Rubrika: Evropa

Podrobnější informace: Wikipedie

Polsko Kosovo

Patřím mezi ty, kteří využívají moderní doby levných letenek.
Patřím také mezi ty, kteří na svých cestách nocují u místních
obyvatel, a to ne proto, aby ušetřili peníze za ubytování, ale aby lépe
poznali místní život.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Patřím mezi ty, kteří využívají moderní doby levných letenek. Patřím také mezi ty, kteří na svých cestách nocují u místních obyvatel, a to ne proto, aby ušetřili peníze za ubytování, ale aby lépe poznali místní život.

Na jedné z mých cest jsem zamířila do Bulharska s tím, že se po této zemi trochu porozhlídnu. S přítelem jsme s mapou v ruce vymysleli okruh, který částečně zasahoval i do Rumunska, a začali kontaktovat lidi na webu, jestli by nás ubytovali.


Sem tam se nám někdo ozval, ale i tak jsme ještě v den odletu měli zajištěné asi jen tři noci z osmi. Měli jsme ale štěstí, po dvou dnech mi přišla zpráva od Miroslava z vesnice Polsko Kosovo. Nabídl nám, že u něj můžeme zůstat. Původně jsme měli namířeno trochu jiným směrem, ale lákavé nabídce poznat bulharský venkov ve vesnici takového jména jsme nemohli odolat.

Další den naše kroky pomocí autostopu vedly na sever Bulharska do regionu Ruse, kde nedaleko Polského Trambeše leží náš cíl – Polsko Kosovo. Každý, kdo nám zastavil, nás před touto vesničkou varoval, a to i přes jazykovou bariéru. Trochu nás vylekaly řeči o tom, že to je vesnice plná Cikánů a že předtím, než půjdeme k tomu člověku, co nás tam má ubytovat, se na něj máme poptat v místní samoobsluze. Nicméně jsme už ale byli na cestě a večer neměli kde spát. Nebo naše zvědavost byla silnější?

Cestu jsme urazili poměrně rychle a na silnici u Polska Kosova jsme se ocitli kolem šesté večer. To už jsem si nebyla úplně jistá, jestli toužím po poznání cikánské vesnice, a doufala, že Miroslav bude slušný člověk. Samoobsluhu jsme nehledali, dali jsme vědět našemu hostiteli, že se blížíme na jeho adresu, a vydali se do útrob vesnice.

Pohled na dva „baťůžkáře“ procházející podvečerní vesnicí, kde se všichni znají minimálně z drbů, musel být opravdu zajímavý. Bylo to vidět z pohledů místních, u kterých jsem nebyla schopna identifikovat, ke kterému etniku patří. Všichni byli opálení od silného letního slunce a špinaví nejspíš od tvrdé práce…

Po chvíli před námi zastavilo auto a z něj vystoupil usměvavý méně opálený Miroslav. V Polsku Kosovu vyrůstal a po studiích se sem rozhodl vrátit. Žije tu se svou ženou a dvěmi dětmi. Mají velký dům, velkou zahradu a v ní plno záhonků se zeleninou a květy, ovocné stromy a také zvířata: jedno tele, jedno sele, dva psy, desítku slepic a doma jedno morče. K tomu všemu se rodina stará i o několik políček a místní obchod se zbožím od oblečení, přes hygienické potřeby až k pánvím. Už kvůli tomuto obchůdku se Miroslavova rodina vymyká běžnému obyvatelstvu Polska Kosova. Moc podobných rodin tu nežije, a tak je těžké tu najít blízkého přítele. Takhle Miro vysvětlil, proč u sebe doma ubytovává neznámé cestovatele.


K mému údivu jsme v této rodině nebyli první hosté. Pár zvědavců sem zamířilo už před námi. Polsko Kosovo se v posledních letech dokonce stalo oblíbenou destinací Britů, kteří zde za pět svých platů kupují domy a pak sem jezdí na dovolenou. Čím je tato malinká vesnice může přitahovat? Možná tak nízkými cenami, přírodou, atmosférou. Jsou tu tedy k vidění domy obydlené pouze v období prázdnin a opuštěné během zbytku roku.

