Rubrika: Oblasti

Sevilla je zázrak

Stará andalúzska prípoviedka hovorí, že „kto nevidel Sevillu, nevie,
čo je zázrak“. Je to pravda. Hlavné mesto Andalúzie a štvrté
najväčšie mesto Španielska na rieke Guadalquivír je totiž zázrak sám. Na
mohutnom modrastom, lenivo tečúcom Guadalquivíre, ktorý brázdia lode a kde
rybári dodnes priamo v centre chytajú ryby, vyrástla krásavica
neurčitého veku s európsko-arabským šarmom.

RYCHLÁ REZERVACE LETU


Stará andalúzska prípoviedka hovorí, že „kto nevidel Sevillu, nevie, čo je zázrak“. Je to pravda. Hlavné mesto Andalúzie a štvrté najväčšie mesto Španielska na rieke Guadalquivír je totiž zázrak sám. Na mohutnom modrastom, lenivo tečúcom Guadalquivíre, ktorý brázdia lode a kde rybári dodnes priamo v centre chytajú ryby, vyrástla krásavica neurčitého veku s európsko-arabským šarmom. Verte či nie, oplýva premnohými prednosťami a hýrivým pôvabom, z ktorého vykukujú možno aj malé chybičky krásy, no tie k dokonalosti vari aj patria.

Sevilla – kam stúpiš, všade dýcha história

Sevillu založili ešte starí Feničania. Presný dátum nie je podstatný, prekryl ho tok storočí, ktorý tvorí, prekrýva staré novším, niečo nechá prežiť a niečo zas stratiť sa v nenávratne vekov. Feničania boli známi ako skvelí obchodníci, dobre vedeli, čo robia. Z osady, ktorú založili, vyrástol dôležitý riečny prístav, ktorý sa ocitol postupne v rukách Rimanov, Vizigótov, Arabov a napokon kastílskych kráľov, čím sa začala španielska éra v histórii mesta. Najmä bohatstvo emirov berberskej almohadskej dynastie a neskôr riava zlata a iného bohatstva zo zámorských výprav Španielov sa zhmotnili do pozoruhodných historických pamiatok a zaujímavostí mesta. Je príznačné, že práve zo Sevilly v roku 1492 vyplával za objavom Ameriky moreplavec Krištof Kolumbus. Kruh jeho života sa napokon v Seville aj uzavrel. Svoj posledný prístav našiel v chýrnej sevillskej katedrále, Kolumbov náhrobok tvorí skupina štyroch kráľov, ktorí vlastnoručne na pleciach nesú moreplavcovu rakvu. Výrečnejšie už azda ani nejde vyjadriť poctu a vďaku za príspevok k prosperite Španielska. Spomínaná sevillská katedrála, mimochodom rozlohou tretia najväčšia svete, je v určitom zmysle Sevilla v menšom. Katedrála je výsledkom stáročného ľudského snaženia ľudí síce rôznej konfesie no so spoločným znakom- zmyslom pre krásu. Výsledok je zhmotnený do jedinečného pletenca gotickej a arabskej architektúry, obe v tejto jedinečnej symbióze priťahujú denne davy turistov. Vari ani jeden turista, ktorý vkročí do katedrály, neobíde chýrnu Giraldu, mimochodom jeden zo symbolov mesta. Giralda je bývalý minaret, pozostatok pôvodnej almohadskej mešity, okolo ktorej kastílski dobyvatelia Sevilly začali stavať katolícky chrám. Fantastický výhľad z Giraldy do všetkých kútov perly Andalúzie si treba zaslúžiť. Zaslúžiť aj preto, že po náročnej prehliadke skvostov vnútra katedrály, detaily ktorých ľudské oči sotva môžu všetky obsiahnuť, musíte na vrchol veže vyšliapať obklopený hojným počtom turistov po 34 šikmých rovinách. Rovinách a nie schodoch preto, aby sa v minulosti arabskí muezíni mohli niekoľko krát denne dostať na vrchol minaretu na chrbte koňa a zvolávať súkmeňovcov k modlitbe.


Sevilla v minulosti zažila nepochybne mnohé tučné obdobia. No aj vtedy bolo ľudom jasné, že dosiahnutá hospodárska prosperita nie je daná raz navždy. Vari preto si Sevilla už v roku 1503 vybojovala monopol na obchodovanie Španielska s americkými krajinami a kráľovná Izabella Kastílska zriadila dokonca osobitný úrad, aby nad týmto obchodom dozeral. Sídlo mal v Alcazáre, rezidencii berberských Almohadov a od polovice 13. storočia aj kastílskych kráľov. Bohatstvo tečúce do Sevilly muselo byť obrovské, lebo kastílski králi okrem osobitného úradu poverili dozorom nad svojím zámorským obchodom aj zástupkyňu božskej moci, špeciálnu Pannu Máriu. Tá dodnes drží roztiahnutý ochranný plášť na trojkrídľovom oltári v spomínanom úrade nad Krištofom Kolumbom, jeho karavelami a nad Sevillou. Azda je to aj potrebné pri dnešnej 20% nezamestnanosti v Španielsku.

Omnia cum tempore! Aj časom nasýteným zlatom nastal v Španielsku koniec. Zostalo všeličo, napríklad aj dvanásťhranná veža Torre del Oro (Zlatá veža) na brehu Gaudalquivíru. Pravda, už bez zlatých kachličiek na kupole, ktoré spomína legenda. Dnes v Zlatej veži sídli námorné múzeum, do ktorého prúdia najmä školské výpravy. Celkom oprávnene, lebo tu možno vidieť veľa konkrétneho z dejín španielskeho námorníctva, potápania a námorných víťazstiev krajiny. Súčasne sa mladšia generácia môže priučiť k nadhľadu a určitej tolerancii k tomu, čo bolo v minulosti. Na stenách veže vari na najvyššom, treťom poschodí, visia totiž aj portréty z dnešného uhla pohľadu spornejších osobností španielskeho verejného života, napríklad španielskeho diktátora z 20. rokov 20. storočia Prima de Riveru, či admirála Louisa C. Blanca, pravú ruku generála Franka. Našincovi musí napadnúť, aká hara – vara by nastala v obdobnom prípade kdesi v srdci Európy…

Sevilla – mesto univerzít

Sevilla síce dýcha stáročiami, no je zároveň mestom mladým a mladých, čo jej dodáva pestrú a dynamickú krásu. Jej rezervoárom sú mladí ľudia. Ako pôvabné motýle, aké môže stvoriť len Matka príroda, sa náhlia na bicykloch, malých skútroch či verejnými dopravnými prostriedkami všetkými možnými smermi. Niet divu, v Seville sa nachádza nielen množstvo základných a stredných škôl, ale sídlia tu až štyri univerzity, z nich Univerzita Ferdinanda III. je prvou súkromnou univerzitou v Andalúzii. Najväčšia je však Sevillská univerzita s viac ako pätnástimi fakultami, na ktorých študuje približne 70 tisíc študentov. Zrodila sa začiatkom 16. storočia. Rektorát univerzity dnes sídli v zrenovovanej starej tabakovej továrni zo 16. storočia, ktorá spolu s ohnivou cigánskou robotníčkou Carmen inšpirovala Prospera Meriméeho k napísaniu libreta k svetoznámej rovnomennej opere.


Zaujímavá je aj ďalšia sevillská univerzita, ktorá nesie meno peruánsko-španielskeho politika, právnika a spisovateľa Pabla de Olavideho, ktorý významne prispel k reštruktura­lizácii mesta Sevilla a Sevillskej univerzity. Univerzita Pabla de Olavideho, na ktorej študuje približne desaťtisíc študentov na obchodnej, právnickej, filozofickej, športovej, polytechnickej fakulte, fakulte spoločenských vied a prírodných vied je najmladšou verejnou vysokou školou v Španielsku. Je aj šiestou najmenšou. Ako naznačuje už meno tútora univerzity, Universidad Pablo de Olavide sa orientuje predovšetkým na kultúrnu a vedeckú spoluprácu s latinskoame­rickými univerzitami, no aj s univerzitami v severnej Afrike, Amerike a Ázii.

Univerzita Pabla de Olavide bola založená v roku 1997, v tom istom roku ako aj tri z novších slovenských univerzít, no rozlohou (univerzitný campus sa rozkladá na ploche približne 136 hektárov) a vybavením stoja slovenské príbuzné v hlbokom tieni svojej sevillskej sestry. V univerzitnom areáli sa nachádza približne pätnásť rozľahlých jedno – až trojposchodových budov, ktoré všetky slúžia na výučbu a administráciu. Spojitosť najmä s latinskoamerickým svetom sa premieta aj do skutočnosti, že každá budova nesie meno významnej osobnosti latinskoamerického, prípadne španielskeho sveta aj s krátkym popisom prínosu danej osoby. Univerzita vlastní na naše pomery obrovskú knižnicu s posluchárňou pre takmer tisíc ľudí, je tu šesť študovní, v ktorých študentom slúži na štyridsať počítačov a desať multimediálnych staníc. Študentom je okrem kníh v tlačenej podobe k dispozícii aj 190 tisíc kníh v elektronickej podobe a desaťtisíc elektronických časopisov. Popredné španielske denníky ako El Mundo, ABC a iné dodávajú niekoľkokrát týždenne do areálu univerzity svoje noviny na voľný odber. V priestoroch univerzity je pobočka banky, optika, papiernictvo aj kníhkupectvo, v ňom sme našli okrem kníh španielskych a svetových autorov aj pomerne nové dielo Pavla Kohouta Hviezdna hodina vrahov, avšak dielo žiadneho Slováka. Aj o telo je skvele postarané v dvoch bufetoch a veľkej jedálni vo vnútri, ďalší veľký bufet sa rozkladá v tieni všade prítomných pomarančovníkov apaliem. V univerzitnom areáli sa neustále buduje. Zdá sa, že slnko a mesiac, ktoré má univerzita v svojom znaku, nad touto inštitúciou ešte dlho nezapadnú…


V Seville sa dialo a deje…

Do tváre mesta vryli v novšej histórii nezmazateľné stopy najmä dve podujatia: Iberskoamerická výstava v roku 1929 a svetová výstava Expo´ 92. Iberskoamerickou výstavou Sevilla ako predstaviteľka Andalúzie demonštrovala spätosť Španielska s latinskoamerickým svetom, Expom 92 sa Sevilla otvorila celému svetu. Prvé spomínané podujatie zanechalo užitočné plody – veľa krásnych zariadení, ktoré ľudia doteraz navštevujú a využívajú. Azda najkrajšou budovou Iberskoamerickej výstavy je Španielsky pavilón na Španielskom námestí. Je postavený do polkruhu, v spodnej časti sa každá španielska provincia predstavuje obrazom zo svojich dejín, ktorý je umne vytvorený z prekrásne maľovaných obkladačiek –azulejos, pozostatok arabskej remeselnej zručnosti. V hornej časti paláca za arkádami sa nachádzajú rôzne úrady, na otvorenej chodbe výreční a hluční obchodníci so všeličím, napríklad s pestrofarebnými vejármi, obrazmi a kastanetami a s vaším časom, lebo keď zacítia príležitosť, sú vás schopní zadržať na ľubovoľne dlhú dobu, kým niečo nekúpite. Súčasťou Iberskoamerickej výstavy boli aj pavilóny krajín, v ktorých sú dnes veľvyslanectvá alebo rôzne kultúrne ustanovizne. Jeden z najkrajších a najmä každému prístupný pozostatok výstavy je Park Márie Lujzy. Sestra kráľovnej Izabely II. darovala Seville tento zelený raj s vodnými bazénmi a fontánami pri príležitosti výstavy, jej skromná medenkou pokrytá socha stojí v jednom zo skvele udržiavaných zákutí parku. Veľa návštevníkov, najmä však školské skupiny, pravidelne postoja nielen pri sediacej soche donátorky, no napríklad aj pri súsoší alegórie lásky. Súsošiu dominuje významný španielsky básnik 19. storočia Gustavo Adolfo Bécquer, veď práve on sa väčšinu svojho krátkeho života doslova brodil zákutiami lásky v osobnom aj poetickom živote. Je takmer isté, že žiaci si pri spomienke na trefné súsošie a na návštevu tohto skvelého parku aj po rokoch spomenú na významného zakladateľa modernej španielskej lyriky.


V porovnaní s Iberskoamerickou výstavou z roku 1929 svetová výstava Expo´92, ktorej mottom bolo 500. výročie objavenia Ameriky, napomohla síce k zlepšeniu infraštruktúry mesta, veď sa postavilo až sedem nových mostov ponad Guadalquivír a zriadila sa vysokorýchlostná železnica do Madridu, no na druhej strane po výstave zostala dnes akási stavebno-duchovná polospúšť. Na pôvodnom výstavisku sa dnes okrem zopár zamestnancov ponajviac bezpečnostných firiem preháňajú najviac vari duchovia Expa. No sotva duchovia priviedli to, čo zostalo z Expa, do takého stavu, v akom je dnes. Na každom druhom kroku na človeka zíza niečo pokazené, vytrhnuté, rozbité či zarastené burinou. Je to tak, či ide o nástennú keramickú mozaiku čílskeho surrealistu Roberta Mattu či sochu Brita Anisha Kapoora a Davida Connora Ticho alebo schátralú maľbu na dreve ukrajinského umelca Ilju Kabakova Žena s modrým tanierom. Mimochodom, tanier žene vraj ukradli ešte pred oficiálnym otvorením výstavy. Za šesť mesiacov trvania Expa´92 Sevillu navštívilo pätnásť miliónov návštevníkov, približne toľko zavítalo aj na výstavu. Dnes možno ešte zvedavých na areál počítať na prstoch rúk.

No zvyšky po svetovej výstave sú azda jediná škvrnka na tvári Sevilly, hoci iste aj toto mesto sa pasuje so svojimi problémami, ktoré turista na prvý pohľad nezbadá. Tie vari neprekryje ani omamná vôňa všadeprítomných pomarančovníkov, ktoré sú za kvetu obsypané bielou záplavou ako nevesta, ale plody majú kyslé a horké ako niekedy život. No jednako, kto raz navštívil Sevillu, nielenže spozná, čo je zázrak, ale spomienky na túto hrdú baštu Andalúzie ho už nikdy neopustia. Iste je to spôsobené aj nápaditým rébusom, NO8DO, s ktorým sa v Seville človek stretne vari na každom kroku: na poklopoch kanalizácie, autobusoch, pomníkoch, taxíkoch. Je to výrok kastílskeho kráľa Alfonz X. Múdreho v kombinácii písaného a vysloveného, keď sa ho obyvatelia Sevilly zastali proti synovi bažiacemu po moci. Alfonz X. mal vtedy vyhlási: No madeja do, čo značí: Neopustila ma, Sevilla ma neopustila. Naozaj, vstúpte hoci len raz do Sevilly a toto mesto budete ešte dlho nosiť v hlave aj v srdci.


Stará andalúzska prípoviedka hovorí, že „kto nevidel Sevillu, nevie, čo je zázrak“. Je to pravda. Hlavné mesto Andalúzie a štvrté najväčšie mesto Španielska na rieke Guadalquivír je totiž zázrak sám. Na mohutnom modrastom, lenivo tečúcom Guadalquivíre, ktorý brázdia lode a kde rybári dodnes priamo v centre chytajú ryby, vyrástla krásavica neurčitého veku s európsko-arabským šarmom. Verte či nie, oplýva premnohými prednosťami a hýrivým pôvabom, z ktorého vykukujú možno aj malé chybičky krásy, no tie k dokonalosti vari aj patria.

Sevilla – kam stúpiš, všade dýcha história

Sevillu založili ešte starí Feničania. Presný dátum nie je podstatný, prekryl ho tok storočí, ktorý tvorí, prekrýva staré novším, niečo nechá prežiť a niečo zas stratiť sa v nenávratne vekov. Feničania boli známi ako skvelí obchodníci, dobre vedeli, čo robia. Z osady, ktorú založili, vyrástol dôležitý riečny prístav, ktorý sa ocitol postupne v rukách Rimanov, Vizigótov, Arabov a napokon kastílskych kráľov, čím sa začala španielska éra v histórii mesta. Najmä bohatstvo emirov berberskej almohadskej dynastie a neskôr riava zlata a iného bohatstva zo zámorských výprav Španielov sa zhmotnili do pozoruhodných historických pamiatok a zaujímavostí mesta. Je príznačné, že práve zo Sevilly v roku 1492 vyplával za objavom Ameriky moreplavec Krištof Kolumbus. Kruh jeho života sa napokon v Seville aj uzavrel. Svoj posledný prístav našiel v chýrnej sevillskej katedrále, Kolumbov náhrobok tvorí skupina štyroch kráľov, ktorí vlastnoručne na pleciach nesú moreplavcovu rakvu. Výrečnejšie už azda ani nejde vyjadriť poctu a vďaku za príspevok k prosperite Španielska. Spomínaná sevillská katedrála, mimochodom rozlohou tretia najväčšia svete, je v určitom zmysle Sevilla v menšom. Katedrála je výsledkom stáročného ľudského snaženia ľudí síce rôznej konfesie no so spoločným znakom- zmyslom pre krásu. Výsledok je zhmotnený do jedinečného pletenca gotickej a arabskej architektúry, obe v tejto jedinečnej symbióze priťahujú denne davy turistov. Vari ani jeden turista, ktorý vkročí do katedrály, neobíde chýrnu Giraldu, mimochodom jeden zo symbolov mesta. Giralda je bývalý minaret, pozostatok pôvodnej almohadskej mešity, okolo ktorej kastílski dobyvatelia Sevilly začali stavať katolícky chrám. Fantastický výhľad z Giraldy do všetkých kútov perly Andalúzie si treba zaslúžiť. Zaslúžiť aj preto, že po náročnej prehliadke skvostov vnútra katedrály, detaily ktorých ľudské oči sotva môžu všetky obsiahnuť, musíte na vrchol veže vyšliapať obklopený hojným počtom turistov po 34 šikmých rovinách. Rovinách a nie schodoch preto, aby sa v minulosti arabskí muezíni mohli niekoľko krát denne dostať na vrchol minaretu na chrbte koňa a zvolávať súkmeňovcov k modlitbe.


Sevilla v minulosti zažila nepochybne mnohé tučné obdobia. No aj vtedy bolo ľudom jasné, že dosiahnutá hospodárska prosperita nie je daná raz navždy. Vari preto si Sevilla už v roku 1503 vybojovala monopol na obchodovanie Španielska s americkými krajinami a kráľovná Izabella Kastílska zriadila dokonca osobitný úrad, aby nad týmto obchodom dozeral. Sídlo mal v Alcazáre, rezidencii berberských Almohadov a od polovice 13. storočia aj kastílskych kráľov. Bohatstvo tečúce do Sevilly muselo byť obrovské, lebo kastílski králi okrem osobitného úradu poverili dozorom nad svojím zámorským obchodom aj zástupkyňu božskej moci, špeciálnu Pannu Máriu. Tá dodnes drží roztiahnutý ochranný plášť na trojkrídľovom oltári v spomínanom úrade nad Krištofom Kolumbom, jeho karavelami a nad Sevillou. Azda je to aj potrebné pri dnešnej 20% nezamestnanosti v Španielsku.

