Rubrika: Evropa

Probouzím se na lehátku v nočním vlaku ze Lvova. Je už světlo, odhrnuji tenkou přikrývku a slézám na červený koberec a pokračuji z kupé ven do úzké uličky k okénku. Venku se střídají rozlehlé travnaté pláně s lesy, malými políčky a chudými vesničkami. Po chvíli kupuji pro sebe i pro kamaráda Mika v posledním kupé našeho vagonu za pět hřiven čaj, posnídám nakoupené pečivo a potom dál sleduji krajinu. Ve vagonu je klid a čisto. Dvanáctihodinová cesta přes půlku Ukrajiny v lehátkovém kupé stála v přepočtu méně než tři stovky.

Do Oděsy přijíždíme podle jízdního řádu okolo půl desáté. Na nádraží je rušno, většina cestujících vystupuje právě zde, na konečné stanici. Kvůli délce vlaku je to z našeho vagónu k nádražní budově ještě pár minut chůze. Cestou na nástupišti potkáváme bábušky s cedulemi „kvartýra“. Nabízejí 100 hřiven, tedy zhruba 170 korun, na jednu noc, při větším počtu nocí jde cena dolů. Jedna paní nabízí nocleh za padesát hřiven, načež se kolem ní nahrne dav dalších bábušek, které ji překřikují, že takhle nízkou cenu si přece nemůže dovolit. Když se dotyčná paní dozvídá, že chceme přespat jen jednu noc, cenu odvolává a přestává o nás, coby potencionální zákazníky, jevit zájem. Bere jen ty, kdo zůstávají déle.

Nakonec se domlouváme s bábuškou Ludmilou. Po cestě přes park na tramvaj Ludmila komentuje současnou situaci na Ukrajině slovy: „Krym – vojna, Doněck – vojna, Oděsa – mir.“ Prý se tedy není čeho bát. Na zastávce chvíli čekáme a pak jedeme přibližně půl hodiny do jedné z okrajových částí města blízko pláže, kde čeká slibovaná „kvartýra“. K malému domku se jde skrz zahradu. Na šňůře zde visí prádlo a trubky s vodou vedou do umyvadla a do barelu, ze kterého pokračuje další trubka do sprchy. Uvnitř domu je malá ložnice a vedle ní dokonce kuchyňka. Není to luxusní apartmá, ale nám to na jednu noc stačí. Platíme každý po sto hřivnách a necháme si na papírek napsat všechny důležité informace, jako je adresa, čísla tramvají a maršrutek atp.

Nádherná Oděsa, ošklivá Oděsa

Po vybalení, vyprání a sprše se s Mikem vydáváme maršrutkou do centra města. Zhruba půlhodinová cesta končí v parku na konci slavného bulváru Deribasovskaja. Projdeme přilehlou obchodní pasáž z devatenáctého století a potom i onu hlavní výstavní ulici plnou dražších restaurací, obchodů i atrakcí pro turisty. Na konci nás boční ulice svedou k mostu vedoucímu nad ulicí, která ukazuje pravý opak nádhery bulváru Deribasovskaja vzdálené jen pár minut chůze.

Pod sebou vidíme silnici plnou výmolů a kolem zanedbané domy s oprýskanými zdmi počmáranými sgrafity. Ani park Ševčenko, do kterého vcházíme branou kousek za mostem, neoplývá krásou, spíš než upravené trávníky tu nacházíme vyprahlou trávu a odpadky za nízkou zídkou. Mezi stromy prosvítá moře a obrovské jeřáby oděského přístavu. Po rychlém obědě se vracíme do centra a scházíme kolem rušné silnice k výletní části přístavu. Za nádražní budovou Mořského nádraží stojí vysoká budova hotelu Odessa a za ním kotví luxusní jachty a plachetnice. Navzdory tomu, že jsme ve slavném turistickém letovisku, kupujeme si přímo na nábřeží se skvělým výhledem na přístav i vzdálenější části pobřeží kelímek kvasu za pár hřiven, tedy za celkem běžnou cenu bez turistické přirážky.

Nahoru od přístavu vedou slavné Potěmkinovy schody. Jsem jimi trochu zklamaný, jsou sice mohutné, velice široké a při pohledu vzhůru vzbuzují dojem nekonečnosti, ale stále jsou to jen obyčejné schody. Čekal jsem od nich něco úžasnějšího. K lepšímu dojmu by snad stačilo aspoň to, kdyby nebyly okolní parky na svahu okolo obou stran Potěmkinových schodů tak zanedbané. Na schodech mi nějaký mladík pokládá na hlavu jakéhosi dravce a anglicky mi říká, že mě s ním za euro vyfotí. Nabídku rázně odmítám, ale zároveň je mi ho trochu líto. Na světoznámé památce bych očekával davy lidí, místo toho zde prochází jen pár malých skupinek a jednotlivců. Tato místa neoplývají turisty v takovém množství, jak by se dalo předpokládat.

