Rubrika: Oblasti

Na obrovské dřevěné ceduli pod nápisem Czech Village stojí doslovně: „Vítáme Vás.“ Vítají nás v české vesnici, nebo spíš v české čtvrti, nedaleko centra druhého největšího města Iowy Cedar Rapids. Město je to ošklivé, velmi průmyslové, kamkoli se ohlédnete, spatříte panorama nějakého ohyzdného továrního komplexu. V době, kdy tu ještě žádné továrny nestály, a město ještě nemělo sto dvacet tisíc obyvatel, postavili zde svou vesnici čeští osadníci. Jejich počet postupně narůstal a až do začátku dvacátého století zde žila početná česky hovořící menšina udržují českou kulturu. Dnešní česká vesnice zaobírá jen malou část původního českého osídlení. Každý rok se sem sjíždějí potomci českých emigrantů na festival české kultury Houba Days. Na ten v květnu 2010 jsem se vypravil i já.

Modní přehlídka lidových krojů

Kousek za vítací cedulí vás ukazatele navedou na hlavní pozůstatek české vesnice, na ulici plnou českých obchůdků. Ulice byla v den mé návštěvy plná lidí a stánků s občerstvením, protože festival byl v plném proudu. Davem jsem se prokličkoval až mezi skupinku lidí stojících na chodníku. Právě se konala přehlídka „tradicional krojs,“ jak tomu tady říkali. Staří důchodci, ale i mladé slečny se zde postupně procházeli jako na módní přehlídce a ukazovali na obdiv lidové kroje z Čech a Moravy. V postraní stály s mikrofonem dvě komentátorky a každý kus oblečení podrobně popsaly. Některé kroje prý po příchodu českých osadníků ještě prošly určitým vývojem přímo tady, ve Spojených státech. Všechny kroje byly pečlivě upravené, bylo vidět, že jejich majitelé k ním mají velký vztah. Jedná se o jednu z mála věcí, kterou si z české kultury uchovaly.

Z kultury americké přebraly třeba zálibu v pořádání průvodů. Festivalový průvod započal chvíli po přehlídce krojů. Jeden z rozhodčích, kteří udělovali body alegorickým vozům, se mi svěřil, že vůbec neví, co má hodnotit a jak. Také říkal, že o Čechách neví skoro nic, ale s kamarády hraje v hudební skupině polku a zval mě na jejich koncert, který byl také součástí festivalu. Během našeho rozhovoru se dal průvod do pohybu. A ten bych vám přál vidět. Projeli kolem nás policajti, hasiči, zástupci různých spolků, jako místní Sokol, Omaha Czech Culture Club, Lipa Slovak Folk Dance, taneční seskupení Světlušky, pán a paní prodávající losy s možností výhry zájezdu do Prahy, jeden kandidát za Demokraty toužící po bůhvíjakém úřadu, celá řada prapodivných i docela běžných vozítek a především několik luxusních vozů, z nichž každý vezl jednu dívku v lidovém kroji – kandidátku na Miss Czech and Slovakia. Všude samozřejmě plno amerických a českých vlaječek.

Lidové písně v angličtině, polská klobása i ruské bábušky

Konečně se všechno relativně uklidnilo a lidé se rozešli a nastal čas porozhlédnout se kolem. Ulice na první pohled vypadá jako nějaká normální americká Main Street. Architekturu si sem tedy Češi nepřivezli. Ovšem plakátky na lampách se slovy: „Vítáme Vás Czech Village,“ vlajka na sloupu a nápisy některých domů se ale od většiny „normálních“ amerických ulic viditelně liší. Tamhle je reklama na Pilsner Urquell a dům o kousek nese nápis: „Dvoy hvězdičková detektivní agentura.“ Co to má v praxi znamenat a jestli se tam opravdu řeší vraždy a loupeže, na to se mě neptejte. Stejně tak mě překvapil stánek St. Ludmila’s Kolaches (čti kolačís). Zašel jsem ke stánku „Polish Food.“ Myslím ale, že v Polsku by mi tak nechutnou klobásu neprodali. Navíc mě zděsilo, když jeden z prodavačů musel druhému vysvětlovat, jak se dělá čaj. Kromě toho tady měli i stánky s jídlem ruským a spousty suvenýrů, mezi nimiž nechyběly bábušky. Nikde však netočili pivo, ani, kromě koláčů, neprodávali žádné české jídlo. Do toho nám hráli polku a zpívali anglické překlady českých lidových písniček. Poslouchat se to nedalo, zamířil jsem proto raději do starožitnictví.

Hus a Žižka bojovali za pravdu

Každé správné starožitnictví dýchá atmosférou dob dávno minutých. A když se jedná o starožitnictví v české vesnici, umístěné předměty pochází z českých zemí, případně z rukou českých emigrantů či jejich přímých potomků. Tuhle porcelánové nádobí, tam sklo, kus nábytku, staleté plakátky rodáckých spolků, rozpadající se knihy… Jedna celá zeď tvořila bizarní koláž odrážející českou historii. Uprostřed vlajka, po straně filmový plakát Kolja, kolem staré křížky a svaté obrázky, ale také plakát „Boj KSČ za socialistickou armádu.“ Nicméně můj nejvýznamnější zážitek z návštěvy obchodu se za peníze koupit nedá.

„Dobry den!“ „Dobry den!“ „Jak se mate?“ „Dobže!“ Rozhlédl jsem se a zpoza regálů jsem spatřil několik starých babiček a dědečků v lidových krojích. Některé z nich jsem již zahlédl na přehlídce před průvodem. Jejich čeština byla sekaná a výrazně zamerikanizovaná. To mě však neodradilo a rozhodl jsem se je překvapit. Přišel jsem k jednomu starému pánovi, který byl oblečen do košile s krajkami, kalhot s vyšitými červenými vzorečky a na hlavě měl posazený hnědý klobouček obtočený zlatou vzorkovanou stužkou. „Dobrý den!“ povídám. „Dobry den! Jak se mate?“ povídá s neskrývaným překvapením on. Řekl jsem mu, že dobře, načež jsme si spolu asi dvacet minut povídali. Celou dobu v češtině, jen asi dvakrát jsem mu musel dopomoci anglickým výrazem. V přízvuku se dalo poznat, že dominantně mluví jiným jazykem, ale výslovnost i gramatiku zvládal dosti slušně. Narodil se českým přistěhovalcům v Michiganu a v České republice byl jen jednou na dvoutýdenním zájezdu. Vzpomněl si snad na všechna navštívená místa včetně rodné vesnice jeho rodičů někde v okolí Kolína a jihomoravských vesnic, které navštívil kvůli folklórním festivalům. Vyprávěl mi také o tom, jak Chicago ještě před několika desítkami let bylo z velké části české, ale dnes vše jakoby vymizelo do ztracena. Zeptal jsem se ho také na otázku, zda-li se cítí býti Čechem. Odpověděl, že prý ne, národnostně je Američan, ale k určité příslušnosti k české kultuře se hlásí. Doslova řekl, že cítí „český národní duch.“ „Co to je ten český národní duch?“ zeptal jsem se. A on pravil: „No, to je ten Hus a Žižka, jak oni bojovali za pravdu…“ inu, český národní duch.

Nové české muzeum bude stát 15 milionů dolarů

Poté se zmínil o ničivých povodních v roce 2008, které českou čtvrť výrazně poškodily. Zničily také rozsáhlé české a slovenské muzeum těsně u řeky, na konci hlavní ulice v české vesnici. Prý se ale Čecho-americké spolky rozhodly vystavět nové, větší. Má stát 15 milionů. „A kdo to bude platit?“ „Lidi. My už jsme ty peníze sesbírali. Náš Michiganský spolek dal čtyři sta tisíc.“ Fakt, že ta hrstka čechoameričanů, která se stále k české kultuře hlásí (je to jen malé procento Američanů s českým příjmením) takto rychle sehnala tak velkou částku, mi přijde obdivuhodný. Potom mi ještě ukázal cestu ke kostelu svatého Václava, načež jsme se spolu rozloučili.