Omnia cum tempore! Aj časom nasýteným zlatom nastal v Španielsku koniec. Zostalo všeličo, napríklad aj dvanásťhranná veža Torre del Oro (Zlatá veža) na brehu Gaudalquivíru. Pravda, už bez zlatých kachličiek na kupole, ktoré spomína legenda. Dnes v Zlatej veži sídli námorné múzeum, do ktorého prúdia najmä školské výpravy. Celkom oprávnene, lebo tu možno vidieť veľa konkrétneho z dejín španielskeho námorníctva, potápania a námorných víťazstiev krajiny. Súčasne sa mladšia generácia môže priučiť k nadhľadu a určitej tolerancii k tomu, čo bolo v minulosti. Na stenách veže vari na najvyššom, treťom poschodí, visia totiž aj portréty z dnešného uhla pohľadu spornejších osobností španielskeho verejného života, napríklad španielskeho diktátora z 20. rokov 20. storočia Prima de Riveru, či admirála Louisa C. Blanca, pravú ruku generála Franka. Našincovi musí napadnúť, aká hara – vara by nastala v obdobnom prípade kdesi v srdci Európy…

Sevilla – mesto univerzít

Sevilla síce dýcha stáročiami, no je zároveň mestom mladým a mladých, čo jej dodáva pestrú a dynamickú krásu. Jej rezervoárom sú mladí ľudia. Ako pôvabné motýle, aké môže stvoriť len Matka príroda, sa náhlia na bicykloch, malých skútroch či verejnými dopravnými prostriedkami všetkými možnými smermi. Niet divu, v Seville sa nachádza nielen množstvo základných a stredných škôl, ale sídlia tu až štyri univerzity, z nich Univerzita Ferdinanda III. je prvou súkromnou univerzitou v Andalúzii. Najväčšia je však Sevillská univerzita s viac ako pätnástimi fakultami, na ktorých študuje približne 70 tisíc študentov. Zrodila sa začiatkom 16. storočia. Rektorát univerzity dnes sídli v zrenovovanej starej tabakovej továrni zo 16. storočia, ktorá spolu s ohnivou cigánskou robotníčkou Carmen inšpirovala Prospera Meriméeho k napísaniu libreta k svetoznámej rovnomennej opere.


Zaujímavá je aj ďalšia sevillská univerzita, ktorá nesie meno peruánsko-španielskeho politika, právnika a spisovateľa Pabla de Olavideho, ktorý významne prispel k reštruktura­lizácii mesta Sevilla a Sevillskej univerzity. Univerzita Pabla de Olavideho, na ktorej študuje približne desaťtisíc študentov na obchodnej, právnickej, filozofickej, športovej, polytechnickej fakulte, fakulte spoločenských vied a prírodných vied je najmladšou verejnou vysokou školou v Španielsku. Je aj šiestou najmenšou. Ako naznačuje už meno tútora univerzity, Universidad Pablo de Olavide sa orientuje predovšetkým na kultúrnu a vedeckú spoluprácu s latinskoame­rickými univerzitami, no aj s univerzitami v severnej Afrike, Amerike a Ázii.

Univerzita Pabla de Olavide bola založená v roku 1997, v tom istom roku ako aj tri z novších slovenských univerzít, no rozlohou (univerzitný campus sa rozkladá na ploche približne 136 hektárov) a vybavením stoja slovenské príbuzné v hlbokom tieni svojej sevillskej sestry. V univerzitnom areáli sa nachádza približne pätnásť rozľahlých jedno – až trojposchodových budov, ktoré všetky slúžia na výučbu a administráciu. Spojitosť najmä s latinskoamerickým svetom sa premieta aj do skutočnosti, že každá budova nesie meno významnej osobnosti latinskoamerického, prípadne španielskeho sveta aj s krátkym popisom prínosu danej osoby. Univerzita vlastní na naše pomery obrovskú knižnicu s posluchárňou pre takmer tisíc ľudí, je tu šesť študovní, v ktorých študentom slúži na štyridsať počítačov a desať multimediálnych staníc. Študentom je okrem kníh v tlačenej podobe k dispozícii aj 190 tisíc kníh v elektronickej podobe a desaťtisíc elektronických časopisov. Popredné španielske denníky ako El Mundo, ABC a iné dodávajú niekoľkokrát týždenne do areálu univerzity svoje noviny na voľný odber. V priestoroch univerzity je pobočka banky, optika, papiernictvo aj kníhkupectvo, v ňom sme našli okrem kníh španielskych a svetových autorov aj pomerne nové dielo Pavla Kohouta Hviezdna hodina vrahov, avšak dielo žiadneho Slováka. Aj o telo je skvele postarané v dvoch bufetoch a veľkej jedálni vo vnútri, ďalší veľký bufet sa rozkladá v tieni všade prítomných pomarančovníkov apaliem. V univerzitnom areáli sa neustále buduje. Zdá sa, že slnko a mesiac, ktoré má univerzita v svojom znaku, nad touto inštitúciou ešte dlho nezapadnú…


V Seville sa dialo a deje…

Do tváre mesta vryli v novšej histórii nezmazateľné stopy najmä dve podujatia: Iberskoamerická výstava v roku 1929 a svetová výstava Expo´ 92. Iberskoamerickou výstavou Sevilla ako predstaviteľka Andalúzie demonštrovala spätosť Španielska s latinskoamerickým svetom, Expom 92 sa Sevilla otvorila celému svetu. Prvé spomínané podujatie zanechalo užitočné plody – veľa krásnych zariadení, ktoré ľudia doteraz navštevujú a využívajú. Azda najkrajšou budovou Iberskoamerickej výstavy je Španielsky pavilón na Španielskom námestí. Je postavený do polkruhu, v spodnej časti sa každá španielska provincia predstavuje obrazom zo svojich dejín, ktorý je umne vytvorený z prekrásne maľovaných obkladačiek –azulejos, pozostatok arabskej remeselnej zručnosti. V hornej časti paláca za arkádami sa nachádzajú rôzne úrady, na otvorenej chodbe výreční a hluční obchodníci so všeličím, napríklad s pestrofarebnými vejármi, obrazmi a kastanetami a s vaším časom, lebo keď zacítia príležitosť, sú vás schopní zadržať na ľubovoľne dlhú dobu, kým niečo nekúpite. Súčasťou Iberskoamerickej výstavy boli aj pavilóny krajín, v ktorých sú dnes veľvyslanectvá alebo rôzne kultúrne ustanovizne. Jeden z najkrajších a najmä každému prístupný pozostatok výstavy je Park Márie Lujzy. Sestra kráľovnej Izabely II. darovala Seville tento zelený raj s vodnými bazénmi a fontánami pri príležitosti výstavy, jej skromná medenkou pokrytá socha stojí v jednom zo skvele udržiavaných zákutí parku. Veľa návštevníkov, najmä však školské skupiny, pravidelne postoja nielen pri sediacej soche donátorky, no napríklad aj pri súsoší alegórie lásky. Súsošiu dominuje významný španielsky básnik 19. storočia Gustavo Adolfo Bécquer, veď práve on sa väčšinu svojho krátkeho života doslova brodil zákutiami lásky v osobnom aj poetickom živote. Je takmer isté, že žiaci si pri spomienke na trefné súsošie a na návštevu tohto skvelého parku aj po rokoch spomenú na významného zakladateľa modernej španielskej lyriky.


V porovnaní s Iberskoamerickou výstavou z roku 1929 svetová výstava Expo´92, ktorej mottom bolo 500. výročie objavenia Ameriky, napomohla síce k zlepšeniu infraštruktúry mesta, veď sa postavilo až sedem nových mostov ponad Guadalquivír a zriadila sa vysokorýchlostná železnica do Madridu, no na druhej strane po výstave zostala dnes akási stavebno-duchovná polospúšť. Na pôvodnom výstavisku sa dnes okrem zopár zamestnancov ponajviac bezpečnostných firiem preháňajú najviac vari duchovia Expa. No sotva duchovia priviedli to, čo zostalo z Expa, do takého stavu, v akom je dnes. Na každom druhom kroku na človeka zíza niečo pokazené, vytrhnuté, rozbité či zarastené burinou. Je to tak, či ide o nástennú keramickú mozaiku čílskeho surrealistu Roberta Mattu či sochu Brita Anisha Kapoora a Davida Connora Ticho alebo schátralú maľbu na dreve ukrajinského umelca Ilju Kabakova Žena s modrým tanierom. Mimochodom, tanier žene vraj ukradli ešte pred oficiálnym otvorením výstavy. Za šesť mesiacov trvania Expa´92 Sevillu navštívilo pätnásť miliónov návštevníkov, približne toľko zavítalo aj na výstavu. Dnes možno ešte zvedavých na areál počítať na prstoch rúk.

No zvyšky po svetovej výstave sú azda jediná škvrnka na tvári Sevilly, hoci iste aj toto mesto sa pasuje so svojimi problémami, ktoré turista na prvý pohľad nezbadá. Tie vari neprekryje ani omamná vôňa všadeprítomných pomarančovníkov, ktoré sú za kvetu obsypané bielou záplavou ako nevesta, ale plody majú kyslé a horké ako niekedy život. No jednako, kto raz navštívil Sevillu, nielenže spozná, čo je zázrak, ale spomienky na túto hrdú baštu Andalúzie ho už nikdy neopustia. Iste je to spôsobené aj nápaditým rébusom, NO8DO, s ktorým sa v Seville človek stretne vari na každom kroku: na poklopoch kanalizácie, autobusoch, pomníkoch, taxíkoch. Je to výrok kastílskeho kráľa Alfonz X. Múdreho v kombinácii písaného a vysloveného, keď sa ho obyvatelia Sevilly zastali proti synovi bažiacemu po moci. Alfonz X. mal vtedy vyhlási: No madeja do, čo značí: Neopustila ma, Sevilla ma neopustila. Naozaj, vstúpte hoci len raz do Sevilly a toto mesto budete ešte dlho nosiť v hlave aj v srdci.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Landskrona – Město duchů

Byl jsem zde již několikrát, v různou roční i denní dobu,
ale pocit byl vždy stejný. Jako bych procházel městem duchů, nebo městem,
ve kterém všichni lidé podlehli jakési depresi. Snad je to dostatečně
patrné i ze snímků, které jsem z poslední návštěvy tohoto
města, plného krásné architektury ale zcela bez lidí a pohybu,
přivezl.


Ještě než opustíme západní pobřeží Švédska, rád bych vás pozval na prohlídku města, které se mělo stát v minulosti hlavní dominantou této oblasti a mělo pro to veškeré předpoklady.

Švédské město Landskrona má bohatou historii. V roce 1410 zde byl založen karmelitánský klášter, r. 1412 dostali královským rozhodnutím ve městě privilegia angličtí kupci a r. 1413 dostalo město královská práva.

Landskrona byla v době svého vzniku nejlepším přírodním přístavem na západním pobřeží Švédska. Král Eric Pomořanský ji využil jako město s protihanzovní politikou, jejímž cílem bylo konkurovat dánským městům pod kontrolou Hanzy. Když byla oblast Scania postoupena v roce 1658 Švédsku, stala se Landskrona díky strategickému umístění a své pevnosti obchodním centrem nabytých území a zahraničního obchodu. Samotný hrad, známý jako „Landskronská Citadela“ byl posílen baštami, obehnán vodními příkopy a vnitřní část byla rozšířena na 400×400m. Ve své době byl považován za nejmodernější pevnost ve Skandinávii.


Svých výhod si však toto město dlouho neužilo. Po krátkém obléhání 8. července až 2. srpna 1676 jej dobyli Dánové. Podle dochovaných zpráv měl na dobytí pevnosti největší vinu její velitel, plukovník Hieronymus Lindberg, který prý nepříteli brány pevnosti otevřel. Každopádně byl později odsouzen k trestu smrti jako vlastizrádce a popraven.

Jakékoliv další plány prosadit Landskronu nejdůležitějším městem jižního pobřeží Švédska se nenaplnily. Pro věčné půtky a pokračující švédsko-dánské války byla upřednostněna Karlskrona. Nacházela se v bezpečnější vzdálenosti od Dánska a nahradila Landskronu i jako hlavní vojenská základna. I když bylo opevnění Landskrony značně rozšířeno v letech 1747 – 1788, post nejdůležitějšího obchodního města získalo Malmö. Vojenská posádka zde byla definitivně zrušena r. 1869. Pevnost, opevnění, vodní příkopy i valy s kanóny jsou dodnes perfektně udržovány a využívány jako rekreační oblast, běžně známá jako „Lanndskronská Citadela“, mezi místními domorodci prostě „Citadelet“.


Město duchů

Snad je to znalostí výše uvedených faktů, ale na mne osobně vždy toto město působí velmi zvláštním, pochmurným dojmem. Byl jsem zde již několikrát, v různou roční i denní dobu, ale pocit byl vždy stejný. Jako bych procházel městem duchů, nebo městem, ve kterém všichni lidé podlehli jakési depresi. Snad je to dostatečně patrné i ze snímků, které jsem z poslední návštěvy tohoto města, plného krásné architektury, ale zcela bez lidí a pohybu, přivezl.


Procházel jsem zde ulicemi uprostřed města, přístavem, zašel jsem i na nádraží poslední den v únoru 2010 a to mezi 15. až 17. hodinou. Nafotil jsem tady desítky záběrů a všechny se stejným výsledkem. Ze všech čiší dojem mrtvého města bez života, bez pohybu, bez hluku. Ačkoliv je to město velice pěkné a jeho architektura včetně pevnosti zajímavá, byl jsem docela rád, když jsem jej se smíšenými pocity opouštěl.


Sbohem západnímu pobřeží

V následujících kapitolách opustíme západní pobřeží a vydáme se vnitrozemím Švédska směrem k jihovýchodnímu pobřeží. Nejprve se podíváme na losy v rezervaci u Halarydu, podél jedné z nejdelších řek, Lagan, dojedeme k druhému největšímu jezeru Vättern s 15 km dlouhým ostrovem Visingsö u města Jönköping a zakotvíme na chvilku u zříceniny tvrze Brahehus, která se nad tímto nádherným jezerem vypíná a ke které se váže také zajímavé vyprávění. Pak budeme pokračovat přes Linköping, Norrköping a Nyköping na večerní pobřeží u Oxelösundu, dál až do Stockholmu a k zajímavému překvapení u města Gävle, 170 km severně nad hlavním městem. Zde postavili Číňané věrnou kopii tzv. Dragon Gatte, kterou jsem měl také možnost navštívit a nafotit.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/


Ještě než opustíme západní pobřeží Švédska, rád bych vás pozval na prohlídku města, které se mělo stát v minulosti hlavní dominantou této oblasti a mělo pro to veškeré předpoklady.

Švédské město Landskrona má bohatou historii. V roce 1410 zde byl založen karmelitánský klášter, r. 1412 dostali královským rozhodnutím ve městě privilegia angličtí kupci a r. 1413 dostalo město královská práva.

Landskrona byla v době svého vzniku nejlepším přírodním přístavem na západním pobřeží Švédska. Král Eric Pomořanský ji využil jako město s protihanzovní politikou, jejímž cílem bylo konkurovat dánským městům pod kontrolou Hanzy. Když byla oblast Scania postoupena v roce 1658 Švédsku, stala se Landskrona díky strategickému umístění a své pevnosti obchodním centrem nabytých území a zahraničního obchodu. Samotný hrad, známý jako „Landskronská Citadela“ byl posílen baštami, obehnán vodními příkopy a vnitřní část byla rozšířena na 400×400m. Ve své době byl považován za nejmodernější pevnost ve Skandinávii.


Svých výhod si však toto město dlouho neužilo. Po krátkém obléhání 8. července až 2. srpna 1676 jej dobyli Dánové. Podle dochovaných zpráv měl na dobytí pevnosti největší vinu její velitel, plukovník Hieronymus Lindberg, který prý nepříteli brány pevnosti otevřel. Každopádně byl později odsouzen k trestu smrti jako vlastizrádce a popraven.

Jakékoliv další plány prosadit Landskronu nejdůležitějším městem jižního pobřeží Švédska se nenaplnily. Pro věčné půtky a pokračující švédsko-dánské války byla upřednostněna Karlskrona. Nacházela se v bezpečnější vzdálenosti od Dánska a nahradila Landskronu i jako hlavní vojenská základna. I když bylo opevnění Landskrony značně rozšířeno v letech 1747 – 1788, post nejdůležitějšího obchodního města získalo Malmö. Vojenská posádka zde byla definitivně zrušena r. 1869. Pevnost, opevnění, vodní příkopy i valy s kanóny jsou dodnes perfektně udržovány a využívány jako rekreační oblast, běžně známá jako „Lanndskronská Citadela“, mezi místními domorodci prostě „Citadelet“.


Město duchů

Snad je to znalostí výše uvedených faktů, ale na mne osobně vždy toto město působí velmi zvláštním, pochmurným dojmem. Byl jsem zde již několikrát, v různou roční i denní dobu, ale pocit byl vždy stejný. Jako bych procházel městem duchů, nebo městem, ve kterém všichni lidé podlehli jakési depresi. Snad je to dostatečně patrné i ze snímků, které jsem z poslední návštěvy tohoto města, plného krásné architektury, ale zcela bez lidí a pohybu, přivezl.


Procházel jsem zde ulicemi uprostřed města, přístavem, zašel jsem i na nádraží poslední den v únoru 2010 a to mezi 15. až 17. hodinou. Nafotil jsem tady desítky záběrů a všechny se stejným výsledkem. Ze všech čiší dojem mrtvého města bez života, bez pohybu, bez hluku. Ačkoliv je to město velice pěkné a jeho architektura včetně pevnosti zajímavá, byl jsem docela rád, když jsem jej se smíšenými pocity opouštěl.


Sbohem západnímu pobřeží

V následujících kapitolách opustíme západní pobřeží a vydáme se vnitrozemím Švédska směrem k jihovýchodnímu pobřeží. Nejprve se podíváme na losy v rezervaci u Halarydu, podél jedné z nejdelších řek, Lagan, dojedeme k druhému největšímu jezeru Vättern s 15 km dlouhým ostrovem Visingsö u města Jönköping a zakotvíme na chvilku u zříceniny tvrze Brahehus, která se nad tímto nádherným jezerem vypíná a ke které se váže také zajímavé vyprávění. Pak budeme pokračovat přes Linköping, Norrköping a Nyköping na večerní pobřeží u Oxelösundu, dál až do Stockholmu a k zajímavému překvapení u města Gävle, 170 km severně nad hlavním městem. Zde postavili Číňané věrnou kopii tzv. Dragon Gatte, kterou jsem měl také možnost navštívit a nafotit.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

Z blogů: Island – na jiné planetě

Nejsem na Zemi. Tohle musí být jiná planeta! Planeta neuvěřitelných
barev, svět bez jediného stromu nebo keře a přesto ne smutný ani strohý.
Svět, který dostane každého na první pohled. Kdo sem jednou přijede, musí
ho vidět znova. Jednou rozhodně nestačí!

Když jsem nasedal do autobusu z Reykjavíku do Landmannalaugaru jen se stanem a batohem s fotovybavením, byl jsem trochu rozechvělý. Landmannalaugar jsem naposledy navštívil před třemi lety a strávil jsem tam asi tři hodiny. Vím, co dokáže Islandské počasí: vichřice, která vám bere slova z úst a déšť, co se dostane skrz nepromokavé oblečení až na kůži během několik málo minut. A co teprve, když na to bude mít týden? A moje nejčernější obavy z takového nečasu se měly naplnit.