Nad schody začíná bulvár Primorskij, druhá krásná ulice ve městě. Tato ulice spolu s ulicí Deribasovskaja ohraničuje malou oblast, kde jsou snad všechny domy opravené, roste tu hodně stromů, stojí tu několik velkolepých soch, fontán, muzeí, příjemný parčík nebo překrásná budova oděské opery. Zbytek města působí zašlým někdy až odpudivým dojmem. Z centra odjíždíme zpět opět maršřutkou. Jízdné je oproti českým cenám zanedbatelné, jízdenka na jednu cestu v MHD stojí okolo dvou hřiven. Platí se přímo řidiči, který platbu i vrácení přebytečných drobných vyřídí za jízdy. Po cestě vidíme i několik tramvají, většinou starších kusů, výjimkou však nejsou ani červené vozy se znakem Prahy, který sem pražský dopravní podnik prodal teprve nedávno.

Navečer se stavujeme ještě na pláži u naší kvartýry, a večer trávíme v blízké restauraci a pak na zahradě kvartýry na besedě, kam nás zvou další nocležníci na červinské pivo a sušené ryby. Kromě nás tu nocuje chlapec z Dněpropetrovské oblasti, který sem přijel se svojí matkou dělat zkoušky na námořnickou školu, manželé s malým dítětem z města Černivci a dva kluci kolem dvacítky z Doněcku, kteří zde přes léto pracují na pláži. Ze zmíněných jen rodina z Černivci mluví rodným jazykem ukrajinsky. Kolegové z Doněcku a Dněpropetrovské oblasti hovoří rusky, což ovšem není ani v době války na východě země problém. Koneckonců i bábuška Ludmila mluvila rusky a v podstatě v celé Oděse je ruština nejběžnějším jazykem. Začíná nám být jasné, že rodná řeč nemusí na Ukrajině nutně předurčovat národnostní cítění. Jak později zjišťujeme, na Ukrajině mluví rusky několik milionů lidí, nutně to ale neznamená, že by se tito lidé sami s ruskou národností identifikovali.

Kolem delty Dněstru

Druhý den ráno vyklízíme ložnici a ještě před naším odchodem přichází bábuška Ludmila s novými zákazníky. Pak jedeme zase do centra města, kde bloudíme po ulicích a hledáme, odkud jede autobus do městečka Bilyaivka. Kolem poledne konečně dostáváme od místních spolehlivé informace a skrz obrovský trh s ovocem a zeleninou se prodíráme na autobusové nádraží a rychle nalézáme příslušný spoj. Cesta do Bilyaivky je dlouhá přibližně padesát kilometrů, přesto jízdenka stojí pouhých dvacet hřiven. Zato jedeme velmi pomalu, zastavujeme v různých vesnicích a do našeho cíle přijíždíme přibližně až za hodinu a půl. Málem bychom město přejeli, naštěstí se sice až za zastávkou, ale stále ještě v obydlené zástavbě dozvídáme, kde jsme a vystupujeme ven. Kdybychom tímto autobusem pokračovali dál, dojeli bychom až do Podněsterské republiky, kde by od nás celníci na hranicích mohli požadovat za přechod hranic pár desítek euro.

V Bilyaivce si kupujeme ve stánku mastné plněné pirohy k obědu a vyrážíme po prašné cestě směrem k Dněstru. Bilyaivka je jedním z výchozích bodů k národnímu parku okolo dněsterské delty. Jedno ze slepých ramen této řeky končí u posledních domů městečka. Kolem vody pobíhá kolem dvaceti dětí, které se sem s několika dospělými přišly vykoupat. S velkými batohy působíme malý rozruch, jeden odvážný chlapec se nás jde zeptat, odkud jsme přišli. Bavit se s cizincem je pro něj velká pocta, do těchto míst jich příliš mnoho nezavítá. Ukazuje nám úzkou pěšinku mezi vodou a rozlehlým rákosovým porostem s občasnými převážně uschlými stromy. Tam kousek dál je prý další místo na koupání. Vyrážíme naznačeným směrem a po pár minutách nacházíme další rameno řeky, tentokrát již jedno z hlavních, a o kus dál i plácek, kde se koupají další lidé. Lezeme do vody taky, ale původní plán přeplavat na druhý břeh, kde roste hustý les, nakonec nerealizujeme. Proud je tak silný, že se člověk stěží udrží na místě a není radno vypravovat se dál od břehu. Po vodě občas projede výletní motorový člun, vidíme ale i malou loďku převážející dřevo. Po koupeli se vracíme do Bilyaivky a po zastávce na sklenici kvasu přejíždíme autobusem do vesnice Majaky.

V Majakách se jdeme podívat na přilehlý most před Dněstr. Na jedné straně vidíme široké říční koryto, na druhé obrovské jezero Dněsterský iman, do kterého řeka ústí. Vracíme se do vesnice, v hospůdce ochutnávám ukrajinské pivo Zlatá Praha a po osvěžujícím posezení vyrážíme pěšky po silnici dál. Cestou kolem silnice potkáváme maskované check pointy, kde ukrajinská armáda střeží příjezdové cesty vedoucí z Podněsterské republiky, která zde kvůli svým spojům na Rusko v době války na východní Ukrajině představuje potenciální nebezpečí. Kousek za vojenskými objekty odbočujeme na křižovatce, odkud pak částečně stopem, částečně autobusem projíždíme kolem Dněsterského imanu, obrovské vodní plochy obklopené rákosím a loukami.