Ještě před deseti lety v Polsku Kosovu žilo přes 2 500 obyvatel. Dnes to je něco mezi 1000 a 1 200. Příčinou nejsou pouze podnikaví Britové, ale také místní mládež odcházející za městským životem a za prací, mnohdy až za hranice Bulharska. Nemálo z nich pracuje v Řecku, někteří ve Španělsku. Co vydělají, posílají domů rodinám.

Běžný občas vesnice, která v překladu znamená Kosí pole, se věnuje zemědělství. Téměř každý tu chová dobytek, koně a osli jsou zapřažení do povozu a doma se jí zelenina ze zahrádky. Navečer se muži sejdou v hospodě, kde nám natočili bulharské pivo, které i s Fantou stálo v přepočtu 18 Kč!

Pro místní jsme byli evidentně zajímavou atrakcí, a tak abychom na sebe jen tak okatě nepokukovali, začala jsem s nimi komunikovat. Napůl česky, napůl bulharsky jsem místním pivařům vysvětlila, že jsme z České republiky a že „spáváme“ u Miroslava. Hned každý kýval hlavou a poté, co jsem jim řekla, že jsme v Bulharsku na „sedm dana“, veškerá konverzace skončila. Jen jsme se na sebe navzájem usmívali.

Není ale pravda, že by se s námi místní nechtěli bavit. Jen prostě nevěděli jak. Když jsem začala dělat fotografie, všichni mi ihned ochotně pózovali. Jak děti, tak chlapi. Jeden dědeček byl z našeho zájmu o osla uvázaného u cesty tak nadšen, že nás zatáhl až k sobě domů, kde jsem musela povinně nafotit všechna jeho zvířata od psa až po králíky.

Asi 50% občanů Polska Kosova jsou Cikáni, se kterými tu nikdo nemá problém. Každý si žije po svém a až na letmý pozdrav si jeden druhého moc nevšímá. 40% tvoří Bulhaři a 10% Vlasi – původně křesťanští Rumuni, kteří do této oblasti přišli před 200 lety a dodnes používají starorumunštinu.

S okolím je Polsko Kosovo spojeno železnicí, ale téměř každý tu vlastní nějaké postarší vozidlo. Když ne auto, tak se do vedlejších měst dopravuje na povozu s koňmi nebo osly, kteří se zdají být o dost rychlejší!

Na první pohled vypadá Polsko Kosovo jako pravá nefalšovaná vesnice, kde místo budíku zakokrhá kohout. Ale i do těchto končin pronikl pokrok moderní doby. Chystá se zde totiž celoplošné zavedení internetu. Že by to byl nápad britských vlastníků zdejších nemovitostí? To spíše řádových občanů, kteří tím, že žijí na vesnici, nezavírají dveře okolnímu světu. A co si vlastně víc přát, než život v klidu a míru na jedné bulharské vesnici a přitom mít k dispozici veškeré informace ze světa!

Snad se tato vesnička nedá a nepodlehne investičním nápadům vyspělých (nebo aspoň vyspělejších) zemí. S tímto pocitem jsme se loučili s Miroslavem a jeho pohostinnou rodinou.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Rodinná dovolená na maltských ostrovech

Malta je tradičně považována za jedno z nejlepších a
nejvhodnějších míst pro rodinnou dovolenou. Proč? Protože nabízí
kvalitní služby jak v restauracích, tak v místních hotelech a
kromě toho láká krásným počasím

Mezi pobřežím Afriky a Sicílie se na několika malých ostrovech, z nichž největší jsou Malta, Gozo (maltsky Ghawdex )a Comino (Kemmuna), rozkládá Maltská republika. Je vzdálená jen 90 kilometrů od Sicílie a 200 kilometrů od Tuniska. Malta je tradičně považována za jedno z nejlepších a nejvhodnějších míst pro rodinnou dovolenou. Proč? Protože nabízí kvalitní služby jak v restauracích, tak v místních hotelech a kromě toho láká krásným počasím. Na Maltě si může užít rodina s dětmi malými i velkými a rodiče také nepřijdou zkrátka. Pro každého se najde něco atraktivního.

