V létě 2011 jsem vyrazil na jihovýchod s cílem dojet do Iráku a dle možností si projet jeho severní kurdskou autonomní část, v Iráku oficiálně pojmenovanou Kurdistan region. V plánu mám návštěvu měst Duhok, Erbíl a snad i Sulejmánii.

Rád bych viděl i vykopávky ležící jižně od města Mosúl, ale to je již arabské území a zřejmě bude problém se tam dostat. Lístek mám do Sofie (BG) za 1300 Kč, bus na nádraží přijíždí s hodinovým zpožděním a vyrážíme 1. 7. před půlnocí. Jedeme přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko, a 2. 7. v 22.30 místního času (SEČ+1) vystupuju v bulharské Sofii.

Mám štěstí –za půl hodiny jede bus do Istanbulu (za 25 Eu), kde bychom měli být kolem sedmé ranní. Bus je komfortní, v ceně jsou nabízené teplé nápoje, voda a sušenky. Ráno dorážíme na istanbulské autobusové nádraží zvané OTOGAR, měním 200 Eu ( 1 Eu= 2,28 Tureckých Lir) a pozoruju život okolo. Nádraží je třípatrové, v přízemí jsou výstupní prostory a nepřehledné parkoviště, v prostředním patře jsou garáže a sklady, nahoře pak odjezdová stání a kanceláře (tj. prodejny jízdenek) různých přepravců, obchody, služby, hotely, středem projíždí nezastřešené metro. Obcházím kanceláře a hledám ty, které mne dovezou do Diyarbakiru nebo Batmanu. Okolo je pro Středoevropana stěží uvěřitelný mumraj, lidé – často celé rozvětvené rodiny- cestují s velkými zavazadly od pytlů po přepravky plné různých věcí, drogistického zboží, textil, hračky, i třeba zemědělské produkty. Vypadá to, jako by se celé Turecko někam stěhovalo; odtud se dá dostat kamkoliv v rámci regionu – do Iránu, Gruzie, ale i třeba Albánie. Také do Iráku odtud jede bus, ale zdá se mi dost drahý a tak kupuju za 90 TL lístek do Diyarbakiru, neoficiálně hlavního města kurdské části Turecka na jihovýchodě země, asi 160 km nad syrskou hranicí.

Procházím se po Istanbulu v uličkách poblíž otogaru, žádné turistické památky neplánuju. Potřebné WC nacházím v umývárně před mešitou. V čajovně ochutnávám gyrosové tousty (1 za 1TL, čaj za polovic), na otogaru před odjezdem se přejídám skopovým masem s rýží i bramborem a zeleninou, k tomu limonádu a čerstvou ovocnou šťávu (za 15 TL). Ještě kupuju na cestu nějaké sušenky a nápoje a v 13 hodin odjíždím. V buse je opět v ceně malé občerstvení servírované z pojízdného stolku stewardem a v obrazovkách umístěných před každým cestujícím do opěrek na hlavu si můžu zvolit různé programy, filmy, či hudbu. Často zastavujeme na otogarech jiných měst, i na pauzu v motorestech. Navečer si v jednom dávám to, co jiní z “mého“ autobusu – kuřecí špalíčky s rýží- ale cena 20 TL už je na mě opravdu moc – motoresty jsou dosti předražené. Během jízdy spím, koukám z okna, občas poslouchám nějakou muziku – co taky dělat jiného, že?

Osazenstvo autobusu se na stanicích obměňuje, v jedné přistupuje rodina –4 dospělí a 4 děti, na autobus evidentně nejsou zvyklí a během cesty průběžně zvrací do pytlíků k tomu určených, které jsou v každém buse. Občas mě jejich dávivé zvuky probudí i v noci a pohled na jejich zmučené tváře mě vrací do reality. Chlapec sedící vedle mě bleje několikrát, tak se mu cestu snažím ulehčit laděním programů na jeho televizi, což se mu samotnému nedařilo. Ale radost z toho nemá, útrpně kouká před sebe, čas se vleče, ráno v nedohlednu a v ruce pytlík s nevábným obsahem.

Do Diyarbakiru dorážíme 4.7 před 11 H, za půl hodiny odtud jede autobus do Iráku (za 55 TL), což mi výrazně ulehčuje plány; někdo na internetu tvrdil, že dostat se do IRQ z D-bakiru., nebo Batmanu je dost složité a já myslel, že se zde zdržím dva-tři dny, abych zjistil za 1) jak se dostat na hranici, a za 2) jak přes ni. Tak problém č. 1 je vyřešený a já jedu busem do Zakho, iráckého příhraničního města. Cesta je hodně zajímavá, tady se naplno ukazuje suchá kopcovitá krajina s minimem zeleně. Té je naopak hodně kolem řek a působí velmi kontrastně, vzhledem k okolí.

Za Batmanem ve starobylém městečku Hasankeyf přejíždíme řeku Tigris, pak stoupáme do hor, cesta občas vede po kraji srázu a odhaluje se krásná podívaná dolů do údolí. Za městem Silopi zastavujeme v motorestu, všichni dostáváme pečené maso (nevím jaké, připomíná mi chutí vepřové, ale to je tady – ve světě muslimů – nesmysl….), rýži, salát, k tomu kořeněné zálivky a vodu –za 13 TL. V nabídce jsou i jiné pokrmy, ale mě vyhovuje jíst to samé, co ostatní.