Na jednom místě nás řidič autobusu vysadí s tím, že se vychyluje z naší trasy a my stopujeme u prašné cesty plné výmolů, po které jezdí jen minimum aut. Asi za půl hodiny nás bere parta dvou kluků a dvou holek a za svezení do Ovidiopolu chtějí od každého z nás pět hřiven. Velké šance na jiný stop nemáme, takže nasedáme do nepříliš sympatického vozu plného cigaretového kouře a platíme požadovanou částku. V Ovidiopolu si u stánku kupujeme šaurmu, rychlé jídlo podobné tortille. Mike se dává do řeči s místním městským policistou, který ochotně radí, kde sehnat maršrutku směrem dál. Po večeři se už stmívá, opouštíme stánek a marně hledáme ve městě místo, kde maršrutka zastavuje. Naštěstí opět potkáváme policisty, kteří se s námi ochotně baví, nechají se s námi vyfotit a dokonce se nám i ze své pravomoci snaží zastavit nějaké auto, které by nás vzalo. Nakonec zastavuje autobus, který nás odveze do Zatoky.

Zatoka, jak krátce po příjezdu zjišťujeme na vlastní oči, je oblíbenou turistickou destinací. Kolem několik kilometrů dlouhé pláže stojí pruh hotelů, bungalovů a restaurací, z různých směrů se ozývá hlasitá hudba a ulice jsou i v pozdních hodinách plné lidí. Klidnější místo, které s Mikem prohlašujeme za vhodné na přespání, nacházíme až zhruba po dvou hodinách.

Následující den vstáváme v šest ráno, protože máme obavy z místních hoteliérů a údržbářů pláží, kterým by se naše spacáky položené přímo na písku jedné z pláží nemusely líbit. Protože Zatoka leží na úžině mezi mořem a Dněsterským imanem, jdeme se ještě ráno podívat na nejmenší zúžení, kde pevnina mezi oběma vodními plochami má šířku jen několik desítek metrů. Podobné zúžení po průchodu městem a snídani v jedné z restaurací vidíme na druhé straně za městem z auta, které stopujeme na kraj Oděsy. Silnice přes úžinu vede po vyvýšeném náspu, je tedy možné vidět současně jak jezero, tak moře. Jsou to dvě rozlehlé vodní plochy, jen na jedné jsou vidět veliké vlny a na druhé klidná hladina, rákosí a občas nějaké ptactvo.

Ukrajinská pohostinnost – aneb hostem ve vlaku

Z Oděsy vyrážíme nočním vlakem před desátou hodinou večerní. Kupé sdílíme s postaršími manžely od města Nizhyn na sever od Kyjeva. Dáváme se do řeči a než stačíme vybalit vlastní jídlo, už leží na stolečku hotová hostina. Domácí sádlo, okurky a víno, koupený chléb, salám, sušenky, sušené ryby, pivo a hroznové víno. Manželé nás považují za své hosty a vybízejí, abychom se neostýchali a brali si cokoli, co na stole leží. Hodujeme až do půlnoci a při tom si povídáme. Paní vypráví, že byli pár dní na dovolené v Zatoce, my zase povídáme o naší cestě, včetně návštěvy stejného města a přespání na pláži. Paní na to, že by mladí lidé přespávali jen tam pod širákem, není zvyklá, děsí se a ptá se, jestli jsme o tom informovali své rodiče a co celkově o našem výletu míní. Když slyší, že moji rodiče mě na Ukrajinu pustili bez problému, starostlivě kroutí hlavou.

Kolem půlnoci jdu spát a probouzím se v šest. Manželé už snídají, paní na nádraží, kde se dvacet minut stálo, koupila každému makový závin, takže se k nim přidávám a také snídám. Zbytek cesty z větší části trávím u okénka. A že je na co se dívat! Nejedeme totiž nejpřímější trasou, takže mimo jiné přejíždíme násep uprostřed vodní nádrže Čerkasy postavené na Dněpru jižně od Kyjeva, kam vlak směřuje. Výhled na přehradu připomíná moře – vodní plocha je tak široká, že na některých místech není možné dohlédnout na druhý břeh. Na kyjevské hlavním nádraží jsme zhruba v jedenáct. Společně se zde s našimi hostiteli vyfotografujeme a rozloučíme. Manželé jedou dalším vlakem do Nizhyn, já s Mikem se jdeme ubytovat do hostelu. Čeká nás několik dní v Kyjevě.

Přestože sem vede dobrá silnice a vzdálenost činí zhruba sto padesát kilometrů, autobus z Kyjeva do Korostenu jede něco kolem tří hodin. Část času ale zabere čekání na další zastávce ještě v Kyjevu nedaleko autobusového nádraží, kde jsme s kamarádem Mikem do autobusu nastoupili. Jen pár minut jízdy od konečné stanice metra velkoměsto vystřídá rozlehlý borovicový les, za nímž čeká běžný ukrajinský venkov. Přejíždíme hranice Kyjevské oblasti a dostáváme se do oblasti Žitomirské, na historické území Volyně.