Nejlepší rodinná rekreace

Pod severním cípem Malty leží malebná vesnice Mellieha. Je velmi oblíbená pro dovolenou rodičů s dětmi, a to díky prostorné písčité pláži, což pro Maltu není typické – většina pláží je tady kamenitá. Kromě písečné pláže sem míří mnoho rodin také kvůli bezpečnému pozvolnému vstupu do vody, a tak rodiče i děti prožívají vodní radovánky v pohodě. V blízkosti této pláže na Mellieha Bay jsou hotely, které nabízejí všechny možné (a snad i nemožné služby) včetně zastávky autobusu.

Kostelíky pro každý den v roce


Zlatým hřebem maltského souostroví nejsou jen pláže. Kamenná městečka a vesničky se pyšní barokními kostely a lákají veselými lidovými oslavami. Snad nikdo není schopen přesně říci, kolik je vlastně na Maltě chrámů, kostelů a kostelíků. Malťané však hrdě tvrdí, že na tomto malinkém ostrově je minimálně tolik církevních staveb jako je dnů v roce – tedy 365. Takže ať se vydáte kterýmkoliv směrem, na nějakou historickou památku určitě narazíte.

Protože místní jsou z 90% vyznání římskokatolické, tak zde rozvody neexistují. V případě, že si manželé už nerozumí, odstěhují se od sebe a žijí odděleně po dobu 10 let, kdy mohou požádat papeže o zrušení manželství, který jim ovšem nemusí vždycky vyhovět. Také interrupce nejsou povoleny a rodiny mívají často čtyři děti.

Trocha historie nikoho nezabije

Patří se jaksi samo s sebou, že když už jste na Maltě navštívíte její hlavní město Valleta. Toto pevnostní město ze 16. století každého okouzlí svým slavným přístavem a rušnými uličkami. Jen je dobré vědět, že město je umístěno velmi působivě na několika pahorcích, ale ty jsou spojeny mnoha schody. Ale odměna je vážně sladká v podobě nádherných zahrad, kde se dá rychle zapomenout na potrápené nohy a úchvatné výhledy na přístav a Středozemní moře člověka na nohy zase brzy postaví. Valetta dýchá historii Každý národ, který si Maltské souostroví podmanil, vtiskl ostrovu svůj jedinečný otisk kultury. Asi největší rozkvět architektury nastal v době vlády Maltézských rytířů – Johanitů. No, a proto nezapomeňte navštívit Palác Velmistra. Je určitě podivuhodné, že jedním z velmistrů byl i český rodák – hrabě Kinský. Tento palác, který má podivuhodný interiér, slouží dnes jako sídlo prezidenta a parlamentu republiky Malta.

Prehistorické překvapení

Na Maltě se člověk může vydat po stopách sv. Pavla – jednoho z apoštolů nebo podlehnout nutkání shlédnout prehistorické chrámy a archeologická naleziště. Malta je velmi bohatá na historické památky, a přesto, že její rozloha se rovná rozloze Bratislavy, jsou na jejím území tři památky zapsané do Kulturního dědictví UNESCO. Hlavní město Valleta jako celek, takzvané Hypogeum v Hal Salfieni. a megalitické chrámy na Maltě a Gozo. Jsou z obrovských bloků kamenů poskládaných na sebe bez přispění jakékoliv techniky. A světe div se: chrámy jsou mnohem starší než slavná Cheopsova pyramida v egyptské Gíze.

Výlety po ostrově

Za vidění určitě stojí impozantní město Mdina na pahorku v srdci ostrova. Toto město založili už Féničané. Ve středověku bylo toto město bohaté a velmi živé. V dnešní době zde po rušném životu není ani památka. Město si sní svůj sen o kráse v tichých romantických uličkách.

Malebné rybářské vesničky Marsaxlokk a Marsaskala jsou přístavy, ve kterých můžete zažít neopakovatelnou atmosféru pod ochranou staré fénické bohyně, jejíž oči na modré a žluto-oranžové bárce mají za úkol chránit rybáře před zrádnými skalními útesy v moři

Blue Grotto nebo-li Modrá jeskyně fascinuje svou neuvěřitelně modrou vodou, ale musí se navštívit hned ráno, protože odpoledne její barva zešedne.

Ostrov Gozo a svůdná nymfa


Kdo má rád klidnější domáckou atmosféru, pak si určitě oblíbí malý ostrov Gozo, kde se může jeho duše rozletět nad malebnou krajinou a působivými útesy, které majestátně ční nad nádhernými průzračnými vodami Středozemního moře. V jednom z útesů je i slavná jeskyně nymfy Kalypso. A jestli byla nymfa stejně krásná jako výhled z jeskyně, nikdo se nemůže divit Odysseovi, že na tomto místě strávil v náručí půvabné Kalypso sedm let.

