Rubrika: Rumunsko

aneb jak jsem málem v Bukurešti o kalhoty přišel

Zase něco málo z projevů amaterismu, který dokáže udělat z obyčejného vlakového přestupu peprné dobrodružství. S teoretickou znalostí o povinnosti odolávat veškerým nabídkám služeb od podnikatelů bez vlastního statického úřadu, razítka a kasy jsme se přesouvali na jihovýchod. V praxi jsme si poučku osvojili v Budapešti, ani podivnej vlakovej prodavač jídla na nás v nočních hodinách v Lökösháze nevydělal ani florint a to už si člověk myslí, že má ve tváři vyryto: odolávám i Tebe zvládnu. Jenže jsme se pletli a o tom je tento příběh.

Vlak zastavuje v Bukurešti, je ráno. Navzájem se opouštíme (vlak a my (já a Tom)) a vyrážíme do haly. Nevypadáme nijak podezřele: 2 kluci okolo 20 s baťohama na zádech, obklopeni běžným vybavením bežným spektrem značek běžného českého studenta: od Gemmy po Vitanu. Jenže to je asi i na Bukurešť dost. Hned na nástupišti se nás ujímá mladík, který nás po přivolání staršího mladíka opouští. Snažíme se odolat, ale prohráváme:

„Kam jedete?“ „Do Burgasu.“ „A máte lístek, jede vám to v 18:24.“ „Jo!“ „A máte místenku, je povinná.“ „Ne!“ „Tak to je výborný, ukážu vám kde jí koupíte!“ „Tak to je výborný, další místenky!“ (Problém s nutností místenky pro vlak překročující hranice jsme již měli v Lökösháze, kde jsme nedobrovolně opustili vlak.) Náš rumunský sluha volá na svého kolegu, který se přidává a posléze projevuje stejnou oddanost. „Jenže my nemáme moc peněz.“ „Jste Němci?“ „Ne.“ „Tak Švédi?“ „Ne jsme Češi, kde se kupujou ty místenky?“ „Musíte do města, my vás tam vezmem autem!“ Na naší straně porada v češtině. Na jejich straně porada v rumunštině. „Tak jo, kamarádi, ukažte nám na mapě kde jsme a kam se máme dostat a sbohem.“ „Ne, ne to je daleko, hodíme vás tam!“ „Ukažte nám kterým směrem ta úchylná kancelář, kde se prodávají jízdenky na vlak, a která nemůže být na nádraží je, tipněte vzdálenost a nazdar.“ (To, že se jízdenky a místenky na mezistátní spoj kupují mimo nádraží jsem znal již z dřívější cesty do Rumunska.) „Ne, ne, tak my vás tam dovedem.“

Cesta nám pěkně ubíhala, chlapci se smáli, povídali, vyptávali, my jsme se smáli, odpovídali, hledali únikové cesty a víru v dlouhý život. Už toho o nás věděli dost. Je pravda, že ve věku jsme si z jistých důvodů trochu přidali, ale na otázku zda máme ženy a děti jsme popravdě záporně odpověděli. Možná chyba, mít ženu a děti, kamarády mohla přejít lítost, ukápli by slzu a řekli sbohem. Asi těžko. A tak, bez závazků doma, kráčíme po Bukurešťských uličkách tváří v tvář ……, tváří v řiť. Měl bych taky zmínit rozložení sil: 2 na (zatím) 2 zdá se v pohodě. Byli starší, tak 25-30, ale byli menší. Jistě to vědět nemůžu, ale v počtu hodin strávených v boji jakéhokoliv charakteru byli určitě o mnoho před námi. Taky si nemyslím, že máme v Bukurešti více známých než oni.

Jsme na místě. Opravdová kancelář opravdových rumunských drah. Cestou si obě dvojice řádně popovídali v rodných jazycích. O počasí nepadla ani zmínka, ale plány byly jasné všem. Přistupujem k přepážce a sháníme někoho, kdo alespoň trochu mluví anglicky. Bohužel jediné osoby mluvící Anglicky byly již zmínění 4 hlavní hrdinové.

