda, beru do batohu osvědčený sedmilitrák.

O první části výletu, k laguně 69 (vysvětlete mi někdo ten název!), toho moc psát nechci, snad jen to, že jsme přespali na začátku trasy v kempíku Cebollapampa nad jezery Llanganuco, že jsme kosou proklepali noc, že to bylo dál a výš, než jsme tušili, že od tří hodin odpoledne už nejel žádný autobus do Vaquerie a my tudiž museli znova postavit stan ve stejném kempu a že jsem těch sedm litrů vynesl nahoru a snesl dolu.


Santa Cruz trek – start

Další den ráno, opět kosou proklepaná noc, stojíme u silnice a čekáme na autobus, projíždějící mezi osmou a devátou. Není to tak úplně autobus, spíš dodávka, má pár míst volných a tak nasedáme. Z nadmořské výšky 3.900 m n. m. šplháme do průsmyku ve výšce přes 4.700 m n. m. a sjíždíme do osady Vaqueria, kde začíná vybraná část Santa Cruz Treku (jde to jít i opačně a jde to jít i delší). Sedmilitrák je stále neotevřený a my míjíme pár místních maloprodejen. V nadmořské výšce přes 3.300 m a asi v jedenáct hodin, začínáme náš pochod. Podle podivuhodně přesné mapky přicházíme do druhého kempu, kde přespáváme. Další den nás čeká průsmyk Punta Union, nejvyšší bod celé trasy.


Punta Unión

Ráno vycházíme jako první ze všech nocležníků (organizovaná skupinka Španělek, dva trempíci z Belgie a jeden britskej hipík). V sedmilitráku začíná pomalinku ubývat voda. Konečně. Procházíme lesem, který se pomalinku mění v křoví, které se pomalinku mění v mech, který se pomalinku mění v holé kameny. Když vidíme závěrečný stoupák do průsmyku v celé své kráse, bledneme. Když vidíme, jak se od severu dělá černo, bledneme ještě víc. V batohu máme šnorchl a ploutve, ale to neznamená, že jsme nějak připraveni na déšť. Průsmyku ve výšce 4.750 m n. m. dosahujeme za cenu naprostého vyčerpání. V sedmilitráku je stále přes pět litrů vody. Jestliže jsme dosud viděli jen obrovská horská údolí a zasněžené vrcholky, tak za průsmykem se otvírá pohled na parádní modré jezírko (mnohem lepší než ta šedesátdevítka).


Hodně dlouhý den

Sbíháme od průsmyku k prvnímu kempu. Tam končí Španělky a britský hipík. Je sice krásně, ale co dělat, pořád ještě máme čtyři hodiny světla. Pokračujeme přes nekonečnou vysokohorskou pláň, za kterou mají být dvě jezera. Na břehu prvního – Laguna Jatuncocha vidíme vyšisovaný stan belgických trampíků, kteří někde zřejmě někde rybaří. Tady se nám stanovat nechce, jsme pořád docela vysoko. Pod spodním jezerem slibuje mapka další kemp. Začíná se připozdívat, tak docela mažeme. V batohu se natřásají i čtyři litry vody. Ukazuje se, že malá mapka má první nepřesnost. Žádný kemp pod prvním jezerem není. Přecházíme terénní vlnu a v dálce a nížce vidíme poslední kemp na cestě, kemp Llamacoral. Ještě do toho tedy šlapeme a se setměním do kempu přicházíme. Tam už je dokonce něco, co připomíná obchod a restauraci. K večeři je rybí polívka (voda s nudlemi, ve které plave pstruh) a čaj. Taky bychom si mohli koupit vodu nebo coca-colu, abychom ušetřili zásoby v sedmilitráku. Juchů.


Finiš


Z hodinky, za kolik chodí z kempu do Cashapampy místní, se stávají dobré hodiny tři, které to další den jdeme my. Úžasně se mění krajina z nehostinné horské po bujnou nížinnou (přestože je Cashapampa stále ještě v téměř třech tisících!). Pak už nás čeká jen hodně strašidelná cesta téměř kolmým svahem obstarožním kolektivem do Carazu (2.250 m n. m.). Mimochodem velmi příjemného městečka, ve kterém bych radil založit základnu namísto nepříliš pěkného, rušného a smradlavého Huarazu.


Podobně jako každý, kdo je v oblasti Huascaránu a je tam kvůli horám (kvůli ničemu jinýmu tam snad ani být nemůže), jsme se i my rozhodli pro lagunu 69 a Santa Cruz trek. Na vlastní pěst a v kuse. Vybaveni mapou v knížečce distribuované zdarma od www.andeanexplo­rer.com (mimochodem nejlepší volně distribuovaná brožurka, co znám, neboť obsahuje, světe div se, i užitečné informace o oblasti). V obavě, že nebude kde koupit voda, beru do batohu osvědčený sedmilitrák.

O první části výletu, k laguně 69 (vysvětlete mi někdo ten název!), toho moc psát nechci, snad jen to, že jsme přespali na začátku trasy v kempíku Cebollapampa nad jezery Llanganuco, že jsme kosou proklepali noc, že to bylo dál a výš, než jsme tušili, že od tří hodin odpoledne už nejel žádný autobus do Vaquerie a my tudiž museli znova postavit stan ve stejném kempu a že jsem těch sedm litrů vynesl nahoru a snesl dolu.


Santa Cruz trek – start

Další den ráno, opět kosou proklepaná noc, stojíme u silnice a čekáme na autobus, projíždějící mezi osmou a devátou. Není to tak úplně autobus, spíš dodávka, má pár míst volných a tak nasedáme. Z nadmořské výšky 3.900 m n. m. šplháme do průsmyku ve výšce přes 4.700 m n. m. a sjíždíme do osady Vaqueria, kde začíná vybraná část Santa Cruz Treku (jde to jít i opačně a jde to jít i delší). Sedmilitrák je stále neotevřený a my míjíme pár místních maloprodejen. V nadmořské výšce přes 3.300 m a asi v jedenáct hodin, začínáme náš pochod. Podle podivuhodně přesné mapky přicházíme do druhého kempu, kde přespáváme. Další den nás čeká průsmyk Punta Union, nejvyšší bod celé trasy.


Punta Unión

Ráno vycházíme jako první ze všech nocležníků (organizovaná skupinka Španělek, dva trempíci z Belgie a jeden britskej hipík). V sedmilitráku začíná pomalinku ubývat voda. Konečně. Procházíme lesem, který se pomalinku mění v křoví, které se pomalinku mění v mech, který se pomalinku mění v holé kameny. Když vidíme závěrečný stoupák do průsmyku v celé své kráse, bledneme. Když vidíme, jak se od severu dělá černo, bledneme ještě víc. V batohu máme šnorchl a ploutve, ale to neznamená, že jsme nějak připraveni na déšť. Průsmyku ve výšce 4.750 m n. m. dosahujeme za cenu naprostého vyčerpání. V sedmilitráku je stále přes pět litrů vody. Jestliže jsme dosud viděli jen obrovská horská údolí a zasněžené vrcholky, tak za průsmykem se otvírá pohled na parádní modré jezírko (mnohem lepší než ta šedesátdevítka).


Hodně dlouhý den

Sbíháme od průsmyku k prvnímu kempu. Tam končí Španělky a britský hipík. Je sice krásně, ale co dělat, pořád ještě máme čtyři hodiny světla. Pokračujeme přes nekonečnou vysokohorskou pláň, za kterou mají být dvě jezera. Na břehu prvního – Laguna Jatuncocha vidíme vyšisovaný stan belgických trampíků, kteří někde zřejmě někde rybaří. Tady se nám stanovat nechce, jsme pořád docela vysoko. Pod spodním jezerem slibuje mapka další kemp. Začíná se připozdívat, tak docela mažeme. V batohu se natřásají i čtyři litry vody. Ukazuje se, že malá mapka má první nepřesnost. Žádný kemp pod prvním jezerem není. Přecházíme terénní vlnu a v dálce a nížce vidíme poslední kemp na cestě, kemp Llamacoral. Ještě do toho tedy šlapeme a se setměním do kempu přicházíme. Tam už je dokonce něco, co připomíná obchod a restauraci. K večeři je rybí polívka (voda s nudlemi, ve které plave pstruh) a čaj. Taky bychom si mohli koupit vodu nebo coca-colu, abychom ušetřili zásoby v sedmilitráku. Juchů.


Finiš


Z hodinky, za kolik chodí z kempu do Cashapampy místní, se stávají dobré hodiny tři, které to další den jdeme my. Úžasně se mění krajina z nehostinné horské po bujnou nížinnou (přestože je Cashapampa stále ještě v téměř třech tisících!). Pak už nás čeká jen hodně strašidelná cesta téměř kolmým svahem obstarožním kolektivem do Carazu (2.250 m n. m.). Mimochodem velmi příjemného městečka, ve kterém bych radil založit základnu namísto nepříliš pěkného, rušného a smradlavého Huarazu.

Sevilla je zázrak

Stará andalúzska prípoviedka hovorí, že „kto nevidel Sevillu, nevie,
čo je zázrak“. Je to pravda. Hlavné mesto Andalúzie a štvrté
najväčšie mesto Španielska na rieke Guadalquivír je totiž zázrak sám. Na
mohutnom modrastom, lenivo tečúcom Guadalquivíre, ktorý brázdia lode a kde
rybári dodnes priamo v centre chytajú ryby, vyrástla krásavica
neurčitého veku s európsko-arabským šarmom.


Stará andalúzska prípoviedka hovorí, že „kto nevidel Sevillu, nevie, čo je zázrak“. Je to pravda. Hlavné mesto Andalúzie a štvrté najväčšie mesto Španielska na rieke Guadalquivír je totiž zázrak sám. Na mohutnom modrastom, lenivo tečúcom Guadalquivíre, ktorý brázdia lode a kde rybári dodnes priamo v centre chytajú ryby, vyrástla krásavica neurčitého veku s európsko-arabským šarmom. Verte či nie, oplýva premnohými prednosťami a hýrivým pôvabom, z ktorého vykukujú možno aj malé chybičky krásy, no tie k dokonalosti vari aj patria.

Sevilla – kam stúpiš, všade dýcha história

Sevillu založili ešte starí Feničania. Presný dátum nie je podstatný, prekryl ho tok storočí, ktorý tvorí, prekrýva staré novším, niečo nechá prežiť a niečo zas stratiť sa v nenávratne vekov. Feničania boli známi ako skvelí obchodníci, dobre vedeli, čo robia. Z osady, ktorú založili, vyrástol dôležitý riečny prístav, ktorý sa ocitol postupne v rukách Rimanov, Vizigótov, Arabov a napokon kastílskych kráľov, čím sa začala španielska éra v histórii mesta. Najmä bohatstvo emirov berberskej almohadskej dynastie a neskôr riava zlata a iného bohatstva zo zámorských výprav Španielov sa zhmotnili do pozoruhodných historických pamiatok a zaujímavostí mesta. Je príznačné, že práve zo Sevilly v roku 1492 vyplával za objavom Ameriky moreplavec Krištof Kolumbus. Kruh jeho života sa napokon v Seville aj uzavrel. Svoj posledný prístav našiel v chýrnej sevillskej katedrále, Kolumbov náhrobok tvorí skupina štyroch kráľov, ktorí vlastnoručne na pleciach nesú moreplavcovu rakvu. Výrečnejšie už azda ani nejde vyjadriť poctu a vďaku za príspevok k prosperite Španielska. Spomínaná sevillská katedrála, mimochodom rozlohou tretia najväčšia svete, je v určitom zmysle Sevilla v menšom. Katedrála je výsledkom stáročného ľudského snaženia ľudí síce rôznej konfesie no so spoločným znakom- zmyslom pre krásu. Výsledok je zhmotnený do jedinečného pletenca gotickej a arabskej architektúry, obe v tejto jedinečnej symbióze priťahujú denne davy turistov. Vari ani jeden turista, ktorý vkročí do katedrály, neobíde chýrnu Giraldu, mimochodom jeden zo symbolov mesta. Giralda je bývalý minaret, pozostatok pôvodnej almohadskej mešity, okolo ktorej kastílski dobyvatelia Sevilly začali stavať katolícky chrám. Fantastický výhľad z Giraldy do všetkých kútov perly Andalúzie si treba zaslúžiť. Zaslúžiť aj preto, že po náročnej prehliadke skvostov vnútra katedrály, detaily ktorých ľudské oči sotva môžu všetky obsiahnuť, musíte na vrchol veže vyšliapať obklopený hojným počtom turistov po 34 šikmých rovinách. Rovinách a nie schodoch preto, aby sa v minulosti arabskí muezíni mohli niekoľko krát denne dostať na vrchol minaretu na chrbte koňa a zvolávať súkmeňovcov k modlitbe.


Sevilla v minulosti zažila nepochybne mnohé tučné obdobia. No aj vtedy bolo ľudom jasné, že dosiahnutá hospodárska prosperita nie je daná raz navždy. Vari preto si Sevilla už v roku 1503 vybojovala monopol na obchodovanie Španielska s americkými krajinami a kráľovná Izabella Kastílska zriadila dokonca osobitný úrad, aby nad týmto obchodom dozeral. Sídlo mal v Alcazáre, rezidencii berberských Almohadov a od polovice 13. storočia aj kastílskych kráľov. Bohatstvo tečúce do Sevilly muselo byť obrovské, lebo kastílski králi okrem osobitného úradu poverili dozorom nad svojím zámorským obchodom aj zástupkyňu božskej moci, špeciálnu Pannu Máriu. Tá dodnes drží roztiahnutý ochranný plášť na trojkrídľovom oltári v spomínanom úrade nad Krištofom Kolumbom, jeho karavelami a nad Sevillou. Azda je to aj potrebné pri dnešnej 20% nezamestnanosti v Španielsku.