Ke kostelu se jde kolem Sokol Park, kde právě v rámci festivalu, jako doprovodný program, probíhala výstava starých aut. Dále se pokračuje přes most Cedar River. Na druhém břehu stojí pomník Masarykovi a nějakému místnímu českému vlastenci. Dalších několik ulic bylo stále viditelně zasaženo povodněmi. A to včetně nefunkčního hostince s obrázkem připomínajícím Švejka. Občasné české nápisy připomínaly, že jsme stále ještě v české čtvrti, i když v části méně upravené. V jedné z ulic bylo na chodníku vytvořeno těsně vedle sebe spousty jmen českých obchodníků, pekařů, hodinářů, ševců a dalších dávných českých podnikatelů. Atmosféře, mrtvého města přidávají zničené domy o povodní, které se tu prohnaly již před dvěma lety. Na kostele svatého Václava dnes najdete rysku, kam až hladina vystoupila. Jinak stále slouží „české“ katolické farnosti a těsně vedle něj stojí malá pietní zahrada s pomníky zemřelým Čechoameričanům a kopií sochy z Karlova mostu.

Po prohlídce poněkud větší, ale osamělejší a smutnější části české vesnice jsem se vrátil opět na hlavní ulici, dějiště festivalu. Poté jsem zašel do malého muzea, dočasně nahrazujícího plánované velké. Expozice byla věnována především povodním a pozvolné obnově po nich, ale i vývoji českého osídlení, jež svého největšího rozkvětu dosáhlo na přelomu 19. a 20. století.

Předražené koláče

Byli asi čtyři hodiny, což je čas na svačinu. Poslední zastávka proto byla pekárna a cukrárna v jednom. Zkrátka SYKORA BAKERY. Chleba ani rohlíky neměli, jen velmi drahou vánočku a trochu předražené koláče. Pekárna je otevřena každý den, tedy nejen během festivalu. Když sem si koláče kupoval, prodavačkám jsem prozradil, odkud jsem. Žádaly mě, abych ty jejich koláče srovnal s těmi opravdu českými. Tak tedy iowské „české koláče“ se opravdovým českým koláčům podobají spíše jen tím, že jsou kulaté a s tvarohem, marmeládou nebo mákem. Nádivka ale chutnala jinak, než jak by tomu mělo být. Nedokážu rozdílnost dobře popsat, ale zkrátka chuť byla dosti pozměněna. Také těsto chutnalo neobvykle. Kůrka nebyla ani trochu hnědá, ale velmi světle žlutá. Těsto bylo upečené pravděpodobně z kukuřičné mouky.

Na obrovské dřevěné ceduli pod nápisem Czech Village stojí doslovně: „Vítáme Vás.“ Vítají nás v české vesnici, nebo spíš v české čtvrti, nedaleko centra druhého největšího města Iowy Cedar Rapids. Město je to ošklivé, velmi průmyslové, kamkoli se ohlédnete, spatříte panorama nějakého ohyzdného továrního komplexu. V době, kdy tu ještě žádné továrny nestály, a město ještě nemělo sto dvacet tisíc obyvatel, postavili zde svou vesnici čeští osadníci. Jejich počet postupně narůstal a až do začátku dvacátého století zde žila početná česky hovořící menšina udržují českou kulturu. Dnešní česká vesnice zaobírá jen malou část původního českého osídlení. Každý rok se sem sjíždějí potomci českých emigrantů na festival české kultury Houba Days. Na ten v květnu 2010 jsem se vypravil i já.

Modní přehlídka lidových krojů

Kousek za vítací cedulí vás ukazatele navedou na hlavní pozůstatek české vesnice, na ulici plnou českých obchůdků. Ulice byla v den mé návštěvy plná lidí a stánků s občerstvením, protože festival byl v plném proudu. Davem jsem se prokličkoval až mezi skupinku lidí stojících na chodníku. Právě se konala přehlídka „tradicional krojs,“ jak tomu tady říkali. Staří důchodci, ale i mladé slečny se zde postupně procházeli jako na módní přehlídce a ukazovali na obdiv lidové kroje z Čech a Moravy. V postraní stály s mikrofonem dvě komentátorky a každý kus oblečení podrobně popsaly. Některé kroje prý po příchodu českých osadníků ještě prošly určitým vývojem přímo tady, ve Spojených státech. Všechny kroje byly pečlivě upravené, bylo vidět, že jejich majitelé k ním mají velký vztah. Jedná se o jednu z mála věcí, kterou si z české kultury uchovaly.

Z kultury americké přebraly třeba zálibu v pořádání průvodů. Festivalový průvod započal chvíli po přehlídce krojů. Jeden z rozhodčích, kteří udělovali body alegorickým vozům, se mi svěřil, že vůbec neví, co má hodnotit a jak. Také říkal, že o Čechách neví skoro nic, ale s kamarády hraje v hudební skupině polku a zval mě na jejich koncert, který byl také součástí festivalu. Během našeho rozhovoru se dal průvod do pohybu. A ten bych vám přál vidět. Projeli kolem nás policajti, hasiči, zástupci různých spolků, jako místní Sokol, Omaha Czech Culture Club, Lipa Slovak Folk Dance, taneční seskupení Světlušky, pán a paní prodávající losy s možností výhry zájezdu do Prahy, jeden kandidát za Demokraty toužící po bůhvíjakém úřadu, celá řada prapodivných i docela běžných vozítek a především několik luxusních vozů, z nichž každý vezl jednu dívku v lidovém kroji – kandidátku na Miss Czech and Slovakia. Všude samozřejmě plno amerických a českých vlaječek.

Lidové písně v angličtině, polská klobása i ruské bábušky

Konečně se všechno relativně uklidnilo a lidé se rozešli a nastal čas porozhlédnout se kolem. Ulice na první pohled vypadá jako nějaká normální americká Main Street. Architekturu si sem tedy Češi nepřivezli. Ovšem plakátky na lampách se slovy: „Vítáme Vás Czech Village,“ vlajka na sloupu a nápisy některých domů se ale od většiny „normálních“ amerických ulic viditelně liší. Tamhle je reklama na Pilsner Urquell a dům o kousek nese nápis: „Dvoy hvězdičková detektivní agentura.“ Co to má v praxi znamenat a jestli se tam opravdu řeší vraždy a loupeže, na to se mě neptejte. Stejně tak mě překvapil stánek St. Ludmila’s Kolaches (čti kolačís). Zašel jsem ke stánku „Polish Food.“ Myslím ale, že v Polsku by mi tak nechutnou klobásu neprodali. Navíc mě zděsilo, když jeden z prodavačů musel druhému vysvětlovat, jak se dělá čaj. Kromě toho tady měli i stánky s jídlem ruským a spousty suvenýrů, mezi nimiž nechyběly bábušky. Nikde však netočili pivo, ani, kromě koláčů, neprodávali žádné české jídlo. Do toho nám hráli polku a zpívali anglické překlady českých lidových písniček. Poslouchat se to nedalo, zamířil jsem proto raději do starožitnictví.

Hus a Žižka bojovali za pravdu

Každé správné starožitnictví dýchá atmosférou dob dávno minutých. A když se jedná o starožitnictví v české vesnici, umístěné předměty pochází z českých zemí, případně z rukou českých emigrantů či jejich přímých potomků. Tuhle porcelánové nádobí, tam sklo, kus nábytku, staleté plakátky rodáckých spolků, rozpadající se knihy… Jedna celá zeď tvořila bizarní koláž odrážející českou historii. Uprostřed vlajka, po straně filmový plakát Kolja, kolem staré křížky a svaté obrázky, ale také plakát „Boj KSČ za socialistickou armádu.“ Nicméně můj nejvýznamnější zážitek z návštěvy obchodu se za peníze koupit nedá.

„Dobry den!“ „Dobry den!“ „Jak se mate?“ „Dobže!“ Rozhlédl jsem se a zpoza regálů jsem spatřil několik starých babiček a dědečků v lidových krojích. Některé z nich jsem již zahlédl na přehlídce před průvodem. Jejich čeština byla sekaná a výrazně zamerikanizovaná. To mě však neodradilo a rozhodl jsem se je překvapit. Přišel jsem k jednomu starému pánovi, který byl oblečen do košile s krajkami, kalhot s vyšitými červenými vzorečky a na hlavě měl posazený hnědý klobouček obtočený zlatou vzorkovanou stužkou. „Dobrý den!“ povídám. „Dobry den! Jak se mate?“ povídá s neskrývaným překvapením on. Řekl jsem mu, že dobře, načež jsme si spolu asi dvacet minut povídali. Celou dobu v češtině, jen asi dvakrát jsem mu musel dopomoci anglickým výrazem. V přízvuku se dalo poznat, že dominantně mluví jiným jazykem, ale výslovnost i gramatiku zvládal dosti slušně. Narodil se českým přistěhovalcům v Michiganu a v České republice byl jen jednou na dvoutýdenním zájezdu. Vzpomněl si snad na všechna navštívená místa včetně rodné vesnice jeho rodičů někde v okolí Kolína a jihomoravských vesnic, které navštívil kvůli folklórním festivalům. Vyprávěl mi také o tom, jak Chicago ještě před několika desítkami let bylo z velké části české, ale dnes vše jakoby vymizelo do ztracena. Zeptal jsem se ho také na otázku, zda-li se cítí býti Čechem. Odpověděl, že prý ne, národnostně je Američan, ale k určité příslušnosti k české kultuře se hlásí. Doslova řekl, že cítí „český národní duch.“ „Co to je ten český národní duch?“ zeptal jsem se. A on pravil: „No, to je ten Hus a Žižka, jak oni bojovali za pravdu…“ inu, český národní duch.