Blížíme se k hraničnímu přechodu a osazenstvo autobusu je tak nějak živější; steward vysvětluje ostatním co a jak, já nerozumím a tak čekám, co se bude dít. Na turecké straně hranice si všichni jdou pro potvrzení a kolek do pasu – chci ho taky, ale Turek mluvící anglicky mne uklidňuje, že tohle se týká pouze Tureckých občanů – on sám je z Diyarbakiru a jede do Erbílu, kde studuje. Vyzvídám, zda je pro mě v iráckém Kurdistánu bezpečno – ano, je, ale nesmím do měst Mosúl a Kirkúk, což jsou města obývaná kdysi Kurdy, dnes tam žije hodně Arabů a Turkmenů.

Kirkúk a okolí na jaře 2011 obsadili kurdské milice, což situaci ještě vyhrotilo. Ze zpráv vím, že právě v Kirkúku 19. května 2011 vybuchly 3 bomby. V Mosúlu v prosinci 2010 opět nastaly velké rozepře mezi muslimy a iráckými křesťany, po zavraždění několika křesťanů začali tito houfně utíkat na sever pod ochranu Kurdů.

Následuje turecká kontrola, obvyklé čekání na něco – nikdo neví co a přejezd přes hraniční most. Nad iráckou celnicí vlají červeno-bílo-černá irácká vlajka se zeleným arabským nápisem a vlajka Kurdistánu – vodorovné pruhy červené, bílé a zelené, a uprostřed přes pruhy žluté slunce. I tady vládne docela chaos, vojáci kontrolují pasy při vstupu na celnici, na celnici samotné i při opuštění hranice do vnitrozemí tak, aby všichni prošli příslušnými kontrolami, ale i tak mám pocit, že ten kdo se vyzná, by možná prošel chaosem bez kontrol. Já mám ovšem dost závažný problém – moje fotka v pase mi není vůbec podobná; zatímco z pasu se na celníky zubí veselý vlasatý hubeňour, v reálu na ně kouká tělnatý plešoun – fotka je stará asi dvanáct let (již při vstupu do Srbska jsem s místními tento problém řešil). Probírají to s nadřízenými, shodují se, že jsem to kdysi asi byl já a od kurdských úřadů dostávám spásné razítko Republic of Iraq – Kurdistan Region s vízem na deset dnů pobytu. Platí jen pro Kurdistán, a nelze se s ním pohybovat na arabském území jižně od dříve zmíněných měst Mosúl a Kirkúk, kde je třeba mít vízum iráckých úřadů. Tím zřejmě odpadá možnost navštívit vykopávky Aššúr a Hatra ležících asi 100 km jižně od Mosúlu.

Erbílský student mě navíc ujišťuje, že na jih by nejel ani on a mě zcela jasně vysvětluje, že já –Evropan – tam budu ve velmi reálném nebezpečí, zatímco mezi Kurdy mi nic nehrozí. Já to chápu a jeho ujištění se shoduje s informacemi, které jsem pobral ještě před odjezdem do této neklidné země.

O půl deváté večer opouštím autobus v Zakho. Místo malého romantického městečka nad řekou stojím na periferii aglomerace, která připomíná jedno velké příhraniční překladiště; špína, prach a silný provoz. Ptám se místní omladiny na centrum, kde bych sehnal levný hotel a kráčím podél městské dálnice kamsi do neznáma. Dobíhá mě jeden místní mladík s tím, že jde taky do centra a doprovodí mě. Z rozhovoru vyplývá, že on –Dilbrin- je nejstarším mužem v rodině a tudíž živitelem, i když by chtěl studovat. Otec mu před rokem zemřel a je na vše sám. Do centra dorážíme až po hodině chůze, nacházíme hotel, kde po mě chtějí 40 USD. No to je moc, tady v Zakho by měly stát kolem 10 dolarů. Odcházím, ale hoteliér mě ujišťuje, že jinde zaplatím stejně nebo víc a má pravdu – i v dalším hotelu chtějí 40 dolarů za místnost se čtyřmi postelemi a menší nemají.

Venku je již tma a já vzdávám hledání jiného noclehu, či smlouvání. Za danou cenu je pokoj hnusný, rozbité skříně, oprýskaná omítka, ale po 3 nocích a 3 dnech strávených v autokarech je i sprcha vyvedená přímo nad turecký záchod vítaným luxusem. První noc v Iráku sem prospal jak nemluvně až na malé probuzení ráno ještě za tmy, kdy muezzín vyvolával k první motlitbě.

V létě 2011 jsem vyrazil na jihovýchod s cílem dojet do Iráku a dle možností si projet jeho severní kurdskou autonomní část, v Iráku oficiálně pojmenovanou Kurdistan region. V plánu mám návštěvu měst Duhok, Erbíl a snad i Sulejmánii.

Rád bych viděl i vykopávky ležící jižně od města Mosúl, ale to je již arabské území a zřejmě bude problém se tam dostat. Lístek mám do Sofie (BG) za 1300 Kč, bus na nádraží přijíždí s hodinovým zpožděním a vyrážíme 1. 7. před půlnocí. Jedeme přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko, a 2. 7. v 22.30 místního času (SEČ+1) vystupuju v bulharské Sofii.