Omnia cum tempore! Aj časom nasýteným zlatom nastal v Španielsku koniec. Zostalo všeličo, napríklad aj dvanásťhranná veža Torre del Oro (Zlatá veža) na brehu Gaudalquivíru. Pravda, už bez zlatých kachličiek na kupole, ktoré spomína legenda. Dnes v Zlatej veži sídli námorné múzeum, do ktorého prúdia najmä školské výpravy. Celkom oprávnene, lebo tu možno vidieť veľa konkrétneho z dejín španielskeho námorníctva, potápania a námorných víťazstiev krajiny. Súčasne sa mladšia generácia môže priučiť k nadhľadu a určitej tolerancii k tomu, čo bolo v minulosti. Na stenách veže vari na najvyššom, treťom poschodí, visia totiž aj portréty z dnešného uhla pohľadu spornejších osobností španielskeho verejného života, napríklad španielskeho diktátora z 20. rokov 20. storočia Prima de Riveru, či admirála Louisa C. Blanca, pravú ruku generála Franka. Našincovi musí napadnúť, aká hara – vara by nastala v obdobnom prípade kdesi v srdci Európy…

Sevilla – mesto univerzít

Sevilla síce dýcha stáročiami, no je zároveň mestom mladým a mladých, čo jej dodáva pestrú a dynamickú krásu. Jej rezervoárom sú mladí ľudia. Ako pôvabné motýle, aké môže stvoriť len Matka príroda, sa náhlia na bicykloch, malých skútroch či verejnými dopravnými prostriedkami všetkými možnými smermi. Niet divu, v Seville sa nachádza nielen množstvo základných a stredných škôl, ale sídlia tu až štyri univerzity, z nich Univerzita Ferdinanda III. je prvou súkromnou univerzitou v Andalúzii. Najväčšia je však Sevillská univerzita s viac ako pätnástimi fakultami, na ktorých študuje približne 70 tisíc študentov. Zrodila sa začiatkom 16. storočia. Rektorát univerzity dnes sídli v zrenovovanej starej tabakovej továrni zo 16. storočia, ktorá spolu s ohnivou cigánskou robotníčkou Carmen inšpirovala Prospera Meriméeho k napísaniu libreta k svetoznámej rovnomennej opere.


Zaujímavá je aj ďalšia sevillská univerzita, ktorá nesie meno peruánsko-španielskeho politika, právnika a spisovateľa Pabla de Olavideho, ktorý významne prispel k reštruktura­lizácii mesta Sevilla a Sevillskej univerzity. Univerzita Pabla de Olavideho, na ktorej študuje približne desaťtisíc študentov na obchodnej, právnickej, filozofickej, športovej, polytechnickej fakulte, fakulte spoločenských vied a prírodných vied je najmladšou verejnou vysokou školou v Španielsku. Je aj šiestou najmenšou. Ako naznačuje už meno tútora univerzity, Universidad Pablo de Olavide sa orientuje predovšetkým na kultúrnu a vedeckú spoluprácu s latinskoame­rickými univerzitami, no aj s univerzitami v severnej Afrike, Amerike a Ázii.

Univerzita Pabla de Olavide bola založená v roku 1997, v tom istom roku ako aj tri z novších slovenských univerzít, no rozlohou (univerzitný campus sa rozkladá na ploche približne 136 hektárov) a vybavením stoja slovenské príbuzné v hlbokom tieni svojej sevillskej sestry. V univerzitnom areáli sa nachádza približne pätnásť rozľahlých jedno – až trojposchodových budov, ktoré všetky slúžia na výučbu a administráciu. Spojitosť najmä s latinskoamerickým svetom sa premieta aj do skutočnosti, že každá budova nesie meno významnej osobnosti latinskoamerického, prípadne španielskeho sveta aj s krátkym popisom prínosu danej osoby. Univerzita vlastní na naše pomery obrovskú knižnicu s posluchárňou pre takmer tisíc ľudí, je tu šesť študovní, v ktorých študentom slúži na štyridsať počítačov a desať multimediálnych staníc. Študentom je okrem kníh v tlačenej podobe k dispozícii aj 190 tisíc kníh v elektronickej podobe a desaťtisíc elektronických časopisov. Popredné španielske denníky ako El Mundo, ABC a iné dodávajú niekoľkokrát týždenne do areálu univerzity svoje noviny na voľný odber. V priestoroch univerzity je pobočka banky, optika, papiernictvo aj kníhkupectvo, v ňom sme našli okrem kníh španielskych a svetových autorov aj pomerne nové dielo Pavla Kohouta Hviezdna hodina vrahov, avšak dielo žiadneho Slováka. Aj o telo je skvele postarané v dvoch bufetoch a veľkej jedálni vo vnútri, ďalší veľký bufet sa rozkladá v tieni všade prítomných pomarančovníkov apaliem. V univerzitnom areáli sa neustále buduje. Zdá sa, že slnko a mesiac, ktoré má univerzita v svojom znaku, nad touto inštitúciou ešte dlho nezapadnú…


V Seville sa dialo a deje…

Do tváre mesta vryli v novšej histórii nezmazateľné stopy najmä dve podujatia: Iberskoamerická výstava v roku 1929 a svetová výstava Expo´ 92. Iberskoamerickou výstavou Sevilla ako predstaviteľka Andalúzie demonštrovala spätosť Španielska s latinskoamerickým svetom, Expom 92 sa Sevilla otvorila celému svetu. Prvé spomínané podujatie zanechalo užitočné plody – veľa krásnych zariadení, ktoré ľudia doteraz navštevujú a využívajú. Azda najkrajšou budovou Iberskoamerickej výstavy je Španielsky pavilón na Španielskom námestí. Je postavený do polkruhu, v spodnej časti sa každá španielska provincia predstavuje obrazom zo svojich dejín, ktorý je umne vytvorený z prekrásne maľovaných obkladačiek –azulejos, pozostatok arabskej remeselnej zručnosti. V hornej časti paláca za arkádami sa nachádzajú rôzne úrady, na otvorenej chodbe výreční a hluční obchodníci so všeličím, napríklad s pestrofarebnými vejármi, obrazmi a kastanetami a s vaším časom, lebo keď zacítia príležitosť, sú vás schopní zadržať na ľubovoľne dlhú dobu, kým niečo nekúpite. Súčasťou Iberskoamerickej výstavy boli aj pavilóny krajín, v ktorých sú dnes veľvyslanectvá alebo rôzne kultúrne ustanovizne. Jeden z najkrajších a najmä každému prístupný pozostatok výstavy je Park Márie Lujzy. Sestra kráľovnej Izabely II. darovala Seville tento zelený raj s vodnými bazénmi a fontánami pri príležitosti výstavy, jej skromná medenkou pokrytá socha stojí v jednom zo skvele udržiavaných zákutí parku. Veľa návštevníkov, najmä však školské skupiny, pravidelne postoja nielen pri sediacej soche donátorky, no napríklad aj pri súsoší alegórie lásky. Súsošiu dominuje významný španielsky básnik 19. storočia Gustavo Adolfo Bécquer, veď práve on sa väčšinu svojho krátkeho života doslova brodil zákutiami lásky v osobnom aj poetickom živote. Je takmer isté, že žiaci si pri spomienke na trefné súsošie a na návštevu tohto skvelého parku aj po rokoch spomenú na významného zakladateľa modernej španielskej lyriky.


V porovnaní s Iberskoamerickou výstavou z roku 1929 svetová výstava Expo´92, ktorej mottom bolo 500. výročie objavenia Ameriky, napomohla síce k zlepšeniu infraštruktúry mesta, veď sa postavilo až sedem nových mostov ponad Guadalquivír a zriadila sa vysokorýchlostná železnica do Madridu, no na druhej strane po výstave zostala dnes akási stavebno-duchovná polospúšť. Na pôvodnom výstavisku sa dnes okrem zopár zamestnancov ponajviac bezpečnostných firiem preháňajú najviac vari duchovia Expa. No sotva duchovia priviedli to, čo zostalo z Expa, do takého stavu, v akom je dnes. Na každom druhom kroku na človeka zíza niečo pokazené, vytrhnuté, rozbité či zarastené burinou. Je to tak, či ide o nástennú keramickú mozaiku čílskeho surrealistu Roberta Mattu či sochu Brita Anisha Kapoora a Davida Connora Ticho alebo schátralú maľbu na dreve ukrajinského umelca Ilju Kabakova Žena s modrým tanierom. Mimochodom, tanier žene vraj ukradli ešte pred oficiálnym otvorením výstavy. Za šesť mesiacov trvania Expa´92 Sevillu navštívilo pätnásť miliónov návštevníkov, približne toľko zavítalo aj na výstavu. Dnes možno ešte zvedavých na areál počítať na prstoch rúk.

No zvyšky po svetovej výstave sú azda jediná škvrnka na tvári Sevilly, hoci iste aj toto mesto sa pasuje so svojimi problémami, ktoré turista na prvý pohľad nezbadá. Tie vari neprekryje ani omamná vôňa všadeprítomných pomarančovníkov, ktoré sú za kvetu obsypané bielou záplavou ako nevesta, ale plody majú kyslé a horké ako niekedy život. No jednako, kto raz navštívil Sevillu, nielenže spozná, čo je zázrak, ale spomienky na túto hrdú baštu Andalúzie ho už nikdy neopustia. Iste je to spôsobené aj nápaditým rébusom, NO8DO, s ktorým sa v Seville človek stretne vari na každom kroku: na poklopoch kanalizácie, autobusoch, pomníkoch, taxíkoch. Je to výrok kastílskeho kráľa Alfonz X. Múdreho v kombinácii písaného a vysloveného, keď sa ho obyvatelia Sevilly zastali proti synovi bažiacemu po moci. Alfonz X. mal vtedy vyhlási: No madeja do, čo značí: Neopustila ma, Sevilla ma neopustila. Naozaj, vstúpte hoci len raz do Sevilly a toto mesto budete ešte dlho nosiť v hlave aj v srdci.


Stará andalúzska prípoviedka hovorí, že „kto nevidel Sevillu, nevie, čo je zázrak“. Je to pravda. Hlavné mesto Andalúzie a štvrté najväčšie mesto Španielska na rieke Guadalquivír je totiž zázrak sám. Na mohutnom modrastom, lenivo tečúcom Guadalquivíre, ktorý brázdia lode a kde rybári dodnes priamo v centre chytajú ryby, vyrástla krásavica neurčitého veku s európsko-arabským šarmom. Verte či nie, oplýva premnohými prednosťami a hýrivým pôvabom, z ktorého vykukujú možno aj malé chybičky krásy, no tie k dokonalosti vari aj patria.

Sevilla – kam stúpiš, všade dýcha história

Sevillu založili ešte starí Feničania. Presný dátum nie je podstatný, prekryl ho tok storočí, ktorý tvorí, prekrýva staré novším, niečo nechá prežiť a niečo zas stratiť sa v nenávratne vekov. Feničania boli známi ako skvelí obchodníci, dobre vedeli, čo robia. Z osady, ktorú založili, vyrástol dôležitý riečny prístav, ktorý sa ocitol postupne v rukách Rimanov, Vizigótov, Arabov a napokon kastílskych kráľov, čím sa začala španielska éra v histórii mesta. Najmä bohatstvo emirov berberskej almohadskej dynastie a neskôr riava zlata a iného bohatstva zo zámorských výprav Španielov sa zhmotnili do pozoruhodných historických pamiatok a zaujímavostí mesta. Je príznačné, že práve zo Sevilly v roku 1492 vyplával za objavom Ameriky moreplavec Krištof Kolumbus. Kruh jeho života sa napokon v Seville aj uzavrel. Svoj posledný prístav našiel v chýrnej sevillskej katedrále, Kolumbov náhrobok tvorí skupina štyroch kráľov, ktorí vlastnoručne na pleciach nesú moreplavcovu rakvu. Výrečnejšie už azda ani nejde vyjadriť poctu a vďaku za príspevok k prosperite Španielska. Spomínaná sevillská katedrála, mimochodom rozlohou tretia najväčšia svete, je v určitom zmysle Sevilla v menšom. Katedrála je výsledkom stáročného ľudského snaženia ľudí síce rôznej konfesie no so spoločným znakom- zmyslom pre krásu. Výsledok je zhmotnený do jedinečného pletenca gotickej a arabskej architektúry, obe v tejto jedinečnej symbióze priťahujú denne davy turistov. Vari ani jeden turista, ktorý vkročí do katedrály, neobíde chýrnu Giraldu, mimochodom jeden zo symbolov mesta. Giralda je bývalý minaret, pozostatok pôvodnej almohadskej mešity, okolo ktorej kastílski dobyvatelia Sevilly začali stavať katolícky chrám. Fantastický výhľad z Giraldy do všetkých kútov perly Andalúzie si treba zaslúžiť. Zaslúžiť aj preto, že po náročnej prehliadke skvostov vnútra katedrály, detaily ktorých ľudské oči sotva môžu všetky obsiahnuť, musíte na vrchol veže vyšliapať obklopený hojným počtom turistov po 34 šikmých rovinách. Rovinách a nie schodoch preto, aby sa v minulosti arabskí muezíni mohli niekoľko krát denne dostať na vrchol minaretu na chrbte koňa a zvolávať súkmeňovcov k modlitbe.