V Korostenu nakupujeme jídlo a stavíme se v kavárně na pozdním obědě. Potom najdeme maršrutku, které nás doveze na křižovatku k hlavní silnici, po které jsme přijeli. Zde stopujeme auto, které nás sveze až na kraj vesnice Malá Zubovština.

Ještě před dvaceti čtyřmi lety zde žili převážně volyňští Češi, dnes tu bydlí hlavně Ukrajinci a Čechů zde zůstala jen hrstka. A právě tuto hrstku jsme se sem vypravili najít. Na první pohled je zde patrná chudoba, cesty jsou prašné nebo poctivě vydlážděné, ale již před mnoha desetiletími. Na některých místech na ulici potkáváme slepice, husy či krůty. Po pár minutách potkáváme první lidi, snažíme se zeptat, jestli zde žijí nějací Češi, ale paní nám nerozumí. Teprve na druhý pokus se dozvídáme, že zde opravdu několik Čechů je, jedna babička bydlí kousek odtud. Paní pohotově zavolá na asi desetiletého kluka, který se zrovna okolo nás projíždí na kole, aby nás k ní dovedl. Ukrajinské děti mají tři měsíce prázdnin, ale málo možností, čím je naplnit. Chlapec má spoustu času, nijak ho nezdržujeme a jdeme s ním.

„Přijeli Češi!“ křičí kluk na paní sedící před svojí chalupou. Babička se nejprve diví, co se to děje, jezdí za ní jen příbuzní a ti tu už nedávno byli a dnes nikoho nečekala. Představujeme se a mluvíme o tom, proč jsme do vesnice přijeli. Babička nám říká, že se jmenuje Nováková, což mezi volyňskými Čechy bylo příjmení rozšířené podobně jako v Čechách. Vypráví nám o své rodině žijící v České republice a pak se zvedne, aby nás zavedla na hřbitov. Tam nacházíme starší nápisy v češtině a novější většinou již v ukrajinštině. Paní Nováková ukazuje hroby své rodiny a několika ve vesnici vážených lidí, jako byl třeba oblíbený lékař, který zde mnoho let působil. Paní Nováková nás vede do domu nedaleko za hřbitovem, kde žije další Česka, paní Ema.

Kdo zůstal po Černobylu

Ema nás ochotně vítá u sebe doma a ukazuje, že si máme jít do obýváku, kde nás usazuje na gauč. Chvíli si povídáme a seznamuje se jejím manželem, Ukrajincem Olegem. Oleg nám daruje svou sbírku básní, kterou bohužel kvůli ukrajinskému jazyku nejsme schopni docenit, a chlubí se svými povídkami otisknutými v lokálním tisku. Ema s námi příliš dlouho neposedí, míří do kuchyně podívat se, čím by nás mohla pohostit. Dostáváme bůček s hořčicí, rýži, kousek sladkého červeného vína, vyrobeného někým ze sousedství, i čaj se sušenkami. Zatímco si pochutnáváme na neplánované hostině, ohřívá naše hostitelka vodu, abychom mohli na závěr parného dne ze sebe smýt pot. Do domu není zaveden vodovod, voda se musí tahat vědrem ze studny a ohřát elektřinou. Po večeři se na předzahrádce teplou vodou z lavoru a houbičkou s mýdlem umyjeme a potom nás Ema bere na krátkou procházku vesnicí.

Jdeme se ještě jednou podívat na hřbitov, kde nám Ema ukazuje hroby svých rodinných příslušníků a vypráví staré vzpomínky. Postupně se také dozvídáme i něco o slavné historii Čechů na Volyni. Na jejich příchod z vesnic okolo Hradecka v roce 1870 ani na období první poloviny dvacátého století si paní Ema nevzpomíná, narodila se až v době druhé světové války, ale dosti dobře si pamatuje na klíčovou událost v dějinách volyňských Čechů. Přibližně sto kilometrů od Malé Zubovštiny stála černobylská elektrárna. Poté, co v roce 1986 došlo k její havárii, stala se vlivem povětrnostních podmínek právě oblast, kde se vesnice nachází, jednou z nejvíce postižených radioaktivním zamořením. V prvních dnech oficiální místa informaci o katastrofě tajila, pak najednou přišel zákaz otevírání oken, pobytu venku a příkaz k utěsnění studen. Až za další dva týdny havárii Gorbačov oficiálně oznámil a o čtyři dny později byly v poškozené oblasti vyhlášeny prázdniny. Sovětská vláda byla pod mezinárodním tlakem nucena obětem pomoci a nabídla jim, že se mohou zadarmo přestěhovat. Rodina Emy tedy odešla do Poltavské oblasti. Syn tam již zůstal, ale manželé se vrátili zpět. V roce 1991 bylo českým obyvatelům Malé Zubovštiny nabídnuto další stěhování. Místní krajanský spolek jej složitě vyjednal se sovětskými respektive ukrajinskými úřady a československou vládou. Hlavním důvodem odchodu volyňských Čechů a finanční pomoci ze strany naší vlády bylo přetrvávající zamoření. Ema mohla odejít také, ale zůstala kvůli nemocné matce. Od té doby se žádná podobná nabídka bezplatného přestěhování nenaskytla.