Mám štěstí –za půl hodiny jede bus do Istanbulu (za 25 Eu), kde bychom měli být kolem sedmé ranní. Bus je komfortní, v ceně jsou nabízené teplé nápoje, voda a sušenky. Ráno dorážíme na istanbulské autobusové nádraží zvané OTOGAR, měním 200 Eu ( 1 Eu= 2,28 Tureckých Lir) a pozoruju život okolo. Nádraží je třípatrové, v přízemí jsou výstupní prostory a nepřehledné parkoviště, v prostředním patře jsou garáže a sklady, nahoře pak odjezdová stání a kanceláře (tj. prodejny jízdenek) různých přepravců, obchody, služby, hotely, středem projíždí nezastřešené metro. Obcházím kanceláře a hledám ty, které mne dovezou do Diyarbakiru nebo Batmanu. Okolo je pro Středoevropana stěží uvěřitelný mumraj, lidé – často celé rozvětvené rodiny- cestují s velkými zavazadly od pytlů po přepravky plné různých věcí, drogistického zboží, textil, hračky, i třeba zemědělské produkty. Vypadá to, jako by se celé Turecko někam stěhovalo; odtud se dá dostat kamkoliv v rámci regionu – do Iránu, Gruzie, ale i třeba Albánie. Také do Iráku odtud jede bus, ale zdá se mi dost drahý a tak kupuju za 90 TL lístek do Diyarbakiru, neoficiálně hlavního města kurdské části Turecka na jihovýchodě země, asi 160 km nad syrskou hranicí.

Procházím se po Istanbulu v uličkách poblíž otogaru, žádné turistické památky neplánuju. Potřebné WC nacházím v umývárně před mešitou. V čajovně ochutnávám gyrosové tousty (1 za 1TL, čaj za polovic), na otogaru před odjezdem se přejídám skopovým masem s rýží i bramborem a zeleninou, k tomu limonádu a čerstvou ovocnou šťávu (za 15 TL). Ještě kupuju na cestu nějaké sušenky a nápoje a v 13 hodin odjíždím. V buse je opět v ceně malé občerstvení servírované z pojízdného stolku stewardem a v obrazovkách umístěných před každým cestujícím do opěrek na hlavu si můžu zvolit různé programy, filmy, či hudbu. Často zastavujeme na otogarech jiných měst, i na pauzu v motorestech. Navečer si v jednom dávám to, co jiní z “mého“ autobusu – kuřecí špalíčky s rýží- ale cena 20 TL už je na mě opravdu moc – motoresty jsou dosti předražené. Během jízdy spím, koukám z okna, občas poslouchám nějakou muziku – co taky dělat jiného, že?

Osazenstvo autobusu se na stanicích obměňuje, v jedné přistupuje rodina –4 dospělí a 4 děti, na autobus evidentně nejsou zvyklí a během cesty průběžně zvrací do pytlíků k tomu určených, které jsou v každém buse. Občas mě jejich dávivé zvuky probudí i v noci a pohled na jejich zmučené tváře mě vrací do reality. Chlapec sedící vedle mě bleje několikrát, tak se mu cestu snažím ulehčit laděním programů na jeho televizi, což se mu samotnému nedařilo. Ale radost z toho nemá, útrpně kouká před sebe, čas se vleče, ráno v nedohlednu a v ruce pytlík s nevábným obsahem.

Do Diyarbakiru dorážíme 4.7 před 11 H, za půl hodiny odtud jede autobus do Iráku (za 55 TL), což mi výrazně ulehčuje plány; někdo na internetu tvrdil, že dostat se do IRQ z D-bakiru., nebo Batmanu je dost složité a já myslel, že se zde zdržím dva-tři dny, abych zjistil za 1) jak se dostat na hranici, a za 2) jak přes ni. Tak problém č. 1 je vyřešený a já jedu busem do Zakho, iráckého příhraničního města. Cesta je hodně zajímavá, tady se naplno ukazuje suchá kopcovitá krajina s minimem zeleně. Té je naopak hodně kolem řek a působí velmi kontrastně, vzhledem k okolí.

Za Batmanem ve starobylém městečku Hasankeyf přejíždíme řeku Tigris, pak stoupáme do hor, cesta občas vede po kraji srázu a odhaluje se krásná podívaná dolů do údolí. Za městem Silopi zastavujeme v motorestu, všichni dostáváme pečené maso (nevím jaké, připomíná mi chutí vepřové, ale to je tady – ve světě muslimů – nesmysl….), rýži, salát, k tomu kořeněné zálivky a vodu –za 13 TL. V nabídce jsou i jiné pokrmy, ale mě vyhovuje jíst to samé, co ostatní.

Blížíme se k hraničnímu přechodu a osazenstvo autobusu je tak nějak živější; steward vysvětluje ostatním co a jak, já nerozumím a tak čekám, co se bude dít. Na turecké straně hranice si všichni jdou pro potvrzení a kolek do pasu – chci ho taky, ale Turek mluvící anglicky mne uklidňuje, že tohle se týká pouze Tureckých občanů – on sám je z Diyarbakiru a jede do Erbílu, kde studuje. Vyzvídám, zda je pro mě v iráckém Kurdistánu bezpečno – ano, je, ale nesmím do měst Mosúl a Kirkúk, což jsou města obývaná kdysi Kurdy, dnes tam žije hodně Arabů a Turkmenů.