Sevilla v minulosti zažila nepochybne mnohé tučné obdobia. No aj vtedy bolo ľudom jasné, že dosiahnutá hospodárska prosperita nie je daná raz navždy. Vari preto si Sevilla už v roku 1503 vybojovala monopol na obchodovanie Španielska s americkými krajinami a kráľovná Izabella Kastílska zriadila dokonca osobitný úrad, aby nad týmto obchodom dozeral. Sídlo mal v Alcazáre, rezidencii berberských Almohadov a od polovice 13. storočia aj kastílskych kráľov. Bohatstvo tečúce do Sevilly muselo byť obrovské, lebo kastílski králi okrem osobitného úradu poverili dozorom nad svojím zámorským obchodom aj zástupkyňu božskej moci, špeciálnu Pannu Máriu. Tá dodnes drží roztiahnutý ochranný plášť na trojkrídľovom oltári v spomínanom úrade nad Krištofom Kolumbom, jeho karavelami a nad Sevillou. Azda je to aj potrebné pri dnešnej 20% nezamestnanosti v Španielsku.

Omnia cum tempore! Aj časom nasýteným zlatom nastal v Španielsku koniec. Zostalo všeličo, napríklad aj dvanásťhranná veža Torre del Oro (Zlatá veža) na brehu Gaudalquivíru. Pravda, už bez zlatých kachličiek na kupole, ktoré spomína legenda. Dnes v Zlatej veži sídli námorné múzeum, do ktorého prúdia najmä školské výpravy. Celkom oprávnene, lebo tu možno vidieť veľa konkrétneho z dejín španielskeho námorníctva, potápania a námorných víťazstiev krajiny. Súčasne sa mladšia generácia môže priučiť k nadhľadu a určitej tolerancii k tomu, čo bolo v minulosti. Na stenách veže vari na najvyššom, treťom poschodí, visia totiž aj portréty z dnešného uhla pohľadu spornejších osobností španielskeho verejného života, napríklad španielskeho diktátora z 20. rokov 20. storočia Prima de Riveru, či admirála Louisa C. Blanca, pravú ruku generála Franka. Našincovi musí napadnúť, aká hara – vara by nastala v obdobnom prípade kdesi v srdci Európy…

Sevilla – mesto univerzít

Sevilla síce dýcha stáročiami, no je zároveň mestom mladým a mladých, čo jej dodáva pestrú a dynamickú krásu. Jej rezervoárom sú mladí ľudia. Ako pôvabné motýle, aké môže stvoriť len Matka príroda, sa náhlia na bicykloch, malých skútroch či verejnými dopravnými prostriedkami všetkými možnými smermi. Niet divu, v Seville sa nachádza nielen množstvo základných a stredných škôl, ale sídlia tu až štyri univerzity, z nich Univerzita Ferdinanda III. je prvou súkromnou univerzitou v Andalúzii. Najväčšia je však Sevillská univerzita s viac ako pätnástimi fakultami, na ktorých študuje približne 70 tisíc študentov. Zrodila sa začiatkom 16. storočia. Rektorát univerzity dnes sídli v zrenovovanej starej tabakovej továrni zo 16. storočia, ktorá spolu s ohnivou cigánskou robotníčkou Carmen inšpirovala Prospera Meriméeho k napísaniu libreta k svetoznámej rovnomennej opere.


Zaujímavá je aj ďalšia sevillská univerzita, ktorá nesie meno peruánsko-španielskeho politika, právnika a spisovateľa Pabla de Olavideho, ktorý významne prispel k reštruktura­lizácii mesta Sevilla a Sevillskej univerzity. Univerzita Pabla de Olavideho, na ktorej študuje približne desaťtisíc študentov na obchodnej, právnickej, filozofickej, športovej, polytechnickej fakulte, fakulte spoločenských vied a prírodných vied je najmladšou verejnou vysokou školou v Španielsku. Je aj šiestou najmenšou. Ako naznačuje už meno tútora univerzity, Universidad Pablo de Olavide sa orientuje predovšetkým na kultúrnu a vedeckú spoluprácu s latinskoame­rickými univerzitami, no aj s univerzitami v severnej Afrike, Amerike a Ázii.

Univerzita Pabla de Olavide bola založená v roku 1997, v tom istom roku ako aj tri z novších slovenských univerzít, no rozlohou (univerzitný campus sa rozkladá na ploche približne 136 hektárov) a vybavením stoja slovenské príbuzné v hlbokom tieni svojej sevillskej sestry. V univerzitnom areáli sa nachádza približne pätnásť rozľahlých jedno – až trojposchodových budov, ktoré všetky slúžia na výučbu a administráciu. Spojitosť najmä s latinskoamerickým svetom sa premieta aj do skutočnosti, že každá budova nesie meno významnej osobnosti latinskoamerického, prípadne španielskeho sveta aj s krátkym popisom prínosu danej osoby. Univerzita vlastní na naše pomery obrovskú knižnicu s posluchárňou pre takmer tisíc ľudí, je tu šesť študovní, v ktorých študentom slúži na štyridsať počítačov a desať multimediálnych staníc. Študentom je okrem kníh v tlačenej podobe k dispozícii aj 190 tisíc kníh v elektronickej podobe a desaťtisíc elektronických časopisov. Popredné španielske denníky ako El Mundo, ABC a iné dodávajú niekoľkokrát týždenne do areálu univerzity svoje noviny na voľný odber. V priestoroch univerzity je pobočka banky, optika, papiernictvo aj kníhkupectvo, v ňom sme našli okrem kníh španielskych a svetových autorov aj pomerne nové dielo Pavla Kohouta Hviezdna hodina vrahov, avšak dielo žiadneho Slováka. Aj o telo je skvele postarané v dvoch bufetoch a veľkej jedálni vo vnútri, ďalší veľký bufet sa rozkladá v tieni všade prítomných pomarančovníkov apaliem. V univerzitnom areáli sa neustále buduje. Zdá sa, že slnko a mesiac, ktoré má univerzita v svojom znaku, nad touto inštitúciou ešte dlho nezapadnú…


V Seville sa dialo a deje…

Do tváre mesta vryli v novšej histórii nezmazateľné stopy najmä dve podujatia: Iberskoamerická výstava v roku 1929 a svetová výstava Expo´ 92. Iberskoamerickou výstavou Sevilla ako predstaviteľka Andalúzie demonštrovala spätosť Španielska s latinskoamerickým svetom, Expom 92 sa Sevilla otvorila celému svetu. Prvé spomínané podujatie zanechalo užitočné plody – veľa krásnych zariadení, ktoré ľudia doteraz navštevujú a využívajú. Azda najkrajšou budovou Iberskoamerickej výstavy je Španielsky pavilón na Španielskom námestí. Je postavený do polkruhu, v spodnej časti sa každá španielska provincia predstavuje obrazom zo svojich dejín, ktorý je umne vytvorený z prekrásne maľovaných obkladačiek –azulejos, pozostatok arabskej remeselnej zručnosti. V hornej časti paláca za arkádami sa nachádzajú rôzne úrady, na otvorenej chodbe výreční a hluční obchodníci so všeličím, napríklad s pestrofarebnými vejármi, obrazmi a kastanetami a s vaším časom, lebo keď zacítia príležitosť, sú vás schopní zadržať na ľubovoľne dlhú dobu, kým niečo nekúpite. Súčasťou Iberskoamerickej výstavy boli aj pavilóny krajín, v ktorých sú dnes veľvyslanectvá alebo rôzne kultúrne ustanovizne. Jeden z najkrajších a najmä každému prístupný pozostatok výstavy je Park Márie Lujzy. Sestra kráľovnej Izabely II. darovala Seville tento zelený raj s vodnými bazénmi a fontánami pri príležitosti výstavy, jej skromná medenkou pokrytá socha stojí v jednom zo skvele udržiavaných zákutí parku. Veľa návštevníkov, najmä však školské skupiny, pravidelne postoja nielen pri sediacej soche donátorky, no napríklad aj pri súsoší alegórie lásky. Súsošiu dominuje významný španielsky básnik 19. storočia Gustavo Adolfo Bécquer, veď práve on sa väčšinu svojho krátkeho života doslova brodil zákutiami lásky v osobnom aj poetickom živote. Je takmer isté, že žiaci si pri spomienke na trefné súsošie a na návštevu tohto skvelého parku aj po rokoch spomenú na významného zakladateľa modernej španielskej lyriky.


V porovnaní s Iberskoamerickou výstavou z roku 1929 svetová výstava Expo´92, ktorej mottom bolo 500. výročie objavenia Ameriky, napomohla síce k zlepšeniu infraštruktúry mesta, veď sa postavilo až sedem nových mostov ponad Guadalquivír a zriadila sa vysokorýchlostná železnica do Madridu, no na druhej strane po výstave zostala dnes akási stavebno-duchovná polospúšť. Na pôvodnom výstavisku sa dnes okrem zopár zamestnancov ponajviac bezpečnostných firiem preháňajú najviac vari duchovia Expa. No sotva duchovia priviedli to, čo zostalo z Expa, do takého stavu, v akom je dnes. Na každom druhom kroku na človeka zíza niečo pokazené, vytrhnuté, rozbité či zarastené burinou. Je to tak, či ide o nástennú keramickú mozaiku čílskeho surrealistu Roberta Mattu či sochu Brita Anisha Kapoora a Davida Connora Ticho alebo schátralú maľbu na dreve ukrajinského umelca Ilju Kabakova Žena s modrým tanierom. Mimochodom, tanier žene vraj ukradli ešte pred oficiálnym otvorením výstavy. Za šesť mesiacov trvania Expa´92 Sevillu navštívilo pätnásť miliónov návštevníkov, približne toľko zavítalo aj na výstavu. Dnes možno ešte zvedavých na areál počítať na prstoch rúk.

No zvyšky po svetovej výstave sú azda jediná škvrnka na tvári Sevilly, hoci iste aj toto mesto sa pasuje so svojimi problémami, ktoré turista na prvý pohľad nezbadá. Tie vari neprekryje ani omamná vôňa všadeprítomných pomarančovníkov, ktoré sú za kvetu obsypané bielou záplavou ako nevesta, ale plody majú kyslé a horké ako niekedy život. No jednako, kto raz navštívil Sevillu, nielenže spozná, čo je zázrak, ale spomienky na túto hrdú baštu Andalúzie ho už nikdy neopustia. Iste je to spôsobené aj nápaditým rébusom, NO8DO, s ktorým sa v Seville človek stretne vari na každom kroku: na poklopoch kanalizácie, autobusoch, pomníkoch, taxíkoch. Je to výrok kastílskeho kráľa Alfonz X. Múdreho v kombinácii písaného a vysloveného, keď sa ho obyvatelia Sevilly zastali proti synovi bažiacemu po moci. Alfonz X. mal vtedy vyhlási: No madeja do, čo značí: Neopustila ma, Sevilla ma neopustila. Naozaj, vstúpte hoci len raz do Sevilly a toto mesto budete ešte dlho nosiť v hlave aj v srdci.

Landskrona – Město duchů

Byl jsem zde již několikrát, v různou roční i denní dobu,
ale pocit byl vždy stejný. Jako bych procházel městem duchů, nebo městem,
ve kterém všichni lidé podlehli jakési depresi. Snad je to dostatečně
patrné i ze snímků, které jsem z poslední návštěvy tohoto
města, plného krásné architektury ale zcela bez lidí a pohybu,
přivezl.


Ještě než opustíme západní pobřeží Švédska, rád bych vás pozval na prohlídku města, které se mělo stát v minulosti hlavní dominantou této oblasti a mělo pro to veškeré předpoklady.

Švédské město Landskrona má bohatou historii. V roce 1410 zde byl založen karmelitánský klášter, r. 1412 dostali královským rozhodnutím ve městě privilegia angličtí kupci a r. 1413 dostalo město královská práva.

Landskrona byla v době svého vzniku nejlepším přírodním přístavem na západním pobřeží Švédska. Král Eric Pomořanský ji využil jako město s protihanzovní politikou, jejímž cílem bylo konkurovat dánským městům pod kontrolou Hanzy. Když byla oblast Scania postoupena v roce 1658 Švédsku, stala se Landskrona díky strategickému umístění a své pevnosti obchodním centrem nabytých území a zahraničního obchodu. Samotný hrad, známý jako „Landskronská Citadela“ byl posílen baštami, obehnán vodními příkopy a vnitřní část byla rozšířena na 400×400m. Ve své době byl považován za nejmodernější pevnost ve Skandinávii.


Svých výhod si však toto město dlouho neužilo. Po krátkém obléhání 8. července až 2. srpna 1676 jej dobyli Dánové. Podle dochovaných zpráv měl na dobytí pevnosti největší vinu její velitel, plukovník Hieronymus Lindberg, který prý nepříteli brány pevnosti otevřel. Každopádně byl později odsouzen k trestu smrti jako vlastizrádce a popraven.

Jakékoliv další plány prosadit Landskronu nejdůležitějším městem jižního pobřeží Švédska se nenaplnily. Pro věčné půtky a pokračující švédsko-dánské války byla upřednostněna Karlskrona. Nacházela se v bezpečnější vzdálenosti od Dánska a nahradila Landskronu i jako hlavní vojenská základna. I když bylo opevnění Landskrony značně rozšířeno v letech 1747 – 1788, post nejdůležitějšího obchodního města získalo Malmö. Vojenská posádka zde byla definitivně zrušena r. 1869. Pevnost, opevnění, vodní příkopy i valy s kanóny jsou dodnes perfektně udržovány a využívány jako rekreační oblast, běžně známá jako „Lanndskronská Citadela“, mezi místními domorodci prostě „Citadelet“.


Město duchů

Snad je to znalostí výše uvedených faktů, ale na mne osobně vždy toto město působí velmi zvláštním, pochmurným dojmem. Byl jsem zde již několikrát, v různou roční i denní dobu, ale pocit byl vždy stejný. Jako bych procházel městem duchů, nebo městem, ve kterém všichni lidé podlehli jakési depresi. Snad je to dostatečně patrné i ze snímků, které jsem z poslední návštěvy tohoto města, plného krásné architektury, ale zcela bez lidí a pohybu, přivezl.