Nové české muzeum bude stát 15 milionů dolarů

Poté se zmínil o ničivých povodních v roce 2008, které českou čtvrť výrazně poškodily. Zničily také rozsáhlé české a slovenské muzeum těsně u řeky, na konci hlavní ulice v české vesnici. Prý se ale Čecho-americké spolky rozhodly vystavět nové, větší. Má stát 15 milionů. „A kdo to bude platit?“ „Lidi. My už jsme ty peníze sesbírali. Náš Michiganský spolek dal čtyři sta tisíc.“ Fakt, že ta hrstka čechoameričanů, která se stále k české kultuře hlásí (je to jen malé procento Američanů s českým příjmením) takto rychle sehnala tak velkou částku, mi přijde obdivuhodný. Potom mi ještě ukázal cestu ke kostelu svatého Václava, načež jsme se spolu rozloučili.

Ke kostelu se jde kolem Sokol Park, kde právě v rámci festivalu, jako doprovodný program, probíhala výstava starých aut. Dále se pokračuje přes most Cedar River. Na druhém břehu stojí pomník Masarykovi a nějakému místnímu českému vlastenci. Dalších několik ulic bylo stále viditelně zasaženo povodněmi. A to včetně nefunkčního hostince s obrázkem připomínajícím Švejka. Občasné české nápisy připomínaly, že jsme stále ještě v české čtvrti, i když v části méně upravené. V jedné z ulic bylo na chodníku vytvořeno těsně vedle sebe spousty jmen českých obchodníků, pekařů, hodinářů, ševců a dalších dávných českých podnikatelů. Atmosféře, mrtvého města přidávají zničené domy o povodní, které se tu prohnaly již před dvěma lety. Na kostele svatého Václava dnes najdete rysku, kam až hladina vystoupila. Jinak stále slouží „české“ katolické farnosti a těsně vedle něj stojí malá pietní zahrada s pomníky zemřelým Čechoameričanům a kopií sochy z Karlova mostu.

Po prohlídce poněkud větší, ale osamělejší a smutnější části české vesnice jsem se vrátil opět na hlavní ulici, dějiště festivalu. Poté jsem zašel do malého muzea, dočasně nahrazujícího plánované velké. Expozice byla věnována především povodním a pozvolné obnově po nich, ale i vývoji českého osídlení, jež svého největšího rozkvětu dosáhlo na přelomu 19. a 20. století.

Předražené koláče

Byli asi čtyři hodiny, což je čas na svačinu. Poslední zastávka proto byla pekárna a cukrárna v jednom. Zkrátka SYKORA BAKERY. Chleba ani rohlíky neměli, jen velmi drahou vánočku a trochu předražené koláče. Pekárna je otevřena každý den, tedy nejen během festivalu. Když sem si koláče kupoval, prodavačkám jsem prozradil, odkud jsem. Žádaly mě, abych ty jejich koláče srovnal s těmi opravdu českými. Tak tedy iowské „české koláče“ se opravdovým českým koláčům podobají spíše jen tím, že jsou kulaté a s tvarohem, marmeládou nebo mákem. Nádivka ale chutnala jinak, než jak by tomu mělo být. Nedokážu rozdílnost dobře popsat, ale zkrátka chuť byla dosti pozměněna. Také těsto chutnalo neobvykle. Kůrka nebyla ani trochu hnědá, ale velmi světle žlutá. Těsto bylo upečené pravděpodobně z kukuřičné mouky.

Spillville

Tak jako je Decorah norská, je Spillville zase český. Původně české osídlení je v Iowě na více místech. České příjmení stále vlastní tisíce místních obyvatel. Zde na severu se k české tradici hlásí několik malých vesniček, třeba i nedaleký Protivin.

Ale zpět k městečku Spillville. Jednou sem přijel na prázdniny Antonín Dvořák a od té doby je to tu strašně slavné. V Praze se totiž seznámil s místním rodákem českého původu, který tam odešel na studia. Později Dvořáka pozvali do New Yorku a když byl velkoměstem znaven, využil staré známosti a navštívil přítele, který v té době už zase bydlil v Iowě. Strávil zde jedno léto roku 1893, ale to stačí k tomu, aby se jím tento kraj chlubil a aby se ze Spillvillu stalo jedno z top turistických míst v Iowě. V domě, kde přebýval, má v patře malou expozici, kde píší o celém jeho pobytu v USA. Třeba to, že při svém pobytu v Iowě ve Spillvillu přijeli kočovní Indiáni a po několik dní každý večer dělali táborové ohně, kterých se Dvořák s oblibou účastnil a učil se jejich písním a tancům. Říká se také, že zvuky přírody, především ptačí zpěv, které jsou do jeho skladeb zakomponovány, vzešly právě odtud.

Hodiny Bílých bratrů

Muzeum má kromě skladatelovy expozice (a obchůdku s „českými“ suvenýry) ještě jednu část. V kraji žili dva farmáři, Bily brothers, česky bratři Bílí. Ti přes rok pracovali na svých statcích. Ale když napadl sníh, na farmách mnoho práce nebylo. Proto za dlouhých zimních večerů vyřezávali hodiny. Obrovské hodiny, veliké jako skříň. Kromě samotného hodinového strojku měly mnoho ozdob vyřezávaných z různobarevných dřevin. Některé z nich jsou i mechanické, tak se tam třeba dokola otáčí postavičky zástupců různých národů. Jiné hodiny rádoby napodobují Staroměstský orloj, ale zpřeházený. Pravděpodobně jej nikdy neviděli a vyřezávali podle vlastní fantazie to, co znali pouze z doslechu. Před smrtí darovali hodiny městu Spillville s podmínkou, že je uchová ve svém vlastnictví. Město všechny hodiny, na kterých bratři pracovali celý život a strávili nad nimi tisíce hodiny práce, umístilo do jedné místnosti a jejich expozici prezentuje coby světovou kuriozitu.

A co dalšího ve městě odkazuje na české kořeny? Je tu pseudorománský kostel sv. Václava. Zdobí jej malé, jakoby hradní věžičky. Asi, když to stavěli, trpěli představou, že vše co je románské musí mít hradební věže. Okna se spíše hlásí ke gotice, boční portál ke klasicismu a hlavní věže? Těžko říci, možná měly napodobovat barokní přístavby ke starým kostelům v Čechách, ale barokně moc nevypadají. Kostel je to ale hezký, nicméně architektonicky se jedná o pouhou představu, jak asi možná kostely předků místních osadníků vypadaly. Uvnitř stojí soška Pražského Jezulátka a na kůru varhany, na které hrál během svého pobytu Antonín Dvořák den při mši. Kolem kostela se rozléhá hřbitov převážně českých jmen. Pomníčky na hrobech vypadají jako na jiných hřbitovech a Americe, ale byly zdobeny kříži, které velmi připomínají ty, které nalezneme na starých hřbitovech u nás. Česká jména jsou místy zkomolená a v epitafech se místy objevují chyby, které vypadají místy až legračně. Třeba na jednom kříži je napsáno: „Zde v Panu odpočívá VACLAV KOSATKA Narozon 26 zari (s háčkem nad a) L.P. 1840 Zemřel (háček nad r se podobá spíše fajfce a po slově zemřel následuje mezera kde chybí den a měsíc) 1898 Odpočivoj v pokoji.“

Národní hřbytov

U kostela ve Spillwillu se nachází jen malý vesnický hřbitov. Po Iowě je ale českých hřbitovů více. Kousek od výjezdu z dálnice označené jako Highway 30 zcela osamoceně stojí uprostřed polí jeden z nich. Na vstupní bráně stojí nápis: „Národní hřbytov.“ Přes drobnou gramatickou nepřesnost je okamžitě jasné, o co jde.