Kirkúk a okolí na jaře 2011 obsadili kurdské milice, což situaci ještě vyhrotilo. Ze zpráv vím, že právě v Kirkúku 19. května 2011 vybuchly 3 bomby. V Mosúlu v prosinci 2010 opět nastaly velké rozepře mezi muslimy a iráckými křesťany, po zavraždění několika křesťanů začali tito houfně utíkat na sever pod ochranu Kurdů.

Následuje turecká kontrola, obvyklé čekání na něco – nikdo neví co a přejezd přes hraniční most. Nad iráckou celnicí vlají červeno-bílo-černá irácká vlajka se zeleným arabským nápisem a vlajka Kurdistánu – vodorovné pruhy červené, bílé a zelené, a uprostřed přes pruhy žluté slunce. I tady vládne docela chaos, vojáci kontrolují pasy při vstupu na celnici, na celnici samotné i při opuštění hranice do vnitrozemí tak, aby všichni prošli příslušnými kontrolami, ale i tak mám pocit, že ten kdo se vyzná, by možná prošel chaosem bez kontrol. Já mám ovšem dost závažný problém – moje fotka v pase mi není vůbec podobná; zatímco z pasu se na celníky zubí veselý vlasatý hubeňour, v reálu na ně kouká tělnatý plešoun – fotka je stará asi dvanáct let (již při vstupu do Srbska jsem s místními tento problém řešil). Probírají to s nadřízenými, shodují se, že jsem to kdysi asi byl já a od kurdských úřadů dostávám spásné razítko Republic of Iraq – Kurdistan Region s vízem na deset dnů pobytu. Platí jen pro Kurdistán, a nelze se s ním pohybovat na arabském území jižně od dříve zmíněných měst Mosúl a Kirkúk, kde je třeba mít vízum iráckých úřadů. Tím zřejmě odpadá možnost navštívit vykopávky Aššúr a Hatra ležících asi 100 km jižně od Mosúlu.

Erbílský student mě navíc ujišťuje, že na jih by nejel ani on a mě zcela jasně vysvětluje, že já –Evropan – tam budu ve velmi reálném nebezpečí, zatímco mezi Kurdy mi nic nehrozí. Já to chápu a jeho ujištění se shoduje s informacemi, které jsem pobral ještě před odjezdem do této neklidné země.

O půl deváté večer opouštím autobus v Zakho. Místo malého romantického městečka nad řekou stojím na periferii aglomerace, která připomíná jedno velké příhraniční překladiště; špína, prach a silný provoz. Ptám se místní omladiny na centrum, kde bych sehnal levný hotel a kráčím podél městské dálnice kamsi do neznáma. Dobíhá mě jeden místní mladík s tím, že jde taky do centra a doprovodí mě. Z rozhovoru vyplývá, že on –Dilbrin- je nejstarším mužem v rodině a tudíž živitelem, i když by chtěl studovat. Otec mu před rokem zemřel a je na vše sám. Do centra dorážíme až po hodině chůze, nacházíme hotel, kde po mě chtějí 40 USD. No to je moc, tady v Zakho by měly stát kolem 10 dolarů. Odcházím, ale hoteliér mě ujišťuje, že jinde zaplatím stejně nebo víc a má pravdu – i v dalším hotelu chtějí 40 dolarů za místnost se čtyřmi postelemi a menší nemají.

Venku je již tma a já vzdávám hledání jiného noclehu, či smlouvání. Za danou cenu je pokoj hnusný, rozbité skříně, oprýskaná omítka, ale po 3 nocích a 3 dnech strávených v autokarech je i sprcha vyvedená přímo nad turecký záchod vítaným luxusem. První noc v Iráku sem prospal jak nemluvně až na malé probuzení ráno ještě za tmy, kdy muezzín vyvolával k první motlitbě.

Historie Istanbulu je stejně dlouhá jako barvitá. Město bylo založeno již v 7. století před naším letopočtem, dlouhých 16 století pak bylo hlavním městem, nejdříve byzantské říše (pod jménem Konstantinopol) a později říše ottomanské. V posledních staletích ztrácela říše přes reformní snahy sultánů jak bohatství, tak i vliv, takže úspěšná revoluce vedená Mustafou Kemalem, známějším pod jménem Ataturk (což znamená Otec Turků), nikoho nepřekvapila. Následovaly prudké reformy, oddělení církve od státu a postupné poevropštění, které probíhá dodnes. Brzy zmizely známé fezy, místo arabským písmem se začalo psát latinkou.

Ataturk si tak získal zbožňování, o kterém se nám dnes ani nezdá. Vytržení v oku i hlase, které je patrné na každém, od prostého Turka až po ostřílenou průvodkyni, kdo o Kemalovi promluví, připomíná náboženské zanícení.