Těžko někdo ví, kolik roků by měla ona nymfa v současnosti, ale zato odborníci na archeologii ví, že chrámy Ggantija jsou považovány na nejstarší volně stojící stavby na světě, které se datují do let 3 500 před naším letopočtem, takže jsou vlastně staré 6 000 let. No páni, laik se diví, odborník žasne.

Gozo je ostrov zaslíbený potápěčům a romantickým duším. Místo, které vám určitě vyrazí dech se jmenuje Azure Window nebo-li Azurové okno. V okolí tohoto skalního oblouku je plno jeskyní a pestrobarevných korálových útvarů, ke kterým se dostanete úzkým průsmykem ve skalách.

Mňamky maltské kuchyně

Na stole samozřejmě nesmí chybět ryby a ani zelenina a ovoce. Vepřové a hovězí maso není moc v oblibě. Za to si domorodci pochutnávají na zvláštnostech jako jsou nakládaná natvrdo uvařená vejce nebo chutný tvarohový tvrdý sýr nakládaný v nálevu, ve kterém jsou různé druhy drceného pepře a také nakládaná a sušená rajčata, která mají zvláštní a velmi pikantní chuť. Ke kaším z čočky, hrachu a fazolí se podávají kulaté tvrdé, ale křehké sušenky. Pro mlsaly jsou jako stvořené kulaté preclíky plněné sladkou náplní. V kelímku si můžete koupit jakýsi sypký turecký med, který je proložen mandlemi. Ochutnat musíte z plodů opuncie nejen výborný džem, ale neméně dobrou pálenku. No a jak by to vypadalo, kdybyste neochutnaly národní rybu zvanou lampuka nebo některou jinou rybu, které jsou vynikající grilované i dušené. A na závěr si nemohu odpustit doporučení na Pastizzi – taštičky z listového těsta. Ale jestli neochutnáte nejmaltštější ze všech maltských jídel – králíka pečeného nebo dušeného na víně s česnekem – tak jste jistě ani na Maltě nebyli. Tento pokrm se nazývá fenkata.

Na trhu jsou často vidět capary poupata. Rostliny, které rostou na zdech mají poupata, která se dávají do slaného nálevu a pak se jí, když se neutrhnou včas tak pěkně na zdech kvetou.

Zdokonalte se v anglickém jazyce v zahraničí. Studium angličtiny na Maltě vám pomůže zařídit Jazyková škola Elvis. I studium angličtiny může být důvodem, proč se na Maltu vypravit.

Vodní dovádění

Pro rodiny s dětmi jakéhokoliv věku je na Maltě atrakce přímo velkolepá. Je jí rozlehlý vodní park Splash and Fun v malé vesničce Bahar ic-Caghaq. Obrovský bazén vás může pohoupat na 1,5 m vysokých umělých vlnách, které připomínají rozbouřené Středozemní moře. Máte ale štěstí, vlny vás neodnesou až do Tuniska. Celý čtvrt kilometr se můžete pomalu nechat vznášet v tzv. líné řece. Můžete přitom popustit uzdu své fantazie a vymyslet si, kolik druhů sladce opojné zmrzliny si u bazénu dáte. A to nemluvím ani o tom, že pokušení v toto vodním ráji je daleko víc. Dlouhé tobogány nebo obrovský trychtýř, který s vámi točí a točí. Menší děti si užijí bazénu se skluzavkami, různými schovávačkami a dalšími překvapeními.

Na ostrovech v pohybu

Maltské ostrovy jsou eldorádem vyznavačů pěší turistiky a cyklistiky, které přitahuje nejen krásná příroda, ale i celoročně příjemné podnebí. I to hraje důležitou roli v oblibě potápění, protože teplota vody neklesá pod 13oC ani v zimě. Vybavení si turisté mohou vypůjčit na mnoha místech. V křišťálových vodách se dají provozovat i jiné vodní sporty –třeba plachtění nebo windsurfing.

Samozřejmě ani na Maltě se nezapomíná na dnes velmi oblíbený sport – golf. Marsa Sports Club nabízí 18– jamkový golfový green, 17 tenisových a 5 squashových kurtů.