Stojí tedy osamocen uprostřed polí. Proč právě zde, mimo jakékoli osídlení, se mi vypátrat nepodařilo. Ale logiku to dává, protože i tato oblast je „česká.“ Hřbitov je to na první pohled americký. To se pozná podle pečlivě posekané trávy a hrobů označených pouze postaveným pomníčkem, nikoli však položeným kamenem. Českost zastupují česká jména na na kamenech. Vím, že smát se na hřibově je neslušné, ale když se jedná o hřbytov, snad by mohly být povoleny výjimky. Tento hřbitov je totiž zcela exemplární ukázkou toho, jak se národ český pozvolna a nenávratně transformoval do národa amerického. Když se rozhlédnete kolem, spatříte totiž snad všechny možné způsoby, jak se dá zkomolit čeština. Nejstarší hroby nesou jména ryze česká a epitafy bez jediné chyby. Čím jsou hroby novější, tím více chyb se na nich objevuje. Začíná to nepřechylováním příjmení do ženského rodu, pokračuje třeba v nesprávném použití háčků a čárek. Je zjevné, že nejvíce chyb vzniklo tam, kde si dali záležet, aby nápis byl co možná nejčeštější. Mnoho novějších náhrobků nese již ryze anglická křestní jména. Zamerikanizovaná jsou i některá příjmení. Třeba z Jílka se stal Yilek. Povšiml jsem si také toho, že některá příjmení zde mají procentuálně větší zastoupení, než jak je tomu v české populaci. Třeba Dvořák, Sokol, Suchý a další. Zajímavé jsou také náboženské symboly na hrobech, neboť některé patří u nás velmi málo rozšířeným protestantským církvím.

Spillville

Tak jako je Decorah norská, je Spillville zase český. Původně české osídlení je v Iowě na více místech. České příjmení stále vlastní tisíce místních obyvatel. Zde na severu se k české tradici hlásí několik malých vesniček, třeba i nedaleký Protivin.

Ale zpět k městečku Spillville. Jednou sem přijel na prázdniny Antonín Dvořák a od té doby je to tu strašně slavné. V Praze se totiž seznámil s místním rodákem českého původu, který tam odešel na studia. Později Dvořáka pozvali do New Yorku a když byl velkoměstem znaven, využil staré známosti a navštívil přítele, který v té době už zase bydlil v Iowě. Strávil zde jedno léto roku 1893, ale to stačí k tomu, aby se jím tento kraj chlubil a aby se ze Spillvillu stalo jedno z top turistických míst v Iowě. V domě, kde přebýval, má v patře malou expozici, kde píší o celém jeho pobytu v USA. Třeba to, že při svém pobytu v Iowě ve Spillvillu přijeli kočovní Indiáni a po několik dní každý večer dělali táborové ohně, kterých se Dvořák s oblibou účastnil a učil se jejich písním a tancům. Říká se také, že zvuky přírody, především ptačí zpěv, které jsou do jeho skladeb zakomponovány, vzešly právě odtud.

Hodiny Bílých bratrů

Muzeum má kromě skladatelovy expozice (a obchůdku s „českými“ suvenýry) ještě jednu část. V kraji žili dva farmáři, Bily brothers, česky bratři Bílí. Ti přes rok pracovali na svých statcích. Ale když napadl sníh, na farmách mnoho práce nebylo. Proto za dlouhých zimních večerů vyřezávali hodiny. Obrovské hodiny, veliké jako skříň. Kromě samotného hodinového strojku měly mnoho ozdob vyřezávaných z různobarevných dřevin. Některé z nich jsou i mechanické, tak se tam třeba dokola otáčí postavičky zástupců různých národů. Jiné hodiny rádoby napodobují Staroměstský orloj, ale zpřeházený. Pravděpodobně jej nikdy neviděli a vyřezávali podle vlastní fantazie to, co znali pouze z doslechu. Před smrtí darovali hodiny městu Spillville s podmínkou, že je uchová ve svém vlastnictví. Město všechny hodiny, na kterých bratři pracovali celý život a strávili nad nimi tisíce hodiny práce, umístilo do jedné místnosti a jejich expozici prezentuje coby světovou kuriozitu.

A co dalšího ve městě odkazuje na české kořeny? Je tu pseudorománský kostel sv. Václava. Zdobí jej malé, jakoby hradní věžičky. Asi, když to stavěli, trpěli představou, že vše co je románské musí mít hradební věže. Okna se spíše hlásí ke gotice, boční portál ke klasicismu a hlavní věže? Těžko říci, možná měly napodobovat barokní přístavby ke starým kostelům v Čechách, ale barokně moc nevypadají. Kostel je to ale hezký, nicméně architektonicky se jedná o pouhou představu, jak asi možná kostely předků místních osadníků vypadaly. Uvnitř stojí soška Pražského Jezulátka a na kůru varhany, na které hrál během svého pobytu Antonín Dvořák den při mši. Kolem kostela se rozléhá hřbitov převážně českých jmen. Pomníčky na hrobech vypadají jako na jiných hřbitovech a Americe, ale byly zdobeny kříži, které velmi připomínají ty, které nalezneme na starých hřbitovech u nás. Česká jména jsou místy zkomolená a v epitafech se místy objevují chyby, které vypadají místy až legračně. Třeba na jednom kříži je napsáno: „Zde v Panu odpočívá VACLAV KOSATKA Narozon 26 zari (s háčkem nad a) L.P. 1840 Zemřel (háček nad r se podobá spíše fajfce a po slově zemřel následuje mezera kde chybí den a měsíc) 1898 Odpočivoj v pokoji.“

Národní hřbytov

U kostela ve Spillwillu se nachází jen malý vesnický hřbitov. Po Iowě je ale českých hřbitovů více. Kousek od výjezdu z dálnice označené jako Highway 30 zcela osamoceně stojí uprostřed polí jeden z nich. Na vstupní bráně stojí nápis: „Národní hřbytov.“ Přes drobnou gramatickou nepřesnost je okamžitě jasné, o co jde.

Stojí tedy osamocen uprostřed polí. Proč právě zde, mimo jakékoli osídlení, se mi vypátrat nepodařilo. Ale logiku to dává, protože i tato oblast je „česká.“ Hřbitov je to na první pohled americký. To se pozná podle pečlivě posekané trávy a hrobů označených pouze postaveným pomníčkem, nikoli však položeným kamenem. Českost zastupují česká jména na na kamenech. Vím, že smát se na hřibově je neslušné, ale když se jedná o hřbytov, snad by mohly být povoleny výjimky. Tento hřbitov je totiž zcela exemplární ukázkou toho, jak se národ český pozvolna a nenávratně transformoval do národa amerického. Když se rozhlédnete kolem, spatříte totiž snad všechny možné způsoby, jak se dá zkomolit čeština. Nejstarší hroby nesou jména ryze česká a epitafy bez jediné chyby. Čím jsou hroby novější, tím více chyb se na nich objevuje. Začíná to nepřechylováním příjmení do ženského rodu, pokračuje třeba v nesprávném použití háčků a čárek. Je zjevné, že nejvíce chyb vzniklo tam, kde si dali záležet, aby nápis byl co možná nejčeštější. Mnoho novějších náhrobků nese již ryze anglická křestní jména. Zamerikanizovaná jsou i některá příjmení. Třeba z Jílka se stal Yilek. Povšiml jsem si také toho, že některá příjmení zde mají procentuálně větší zastoupení, než jak je tomu v české populaci. Třeba Dvořák, Sokol, Suchý a další. Zajímavé jsou také náboženské symboly na hrobech, neboť některé patří u nás velmi málo rozšířeným protestantským církvím.

V severovýchodní Iowě, blízko hranic s Minessotou, se nachází oblast, kterou tu přezdívají „Švýcarsko.“ Rovná krajina kukuřičných polí se na těchto místech poněkud zvlní a když jedete autem směrem z jihu, náhle zjistíte, že sjíždíte autem z kopečka a pak jedete zase mírně do kopečka. Není to nic extrémního, ale když žijete celý život někde ve střední Iowě a nemáte žádné cestovatelské zkušenosti, příjezd sem ve vás může vytvořit dojem, že jste obklopeni velehorami. Jeden známý, který mě sem zavezl, nad tímto jevem doslova žasl. Já se mu snažil vysvětlit, že v České republice bychom tuto krajinu považovali za rovinu. V oblasti nalezneme několik míst, o kterých bych se rád blíže zmínil.