Autobus zastavil po sto kilometrech a řidič nám oznámil, že kemp Landmannalaugar je uzavřený a hřebenové tůry zakázané, kvůli orkánu a dešti, který tam prý vládne už několik dní. Většina spolucestujících využila nabídky a přestoupila do jiných autobusů mířících kamsi, jen ne do Duhových hor. Zůstalo nás sedět pár a po chvíli jsme se vydali na cestu po štěrkových cestách, které jsou v Islandském vnitrozemí vzletně nazývány silnicemi.

Šedivý den a vlhká noc

V horách černo, obzor šedivý, viditelnost pár metrů. Provazy deště stékaly po stěnách mého stanu. Stavěl jsem ho proti vůli hlídačů v kempu. Nakonec se jim ale nepodařilo mě vyhnat. Ten den už žádný autobus nejel a tak jsem neustoupil a zůstal.

Noc byla dost děsivá. Větrné poryvy co chvíli nadzvedávaly stan, takže jsem měl pocit, že každou chvíli uletím až do nedaleké řeky. Nicméně přežil jsem. Ráno bylo opět šedivé a velmi bahnité. Navíc teploty klesaly k nule, ve vzduchu byl cítit sníh a to všechno uprostřed srpna! Přemýšlel jsem, že odjedu jinam, ale na druhou stranu jsem věděl, že tohle počasí nemůže vydržel celý týden. A měl jsem pravdu.


Slunce, duha a paleta malíře

Třetí den ráno mě vzbudilo neobvyklé ticho. Vítr byl ten tam a déšť pomalu ustával. Vydal jsem se na první tůru po kopcích, opačným směrem než turisté, kteří se vyvalili z autobusů. Během dvou hodin jsem vystoupal na kopec, který se tyčil nad hlavní hřeben Barmuru. Po obloze se valily zbytky šedivých mračen, mezi nimi sem tam problesklo několik paprsků Slunce. Nad jezerem Frostastadavatn zářila duha jako vystřižená z dětské omalovánky a všude, kam oko dohlédlo se rozprostírala krajina, jako z palety surrealistického malíře. Krásná, klidná, ale zároveň seversky drsná.

Na jiné planetě

Stál jsem a zíral na tu scenérii pod mýma nohama. Neuvěřitelně sytě barevné kopce se zvedají k nebi podobně jako vlnobití a mezi nimi si derou svoje cesty desítky stříbrných potoků. Proženou se černým lávovým polem a hned zase padají do červených a mordých soutěsek, aby se nakonec spojily s šedivou ledovcovou řekou, která se líně vine až k obzoru, kde se dá tušit moře.


Nejsem na Zemi. Tohle musí být jiná planeta! Planeta neuvěřitelných barev, svět bez jediného stromu nebo keře a přesto ne smutný ani strohý. Svět, který dostane každého na první pohled. Kdo sem jednou přijede, musí ho vidět znova. Jednou rozhodně nestačí!

Více fotek a textů na Romanově blogu Severní cesty

Když jsem nasedal do autobusu z Reykjavíku do Landmannalaugaru jen se stanem a batohem s fotovybavením, byl jsem trochu rozechvělý. Landmannalaugar jsem naposledy navštívil před třemi lety a strávil jsem tam asi tři hodiny. Vím, co dokáže Islandské počasí: vichřice, která vám bere slova z úst a déšť, co se dostane skrz nepromokavé oblečení až na kůži během několik málo minut. A co teprve, když na to bude mít týden? A moje nejčernější obavy z takového nečasu se měly naplnit.


Autobus zastavil po sto kilometrech a řidič nám oznámil, že kemp Landmannalaugar je uzavřený a hřebenové tůry zakázané, kvůli orkánu a dešti, který tam prý vládne už několik dní. Většina spolucestujících využila nabídky a přestoupila do jiných autobusů mířících kamsi, jen ne do Duhových hor. Zůstalo nás sedět pár a po chvíli jsme se vydali na cestu po štěrkových cestách, které jsou v Islandském vnitrozemí vzletně nazývány silnicemi.

Šedivý den a vlhká noc

V horách černo, obzor šedivý, viditelnost pár metrů. Provazy deště stékaly po stěnách mého stanu. Stavěl jsem ho proti vůli hlídačů v kempu. Nakonec se jim ale nepodařilo mě vyhnat. Ten den už žádný autobus nejel a tak jsem neustoupil a zůstal.

Noc byla dost děsivá. Větrné poryvy co chvíli nadzvedávaly stan, takže jsem měl pocit, že každou chvíli uletím až do nedaleké řeky. Nicméně přežil jsem. Ráno bylo opět šedivé a velmi bahnité. Navíc teploty klesaly k nule, ve vzduchu byl cítit sníh a to všechno uprostřed srpna! Přemýšlel jsem, že odjedu jinam, ale na druhou stranu jsem věděl, že tohle počasí nemůže vydržel celý týden. A měl jsem pravdu.


Slunce, duha a paleta malíře

Třetí den ráno mě vzbudilo neobvyklé ticho. Vítr byl ten tam a déšť pomalu ustával. Vydal jsem se na první tůru po kopcích, opačným směrem než turisté, kteří se vyvalili z autobusů. Během dvou hodin jsem vystoupal na kopec, který se tyčil nad hlavní hřeben Barmuru. Po obloze se valily zbytky šedivých mračen, mezi nimi sem tam problesklo několik paprsků Slunce. Nad jezerem Frostastadavatn zářila duha jako vystřižená z dětské omalovánky a všude, kam oko dohlédlo se rozprostírala krajina, jako z palety surrealistického malíře. Krásná, klidná, ale zároveň seversky drsná.

Na jiné planetě

Stál jsem a zíral na tu scenérii pod mýma nohama. Neuvěřitelně sytě barevné kopce se zvedají k nebi podobně jako vlnobití a mezi nimi si derou svoje cesty desítky stříbrných potoků. Proženou se černým lávovým polem a hned zase padají do červených a mordých soutěsek, aby se nakonec spojily s šedivou ledovcovou řekou, která se líně vine až k obzoru, kde se dá tušit moře.


Nejsem na Zemi. Tohle musí být jiná planeta! Planeta neuvěřitelných barev, svět bez jediného stromu nebo keře a přesto ne smutný ani strohý. Svět, který dostane každého na první pohled. Kdo sem jednou přijede, musí ho vidět znova. Jednou rozhodně nestačí!

Více fotek a textů na Romanově blogu Severní cesty

Salento, Karibik Středomoří

Po návštěvě poloostrova Salento, mám Itálii zas o kousek raději.
Oproti bláznivému severu či divoké Sicílii, je tu všechno mnohem
klidnější, příjemnější a vlídnější. Jasně, značka STOP i tady
znamená jen přibrzdi a rozhlédni se a gestikulace je stejně
bohatá, jak jsme v Itálii zvyklí. Oblast poloostrova Salento toho
nabízí fakt docela dost a je škoda, že pozornosti českých turistů trochu
uniká.


Po návštěvě poloostrova Salento (vidíte-li Itálii jako botu, pak je to ten podpatek), mám Itálii zas o kousek raději. Oproti bláznivému severu či divoké Sicílii, je tu všechno mnohem klidnější, příjemnější a vlídnější. Jasně, značka STOP i tady znamená jen přibrzdi a rozhlédni se a gestikulace je stejně bohatá, jak jsme v Itálii zvyklí. Oblast poloostrova Salento toho nabízí fakt docela dost a je škoda, že pozornosti českých turistů trochu uniká.

Oblast Salenta, nazývaná Karibik Středomoří, by se dokonce dala srovnat se Sardinií, neboť klima je zde téměř ostrovní, parádní pláže, dokonce více pamětihodností a památek pro poznávání. Ceny jsou v Salentu příznivější než v ostatních částech Itálie.

Cesta autem do Salenta je pohodlná díky tomu, že sem ze severu vede dálnice, která se navíc od Bari už neplatí.

Převážně zemědělský ráz krajiny, červená půda a nezvyklé plodiny, spolu s opravdu příjemnými a milými lidmi, výborným vínem a samozřejmě pobřežím teplého křišťálově čistého moře, tvoří charakteristický obraz, který si každý musí oblíbit.

{{reklama()}}

Přestože skoro nikde neuvidíte řeku, krajina je úrodná, neboť je napájená podzemními řekami. Tyto řeky navíc v několika místech vyvěrají přímo pod skálou v moři, kde v minulosti sloužily jako vzácný zdroj pitné vody námořníkům. Dnes už slouží jen jako ochlazení pro ty, kteří zrovna v tom místě skočí do vody.

Pohoda na pobřeží

Jónské moře je jedno z nejslanějších na světě a solí a jódem prosycené ovzduší je prospěšné na léčbu kožních a dýchacích onemocnění (astma, lupenka, ekzém apod.), oblíbená jsou proto i střediska uzpůsobená pro ozdravné pobyty rodičů s dětmi.

Mám rád moře, mám rád všechny typy pobřeží. Při svém výletě po Salentu, jsem se dostal na písčité pláže různých cenových kategorií a různých klimatických podmínek (bylo bohužel ještě před sezónou, tak počasí lehce zlobilo). Všechny pláže, které jsem navštívil, byly prima, obzvláště ta poslední, kterou zdobilo pár pěkných holek hraním beach volejbalu (pak odešly a nebe se zatáhlo).


Co mě však baví víc (než pláže, nikoliv než pěkné holky), malebné přístavy a rozervané útesy, které skoro přesně odráží mou zmučenou duši (vtip), a zároveň poskytují skvělé záběry pro fotografování. Přístavní městečko Castro se ukazuje jako perfektní místo právě pro obdivování drsné tváře pobřeží. V centru u přístavu, kromě zříceného domu, jehož majitel tajně přespříliš kutal ve sklepě, je klid. Nastupuji na loď a starý mořský vlk mě odváží na krátkou okružní jízdu po okolních útesech.


Východní pobřeží je tvořeno vysokými skalními útesy s krápníkovými jeskyněmi a je proto rájem potápěčů. Tato oblast navíc není příliš propagována a tak je ideální pro potápěče i výletníky preferující více klidu.

Západní pobřeží je naproti tomu tvořeno hlavně dlouhými bílými plážemi s jemným pískem, takže než drsné potápěče láká k rodinnému stavění hradů.

S celou lodí vplouváme do několika vodních jeskyní schovaných v útesech. Jednu romantickou jeskyni pro zamilované páry, odkud se prý dva vracejí jako tři, vynechávám, do vody neskáču a zůstávám potichu v lodi.

Alberobello – město trullů

Mezi vinicemi a olivovými háji se za jízdy autobusem snažím vyfotit kónickou, určením většinou hospodářskou stavbu, tzv. trullo (plurál trulli). Občas stihnu stavbu zaregistrovat a občas dokonce vyfotit. Dobře vyfotit se mi to ovšem nedaří ani jednou. Každý, kdo někdy fotil z autobusu, zná všechny nástrahy: když se vypořádáte s nečekanými zatáčkami, hupy a odrazy v oknech, tak v klíčovém okamžiku, kdy mačkáte spoušť, nečekaně se objeví tisíc let starý olivovník, který celou stavbu zakryje, případně dáma s obrovským slunečníkem, nebo třeba přistávající rogalo. Říkám si, že bych potřeboval zastavit a tuhle zajímavou stavbu vyfotit pořádně. Autobusák nad tím ale mává rukou.


Vjíždíme do města Alberobello a já doufám, že tu skutečně budou mít nějaký rozumně vyfotitelný Trulli. Historické centrum určitou naději dává, tak se těším. Prohlídka začíná kostelem, který má věžičky právě ve stylu staveb trulli. Fotím a říkám si, že aspoň něco.


Od kostelíka pokračujeme dolů, do historického centra. Projdu zatáčkou a zastavuji se v naprostém úžasu. Není tu jeden rozumně vyfotitelný, je jich tu dobrých tisíc. Tisíc bílých stavbiček, kam až je vidět. Kromě turistů se po ulicích pohybují i místní obyvatelé a já nemám pocit skanzenu, což občas památka UNESCO evokuje. Kdo někdy fascinovaně procházel Zlatou uličkou v Praze, bude stejně fascinovaně procházet ulicemi v Alberobellu.

Kromě klasických suvenýrů, které se prodávají na každém rohu, je možné ochutnat a nakoupit některý z různobarevných likérů. Ale pozor, sladké šťávičky jdou do hlavy docela rychle, tak volím nejprve vyhlídku na město a sklípek později.


Tzv. trulli, vápencová obydlí regionu Puglia, jsou pozoruhodné příklady výstavby „na sucho“, prehistorické stavební techniky, která se ještě stále v této oblasti používá. Trullo je vyrobené z hrubě opracovaných kamenů vápence, nasbíraných na polích. Nepoužívalo se žádných spojovacích materiálů, takže střecha šla kdykoliv rozebrat (říká se, že nedostavěné domy nebyly zatíženy žádnou daní a před příchodem výběrčích byly rozebrány).

Kameny se postupně vršily ve dvou vrstvách: vnitřní vrstva vápencových balvanů nahoře zajištěna ústředním kamenem oblouku (keystone) a vnější vrstva s plochých kamenů zajištujících ochranu proti dešti.

Stěny byly velice tlusté, s výbornými izolačními vlastnostmi. Bílé symboly na střechách mají různé religiózní a magické účely.

Pro jakékoliv minimální stavební úpravy stanovuje UNESCO velmi přísná pravidla, přesto by mě zajímalo, jak v té záplavě domečků poznají, že si je přičinliví obyvatelé Alberobella dál nepřistavují a památku tak neustále nerozšiřují.

Procházky po dalších městech Salenta

Města v Salentu, jako je hlavní město oblasti Lecce, nebo další větší město Gallipoli, jsou zajímavá svou architekturou, pohodovou atmosférou, příležitostmi k zevlování. Přesto mám jeden z největších zážitků z přístavu v Gallipoli, když sleduji, jak se po ránu k rybářské bárce sbíhají majitelé místních restaurací a začíná handrkování o cenu ulovených chobotniček, ryb, krevet a škeblí. Rybáři vytáhnou polystyrénové krabice s vyskládanými úlovky, majitelé restaurací zas zmuchlané bankovky a začíná smlouvání. Celý výstup nepostrádá ani obligátní odchod a opětovný návrat zákazníka. Nakonec je obchod uzavřen, peníze i ryby změní majitele a představení končí. Vypisování faktur mě už nezajímá. A nezajímá evidentně ani hlavní aktéry.


Být oslem v lisovně oleje

Celá jižní Itálie je velmi zemědělsky orientovaná. Jednou z nejdůležitějších plodin, které tu pěstují, jsou od nepaměti olivy. Na kamenitých políčkách rostou olivy na stromech, které jsou často stovky let staré, kmeny věkem rozpukané, pokroucené, často úplně rozdvojené. Projíždět takovou krajinou je nádhera.

Olivy, jako pochoutky k vínu nebo jako ozdobu na jednohubkách a pizze známe všichni, olivový olej používáme o malinko méně. V dávných dobách měl olivový olej spoustu využití a dá se považovat až za strategickou surovinu celé oblasti.


Ohýbám svůj hřbet a sestupuji do prastaré lisovny oleje v Gallipoli. Dům na jedné z hlavních ulic města má ve svém sklepení obrovské prostory vytesané ve skále. Uprostřed největší místnosti vidím obrovské kamenné kolo, které vypadá podobně jako v našich starých mlýnech. Jen na rozdíl od nich, tady nepoužívali sílu větru nebo vody, ale kolem obcházel do kola zapřažený osel. Olivy včetně pecek se tu takhle proměňovány v masu, která se dále, pod ohromným tlakem dřevěných lisů, měnila na samotný olej.

Pracovníci byli ze širokého okolí, tvrdou prací trávili celé dny, a ve sklepě v podstatě žili. Prý měli od města určitá privilegia, dokonce snad nemuseli chodit na mše, asi aby je debaty o lepších zítřkách nezdržovaly od práce. Privilegia ale rozhodně neměli oslíci, kteří se z podzemí dostali zpět na denní světlo až po smrti. Když skončila sezóna, tak si vzali pár měsíců volno a peníze odvezli svým rodinám – v tom lepším případě. V tom horším případě je někde ve městě propařili.

S poloostrovem Salento mě seznámily kamarádky z cestovky Apulia IN, které kouzlu této části Itálie úplně propadly a vědí snad všechno. Jsou prý ochotny komukoliv poskytnout jakékoliv informace, rady i tipy před cestou. Myslím, že nenajdete nikoho povolanějšího, proto je na tomto místě velice rád zmiňuji. Můžete zkusit jejich stránky: www.apulia-in.cz a www.salento.cz


Díky za chleba s řízkem!

A díky, že tyhle časy jsou už dávno pryč! Přesně tohle mě napadá, když mi na stůl fešná Jižanka položí skvělé lasagne, mořské plody nebo úžasnou mozarellu. Dneska už nezruinuje cestovní rozpočet, když si sednu do restaurace a dám místní specialitu.

Všimli jste si, že národy, které nevynikají přehnanou chutí do práce, zpravidla vynikají úžasnou kuchyní? Italská kuchyně je světoznámá, ale to nejlepší z italské kuchyně pořád najdete pouze v Itálii. Třeba zmíněná mozarella se podává zásadně čerstvá, ten den ráno dělaná. Teprve to, co zbude, zabalí se do igelitu a pošle do supermarketů k nám. Nebo aspoň tak bych to dělal já.


Po návštěvě poloostrova Salento (vidíte-li Itálii jako botu, pak je to ten podpatek), mám Itálii zas o kousek raději. Oproti bláznivému severu či divoké Sicílii, je tu všechno mnohem klidnější, příjemnější a vlídnější. Jasně, značka STOP i tady znamená jen přibrzdi a rozhlédni se a gestikulace je stejně bohatá, jak jsme v Itálii zvyklí. Oblast poloostrova Salento toho nabízí fakt docela dost a je škoda, že pozornosti českých turistů trochu uniká.

Oblast Salenta, nazývaná Karibik Středomoří, by se dokonce dala srovnat se Sardinií, neboť klima je zde téměř ostrovní, parádní pláže, dokonce více pamětihodností a památek pro poznávání. Ceny jsou v Salentu příznivější než v ostatních částech Itálie.

Cesta autem do Salenta je pohodlná díky tomu, že sem ze severu vede dálnice, která se navíc od Bari už neplatí.

Převážně zemědělský ráz krajiny, červená půda a nezvyklé plodiny, spolu s opravdu příjemnými a milými lidmi, výborným vínem a samozřejmě pobřežím teplého křišťálově čistého moře, tvoří charakteristický obraz, který si každý musí oblíbit.

{{reklama()}}

Přestože skoro nikde neuvidíte řeku, krajina je úrodná, neboť je napájená podzemními řekami. Tyto řeky navíc v několika místech vyvěrají přímo pod skálou v moři, kde v minulosti sloužily jako vzácný zdroj pitné vody námořníkům. Dnes už slouží jen jako ochlazení pro ty, kteří zrovna v tom místě skočí do vody.

Pohoda na pobřeží

Jónské moře je jedno z nejslanějších na světě a solí a jódem prosycené ovzduší je prospěšné na léčbu kožních a dýchacích onemocnění (astma, lupenka, ekzém apod.), oblíbená jsou proto i střediska uzpůsobená pro ozdravné pobyty rodičů s dětmi.