Procházel jsem zde ulicemi uprostřed města, přístavem, zašel jsem i na nádraží poslední den v únoru 2010 a to mezi 15. až 17. hodinou. Nafotil jsem tady desítky záběrů a všechny se stejným výsledkem. Ze všech čiší dojem mrtvého města bez života, bez pohybu, bez hluku. Ačkoliv je to město velice pěkné a jeho architektura včetně pevnosti zajímavá, byl jsem docela rád, když jsem jej se smíšenými pocity opouštěl.


Sbohem západnímu pobřeží

V následujících kapitolách opustíme západní pobřeží a vydáme se vnitrozemím Švédska směrem k jihovýchodnímu pobřeží. Nejprve se podíváme na losy v rezervaci u Halarydu, podél jedné z nejdelších řek, Lagan, dojedeme k druhému největšímu jezeru Vättern s 15 km dlouhým ostrovem Visingsö u města Jönköping a zakotvíme na chvilku u zříceniny tvrze Brahehus, která se nad tímto nádherným jezerem vypíná a ke které se váže také zajímavé vyprávění. Pak budeme pokračovat přes Linköping, Norrköping a Nyköping na večerní pobřeží u Oxelösundu, dál až do Stockholmu a k zajímavému překvapení u města Gävle, 170 km severně nad hlavním městem. Zde postavili Číňané věrnou kopii tzv. Dragon Gatte, kterou jsem měl také možnost navštívit a nafotit.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/


Ještě než opustíme západní pobřeží Švédska, rád bych vás pozval na prohlídku města, které se mělo stát v minulosti hlavní dominantou této oblasti a mělo pro to veškeré předpoklady.

Švédské město Landskrona má bohatou historii. V roce 1410 zde byl založen karmelitánský klášter, r. 1412 dostali královským rozhodnutím ve městě privilegia angličtí kupci a r. 1413 dostalo město královská práva.

Landskrona byla v době svého vzniku nejlepším přírodním přístavem na západním pobřeží Švédska. Král Eric Pomořanský ji využil jako město s protihanzovní politikou, jejímž cílem bylo konkurovat dánským městům pod kontrolou Hanzy. Když byla oblast Scania postoupena v roce 1658 Švédsku, stala se Landskrona díky strategickému umístění a své pevnosti obchodním centrem nabytých území a zahraničního obchodu. Samotný hrad, známý jako „Landskronská Citadela“ byl posílen baštami, obehnán vodními příkopy a vnitřní část byla rozšířena na 400×400m. Ve své době byl považován za nejmodernější pevnost ve Skandinávii.


Svých výhod si však toto město dlouho neužilo. Po krátkém obléhání 8. července až 2. srpna 1676 jej dobyli Dánové. Podle dochovaných zpráv měl na dobytí pevnosti největší vinu její velitel, plukovník Hieronymus Lindberg, který prý nepříteli brány pevnosti otevřel. Každopádně byl později odsouzen k trestu smrti jako vlastizrádce a popraven.

Jakékoliv další plány prosadit Landskronu nejdůležitějším městem jižního pobřeží Švédska se nenaplnily. Pro věčné půtky a pokračující švédsko-dánské války byla upřednostněna Karlskrona. Nacházela se v bezpečnější vzdálenosti od Dánska a nahradila Landskronu i jako hlavní vojenská základna. I když bylo opevnění Landskrony značně rozšířeno v letech 1747 – 1788, post nejdůležitějšího obchodního města získalo Malmö. Vojenská posádka zde byla definitivně zrušena r. 1869. Pevnost, opevnění, vodní příkopy i valy s kanóny jsou dodnes perfektně udržovány a využívány jako rekreační oblast, běžně známá jako „Lanndskronská Citadela“, mezi místními domorodci prostě „Citadelet“.


Město duchů

Snad je to znalostí výše uvedených faktů, ale na mne osobně vždy toto město působí velmi zvláštním, pochmurným dojmem. Byl jsem zde již několikrát, v různou roční i denní dobu, ale pocit byl vždy stejný. Jako bych procházel městem duchů, nebo městem, ve kterém všichni lidé podlehli jakési depresi. Snad je to dostatečně patrné i ze snímků, které jsem z poslední návštěvy tohoto města, plného krásné architektury, ale zcela bez lidí a pohybu, přivezl.


Procházel jsem zde ulicemi uprostřed města, přístavem, zašel jsem i na nádraží poslední den v únoru 2010 a to mezi 15. až 17. hodinou. Nafotil jsem tady desítky záběrů a všechny se stejným výsledkem. Ze všech čiší dojem mrtvého města bez života, bez pohybu, bez hluku. Ačkoliv je to město velice pěkné a jeho architektura včetně pevnosti zajímavá, byl jsem docela rád, když jsem jej se smíšenými pocity opouštěl.


Sbohem západnímu pobřeží

V následujících kapitolách opustíme západní pobřeží a vydáme se vnitrozemím Švédska směrem k jihovýchodnímu pobřeží. Nejprve se podíváme na losy v rezervaci u Halarydu, podél jedné z nejdelších řek, Lagan, dojedeme k druhému největšímu jezeru Vättern s 15 km dlouhým ostrovem Visingsö u města Jönköping a zakotvíme na chvilku u zříceniny tvrze Brahehus, která se nad tímto nádherným jezerem vypíná a ke které se váže také zajímavé vyprávění. Pak budeme pokračovat přes Linköping, Norrköping a Nyköping na večerní pobřeží u Oxelösundu, dál až do Stockholmu a k zajímavému překvapení u města Gävle, 170 km severně nad hlavním městem. Zde postavili Číňané věrnou kopii tzv. Dragon Gatte, kterou jsem měl také možnost navštívit a nafotit.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

Z blogů: Island – na jiné planetě

Nejsem na Zemi. Tohle musí být jiná planeta! Planeta neuvěřitelných
barev, svět bez jediného stromu nebo keře a přesto ne smutný ani strohý.
Svět, který dostane každého na první pohled. Kdo sem jednou přijede, musí
ho vidět znova. Jednou rozhodně nestačí!

Když jsem nasedal do autobusu z Reykjavíku do Landmannalaugaru jen se stanem a batohem s fotovybavením, byl jsem trochu rozechvělý. Landmannalaugar jsem naposledy navštívil před třemi lety a strávil jsem tam asi tři hodiny. Vím, co dokáže Islandské počasí: vichřice, která vám bere slova z úst a déšť, co se dostane skrz nepromokavé oblečení až na kůži během několik málo minut. A co teprve, když na to bude mít týden? A moje nejčernější obavy z takového nečasu se měly naplnit.


Autobus zastavil po sto kilometrech a řidič nám oznámil, že kemp Landmannalaugar je uzavřený a hřebenové tůry zakázané, kvůli orkánu a dešti, který tam prý vládne už několik dní. Většina spolucestujících využila nabídky a přestoupila do jiných autobusů mířících kamsi, jen ne do Duhových hor. Zůstalo nás sedět pár a po chvíli jsme se vydali na cestu po štěrkových cestách, které jsou v Islandském vnitrozemí vzletně nazývány silnicemi.

Šedivý den a vlhká noc

V horách černo, obzor šedivý, viditelnost pár metrů. Provazy deště stékaly po stěnách mého stanu. Stavěl jsem ho proti vůli hlídačů v kempu. Nakonec se jim ale nepodařilo mě vyhnat. Ten den už žádný autobus nejel a tak jsem neustoupil a zůstal.

Noc byla dost děsivá. Větrné poryvy co chvíli nadzvedávaly stan, takže jsem měl pocit, že každou chvíli uletím až do nedaleké řeky. Nicméně přežil jsem. Ráno bylo opět šedivé a velmi bahnité. Navíc teploty klesaly k nule, ve vzduchu byl cítit sníh a to všechno uprostřed srpna! Přemýšlel jsem, že odjedu jinam, ale na druhou stranu jsem věděl, že tohle počasí nemůže vydržel celý týden. A měl jsem pravdu.


Slunce, duha a paleta malíře

Třetí den ráno mě vzbudilo neobvyklé ticho. Vítr byl ten tam a déšť pomalu ustával. Vydal jsem se na první tůru po kopcích, opačným směrem než turisté, kteří se vyvalili z autobusů. Během dvou hodin jsem vystoupal na kopec, který se tyčil nad hlavní hřeben Barmuru. Po obloze se valily zbytky šedivých mračen, mezi nimi sem tam problesklo několik paprsků Slunce. Nad jezerem Frostastadavatn zářila duha jako vystřižená z dětské omalovánky a všude, kam oko dohlédlo se rozprostírala krajina, jako z palety surrealistického malíře. Krásná, klidná, ale zároveň seversky drsná.

Na jiné planetě

Stál jsem a zíral na tu scenérii pod mýma nohama. Neuvěřitelně sytě barevné kopce se zvedají k nebi podobně jako vlnobití a mezi nimi si derou svoje cesty desítky stříbrných potoků. Proženou se černým lávovým polem a hned zase padají do červených a mordých soutěsek, aby se nakonec spojily s šedivou ledovcovou řekou, která se líně vine až k obzoru, kde se dá tušit moře.


Nejsem na Zemi. Tohle musí být jiná planeta! Planeta neuvěřitelných barev, svět bez jediného stromu nebo keře a přesto ne smutný ani strohý. Svět, který dostane každého na první pohled. Kdo sem jednou přijede, musí ho vidět znova. Jednou rozhodně nestačí!

Více fotek a textů na Romanově blogu Severní cesty

Když jsem nasedal do autobusu z Reykjavíku do Landmannalaugaru jen se stanem a batohem s fotovybavením, byl jsem trochu rozechvělý. Landmannalaugar jsem naposledy navštívil před třemi lety a strávil jsem tam asi tři hodiny. Vím, co dokáže Islandské počasí: vichřice, která vám bere slova z úst a déšť, co se dostane skrz nepromokavé oblečení až na kůži během několik málo minut. A co teprve, když na to bude mít týden? A moje nejčernější obavy z takového nečasu se měly naplnit.


Autobus zastavil po sto kilometrech a řidič nám oznámil, že kemp Landmannalaugar je uzavřený a hřebenové tůry zakázané, kvůli orkánu a dešti, který tam prý vládne už několik dní. Většina spolucestujících využila nabídky a přestoupila do jiných autobusů mířících kamsi, jen ne do Duhových hor. Zůstalo nás sedět pár a po chvíli jsme se vydali na cestu po štěrkových cestách, které jsou v Islandském vnitrozemí vzletně nazývány silnicemi.

Šedivý den a vlhká noc

V horách černo, obzor šedivý, viditelnost pár metrů. Provazy deště stékaly po stěnách mého stanu. Stavěl jsem ho proti vůli hlídačů v kempu. Nakonec se jim ale nepodařilo mě vyhnat. Ten den už žádný autobus nejel a tak jsem neustoupil a zůstal.

Noc byla dost děsivá. Větrné poryvy co chvíli nadzvedávaly stan, takže jsem měl pocit, že každou chvíli uletím až do nedaleké řeky. Nicméně přežil jsem. Ráno bylo opět šedivé a velmi bahnité. Navíc teploty klesaly k nule, ve vzduchu byl cítit sníh a to všechno uprostřed srpna! Přemýšlel jsem, že odjedu jinam, ale na druhou stranu jsem věděl, že tohle počasí nemůže vydržel celý týden. A měl jsem pravdu.


Slunce, duha a paleta malíře

Třetí den ráno mě vzbudilo neobvyklé ticho. Vítr byl ten tam a déšť pomalu ustával. Vydal jsem se na první tůru po kopcích, opačným směrem než turisté, kteří se vyvalili z autobusů. Během dvou hodin jsem vystoupal na kopec, který se tyčil nad hlavní hřeben Barmuru. Po obloze se valily zbytky šedivých mračen, mezi nimi sem tam problesklo několik paprsků Slunce. Nad jezerem Frostastadavatn zářila duha jako vystřižená z dětské omalovánky a všude, kam oko dohlédlo se rozprostírala krajina, jako z palety surrealistického malíře. Krásná, klidná, ale zároveň seversky drsná.

Na jiné planetě

Stál jsem a zíral na tu scenérii pod mýma nohama. Neuvěřitelně sytě barevné kopce se zvedají k nebi podobně jako vlnobití a mezi nimi si derou svoje cesty desítky stříbrných potoků. Proženou se černým lávovým polem a hned zase padají do červených a mordých soutěsek, aby se nakonec spojily s šedivou ledovcovou řekou, která se líně vine až k obzoru, kde se dá tušit moře.


Nejsem na Zemi. Tohle musí být jiná planeta! Planeta neuvěřitelných barev, svět bez jediného stromu nebo keře a přesto ne smutný ani strohý. Svět, který dostane každého na první pohled. Kdo sem jednou přijede, musí ho vidět znova. Jednou rozhodně nestačí!

Více fotek a textů na Romanově blogu Severní cesty

Salento, Karibik Středomoří

Po návštěvě poloostrova Salento, mám Itálii zas o kousek raději.
Oproti bláznivému severu či divoké Sicílii, je tu všechno mnohem
klidnější, příjemnější a vlídnější. Jasně, značka STOP i tady
znamená jen přibrzdi a rozhlédni se a gestikulace je stejně
bohatá, jak jsme v Itálii zvyklí. Oblast poloostrova Salento toho
nabízí fakt docela dost a je škoda, že pozornosti českých turistů trochu
uniká.


Po návštěvě poloostrova Salento (vidíte-li Itálii jako botu, pak je to ten podpatek), mám Itálii zas o kousek raději. Oproti bláznivému severu či divoké Sicílii, je tu všechno mnohem klidnější, příjemnější a vlídnější. Jasně, značka STOP i tady znamená jen přibrzdi a rozhlédni se a gestikulace je stejně bohatá, jak jsme v Itálii zvyklí. Oblast poloostrova Salento toho nabízí fakt docela dost a je škoda, že pozornosti českých turistů trochu uniká.