Decorah, malé Norsko bez fjordů

Největší město oblasti se hlásí k norskému odkazu. Předkové většiny jeho obyvatel se v Norsku narodili a přinesli sem svou kulturu. Město je považováno za centrum norské kultury v USA. Pravidělně sem jezdí na návštěvu norský král.

Dodnes většinové obyvatelstvo města tvoří luteráni. Nemalou část města zabírá komplex vysoké školy Martina Luthera. Americká vysoká škola, či univerzita, funguje jako stát ve státě. Školní budovy spolu s kolejemi a sportovními areály vytvářejí samostatnou čtvrť města. Vysoká škola v Decorah patří k několika málo prestižním soukromým vysokým školám v Iowě. Na takového škole vás rok studia může stát třeba padesát tisíc amerických dolarů.

Na Main Street, postavené ve stylu americkém, stojí překrásná budova nejvýznamnějšího norského muzea ve Spojených státech. Ukrývá artefakty, které si sem osadníci přivezli, nebo podle norské tradice na místě vyrobili. Nahlédnou tu můžete do malé komůrky vybavené jako vnitřek domečků prvních osadníků. K vidění tu jsou staré oltáře, pseudo-vikingská loď, různé obrazy, keramika, obrovské nádoby na pivo a co bych zvláště vypíchl, je nábytek. Různé skříně, křesla, stolky, postele atp. To vše pečlivě do detailů vyřezávané, složené z různobarevných dřevin, prostě nádherné. Doba, kdy si lidé po dlouhých zimních večerech tyto věci podomácku vyráběli, je už nenávratně pryč. Malé staré tradiční americké Norsko se již neprodyšně uzavřelo do muzea a norské Američany plně pohltila kultura americká.

To se tak úplně nedá říci o komunitě sekty Amishů. Tito lidé se sice také považují za Američany, ale z náboženských důvodů uchovávají staré zvyklosti, pro většinovou společnost nepochopitelné. Odmítají používání elektřiny nebo gumy. Většinu věcí, které používají, i jídlo, si sami vyrábějí. V oblasti mají vlastní farmy a vesničky. Je překvapivé, že se jejich počty neustále zvětšují, protože amishské rodiny mají hodně dětí . O jejich přítomnosti v oblasti svědčí třeba Amishký obchod stojící hned vedle norského muzea.

Decorah je na iowské poměry zajímavá i geologicky. Již jsme si řekli, že se nachází ve „Švýcarsku,“ tedy v kopcovaté krajině. Na severní straně města se táhne relativně velké skalisko porostlé lesem, kudy dokonce vedou turistické trasy (v Iowě nevídané). Zde se nachází dvě geologické pozoruhodnosti. Vodopád na říčce Dunning Springs je moc krásný a široký a ve stínu okolního lesa vytváří iluzi, že stojíme v nějakém národním parku v údolí mezi vysokými horami, ne však v Iowě. A v ledové jeskyni je tma a strašná zima, leč led jsem tu žádný neviděl. Jeskyně je to poměrně malá, i když je fakt, že celou jsem ji neprolezl, neboť jediné světlo, které jsem měl k dispozici, byl blesk od foťáku. Ale jeskyně to je a to se v Iowě hned tak nevidí. Tak na ni místní mají právo být patřičně pyšní.

Indiáni proti indiánům

Původním obyvatelstvem severní Ameriky byli Indiáni. Tento fakt je všeobecně znám a v době kolonizace se s ním chtě nechtě bílí osadníci museli nějakým způsobem vyrovnat. S některými kmeny to šlo lehce, s jinými byly obtíže. Některé kmeny, kromě válek s bílými, válčily také mezi sebou. Bílé osadnictvo se spřátelilo s kmenem Winnebagů, které přestěhovali do této oblasti. Zároveň jim však museli poskytnout ochranu před dalšími kmeny. Proto vystavěli pevnost Fort Atkinson. Kromě dřevěné palisády a vojenské základny tu vznikla i hospodářská stavení, aby pevnost v době ohrožení mohla fungovat jako samostatná vesnice, kde by Indiáni mohli žít v bezpečí pod ochranou amerických vojáků. To se stalo léta páně 1840. Pevnost sloužila pouze devět let. Dlouhou dobu byla v soukromých rukou a až ve dvacátém století se o ni vrátil zájem státu Iowa, který ji vyhlásil za kulturní památku.

Dodnes zbyla jen obdélníková hradba a pár kamenných baráků s muzeem, které v době mé návštěvy bohužel nebylo otevřeno. K vidění tu je dále několik pobouraných zdí a půdorysů již neexistujícíh budov. Na posekané trávě uvnitř obdélníku nalezneme stojící cedule označující místa někdejších obchodů. Popravdě řečeno na mnohých středověkých pevnostech v Evropě se toho zachovalo víc než zde, ale za to tady je to památka ojedinělá a dýchá z ní historie. Té při prvním pohledu po americkém venkově není zdaleka tak patrná jako na venkově českém. Je to vlastně jedno z mála míst v oblasti, které připomíná, že Amerika skutečně nějakou historii má a že Amerika není odjakživa jen zemí playstationů, velkoplošných televizí a všudypřítomných fast foodů.

Nejmenší kostel na světě

Sjedete z hlavní silnice a pokračujete několik kilometrů po štěrkové cestě. Po nějaké době dorazíte k malému shluku stromů, rostoucích uprostřed ničeho. Zde stojí jakási malá oplocená zahrádka s malým domečkem, několika hroby a kostelíkem svatého Antonína. Ten byl vystavěn roku 1885. Důvod jeho výstavby byl ale o pár desetiletí starší. Jistý mladík, Johann Gaertner, byl naverbován do Napoleonovy armády a byl nucen bojovat v Rusku. Jeho matka jej svěřila v modlitbách Bohu a učinila slib, že pokud se syn vrátí živý a zdravý, postaví kostel. Slib se podařilo naplnit až za velkou louží a kvůli nedostatku peněz vzniknuvší kostel nedosahoval přílišných rozměrů. Nedá se tedy nijak prakticky využít, kvůli jeho velikosti i kvůli lokaci zcela mimo osídlení. Slouží jen jako místní kuriozita. O tom, že se sem lidé jezdí na tuto zvláštnost dívat, svědčí návštěvní knihy. Mají je tu všechny, udržované po desetiletí až do současnosti, vyskládané hezky vedle sebe a zaplňují celé čtyři poličky. Nejstarší návštěvní kniha, kterou jsem našel, byla z roku 1939.

V severovýchodní Iowě, blízko hranic s Minessotou, se nachází oblast, kterou tu přezdívají „Švýcarsko.“ Rovná krajina kukuřičných polí se na těchto místech poněkud zvlní a když jedete autem směrem z jihu, náhle zjistíte, že sjíždíte autem z kopečka a pak jedete zase mírně do kopečka. Není to nic extrémního, ale když žijete celý život někde ve střední Iowě a nemáte žádné cestovatelské zkušenosti, příjezd sem ve vás může vytvořit dojem, že jste obklopeni velehorami. Jeden známý, který mě sem zavezl, nad tímto jevem doslova žasl. Já se mu snažil vysvětlit, že v České republice bychom tuto krajinu považovali za rovinu. V oblasti nalezneme několik míst, o kterých bych se rád blíže zmínil.

Decorah, malé Norsko bez fjordů

Největší město oblasti se hlásí k norskému odkazu. Předkové většiny jeho obyvatel se v Norsku narodili a přinesli sem svou kulturu. Město je považováno za centrum norské kultury v USA. Pravidělně sem jezdí na návštěvu norský král.

Dodnes většinové obyvatelstvo města tvoří luteráni. Nemalou část města zabírá komplex vysoké školy Martina Luthera. Americká vysoká škola, či univerzita, funguje jako stát ve státě. Školní budovy spolu s kolejemi a sportovními areály vytvářejí samostatnou čtvrť města. Vysoká škola v Decorah patří k několika málo prestižním soukromým vysokým školám v Iowě. Na takového škole vás rok studia může stát třeba padesát tisíc amerických dolarů.