Mám rád moře, mám rád všechny typy pobřeží. Při svém výletě po Salentu, jsem se dostal na písčité pláže různých cenových kategorií a různých klimatických podmínek (bylo bohužel ještě před sezónou, tak počasí lehce zlobilo). Všechny pláže, které jsem navštívil, byly prima, obzvláště ta poslední, kterou zdobilo pár pěkných holek hraním beach volejbalu (pak odešly a nebe se zatáhlo).


Co mě však baví víc (než pláže, nikoliv než pěkné holky), malebné přístavy a rozervané útesy, které skoro přesně odráží mou zmučenou duši (vtip), a zároveň poskytují skvělé záběry pro fotografování. Přístavní městečko Castro se ukazuje jako perfektní místo právě pro obdivování drsné tváře pobřeží. V centru u přístavu, kromě zříceného domu, jehož majitel tajně přespříliš kutal ve sklepě, je klid. Nastupuji na loď a starý mořský vlk mě odváží na krátkou okružní jízdu po okolních útesech.


Východní pobřeží je tvořeno vysokými skalními útesy s krápníkovými jeskyněmi a je proto rájem potápěčů. Tato oblast navíc není příliš propagována a tak je ideální pro potápěče i výletníky preferující více klidu.

Západní pobřeží je naproti tomu tvořeno hlavně dlouhými bílými plážemi s jemným pískem, takže než drsné potápěče láká k rodinnému stavění hradů.

S celou lodí vplouváme do několika vodních jeskyní schovaných v útesech. Jednu romantickou jeskyni pro zamilované páry, odkud se prý dva vracejí jako tři, vynechávám, do vody neskáču a zůstávám potichu v lodi.

Alberobello – město trullů

Mezi vinicemi a olivovými háji se za jízdy autobusem snažím vyfotit kónickou, určením většinou hospodářskou stavbu, tzv. trullo (plurál trulli). Občas stihnu stavbu zaregistrovat a občas dokonce vyfotit. Dobře vyfotit se mi to ovšem nedaří ani jednou. Každý, kdo někdy fotil z autobusu, zná všechny nástrahy: když se vypořádáte s nečekanými zatáčkami, hupy a odrazy v oknech, tak v klíčovém okamžiku, kdy mačkáte spoušť, nečekaně se objeví tisíc let starý olivovník, který celou stavbu zakryje, případně dáma s obrovským slunečníkem, nebo třeba přistávající rogalo. Říkám si, že bych potřeboval zastavit a tuhle zajímavou stavbu vyfotit pořádně. Autobusák nad tím ale mává rukou.


Vjíždíme do města Alberobello a já doufám, že tu skutečně budou mít nějaký rozumně vyfotitelný Trulli. Historické centrum určitou naději dává, tak se těším. Prohlídka začíná kostelem, který má věžičky právě ve stylu staveb trulli. Fotím a říkám si, že aspoň něco.


Od kostelíka pokračujeme dolů, do historického centra. Projdu zatáčkou a zastavuji se v naprostém úžasu. Není tu jeden rozumně vyfotitelný, je jich tu dobrých tisíc. Tisíc bílých stavbiček, kam až je vidět. Kromě turistů se po ulicích pohybují i místní obyvatelé a já nemám pocit skanzenu, což občas památka UNESCO evokuje. Kdo někdy fascinovaně procházel Zlatou uličkou v Praze, bude stejně fascinovaně procházet ulicemi v Alberobellu.

Kromě klasických suvenýrů, které se prodávají na každém rohu, je možné ochutnat a nakoupit některý z různobarevných likérů. Ale pozor, sladké šťávičky jdou do hlavy docela rychle, tak volím nejprve vyhlídku na město a sklípek později.


Tzv. trulli, vápencová obydlí regionu Puglia, jsou pozoruhodné příklady výstavby „na sucho“, prehistorické stavební techniky, která se ještě stále v této oblasti používá. Trullo je vyrobené z hrubě opracovaných kamenů vápence, nasbíraných na polích. Nepoužívalo se žádných spojovacích materiálů, takže střecha šla kdykoliv rozebrat (říká se, že nedostavěné domy nebyly zatíženy žádnou daní a před příchodem výběrčích byly rozebrány).

Kameny se postupně vršily ve dvou vrstvách: vnitřní vrstva vápencových balvanů nahoře zajištěna ústředním kamenem oblouku (keystone) a vnější vrstva s plochých kamenů zajištujících ochranu proti dešti.

Stěny byly velice tlusté, s výbornými izolačními vlastnostmi. Bílé symboly na střechách mají různé religiózní a magické účely.

Pro jakékoliv minimální stavební úpravy stanovuje UNESCO velmi přísná pravidla, přesto by mě zajímalo, jak v té záplavě domečků poznají, že si je přičinliví obyvatelé Alberobella dál nepřistavují a památku tak neustále nerozšiřují.

Procházky po dalších městech Salenta

Města v Salentu, jako je hlavní město oblasti Lecce, nebo další větší město Gallipoli, jsou zajímavá svou architekturou, pohodovou atmosférou, příležitostmi k zevlování. Přesto mám jeden z největších zážitků z přístavu v Gallipoli, když sleduji, jak se po ránu k rybářské bárce sbíhají majitelé místních restaurací a začíná handrkování o cenu ulovených chobotniček, ryb, krevet a škeblí. Rybáři vytáhnou polystyrénové krabice s vyskládanými úlovky, majitelé restaurací zas zmuchlané bankovky a začíná smlouvání. Celý výstup nepostrádá ani obligátní odchod a opětovný návrat zákazníka. Nakonec je obchod uzavřen, peníze i ryby změní majitele a představení končí. Vypisování faktur mě už nezajímá. A nezajímá evidentně ani hlavní aktéry.


Být oslem v lisovně oleje

Celá jižní Itálie je velmi zemědělsky orientovaná. Jednou z nejdůležitějších plodin, které tu pěstují, jsou od nepaměti olivy. Na kamenitých políčkách rostou olivy na stromech, které jsou často stovky let staré, kmeny věkem rozpukané, pokroucené, často úplně rozdvojené. Projíždět takovou krajinou je nádhera.

Olivy, jako pochoutky k vínu nebo jako ozdobu na jednohubkách a pizze známe všichni, olivový olej používáme o malinko méně. V dávných dobách měl olivový olej spoustu využití a dá se považovat až za strategickou surovinu celé oblasti.


Ohýbám svůj hřbet a sestupuji do prastaré lisovny oleje v Gallipoli. Dům na jedné z hlavních ulic města má ve svém sklepení obrovské prostory vytesané ve skále. Uprostřed největší místnosti vidím obrovské kamenné kolo, které vypadá podobně jako v našich starých mlýnech. Jen na rozdíl od nich, tady nepoužívali sílu větru nebo vody, ale kolem obcházel do kola zapřažený osel. Olivy včetně pecek se tu takhle proměňovány v masu, která se dále, pod ohromným tlakem dřevěných lisů, měnila na samotný olej.

Pracovníci byli ze širokého okolí, tvrdou prací trávili celé dny, a ve sklepě v podstatě žili. Prý měli od města určitá privilegia, dokonce snad nemuseli chodit na mše, asi aby je debaty o lepších zítřkách nezdržovaly od práce. Privilegia ale rozhodně neměli oslíci, kteří se z podzemí dostali zpět na denní světlo až po smrti. Když skončila sezóna, tak si vzali pár měsíců volno a peníze odvezli svým rodinám – v tom lepším případě. V tom horším případě je někde ve městě propařili.

S poloostrovem Salento mě seznámily kamarádky z cestovky Apulia IN, které kouzlu této části Itálie úplně propadly a vědí snad všechno. Jsou prý ochotny komukoliv poskytnout jakékoliv informace, rady i tipy před cestou. Myslím, že nenajdete nikoho povolanějšího, proto je na tomto místě velice rád zmiňuji. Můžete zkusit jejich stránky: www.apulia-in.cz a www.salento.cz


Díky za chleba s řízkem!

A díky, že tyhle časy jsou už dávno pryč! Přesně tohle mě napadá, když mi na stůl fešná Jižanka položí skvělé lasagne, mořské plody nebo úžasnou mozarellu. Dneska už nezruinuje cestovní rozpočet, když si sednu do restaurace a dám místní specialitu.

Všimli jste si, že národy, které nevynikají přehnanou chutí do práce, zpravidla vynikají úžasnou kuchyní? Italská kuchyně je světoznámá, ale to nejlepší z italské kuchyně pořád najdete pouze v Itálii. Třeba zmíněná mozarella se podává zásadně čerstvá, ten den ráno dělaná. Teprve to, co zbude, zabalí se do igelitu a pošle do supermarketů k nám. Nebo aspoň tak bych to dělal já.

Mocenské centrum Varberg

Varberg má nádherné, travnaté pláže (zdejší nudistické pláže mají
světovou popularitu) a je potěšitelné, jak je zde pamatováno i na
nejlepší přátele člověka. Psi zde nejsou nevítanými návštěvníky, jak
tomu bývá u našich přehrad, ale mají zde naopak všude modré cedule
„psům vstup povolen“. Mohou si tady volně pobíhat,
plavat a dovádět v přílivu a je radost se na ně dívat. Jsou zde
evidentně šťastni.


Při cestě na sever po západním pobřeží Švédska se přesuneme z Falkenbergu do 25 km vzdáleného Varbergu.

Přístavní město Varberg vzniklo kolem pevnosti, jejíž nejstarší část pochází ze 13. století. Leží v regionu Halland, 85 km jižně od Göteborgu. Má cca 53.000 obyvatel. Od poloviny 11. století byl Halland dánskou provincií. Hrabě z Hallandu zastupoval dánský stát.

{{reklama()}}

V průběhu staletí patřil Halland a s ním i Varberg střídavě Dánsku a Švédsku. Ve 14. století pevnost ve Varbergu přešla do rukou švédského krále Magnuse Erikssona, který ji přestavěl na královský hrad a vytvořil z Varbergu mocenské centrum. Od konce třicetileté války v roce 1645 patří provincie Halland Švédsku.

Průmyslová revoluce 19. století a v průběhu 20. století přinesla rozvoj průmyslu, ve Varbergu byl přístav, loděnice a železnice přispěly k velkému rozvoji obchodu. Vyvážely se odtud hutní výrobky, kámen, ale i obilí a produkty zemědělské výroby. Byla zde i malá textilní továrna, výroba nábytku, rozvíjela se řemesla. Lázeňství začalo svou tradici ve Varbergu již před 180 lety. První veřejné lázně byly vybudovány v blízkosti přístavu r. 1822.


Krize 90-tých let 20. století utlumila průmyslový rozvoj, loděnice zmizely. Město se přeorientovalo hlavně na služby, rozvíjí se dále lázeňství, cestovní ruch, informatika. Město Varberg vybudovalo univerzitu pro vzdělávání odborných manažerů v cestovním ruchu a lázeňství a otevřelo ji v září 2003.

Velikou raritou Varbergu je rádiová stanice Grimeton. Byla postavena v letech 1922–24, jako první bezdrátová vysílačka pro transatlantickou komunikaci. V podstatě se jedná o šest ocelových stožárů s Alexandersonovým alternátorem. Přestože nebyla dlouho používána, dodnes zůstává funkční. Její existence byla velice významná v procesu vyvíjení telekomunikace obecně. Je na seznamu UNESCO.

Dnes je vamberská pevnost přístupná veřejnosti. Je zde historické muzeum, kavárna a restaurace, pořádají se zde slavnosti a výstavy.


Slavný zmrzlý muž „Oetzi“

Celé jedno křídlo ve druhém patře je uvolněno pro maketu ledovce s kopií zamrzlého a velice dobře zachovalého těla tohoto lovce z doby bronzové v životní velikosti, plátnům a obrazovkám, na kterých jsou promítány pravděpodobné, poslední chvilky jeho života a vědecké polemiky o důvodu a způsobu jeho usmrcení. Byl zastřelen šípem do zad před cca 3500 lety. Najdeme zde i jeho voskovou figurínu v plné zbroji, oděnou ve zvířecích kožišinách.

Současnost

Varberg má nádherné, travnaté pláže (zdejší nudistické pláže mají světovou popularitu) a je potěšitelné, jak je zde pamatováno i na nejlepší přátele člověka. Psi zde nejsou nevítanými návštěvníky, jak tomu bývá u našich přehrad, ale mají zde naopak všude modré cedule „psům vstup povolen“. Mohou si tady volně pobíhat, plavat a dovádět v přílivu a je radost se na ně dívat. Jsou zde evidentně šťastni.

Mořské pobřeží ve Varbergu je pro své vynikající povětrnostní podmínky využíváno také jachtaři. Jsou tady velké jachtařské kluby a snad každá rodina zde vlastní loď stejně, jako u nás auto.


Festival porozumění mezi národy

Má poslední návštěva tohoto zajímavého města byla věnována především festivalu porozumění mezi národy, který se zde konal 29. srpna 2009.

Předpokládal jsem, že město bude zcela plné a najít místo na zaparkování zabere spoustu času. Proto jsem nechal auto na velkém, záchytném parkovišti u dálnice, vyndal kolo, velký fotobatoh se stativem usadil na záda a vyrazil na cca dvanáctikilome­trovou cestu.

Po ujetí asi osmi km nastaly první komplikace. Sjížděl jsem z mírného, ale dlouhého kopce, tudíž jsem nešlapal a jen se tak kochal okolní krajinou. Na konci sjezdu jsem potřeboval šlápnout do pedálů a ouha! Cestou z kopce se mi zcela rozsypala přehazovačka a bylo mi jasné, že i kdybych se pomalu vrátil, součástky už nemám šanci dohledat.

Zpět k autu to už bylo daleko, nezbývalo mi nic jiného, než kolo dostrkat zbývající 4 km do města a pokusit se najít prodejnu kol, nebo servis.

První, velká cykloprodejna s příslušenstvím byla hned na kraji města a já si oddechl, že mám nepříjemné lapálie za sebou. Má radost však byla poněkud předčasná. Personál v prodejně byl sice velice ochotný a rád by mi pomohl, ale v sobotu byla v provozu pouze prodejna. Dílna byla zavřena a mechanici měli volno.


Nechal jsem si tedy vysvětlit adresy dvou dalších prodejen ve městě a po jejich návštěvě pomalu ztrácel naději na úspěšnost této výpravy. V obou následujících případech se situace opakovala… prodejny fungovaly, servisní dílny nikoliv.

Už jsem se pomalu smiřoval se skutečností, že budu muset nalézt místo, kde bych mohl kolo zanechat do mé příští návštěvy a zpět k autu se nějak dostat taxíkem. Zkusil jsem ještě poslední možnost a na náměstí, kde již byly slavnosti festivalu v plném proudu se zeptal postaršího cyklisty, zda by neporadil. Dobře jsem udělal.

Stařík mne poslal na druhý konec města, kde byl malý, soukromý cykloservis a v něm dva mladí, ochotní Švédové. S úsměvem vyslechly mé nářky, jeden z nich mávl rukou, kolo si hodil na rameno, prohodil „No Problem“ a pozval mne do dílny v suterénu. Za půl hodinky jsem měl namontováno zcela nové schimano, kolo seřízené a mohl jsem pokračovat.

Nyní nastala chvilka napětí. Měl jsem u sebe pouze 150 SEK a nebyl jsem si jist, jestli budu schopen někde najít v době oslav otevřenou směnárnu. Mé obavy však byly zcela zbytečné. Mladík si řekl za novou přehazovačku včetně práce 100 SEK (cca 260 Kč). Zeptal jsem se raději ještě jednou v domnění, že jsem se musel přeslechnout. Mé zkušenosti z domácích servisů jsou přeci jen trochu jiné. U nás bych zaplatil víc už za samotnou práci. Mechanik mne ujistil, že jsem slyšel velice dobře, popřál mi šťastnou cestu a já se mohl s dobrým pocitem a dobrou náladou pustit do ulic, plných veselí. Hlavou mi táhla myšlenka, že už v tomto úvodu si naše dva národy porozuměly velice dobře a že pro mezinárodní festival bylo vybráno to správné město.


Varberg plný tance a hudby

Lapálie s rozbitým kolem a jeho opravou mi zabraly spoustu drahocenného času, část odpoledne jsem však přes to mohl věnovat focení souborů z různých částí světa. No a na pár „rozhovorů“, pokud se tomu tak dá při mých chabých, jazykových schopnostech říci, se také dostalo. Nemám bohužel tolik prostoru, abych zde mohl vyjádřit pocity lidí např. z thajského souboru „Thailändsk Dans“, albánských souborů „Kulturför. Marigona“, a „Kurdiska Folkdans“ středoamerického „El-Salvadoransk Dansgrupp“, severoamerického „Linesdance“ či domácích souborů v čele s partou mladých lidí z Göteborgu, vystupujících pod názvem „Grupptrummor“, tančících za rytmu svých obrovských bubnů ulicemi města a dalších a dalších. Nejspíš také dost komolím správné názvy souborů, ale záměrně je uvádím tak, jak byly uvedeny ve švédském programu.

Většina těchto lidí mi potvrdila mou domněnku. Jezdí po všech festivalech podobného zaměření, získávají nové kamarády a přátele po celém světě a je jim prostě dobře. I mně tady bylo moc dobře a přál bych každému, aby se mohl zúčastnit podobných setkání. Tužka, papír, popřípadě klacík a písek, mimika a gestikulace, to vše tvoří náznakovou řeč, která je mezi lidmi na celém světě stejná. Radost ze vzájemného porozumění a domluvy jsem zažil již před lety, když jsem se podobným způsobem domlouval s Indiány na brazilské řece Ceará. Rád jsem si tyto zkušenosti zopakoval

Vůdčím osobnostem všech světových mocností bych dal návštěvu takovýchto festivalů za naprostou povinnost.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/


Při cestě na sever po západním pobřeží Švédska se přesuneme z Falkenbergu do 25 km vzdáleného Varbergu.

Přístavní město Varberg vzniklo kolem pevnosti, jejíž nejstarší část pochází ze 13. století. Leží v regionu Halland, 85 km jižně od Göteborgu. Má cca 53.000 obyvatel. Od poloviny 11. století byl Halland dánskou provincií. Hrabě z Hallandu zastupoval dánský stát.

{{reklama()}}

V průběhu staletí patřil Halland a s ním i Varberg střídavě Dánsku a Švédsku. Ve 14. století pevnost ve Varbergu přešla do rukou švédského krále Magnuse Erikssona, který ji přestavěl na královský hrad a vytvořil z Varbergu mocenské centrum. Od konce třicetileté války v roce 1645 patří provincie Halland Švédsku.

Průmyslová revoluce 19. století a v průběhu 20. století přinesla rozvoj průmyslu, ve Varbergu byl přístav, loděnice a železnice přispěly k velkému rozvoji obchodu. Vyvážely se odtud hutní výrobky, kámen, ale i obilí a produkty zemědělské výroby. Byla zde i malá textilní továrna, výroba nábytku, rozvíjela se řemesla. Lázeňství začalo svou tradici ve Varbergu již před 180 lety. První veřejné lázně byly vybudovány v blízkosti přístavu r. 1822.


Krize 90-tých let 20. století utlumila průmyslový rozvoj, loděnice zmizely. Město se přeorientovalo hlavně na služby, rozvíjí se dále lázeňství, cestovní ruch, informatika. Město Varberg vybudovalo univerzitu pro vzdělávání odborných manažerů v cestovním ruchu a lázeňství a otevřelo ji v září 2003.