Malta jako Hollywood

I když asi Hollywood bude o trošku slavnější, přesto malinká Malta sehrála ve filmovém průmyslu významnou roli. No tak posuďte sami. Ve vallettském přístavu v roce 1997 se natáčel oblíbený televizní seriál Hrabě Monte Christo s G. Depardieu v hlavní roli. Dále to byl velkofilm Souboj Titánů a kvůli natáčení Pepka námořníka tady postavili celou vesničku. A zdi obrovské pevnosti byly očitými svědky natáčení takových kasovních trháků jako je film Gladiátor a neméně slavná Trója a mnoho dalších.

Ostrov výuky angličtiny

Maltské souostroví bylo od nepaměti předmětem zájmu jiných národů, a tak ostrovy byly stále pod něčí nadvládou. Asi nejvíc je patrný vliv britský, neboť Britové zde vládli necelá 2 století. Britové zde zavedli státní službu, školství a druhý jazyk. Jsou tu typicky anglické červené telefonní budky a poštovní schránky a jezdí se vlevo.

Druhým úředním jazykem je po maltštině angličtina, kterou se děti učí od 1. třídy. Proto každý Malťan vládne angličtinou jako svým rodným jazykem. Proto ani není divné, že se na Maltě pořádají celoročně kurzy výuky anglického jazyka a jsou stále hojně využívané především mladými lidmi z celé Evropy.

Hora křížů aneb ježatý kopeček

Litva, jedna z pobaltských republik, se prostírá u Baltského
moře v rovinaté krajině. Motor autokaru pravidelně vrní a lidé trochu
pospávají. Z hlavní silnice není vidět nic moc zajímavého kromě
osamělých domků roztroušených podél cesty v severní části Litvy,
ale přesto člověk tuší, že se k něčemu magickému blíží.

Litva, jedna z pobaltských republik, se prostírá u Baltského moře v rovinaté krajině. Motor autokaru pravidelně vrní a lidé trochu pospávají. Z hlavní silnice není vidět nic moc zajímavého kromě osamělých domků roztroušených podél cesty v severní části Litvy, ale přesto člověk tuší, že se k něčemu magickému blíží. A při vyslovení názvu města, která v litevštině melodicky zní, Šiauliai, zvedáme hlavy a naše oči začínají pátrat po krajině v naději, že uvidí „Horu křížů“ – „Križiu kalnas“, která se nachází v blízkosti města Šiauliai.


Zastavujeme a dereme se ven, abychom na vlastní oči viděli, jak vypadá toto bizarní poutní místo. No, ale počkat, to asi nejsme správně. Tady žádná hora není, tady je jenom úplná placka, pouze tam kousek před námi se ježí jakási přerostlá řepa. No, možná to tedy není řepa, ale jakýsi ježatý kopeček. Přicházíme blíž a kopeček přece jen nabyl větších rozměrů, i když bychom těžko mohli použít slovo kopec a slovo hora zní už úplně směšně.

Čím přicházíme blíž, tím víc jsme fascinováni. To, co se na kopečku ježí, jsou křesťanské kříže – tisíce křížů nejrůznějších velikostí. Od obrovitých až po miniaturní, které jsou navěšené na těch velkých tak, že je zcela zahalují. Nemůžeme odtrhnout zrak od takového panoramatu. Jsme plně vtaženi do atmosféry tohoto neobyčejného místa a mnohým z nás, i přesto, že pálí slunce, naskakuje husí kůže.

Pohled z dálky je fascinující, ale zblízka je prostě strhující. Procházíme se pěšinkami mezi kříži. Některé jsou dřevěné a umně vyřezávané, jiné dekorativní železné, prosté i zdobené, veliké a mocné, i chudobné – pouhá dvě překřížená dřívka. A přesto všechny tyto kříže vyjadřují to stejné: neutuchající víru, pokornou vděčnost a stále živou naději.

Ztrácíme se a zase vynořujeme v bludišti cestiček a pěšinek. Procházíme jako očarovaní a fotíme a fotíme, protože nelze jinak. Mnoho lidí se u křížů modlí a támhle nějaká rodina staví nový velký kříž, hned vedle toho ověšeného hrozny malých křížků. Toto poutní místo stále pulzuje životem. Stále přibývají nové a nové kříže. Už nyní se kříže rozkládají na ploše větší než dvě fotbalová hřiště.