Oblast Salenta, nazývaná Karibik Středomoří, by se dokonce dala srovnat se Sardinií, neboť klima je zde téměř ostrovní, parádní pláže, dokonce více pamětihodností a památek pro poznávání. Ceny jsou v Salentu příznivější než v ostatních částech Itálie.

Cesta autem do Salenta je pohodlná díky tomu, že sem ze severu vede dálnice, která se navíc od Bari už neplatí.

Převážně zemědělský ráz krajiny, červená půda a nezvyklé plodiny, spolu s opravdu příjemnými a milými lidmi, výborným vínem a samozřejmě pobřežím teplého křišťálově čistého moře, tvoří charakteristický obraz, který si každý musí oblíbit.

{{reklama()}}

Přestože skoro nikde neuvidíte řeku, krajina je úrodná, neboť je napájená podzemními řekami. Tyto řeky navíc v několika místech vyvěrají přímo pod skálou v moři, kde v minulosti sloužily jako vzácný zdroj pitné vody námořníkům. Dnes už slouží jen jako ochlazení pro ty, kteří zrovna v tom místě skočí do vody.

Pohoda na pobřeží

Jónské moře je jedno z nejslanějších na světě a solí a jódem prosycené ovzduší je prospěšné na léčbu kožních a dýchacích onemocnění (astma, lupenka, ekzém apod.), oblíbená jsou proto i střediska uzpůsobená pro ozdravné pobyty rodičů s dětmi.

Mám rád moře, mám rád všechny typy pobřeží. Při svém výletě po Salentu, jsem se dostal na písčité pláže různých cenových kategorií a různých klimatických podmínek (bylo bohužel ještě před sezónou, tak počasí lehce zlobilo). Všechny pláže, které jsem navštívil, byly prima, obzvláště ta poslední, kterou zdobilo pár pěkných holek hraním beach volejbalu (pak odešly a nebe se zatáhlo).


Co mě však baví víc (než pláže, nikoliv než pěkné holky), malebné přístavy a rozervané útesy, které skoro přesně odráží mou zmučenou duši (vtip), a zároveň poskytují skvělé záběry pro fotografování. Přístavní městečko Castro se ukazuje jako perfektní místo právě pro obdivování drsné tváře pobřeží. V centru u přístavu, kromě zříceného domu, jehož majitel tajně přespříliš kutal ve sklepě, je klid. Nastupuji na loď a starý mořský vlk mě odváží na krátkou okružní jízdu po okolních útesech.


Východní pobřeží je tvořeno vysokými skalními útesy s krápníkovými jeskyněmi a je proto rájem potápěčů. Tato oblast navíc není příliš propagována a tak je ideální pro potápěče i výletníky preferující více klidu.

Západní pobřeží je naproti tomu tvořeno hlavně dlouhými bílými plážemi s jemným pískem, takže než drsné potápěče láká k rodinnému stavění hradů.

S celou lodí vplouváme do několika vodních jeskyní schovaných v útesech. Jednu romantickou jeskyni pro zamilované páry, odkud se prý dva vracejí jako tři, vynechávám, do vody neskáču a zůstávám potichu v lodi.

Alberobello – město trullů

Mezi vinicemi a olivovými háji se za jízdy autobusem snažím vyfotit kónickou, určením většinou hospodářskou stavbu, tzv. trullo (plurál trulli). Občas stihnu stavbu zaregistrovat a občas dokonce vyfotit. Dobře vyfotit se mi to ovšem nedaří ani jednou. Každý, kdo někdy fotil z autobusu, zná všechny nástrahy: když se vypořádáte s nečekanými zatáčkami, hupy a odrazy v oknech, tak v klíčovém okamžiku, kdy mačkáte spoušť, nečekaně se objeví tisíc let starý olivovník, který celou stavbu zakryje, případně dáma s obrovským slunečníkem, nebo třeba přistávající rogalo. Říkám si, že bych potřeboval zastavit a tuhle zajímavou stavbu vyfotit pořádně. Autobusák nad tím ale mává rukou.


Vjíždíme do města Alberobello a já doufám, že tu skutečně budou mít nějaký rozumně vyfotitelný Trulli. Historické centrum určitou naději dává, tak se těším. Prohlídka začíná kostelem, který má věžičky právě ve stylu staveb trulli. Fotím a říkám si, že aspoň něco.


Od kostelíka pokračujeme dolů, do historického centra. Projdu zatáčkou a zastavuji se v naprostém úžasu. Není tu jeden rozumně vyfotitelný, je jich tu dobrých tisíc. Tisíc bílých stavbiček, kam až je vidět. Kromě turistů se po ulicích pohybují i místní obyvatelé a já nemám pocit skanzenu, což občas památka UNESCO evokuje. Kdo někdy fascinovaně procházel Zlatou uličkou v Praze, bude stejně fascinovaně procházet ulicemi v Alberobellu.

Kromě klasických suvenýrů, které se prodávají na každém rohu, je možné ochutnat a nakoupit některý z různobarevných likérů. Ale pozor, sladké šťávičky jdou do hlavy docela rychle, tak volím nejprve vyhlídku na město a sklípek později.


Tzv. trulli, vápencová obydlí regionu Puglia, jsou pozoruhodné příklady výstavby „na sucho“, prehistorické stavební techniky, která se ještě stále v této oblasti používá. Trullo je vyrobené z hrubě opracovaných kamenů vápence, nasbíraných na polích. Nepoužívalo se žádných spojovacích materiálů, takže střecha šla kdykoliv rozebrat (říká se, že nedostavěné domy nebyly zatíženy žádnou daní a před příchodem výběrčích byly rozebrány).

Kameny se postupně vršily ve dvou vrstvách: vnitřní vrstva vápencových balvanů nahoře zajištěna ústředním kamenem oblouku (keystone) a vnější vrstva s plochých kamenů zajištujících ochranu proti dešti.

Stěny byly velice tlusté, s výbornými izolačními vlastnostmi. Bílé symboly na střechách mají různé religiózní a magické účely.

Pro jakékoliv minimální stavební úpravy stanovuje UNESCO velmi přísná pravidla, přesto by mě zajímalo, jak v té záplavě domečků poznají, že si je přičinliví obyvatelé Alberobella dál nepřistavují a památku tak neustále nerozšiřují.

Procházky po dalších městech Salenta

Města v Salentu, jako je hlavní město oblasti Lecce, nebo další větší město Gallipoli, jsou zajímavá svou architekturou, pohodovou atmosférou, příležitostmi k zevlování. Přesto mám jeden z největších zážitků z přístavu v Gallipoli, když sleduji, jak se po ránu k rybářské bárce sbíhají majitelé místních restaurací a začíná handrkování o cenu ulovených chobotniček, ryb, krevet a škeblí. Rybáři vytáhnou polystyrénové krabice s vyskládanými úlovky, majitelé restaurací zas zmuchlané bankovky a začíná smlouvání. Celý výstup nepostrádá ani obligátní odchod a opětovný návrat zákazníka. Nakonec je obchod uzavřen, peníze i ryby změní majitele a představení končí. Vypisování faktur mě už nezajímá. A nezajímá evidentně ani hlavní aktéry.


Být oslem v lisovně oleje

Celá jižní Itálie je velmi zemědělsky orientovaná. Jednou z nejdůležitějších plodin, které tu pěstují, jsou od nepaměti olivy. Na kamenitých políčkách rostou olivy na stromech, které jsou často stovky let staré, kmeny věkem rozpukané, pokroucené, často úplně rozdvojené. Projíždět takovou krajinou je nádhera.

Olivy, jako pochoutky k vínu nebo jako ozdobu na jednohubkách a pizze známe všichni, olivový olej používáme o malinko méně. V dávných dobách měl olivový olej spoustu využití a dá se považovat až za strategickou surovinu celé oblasti.


Ohýbám svůj hřbet a sestupuji do prastaré lisovny oleje v Gallipoli. Dům na jedné z hlavních ulic města má ve svém sklepení obrovské prostory vytesané ve skále. Uprostřed největší místnosti vidím obrovské kamenné kolo, které vypadá podobně jako v našich starých mlýnech. Jen na rozdíl od nich, tady nepoužívali sílu větru nebo vody, ale kolem obcházel do kola zapřažený osel. Olivy včetně pecek se tu takhle proměňovány v masu, která se dále, pod ohromným tlakem dřevěných lisů, měnila na samotný olej.

Pracovníci byli ze širokého okolí, tvrdou prací trávili celé dny, a ve sklepě v podstatě žili. Prý měli od města určitá privilegia, dokonce snad nemuseli chodit na mše, asi aby je debaty o lepších zítřkách nezdržovaly od práce. Privilegia ale rozhodně neměli oslíci, kteří se z podzemí dostali zpět na denní světlo až po smrti. Když skončila sezóna, tak si vzali pár měsíců volno a peníze odvezli svým rodinám – v tom lepším případě. V tom horším případě je někde ve městě propařili.

S poloostrovem Salento mě seznámily kamarádky z cestovky Apulia IN, které kouzlu této části Itálie úplně propadly a vědí snad všechno. Jsou prý ochotny komukoliv poskytnout jakékoliv informace, rady i tipy před cestou. Myslím, že nenajdete nikoho povolanějšího, proto je na tomto místě velice rád zmiňuji. Můžete zkusit jejich stránky: www.apulia-in.cz a www.salento.cz


Díky za chleba s řízkem!

A díky, že tyhle časy jsou už dávno pryč! Přesně tohle mě napadá, když mi na stůl fešná Jižanka položí skvělé lasagne, mořské plody nebo úžasnou mozarellu. Dneska už nezruinuje cestovní rozpočet, když si sednu do restaurace a dám místní specialitu.

Všimli jste si, že národy, které nevynikají přehnanou chutí do práce, zpravidla vynikají úžasnou kuchyní? Italská kuchyně je světoznámá, ale to nejlepší z italské kuchyně pořád najdete pouze v Itálii. Třeba zmíněná mozarella se podává zásadně čerstvá, ten den ráno dělaná. Teprve to, co zbude, zabalí se do igelitu a pošle do supermarketů k nám. Nebo aspoň tak bych to dělal já.


Po návštěvě poloostrova Salento (vidíte-li Itálii jako botu, pak je to ten podpatek), mám Itálii zas o kousek raději. Oproti bláznivému severu či divoké Sicílii, je tu všechno mnohem klidnější, příjemnější a vlídnější. Jasně, značka STOP i tady znamená jen přibrzdi a rozhlédni se a gestikulace je stejně bohatá, jak jsme v Itálii zvyklí. Oblast poloostrova Salento toho nabízí fakt docela dost a je škoda, že pozornosti českých turistů trochu uniká.

Oblast Salenta, nazývaná Karibik Středomoří, by se dokonce dala srovnat se Sardinií, neboť klima je zde téměř ostrovní, parádní pláže, dokonce více pamětihodností a památek pro poznávání. Ceny jsou v Salentu příznivější než v ostatních částech Itálie.

Cesta autem do Salenta je pohodlná díky tomu, že sem ze severu vede dálnice, která se navíc od Bari už neplatí.

Převážně zemědělský ráz krajiny, červená půda a nezvyklé plodiny, spolu s opravdu příjemnými a milými lidmi, výborným vínem a samozřejmě pobřežím teplého křišťálově čistého moře, tvoří charakteristický obraz, který si každý musí oblíbit.

{{reklama()}}

Přestože skoro nikde neuvidíte řeku, krajina je úrodná, neboť je napájená podzemními řekami. Tyto řeky navíc v několika místech vyvěrají přímo pod skálou v moři, kde v minulosti sloužily jako vzácný zdroj pitné vody námořníkům. Dnes už slouží jen jako ochlazení pro ty, kteří zrovna v tom místě skočí do vody.

Pohoda na pobřeží

Jónské moře je jedno z nejslanějších na světě a solí a jódem prosycené ovzduší je prospěšné na léčbu kožních a dýchacích onemocnění (astma, lupenka, ekzém apod.), oblíbená jsou proto i střediska uzpůsobená pro ozdravné pobyty rodičů s dětmi.

Mám rád moře, mám rád všechny typy pobřeží. Při svém výletě po Salentu, jsem se dostal na písčité pláže různých cenových kategorií a různých klimatických podmínek (bylo bohužel ještě před sezónou, tak počasí lehce zlobilo). Všechny pláže, které jsem navštívil, byly prima, obzvláště ta poslední, kterou zdobilo pár pěkných holek hraním beach volejbalu (pak odešly a nebe se zatáhlo).


Co mě však baví víc (než pláže, nikoliv než pěkné holky), malebné přístavy a rozervané útesy, které skoro přesně odráží mou zmučenou duši (vtip), a zároveň poskytují skvělé záběry pro fotografování. Přístavní městečko Castro se ukazuje jako perfektní místo právě pro obdivování drsné tváře pobřeží. V centru u přístavu, kromě zříceného domu, jehož majitel tajně přespříliš kutal ve sklepě, je klid. Nastupuji na loď a starý mořský vlk mě odváží na krátkou okružní jízdu po okolních útesech.


Východní pobřeží je tvořeno vysokými skalními útesy s krápníkovými jeskyněmi a je proto rájem potápěčů. Tato oblast navíc není příliš propagována a tak je ideální pro potápěče i výletníky preferující více klidu.

Západní pobřeží je naproti tomu tvořeno hlavně dlouhými bílými plážemi s jemným pískem, takže než drsné potápěče láká k rodinnému stavění hradů.

S celou lodí vplouváme do několika vodních jeskyní schovaných v útesech. Jednu romantickou jeskyni pro zamilované páry, odkud se prý dva vracejí jako tři, vynechávám, do vody neskáču a zůstávám potichu v lodi.