Náš plán: zeptat se kolik stojí místenka, odpočinout, přečíst knihy, meditovat, hrát šachy, cokoliv, ale hlavně zůstat v budově, kde jsou i lidi bez mafiánských praktik a zvyků a setrvat dokud vrazi neodejdou nebo nezemřou. Nebylo to nic moc, ale poslední co na našich cestách potřebujeme je, aby našim mrtvým tělům někdo ukradl baťohy.

Jeden z únosců držel naše lístky v ruce (proto únosce) a za svý peníze nám obstarával místenky. Jak rád bych teďka skončil tento příběh. Jen bych dopsal: tak jsme je tam seřezali, že nám slouží a kupují místenky do Bulharska dodnes, jenže to bych děj přinejmenším trochu zkreslil.

Náš nový plán: nechat si koupit místenky, najít směnárnu, dát jím peníze a sbohem. Konverzace neustávala. Napětím houstl vzduch pouze když se nemluvilo anglicky. Umím rumunsky pouze apa – voda, což se sice hodí v rumunských horách, ale méně při odposlechu plánů a intrik mafiánské dvojice v rumunském jazyce. Pravda tuším ještě dvě rumunská slova, jenže konverzaci „Salut!“, „Salut!“ již máme za sebou a konverzace „Adieu!“, „Adieu“! v nedohlednu. Začíná se všeobecně přiostřovat. Nechce nám vrátit naše lístky, prý když místenky koupí on, budou levnější. Táta vždycky říká hlavně udělat dojem. To se mi občas vybaví a tak když se mě menší ptá co dělám za sport a neujde mi že velkej dělá místo u dveří chladně odpovídám, že dlouhých deset let běh a nenápadně nastavuji nohu do možného běhu bleskového Rumuna, který se ovšem nehýbá, překvapen mou krátkou řečí. Měl jsem připravenu ještě jednu o boxu, jenže jsem měl na sobě jenom tričko a to už by mi asi nezbaštil. Nevadí, místenky máme, teda má, teď tu směnárnu. Zapomněl jsem říct, že naše každá druhá věta v Bukurešti zněla: „Jsme chudí studenti z ČR, máme děsně málo peněz.“ Zapamatovali jsme si přesnou částku, kterou platili a tajně (v duchu) podle kurzu přepočetli na zhruba 7 dolarů za oba. Problém byl v tom, že nepočítáme-li železnou zásobu, jsme tolik vlastně ani neměli. Podařilo se nám ukořistit všechny lístky, být opravdu dobrým běžcem, přestal bych se potit. Tom bere situaci do svých rukou a praví, že je všechno nějaký podezřelý, že nechápe proč to pro nás dělaj a že si chceme lístky schovat.

„Ho, ho, hoóóó, ha, ha, haáááá, co my bysme asi, co my bysme asi s vašima lístkama, místenkama, penězmama a pasama dělali, co?!“, propadají naši průvodci v upřímný, nesvázaný smích a dodávají, že půjdou ven, kde počkají než my si naše jmění dobře schováme. To taky učiníme a jdeme hledat směnárnu, pravda máme u sebe 5 dolarů, nějaké zbytky různých měn, železnou zásobu dobře schovánu. Dorážíme zpět na nádraží, kde nás prudce zchladlí přátelé drsným basem osloví:

„Deset babek vod každýho a rychle!“ „Ho, ho, hoóóó, ha, ha, haáááá, kde my bysme, kde my bysme je asi vzali, co?!, propadáme v neupřímný, svázaný smích a dodáváme, že je nám to moc líto, ale že jsme jim říkali o naší chudobě a že máme jenom 5 dolarů a ať se moc nezloběj. „Dejte sem naše peníze 20 babek, rychle!“ „Fakt nemáme, za 10 dní jedeme zpátky, když něco najdeme buďte tady, rádi dáme.“ „Za deset dní budu v USA, můj čas sou peníze, ještě 10 minut a bude to 20 dolarů vod každýho!“ Po 20 minutách naprosto stejných vět zločinci ztrácí trpělivost, profesionalitu a životní úroveň: „Vy jste snad blbý nebo co, dejte sem mý prachy, moje děti doma hladoví.“ „Máme 5 dolarů, 10 francouzských franků 50 Kč a 40 Sk.“ Jmenovat sponzorské dary typu Játrová s knedlíčky nebo Majka by bylo nemístní až trapné. „Jestli nedostanu svých 20 dolarů tak do Burgasu nedojedete!“, dodává hlasem šéfa rumunské železnice a mává na chlápka opodál. „Mám tady kamarády cikány, zavolám je a ty to z vás dostanou!“ (Bílého od Róma je v Rumunsku pro našince těžké poznat, oni ten problém nemají, naši společníci Rómy nebyli, ale skin by jim u nás jen těžko dveře podržel.) Jak pravil, tak se stalo. Z ničeho nic jsme se našli obklopeni 20-ti členým gangem kamarádů přes koleno v čele se svým šéfem. Ten nám byl představen jako velitel místní kriminálky a přikázal nám vrátit 20 dolarů strádajícím občanům. Předložili jsme celou naší hotovost se slovy, že naše hymna o chudých českých studentech je nic než holá pravda a že nás to opravdu mrzí. „Tak přidejte ještě sluneční brejle.“ „Jo tak to bude taky problém. Ty totiž taky nemáme. Jedině krém na opalování.“ Tomáš jim sdělil že si své dioptrické hodlá nechat, neměli námitky. „Ukaž hodinky!“ „Tak hodinky ne, pánové, ty byly moc drahý“, dodávám a připouštím si, že je sice správné mluvit pravdu, ale teď si s ní dělám do bot. „Tak rifle, jakou máš velikost?“, překvapuje mě svou dobrotou hodný zloděj co nechce vzít víc než požaduje a nechává mi mé drahé hodinky. „Tak to by taky nešlo, na jih sice jedem, ale navečer není žádný vedro.“

Během živého rozjímání se nám podařilo dostat se z ulice do haly nádraží, kde jsme se cítili celkem bezpečně. Nejvíce rozumu měl, jak to tak bývá, kápo gangu. Nakonec přijali naší nabízenou hotovost bez věcných darů a byli odvolání. Padlo ještě pár výhružek o nedojetí do Bulharska, naštěstí vyšly na prázdno.

Navečer pak ještě potkávám kamaráda z dětství, kterého jsem 8 let neviděl, což mě vyvádí z míry víc než to že našemu vlaku pragotron ohlasí odjezd na 18:64 z nástupiště č. 0. Do Burgasu jsme dojeli bukurešťský podsvětí. „Adieu!“

Poučení z této příhody jsme si vzali k srdci, stejně jako to, že anglicky se kde chcete nedomluvíte, naopak vám může být znalost cizího jazyka svým způsobem přítěží.

K nesmazatelným zážitkům ještě z doby reálného socialismu patřily vždy houfy špinavých rumunských dětí, srocujících se pod okny našich vlaků či autobusů a žebrajících prakticky o cokoliv As nimi i jejich likvidované vesnice a zčernalé, šedé zdi měst – obraz, který přetrval beze změny. Arad rozkopaný stejně jako před třemi lety, špatně zásobené výlohy obchodů dosud marně čekajících na lepšího vlastníka než je stát, všude se vířící prach. K tomu všeobecná, ve vzduchu přímo hmatatelná apatie, veksláci a neustálý strach o zavazadla. Šokující obrázek pro nejstarší z nás, kteří poznali krásu a kulturnost rumunských měst ještě v době meziválečné, kdy království v Karpatech bylo naším předním spojencem.

Dnešní průvodce po Rumunsku začíná obvykle slovy: „Pokud omylem plánujete strávit v městě XY více než několik hodin…“ Často jsme ale nuceni, vždyť na obou železničních tazích se dočkáte jen jednoho jediného vyhovujícího spoje za celý den. A nezapomeňte, že lístky se vydávají pouhých 30 – 90 minut před odjezdem vlaku u některé z přepážek, jejíž číslo neznají ani v nádražních informacích. Stačí tedy intuitivně odhadnout správnou frontu, vydržet v tlačenici o místo se hádajících pasažérů a pokud vás proud stihne zanést až k okénku ještě před odjezdem vlaku, máte vyhráno.