Velikou raritou Varbergu je rádiová stanice Grimeton. Byla postavena v letech 1922–24, jako první bezdrátová vysílačka pro transatlantickou komunikaci. V podstatě se jedná o šest ocelových stožárů s Alexandersonovým alternátorem. Přestože nebyla dlouho používána, dodnes zůstává funkční. Její existence byla velice významná v procesu vyvíjení telekomunikace obecně. Je na seznamu UNESCO.

Dnes je vamberská pevnost přístupná veřejnosti. Je zde historické muzeum, kavárna a restaurace, pořádají se zde slavnosti a výstavy.


Slavný zmrzlý muž „Oetzi“

Celé jedno křídlo ve druhém patře je uvolněno pro maketu ledovce s kopií zamrzlého a velice dobře zachovalého těla tohoto lovce z doby bronzové v životní velikosti, plátnům a obrazovkám, na kterých jsou promítány pravděpodobné, poslední chvilky jeho života a vědecké polemiky o důvodu a způsobu jeho usmrcení. Byl zastřelen šípem do zad před cca 3500 lety. Najdeme zde i jeho voskovou figurínu v plné zbroji, oděnou ve zvířecích kožišinách.

Současnost

Varberg má nádherné, travnaté pláže (zdejší nudistické pláže mají světovou popularitu) a je potěšitelné, jak je zde pamatováno i na nejlepší přátele člověka. Psi zde nejsou nevítanými návštěvníky, jak tomu bývá u našich přehrad, ale mají zde naopak všude modré cedule „psům vstup povolen“. Mohou si tady volně pobíhat, plavat a dovádět v přílivu a je radost se na ně dívat. Jsou zde evidentně šťastni.

Mořské pobřeží ve Varbergu je pro své vynikající povětrnostní podmínky využíváno také jachtaři. Jsou tady velké jachtařské kluby a snad každá rodina zde vlastní loď stejně, jako u nás auto.


Festival porozumění mezi národy

Má poslední návštěva tohoto zajímavého města byla věnována především festivalu porozumění mezi národy, který se zde konal 29. srpna 2009.

Předpokládal jsem, že město bude zcela plné a najít místo na zaparkování zabere spoustu času. Proto jsem nechal auto na velkém, záchytném parkovišti u dálnice, vyndal kolo, velký fotobatoh se stativem usadil na záda a vyrazil na cca dvanáctikilome­trovou cestu.

Po ujetí asi osmi km nastaly první komplikace. Sjížděl jsem z mírného, ale dlouhého kopce, tudíž jsem nešlapal a jen se tak kochal okolní krajinou. Na konci sjezdu jsem potřeboval šlápnout do pedálů a ouha! Cestou z kopce se mi zcela rozsypala přehazovačka a bylo mi jasné, že i kdybych se pomalu vrátil, součástky už nemám šanci dohledat.

Zpět k autu to už bylo daleko, nezbývalo mi nic jiného, než kolo dostrkat zbývající 4 km do města a pokusit se najít prodejnu kol, nebo servis.

První, velká cykloprodejna s příslušenstvím byla hned na kraji města a já si oddechl, že mám nepříjemné lapálie za sebou. Má radost však byla poněkud předčasná. Personál v prodejně byl sice velice ochotný a rád by mi pomohl, ale v sobotu byla v provozu pouze prodejna. Dílna byla zavřena a mechanici měli volno.


Nechal jsem si tedy vysvětlit adresy dvou dalších prodejen ve městě a po jejich návštěvě pomalu ztrácel naději na úspěšnost této výpravy. V obou následujících případech se situace opakovala… prodejny fungovaly, servisní dílny nikoliv.

Už jsem se pomalu smiřoval se skutečností, že budu muset nalézt místo, kde bych mohl kolo zanechat do mé příští návštěvy a zpět k autu se nějak dostat taxíkem. Zkusil jsem ještě poslední možnost a na náměstí, kde již byly slavnosti festivalu v plném proudu se zeptal postaršího cyklisty, zda by neporadil. Dobře jsem udělal.

Stařík mne poslal na druhý konec města, kde byl malý, soukromý cykloservis a v něm dva mladí, ochotní Švédové. S úsměvem vyslechly mé nářky, jeden z nich mávl rukou, kolo si hodil na rameno, prohodil „No Problem“ a pozval mne do dílny v suterénu. Za půl hodinky jsem měl namontováno zcela nové schimano, kolo seřízené a mohl jsem pokračovat.

Nyní nastala chvilka napětí. Měl jsem u sebe pouze 150 SEK a nebyl jsem si jist, jestli budu schopen někde najít v době oslav otevřenou směnárnu. Mé obavy však byly zcela zbytečné. Mladík si řekl za novou přehazovačku včetně práce 100 SEK (cca 260 Kč). Zeptal jsem se raději ještě jednou v domnění, že jsem se musel přeslechnout. Mé zkušenosti z domácích servisů jsou přeci jen trochu jiné. U nás bych zaplatil víc už za samotnou práci. Mechanik mne ujistil, že jsem slyšel velice dobře, popřál mi šťastnou cestu a já se mohl s dobrým pocitem a dobrou náladou pustit do ulic, plných veselí. Hlavou mi táhla myšlenka, že už v tomto úvodu si naše dva národy porozuměly velice dobře a že pro mezinárodní festival bylo vybráno to správné město.


Varberg plný tance a hudby

Lapálie s rozbitým kolem a jeho opravou mi zabraly spoustu drahocenného času, část odpoledne jsem však přes to mohl věnovat focení souborů z různých částí světa. No a na pár „rozhovorů“, pokud se tomu tak dá při mých chabých, jazykových schopnostech říci, se také dostalo. Nemám bohužel tolik prostoru, abych zde mohl vyjádřit pocity lidí např. z thajského souboru „Thailändsk Dans“, albánských souborů „Kulturför. Marigona“, a „Kurdiska Folkdans“ středoamerického „El-Salvadoransk Dansgrupp“, severoamerického „Linesdance“ či domácích souborů v čele s partou mladých lidí z Göteborgu, vystupujících pod názvem „Grupptrummor“, tančících za rytmu svých obrovských bubnů ulicemi města a dalších a dalších. Nejspíš také dost komolím správné názvy souborů, ale záměrně je uvádím tak, jak byly uvedeny ve švédském programu.

Většina těchto lidí mi potvrdila mou domněnku. Jezdí po všech festivalech podobného zaměření, získávají nové kamarády a přátele po celém světě a je jim prostě dobře. I mně tady bylo moc dobře a přál bych každému, aby se mohl zúčastnit podobných setkání. Tužka, papír, popřípadě klacík a písek, mimika a gestikulace, to vše tvoří náznakovou řeč, která je mezi lidmi na celém světě stejná. Radost ze vzájemného porozumění a domluvy jsem zažil již před lety, když jsem se podobným způsobem domlouval s Indiány na brazilské řece Ceará. Rád jsem si tyto zkušenosti zopakoval

Vůdčím osobnostem všech světových mocností bych dal návštěvu takovýchto festivalů za naprostou povinnost.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

Vánoce v egyptské poušti

Najít příjemné a romantické místo v drsném kamenito-písčitém
kraji je umění. Nemáme stromek a najít v obchodě ingredience pro
výtečnou štědrovečerní večeři je nemožné. Je 9 hodin večer,
zastavujeme mezi dunami kousek od resortů v Hurgadě. Okolí vůbec
nepřipomíná vánoční atmosféru, jsme trošku smutní a jsou znát známky
stezku po nazdobeném stromečku s vůní purpury, cukroví, bramborového
salátu a smaženého kapra.


Ze Sinaje jedeme částečně podél řeky Nil. Zelený přelidněný břeh, plný políček cukrové třtiny, palem, pomerančů a jiných dozrávajících citrusů, arašíd, ostatní zeleniny a krmení pro osly vůbec nenapovídá, že je prosinec, vánoční atmosféru nám připomínají jen smsky z domova a zprávy a fotky na internetu. I když je zima, stále je dost teplo, nikde žádný stromek, žádná vánoční výzdoba, žádné předvánoční nákupní bláznění. Egypťané jsou muslimové a ty vzhledem ke svému náboženství Vánoce neslaví, jen turistické resorty se blýskají různobarevnými ozdobami, aby se turisté cítili opravdu vánočně. Stáčíme se zpět k pobřeží, Štědrý den se kvapem blíží a my stále stojíme na cestě.

{{reklama()}}

Copak ten Ježíšek asi přinese?

Najít příjemné a romantické místo v drsném kamenito-písčitém kraji je umění. Nemáme stromek a najít v obchodě ingredience pro výtečnou štědrovečerní večeři je nemožné. Je 9 hodin večer, zastavujeme mezi dunami kousek od resortů v Hurgadě. Okolí vůbec nepřipomíná vánoční atmosféru, jsme trošku smutní a jsou znát známky stezku po nazdobeném stromečku s vůní purpury, cukroví, bramborového salátu a smaženého kapra. Hmmm. Je pozdě, dáváme si rychlou jednoduchou večeři a jdeme spát.

Je 26. Dhu I-Hidjdja 1429, první svátek vánoční. Špatně! Buď je 26. Dhu I-Hidjdja 1429 a normální běžný den, nebo je první svátek vánoční a 25. prosince 2008. Vybíráme si raději ten svátek vánoční a jdeme užít atmosféry právě do jednoho z těch nazdobených resortů v Hurgadě. Z tašek hrabeme to nejlepší oblečení, abychom trochu zapadli mezi svátečně vystrojené osazenstvo. Výbornou večeří evropského stylu na nazdobených bufetových stolech pod ozdobenými větvičkami umělého smrčku si plníme vyhladovělá bříška a potápíme se do příjemné konverzace s naším kamarádem barmanem Moustafou, který si nás pamatoval z našeho krátkého pobytu v resortu s Reného sestrou, míchá nám pár výtečných koktejlů, které nám pomohou přežít zábavné karaoke vánočních koled.


Pod virtuální vánoční stromek si nadělujeme několik ponorů do dalších úžasných míst Rudého moře v Hurgadě, voda je trochu chladnější a potápění organizovaná z resortů jsou určitě noční můrou milovníků a ochránců podmořského světa. Představte si 10 až 20 lodí na jednom místě, počet záleží na sezóně, na každé lodi 7–10 lidí, někteří certifikovaní potápěči, ale někteří jen na prvním ponoru, všichni naskáčou do vody a neohrabaně se mrskají jako ryba, která právě polkla návnadu, být moréna či želva, také by se mi to moc nelíbilo a radši bych odplavala na jiné klidnější místo. I přesto, že zůstalo jen to, co nemohlo odplavat, si užíváme nádherného ticha mezi korálovými stěnami, ostrůvky a věžemi.

Jedeme cik cak, přes noční návštěvu Karnaku, Údolí králů a královen, Memnonovy kolosy zpět na pobřeží do El Quseir využít druhou polovinu nadílky. Počasí moc nepřeje, je celkem silný proud, tak se potápíme jen dvakrát a okružní podvodní cestou se prozatím loučíme s potápěním. V El Quseir dokupujeme zásoby a dáváme si kávu v malé místní kavárničce, kterou vlastní mladý Nubien Makram. Při odjezdu se zapovídáváme se dvěma Švýcary Brigitte a Chris, kteří jsou na okružní cestě Egyptem. Oba potápěči, oba žijící v Sharm el Sheik na Sinaji.


My se tu potápíme a brázdíme prašné cesty, zatímco v mešitách se slaví muslimský Nový rok – Maal Hijra. Dle islámského kalendáře Nový rok připadá na první den Muharram (první měsíc muslimského kalendáře), v našem roce 2008 je to 29. prosince. Má připomenout muslimům pouť – Hijra – Proroka Muhammada z Mekky do Mediny. Neprobíhají oslavy, na které jsme zvyklí, proto ani neregistrujeme, že nějaký se tu nějaký Nový rok slaví. Celý den slaví motlitbami, návštěvou mešity a zamýšlením se nad vlastním životem.

Sledujte další díly v seriálu Afrikou od severu k jihu!

S egyptskou vodkou do nového roku

Směr Aswan je přerušen. V Marsa Alam pípá telefon, což mění plán. Jedeme kamsi na jih a u vysušené nafukovací ryby z hlavní cesty odbočujeme na pěkné odlehlé závětrné místečko na pláži, kde Brigitte a Chris už začali přípravu na velkou Silvestrovskou noc. Renda s Chrisem rozdělávají oheň, okolo pokládají koberce, staví zástěnu proti větru. Společně si vaříme „zeleninový plný hrnec“, restované chobotničky, brambor a chlazené pivečko. Prostíráme talířky, mističky, skleničky a plné hrnce. Vše je připraveno. Sedíme a vychutnáváme si poslední věčeři dalšího krásného roku. Do Nového roku se za zvuku vln tříštících se o útesy propovídáváme při sklence vodky s kolou, kterou jsme pořídili v obchodě s alkoholem, jenž najdete pouze v městečkách s přívalem turistů. Novoroční ráno je teplé a prosluněné, obloha jasně modrá, jen nám je trochu hůř ;o). Jsme jedni z mála, kdo oslavuje. Loučíme se a pokračujeme směr Aswan, odkud se na nějaké kocábce máme přeplavit do největší země černého kontinentu.


U mrtvého velblouda

Trajekt volný není, zůstáme tedy v okolí Aswanské přehrady a několik dní prohlížíme okolí. To je náhoda! Brigitte a Chris jsou tu také, potkáváme se na trhu. Sraz a relax v kempu „U mrtvého velblouda“ (není to normální kemp, je to jen pěkné místo v poušti, název vznikl díky vyschlé mrtvole velblouda v blízkosti tábořiště). Ještě by to chtělo nějakou historickou památku nakonec.

Brzy ráno, připravení na cestu, čekáme na velkém parkovišti, až se sjedou všechny autobusy plný turistů a konečně vyrazíme na několikahodinový výlet kolem přehrady směr Súdánské hranice – Abu Simbel, Ramsesův chrám, který byl z důvodu postavení přehrady a zatopení údolí na toto místo přesunut francouzskými archeology, k zachování historické památky. Povinný je konvoj s policejním dohledem, který nenechá z hlavní silnice nikoho uhnout, nenechali nás ani odbočit k dalším dvěma chrámům, které jsou po cestě. Abu Simbel je permanentně plný celý den, rozhodujeme se počkat do rána a navštívit ho za východu slunce. Kempujeme na velkém parkovišti, nikam jinam nás totiž nepouští a ráno už v 5 hodin nás budí rachocesní prvních autobusů. A pak další a další a další… Zástupy turistů naplní cestičku do chrámu a my ztrácíme chuť na návštěvu. Necháváme všechny zase odjet a okolo oběda se jen René s Chrisem vydají na prohlídku.


Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web www.ourwildjou­rney.com, Andrea Kaucká, 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer, 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig.

Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.

Smuteční obřad


Je neděle, vor, v pravém slova smyslu, je připraven k naložení. Spolu s nějakými balíky, bednami, lednicemi, nábytkem, ovocem a zeleninou, potravinami a autodíly namačkají i čtyři terénní auta. Po několika hodinách podivná kocábka s nezdravě znějícím motorem opouští břehy Egypta. V hlavě nám leží otázka, zdali vůbec tento stroj zvaný trajekt do cíle dojede, my najdeme naše příbytky v provozuschopném stavu, nebo je to smuteční rozloučení a auta budou součástí pokladů, které potápěčům nabízí Aswanská přehrada. No uvidíme…


Ze Sinaje jedeme částečně podél řeky Nil. Zelený přelidněný břeh, plný políček cukrové třtiny, palem, pomerančů a jiných dozrávajících citrusů, arašíd, ostatní zeleniny a krmení pro osly vůbec nenapovídá, že je prosinec, vánoční atmosféru nám připomínají jen smsky z domova a zprávy a fotky na internetu. I když je zima, stále je dost teplo, nikde žádný stromek, žádná vánoční výzdoba, žádné předvánoční nákupní bláznění. Egypťané jsou muslimové a ty vzhledem ke svému náboženství Vánoce neslaví, jen turistické resorty se blýskají různobarevnými ozdobami, aby se turisté cítili opravdu vánočně. Stáčíme se zpět k pobřeží, Štědrý den se kvapem blíží a my stále stojíme na cestě.

{{reklama()}}

Copak ten Ježíšek asi přinese?

Najít příjemné a romantické místo v drsném kamenito-písčitém kraji je umění. Nemáme stromek a najít v obchodě ingredience pro výtečnou štědrovečerní večeři je nemožné. Je 9 hodin večer, zastavujeme mezi dunami kousek od resortů v Hurgadě. Okolí vůbec nepřipomíná vánoční atmosféru, jsme trošku smutní a jsou znát známky stezku po nazdobeném stromečku s vůní purpury, cukroví, bramborového salátu a smaženého kapra. Hmmm. Je pozdě, dáváme si rychlou jednoduchou večeři a jdeme spát.

Je 26. Dhu I-Hidjdja 1429, první svátek vánoční. Špatně! Buď je 26. Dhu I-Hidjdja 1429 a normální běžný den, nebo je první svátek vánoční a 25. prosince 2008. Vybíráme si raději ten svátek vánoční a jdeme užít atmosféry právě do jednoho z těch nazdobených resortů v Hurgadě. Z tašek hrabeme to nejlepší oblečení, abychom trochu zapadli mezi svátečně vystrojené osazenstvo. Výbornou večeří evropského stylu na nazdobených bufetových stolech pod ozdobenými větvičkami umělého smrčku si plníme vyhladovělá bříška a potápíme se do příjemné konverzace s naším kamarádem barmanem Moustafou, který si nás pamatoval z našeho krátkého pobytu v resortu s Reného sestrou, míchá nám pár výtečných koktejlů, které nám pomohou přežít zábavné karaoke vánočních koled.


Pod virtuální vánoční stromek si nadělujeme několik ponorů do dalších úžasných míst Rudého moře v Hurgadě, voda je trochu chladnější a potápění organizovaná z resortů jsou určitě noční můrou milovníků a ochránců podmořského světa. Představte si 10 až 20 lodí na jednom místě, počet záleží na sezóně, na každé lodi 7–10 lidí, někteří certifikovaní potápěči, ale někteří jen na prvním ponoru, všichni naskáčou do vody a neohrabaně se mrskají jako ryba, která právě polkla návnadu, být moréna či želva, také by se mi to moc nelíbilo a radši bych odplavala na jiné klidnější místo. I přesto, že zůstalo jen to, co nemohlo odplavat, si užíváme nádherného ticha mezi korálovými stěnami, ostrůvky a věžemi.

Jedeme cik cak, přes noční návštěvu Karnaku, Údolí králů a královen, Memnonovy kolosy zpět na pobřeží do El Quseir využít druhou polovinu nadílky. Počasí moc nepřeje, je celkem silný proud, tak se potápíme jen dvakrát a okružní podvodní cestou se prozatím loučíme s potápěním. V El Quseir dokupujeme zásoby a dáváme si kávu v malé místní kavárničce, kterou vlastní mladý Nubien Makram. Při odjezdu se zapovídáváme se dvěma Švýcary Brigitte a Chris, kteří jsou na okružní cestě Egyptem. Oba potápěči, oba žijící v Sharm el Sheik na Sinaji.