Alberobello – město trullů

Mezi vinicemi a olivovými háji se za jízdy autobusem snažím vyfotit kónickou, určením většinou hospodářskou stavbu, tzv. trullo (plurál trulli). Občas stihnu stavbu zaregistrovat a občas dokonce vyfotit. Dobře vyfotit se mi to ovšem nedaří ani jednou. Každý, kdo někdy fotil z autobusu, zná všechny nástrahy: když se vypořádáte s nečekanými zatáčkami, hupy a odrazy v oknech, tak v klíčovém okamžiku, kdy mačkáte spoušť, nečekaně se objeví tisíc let starý olivovník, který celou stavbu zakryje, případně dáma s obrovským slunečníkem, nebo třeba přistávající rogalo. Říkám si, že bych potřeboval zastavit a tuhle zajímavou stavbu vyfotit pořádně. Autobusák nad tím ale mává rukou.


Vjíždíme do města Alberobello a já doufám, že tu skutečně budou mít nějaký rozumně vyfotitelný Trulli. Historické centrum určitou naději dává, tak se těším. Prohlídka začíná kostelem, který má věžičky právě ve stylu staveb trulli. Fotím a říkám si, že aspoň něco.


Od kostelíka pokračujeme dolů, do historického centra. Projdu zatáčkou a zastavuji se v naprostém úžasu. Není tu jeden rozumně vyfotitelný, je jich tu dobrých tisíc. Tisíc bílých stavbiček, kam až je vidět. Kromě turistů se po ulicích pohybují i místní obyvatelé a já nemám pocit skanzenu, což občas památka UNESCO evokuje. Kdo někdy fascinovaně procházel Zlatou uličkou v Praze, bude stejně fascinovaně procházet ulicemi v Alberobellu.

Kromě klasických suvenýrů, které se prodávají na každém rohu, je možné ochutnat a nakoupit některý z různobarevných likérů. Ale pozor, sladké šťávičky jdou do hlavy docela rychle, tak volím nejprve vyhlídku na město a sklípek později.


Tzv. trulli, vápencová obydlí regionu Puglia, jsou pozoruhodné příklady výstavby „na sucho“, prehistorické stavební techniky, která se ještě stále v této oblasti používá. Trullo je vyrobené z hrubě opracovaných kamenů vápence, nasbíraných na polích. Nepoužívalo se žádných spojovacích materiálů, takže střecha šla kdykoliv rozebrat (říká se, že nedostavěné domy nebyly zatíženy žádnou daní a před příchodem výběrčích byly rozebrány).

Kameny se postupně vršily ve dvou vrstvách: vnitřní vrstva vápencových balvanů nahoře zajištěna ústředním kamenem oblouku (keystone) a vnější vrstva s plochých kamenů zajištujících ochranu proti dešti.

Stěny byly velice tlusté, s výbornými izolačními vlastnostmi. Bílé symboly na střechách mají různé religiózní a magické účely.

Pro jakékoliv minimální stavební úpravy stanovuje UNESCO velmi přísná pravidla, přesto by mě zajímalo, jak v té záplavě domečků poznají, že si je přičinliví obyvatelé Alberobella dál nepřistavují a památku tak neustále nerozšiřují.

Procházky po dalších městech Salenta

Města v Salentu, jako je hlavní město oblasti Lecce, nebo další větší město Gallipoli, jsou zajímavá svou architekturou, pohodovou atmosférou, příležitostmi k zevlování. Přesto mám jeden z největších zážitků z přístavu v Gallipoli, když sleduji, jak se po ránu k rybářské bárce sbíhají majitelé místních restaurací a začíná handrkování o cenu ulovených chobotniček, ryb, krevet a škeblí. Rybáři vytáhnou polystyrénové krabice s vyskládanými úlovky, majitelé restaurací zas zmuchlané bankovky a začíná smlouvání. Celý výstup nepostrádá ani obligátní odchod a opětovný návrat zákazníka. Nakonec je obchod uzavřen, peníze i ryby změní majitele a představení končí. Vypisování faktur mě už nezajímá. A nezajímá evidentně ani hlavní aktéry.


Být oslem v lisovně oleje

Celá jižní Itálie je velmi zemědělsky orientovaná. Jednou z nejdůležitějších plodin, které tu pěstují, jsou od nepaměti olivy. Na kamenitých políčkách rostou olivy na stromech, které jsou často stovky let staré, kmeny věkem rozpukané, pokroucené, často úplně rozdvojené. Projíždět takovou krajinou je nádhera.

Olivy, jako pochoutky k vínu nebo jako ozdobu na jednohubkách a pizze známe všichni, olivový olej používáme o malinko méně. V dávných dobách měl olivový olej spoustu využití a dá se považovat až za strategickou surovinu celé oblasti.


Ohýbám svůj hřbet a sestupuji do prastaré lisovny oleje v Gallipoli. Dům na jedné z hlavních ulic města má ve svém sklepení obrovské prostory vytesané ve skále. Uprostřed největší místnosti vidím obrovské kamenné kolo, které vypadá podobně jako v našich starých mlýnech. Jen na rozdíl od nich, tady nepoužívali sílu větru nebo vody, ale kolem obcházel do kola zapřažený osel. Olivy včetně pecek se tu takhle proměňovány v masu, která se dále, pod ohromným tlakem dřevěných lisů, měnila na samotný olej.

Pracovníci byli ze širokého okolí, tvrdou prací trávili celé dny, a ve sklepě v podstatě žili. Prý měli od města určitá privilegia, dokonce snad nemuseli chodit na mše, asi aby je debaty o lepších zítřkách nezdržovaly od práce. Privilegia ale rozhodně neměli oslíci, kteří se z podzemí dostali zpět na denní světlo až po smrti. Když skončila sezóna, tak si vzali pár měsíců volno a peníze odvezli svým rodinám – v tom lepším případě. V tom horším případě je někde ve městě propařili.

S poloostrovem Salento mě seznámily kamarádky z cestovky Apulia IN, které kouzlu této části Itálie úplně propadly a vědí snad všechno. Jsou prý ochotny komukoliv poskytnout jakékoliv informace, rady i tipy před cestou. Myslím, že nenajdete nikoho povolanějšího, proto je na tomto místě velice rád zmiňuji. Můžete zkusit jejich stránky: www.apulia-in.cz a www.salento.cz


Díky za chleba s řízkem!

A díky, že tyhle časy jsou už dávno pryč! Přesně tohle mě napadá, když mi na stůl fešná Jižanka položí skvělé lasagne, mořské plody nebo úžasnou mozarellu. Dneska už nezruinuje cestovní rozpočet, když si sednu do restaurace a dám místní specialitu.

Všimli jste si, že národy, které nevynikají přehnanou chutí do práce, zpravidla vynikají úžasnou kuchyní? Italská kuchyně je světoznámá, ale to nejlepší z italské kuchyně pořád najdete pouze v Itálii. Třeba zmíněná mozarella se podává zásadně čerstvá, ten den ráno dělaná. Teprve to, co zbude, zabalí se do igelitu a pošle do supermarketů k nám. Nebo aspoň tak bych to dělal já.

Mocenské centrum Varberg

Varberg má nádherné, travnaté pláže (zdejší nudistické pláže mají
světovou popularitu) a je potěšitelné, jak je zde pamatováno i na
nejlepší přátele člověka. Psi zde nejsou nevítanými návštěvníky, jak
tomu bývá u našich přehrad, ale mají zde naopak všude modré cedule
„psům vstup povolen“. Mohou si tady volně pobíhat,
plavat a dovádět v přílivu a je radost se na ně dívat. Jsou zde
evidentně šťastni.


Při cestě na sever po západním pobřeží Švédska se přesuneme z Falkenbergu do 25 km vzdáleného Varbergu.

Přístavní město Varberg vzniklo kolem pevnosti, jejíž nejstarší část pochází ze 13. století. Leží v regionu Halland, 85 km jižně od Göteborgu. Má cca 53.000 obyvatel. Od poloviny 11. století byl Halland dánskou provincií. Hrabě z Hallandu zastupoval dánský stát.

{{reklama()}}

V průběhu staletí patřil Halland a s ním i Varberg střídavě Dánsku a Švédsku. Ve 14. století pevnost ve Varbergu přešla do rukou švédského krále Magnuse Erikssona, který ji přestavěl na královský hrad a vytvořil z Varbergu mocenské centrum. Od konce třicetileté války v roce 1645 patří provincie Halland Švédsku.

Průmyslová revoluce 19. století a v průběhu 20. století přinesla rozvoj průmyslu, ve Varbergu byl přístav, loděnice a železnice přispěly k velkému rozvoji obchodu. Vyvážely se odtud hutní výrobky, kámen, ale i obilí a produkty zemědělské výroby. Byla zde i malá textilní továrna, výroba nábytku, rozvíjela se řemesla. Lázeňství začalo svou tradici ve Varbergu již před 180 lety. První veřejné lázně byly vybudovány v blízkosti přístavu r. 1822.


Krize 90-tých let 20. století utlumila průmyslový rozvoj, loděnice zmizely. Město se přeorientovalo hlavně na služby, rozvíjí se dále lázeňství, cestovní ruch, informatika. Město Varberg vybudovalo univerzitu pro vzdělávání odborných manažerů v cestovním ruchu a lázeňství a otevřelo ji v září 2003.

Velikou raritou Varbergu je rádiová stanice Grimeton. Byla postavena v letech 1922–24, jako první bezdrátová vysílačka pro transatlantickou komunikaci. V podstatě se jedná o šest ocelových stožárů s Alexandersonovým alternátorem. Přestože nebyla dlouho používána, dodnes zůstává funkční. Její existence byla velice významná v procesu vyvíjení telekomunikace obecně. Je na seznamu UNESCO.

Dnes je vamberská pevnost přístupná veřejnosti. Je zde historické muzeum, kavárna a restaurace, pořádají se zde slavnosti a výstavy.


Slavný zmrzlý muž „Oetzi“

Celé jedno křídlo ve druhém patře je uvolněno pro maketu ledovce s kopií zamrzlého a velice dobře zachovalého těla tohoto lovce z doby bronzové v životní velikosti, plátnům a obrazovkám, na kterých jsou promítány pravděpodobné, poslední chvilky jeho života a vědecké polemiky o důvodu a způsobu jeho usmrcení. Byl zastřelen šípem do zad před cca 3500 lety. Najdeme zde i jeho voskovou figurínu v plné zbroji, oděnou ve zvířecích kožišinách.

Současnost

Varberg má nádherné, travnaté pláže (zdejší nudistické pláže mají světovou popularitu) a je potěšitelné, jak je zde pamatováno i na nejlepší přátele člověka. Psi zde nejsou nevítanými návštěvníky, jak tomu bývá u našich přehrad, ale mají zde naopak všude modré cedule „psům vstup povolen“. Mohou si tady volně pobíhat, plavat a dovádět v přílivu a je radost se na ně dívat. Jsou zde evidentně šťastni.

Mořské pobřeží ve Varbergu je pro své vynikající povětrnostní podmínky využíváno také jachtaři. Jsou tady velké jachtařské kluby a snad každá rodina zde vlastní loď stejně, jako u nás auto.


Festival porozumění mezi národy

Má poslední návštěva tohoto zajímavého města byla věnována především festivalu porozumění mezi národy, který se zde konal 29. srpna 2009.

Předpokládal jsem, že město bude zcela plné a najít místo na zaparkování zabere spoustu času. Proto jsem nechal auto na velkém, záchytném parkovišti u dálnice, vyndal kolo, velký fotobatoh se stativem usadil na záda a vyrazil na cca dvanáctikilome­trovou cestu.

Po ujetí asi osmi km nastaly první komplikace. Sjížděl jsem z mírného, ale dlouhého kopce, tudíž jsem nešlapal a jen se tak kochal okolní krajinou. Na konci sjezdu jsem potřeboval šlápnout do pedálů a ouha! Cestou z kopce se mi zcela rozsypala přehazovačka a bylo mi jasné, že i kdybych se pomalu vrátil, součástky už nemám šanci dohledat.

Zpět k autu to už bylo daleko, nezbývalo mi nic jiného, než kolo dostrkat zbývající 4 km do města a pokusit se najít prodejnu kol, nebo servis.

První, velká cykloprodejna s příslušenstvím byla hned na kraji města a já si oddechl, že mám nepříjemné lapálie za sebou. Má radost však byla poněkud předčasná. Personál v prodejně byl sice velice ochotný a rád by mi pomohl, ale v sobotu byla v provozu pouze prodejna. Dílna byla zavřena a mechanici měli volno.


Nechal jsem si tedy vysvětlit adresy dvou dalších prodejen ve městě a po jejich návštěvě pomalu ztrácel naději na úspěšnost této výpravy. V obou následujících případech se situace opakovala… prodejny fungovaly, servisní dílny nikoliv.

Už jsem se pomalu smiřoval se skutečností, že budu muset nalézt místo, kde bych mohl kolo zanechat do mé příští návštěvy a zpět k autu se nějak dostat taxíkem. Zkusil jsem ještě poslední možnost a na náměstí, kde již byly slavnosti festivalu v plném proudu se zeptal postaršího cyklisty, zda by neporadil. Dobře jsem udělal.

Stařík mne poslal na druhý konec města, kde byl malý, soukromý cykloservis a v něm dva mladí, ochotní Švédové. S úsměvem vyslechly mé nářky, jeden z nich mávl rukou, kolo si hodil na rameno, prohodil „No Problem“ a pozval mne do dílny v suterénu. Za půl hodinky jsem měl namontováno zcela nové schimano, kolo seřízené a mohl jsem pokračovat.