A jak to všechno začalo? Snad tak, jak to vypráví jedna legenda. Jednomu sedlákovi se rozstonala jeho milovaná dcera a na její nemoc nepomáhala žádná medicína ani zaříkávání, ani žádné bylinky. Jednou v noci měl ten sedlák sen, ve kterém mu Bůh poradil, aby ze zdravého stromu udělal kříž a postavil na místní kopeček. Sedlák se druhý den hned pustil do kříže a postavil jej na místo, které mu Bůh ve snu ukázal. Během několika málo dní se dcera opravdu uzdravila. Zpráva o zázračném uzdravení se rychle rozšířila a další kříže začaly rychle přibývat.


Krásná legenda se ale nezdá historikům, kteří mají prozaičtější vysvětlení. První kříže prý byly postaveny na památku krveprolití, které se zde odehrálo v roce 1236. Němečtí rytíři, kteří šířili po Litvě křesťanství, se vraceli domů a byli napadeni a pobiti a lidé takto uctili jejich památku. V letech 1831 až 1863 k nim začaly přibývat kříže už ve velkém. Připomínaly ty, kteří byli deportováni na Sibiř nebo zabiti ať už v protiruských povstáních nebo během okupace Litvy Sovětským svazem. Hora křížů se tehdy stala Horou národního vzdoru. To se samozřejmě nelíbilo tehdejším ruským mocipánům, a proto nařídili, aby byl tento spontánní památník odporu srovnán se zemí ruskými buldozery. A tak se také stalo. Ale ani buldozery, ani teror nedokázaly zabránit dalšímu vztyčování křížů. Byl dokonce vypracován plán, podle něhož by tento kousek země měl být oddělen hlubokým vodním příkopem a střežen, aby se tak definitivně zabránilo dalšímu vztyčování křížů.

Naštěstí v roce 1991 získala Litva konečně samostatnost a kříže brzy na to už vytvořily les. Roku 1993 i tehdejší papež Jan Pavel II. byl okouzlen tímto spontánním poutním místem a při své návštěvě daroval Litevcům krásný vysoký kříž, který je zde na Hoře křížů velmi uctíván. Papež při této příležitosti požehnal Litvě a celé Evropě.

Kříže nepocházejí jen z Litvy, ale i ze sousedních zemí jako je Lotyšsko, Estonsko, Polsko i Rusko. Ale viděla jsem tam stát v jednom šiku s křesťanskými kříži i nějaké kříže s židovskou hvězdou a jeden kříž byl ozdoben i americkou vlajkou. Nápisy na křížích jsou v různých jazycích včetně němčiny a angličtiny.

I mnoho turistů chce přispět k velebnosti tohoto místa, a tak u zdejších prodejců, jejichž stánky lemují přístupovou cestu, zakupují malé křížky a přidávají je k tisícům dalších. Kromě křížků si mohou turisté zakoupit i většinou velmi pěkné předměty z jantaru a z březové kůry. A samozřejmě spoustu suvenýrů s náboženskou tématikou. A ty jsou často, bohužel, velmi kýčovité. Utratit se dá i za brožurky o Hoře křížů nebo o Litvě a také za vkusné pohlednice.

Je čas opustit toto úchvatné místo, které se nám vrylo hluboko do srdce. A já vím, že všichni, i my bezvěrci, budeme ještě dlouho vzpomínat na magické kouzlo tisíců ježících se křížů, křížků i křížečků.

Infoservis: Základní údaje o Litvě: Oficiální název – Litevská republika Hlavní město: Vilnius Rozloha: 64 589 km Počet obyvatel: 2 348 784 Měna: 1 lit

U Hory křížů jsou 2 parkoviště v blízkosti poutního místa a WC najdete na louce, sice ve formě kadibudky, ale čisté. Pokud chcete zakoupit nějaké suvenýry, je dobré mít místní měnu lit. U některých prodejců jsou uvedeny i ceny v eurech nebo dolarech.

Istanbul

Ke vzniku Istanbulu se váže krásná legenda – Řek jménem Byzás se
rozhodl najít místo pro nový městský stát. Když cestou procházel
Delfami, obrátil se na věštce s otázkou, kde má tento městský stát
založit. Věštec ovšem odpověděl v hádance: „Založ jej
naproti země slepých“.