Za okny našeho kupé probleskují noční tmou světla rumunsko – maďarsko – německo – srbského Temešváru a vlak pospíchá směrem k Železným vratům a na Craiovu. Na spánek můžeme zapomenout, je plně obsazeno a všichni se výborně baví. Podlaha pod našima nohama začíná za chvíli připomínat popelník. Někdo z přeplněné chodby vylomil dveře kupé a brzy nato nás muž ve středních letech začal přesvědčovat o neodvratnosti blízkého konce světa. Myšlenka, která se ostatně uprostřed Rumunska hlásí sama.

Na nádraží v Craiově se mi ještě za tmy podlamují nohy, ale vzápětí velmi mrštně vstávám – pohled na pochodující přehlídku štěnic byl dostatečným varováním. S novým dnem stejně odjíždíme do hraničního Calafatu, ale strach o zavazadla spát nedovolí. Žmouráme tedy z osobáčku na kukuřičná a slunečnicová pole Valašské nížiny a možná se tak vyhýbáme osudu dvou našich kolegů, kteří byli za několik dní přepadeni právě na této trati.

Pohled na majestátný Dunaj jsme si vychutnali snad ještě víc než v Ostřihomi, protože pro nás momentálně znamenal rozloučení s Rumunskem. Před celnicí nám ještě na chvíli ztuhla krev v žilách, ale úředník ukázal svou lepší tvář a zažádal si jen o cigaretu, načež bez mrknutí oka zabavil celou krabičku. Ještě stále rozumné výkupné za naše propuštění z tohoto balkánského státního útvaru, který se v Evropě ocitl snad jen omylem.

Podruhé tak překonáváme hranici na lodi a na bulharských pasových orgánech nekompromisně požadujeme potvrzení o vstupu do země. Neradi bychom opakovali zkušenost z poslední cesty, kdy jsme si volný průchod do Turecka při chybějícím razítku vynutili až po dvouhodinové protestní stávce vsedě na celnici.Tehdy také ještě platil odlišný železniční tarif pro cizince, nesmírně předražený, a tak nezbylo než vydávat se za domácí…

Cesta do Sofie byla po nudě středoevropských nížin osvěžením: čistý a poloprázdný vlak zamířil na jih údolími bouřících řek a nádherných pohoří a brzy již pyšně předváděl své umění ve stěnách kaňonů, jejichž krása nás zvedla z křesel. Do těchto krásných západobulharských pohoří a ne k moři vedly vždy kroky opravdových turistů, na které je dnešní Bulharsko přes svou současnou hospodářskou mizérii stále opravdu vlídné. Oproti svému severnímu sousedovi udrželo svá města poměrně čistá a pěkná a je jen škoda, že na jeho přírodní scenérie dnes turistické kanceláře a turisté navyklí cestovat na Západ zapomínají.

Pás sopečných pohoří obepíná i hlavní město Sofii, ležící ve stejné nadmořské výšce jako náš Andrlák. Než jsme je však mohli spatřit, vzala nám je další noční temnota z očí.

V dvoumilionové Budapešti není právě snadné se vyznat i pro člověka, který tu není poprvé. S přáteli ji známe z let osmdesátých, kdy jsme sem cílili své „exilové“ jízdy za svobodymilovnými plackami a pro nadýchnutí se daleko čerstvějšího politického vzduchu. A přestože jsme ji celou projeli za neobyčejných okolností naposledy před třemi lety – tehdy autostopem s kurdským řidičem za volantem – spoléháme nyní raději na nejjistější dopravu podzemkou, které je letos právě rovných sto let. Mimochodem, na sklonku minulého století byla otevřena jako šestá na světě.