Dnešní Istanbul

Dnešní Istanbul je nepřehlednou metropolí, kterou za svůj domov považuje téměř 14 miliónů Turků, a oproti relativně zaostalému východu je až neuvěřitelně vyspělý a moderní. Není divu, že bohatí Turci tvrdí, že kdyby byl Istanbul samostatný a zbavil se zátěže zaostalého zbytku země, byl by bohatý jako Švýcarsko. Něco na tom je, ne že by byl zase tak dokonalý, na většině lidí je vidět, že mají stále hluboko do kapsy, v porovnání se zbytkem země je to ale pravý blahobyt.

Z pohledu turisty je Istanbul skutečným rájem. Turci jsou pohostinní, mimo oblast hlavních turistických atrakcí nijak neobtěžují, turecká kuchyně je velice pestrá a chutná a v jednoduchých restauracích i levná, navíc Istanbul je nákupní ráj a památky milovní turisté snad v žádné evropské metropoli nenajdou více, nežli právě v Istanbulu. Na druhou stranu přiznat, že pokud má někdo obavy z množství lidí, nebude centrum Istanbulu nic pro ně, hustota chodců (a koneckonců i aut) je opravdu velká.

Atrakce – jedna za druhou

Zkusme se podívat jen na ty nejdůležitější atrakce. Jedním z hlavních taháků je samozřejmě sultánský palá Topkapi, založený již v roce 1459 Mehmetem II. Jedná se o sérii pavilónů, desítku kuchyní a přilehlých budov, největším magnetem je vedle oslňující kolekce sultánových šperků samozřejmě komplex harému. Při jeho prohlídce si dnes jen těžko představíme život, který obyvatelé tohoto uzavřeného paláce prožívali, i tak jsou ale zdejší mozaiky okouzlující. Připlatit si za vstup do všech přístupných místností a budov stojí za to.

Minaretů a mešit je v Istanbulu více nežli v Praze věží, za návštěvu však stojí jen několik hlavních, jsou si ostatně velice podobné a mimo celkem omezeného prostoru stejně do větších částí vstoupit nesmíme. Samozřejmě se nesmíme zapomenout zout, dámy někde vyfasují i šátek na hlavu. O odložené botky se ale nemusíme bát, nikdo je neukradne, i kdyby se jednalo o lodičky od Blahnika.

Ta nejkrásnější

Nejstarší a nejkrásnější mešitou je Hagia Sophia, patřící mezi architektonické zázraky světa. Byl to původně byzantský kostel z 6. století, později v 15. století přestavěný na impozantní mešitu. Centrální dom musel být opakovaně zvnějšku posílen, takže z některých stran připomíná spíše protiatomový kryt. Jakmile ale vejdeme dovnitř, zážitek je opravdu nezapomenutelný. Křesťanský původ dodnes připomínají zbytky některé mozaiky s křesťanskou tématikou.

Nedaleko pak stojí další skvost, Modrá mešita, pojmenovaná podle převládající modré barvy vnitřní kachlové výzdoby, pocházející ze slavných dílen v Izniku. Modrá je tedy zevnitř a ne z vnější. Snad nejkrásnější pohled je v noci, kdy je celá mešita zvenku osvětlená a nad štíhlými minarety neslyšně krouží hejna ptáků.

Další zajímavou raritou je starověká podzemní cisterna z roku 532. Dnes se můžeme procházet mezi 336 sloupy vysokými přes 8 metrů. Pravděpodobně si někde trochu nabereme do bot, o nějakém brodění ale nemůže být řeč. Na konci jsou dva sloupy zakončené hlavou Medúzy, pravděpodobně na oslavu vodních nymf. Proč jsou hlavou dolů, to už dnes nikdo neví. Musíme ale vědět kam jdeme, cisterna se špatně hledá.

Prakticky při každém toulání centrem uvidíme věž Galata, stojící uprostřed starobylé čtvrti nesouíc stejné jméno. Původně byla součástí opevnění, dnes slouží turistům. Ve dvou posledních patrech jsou restaurace, takže se nahoru vyvezeme výtahem. Okolo věže je ochoz, z něhož se v případě spolupracujícího počasí můžeme pokochat nádhernými pohledy na město.

Vždyť smouvat je tak krásné

Návštěva Istanbulu by nebyla úplná bez procházky Velkým bazarem. Nepřehledný shluk budov založených již v 15. století sice mnohokrát vyhořel, starobylý dojem se ale přestavbami nijak nevytratil. Nákupy jsou zde pravým požitkem, a pokud zvládneme i tajemství úspěšného smlouvání, budeme cenami zlata, kožených věcí nebo oblečení příjemně překvapeni. Na koberce ale můžeme úspěšně zapomenout, ty vyjdou hodně draho i v případě, že budeme výřeční jako Jan Zlatoústý.

Popsané památky představují jen nepatrnou část toho, co nám může historie Istanbulu nabídnout. Na důkladnou prohlídku všech zajímavostí bychom potřebovali nejméně dva týdny, ale i kratší návštěva bude zcela určitě patřit mezi ty těžko zapomenutelné.