Nyní nastala chvilka napětí. Měl jsem u sebe pouze 150 SEK a nebyl jsem si jist, jestli budu schopen někde najít v době oslav otevřenou směnárnu. Mé obavy však byly zcela zbytečné. Mladík si řekl za novou přehazovačku včetně práce 100 SEK (cca 260 Kč). Zeptal jsem se raději ještě jednou v domnění, že jsem se musel přeslechnout. Mé zkušenosti z domácích servisů jsou přeci jen trochu jiné. U nás bych zaplatil víc už za samotnou práci. Mechanik mne ujistil, že jsem slyšel velice dobře, popřál mi šťastnou cestu a já se mohl s dobrým pocitem a dobrou náladou pustit do ulic, plných veselí. Hlavou mi táhla myšlenka, že už v tomto úvodu si naše dva národy porozuměly velice dobře a že pro mezinárodní festival bylo vybráno to správné město.


Varberg plný tance a hudby

Lapálie s rozbitým kolem a jeho opravou mi zabraly spoustu drahocenného času, část odpoledne jsem však přes to mohl věnovat focení souborů z různých částí světa. No a na pár „rozhovorů“, pokud se tomu tak dá při mých chabých, jazykových schopnostech říci, se také dostalo. Nemám bohužel tolik prostoru, abych zde mohl vyjádřit pocity lidí např. z thajského souboru „Thailändsk Dans“, albánských souborů „Kulturför. Marigona“, a „Kurdiska Folkdans“ středoamerického „El-Salvadoransk Dansgrupp“, severoamerického „Linesdance“ či domácích souborů v čele s partou mladých lidí z Göteborgu, vystupujících pod názvem „Grupptrummor“, tančících za rytmu svých obrovských bubnů ulicemi města a dalších a dalších. Nejspíš také dost komolím správné názvy souborů, ale záměrně je uvádím tak, jak byly uvedeny ve švédském programu.

Většina těchto lidí mi potvrdila mou domněnku. Jezdí po všech festivalech podobného zaměření, získávají nové kamarády a přátele po celém světě a je jim prostě dobře. I mně tady bylo moc dobře a přál bych každému, aby se mohl zúčastnit podobných setkání. Tužka, papír, popřípadě klacík a písek, mimika a gestikulace, to vše tvoří náznakovou řeč, která je mezi lidmi na celém světě stejná. Radost ze vzájemného porozumění a domluvy jsem zažil již před lety, když jsem se podobným způsobem domlouval s Indiány na brazilské řece Ceará. Rád jsem si tyto zkušenosti zopakoval

Vůdčím osobnostem všech světových mocností bych dal návštěvu takovýchto festivalů za naprostou povinnost.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/


Při cestě na sever po západním pobřeží Švédska se přesuneme z Falkenbergu do 25 km vzdáleného Varbergu.

Přístavní město Varberg vzniklo kolem pevnosti, jejíž nejstarší část pochází ze 13. století. Leží v regionu Halland, 85 km jižně od Göteborgu. Má cca 53.000 obyvatel. Od poloviny 11. století byl Halland dánskou provincií. Hrabě z Hallandu zastupoval dánský stát.

{{reklama()}}

V průběhu staletí patřil Halland a s ním i Varberg střídavě Dánsku a Švédsku. Ve 14. století pevnost ve Varbergu přešla do rukou švédského krále Magnuse Erikssona, který ji přestavěl na královský hrad a vytvořil z Varbergu mocenské centrum. Od konce třicetileté války v roce 1645 patří provincie Halland Švédsku.

Průmyslová revoluce 19. století a v průběhu 20. století přinesla rozvoj průmyslu, ve Varbergu byl přístav, loděnice a železnice přispěly k velkému rozvoji obchodu. Vyvážely se odtud hutní výrobky, kámen, ale i obilí a produkty zemědělské výroby. Byla zde i malá textilní továrna, výroba nábytku, rozvíjela se řemesla. Lázeňství začalo svou tradici ve Varbergu již před 180 lety. První veřejné lázně byly vybudovány v blízkosti přístavu r. 1822.


Krize 90-tých let 20. století utlumila průmyslový rozvoj, loděnice zmizely. Město se přeorientovalo hlavně na služby, rozvíjí se dále lázeňství, cestovní ruch, informatika. Město Varberg vybudovalo univerzitu pro vzdělávání odborných manažerů v cestovním ruchu a lázeňství a otevřelo ji v září 2003.

Velikou raritou Varbergu je rádiová stanice Grimeton. Byla postavena v letech 1922–24, jako první bezdrátová vysílačka pro transatlantickou komunikaci. V podstatě se jedná o šest ocelových stožárů s Alexandersonovým alternátorem. Přestože nebyla dlouho používána, dodnes zůstává funkční. Její existence byla velice významná v procesu vyvíjení telekomunikace obecně. Je na seznamu UNESCO.

Dnes je vamberská pevnost přístupná veřejnosti. Je zde historické muzeum, kavárna a restaurace, pořádají se zde slavnosti a výstavy.


Slavný zmrzlý muž „Oetzi“

Celé jedno křídlo ve druhém patře je uvolněno pro maketu ledovce s kopií zamrzlého a velice dobře zachovalého těla tohoto lovce z doby bronzové v životní velikosti, plátnům a obrazovkám, na kterých jsou promítány pravděpodobné, poslední chvilky jeho života a vědecké polemiky o důvodu a způsobu jeho usmrcení. Byl zastřelen šípem do zad před cca 3500 lety. Najdeme zde i jeho voskovou figurínu v plné zbroji, oděnou ve zvířecích kožišinách.

Současnost

Varberg má nádherné, travnaté pláže (zdejší nudistické pláže mají světovou popularitu) a je potěšitelné, jak je zde pamatováno i na nejlepší přátele člověka. Psi zde nejsou nevítanými návštěvníky, jak tomu bývá u našich přehrad, ale mají zde naopak všude modré cedule „psům vstup povolen“. Mohou si tady volně pobíhat, plavat a dovádět v přílivu a je radost se na ně dívat. Jsou zde evidentně šťastni.

Mořské pobřeží ve Varbergu je pro své vynikající povětrnostní podmínky využíváno také jachtaři. Jsou tady velké jachtařské kluby a snad každá rodina zde vlastní loď stejně, jako u nás auto.


Festival porozumění mezi národy

Má poslední návštěva tohoto zajímavého města byla věnována především festivalu porozumění mezi národy, který se zde konal 29. srpna 2009.

Předpokládal jsem, že město bude zcela plné a najít místo na zaparkování zabere spoustu času. Proto jsem nechal auto na velkém, záchytném parkovišti u dálnice, vyndal kolo, velký fotobatoh se stativem usadil na záda a vyrazil na cca dvanáctikilome­trovou cestu.

Po ujetí asi osmi km nastaly první komplikace. Sjížděl jsem z mírného, ale dlouhého kopce, tudíž jsem nešlapal a jen se tak kochal okolní krajinou. Na konci sjezdu jsem potřeboval šlápnout do pedálů a ouha! Cestou z kopce se mi zcela rozsypala přehazovačka a bylo mi jasné, že i kdybych se pomalu vrátil, součástky už nemám šanci dohledat.

Zpět k autu to už bylo daleko, nezbývalo mi nic jiného, než kolo dostrkat zbývající 4 km do města a pokusit se najít prodejnu kol, nebo servis.

První, velká cykloprodejna s příslušenstvím byla hned na kraji města a já si oddechl, že mám nepříjemné lapálie za sebou. Má radost však byla poněkud předčasná. Personál v prodejně byl sice velice ochotný a rád by mi pomohl, ale v sobotu byla v provozu pouze prodejna. Dílna byla zavřena a mechanici měli volno.


Nechal jsem si tedy vysvětlit adresy dvou dalších prodejen ve městě a po jejich návštěvě pomalu ztrácel naději na úspěšnost této výpravy. V obou následujících případech se situace opakovala… prodejny fungovaly, servisní dílny nikoliv.

Už jsem se pomalu smiřoval se skutečností, že budu muset nalézt místo, kde bych mohl kolo zanechat do mé příští návštěvy a zpět k autu se nějak dostat taxíkem. Zkusil jsem ještě poslední možnost a na náměstí, kde již byly slavnosti festivalu v plném proudu se zeptal postaršího cyklisty, zda by neporadil. Dobře jsem udělal.

Stařík mne poslal na druhý konec města, kde byl malý, soukromý cykloservis a v něm dva mladí, ochotní Švédové. S úsměvem vyslechly mé nářky, jeden z nich mávl rukou, kolo si hodil na rameno, prohodil „No Problem“ a pozval mne do dílny v suterénu. Za půl hodinky jsem měl namontováno zcela nové schimano, kolo seřízené a mohl jsem pokračovat.

Nyní nastala chvilka napětí. Měl jsem u sebe pouze 150 SEK a nebyl jsem si jist, jestli budu schopen někde najít v době oslav otevřenou směnárnu. Mé obavy však byly zcela zbytečné. Mladík si řekl za novou přehazovačku včetně práce 100 SEK (cca 260 Kč). Zeptal jsem se raději ještě jednou v domnění, že jsem se musel přeslechnout. Mé zkušenosti z domácích servisů jsou přeci jen trochu jiné. U nás bych zaplatil víc už za samotnou práci. Mechanik mne ujistil, že jsem slyšel velice dobře, popřál mi šťastnou cestu a já se mohl s dobrým pocitem a dobrou náladou pustit do ulic, plných veselí. Hlavou mi táhla myšlenka, že už v tomto úvodu si naše dva národy porozuměly velice dobře a že pro mezinárodní festival bylo vybráno to správné město.


Varberg plný tance a hudby

Lapálie s rozbitým kolem a jeho opravou mi zabraly spoustu drahocenného času, část odpoledne jsem však přes to mohl věnovat focení souborů z různých částí světa. No a na pár „rozhovorů“, pokud se tomu tak dá při mých chabých, jazykových schopnostech říci, se také dostalo. Nemám bohužel tolik prostoru, abych zde mohl vyjádřit pocity lidí např. z thajského souboru „Thailändsk Dans“, albánských souborů „Kulturför. Marigona“, a „Kurdiska Folkdans“ středoamerického „El-Salvadoransk Dansgrupp“, severoamerického „Linesdance“ či domácích souborů v čele s partou mladých lidí z Göteborgu, vystupujících pod názvem „Grupptrummor“, tančících za rytmu svých obrovských bubnů ulicemi města a dalších a dalších. Nejspíš také dost komolím správné názvy souborů, ale záměrně je uvádím tak, jak byly uvedeny ve švédském programu.

Většina těchto lidí mi potvrdila mou domněnku. Jezdí po všech festivalech podobného zaměření, získávají nové kamarády a přátele po celém světě a je jim prostě dobře. I mně tady bylo moc dobře a přál bych každému, aby se mohl zúčastnit podobných setkání. Tužka, papír, popřípadě klacík a písek, mimika a gestikulace, to vše tvoří náznakovou řeč, která je mezi lidmi na celém světě stejná. Radost ze vzájemného porozumění a domluvy jsem zažil již před lety, když jsem se podobným způsobem domlouval s Indiány na brazilské řece Ceará. Rád jsem si tyto zkušenosti zopakoval

Vůdčím osobnostem všech světových mocností bych dal návštěvu takovýchto festivalů za naprostou povinnost.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

Vánoce v egyptské poušti

Najít příjemné a romantické místo v drsném kamenito-písčitém
kraji je umění. Nemáme stromek a najít v obchodě ingredience pro
výtečnou štědrovečerní večeři je nemožné. Je 9 hodin večer,
zastavujeme mezi dunami kousek od resortů v Hurgadě. Okolí vůbec
nepřipomíná vánoční atmosféru, jsme trošku smutní a jsou znát známky
stezku po nazdobeném stromečku s vůní purpury, cukroví, bramborového
salátu a smaženého kapra.


Ze Sinaje jedeme částečně podél řeky Nil. Zelený přelidněný břeh, plný políček cukrové třtiny, palem, pomerančů a jiných dozrávajících citrusů, arašíd, ostatní zeleniny a krmení pro osly vůbec nenapovídá, že je prosinec, vánoční atmosféru nám připomínají jen smsky z domova a zprávy a fotky na internetu. I když je zima, stále je dost teplo, nikde žádný stromek, žádná vánoční výzdoba, žádné předvánoční nákupní bláznění. Egypťané jsou muslimové a ty vzhledem ke svému náboženství Vánoce neslaví, jen turistické resorty se blýskají různobarevnými ozdobami, aby se turisté cítili opravdu vánočně. Stáčíme se zpět k pobřeží, Štědrý den se kvapem blíží a my stále stojíme na cestě.

{{reklama()}}

Copak ten Ježíšek asi přinese?

Najít příjemné a romantické místo v drsném kamenito-písčitém kraji je umění. Nemáme stromek a najít v obchodě ingredience pro výtečnou štědrovečerní večeři je nemožné. Je 9 hodin večer, zastavujeme mezi dunami kousek od resortů v Hurgadě. Okolí vůbec nepřipomíná vánoční atmosféru, jsme trošku smutní a jsou znát známky stezku po nazdobeném stromečku s vůní purpury, cukroví, bramborového salátu a smaženého kapra. Hmmm. Je pozdě, dáváme si rychlou jednoduchou večeři a jdeme spát.

Je 26. Dhu I-Hidjdja 1429, první svátek vánoční. Špatně! Buď je 26. Dhu I-Hidjdja 1429 a normální běžný den, nebo je první svátek vánoční a 25. prosince 2008. Vybíráme si raději ten svátek vánoční a jdeme užít atmosféry právě do jednoho z těch nazdobených resortů v Hurgadě. Z tašek hrabeme to nejlepší oblečení, abychom trochu zapadli mezi svátečně vystrojené osazenstvo. Výbornou večeří evropského stylu na nazdobených bufetových stolech pod ozdobenými větvičkami umělého smrčku si plníme vyhladovělá bříška a potápíme se do příjemné konverzace s naším kamarádem barmanem Moustafou, který si nás pamatoval z našeho krátkého pobytu v resortu s Reného sestrou, míchá nám pár výtečných koktejlů, které nám pomohou přežít zábavné karaoke vánočních koled.