Na Main Street, postavené ve stylu americkém, stojí překrásná budova nejvýznamnějšího norského muzea ve Spojených státech. Ukrývá artefakty, které si sem osadníci přivezli, nebo podle norské tradice na místě vyrobili. Nahlédnou tu můžete do malé komůrky vybavené jako vnitřek domečků prvních osadníků. K vidění tu jsou staré oltáře, pseudo-vikingská loď, různé obrazy, keramika, obrovské nádoby na pivo a co bych zvláště vypíchl, je nábytek. Různé skříně, křesla, stolky, postele atp. To vše pečlivě do detailů vyřezávané, složené z různobarevných dřevin, prostě nádherné. Doba, kdy si lidé po dlouhých zimních večerech tyto věci podomácku vyráběli, je už nenávratně pryč. Malé staré tradiční americké Norsko se již neprodyšně uzavřelo do muzea a norské Američany plně pohltila kultura americká.

To se tak úplně nedá říci o komunitě sekty Amishů. Tito lidé se sice také považují za Američany, ale z náboženských důvodů uchovávají staré zvyklosti, pro většinovou společnost nepochopitelné. Odmítají používání elektřiny nebo gumy. Většinu věcí, které používají, i jídlo, si sami vyrábějí. V oblasti mají vlastní farmy a vesničky. Je překvapivé, že se jejich počty neustále zvětšují, protože amishské rodiny mají hodně dětí . O jejich přítomnosti v oblasti svědčí třeba Amishký obchod stojící hned vedle norského muzea.

Decorah je na iowské poměry zajímavá i geologicky. Již jsme si řekli, že se nachází ve „Švýcarsku,“ tedy v kopcovaté krajině. Na severní straně města se táhne relativně velké skalisko porostlé lesem, kudy dokonce vedou turistické trasy (v Iowě nevídané). Zde se nachází dvě geologické pozoruhodnosti. Vodopád na říčce Dunning Springs je moc krásný a široký a ve stínu okolního lesa vytváří iluzi, že stojíme v nějakém národním parku v údolí mezi vysokými horami, ne však v Iowě. A v ledové jeskyni je tma a strašná zima, leč led jsem tu žádný neviděl. Jeskyně je to poměrně malá, i když je fakt, že celou jsem ji neprolezl, neboť jediné světlo, které jsem měl k dispozici, byl blesk od foťáku. Ale jeskyně to je a to se v Iowě hned tak nevidí. Tak na ni místní mají právo být patřičně pyšní.

Indiáni proti indiánům

Původním obyvatelstvem severní Ameriky byli Indiáni. Tento fakt je všeobecně znám a v době kolonizace se s ním chtě nechtě bílí osadníci museli nějakým způsobem vyrovnat. S některými kmeny to šlo lehce, s jinými byly obtíže. Některé kmeny, kromě válek s bílými, válčily také mezi sebou. Bílé osadnictvo se spřátelilo s kmenem Winnebagů, které přestěhovali do této oblasti. Zároveň jim však museli poskytnout ochranu před dalšími kmeny. Proto vystavěli pevnost Fort Atkinson. Kromě dřevěné palisády a vojenské základny tu vznikla i hospodářská stavení, aby pevnost v době ohrožení mohla fungovat jako samostatná vesnice, kde by Indiáni mohli žít v bezpečí pod ochranou amerických vojáků. To se stalo léta páně 1840. Pevnost sloužila pouze devět let. Dlouhou dobu byla v soukromých rukou a až ve dvacátém století se o ni vrátil zájem státu Iowa, který ji vyhlásil za kulturní památku.

Dodnes zbyla jen obdélníková hradba a pár kamenných baráků s muzeem, které v době mé návštěvy bohužel nebylo otevřeno. K vidění tu je dále několik pobouraných zdí a půdorysů již neexistujícíh budov. Na posekané trávě uvnitř obdélníku nalezneme stojící cedule označující místa někdejších obchodů. Popravdě řečeno na mnohých středověkých pevnostech v Evropě se toho zachovalo víc než zde, ale za to tady je to památka ojedinělá a dýchá z ní historie. Té při prvním pohledu po americkém venkově není zdaleka tak patrná jako na venkově českém. Je to vlastně jedno z mála míst v oblasti, které připomíná, že Amerika skutečně nějakou historii má a že Amerika není odjakživa jen zemí playstationů, velkoplošných televizí a všudypřítomných fast foodů.

Nejmenší kostel na světě

Sjedete z hlavní silnice a pokračujete několik kilometrů po štěrkové cestě. Po nějaké době dorazíte k malému shluku stromů, rostoucích uprostřed ničeho. Zde stojí jakási malá oplocená zahrádka s malým domečkem, několika hroby a kostelíkem svatého Antonína. Ten byl vystavěn roku 1885. Důvod jeho výstavby byl ale o pár desetiletí starší. Jistý mladík, Johann Gaertner, byl naverbován do Napoleonovy armády a byl nucen bojovat v Rusku. Jeho matka jej svěřila v modlitbách Bohu a učinila slib, že pokud se syn vrátí živý a zdravý, postaví kostel. Slib se podařilo naplnit až za velkou louží a kvůli nedostatku peněz vzniknuvší kostel nedosahoval přílišných rozměrů. Nedá se tedy nijak prakticky využít, kvůli jeho velikosti i kvůli lokaci zcela mimo osídlení. Slouží jen jako místní kuriozita. O tom, že se sem lidé jezdí na tuto zvláštnost dívat, svědčí návštěvní knihy. Mají je tu všechny, udržované po desetiletí až do současnosti, vyskládané hezky vedle sebe a zaplňují celé čtyři poličky. Nejstarší návštěvní kniha, kterou jsem našel, byla z roku 1939.

Iowa. Viděl jsem to z letadla. Spoustu čtverců nalajnovaných silnicemi, vedoucími stovky kilometrů pořád rovně od severu na jih a od východu na západ. U silnice občas malá tečka, většinou blízko křižovatky. Farma. A obsah čtverce zaplňuje pole. Kukuřičné pole. Řeky normálně tečou z kopce dolů. Mississippi a Missouri, které tvoří hranice tohoto Amerického státu však tečou dolů po mapě ze severu na jih prostě jenom proto, že mapy mají sever nahoře a jih dole. Kdyby někdo mapu otočil, řeky by si možná na té placce našly jiné koryto a vůbec by neřešily nadmořskou výšku. Jo, a ještě jsem z toho letadla viděl i pár měst. Pár domečků, které vyplňovaly třeba půlku toho jednoho čtverce, nebo někdy i víc. Iowa je zkrátka to, čemu se v Americe říká „middle of nowhere.“ Mimochodem, Iowa, nacházející se mezi státy Minnesota, Wisconsin, Illinois, Missouri, Nebraska a Jižní Dakota, zabírá větší rozlohu než celá Česká republika.

Američani na východním a západním pobřeží vnitrozemské státy nazývají „Fly over states,“ čili státy, přes které se pouze přelétává, ale neexistuje žádného důvodu v nich přistát. A opravdu, kromě kukuřice toho tu k vidění moc není, proto je zde prakticky nulový turistický ruch, protože všechno je tu od sebe daleko a celkem nic moc se tady nedá dělat. To málo, co jsem tu viděl, ale stálo za to.

Podnebí: tropická vedra i arktické blizardy

Kvůli kontinentálnímu pobřeží tu mají v létě nepředstavitelné vedro a zimy přináší teploty pod nulou (samozřejmě Fahrenheita, protože metrický systém si Američané ještě neosvojili), vrstva sněhu leží na zemi konstantě třeba po tři měsíce bez přestávky a nebezpečné blizardy, při kterých není radno vycházet ven. Je totiž strašlivá zima a venku prudký vítr žene drobounké kousky ledu. Toto extrémní počasí je ovlivněno nejen absencí moře, ale i absencí hor, které by srážky zadržely a vítr ztlumily. Jako turista bych Iowu z největší pravděpodobností nikdy nenavštívil, osud mě ale zanesl přímo do jejího středu, města Marshalltown, jakožto výměnného studenta na High School. Díky tomu jsem se mohl lépe seznámit s konkrétními lidmi a vidět opravdový průřez americké společnosti.