V průběhu vyprávění nám Ema ukazuje úřad, školu, klub (něco na způsob kulturního domu), březový háj nazývaný Březina a školku, kterou sama pamatuje z dětských let. Po návratu do chalupy manželé rozloží pohovku v obýváku, potáhnou povlečením a dají nám polštáře a přikrývku, abychom zde mohli přespat.

Ema odkudsi vytahuje štos papírů, na kterých je vytisknutá historie vesnice sepsaná někdejším ředitelem místní školy panem Jaroslavem Ornstem. Paní Ema ještě na chvíli zapíná televizi a my si čteme poutavě napsaný text, kde jsou pospány dějiny Malé Zubovštiny od příchodu prvních Čechů po začátek dvacátého prvního století. Dozvídáme se tak, že komunitu založilo 15 až 20 rodin z vesnic Nechanice, Předměřice, Neděliště u Hradce Králové, kde byl na zvyšující se počet obyvatel nedostatek zemědělské půdy. Častá příjmení volyňských Čechů byly Novák, Černý, Dvořák, Erps nebo Ornst. Češi na Ukrajinu přinesli moderní technologie, především uměli dobře používat hnojiva, takže se jim zde vedlo lépe než starousedlíkům.

V průběhu stodvacetileté historie zde fungovaly různé spolky, kulturní iniciativy, česká škola atp. o nichž text přináší obsáhlé informace. Stejně podrobně mapuje události po již zmíněné černobylské katastrofě a vyjednávání o přesunu do Čech. V roce 1991 se naprostá většina obyvatel rozptýlila do třiceti čtyř lokalit ve dvaceti českých okresech. Mnoho lidí odešlo třeba do Krupky, Milovic, Kuřivod nebo Rokytnice v Orlických horách. V některých z těchto městeček dnes dost možná žije více volyňských Čechů než v celé Volyni.

Sušenky od paní Anežky

Kolem šesté hodiny ranní slyším z vedlejší místnosti šum, Ema a Oleg vstávají. Já s Mikem ležíme až do osmé. Když vstaneme, popřeje nám paní Ema dobré ráno a přináší ke snídani párky a prejt. Dopoledne se jdeme s Emou podívat do školy. Jdeme kolem nového pravoslavného kostelíku postaveného z peněz ze sbírky místních obyvatel. Žádný starší „český“ kostel, zde není. Kromě školy navštěvujeme také budovu úřadu. Ani jedna z místních institucí již nenese známky české kultury, všechny nápisy a vývěsky jsou jen v ukrajinštině. Když si všechno doprohlédneme, vrací se Ema domů uvařit oběd a posílá s námi manžela.

Oleg nám ukáže, kde ve vesnici sídlí doktor a kde jsou obchody a pak slíbí, že nás zavede ještě k dalším Čechům. V domě na kraji staré poctivě vydlážděné silnice je prázdno, zkoušíme tedy o něco vzdálenější stavení. Druhý pokus je úspěšný, paní Anežka je doma a naše návštěva ji těší. V devadesátých letech do vesnice prý občas nějací Češi na návštěvu přijeli, v posledních letech sem kromě rodin zbylých Čechů přijeli údajně jen nějaké dvě holky (pravděpodobně dělat výzkum do školy) a jistý profesor z Brna. Jinak o vesnici ze strany českých turistů zájem není, na rozdíl například od českých vesnic v rumunském Banátu. Anežka nás zve do kuchyně, postaví na stůl maso a každému nalije štamprli vodky. Pohoštění završuje výbornými sušenkami, které dopéká až po našem příchodu. Když se ptáme, pro koho sušenky pekla, říká, že pro návštěvy. Vždycky prý někdo ze sousedů přijde, i když se třeba neohlásí předem. Chvíli si povídáme o životě ve vesnici dříve a nyní i o Anežčiných přátelích, kteří se přestěhovali do Čech. Před odchodem nám ještě ukazuje svůj dům, nechá se vyfotit a dává nám na cestu celý pytlík křupavých sušenek.

S Olegem se vracíme k Emě na oběd, který po návštěvě Anežky téměř již nejsme schopní zkonzumovat. Po obědě ještě chvíli posedíme v obýváku. Ema přinese odpolední kávu a Oleg nám říká několik vtipných říkanek zesměšňujících Putina. Bohužel jim moc nerozumíme, ale věříme, že jsou vtipné a v době války na východě Ukrajiny i velmi aktuální. Ema nám na cestu dává nedojedené maso od oběda a my předáváme dárek, láhev Becherovky. S Mikem se shodujeme na tom, že na Malou Zubovštinu a pohostinnost lidí, které jsme zde potkali, budeme vzpomínat velmi dlouho. Zároveň se stydíme, že jsme přinesli jenom Becherovku, protože od manželů Emy a Olega se nám dostalo tak veliké a zcela neočekávané pohoštění, že jej není možné jednoduše vykompenzovat jen touto jednou lahví. O to více si vřelého přijetí vážíme, když bereme v potaz, že senioři na Ukrajině dostávají výrazně nižší důchody než senioři u nás, přičemž ceny základních potravin jsou zde sice také o něco nižší, ale rozdíl již není zdaleka tak veliký.

