Cestovatelský portál – rady a tipy na cestu
Podrobnější informace: Wikipedie
Po společné expedici do Mongolska za Olgojem Chorchojem v roce 2004 jsme se dohodli s Ivanem Mackerlem na cestě do severských lesů ruské tajgy, kde podle legend vyprávěných jakutskými lovci se nachází podivná obydlí – kotle z neznámého velice tvrdého načervenalého kovu.
Ďábel se svými mohutnými kusadly zakousl do skalisté hory. Kámen pod tlakem jeho čelistí pukal jako skořápka. Jedním mocným trhnutím vyrval z hory obrovský kus skály. Pozvedl tlamu k nebesům, napřímil se a rozevřel blanitá křídla. Mocně se jimi rozmáchl.
Jsou také vzácná místa, kde čas snad neplyne vůbec, kde se čas zastavil. Místa, kde ztratíme vědomí střídání dne a noci, kde pět minut trvá stejně dlouho jako dvě hodiny, místa, kde historie, přítomnost a budoucnost nejsou oddělené, ale splývají v jedno, v prostou věčnost.
„Tady mě vyložte“, řekl jsem těm milým staříkům, který jsem stopnul hned za Ullapoolem. Nevím přesně kam měli namířeno, ale podle toho jak jistě hledali v autoatlase myslím, že ta tenounká silnička až pod horu a dál do pustiny, jejich směrem nebyla…
Republika Černá Hora byla v roce 1991 prohlášena ekologickým státem. Je zemí malebných přírodních krás s okouzlujícími starobylými městečky a vesnicemi a bohatstvím na historické památky. S vysokým počtem slunečných dnů v roce se řadí mezi nejslunnější oblasti středomoří. Na západě a severozápadě hraničí s Chorvatskem, Bosnou a Hercegovinou, na severovýchodě a východě se Srbskem, Na jihovýchodě hraničí s Albánií, jihozápadní hranici tvoří Jaderské moře…
Omámen silnými vůněmi bazaru s kořením jsem spíš jen náhodou stiskl za kliku nejbližších dveří. Hluk uliček starého města byl náhle tentam a pod kopulí jedné maličké mešity kam jsem mimoděk pronikl, mlčky seděli v kruhu muži v dlouhých pláštích. Dodatečně jsem se zul a z pohodlného tureckého sedu na starých kobercích pak poslouchal úžasný vokální „koncert“ staré mystické hudby. Bylo zřejmé, že se jedná o modlitební shromáždění jednoho ze súfijských řádů.
Jsem obyčejný člověk, žádný hrdina a nedělá mi problémy mluvit o svém strachu.
Jsem obyčejný člověk, chodím na záchod a občas tam mám existenční problémy.
Po dlouhých hodinách ve vlaku projíždíme předměstím cílové Sofie…
Zase něco málo z projevů amaterismu, který dokáže udělat z obyčejného vlakového přestupu peprné dobrodružství. S teoretickou znalostí o povinnosti odolávat veškerým nabídkám služeb od podnikatelů bez vlastního statického úřadu, razítka a kasy jsme se přesouvali na jihovýchod. V praxi jsme si poučku osvojili v Budapešti, ani podivnej vlakovej prodavač jídla na nás v nočních hodinách v Lökösháze nevydělal ani florint a to už si člověk myslí, že má ve tváři vyryto: odolávám i Tebe zvládnu. Jenže jsme se pletli a o tom je tento příběh.
Tato cesta byla naší první cestou za „železnou oponu“, ze světa socialismu do světa kapitalismu. Na putování jsme se nesmírně těšili, i když občas
přicházelo i takové to všem známé mrazení v zádech z pocitu nejistoty. Vždyť jsme v tomto prostředí dosud nikdy nebyli!
Akce se plánovala jako téměř každá jiná akce, tato se lišila pouze tím,
že jsem se vrhl na organizaci já (známý tvůrce katastrof) a to s velkou vervou.
Tím se stalo, že se postupně přidávali a odcházeli lidé. Také přesný termín odjezdu nebyl známý.
Nakonec se odjíždělo okolo druhé hodiny v noci v pátek 9.8.1999
a událo se ještě několik zaznamenáníhodných příhod…