My se tu potápíme a brázdíme prašné cesty, zatímco v mešitách se slaví muslimský Nový rok – Maal Hijra. Dle islámského kalendáře Nový rok připadá na první den Muharram (první měsíc muslimského kalendáře), v našem roce 2008 je to 29. prosince. Má připomenout muslimům pouť – Hijra – Proroka Muhammada z Mekky do Mediny. Neprobíhají oslavy, na které jsme zvyklí, proto ani neregistrujeme, že nějaký se tu nějaký Nový rok slaví. Celý den slaví motlitbami, návštěvou mešity a zamýšlením se nad vlastním životem.

Sledujte další díly v seriálu Afrikou od severu k jihu!

S egyptskou vodkou do nového roku

Směr Aswan je přerušen. V Marsa Alam pípá telefon, což mění plán. Jedeme kamsi na jih a u vysušené nafukovací ryby z hlavní cesty odbočujeme na pěkné odlehlé závětrné místečko na pláži, kde Brigitte a Chris už začali přípravu na velkou Silvestrovskou noc. Renda s Chrisem rozdělávají oheň, okolo pokládají koberce, staví zástěnu proti větru. Společně si vaříme „zeleninový plný hrnec“, restované chobotničky, brambor a chlazené pivečko. Prostíráme talířky, mističky, skleničky a plné hrnce. Vše je připraveno. Sedíme a vychutnáváme si poslední věčeři dalšího krásného roku. Do Nového roku se za zvuku vln tříštících se o útesy propovídáváme při sklence vodky s kolou, kterou jsme pořídili v obchodě s alkoholem, jenž najdete pouze v městečkách s přívalem turistů. Novoroční ráno je teplé a prosluněné, obloha jasně modrá, jen nám je trochu hůř ;o). Jsme jedni z mála, kdo oslavuje. Loučíme se a pokračujeme směr Aswan, odkud se na nějaké kocábce máme přeplavit do největší země černého kontinentu.


U mrtvého velblouda

Trajekt volný není, zůstáme tedy v okolí Aswanské přehrady a několik dní prohlížíme okolí. To je náhoda! Brigitte a Chris jsou tu také, potkáváme se na trhu. Sraz a relax v kempu „U mrtvého velblouda“ (není to normální kemp, je to jen pěkné místo v poušti, název vznikl díky vyschlé mrtvole velblouda v blízkosti tábořiště). Ještě by to chtělo nějakou historickou památku nakonec.

Brzy ráno, připravení na cestu, čekáme na velkém parkovišti, až se sjedou všechny autobusy plný turistů a konečně vyrazíme na několikahodinový výlet kolem přehrady směr Súdánské hranice – Abu Simbel, Ramsesův chrám, který byl z důvodu postavení přehrady a zatopení údolí na toto místo přesunut francouzskými archeology, k zachování historické památky. Povinný je konvoj s policejním dohledem, který nenechá z hlavní silnice nikoho uhnout, nenechali nás ani odbočit k dalším dvěma chrámům, které jsou po cestě. Abu Simbel je permanentně plný celý den, rozhodujeme se počkat do rána a navštívit ho za východu slunce. Kempujeme na velkém parkovišti, nikam jinam nás totiž nepouští a ráno už v 5 hodin nás budí rachocesní prvních autobusů. A pak další a další a další… Zástupy turistů naplní cestičku do chrámu a my ztrácíme chuť na návštěvu. Necháváme všechny zase odjet a okolo oběda se jen René s Chrisem vydají na prohlídku.


Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web www.ourwildjou­rney.com, Andrea Kaucká, 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer, 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig.

Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.

Smuteční obřad


Je neděle, vor, v pravém slova smyslu, je připraven k naložení. Spolu s nějakými balíky, bednami, lednicemi, nábytkem, ovocem a zeleninou, potravinami a autodíly namačkají i čtyři terénní auta. Po několika hodinách podivná kocábka s nezdravě znějícím motorem opouští břehy Egypta. V hlavě nám leží otázka, zdali vůbec tento stroj zvaný trajekt do cíle dojede, my najdeme naše příbytky v provozuschopném stavu, nebo je to smuteční rozloučení a auta budou součástí pokladů, které potápěčům nabízí Aswanská přehrada. No uvidíme…

Přístavní město Helsingborg

Po prohlídce Trelleborgu přeskočím několik velice zajímavých měst,
jako je např. Malmö, Lanskrona apod. (k těm se vrátím později) a
podíváme se do dalšího, krásného a historicky zajímavého, přístavního
města Helsingborg.

Po prohlídce Trelleborgu přeskočím několik velice zajímavých měst, jako je např. Malmö, Lanskrona apod. (k těm se vrátím později) a podíváme se do dalšího, krásného a historicky zajímavého, přístavního města Helsingborg.


Historie

Helsingborg je jedno z nejstarších Švédských měst. Oficiálně se datuje k 21. květnu 1085. Leží v nejužším místě Sund, pouhé 4 km od Dánského ostrova Sjælland. Dlouho byl klíčovým místem pro Dánsko, které kontrolovalo až do roku 1658 oba břehy průlivu. Od roku 1429 Dánsko vybíralo poplatek od všech lodí, které tudy projížděly. Peníze pocházející z mýtného tvořily důležitou část příjmů Dánské Koruny.

Při švédsko-dánské válce v letech 1657–1658 vyhrál jih skandinávského poloostrova Charles X Gustav. Dánové se však ještě toto strategické území několikrát snažili dobýt. Naposledy v roce 1710. Až do poloviny 19. století byl Helsingborg jen malé městečko s maximálně 4.000 obyvatel. Od roku 1850 se však stal jedním z nejrychleji rostoucích měst ve Švédsku. V roce 1890 měl již 20.000 obyvatel a v roce 1930 to bylo téměř 56.000. Dnes má město již přes 100.000 obyvatel. Od roku 1892 spojují Švédsko s Dánskem trajekty.


U poslední války a švédského, konečného vítězství u Helsingborgu, bych rád připomenul velké zásluhy hraběte Magnuse Stenbocka. Jeho socha na koni v nadživotní velikosti stojí před zdejší, neogotickou radnicí Rådhuset. Na přiloženém snímku s restaurovanými pozůstatky původního hradu a věží pevnosti KÄRNAN v pozadí.

Hrabě Magnus Stenbock (*1664-†1717)

Magnus Stenbock vstoupil v roce 1688 do nizozemského vojska a bojoval pod markrabětem Ludvíkem Badenským proti Francouzům.


R. 1697 přešel jako plukovník do švédské armády, vyznamenal se pod Karlem XII. u Narvy (1700) a zúčastnil se výpravy proti Augustu Saskému. R. 1706 byl jmenován guvernérem ve Skane.

Po porážce Karla XII. u Poltavy napadl Skane (jižní region, kam patří i Helsingborg), dánský král Bedřich IV.

Stenbock měl za úkol chránit zemi s vojskem chatrně oděným i vyzbrojeným, v pevnostech bez jakéhokoliv spojení a zcela bez zásob. Povolal tehdy do zbraně 16.000 sedláků a u Helsingborgu Dány r. 1710 porazil a donutil je opustit Švédsko.

V roce 1712 vtrhl do Německa, osvobodil obležený Stralsund, porazil Dány u Gadebusche, vypudil je z Brém i Verdenu, spálil Altonu a přezimoval v Holštýnsku. Tady byl Dány, Rusy a Sasy roku 1713 obklíčen, sevřen v pevnosti Töningen a donucen vzdát se s celým svým vojskem. Jako zajatec byl odvezen do Kodaně, kde r. 1717 zemřel. Později byl jmenován polním maršálem In memoriam.


Stál jsem dlouho před jeho sochou a nechával se ve fantazii přenést do doby před téměř třemi sty lety. Historicky bezpochyby zajímavá éra, ale žít bych v ní nechtěl.

KÄRNAN

Chystám se vystoupit po schodech k dalšímu klenotu Helsingborgu, věži Kärnan, která se dochovala jako jediný pozůstatek středověkého hradu, který jinak švédsko-dánským válečným výbojům padl zcela za oběť.


Pod krásnými, dominantně se tyčícími hradbami, je řada stojanů na kola. Nechávám zde tedy svou oprýskanou, ale velice praktickou skládačku a hledám zámek. Musel jsem se však trošku zastydět za své uvažování cizince, zvyklého ze své země na skutečnost, že to co nezamknu, bude mi nepochybně ukradeno. Směrem ke schodům stojí celá řada dalších stojanů, v nichž čekalo na své majitele cca 50 kol různých typů a kvalit, ale ani jedno nebylo zamčeno. Švédové nekradou, tudíž ani nepředpokládají, že mohou krást druzí. Kdo zná Švédsko a mentalitu jeho obyvatelstva delší dobu, ví dobře, že ještě před pár lety jste zde mohli opravdu klidně nechat ležet batoh, či peněženku třeba na lavičce. Když jste se vrátili druhý den, bylo vše na svém místě.

Poslední dobou, vlivem otevření hranic a velkého přílivu obyvatel bulharské, rumunské, polské a bohužel i české národnosti, se tato situace velice mění. I zde již dochází k prořezání plachet nákladních automobilů, odcizení zboží atd. Nikdy to však není práce domácích obyvatel.


Nechávám tedy kolo ve stojanu neuzamčené a stoupám nahoru, na hradby. Pohled na město a na přístav je nezapomenutelným zážitkem a každému jej doporučuji. Trajekty, pomalu vplouvající do přístavu, barevně pestré, probleskující majáky, udržované střechy domů i pěkně řešené náměstí Stortorget, to vše ve vás nechává příjemný pocit z pohledu na město, postavené s velkým citem a smyslem pro pořádek.


Samotná věž KÄRNAN ve středu hradního opevnění z r. 1310, tvořila nedobytnou pevnost. Tvoří ji pět obranných podlaží + vrchní terasa, které jsou propojeny úzkým, točitým schodištěm se 146 schody. Tyčí se 71m nad přístavem a je z ní nádherný pohled na město a široké okolí. Její interiér od té doby nedoznal větších změn. Nachází se tu středověká kuchyně a kaple a před věží terasa krále Oscara II. Za pěkného počasí je krásně udržovaný park, obklopující věž a sahající až k okraji vysokého opevnění přímo stvořen pro relaxaci a příjemný odpočinek s panoramatickým výhledem na celé město. Strávil jsem zde focením a sbíráním informací celé dopoledne.

Původně jsem chtěl ještě zajet nafotit zámek Sofiero s jeho nádherným parkem a oranžerií. Emocionální zážitek z těchto míst byl však tak silný, že jsem zde raději zůstal až do večera a přejezd k zámku, ležícím na druhém konci města nechal až na příští den.

SOFIERO

Další, krásný podvečer v Helsigborgu. Sedám na kolo a vyrážím spáchat reportáž na zámku Sofiero, cca 7 km severně od švédského Helsingborgu, na pobřeží Oresundu. Nechal jej vybudovat v r. 1864 Oscar II. a později ho předal jako svatební dar Gustavu VI. Adolfovi. Dlouho sloužil jako královské letní sídlo švédským panovníkům.


Dorazil jsem sem k zámecké bráně v 18 hod. a právě zavírali nádherný park, přístupný veřejnosti za 60 SK. To se mi přesně hodilo. Ochotný vrátný mě po předložení novinářského průkazu opět vpustil dovnitř, ukázal mi dotykové čidlo, abych se později mohl dostat ven a já měl celou, nádhernou zahradu a oranžerii k dispozici jen pro sebe.

Byl to zvláštní, velice příjemný pocit. Absolutní ticho, jen štěbetání ptactva a zurčení fontán. Procházím nikým nerušen s fotoaparátem a stativem přes rameno celým parkem vzrostlých stromů, oranžerií s rozkvetlými záhony a stromky obsypanými plody a večerní slunce mi dopřává krásné světlo a stíny pro focení. Vdechuji zhluboka vůni květin a fantazie pracuje na plné obrátky. Vidím krásně oblečené komtesy se slunečníky, posedávající na lavičkách a děti v dobových šatičkách, hrající si u udržovaných jezírek. Opodál si zase představuji pány z „vyšších kruhů“, procházející se po upravených cestách a zasvěceně hovořící o politické situaci, či o obchodu. A mezi tím vším zahradníky a jejich mistrovskou práci.


To už ale zabočuji do nitra své romantické duše snílka a fantasty, daleko od současné reality. Dnes již zámek královská rodina nevyužívá. Je plně k dispozici veřejnosti a každému, kdo tuto část Švédska navštíví jeho prohlídku, vřele doporučuji.

Turistické zajímavosti v centru

Dalším skvostem historické tváře Helsingborgu je cihlový kostel Mariakyrkan z 15. století (původně stavba z 12. století, dnešní podobu získala v r. 1450) s impozantním interiérem. Moderní architekturu naopak reprezentuje budova domu kultury Dunkers Kulturhaus. V tomto kulturním domě, fungujícím teprve šestým rokem, lze navštívit muzea, posedět v restauraci nebo zajít na koncert. Jednotlivé budovy ve středu města jsou ze 14. –17.stolletí, jako např. v ulici Norra Storgatan Gamlegård (č. 9), Henckelska gård (č. 12, starý kupecký dům se dvorem), dům Jacob-Hansena z r. 1641, před nímž je studna, připomínající slavného astronoma Tycho de Brahe, který tu po určitou dobu žil.


K pozoruhodnostem města patří i Sjofartsmonu­mentet (pomník plavby) od švédského sochaře Carl Millese, postavený bezprostředně u moře na náměstí Hamntorg, (původně stavba z 12. stol., dnešní podoba z r. 1450). Městské muzeum (Stadsmuseum) zahrnuje kulturně historické sbírky. Řada parků (Slottshagen, Pålsjoskog, městský park s osvětlenou fontánou), rekreační místo Fredriksdal s divadlem. Na jihu ve vilové čtvrti léčivé zřídlo Ramlosa halsobrunn objevené r. 1707

Průmysl

Helsingborg je hlavní centrum obchodu a dopravy. Tři přepravní společnosti dopravují osoby a náklad ze Švédska od Dánska 24 hodin denně. Společnost IKEA má mezinárodní korporační ředitelství v Helsingborgu. Vyrábí se zde nikotinové žvýkačky Nicorette. Plní se zde také minerální voda Ramlösa v Ramlösa Brunn, což je jižní předměstí města.

Tolik o Helsingborgu, příště se přesuneme na této trase, kterou bych vás chtěl postupně zavést až k hranicím s Norskem do města Falkenberg.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

Po prohlídce Trelleborgu přeskočím několik velice zajímavých měst, jako je např. Malmö, Lanskrona apod. (k těm se vrátím později) a podíváme se do dalšího, krásného a historicky zajímavého, přístavního města Helsingborg.


Historie

Helsingborg je jedno z nejstarších Švédských měst. Oficiálně se datuje k 21. květnu 1085. Leží v nejužším místě Sund, pouhé 4 km od Dánského ostrova Sjælland. Dlouho byl klíčovým místem pro Dánsko, které kontrolovalo až do roku 1658 oba břehy průlivu. Od roku 1429 Dánsko vybíralo poplatek od všech lodí, které tudy projížděly. Peníze pocházející z mýtného tvořily důležitou část příjmů Dánské Koruny.

Při švédsko-dánské válce v letech 1657–1658 vyhrál jih skandinávského poloostrova Charles X Gustav. Dánové se však ještě toto strategické území několikrát snažili dobýt. Naposledy v roce 1710. Až do poloviny 19. století byl Helsingborg jen malé městečko s maximálně 4.000 obyvatel. Od roku 1850 se však stal jedním z nejrychleji rostoucích měst ve Švédsku. V roce 1890 měl již 20.000 obyvatel a v roce 1930 to bylo téměř 56.000. Dnes má město již přes 100.000 obyvatel. Od roku 1892 spojují Švédsko s Dánskem trajekty.


U poslední války a švédského, konečného vítězství u Helsingborgu, bych rád připomenul velké zásluhy hraběte Magnuse Stenbocka. Jeho socha na koni v nadživotní velikosti stojí před zdejší, neogotickou radnicí Rådhuset. Na přiloženém snímku s restaurovanými pozůstatky původního hradu a věží pevnosti KÄRNAN v pozadí.

Hrabě Magnus Stenbock (*1664-†1717)

Magnus Stenbock vstoupil v roce 1688 do nizozemského vojska a bojoval pod markrabětem Ludvíkem Badenským proti Francouzům.


R. 1697 přešel jako plukovník do švédské armády, vyznamenal se pod Karlem XII. u Narvy (1700) a zúčastnil se výpravy proti Augustu Saskému. R. 1706 byl jmenován guvernérem ve Skane.

Po porážce Karla XII. u Poltavy napadl Skane (jižní region, kam patří i Helsingborg), dánský král Bedřich IV.

Stenbock měl za úkol chránit zemi s vojskem chatrně oděným i vyzbrojeným, v pevnostech bez jakéhokoliv spojení a zcela bez zásob. Povolal tehdy do zbraně 16.000 sedláků a u Helsingborgu Dány r. 1710 porazil a donutil je opustit Švédsko.

V roce 1712 vtrhl do Německa, osvobodil obležený Stralsund, porazil Dány u Gadebusche, vypudil je z Brém i Verdenu, spálil Altonu a přezimoval v Holštýnsku. Tady byl Dány, Rusy a Sasy roku 1713 obklíčen, sevřen v pevnosti Töningen a donucen vzdát se s celým svým vojskem. Jako zajatec byl odvezen do Kodaně, kde r. 1717 zemřel. Později byl jmenován polním maršálem In memoriam.


Stál jsem dlouho před jeho sochou a nechával se ve fantazii přenést do doby před téměř třemi sty lety. Historicky bezpochyby zajímavá éra, ale žít bych v ní nechtěl.

KÄRNAN

Chystám se vystoupit po schodech k dalšímu klenotu Helsingborgu, věži Kärnan, která se dochovala jako jediný pozůstatek středověkého hradu, který jinak švédsko-dánským válečným výbojům padl zcela za oběť.


Pod krásnými, dominantně se tyčícími hradbami, je řada stojanů na kola. Nechávám zde tedy svou oprýskanou, ale velice praktickou skládačku a hledám zámek. Musel jsem se však trošku zastydět za své uvažování cizince, zvyklého ze své země na skutečnost, že to co nezamknu, bude mi nepochybně ukradeno. Směrem ke schodům stojí celá řada dalších stojanů, v nichž čekalo na své majitele cca 50 kol různých typů a kvalit, ale ani jedno nebylo zamčeno. Švédové nekradou, tudíž ani nepředpokládají, že mohou krást druzí. Kdo zná Švédsko a mentalitu jeho obyvatelstva delší dobu, ví dobře, že ještě před pár lety jste zde mohli opravdu klidně nechat ležet batoh, či peněženku třeba na lavičce. Když jste se vrátili druhý den, bylo vše na svém místě.

Poslední dobou, vlivem otevření hranic a velkého přílivu obyvatel bulharské, rumunské, polské a bohužel i české národnosti, se tato situace velice mění. I zde již dochází k prořezání plachet nákladních automobilů, odcizení zboží atd. Nikdy to však není práce domácích obyvatel.