Ke vzniku Istanbulu se váže krásná legenda – Řek jménem Byzás se rozhodl najít místo pro nový městský stát. Když cestou procházel Delfami, obrátil se na věštce s otázkou, kde má tento městský stát založit. Věštec ovšem odpověděl v hádance: „Založ jej naproti země slepých“. Byzás se tedy roku 667 před Kristem vydal se svými poddanými na cestu po moři. Strhla se náhlá bouře a zahnala je naštěstí do bezpečné zátoky. Když se námořníci rozhlédli kolem, spatřili na asijské straně úžiny malou vesničku (dnešní Kadikoy). Byzás si vzpomněl na věštcova slova a pochopil, že obyvatelé na sijské straně museli být slepí, když neviděli výhodně položenou zátoku dnes zvanou Zlatý roh. Na jejím okraji, kde nyní stojí palác Topkapi, založil Byzás svůj městský stát a dal mu jméno Byzantion.

Palác Topkapi byl kdysi srdcem osmanské říše. Oficiálně byl nazýván Palác s dělovou bránou (toto jméno pochází z 19. století – dřívější název byl Nový palác). Pod pojmem palác si každý vybaví velkou a rozlehlou budovu, ale Topkapi je rozlehlé město, které se věky přetvářelo, protože sultáni stavěli znovu a znovu další komplexy budov. Dnešní Topkapi je muzeem, v němž je ukryto takové bohatství, že se návštěvníci musí do něj několikrát vracet, chtějí-li se se všemi jeho poklady potěšit.

Původně palác nesloužil jako královská rezidence, ale jako správní komplex. Po dobytí křesťanského Cařihradu turecký dobyvatel Mehmet II v roce 1454 nechal postavit první úřední budovu Topkapi. Později byla postavena klenotnice a pavilón sultána Mehmeta II zdobený mozaikami, potom palácová škola – elitní škola pro civilní úředníky, dál řemeslnické dílny, obchodní domy, stáje a pekárny.

Teprve kolem roku 1540 se někdejší otrokyně Roxelana stala manželkou sultána Sulejmana Nádherného a dala podnět k tomu, aby se palác stal sultánovým domovem spolu s celým ženským doprovodem. A tak se harém stal domovem pro více než 4000 žen, které střežili černí eunuchové. Většina těchto žen vedla uzavřený a přísně izolovaný život, ale některé z nich přece jen dosáhly velkého vlivu.

Dnes turisté mohou navštívit jen některé z 300 místností a i to stačí, aby si udělali představu o nádheře Paláce v paláci. Všude kolem samý luxus – hedvábí, brokát, nádherné mozaiky, nábytek, porcelán, malby, tepané mříže… ale toto bohatství bylo vykoupeno strachem a intrikami, které byly všudypřítomné. Proto se v paláci vyskytuje mnoho chodeb a tajných dveří, ale i kašen zabudovaných do stěn pokojů, aby přehlušily rozhovory a znemožnily je odposlouchávat. Sultánův lázeňský komplex s oblékárnou a masérnou je přepychový, ale lázeň je obklopena mříží, neboť i panovník se bál zákeřného vraha.

Sultán Ahmed III miloval tulipány, a proto v zahradě paláce nechal založit tulipánovou zahradu a dokonce jmenoval jednoho ministra, který měl o jeho milované tulipány pečovat. Topkapi také překypuje kašnami a tekoucí vodou, parky a pavilónky. To vše vytváří dojem pozemského ráje. Také klenoty a bohatství ušlechtilých kovů je jako z pohádky. Diamanty, smaragdy, rubíny, které jsou jinde oslavovány jako zvláštnosti, patří v Topkapi k všedními životu.

Palác Topkapi je uspořádán kolem většího počtu nádvoří. Na prvním nádvoří se nachází původně křesťanský kostel Hagia Eirene – Kostel božského míru.Je to prostá cihlová stavba s křesťanskými mozaikami, která se dnes využívá jako muzeum a koncertní sál. Prohlídkový trasa začíná na druhém nádvoří, kde se nacházejí komplexy kuchyní, Jsou završeny mnoha kupolemi a komíny a ve starých dobrých tu pracovala až tisíc kuchařů. Dnes je možné kochat se zde nádherou starého čínského porcelánu. Z druhého nádvoří se také jde do poradní místnosti neboli diwanu a k harému. Na třetím nádvoří se vypíná Pavilón Svatého pláště, kde se vystavují relikvie proroka Mohameda. Okouzlí vás i audienční sultánovy komnaty. Chcete-li mít Istanbul položený před sebou, pak vejděte do neobyčejné budovy Bagdádského kiosku.

Úvodní článek k roční cestě do Indie a dál Vojty a Lukáše.

O nás..

Do Indie se chystám už dlouhá léta,ale nikdy se mi nepodařilo sehnat dostatečnou sumu peněz. Teď, po 2,5 letech práce v Londýně jsem si konečně našetřil…

Povoláním jsem kuchař-číšník, ale taky masér. Do Indie jsem vždycky chtěl proto, že dříve mne zajímala indická filosofie, joga. Ale po několika marných letech úsilí jsem pochopil, že to není cesta pro mne,a začal se vice zabývat masážemi, různými léčebnými metodami víceméně esotérického rázu. Nakonec přišel Ježíš a odvedl mne do katolické církve, čímž podstatně změnil můj život Původem jsem z Plzně a mezi moje záliby patří hudba (kytara, africke bubny), cestováni, čtení knížek, focení, troška sportu, vaření, masáže, přírodní medicína.