Lidé

Nejvíce mě překvapilo, že i zde, daleko na sever od mexických hranic, žije početná hispánská menšina a přes iowskou zapadákovatost tu můžete potkat emigranty prakticky z celého světa. To samozřejmě platí především o větších městech. Menší města si uchovávají obyvatelstvo jednoho, nebo několika určitých původů. Mnozí se hrdě prohlašují za Iry, někteří za Němce, Francouze, nebo Italy, silné zastoupení mají skandinávské národy jako Dánové a Norové, potkal jsem tu ale i „Poláky“ a „Čechy.“ Z hlediska každodenního života mezi obyvateli různých původů nenaleznete žádné rozdíly a většina lidí o kultuře země, ze které jejich předci přišli, mnoho neví. Zvláštní skupiny tvoří indiáni a potom také Amisové, velmi ortodoxní sekta, která si pevně drží staré zvyky a navzdory většinové společnosti z náboženských důvodů odmítá například elektřinu, nebo gumové pneumatiky. Kraj je to i jinak velmi religiózní. V každém městě najdete třeba až několik desítek kostelů nejrůznějších církví, z nichž některé stále zastávají velmi extrémní názory, například na podobu pekla či odmítání evoluce. Zároveň ale všichni mají ještě jeden druh víry a totiž víru v Ameriku a v rovnost, proto se různé církve s různými názory vzájemně respektují a žijí vedle sebe v přátelských vztazích.

Nyní se ale vypravme na několik konkrétních míst, která z té jednotvárnosti kukuřice poněkud vyčnívají.

Nejstarší dálnice napříč Amerikou

První dálnice spojující východní a západní pobřeží Spojených státu se jmenuje Lincoln Way. Má šířku běžné meziměstské silnice, klikatí se krajinou podle toho, jak to bylo nejjednodušší postavit a dodnes mnohé části stojí. Nejlépe ji najdete ve městech, kde se z dálnice stala normální ulice uchovávající si původní název. Poblíž města Pella jsem viděl i starý mostek, kde fontem ze začátku 20. století je vytvořen nápis Lincoln Way.

Living History Farms

V hlavním městě Des Moines je několik málo muzeí, galerií a ulic, které vykazují, že se jedná přece jen o trošku větší město a nejen o venkovskou farmu. Počtem obyvatel je srovnatelné s Brnem. Je to jediné takto veliké město v okruhu mnoha set kilometrů. Ta turisticky nejzajímavější atrakce, kterou je tu možno nalézt, je ale spíše vesnického charakteru. Skanzen Living History Farms má dvě části. Tu první, malé americké městečko jak asi vypadalo roku 1870, nalezneme hned za vstupní branou. Americká městečka se nerozrůstala od náměstí do všech stran, jak tomu bylo třeba ve středověké Evropě, ale jejich centrum tvoří hlavní třída – Main Street. I zde stojí v jedné řadě domy reprezentující různé obchody a služby, které bývaly v druhé polovině předminulého století na americkém venkově k dispozici. Od jednoduchého kostela směrem k vesnické škole na naproti nalezneme domy jako je třeba kovárna, tiskárna, banka, obchod se smíšeným zbožím, drogérie atp. Nechybí ani dva nádherné příbytky (skoro jako malé zámečky) bohatších farmářů. Vše je plně vybavené a (přestože ve většině případech nově) postavené co možná nejvěrněji situaci kolem roku 1870. Dokonce v každém domě čeká plně informovaný průvodce ve stylovém oblečení náležejícímu dané profesi, která v něm byla vykonávána.

Do druhé části se dostaneme vláčkem. Ale pozor, jako lokomotiva slouží traktor! Inu, je to již předzvěst následující expozice. Po vystoupení z vláčku turista zahlédne ceduli vítající na cestu skrz třísetletou historii zemědělství v Iowě. Je to tedy doba delší, než po jakou trvá osídlení oblasti bílým obyvatelstvem. Cesta vede po úzké pěšině nádherným lesem, jehož mohutné stromy zastupují původní porost. Z toho původního, tedy z lesů a nekonečných prérií, toho do dnešních dnů přetrvalo jen velmi malé procento. Naprostá většina iowské půdy byla kompletně předělána v zemědělskou půdu. A tato velmi zásadní dalekosáhlá proměna krajiny trvala pouze několik desetiletí.

První zastávka na cestě zemědělskou historií je rekonstrukce primitivního sídla původních obyvatel, indiánů. Jako druhá se objevuje farma odpovídající situaci kolem poloviny devatenáctého století. Roste tu ještě obilí a žádná kukuřice. Pastvina pro krávy je ohraničena o sebe opřenými větvemi. Vše je ze dřeva, žijí zde opravdová hospodářská zvířata a dokonce způsob, jakým se o ně starají, a jak tu vše udržují, zůstal nezměněn. Podobně je na tom i poslední farma ze začátku dvacátého století, kde se už objevují kromě zvířat třeba i drtičky kukuřice.

Poslední zastávkou v Living History Farms, před cestou traktorovým vláčkem zpátky, je památník Henryho Wallace, iowského rodáka, který se zásadně zasloužil o pokroky v zemědělství v průběhu 20. století. Expozice popisuje dnes používané moderní technologie a vývoj, který k nim směřoval. Informační panely popisují třeba to, proč se v současnosti na stejné ploše vypěstuje mnohem více kukuřice s mnohem menší námahou, než třeba před padesáti lety.

Dvě zajímavosti: údolí a osobní vlak

I Iowu protínají železniční tratě. Není jich mnoho a většina slouží výhradně k přepravě nákladních vlaků přejíždějících možná přes celý kontinent z jednoho pobřeží na druhé. Mají sto sedmdesát devět vagonů a silnici pro průjezd zablokují na dobrých deset minut. Přes den i ve tři ráno hlasitě houkají a budí místní ze spaní. Na osobní vlakovou dopravu v Iowě prakticky nenarazíte. Jezdí tu jen autobusy, ale ne příliš často a efektivně. Lidé jsou odkázáni prakticky pouze na vlastní automobily.

Severozápadně od Des Moines se nachází město Boone, kde stojí dokonce i jedno fungující nádraží. Je zde možnost si připomenout jak se po Americe cestovalo, když ještě všichni neměli auta. Za jednu jízdenku jsme platili tuším 16 dolarů, což na to, že jsme jeli jen pár kilometrů, bylo opravdu hodně. Vlak byl samozřejmě historický, s logem CHICAGO AND NORTHWESTERN SYSTEM, a pan strojvedoucí, veselý chlapík, nám vyprávěl o tom, jaké to bylo za starých časů, když se ještě jezdilo vlakem. Kdo neposlouchal, díval se z okénka, neboť se bylo na co dívat. Nás, zvyklé na českou krajinu, výhled nijak neoslní, ale lidé z kukuřice hledí ven jako na zjevení. Je zde totiž vidět tábor YMCA – běžné chatky. Pro nás Čechy nic neobvyklého, pro Američany unikát. Dále se přejíždí most. Most nad údolím s řekou. Snad jediným údolím v Iowě. A musím říci, že i pro mě to byl trochu šok, po neustálém hledění z okýnka auta do nekonečné roviny. Kousek za mostem kolej končila, sedačky se překlopily aby směřovaly na druhou stranu a jelo se zpátky. Pak už nezbývalo než dojít na přilehlé parkoviště a jet domů autem, prostě po americku.

Iowa. Viděl jsem to z letadla. Spoustu čtverců nalajnovaných silnicemi, vedoucími stovky kilometrů pořád rovně od severu na jih a od východu na západ. U silnice občas malá tečka, většinou blízko křižovatky. Farma. A obsah čtverce zaplňuje pole. Kukuřičné pole. Řeky normálně tečou z kopce dolů. Mississippi a Missouri, které tvoří hranice tohoto Amerického státu však tečou dolů po mapě ze severu na jih prostě jenom proto, že mapy mají sever nahoře a jih dole. Kdyby někdo mapu otočil, řeky by si možná na té placce našly jiné koryto a vůbec by neřešily nadmořskou výšku. Jo, a ještě jsem z toho letadla viděl i pár měst. Pár domečků, které vyplňovaly třeba půlku toho jednoho čtverce, nebo někdy i víc. Iowa je zkrátka to, čemu se v Americe říká „middle of nowhere.“ Mimochodem, Iowa, nacházející se mezi státy Minnesota, Wisconsin, Illinois, Missouri, Nebraska a Jižní Dakota, zabírá větší rozlohu než celá Česká republika.

Američani na východním a západním pobřeží vnitrozemské státy nazývají „Fly over states,“ čili státy, přes které se pouze přelétává, ale neexistuje žádného důvodu v nich přistát. A opravdu, kromě kukuřice toho tu k vidění moc není, proto je zde prakticky nulový turistický ruch, protože všechno je tu od sebe daleko a celkem nic moc se tady nedá dělat. To málo, co jsem tu viděl, ale stálo za to.