Nechávám tedy kolo ve stojanu neuzamčené a stoupám nahoru, na hradby. Pohled na město a na přístav je nezapomenutelným zážitkem a každému jej doporučuji. Trajekty, pomalu vplouvající do přístavu, barevně pestré, probleskující majáky, udržované střechy domů i pěkně řešené náměstí Stortorget, to vše ve vás nechává příjemný pocit z pohledu na město, postavené s velkým citem a smyslem pro pořádek.


Samotná věž KÄRNAN ve středu hradního opevnění z r. 1310, tvořila nedobytnou pevnost. Tvoří ji pět obranných podlaží + vrchní terasa, které jsou propojeny úzkým, točitým schodištěm se 146 schody. Tyčí se 71m nad přístavem a je z ní nádherný pohled na město a široké okolí. Její interiér od té doby nedoznal větších změn. Nachází se tu středověká kuchyně a kaple a před věží terasa krále Oscara II. Za pěkného počasí je krásně udržovaný park, obklopující věž a sahající až k okraji vysokého opevnění přímo stvořen pro relaxaci a příjemný odpočinek s panoramatickým výhledem na celé město. Strávil jsem zde focením a sbíráním informací celé dopoledne.

Původně jsem chtěl ještě zajet nafotit zámek Sofiero s jeho nádherným parkem a oranžerií. Emocionální zážitek z těchto míst byl však tak silný, že jsem zde raději zůstal až do večera a přejezd k zámku, ležícím na druhém konci města nechal až na příští den.

SOFIERO

Další, krásný podvečer v Helsigborgu. Sedám na kolo a vyrážím spáchat reportáž na zámku Sofiero, cca 7 km severně od švédského Helsingborgu, na pobřeží Oresundu. Nechal jej vybudovat v r. 1864 Oscar II. a později ho předal jako svatební dar Gustavu VI. Adolfovi. Dlouho sloužil jako královské letní sídlo švédským panovníkům.


Dorazil jsem sem k zámecké bráně v 18 hod. a právě zavírali nádherný park, přístupný veřejnosti za 60 SK. To se mi přesně hodilo. Ochotný vrátný mě po předložení novinářského průkazu opět vpustil dovnitř, ukázal mi dotykové čidlo, abych se později mohl dostat ven a já měl celou, nádhernou zahradu a oranžerii k dispozici jen pro sebe.

Byl to zvláštní, velice příjemný pocit. Absolutní ticho, jen štěbetání ptactva a zurčení fontán. Procházím nikým nerušen s fotoaparátem a stativem přes rameno celým parkem vzrostlých stromů, oranžerií s rozkvetlými záhony a stromky obsypanými plody a večerní slunce mi dopřává krásné světlo a stíny pro focení. Vdechuji zhluboka vůni květin a fantazie pracuje na plné obrátky. Vidím krásně oblečené komtesy se slunečníky, posedávající na lavičkách a děti v dobových šatičkách, hrající si u udržovaných jezírek. Opodál si zase představuji pány z „vyšších kruhů“, procházející se po upravených cestách a zasvěceně hovořící o politické situaci, či o obchodu. A mezi tím vším zahradníky a jejich mistrovskou práci.


To už ale zabočuji do nitra své romantické duše snílka a fantasty, daleko od současné reality. Dnes již zámek královská rodina nevyužívá. Je plně k dispozici veřejnosti a každému, kdo tuto část Švédska navštíví jeho prohlídku, vřele doporučuji.

Turistické zajímavosti v centru

Dalším skvostem historické tváře Helsingborgu je cihlový kostel Mariakyrkan z 15. století (původně stavba z 12. století, dnešní podobu získala v r. 1450) s impozantním interiérem. Moderní architekturu naopak reprezentuje budova domu kultury Dunkers Kulturhaus. V tomto kulturním domě, fungujícím teprve šestým rokem, lze navštívit muzea, posedět v restauraci nebo zajít na koncert. Jednotlivé budovy ve středu města jsou ze 14. –17.stolletí, jako např. v ulici Norra Storgatan Gamlegård (č. 9), Henckelska gård (č. 12, starý kupecký dům se dvorem), dům Jacob-Hansena z r. 1641, před nímž je studna, připomínající slavného astronoma Tycho de Brahe, který tu po určitou dobu žil.


K pozoruhodnostem města patří i Sjofartsmonu­mentet (pomník plavby) od švédského sochaře Carl Millese, postavený bezprostředně u moře na náměstí Hamntorg, (původně stavba z 12. stol., dnešní podoba z r. 1450). Městské muzeum (Stadsmuseum) zahrnuje kulturně historické sbírky. Řada parků (Slottshagen, Pålsjoskog, městský park s osvětlenou fontánou), rekreační místo Fredriksdal s divadlem. Na jihu ve vilové čtvrti léčivé zřídlo Ramlosa halsobrunn objevené r. 1707

Průmysl

Helsingborg je hlavní centrum obchodu a dopravy. Tři přepravní společnosti dopravují osoby a náklad ze Švédska od Dánska 24 hodin denně. Společnost IKEA má mezinárodní korporační ředitelství v Helsingborgu. Vyrábí se zde nikotinové žvýkačky Nicorette. Plní se zde také minerální voda Ramlösa v Ramlösa Brunn, což je jižní předměstí města.

Tolik o Helsingborgu, příště se přesuneme na této trase, kterou bych vás chtěl postupně zavést až k hranicím s Norskem do města Falkenberg.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

Surfing in the rain

Vystupuji z autobusu, loučím se s Marcosem, šedesátníkem,
který mi celou cestu vyprávěl, jak skvělé časy to byly za revoluce
v Nicaragui a jak těžké časy to jsou v půjčovně bicyklů
v Puerto Viejo, na karibském pobřeží Kostariky.


Omlouvám se za anglický název, ale raději parafrázuji „dancing in the rain“ než „kapkama se proplétám“. A jiný písničky o dešti mě zrovna nenapadají. A déšť byl to, čeho se mi v Karibiku dostalo plnými doušky. Žádné velké překvápko, v období dešťů.

Vystupuji z autobusu, loučím se s Marcosem, šedesátníkem, který mi celou cestu vyprávěl, jak skvělé časy to byly za revoluce v Nicaragui a jak těžké časy to jsou v půjčovně bicyklů v Puerto Viejo, na karibském pobřeží Kostariky. Slibuji mu, že se další den stavím pro kolo. Sympatický pán. Ubytovávám se a nemyt upadám do tvrdého spánku blízkého bezvědomí.


Další den si od Marcose půjčuji kolo a odjíždím po pobřeží do vísky Manzanillo, poslední vesničky, za kterou je už jen džungle a hranice s Panamou. Všichni tady jezdí na pohodlných kolech s, pro mě nepochopitelně, nepohodlně vzhůru vytočenými řidítky. Jedu asi patnáct kilometrů, po kterých na řidítka už docela nadávám. Nutí mě mít ruce v snad jediné poloze, na kterou nedokážou připravit ani ty nejzahnutější berany. Za cestu se dvakrát schovávám před deštěm. Voda je sice přesně v té správné teplotě, ale nechci, aby mi příliš navlhnul foťák. Silnice je povětšinou lemovaná různými hotely, ubytovnami, hippie chýšemi, jóga chýšemi, luxusními rezidencemi nebo džunglí. Je to tu parádní a nedivím se spoustě Američanů, většinou starších hipíků, kteří se sem přestěhovali. Ale ruku na srdce, kdo by se už po několika týdnech nezačal nudit a nepřidal se k výletům po hvězdách.


Manzanillo nabízí kromě pláží a pár hospod i naučnou stezku po útesech, která může být o dost zajímavější, když neprší. Po tříhodinovém slejváku jedu zpět. Cestu si opět užívám.


Odpočinek si dávám na pláži a dívám se na surfaře. Tady je to jinší kafe, vlny tu jdou jedna za druhou a Santa Cruz mi ve vzpomínkách připomíná čekárnu na vlak – na nepříliš frekventované trati. Kdybych byl na kluky, tak bych mohl oči nechat na svalnatých dredatých surfařích. Takhle nechávám oči pouze na jejich fanynkách, kvůli čemuž ale člověk nemusí až do Karibiku. Surfaři umí a vlny jsou docela velký, tak si svůj trénink rozmýšlím. Stejně to je sport, který dělám jednou za dva až tři roky, a zatím utekl jen jeden.

Využívám kolo i k průzkumu města. Naštěstí není moc velké a tak bolavý zadek moc neprotestuje. O rukách ale nemluvím. Fascinují mě barevné, ručně dělané navigační tabule k hotelům a restauracím. Fascinují mě místní, kteří soutěží v tom, kdo je největší zevlák, fascinuje mě čistota a pořádek, ke kterému nabádají ručně malované propagační tabule.


Pomalu se stmívá, bary se otvírají, brouci vylézají z děr. Bob Marley úspěšně obhajuje prvenství, ale to už vnímám jen napůl, když unavený padám do své postele. Ve dvě ráno mě budí sousedé. Velmi tenké stěny z dřevěných prken a velmi hlasitý dívčin projev, to není dobrá kombinace. Když po nekonečné době konečně skončí, probudí se jiný páreček, o pár pokojů dál a s velmi podobnou chutí k radovánkám. Druhá dívka se navíc evidentně rozhoduje s tou první soutěžit. A nekecám, přišla ještě odveta. Od obou.

Jota

Na téhle cestě jsem používal průvodce Střední Amerika od nakladatelství Jota.

Je to český překlad z edice Rough Guide, takže se nemusíte bát, že vám ho v hotelu někdo lohne. Dokonce si ho nikdo nejspíš nebude chtít ani vypůjčit. Na druhou stranu, česká verze může být trochu problém, chtěli-li byste jej vyměnit v nějakém book exchange.

Procestoval jsem Nicaraguu a Kostariku, ani v jednom jsem se neztratil. V průvodci je lépe zpracovaná Kostarika, ale o obou zemích podává průvodce celkem podrobné faktografické informace a celkem spolehlivě po nich provede. Pořídíte-li si k němu i podrobnou mapu, máte s navigací po celé Střední Americe docela vystaráno.

Další články z letních putování s průvodci od JOTY:

Kromě surfování a ježdění na kole je další nejoblíbenější aktivitou v okolí Puerta Vieja potápění. Bohužel, tam kde si jdu zašnorchlovat, je zrovna hodně rozvířeného písku. Přesto stojí jedny z mála korálových útesů na Kostarice za pár nádechů.



Omlouvám se za anglický název, ale raději parafrázuji „dancing in the rain“ než „kapkama se proplétám“. A jiný písničky o dešti mě zrovna nenapadají. A déšť byl to, čeho se mi v Karibiku dostalo plnými doušky. Žádné velké překvápko, v období dešťů.

Vystupuji z autobusu, loučím se s Marcosem, šedesátníkem, který mi celou cestu vyprávěl, jak skvělé časy to byly za revoluce v Nicaragui a jak těžké časy to jsou v půjčovně bicyklů v Puerto Viejo, na karibském pobřeží Kostariky. Slibuji mu, že se další den stavím pro kolo. Sympatický pán. Ubytovávám se a nemyt upadám do tvrdého spánku blízkého bezvědomí.


Další den si od Marcose půjčuji kolo a odjíždím po pobřeží do vísky Manzanillo, poslední vesničky, za kterou je už jen džungle a hranice s Panamou. Všichni tady jezdí na pohodlných kolech s, pro mě nepochopitelně, nepohodlně vzhůru vytočenými řidítky. Jedu asi patnáct kilometrů, po kterých na řidítka už docela nadávám. Nutí mě mít ruce v snad jediné poloze, na kterou nedokážou připravit ani ty nejzahnutější berany. Za cestu se dvakrát schovávám před deštěm. Voda je sice přesně v té správné teplotě, ale nechci, aby mi příliš navlhnul foťák. Silnice je povětšinou lemovaná různými hotely, ubytovnami, hippie chýšemi, jóga chýšemi, luxusními rezidencemi nebo džunglí. Je to tu parádní a nedivím se spoustě Američanů, většinou starších hipíků, kteří se sem přestěhovali. Ale ruku na srdce, kdo by se už po několika týdnech nezačal nudit a nepřidal se k výletům po hvězdách.


Manzanillo nabízí kromě pláží a pár hospod i naučnou stezku po útesech, která může být o dost zajímavější, když neprší. Po tříhodinovém slejváku jedu zpět. Cestu si opět užívám.


Odpočinek si dávám na pláži a dívám se na surfaře. Tady je to jinší kafe, vlny tu jdou jedna za druhou a Santa Cruz mi ve vzpomínkách připomíná čekárnu na vlak – na nepříliš frekventované trati. Kdybych byl na kluky, tak bych mohl oči nechat na svalnatých dredatých surfařích. Takhle nechávám oči pouze na jejich fanynkách, kvůli čemuž ale člověk nemusí až do Karibiku. Surfaři umí a vlny jsou docela velký, tak si svůj trénink rozmýšlím. Stejně to je sport, který dělám jednou za dva až tři roky, a zatím utekl jen jeden.

Využívám kolo i k průzkumu města. Naštěstí není moc velké a tak bolavý zadek moc neprotestuje. O rukách ale nemluvím. Fascinují mě barevné, ručně dělané navigační tabule k hotelům a restauracím. Fascinují mě místní, kteří soutěží v tom, kdo je největší zevlák, fascinuje mě čistota a pořádek, ke kterému nabádají ručně malované propagační tabule.


Pomalu se stmívá, bary se otvírají, brouci vylézají z děr. Bob Marley úspěšně obhajuje prvenství, ale to už vnímám jen napůl, když unavený padám do své postele. Ve dvě ráno mě budí sousedé. Velmi tenké stěny z dřevěných prken a velmi hlasitý dívčin projev, to není dobrá kombinace. Když po nekonečné době konečně skončí, probudí se jiný páreček, o pár pokojů dál a s velmi podobnou chutí k radovánkám. Druhá dívka se navíc evidentně rozhoduje s tou první soutěžit. A nekecám, přišla ještě odveta. Od obou.

Jota

Na téhle cestě jsem používal průvodce Střední Amerika od nakladatelství Jota.

Je to český překlad z edice Rough Guide, takže se nemusíte bát, že vám ho v hotelu někdo lohne. Dokonce si ho nikdo nejspíš nebude chtít ani vypůjčit. Na druhou stranu, česká verze může být trochu problém, chtěli-li byste jej vyměnit v nějakém book exchange.

Procestoval jsem Nicaraguu a Kostariku, ani v jednom jsem se neztratil. V průvodci je lépe zpracovaná Kostarika, ale o obou zemích podává průvodce celkem podrobné faktografické informace a celkem spolehlivě po nich provede. Pořídíte-li si k němu i podrobnou mapu, máte s navigací po celé Střední Americe docela vystaráno.

Další články z letních putování s průvodci od JOTY:

Kromě surfování a ježdění na kole je další nejoblíbenější aktivitou v okolí Puerta Vieja potápění. Bohužel, tam kde si jdu zašnorchlovat, je zrovna hodně rozvířeného písku. Přesto stojí jedny z mála korálových útesů na Kostarice za pár nádechů.


Kdo byli Vikingové

O Vikinzích toho bylo napsáno již mnoho a Trelleborg je jedním
z míst, kde máme díky mravenčí práci archeologů a místních
nadšenců možnost do jejich života nahlédnout. Ve zdejším muzeu se
můžeme seznámit s originály i s replikami dobových nástrojů a
zbroje. Prohlédnout si zde můžete i menší loď, sloužící
k rybolovu a obchodním cestám mezi osadami. Naleznete zde
i skutečnou bojovou přilbu, která mnoho lidí vyvede z jednoho
z velkých omylů.

Vikingové byli stejně jako Germáni, Slované a Keltové vyznavači pohanského náboženství. To znamená, že jejich víra vyznávala ne jednoho – jediného boha, ale každá činnost, měla za patrona jiného boha. Božstva pak byla rozdělena na různá odvětví ( Ásartú, Vanatrú, Skertrú a Odinismus). Některá božstva upřednostňovali např. zemědělci, jiná zase obchodníci, bojovníci atd. Hlavním, nejvyšším bohem však zůstával samozřejmě Odin.


Původ slova „Viking“ dodnes trápí badatele a názory na jeho vznik se liší. Může pocházet ze slova vík (zátoka, záliv, fjord), nebo víg (boj, bitva), nebo od místního jména Vík (kraj na obou březích Oslofjordu). Cizí národy nazývaly Vikingy různě. Irové jim říkali Gall (cizinec), Frankové Normanni, Angličané Dani, Španělé Madjus (pohanští kouzelníci), Němci Ascomanné (jasanoví muž), Varjagové, atd, atd. Každopádně to byl národ velice zajímavý.

Vikingové byli velice zdatnými řemeslníky i zemědělci. Jejich lodě, hradby, domy – to vše bylo stavěno bez výkresů s neuvěřitelnou přesností a dokonalostí.

Především však byli Vikingové vynikajícími válečníky a obávanými dobyvateli. Už ve velmi ranném věku dostávali chlapci dřevěné štíty a meče, o které se opírali, sotva začali chodit. Postupně ovládali obrovská území, a pokud se někde objevily jejich válečné lodě, zdobené na přídích velkými, dračími hlavami, způsobovaly mezi místním obyvatelstvem naprosté zděšení a hrůzu.


V r. 793 – podnikli Vikingové nájezd na anglický klášter v Lindisfarne a vyplenili jej. Odtud je datována doba Vikingská.

Následovaly další úspěšné výpady do blízkých i vzdálených zemí. Postupně si podrobili Skotsko, Orkneje, Shetlendy, Faerské ostrovy, ale i evropská pobřežní střediska.

Vikingové byli velkými znalci runového písma a zanechali po sobě velké množství zpráv. Psali téměř na vše, na co se dalo, ale nejvíce informací o jejich životě se pravděpodobně dochovalo na tzv. runových kamenech. Je ovšem otázkou, zdali si jejich odkazy vykládáme vždy správně. Runové písmo má mnoho významů a postupem času bylo i různě upravováno. Výsledné přeložení runových textů může být proto mnohdy poněkud zavádějící. Původ run je totiž přinejmenším stejně starý jako Hebrejština a postupem času se vyvíjel. Za původní runovou abecedu se pokládá FUTHARK, složený z 24 run. Ten vypadal následovně:


O Vikinzích toho bylo napsáno již mnoho a Trelleborg je jedním z míst, kde máme díky mravenčí práci archeologů a místních nadšenců možnost do jejich života nahlédnout. Ve zdejším muzeu se můžeme seznámit s originály i s replikami dobových nástrojů a zbroje. Prohlédnout si zde můžete i menší loď, sloužící k rybolovu a obchodním cestám mezi osadami. Naleznete zde i skutečnou bojovou přilbu, která mnoho lidí vyvede z jednoho z velkých omylů. Na ilustracích ke knížkám, či ve filmech o těchto úspěšných dobyvatelích je často vídáme s helmicemi, zdobenými buvolími rohy. Ty však nikdy válečníci nenosili do boje. Sloužily pouze k rituálním obřadům. Rohy by ránu mečem, která se má po hladké přílbě smeknout do strany, naopak zadržely. Navíc by byla příliš těžká.

Tak jako u nás vystupují skupiny historického šermu, tak i ve Švédsku existují spolky nadšenců, které pořádají oslavy svých předků. Předvádějí souboje v plné zbroji, řemeslné práce, dobové oblečení atd. V Trelleborgu jsou tyto akce pořádány právě v prostorách jmenované tvrze.