Aktuální informace o velké cestě se dočtete na jejich blogu Cesta do Indie a Nepálu

Zvolili jsme si cestu po zemi, protože chceme vidět i ostatní země, hlavne Turecko a Iran, ktere jsou prý velmi krásné. Po příjezdu do Indie plánujeme cestu na sever, dále do Nepálu, a potom zpět na jih. Možná navštívíme více zemí okolo, ale to je zatim otevřené, stejne tak potom cesta do africke Ghany. Chceme hlavne poznávat přírodní krásy Indie, hory, lidi, vybornou indickou kuchyni a hodne věci se naucit. Me osobně velmi zajímá jak vypadá křesťanství v Indii,proto chci navštívit Keralu, křesťanský stát a prozkoumat, jaké to tam je. Je tam mnoho asramu,ktere urcite navstivime (Lukas je neverici,tak nevim zda bude nadšen představou vstáváni v půl čtvrté ráno k meditaci, spíš se asi občas rozdělíme). A jinak toho moc neplánujeme, raději se necháme unášet a uvidíme, kam doplujeme. Možná až do Vietnamu, nebo na Nový Zéland. To se uvidi…

Omámen silnými vůněmi bazaru s kořením jsem spíš jen náhodou stiskl za kliku nejbližších dveří. Hluk uliček starého města byl náhle tentam a pod kopulí jedné maličké mešity kam jsem mimoděk pronikl, mlčky seděli v kruhu muži v dlouhých pláštích. Dodatečně jsem se zul a z pohodlného tureckého sedu na starých kobercích pak poslouchal úžasný vokální „koncert“ staré mystické hudby. Bylo zřejmé, že se jedná o modlitební shromáždění jednoho ze súfijských řádů.

Gigantické interiéry obřích mešit se svými mramorovými oltáři vykládanými perletí jsou na Bosporu přirozeným magnetem turistického zájmu, ale o současnosti Turecka mi víc řeklo toto malé, donedávna tvrdě zakazované řeholní společenství. Tato země, která v l.polovině našeho století prošla obdobím nekompromisního boje za laický stát (se zákazem oficiální výuky islámu a jeho zrušením jako státního náboženství), se dnes pomalu, ale vytrvale islamizuje. V čele svobodně zvolené vlády stojí od minulého roku muž, odsouzený po puči r.1980 za pokus o zavedení islámského režimu.

Pozorný turista si změny všimne i na ulicích: ještě před třemi lety – od té doby se mimochodem počet obyvatel Istanbulu zvýšil pravděpodobně o víc než půldruhého milionu – jsme v jeho ulicích zaznamenali jedinou skupinku zahalených žen, turistek z Iránu. Čím dál víc jich však skrývá své vlasy a odvrací oči při pokusu o rozhovor. Neustále přibývá nejen mešit, ale bohužel i projevů nesnášenlivosti a extremismu. V trestním zákoníku se objevil paragraf o trestu za urážku islámu nebo Proroka, stoupající počet obyvatel se vyslovuje pro zavedení šaríy islámského práva. V očích Evropana jsou to všechno kroky zpět, ale zdejší úhel pohledu je přece jen trochu odlišný.

Bludištěm uliček naštěstí neproniká jen aroma orientálního koření. Všude najdete množství stánků s výborným kebapem, tedy jemně nařezanými kusy skopového upečeného na rožni, občas vámi praští vůně kukuřice vanoucí z roštů podél ulic, leckde vám ochotně nabídnou silně oslazený tmavý čaj. Bez obav se nechte pozvat nebo si svou restauraci vyhledejte sami; obsluha je trysková, jídlo skvělé, ceny nízké a personál se nikdy nezapomene usmívat. Nám k tomu ještě nad hlavami kopala v televizi za marného povzbuzování všech přítomných turecká liga.

„Břídilové“, oklepal se nad výkonem obou mužstev kolega slávista. Sport se zde ovšem provozoval už dávno v době, kdy naši slovanští předkové nerozvážně bloumali mezi Vislou a Dněprem – alespoň na 400 m dlouhém Hipodromu vedle naší restaurace závodili vozatajové před zraky 100.000 diváků už od 3.století. Za 300 let tu pak bylo obklíčeno a zmasakrováno 30.000 císařových odpůrců, a přestože tu krev tekla proudem naposledy v minulém století, spěcháme raději nočními uličkami do bezpečí hotelu.

Hotel Orient přímo pod modrou mešitou v centru města je za své 4 dolary vděčným nocležištěm mladých nemajetných turistů z celého světa. Není tedy divu, že jediné volné místo je k dispozici na rovné střeše, což je ovšem přesně podle našich představ. Našli jsme tu skvělý výhled na noční město a na lodě brázdící vody průlivu, ale především bezvadnou partu studentů z Jižní Afriky, Austrálie, a šikmookého kolegu z Hongkongu, který se už ale domů nevrací. Společně obdivujeme do noci modře zářící Sultan Ahmedovu mešitu, do které bychom se vešli všichni od Hutvaldu až po Rybník.

V její blízkosti jsme na druhý den ráno poprvé na cestě zaslechli češtinu, ale kluci měli bohužel namířeno do Egypta. Tuto atraktivní a při tom velice lacinou cestu kolem Mrtvého moře a skalních měst jordánské Petry (známých ze série filmů Indiana Jonese) jsme zamýšleli absolvovat původně, ale po vlně útoků Džihádu u Nilu jsme si nechali zajít chuť. Pout do Mekky pro nás nemuslimy je vyloučená, a tak se fundamentalistům vyhneme na východě.