Podnebí: tropická vedra i arktické blizardy

Kvůli kontinentálnímu pobřeží tu mají v létě nepředstavitelné vedro a zimy přináší teploty pod nulou (samozřejmě Fahrenheita, protože metrický systém si Američané ještě neosvojili), vrstva sněhu leží na zemi konstantě třeba po tři měsíce bez přestávky a nebezpečné blizardy, při kterých není radno vycházet ven. Je totiž strašlivá zima a venku prudký vítr žene drobounké kousky ledu. Toto extrémní počasí je ovlivněno nejen absencí moře, ale i absencí hor, které by srážky zadržely a vítr ztlumily. Jako turista bych Iowu z největší pravděpodobností nikdy nenavštívil, osud mě ale zanesl přímo do jejího středu, města Marshalltown, jakožto výměnného studenta na High School. Díky tomu jsem se mohl lépe seznámit s konkrétními lidmi a vidět opravdový průřez americké společnosti.

Lidé

Nejvíce mě překvapilo, že i zde, daleko na sever od mexických hranic, žije početná hispánská menšina a přes iowskou zapadákovatost tu můžete potkat emigranty prakticky z celého světa. To samozřejmě platí především o větších městech. Menší města si uchovávají obyvatelstvo jednoho, nebo několika určitých původů. Mnozí se hrdě prohlašují za Iry, někteří za Němce, Francouze, nebo Italy, silné zastoupení mají skandinávské národy jako Dánové a Norové, potkal jsem tu ale i „Poláky“ a „Čechy.“ Z hlediska každodenního života mezi obyvateli různých původů nenaleznete žádné rozdíly a většina lidí o kultuře země, ze které jejich předci přišli, mnoho neví. Zvláštní skupiny tvoří indiáni a potom také Amisové, velmi ortodoxní sekta, která si pevně drží staré zvyky a navzdory většinové společnosti z náboženských důvodů odmítá například elektřinu, nebo gumové pneumatiky. Kraj je to i jinak velmi religiózní. V každém městě najdete třeba až několik desítek kostelů nejrůznějších církví, z nichž některé stále zastávají velmi extrémní názory, například na podobu pekla či odmítání evoluce. Zároveň ale všichni mají ještě jeden druh víry a totiž víru v Ameriku a v rovnost, proto se různé církve s různými názory vzájemně respektují a žijí vedle sebe v přátelských vztazích.

Nyní se ale vypravme na několik konkrétních míst, která z té jednotvárnosti kukuřice poněkud vyčnívají.

Nejstarší dálnice napříč Amerikou

První dálnice spojující východní a západní pobřeží Spojených státu se jmenuje Lincoln Way. Má šířku běžné meziměstské silnice, klikatí se krajinou podle toho, jak to bylo nejjednodušší postavit a dodnes mnohé části stojí. Nejlépe ji najdete ve městech, kde se z dálnice stala normální ulice uchovávající si původní název. Poblíž města Pella jsem viděl i starý mostek, kde fontem ze začátku 20. století je vytvořen nápis Lincoln Way.

Living History Farms

V hlavním městě Des Moines je několik málo muzeí, galerií a ulic, které vykazují, že se jedná přece jen o trošku větší město a nejen o venkovskou farmu. Počtem obyvatel je srovnatelné s Brnem. Je to jediné takto veliké město v okruhu mnoha set kilometrů. Ta turisticky nejzajímavější atrakce, kterou je tu možno nalézt, je ale spíše vesnického charakteru. Skanzen Living History Farms má dvě části. Tu první, malé americké městečko jak asi vypadalo roku 1870, nalezneme hned za vstupní branou. Americká městečka se nerozrůstala od náměstí do všech stran, jak tomu bylo třeba ve středověké Evropě, ale jejich centrum tvoří hlavní třída – Main Street. I zde stojí v jedné řadě domy reprezentující různé obchody a služby, které bývaly v druhé polovině předminulého století na americkém venkově k dispozici. Od jednoduchého kostela směrem k vesnické škole na naproti nalezneme domy jako je třeba kovárna, tiskárna, banka, obchod se smíšeným zbožím, drogérie atp. Nechybí ani dva nádherné příbytky (skoro jako malé zámečky) bohatších farmářů. Vše je plně vybavené a (přestože ve většině případech nově) postavené co možná nejvěrněji situaci kolem roku 1870. Dokonce v každém domě čeká plně informovaný průvodce ve stylovém oblečení náležejícímu dané profesi, která v něm byla vykonávána.

Do druhé části se dostaneme vláčkem. Ale pozor, jako lokomotiva slouží traktor! Inu, je to již předzvěst následující expozice. Po vystoupení z vláčku turista zahlédne ceduli vítající na cestu skrz třísetletou historii zemědělství v Iowě. Je to tedy doba delší, než po jakou trvá osídlení oblasti bílým obyvatelstvem. Cesta vede po úzké pěšině nádherným lesem, jehož mohutné stromy zastupují původní porost. Z toho původního, tedy z lesů a nekonečných prérií, toho do dnešních dnů přetrvalo jen velmi malé procento. Naprostá většina iowské půdy byla kompletně předělána v zemědělskou půdu. A tato velmi zásadní dalekosáhlá proměna krajiny trvala pouze několik desetiletí.

První zastávka na cestě zemědělskou historií je rekonstrukce primitivního sídla původních obyvatel, indiánů. Jako druhá se objevuje farma odpovídající situaci kolem poloviny devatenáctého století. Roste tu ještě obilí a žádná kukuřice. Pastvina pro krávy je ohraničena o sebe opřenými větvemi. Vše je ze dřeva, žijí zde opravdová hospodářská zvířata a dokonce způsob, jakým se o ně starají, a jak tu vše udržují, zůstal nezměněn. Podobně je na tom i poslední farma ze začátku dvacátého století, kde se už objevují kromě zvířat třeba i drtičky kukuřice.

Poslední zastávkou v Living History Farms, před cestou traktorovým vláčkem zpátky, je památník Henryho Wallace, iowského rodáka, který se zásadně zasloužil o pokroky v zemědělství v průběhu 20. století. Expozice popisuje dnes používané moderní technologie a vývoj, který k nim směřoval. Informační panely popisují třeba to, proč se v současnosti na stejné ploše vypěstuje mnohem více kukuřice s mnohem menší námahou, než třeba před padesáti lety.

Dvě zajímavosti: údolí a osobní vlak

I Iowu protínají železniční tratě. Není jich mnoho a většina slouží výhradně k přepravě nákladních vlaků přejíždějících možná přes celý kontinent z jednoho pobřeží na druhé. Mají sto sedmdesát devět vagonů a silnici pro průjezd zablokují na dobrých deset minut. Přes den i ve tři ráno hlasitě houkají a budí místní ze spaní. Na osobní vlakovou dopravu v Iowě prakticky nenarazíte. Jezdí tu jen autobusy, ale ne příliš často a efektivně. Lidé jsou odkázáni prakticky pouze na vlastní automobily.

Severozápadně od Des Moines se nachází město Boone, kde stojí dokonce i jedno fungující nádraží. Je zde možnost si připomenout jak se po Americe cestovalo, když ještě všichni neměli auta. Za jednu jízdenku jsme platili tuším 16 dolarů, což na to, že jsme jeli jen pár kilometrů, bylo opravdu hodně. Vlak byl samozřejmě historický, s logem CHICAGO AND NORTHWESTERN SYSTEM, a pan strojvedoucí, veselý chlapík, nám vyprávěl o tom, jaké to bylo za starých časů, když se ještě jezdilo vlakem. Kdo neposlouchal, díval se z okénka, neboť se bylo na co dívat. Nás, zvyklé na českou krajinu, výhled nijak neoslní, ale lidé z kukuřice hledí ven jako na zjevení. Je zde totiž vidět tábor YMCA – běžné chatky. Pro nás Čechy nic neobvyklého, pro Američany unikát. Dále se přejíždí most. Most nad údolím s řekou. Snad jediným údolím v Iowě. A musím říci, že i pro mě to byl trochu šok, po neustálém hledění z okýnka auta do nekonečné roviny. Kousek za mostem kolej končila, sedačky se překlopily aby směřovaly na druhou stranu a jelo se zpátky. Pak už nezbývalo než dojít na přilehlé parkoviště a jet domů autem, prostě po americku.