Paní Ema z ledničky vytahuje lahve s vodou, které pro nás během horkého dne vychladila. Bereme na záda batohy a jdeme ven na ulici před úřad, kde za chvíli zastavuje maršrutka. Loučíme se s českoukrajinským párem a nastupujeme do vozu. Když se mikrobus rozjede, platíme řidiči každý po osmi hřivnách za cestu do Korostenu, odkud nás čeká cesta zpátky do Kyjeva.

Za nenápadnými dveřmi do starého činžáku zastíněnými zahrádkou sousední restaurace bych hostel nečekal. Adresa z webového portálu ale mluví jasně, hostel se nachází v této ulici nedaleko centra Kyjeva v domě číslo 25. S kamarádem Mikem tedy vcházíme do nenápadného domu a stoupáme po starých schodech až do předposledního patra, kde konečně u dveří k jednomu z bytů nacházíme cedulku označující hostel.

Hostel pro uprchlíky

Hostel to není obyčejný, alespoň v době naší návštěvy, na začátku srpna 2014, pár měsíců po majdanské revoluci a v době války na východě země. Cestovatel z Los Angeles si stěžuje, že si tu během několikadenního pobytu nenašel ani jednoho parťáka na večerní pitky, protože tu bydlí samí novináři, pracovníci neziskovek atp. Sami během pár večerů zde strávených zjišťujeme, že turistické noclehárny nemusí být útulkem vyloženě jen pro cizince, kteří zde tráví dovolenou.

Zatímco si večer ve společné místnosti na svém notebooku vyřizuje mladý Francouz víza do Ruské federace, pár metrů od něj vaří večeři slečna z Ghany. Ona a několik jejích přátel, také původem z Ghany, sem přijelo z Doněcku, kde studují různé anglické programy na tamější univerzitě. Dobu války ale raději tráví mimo dosah konfliktu a otevřeně říkají, že pokud do začátku akademického roku zůstane situace v Doněcku stejná, vracet se tam nebudou, ale náhradní plán zatím nemají. Také dva muži ve středních letech sem přišli z Doněcku. Do Kyjeva přišli v pozici uprchlíků, kteří zde chtějí najít práci. Až na večerní rozhovory o komplikované politické situaci zde však vážnější problémy na první pohled cítit nejsou, stejně jako na většině ostatních míst v městě.

Janukovyč závodníkem

Kyjev na mě působí dojmem klidného moderního evropského velkoměsta. Jeho centrum nabízí řadu nádherných památek i překrásných ulic. Přímo v centru nebo i ve čtvrti Podil lze bloudit dlouhé hodiny a nacházet stále nová krásná místa. Kromě významných pravoslavných památek, jako je klášter Pečerská lavra či kostely sv. Sofie, sv. Ondřeje, sv. Michaila nebo sv. Vladimíra při svých toulkách potkávám i dva moderní řeckokatolické kostely, jeden menší blízko centra a druhý obrovský, postavený na kraji jednoho sídliště, který slouží jako katedrála.

Nejvíce se mi však líbí v pásu parků lemujícím centrum města na svahu nad širokým korytem Dněpru. Parky jsou skvěle udržované a čisté. Mezi zelení stojí několik monumentálních pomníků, včetně sochy Rodina-Mať, postavené ve slohu socialistického realismu, i památníku obětem hladomorů v prvních desetiletích sovětské éry.

Přestože město má zhruba dvojnásobný počet obyvatel co Praha, lidé jsou zde příjemní a ochotní pomoci. Na několika místech nezávisle na sobě mě oslovuje náhodný kolemjdoucí a ptá se, jestli nepotřebuji poradit cestu – s mapou v ruce a první pohled vypadám jako někdo, kdo není zdejší. Na různých místech ve městě si všímám ukrajinských vlajek, které občas visí nejen na oficiálních budovách, ale i jen tak u někoho doma na balkoně. Modré a žluté pruhy jsou namalovány i kolem některých stromů, nebo tvoří nátěr zábradlí či zdi. Motiv ukrajinské vlajky nosí i někteří lidé na svém oblečení, dokonce sem tam potkávám ženu, která má modrožlutě nalakované nehty. Na vládních budovách běžně vedle vlajky ukrajinské vlají i vlajky Evropské unie.

Místo, kde se nečekaně střetávám se současnou ukrajinskou realitou, je Národní galerie. Kromě sbírky ukrajinského umění devatenáctého a dvacátého století zde totiž vystavují i obrazy nalezené v Janukovyčově vile krátce po jeho útěku do Ruska. Narychlo vytvořenou expozici tvoří především portréty bývalého prezidenta, kde je většinou stylizován do podoby seriózního státníka, je tu však i obraz Janukovyče coby automobilového závodníka.