Skupiny vyznavačů a znalců života těchto bojovných seveřanů však existují po celém světě.


I u nás jsou spolky, které mají velice dobře zmapovánu nejslavnější éru Vikingů. Ta je obecně datována od jejich vpádu do Anglie a vyplenění kláštera Lindisfarne v roce 793, až po její zánik v raném počátku druhého tisíciletí, kdy se do Skandinávie rozšířilo západní křesťanství.

Na internetu je možné vyhledat několik velice dobře zpracovaných stránek, na kterých se mohou zájemci seznámit se životem Vikingů, jejich náboženstvím, řemeslnou zručností, i archeologickými nálezy.

Tolik o Trelleborgu, příště Helsingborg.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

Vikingové byli stejně jako Germáni, Slované a Keltové vyznavači pohanského náboženství. To znamená, že jejich víra vyznávala ne jednoho – jediného boha, ale každá činnost, měla za patrona jiného boha. Božstva pak byla rozdělena na různá odvětví ( Ásartú, Vanatrú, Skertrú a Odinismus). Některá božstva upřednostňovali např. zemědělci, jiná zase obchodníci, bojovníci atd. Hlavním, nejvyšším bohem však zůstával samozřejmě Odin.


Původ slova „Viking“ dodnes trápí badatele a názory na jeho vznik se liší. Může pocházet ze slova vík (zátoka, záliv, fjord), nebo víg (boj, bitva), nebo od místního jména Vík (kraj na obou březích Oslofjordu). Cizí národy nazývaly Vikingy různě. Irové jim říkali Gall (cizinec), Frankové Normanni, Angličané Dani, Španělé Madjus (pohanští kouzelníci), Němci Ascomanné (jasanoví muž), Varjagové, atd, atd. Každopádně to byl národ velice zajímavý.

Vikingové byli velice zdatnými řemeslníky i zemědělci. Jejich lodě, hradby, domy – to vše bylo stavěno bez výkresů s neuvěřitelnou přesností a dokonalostí.

Především však byli Vikingové vynikajícími válečníky a obávanými dobyvateli. Už ve velmi ranném věku dostávali chlapci dřevěné štíty a meče, o které se opírali, sotva začali chodit. Postupně ovládali obrovská území, a pokud se někde objevily jejich válečné lodě, zdobené na přídích velkými, dračími hlavami, způsobovaly mezi místním obyvatelstvem naprosté zděšení a hrůzu.


V r. 793 – podnikli Vikingové nájezd na anglický klášter v Lindisfarne a vyplenili jej. Odtud je datována doba Vikingská.

Následovaly další úspěšné výpady do blízkých i vzdálených zemí. Postupně si podrobili Skotsko, Orkneje, Shetlendy, Faerské ostrovy, ale i evropská pobřežní střediska.

Vikingové byli velkými znalci runového písma a zanechali po sobě velké množství zpráv. Psali téměř na vše, na co se dalo, ale nejvíce informací o jejich životě se pravděpodobně dochovalo na tzv. runových kamenech. Je ovšem otázkou, zdali si jejich odkazy vykládáme vždy správně. Runové písmo má mnoho významů a postupem času bylo i různě upravováno. Výsledné přeložení runových textů může být proto mnohdy poněkud zavádějící. Původ run je totiž přinejmenším stejně starý jako Hebrejština a postupem času se vyvíjel. Za původní runovou abecedu se pokládá FUTHARK, složený z 24 run. Ten vypadal následovně:


O Vikinzích toho bylo napsáno již mnoho a Trelleborg je jedním z míst, kde máme díky mravenčí práci archeologů a místních nadšenců možnost do jejich života nahlédnout. Ve zdejším muzeu se můžeme seznámit s originály i s replikami dobových nástrojů a zbroje. Prohlédnout si zde můžete i menší loď, sloužící k rybolovu a obchodním cestám mezi osadami. Naleznete zde i skutečnou bojovou přilbu, která mnoho lidí vyvede z jednoho z velkých omylů. Na ilustracích ke knížkám, či ve filmech o těchto úspěšných dobyvatelích je často vídáme s helmicemi, zdobenými buvolími rohy. Ty však nikdy válečníci nenosili do boje. Sloužily pouze k rituálním obřadům. Rohy by ránu mečem, která se má po hladké přílbě smeknout do strany, naopak zadržely. Navíc by byla příliš těžká.

Tak jako u nás vystupují skupiny historického šermu, tak i ve Švédsku existují spolky nadšenců, které pořádají oslavy svých předků. Předvádějí souboje v plné zbroji, řemeslné práce, dobové oblečení atd. V Trelleborgu jsou tyto akce pořádány právě v prostorách jmenované tvrze.

Skupiny vyznavačů a znalců života těchto bojovných seveřanů však existují po celém světě.


I u nás jsou spolky, které mají velice dobře zmapovánu nejslavnější éru Vikingů. Ta je obecně datována od jejich vpádu do Anglie a vyplenění kláštera Lindisfarne v roce 793, až po její zánik v raném počátku druhého tisíciletí, kdy se do Skandinávie rozšířilo západní křesťanství.

Na internetu je možné vyhledat několik velice dobře zpracovaných stránek, na kterých se mohou zájemci seznámit se životem Vikingů, jejich náboženstvím, řemeslnou zručností, i archeologickými nálezy.

Tolik o Trelleborgu, příště Helsingborg.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

Jak se žije v Pákistánu

V posledních letech se situace přiostřila a málokdo se odváží do
Pákistánu vycestovat. Na stránkách ministerstva zahraničí je dokonce
varování pro české občany, aby do této země necestovali, pokud to není
nezbytně nutné. Sebevražedné útoky jsou tu na denním pořádku a tak se
stalo to, co všechny Pákistánce mrzí – turisté sem přestali
jezdit.


Pákistán – muslimská země, o které většina Čechů moc neví. Země, kam nejezdí moc turistů. Média ukazují jen jednu tvář: bombové útoky, spoustu mrtvých, nebezpečí, Taliban, zemětřesení. Pákistán je ráj pro horolezce, milovníky přírody a turisty, kteří hledají něco jiného než prosluněné pláže. V posledních letech se situace přiostřila a málokdo se odváží do Pákistánu vycestovat. Na stránkách ministerstva zahraničí je dokonce varování pro české občany, aby do této země necestovali, pokud to není nezbytně nutné. Sebevražedné útoky jsou tu na denním pořádku a tak se stalo to, co všechny Pákistánce mrzí – turisté sem přestali jezdit.

{{reklama()}}

I přesto všechno má Pákistán stále co nabídnout celému světu. Nejsou to jen nádherné hory v Gilgitu, velkolepé stavby v Láhauru, historie v Péšávaru, kosmopolitní Karáčí, melodická tradiční hudba, velmi chutná kuchyně, ale hlavně soudržnost pákistánských rodin, pospolitost, úcta, laskavost, srdečnost, pohostinnost.


Rodina je v Pákistánu na prvním místě. Lidé to tu berou vážně, není to jen fráze. Rodiny jsou tu velké, když to porovnáme s českou rodinou, která má většinou jedno nebo dvě děti. Tady se počty dětí v každé rodině pohybují okolo šesti a více. Ženy většinou nepracují, starají se o početné rodiny a dům. Je to celodenní směna, která začíná brzy ráno, když vstávají někteří členové rodiny do práce nebo do školy. Žena připravuje snídani, která se skládá většinou z chlebových placek „roti“, vajíček usmažených jako volská oka a čaje s mlékem. Snídaně stejně jako další jídla se servíruje na zemi, na igelitovém ubrusu. Všichni členové rodiny, případně návštěvy se sesednou kolem ubrusu a každý se obslouží. Když přijde na návštěvu další rodina, tak je to příprava jídla pro dalších cca deset lidí. Ženy v domě se musí postarat o to, aby pořád bylo dost jídla pro rodinu a případné příchozí. Nepodat příchozímu občerstvení je veliká hanba. Dcery v domě pomáhají se všemi domácími pracemi a většina rodin má ještě „pomocníky“. Jsou to většinou chlapci z vesnic, kteří nemají práci. Pomáhají v rodinách s vařením, úklidem, opravami, nákupy, někdy dělají rodině řidiče. To vše za stravu a ubytování a malou výplatu. Domů do své chudé vesnice jezdí třeba jen dvakrát do roka.


Rodinný systém v Pákistánu funguje trošku jinak než u nás. Děti bydlí v domě se svými rodiči po celý život. Když dospějí, rodiče nebo další příbuzní jim vybírají životní partnery. Doporučí někoho vhodného a když všichni zúčastnění souhlasí, začne se vyjednávat. V úvahu připadají i sestřenice a bratranci. Sňatky mezi příbuznými jsou tu velice časté. Rodina je vítá, protože do rodiny nepřijde někdo „cizí“. Další důležitá věc, kterou je třeba brát v úvahu je víra. Obvykle se nesmí vzít dva lidi jiného vyznání. I když jsou oba muslimové, mohou být z jiné větve Islámu, tzn. šííté a sunnité. Vládne mezi nimi nevraživost a toto spojení by vyvolalo nesváry. Stává se, že se zamilují dvojice, ale když pak zjistí, že jsou odlišného vyznání, musí na lásku zapomenout. Je to kruté, ale je to otázka cti. Lidé tu také hodně věří na magii. Chodí se radit s jasnovidci, vykladači karet a různými dalšími spiritualisty s nadpřirozenými schopnostmi. Ti mnohdy rozhodnou, jestli se k sobě dva lidé hodí nebo ne.


A jak probíhají námluvy? Rodiče syna jdou požádat o ruku nevěsty její rodiče. Ti si pak vezmou několik dní na rozmyšlenou. V těchto dnech si zjišťují všechny možné informace o ženichovi, aby se mohli rozhodnout. Pak rodině sdělí své ANO nebo NE. Když řeknou ANO, konají se zásnuby – nikah. Je to smlova mezi ženichem a nevěstou, podle islámských pravidel. Obvykle se uskuteční v mešitě, ale je možné podepsat nikah také doma za přítomnosti svědků a islámského učence z mešity tímto pověřeného. Od této chvíle může uplynout i několik let, než se koná svatba. Do té doby se nevěsta a ženich nemohou stýkat. Maximálně za přítomnosti rodičů.

Když se vdá dcera, následuje svého manžela do jeho rodiny, do jejich domu. Když se ožení syn, jeho manželka ho následuje do jeho rodiny, do jeho domu. Je to taková „výměna dcer“.

Samotná svatba je veliká událost, která trvá tři dny a účastní se jí stovky lidí. Jsou to opravdu stovky lidí, bez přehánění. Musí se pozvat všichni příbuzní, přátelé, kolegové, sousedé. Každý přijde s celou početnou rodinou a někdy si přivede ještě kamarády. Byla by velká urážka, kdyby se na někoho zapomnělo. První den se nazývá „mehandi“. Ženy a dívky z rodiny ženicha přijdou do domu novomanželky s hennou. Novomanželka připraví večeři pro hosty a pak jí hosté (ženy) zdobí hennou ruce. Poté se baví za doprovodu tradiční hudby a tančí. Druhý den se nazývá „rukhsati“. Novomanžel přijde se svou rodinou, přáteli a kolegy do rodiny novomanželky, která také pozve své příbuzné a přátele, aby se rodiny seznámily. Rodina novomanželky připraví oběd pro všechny a po obědě novomanžel pozve svou nastávající a všechny do svého domu, kde se podává večeře. Rodina předá své dceři dary do domácnosti jako nábytek, spotřebiče, šperky, nádobí, šaty. Toto všechno si odnese do svého nového domu. Poslední den svatby manžel pozve celou rodinu manželky na oběd nebo večeři. Tento závěrečný den se nazývá „waleema“. Pro každý den si nevěsta i celá rodina obléká speciální šaty bohatě zdobené. Ne bílé, ale v pestrých barvách jako červená, růžová nebo oranžová.

Pákistánci milují děti. Je jich všude plno a jsou nádherné. Mnohé z nich si bohužel neužijí své dětství kvůli chudobě. Musí pracovat a pomáhat rodičům. Spousta lidí žije na hranici chudoby. Sociální systém tady neexistuje. Nevyplácí se podpora v nezaměstnanosti nebo v nemoci. Zdravotnictví se musí platit. Nenajdete tu žádné pensiony pro seniory, protože nejsou potřeba. Když rodiče zestárnou, děti se o ně postarají doma. Rodina vše prožívá společně. Šťastné chvíle i bolesti. I přesto, že někdy to není lehké, jsou tu lidé šťastní. Užívají si život a doufají v lepší zítřky. Inshallah.


Pákistán – muslimská země, o které většina Čechů moc neví. Země, kam nejezdí moc turistů. Média ukazují jen jednu tvář: bombové útoky, spoustu mrtvých, nebezpečí, Taliban, zemětřesení. Pákistán je ráj pro horolezce, milovníky přírody a turisty, kteří hledají něco jiného než prosluněné pláže. V posledních letech se situace přiostřila a málokdo se odváží do Pákistánu vycestovat. Na stránkách ministerstva zahraničí je dokonce varování pro české občany, aby do této země necestovali, pokud to není nezbytně nutné. Sebevražedné útoky jsou tu na denním pořádku a tak se stalo to, co všechny Pákistánce mrzí – turisté sem přestali jezdit.

{{reklama()}}

I přesto všechno má Pákistán stále co nabídnout celému světu. Nejsou to jen nádherné hory v Gilgitu, velkolepé stavby v Láhauru, historie v Péšávaru, kosmopolitní Karáčí, melodická tradiční hudba, velmi chutná kuchyně, ale hlavně soudržnost pákistánských rodin, pospolitost, úcta, laskavost, srdečnost, pohostinnost.


Rodina je v Pákistánu na prvním místě. Lidé to tu berou vážně, není to jen fráze. Rodiny jsou tu velké, když to porovnáme s českou rodinou, která má většinou jedno nebo dvě děti. Tady se počty dětí v každé rodině pohybují okolo šesti a více. Ženy většinou nepracují, starají se o početné rodiny a dům. Je to celodenní směna, která začíná brzy ráno, když vstávají někteří členové rodiny do práce nebo do školy. Žena připravuje snídani, která se skládá většinou z chlebových placek „roti“, vajíček usmažených jako volská oka a čaje s mlékem. Snídaně stejně jako další jídla se servíruje na zemi, na igelitovém ubrusu. Všichni členové rodiny, případně návštěvy se sesednou kolem ubrusu a každý se obslouží. Když přijde na návštěvu další rodina, tak je to příprava jídla pro dalších cca deset lidí. Ženy v domě se musí postarat o to, aby pořád bylo dost jídla pro rodinu a případné příchozí. Nepodat příchozímu občerstvení je veliká hanba. Dcery v domě pomáhají se všemi domácími pracemi a většina rodin má ještě „pomocníky“. Jsou to většinou chlapci z vesnic, kteří nemají práci. Pomáhají v rodinách s vařením, úklidem, opravami, nákupy, někdy dělají rodině řidiče. To vše za stravu a ubytování a malou výplatu. Domů do své chudé vesnice jezdí třeba jen dvakrát do roka.


Rodinný systém v Pákistánu funguje trošku jinak než u nás. Děti bydlí v domě se svými rodiči po celý život. Když dospějí, rodiče nebo další příbuzní jim vybírají životní partnery. Doporučí někoho vhodného a když všichni zúčastnění souhlasí, začne se vyjednávat. V úvahu připadají i sestřenice a bratranci. Sňatky mezi příbuznými jsou tu velice časté. Rodina je vítá, protože do rodiny nepřijde někdo „cizí“. Další důležitá věc, kterou je třeba brát v úvahu je víra. Obvykle se nesmí vzít dva lidi jiného vyznání. I když jsou oba muslimové, mohou být z jiné větve Islámu, tzn. šííté a sunnité. Vládne mezi nimi nevraživost a toto spojení by vyvolalo nesváry. Stává se, že se zamilují dvojice, ale když pak zjistí, že jsou odlišného vyznání, musí na lásku zapomenout. Je to kruté, ale je to otázka cti. Lidé tu také hodně věří na magii. Chodí se radit s jasnovidci, vykladači karet a různými dalšími spiritualisty s nadpřirozenými schopnostmi. Ti mnohdy rozhodnou, jestli se k sobě dva lidé hodí nebo ne.


A jak probíhají námluvy? Rodiče syna jdou požádat o ruku nevěsty její rodiče. Ti si pak vezmou několik dní na rozmyšlenou. V těchto dnech si zjišťují všechny možné informace o ženichovi, aby se mohli rozhodnout. Pak rodině sdělí své ANO nebo NE. Když řeknou ANO, konají se zásnuby – nikah. Je to smlova mezi ženichem a nevěstou, podle islámských pravidel. Obvykle se uskuteční v mešitě, ale je možné podepsat nikah také doma za přítomnosti svědků a islámského učence z mešity tímto pověřeného. Od této chvíle může uplynout i několik let, než se koná svatba. Do té doby se nevěsta a ženich nemohou stýkat. Maximálně za přítomnosti rodičů.

Když se vdá dcera, následuje svého manžela do jeho rodiny, do jejich domu. Když se ožení syn, jeho manželka ho následuje do jeho rodiny, do jeho domu. Je to taková „výměna dcer“.

Samotná svatba je veliká událost, která trvá tři dny a účastní se jí stovky lidí. Jsou to opravdu stovky lidí, bez přehánění. Musí se pozvat všichni příbuzní, přátelé, kolegové, sousedé. Každý přijde s celou početnou rodinou a někdy si přivede ještě kamarády. Byla by velká urážka, kdyby se na někoho zapomnělo. První den se nazývá „mehandi“. Ženy a dívky z rodiny ženicha přijdou do domu novomanželky s hennou. Novomanželka připraví večeři pro hosty a pak jí hosté (ženy) zdobí hennou ruce. Poté se baví za doprovodu tradiční hudby a tančí. Druhý den se nazývá „rukhsati“. Novomanžel přijde se svou rodinou, přáteli a kolegy do rodiny novomanželky, která také pozve své příbuzné a přátele, aby se rodiny seznámily. Rodina novomanželky připraví oběd pro všechny a po obědě novomanžel pozve svou nastávající a všechny do svého domu, kde se podává večeře. Rodina předá své dceři dary do domácnosti jako nábytek, spotřebiče, šperky, nádobí, šaty. Toto všechno si odnese do svého nového domu. Poslední den svatby manžel pozve celou rodinu manželky na oběd nebo večeři. Tento závěrečný den se nazývá „waleema“. Pro každý den si nevěsta i celá rodina obléká speciální šaty bohatě zdobené. Ne bílé, ale v pestrých barvách jako červená, růžová nebo oranžová.

Pákistánci milují děti. Je jich všude plno a jsou nádherné. Mnohé z nich si bohužel neužijí své dětství kvůli chudobě. Musí pracovat a pomáhat rodičům. Spousta lidí žije na hranici chudoby. Sociální systém tady neexistuje. Nevyplácí se podpora v nezaměstnanosti nebo v nemoci. Zdravotnictví se musí platit. Nenajdete tu žádné pensiony pro seniory, protože nejsou potřeba. Když rodiče zestárnou, děti se o ně postarají doma. Rodina vše prožívá společně. Šťastné chvíle i bolesti. I přesto, že někdy to není lehké, jsou tu lidé šťastní. Užívají si život a doufají v lepší zítřky. Inshallah.