Pod virtuální vánoční stromek si nadělujeme několik ponorů do dalších úžasných míst Rudého moře v Hurgadě, voda je trochu chladnější a potápění organizovaná z resortů jsou určitě noční můrou milovníků a ochránců podmořského světa. Představte si 10 až 20 lodí na jednom místě, počet záleží na sezóně, na každé lodi 7–10 lidí, někteří certifikovaní potápěči, ale někteří jen na prvním ponoru, všichni naskáčou do vody a neohrabaně se mrskají jako ryba, která právě polkla návnadu, být moréna či želva, také by se mi to moc nelíbilo a radši bych odplavala na jiné klidnější místo. I přesto, že zůstalo jen to, co nemohlo odplavat, si užíváme nádherného ticha mezi korálovými stěnami, ostrůvky a věžemi.

Jedeme cik cak, přes noční návštěvu Karnaku, Údolí králů a královen, Memnonovy kolosy zpět na pobřeží do El Quseir využít druhou polovinu nadílky. Počasí moc nepřeje, je celkem silný proud, tak se potápíme jen dvakrát a okružní podvodní cestou se prozatím loučíme s potápěním. V El Quseir dokupujeme zásoby a dáváme si kávu v malé místní kavárničce, kterou vlastní mladý Nubien Makram. Při odjezdu se zapovídáváme se dvěma Švýcary Brigitte a Chris, kteří jsou na okružní cestě Egyptem. Oba potápěči, oba žijící v Sharm el Sheik na Sinaji.


My se tu potápíme a brázdíme prašné cesty, zatímco v mešitách se slaví muslimský Nový rok – Maal Hijra. Dle islámského kalendáře Nový rok připadá na první den Muharram (první měsíc muslimského kalendáře), v našem roce 2008 je to 29. prosince. Má připomenout muslimům pouť – Hijra – Proroka Muhammada z Mekky do Mediny. Neprobíhají oslavy, na které jsme zvyklí, proto ani neregistrujeme, že nějaký se tu nějaký Nový rok slaví. Celý den slaví motlitbami, návštěvou mešity a zamýšlením se nad vlastním životem.

Sledujte další díly v seriálu Afrikou od severu k jihu!

S egyptskou vodkou do nového roku

Směr Aswan je přerušen. V Marsa Alam pípá telefon, což mění plán. Jedeme kamsi na jih a u vysušené nafukovací ryby z hlavní cesty odbočujeme na pěkné odlehlé závětrné místečko na pláži, kde Brigitte a Chris už začali přípravu na velkou Silvestrovskou noc. Renda s Chrisem rozdělávají oheň, okolo pokládají koberce, staví zástěnu proti větru. Společně si vaříme „zeleninový plný hrnec“, restované chobotničky, brambor a chlazené pivečko. Prostíráme talířky, mističky, skleničky a plné hrnce. Vše je připraveno. Sedíme a vychutnáváme si poslední věčeři dalšího krásného roku. Do Nového roku se za zvuku vln tříštících se o útesy propovídáváme při sklence vodky s kolou, kterou jsme pořídili v obchodě s alkoholem, jenž najdete pouze v městečkách s přívalem turistů. Novoroční ráno je teplé a prosluněné, obloha jasně modrá, jen nám je trochu hůř ;o). Jsme jedni z mála, kdo oslavuje. Loučíme se a pokračujeme směr Aswan, odkud se na nějaké kocábce máme přeplavit do největší země černého kontinentu.


U mrtvého velblouda

Trajekt volný není, zůstáme tedy v okolí Aswanské přehrady a několik dní prohlížíme okolí. To je náhoda! Brigitte a Chris jsou tu také, potkáváme se na trhu. Sraz a relax v kempu „U mrtvého velblouda“ (není to normální kemp, je to jen pěkné místo v poušti, název vznikl díky vyschlé mrtvole velblouda v blízkosti tábořiště). Ještě by to chtělo nějakou historickou památku nakonec.

Brzy ráno, připravení na cestu, čekáme na velkém parkovišti, až se sjedou všechny autobusy plný turistů a konečně vyrazíme na několikahodinový výlet kolem přehrady směr Súdánské hranice – Abu Simbel, Ramsesův chrám, který byl z důvodu postavení přehrady a zatopení údolí na toto místo přesunut francouzskými archeology, k zachování historické památky. Povinný je konvoj s policejním dohledem, který nenechá z hlavní silnice nikoho uhnout, nenechali nás ani odbočit k dalším dvěma chrámům, které jsou po cestě. Abu Simbel je permanentně plný celý den, rozhodujeme se počkat do rána a navštívit ho za východu slunce. Kempujeme na velkém parkovišti, nikam jinam nás totiž nepouští a ráno už v 5 hodin nás budí rachocesní prvních autobusů. A pak další a další a další… Zástupy turistů naplní cestičku do chrámu a my ztrácíme chuť na návštěvu. Necháváme všechny zase odjet a okolo oběda se jen René s Chrisem vydají na prohlídku.


Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web www.ourwildjou­rney.com, Andrea Kaucká, 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer, 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig.

Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.

Smuteční obřad


Je neděle, vor, v pravém slova smyslu, je připraven k naložení. Spolu s nějakými balíky, bednami, lednicemi, nábytkem, ovocem a zeleninou, potravinami a autodíly namačkají i čtyři terénní auta. Po několika hodinách podivná kocábka s nezdravě znějícím motorem opouští břehy Egypta. V hlavě nám leží otázka, zdali vůbec tento stroj zvaný trajekt do cíle dojede, my najdeme naše příbytky v provozuschopném stavu, nebo je to smuteční rozloučení a auta budou součástí pokladů, které potápěčům nabízí Aswanská přehrada. No uvidíme…


Ze Sinaje jedeme částečně podél řeky Nil. Zelený přelidněný břeh, plný políček cukrové třtiny, palem, pomerančů a jiných dozrávajících citrusů, arašíd, ostatní zeleniny a krmení pro osly vůbec nenapovídá, že je prosinec, vánoční atmosféru nám připomínají jen smsky z domova a zprávy a fotky na internetu. I když je zima, stále je dost teplo, nikde žádný stromek, žádná vánoční výzdoba, žádné předvánoční nákupní bláznění. Egypťané jsou muslimové a ty vzhledem ke svému náboženství Vánoce neslaví, jen turistické resorty se blýskají různobarevnými ozdobami, aby se turisté cítili opravdu vánočně. Stáčíme se zpět k pobřeží, Štědrý den se kvapem blíží a my stále stojíme na cestě.

{{reklama()}}

Copak ten Ježíšek asi přinese?

Najít příjemné a romantické místo v drsném kamenito-písčitém kraji je umění. Nemáme stromek a najít v obchodě ingredience pro výtečnou štědrovečerní večeři je nemožné. Je 9 hodin večer, zastavujeme mezi dunami kousek od resortů v Hurgadě. Okolí vůbec nepřipomíná vánoční atmosféru, jsme trošku smutní a jsou znát známky stezku po nazdobeném stromečku s vůní purpury, cukroví, bramborového salátu a smaženého kapra. Hmmm. Je pozdě, dáváme si rychlou jednoduchou večeři a jdeme spát.

Je 26. Dhu I-Hidjdja 1429, první svátek vánoční. Špatně! Buď je 26. Dhu I-Hidjdja 1429 a normální běžný den, nebo je první svátek vánoční a 25. prosince 2008. Vybíráme si raději ten svátek vánoční a jdeme užít atmosféry právě do jednoho z těch nazdobených resortů v Hurgadě. Z tašek hrabeme to nejlepší oblečení, abychom trochu zapadli mezi svátečně vystrojené osazenstvo. Výbornou večeří evropského stylu na nazdobených bufetových stolech pod ozdobenými větvičkami umělého smrčku si plníme vyhladovělá bříška a potápíme se do příjemné konverzace s naším kamarádem barmanem Moustafou, který si nás pamatoval z našeho krátkého pobytu v resortu s Reného sestrou, míchá nám pár výtečných koktejlů, které nám pomohou přežít zábavné karaoke vánočních koled.


Pod virtuální vánoční stromek si nadělujeme několik ponorů do dalších úžasných míst Rudého moře v Hurgadě, voda je trochu chladnější a potápění organizovaná z resortů jsou určitě noční můrou milovníků a ochránců podmořského světa. Představte si 10 až 20 lodí na jednom místě, počet záleží na sezóně, na každé lodi 7–10 lidí, někteří certifikovaní potápěči, ale někteří jen na prvním ponoru, všichni naskáčou do vody a neohrabaně se mrskají jako ryba, která právě polkla návnadu, být moréna či želva, také by se mi to moc nelíbilo a radši bych odplavala na jiné klidnější místo. I přesto, že zůstalo jen to, co nemohlo odplavat, si užíváme nádherného ticha mezi korálovými stěnami, ostrůvky a věžemi.

Jedeme cik cak, přes noční návštěvu Karnaku, Údolí králů a královen, Memnonovy kolosy zpět na pobřeží do El Quseir využít druhou polovinu nadílky. Počasí moc nepřeje, je celkem silný proud, tak se potápíme jen dvakrát a okružní podvodní cestou se prozatím loučíme s potápěním. V El Quseir dokupujeme zásoby a dáváme si kávu v malé místní kavárničce, kterou vlastní mladý Nubien Makram. Při odjezdu se zapovídáváme se dvěma Švýcary Brigitte a Chris, kteří jsou na okružní cestě Egyptem. Oba potápěči, oba žijící v Sharm el Sheik na Sinaji.


My se tu potápíme a brázdíme prašné cesty, zatímco v mešitách se slaví muslimský Nový rok – Maal Hijra. Dle islámského kalendáře Nový rok připadá na první den Muharram (první měsíc muslimského kalendáře), v našem roce 2008 je to 29. prosince. Má připomenout muslimům pouť – Hijra – Proroka Muhammada z Mekky do Mediny. Neprobíhají oslavy, na které jsme zvyklí, proto ani neregistrujeme, že nějaký se tu nějaký Nový rok slaví. Celý den slaví motlitbami, návštěvou mešity a zamýšlením se nad vlastním životem.

Sledujte další díly v seriálu Afrikou od severu k jihu!

S egyptskou vodkou do nového roku

Směr Aswan je přerušen. V Marsa Alam pípá telefon, což mění plán. Jedeme kamsi na jih a u vysušené nafukovací ryby z hlavní cesty odbočujeme na pěkné odlehlé závětrné místečko na pláži, kde Brigitte a Chris už začali přípravu na velkou Silvestrovskou noc. Renda s Chrisem rozdělávají oheň, okolo pokládají koberce, staví zástěnu proti větru. Společně si vaříme „zeleninový plný hrnec“, restované chobotničky, brambor a chlazené pivečko. Prostíráme talířky, mističky, skleničky a plné hrnce. Vše je připraveno. Sedíme a vychutnáváme si poslední věčeři dalšího krásného roku. Do Nového roku se za zvuku vln tříštících se o útesy propovídáváme při sklence vodky s kolou, kterou jsme pořídili v obchodě s alkoholem, jenž najdete pouze v městečkách s přívalem turistů. Novoroční ráno je teplé a prosluněné, obloha jasně modrá, jen nám je trochu hůř ;o). Jsme jedni z mála, kdo oslavuje. Loučíme se a pokračujeme směr Aswan, odkud se na nějaké kocábce máme přeplavit do největší země černého kontinentu.


U mrtvého velblouda

Trajekt volný není, zůstáme tedy v okolí Aswanské přehrady a několik dní prohlížíme okolí. To je náhoda! Brigitte a Chris jsou tu také, potkáváme se na trhu. Sraz a relax v kempu „U mrtvého velblouda“ (není to normální kemp, je to jen pěkné místo v poušti, název vznikl díky vyschlé mrtvole velblouda v blízkosti tábořiště). Ještě by to chtělo nějakou historickou památku nakonec.

Brzy ráno, připravení na cestu, čekáme na velkém parkovišti, až se sjedou všechny autobusy plný turistů a konečně vyrazíme na několikahodinový výlet kolem přehrady směr Súdánské hranice – Abu Simbel, Ramsesův chrám, který byl z důvodu postavení přehrady a zatopení údolí na toto místo přesunut francouzskými archeology, k zachování historické památky. Povinný je konvoj s policejním dohledem, který nenechá z hlavní silnice nikoho uhnout, nenechali nás ani odbočit k dalším dvěma chrámům, které jsou po cestě. Abu Simbel je permanentně plný celý den, rozhodujeme se počkat do rána a navštívit ho za východu slunce. Kempujeme na velkém parkovišti, nikam jinam nás totiž nepouští a ráno už v 5 hodin nás budí rachocesní prvních autobusů. A pak další a další a další… Zástupy turistů naplní cestičku do chrámu a my ztrácíme chuť na návštěvu. Necháváme všechny zase odjet a okolo oběda se jen René s Chrisem vydají na prohlídku.


Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web www.ourwildjou­rney.com, Andrea Kaucká, 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer, 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig.

Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.

Smuteční obřad


Je neděle, vor, v pravém slova smyslu, je připraven k naložení. Spolu s nějakými balíky, bednami, lednicemi, nábytkem, ovocem a zeleninou, potravinami a autodíly namačkají i čtyři terénní auta. Po několika hodinách podivná kocábka s nezdravě znějícím motorem opouští břehy Egypta. V hlavě nám leží otázka, zdali vůbec tento stroj zvaný trajekt do cíle dojede, my najdeme naše příbytky v provozuschopném stavu, nebo je to smuteční rozloučení a auta budou součástí pokladů, které potápěčům nabízí Aswanská přehrada. No uvidíme…