Na předním skle našeho luxusního autobusu se blýská nápis „naše kroky řídí Alláh“. Samozřejmě nás tedy veze do Íránu.

S rozbřeskem dne se dramaticky změnily kulisy, s nimi osoby a snad i čas, změnilo se vše: po pravé ruce se vynořila hladina nejmenšího světového moře, odleva k nám z kteréhosi minaretu arabské volání adhánu a než jsem se stačil vrátit na své sedadlo, ponořilo se osazenstvo kupé kromě spícího Petra do ranní motlitby. Ke chvále Alláha podle svého starodávného obyčeje střídavě zvedají dlaně a pak se uklání až k zemi směrem k Mekkce, v našem případě čelem k Marmarskému moři. Zcela na závěr se stejně jako při katolickém pozdravení pokoje obrací ke spoluvěřícím napravo a pak nalevo a nakonec přes hradbu civilizací podávají ruku i mně. Čtvrtá cesta mezi muslimy se mi stává i čtvrtým pokusem pochopit alespoň zčásti jejich odlišný pohled na svět, jejich mentalitu i to, proč se přesto ve světě islámu navzdory našim zažitým představám vždy cítím nesmírně hezky.

Vlak prorazil středověkou městskou zdí a změt oprýskaných přeplněných čtvrtí vystřídal široký Kennedyho bulvár, lemující takřka v dosahu mořských vln nejskvělejší stavby někdejšího hlavního centra osmanské říše. Stejně jako před lety pasažéři proslulého Orient-Expresu i my vystupujeme na konečné v Istanbulu, dokonce na stejném nádraží, a spolu s nimi se můžeme ponořit do nenapodobitelné atmosféry této „brány Orientu“. Patří prý k nejhezčím městům planety a je to jistě pravda – v celé Evropě a námi prozkoumaných oblastech severní Afriky a Asie jsme kromě Prahy nenašli jemu podobné.

Dojem ze skvělé polohy na Bosporu mezi kontinenty a všudypřítomného „exotična“ umocňuje i způsob, jakým s vámi zde i jinde v Orientu lidé jednají v restauracích, na ulici nebo prostě jen jste-li v nouzí. Hned v informačním vestibulu nádražní haly, vybavené samozřejmě podle nejpřísnějších západoevropských měřítek, z vás z obrovitého města rychle spadne strach – dvoudenní program pobytu nám tu na plánu města uspořádali s takovou ochotou a trpělivostí, že objednání hotelu zvolené kategorie a zamluvení jízdenky nejlevnější společnosti pro další cestu na východ bylo už jen rutinním návdavkem. Na rozdíl od mnoha evropských zemí, kde bude první snahou mnoha lidí na vás vydělat, budete Turecku středem upřímného a nepokrytého zájmu. S výjimkou Kurdistánu jsme ostatně před třemi lety Malou Asii projeli autostopem křížem krážem a už tehdy se nám tradiční obraz Turka začal bortit před očima.

„Vy jste z Československa? Fotbal – dobrý, moc dobrý!“ uznale pokřikují kluci z ulice a významně přitom kopou do mičudy Tak vida, i druhé místo na evropském mistrovství nám otvírá cestu i do srdcí děcek v zemi, která vedle zápasu miluje nejvíc právě fotbal. „Sparta Praha“, zubí se prodavač čerstvě upečených chlebových preclíků, zatímco jeho kolega s limonádou z paměti vyloví „Liaz – oukej!“ a pak hned „Němci první, škoda!“ ‚Triumf našich fotbalistů budu já, fotbalový analfabet, bez zásluhy vychutnávat ještě tisíce kilometrů odtud.

Zdaleka ne všichni kluci si mohli zakopat se svými vrstevníky. Deseti až patnáctiletí obchodníci se snaží přehlušit vřískání klaksonů a občas i volání muezzína a vyvolávají ceny ryb, ovoce nebo cílové stanice minibusů různých společností. Chvíli je mi v patách maličký čistič bot a jeho kolegy brašnáře, ševce, zlatníky i hodináře najdete i v uličkách slavného krytého bazaru. Na druhé straně nápaditostem dětských koutků uprostřed antických pokladů zdejšího Archeologického muzea se nevyrovná nic z toho, co jsem zatím měl možnost vidět u nás.

Ze sedmdesátimetrové Galatské věže, postavené Janovany v roce založení naší univerzity, lze vidět historické jádro jako na dlani. Na pahorku nad zálivem Zlatý roh nemůžete minout velkolepou siluetu Chrámu Boží moudrosti ze 6.století, podle odborníků zřejmě nejodvážnější architektonické řešení všech dob. Téměř tisíc let tu byli v centru největšího evropského města korunováni byzantští císařové. Pak si všimnete moře mešit – od Modré až po Sulejmanovu – a pak je tu ovšem překrásný palác osmanských sultánů Topkapi Sarayi, jehož interiér je hodný pohádek Tisíce a jedné noci. Tady všude si podávají ruku islámská a naše civilizace a odtud se už budete zvědavě dívat přes průliv do Asie.