Co tu zbylo z revoluce

Při jedné ze svých procházek po centru Kyjeva se k ohnisku politického dění dostávám ještě blíže. Nedaleko hlavního náměstní Nezávislosti potkávám vojenský stan, před kterým jsou vylepené různé politicky angažované plakáty. Jdu blíže, abych si to lépe prohlédl a vyfotil. Zpozorují mě lidé v improvizovaně opevněném stanu a jdou se mě zeptat, kdo jsem a co tam hledám. Jedná se o příslušníky opoziční „armády,“ která svou přítomností v centru města demonstruje proti stávající politické situaci. Dáváme se do řeči, ale přes jazykovou bariéru mnoho informací nepřeneseme. Naštěstí přichází další člen „armády“, sedmnáctiletý Ivan z Luhanské oblasti, který tu s demonstranty žije již měsíc.

Chatrnou angličtinou mě zdraví a nabízí, že mě dovede na Majdan, jak se hlavnímu náměstí zkráceně říká. K tomu, aby mě tam mohl vzít, ale nejprve potřebuje povolení od svého „generála“, který, když se ujistí, že nejsem prorusky orientovaný, po chvíli svoluje. Ivan říká, že se zajímá o dějiny a velice si váží Masaryka. Bohužel spolu nemůže strávit více příliš mnoho času, protože generál po něm chce nějakou práci, takže se u sochy archanděla Michaela loučíme a já se jdu projít po náměstí sám.

Přestože revoluce začala loni v listopadu, hlavní protesty se konaly v prosinci a únoru, a navzdory tomu, že Janukovyč je již několik měsíců mimo zemi a Ukrajina má nového prezidenta, náměstí i několik přilehlých ulic i na začátku srpna stále okupují stovky demonstrantů a samozvaných vojáků ve vojenských stanech. Někteří zde žijí už od začátku revoluce, jiní sem přišli až po skončení hlavních událostí. Jsou za uskutečněné změny rádi, ale tvrdí, že revoluce ještě není hotová a je ještě třeba učinit další změny, jakými je například přijetí lustračních zákonů, první krok ke skutečné demokracii bez nadvlády několika oligarchů. Mezi Ukrajinci současní demonstranti budí značné kontroverze kvůli svým radikálním názorům a projevům odporu.

Většina lidí si myslí, že ti skuteční hrdinové a lídři revoluce z náměstí již dávno odešli a zbyli jen podivíni nelegálně zabírající veřejný prostor. Demonstranti zde žijí ve skupinách podle oblastí, ze kterých přišli, každá oblast má svoji armádu s vlastním režimem, generálem, rotmistrem atd. Mnozí po náměstí chodí v maskáčích a přes den posedávají na plastových židlích před stany. Ve stanech spí, vaří a mají zde veškeré zázemí. Kromě stanů zde jsou i barikády z pneumatik, množství improvizovaných pomníčků padlým během revoluce, ale i řada obchůdků se suvenýry, kde vedle ukrajinských vlaječek nabízejí třeba i toaleťáky s Putinem nebo Janukovyčem. Uprostřed náměstí u kraje Kresčatiku, významného bulváru, který náměstí protíná, stojí velké podium, o kus dál kostel ve stanu, ve kterém prý Panna Maria na zázračné ikoně během revoluce hýbala prsty, nebo basketbalové hřiště. Vánoční strom, stejně jako barikády, zdi i mnohé stany, je ověšen plakáty, všude kolem je spousty nápisů, fotek obětí i karikatur Putina a Janukovyče.

Na mnoha místech vlají nejen vlajky Ukrajiny, ale na několika místech i dalších, spřátelených zemí a sem tam se objeví i červenočerná vlajka partizánské skupiny ukrajinského hrdiny Štěpána Bandery. Na zemi chybí dlažba, kostky použili demonstranti na stavbu barikád. V kontrastu s tím stojí na kraji náměstí okolní budovy dražších hotelů, restaurací i jeden McDonalds. Přímo pod náměstím se nachází rozlehlé obchodní a stanice metra. Mezi tím vším procházejí běžní občané, pro které se z revoluční výzdoby Majdanu stala rutina a podivných staveb si už ani nevšímají.

Press-center MAJDAN

Vedle vchodu do hlavní pošty stojí improvizovaný stánek, u kterého mě oslovuje mladá paní stojící za stolem tvořeným dvěma sudy, přes něž je položená dřevěná deska. Paní se anglicky představuje jako Alexandra a vysvětluje mi, že zde pracují pouze dobrovolníci, kteří zde rozdávají seriózní tisk v angličtině a ukrajinštině. Stánku se proto říkají „Press-center MAJDAN.“ Noviny a časopisy sem dodávají zdarma přímo jejich vydavatelé. Stánek tak vytváří sympatický intelektuální protipól kontroverznímu stanovému městečku. Alexandra si stěžuje, že půl roku po velkém masakru v horní části náměstí se většina lidí přestává o politiku zajímat a málokdo se chce politicky angažovat. Svou činností se Alexandra s dalšími aktivisty snaží podpořit rozvoj občanské společnosti a podněcovat diskuzi. Ke stánku patří také piano, na kterém si může zahrát kdokoli z kolemjdoucích.