Městem jsme profičeli tak rychle, že zdejší sňatek Karla IV. s jeho třetí manželkou Annou Svídnickou jsme za pomoci chytrých příruček zaznamenali až kdesi na cestě k Tise. To už jsme z vlaku pozorovali nedozírnou maďarskou pustu, rovnou jako stůl, kde se oko nepotěší z jediné vlnovky, z jediného hřbítku. Vzpomínáme na Gruzínce, který se sem dostal poprvé v životě a během cesty po Maďarsku viditelně znervózněl. Tiše trpěl za volantem tiráku, obracel oči v sloup a naříkal: „Góry duša moja…“.

Szeged jsem si vždy spojoval s oblíbeným gulášem, ale z počátkem cest se pro mne stal synonymem pro město na konci světa. Odtud můžete už jen na jih do Srbska nebo na východ do Rumunska, vyberte si prosím. My jsme si pragmaticky (kvůli 40markovému srbskému vízu) zvolili Rumunsko, přestože jsme si tři roky tomu nazad svatosvatě slíbili, že s touto zemí už nebudeme mít v dohledné budoucnosti nic společného. Byli jsme tedy stejně nepoučitelní jako povstali sedláci Jiřího Dóži, kteří právě u obce Nagylak na dnešní maďarsko – rumunské hranici dobyli r.1514 jedno ze svých posledních vítězství. Dobře víme, že i nás čeká vysilující boj s nejistým výsledkem, a to boj s rumunskými celníky. Zodpovědně už teď prohlašuji, že až k Pacifiku na východ se nesetkáte s horším jednáním mužů zákona na hranici, než právě tady.

Pěšky lze hranici projít jen s pomocí kouzelného balíčku dolarů, a tak v zácpě dlouhé stovky metrů začíná už rutinní trpělivé hledání ochotného „převaděče“. Naše smlouvání s Turky se už začíná podobat dění na jejich orientálním bazaru, až máme štěstí na Maďara s dodávkou. Máme si s ním opravdu hodně co říct, z cizích jazyků neuměl o mnoho víc než jeho vůz, a tak aspoň co chvíli „köszönömujeme“ (děkujeme). On kreslí na papír své dětské zážitky z maďarského povstání (1956) a hrozí pěstí tu proti Moskvě, tu proti rumunským celníkům, jejichž země začínala v krásných dobách před první válkou až za Karpatami…

Za celou hodinu se stuha čekajících aut nepohnula ani o metr, a tak přicházíme na řadu až uprostřed noci. Naše dodávka vezoucí zboží z Itálie po dlouhém dohadování a přes pokus o symbolický úplatek odstavena kvůli údajně chybějícímu certifikátu – všechny cesty možná vedou do Říma, ale rozhodně ne do Rumunska. Zoufalého řidiče nezbývá než opustit a z duše si přát, aby oblíbené heslo zdejších celníků a našich pohraničníků z dob starého režimu „NEPROJDOU!“ neslavilo úspěch alespoň v našem případě. Kupodivu se nám načatou železnou oponou podařilo skutečně prorazit, ale zřejmě jsme po vyřízení všech celních formalit zvolili neúměrně rychlý krok, jinak bychom se záhy neocitli před hlavněmi tří ozbrojenců vynořivších se náhle z úkrytu noční tmy. S rukama nad hlavou se necítíme zrovna ve své kůži, připadám si, jako by čas Securitate ještě nevypršel. Tady asi sotva mohlo před sedmi lety dojít k nekrvavé revoluci dnes se ale Ceausescův duch už zase vznáší nad krajinou.

Po propuštění klopýtáme značně svérázným terénem a vzdorujeme hordám veksláků a mafie, pro kterou je noc jako den a která si tu snad dala dostaveníčko z celé východní Evropy Nezbývá než chránit si život, peníze a pochodovat raději tři hodiny než dvě. než jsme se vyčerpáním mohli bez obav svalit do kukuřičného pole.

Ještě není vyhráno. Dóža kousek~ odtud ztratil svou poslední bitvu. A my slavnostně obnovujeme svůj slib že do Rumunska…