Přijímám nabídku Alexandry, abych se na chvíli do aktivit stánku zapojil. Připojuji se k dobrovolnici z Hong Kongu a společně dáváme razítka na pohledy, obálky a noviny určené k rozdávání. Také se bavíme s lidmi, kteří přicházejí s rozličnými reakcemi, někteří činnosti stánku fandí, jiní jakoukoli podobnou aktivitu a všechny protesty na Majdanu považují za zbytečné. V šest hodin večer přichází „majdanský“ básník, účastník revoluce, který zde během kritických měsíců sepsal sbírku poezie. Skupinka asi patnácti lidí sleduje jeho autorské čtení doprovázené hraním na klavír.

Po skončení každodenní kulturní akce ke stánku přichází jeden z demonstrantů ze stanu Lvovské oblasti, který se s lidmi ze stánku zná a nabízí mě a Číňance prohlídku po Majdanu. Rádi možnost využíváme a v doprovodu muže v předdůchodovém věku se jdeme nejprve podívat do jejich stanu, kde dostáváme čaj a kávu a seznamujeme se s dalšími „vojáky“. Potom vidíme kuchyň, ložnici i nějaké vybavení, jako jsou helmy nebo pomalovaný kyj symbolizující připravenost k boji. Opravdové zbraně nám neukáží, ale z rozhovoru je patrné, že zde pravděpodobně nějaké budou. Následně vyrážíme na další místa Majdanu.

Náš průvodce ukazuje, místo, kde bylo v únoru zabito okolo stovky lidí i hotel Ukrajina, ze kterého vraždící snajpr střílel. Dále jdeme kolem domu, který krátkodobě sloužil coby nemocnice, nebo vyhořelé budovy na rohu zakryté obřím plakátem s nápisy „Sláva Ukrajině! Hrdinům sláva!“ Muž, který na náměstí žije již od listopadu, mluví rusky a já se snažím pochytit, co jde, a překládat to Číňance do angličtiny. Podle jeho vyprávění se na Majdanu sešli „všichni“, tzn. lidé ze všech koutů Ukrajiny, různého stáří, s různými profesemi a vzděláním, muži i ženy. Zapojit se mohl kdokoli, každý sem přinesl, co měl k dispozici a pomohl podle svých možností. Dlažební kostky na barikády prý nosili nejen statní muži, ale i holky s dlouhými nehty. Byli tu prý všichni důležití a odehrávaly se zde ty nejpodstatnější události revoluce. Na závěr netradiční prohlídky mě pán ze Lvova vybízí k tomu, abych se ještě někdy stavil na návštěvu do jejich stanu.

U stánku s poraněným nosem

Na Majdan se v průběhu několika následujících dní strávených v Kyjevu vracím ještě několikrát. Opět potkávám Ivana, který si tentokrát s generálem domluví delší pauzu, seznamuje mě se svojí dívkou a také se slečnou, o které mluví jako o „hero of the Majdan“. V únoru totiž byla při velkém masakru zraněna, načež byla převezena do nemocnice v Estonsku. Ivan mi pak ukazuje některá místa v okolí, třeba „Janukovyčovu vilu“ – kontejner s vysprejovaným nápisem Janukovyč. Ivan se sice považuje za vojáka ve službě, přesto neodmítá pozvání na pivo, které si dáme v zahrádce jedné restaurace přímo na Kresčatiku.

Také se zastavuji pozdravit známé z Lvovského stanu a Press-centra Majdan. Poslední večer před odjezdem z města zde potkávám Alexandru z náplastí nad nosem. Během odpoledne prý došlo k potyčce a nějaký muž, který s aktivitami na Majdanu nesouhlasí, ji drobně poranil. Byl to prý náročný den, ale moc ráda mě vidí. Já ji seznamuji s kamarádem Mikem, který se po městě toulal většinou odděleně, a ona nám zase představuje šestiletou holčičku, se kterou pak společně rozdáváme noviny a časopisy. Alexandra mi na rozloučenou věnuje kolekci Majdanských známek a při tom vypráví, že demonstranti obývající náměstí říkali, že nad Majdanem v noci kroužili čápi, které sem podle pověr poslali duchové obětí revoluce chránící obyvatele stanového městečka. Před odchodem na noční vlak se ještě s Mikem, Alexandrou, druhým aktivistou a šestiletou holčičkou fotografujeme u piana a našim přátelům přejeme mnoho štěstí v těžké době zmítané válkou a složitou politickou situací.

Epilog

Po návratu do Prahy jsem se z několika zahraničních zpravodajských webu dozvěděl, že ve dnech bezprostředně po našem odjezdu z města došlo k „vyčistění Majdanu,“ tedy že kyjevský magistrát v čele s Vitalijem Kličkem, významnou osobností někdejší protijanukovyčovské opozice, nařídil odstranění stanového městečka i včetně ostatních improvizovaných staveb z doby revoluce. Alexandra mi po několika dnech napsala e-mail, kam mi nakopírovala několik odkazů na youtube videa, ze kterých je patrné, že „úklid“ proběhl za dosti dramatických okolností, kterému nechyběly potyčky ani veliký požár. A to vše prý jen kvůli plánované vojenské přehlídce. Se smutkem tímto prostřednictvím sdělila, že ani stánek Press-center Majdan již neexistuje a zatím nebyl ničím nahrazen, protože dobrovolníkům chybí potřebné prostředky. Navzdory tomu ale stále hledají nové možnosti, jak ve své činnosti pokračovat.