Ke vzniku Istanbulu se váže krásná legenda – Řek jménem Byzás se rozhodl najít místo pro nový městský stát. Když cestou procházel Delfami, obrátil se na věštce s otázkou, kde má tento městský stát založit. Věštec ovšem odpověděl v hádance: „Založ jej naproti země slepých“. Byzás se tedy roku 667 před Kristem vydal se svými poddanými na cestu po moři. Strhla se náhlá bouře a zahnala je naštěstí do bezpečné zátoky. Když se námořníci rozhlédli kolem, spatřili na asijské straně úžiny malou vesničku (dnešní Kadikoy). Byzás si vzpomněl na věštcova slova a pochopil, že obyvatelé na sijské straně museli být slepí, když neviděli výhodně položenou zátoku dnes zvanou Zlatý roh. Na jejím okraji, kde nyní stojí palác Topkapi, založil Byzás svůj městský stát a dal mu jméno Byzantion.


Palác Topkapi byl kdysi srdcem osmanské říše. Oficiálně byl nazýván Palác s dělovou bránou (toto jméno pochází z 19. století – dřívější název byl Nový palác). Pod pojmem palác si každý vybaví velkou a rozlehlou budovu, ale Topkapi je rozlehlé město, které se věky přetvářelo, protože sultáni stavěli znovu a znovu další komplexy budov. Dnešní Topkapi je muzeem, v němž je ukryto takové bohatství, že se návštěvníci musí do něj několikrát vracet, chtějí-li se se všemi jeho poklady potěšit.

Původně palác nesloužil jako královská rezidence, ale jako správní komplex. Po dobytí křesťanského Cařihradu turecký dobyvatel Mehmet II v roce 1454 nechal postavit první úřední budovu Topkapi. Později byla postavena klenotnice a pavilón sultána Mehmeta II zdobený mozaikami, potom palácová škola – elitní škola pro civilní úředníky, dál řemeslnické dílny, obchodní domy, stáje a pekárny.

Teprve kolem roku 1540 se někdejší otrokyně Roxelana stala manželkou sultána Sulejmana Nádherného a dala podnět k tomu, aby se palác stal sultánovým domovem spolu s celým ženským doprovodem. A tak se harém stal domovem pro více než 4000 žen, které střežili černí eunuchové. Většina těchto žen vedla uzavřený a přísně izolovaný život, ale některé z nich přece jen dosáhly velkého vlivu.


Dnes turisté mohou navštívit jen některé z 300 místností a i to stačí, aby si udělali představu o nádheře Paláce v paláci. Všude kolem samý luxus – hedvábí, brokát, nádherné mozaiky, nábytek, porcelán, malby, tepané mříže… ale toto bohatství bylo vykoupeno strachem a intrikami, které byly všudypřítomné. Proto se v paláci vyskytuje mnoho chodeb a tajných dveří, ale i kašen zabudovaných do stěn pokojů, aby přehlušily rozhovory a znemožnily je odposlouchávat. Sultánův lázeňský komplex s oblékárnou a masérnou je přepychový, ale lázeň je obklopena mříží, neboť i panovník se bál zákeřného vraha.

Sultán Ahmed III miloval tulipány, a proto v zahradě paláce nechal založit tulipánovou zahradu a dokonce jmenoval jednoho ministra, který měl o jeho milované tulipány pečovat. Topkapi také překypuje kašnami a tekoucí vodou, parky a pavilónky. To vše vytváří dojem pozemského ráje. Také klenoty a bohatství ušlechtilých kovů je jako z pohádky. Diamanty, smaragdy, rubíny, které jsou jinde oslavovány jako zvláštnosti, patří v Topkapi k všedními životu.

Palác Topkapi je uspořádán kolem většího počtu nádvoří. Na prvním nádvoří se nachází původně křesťanský kostel Hagia Eirene – Kostel božského míru.Je to prostá cihlová stavba s křesťanskými mozaikami, která se dnes využívá jako muzeum a koncertní sál. Prohlídkový trasa začíná na druhém nádvoří, kde se nacházejí komplexy kuchyní, Jsou završeny mnoha kupolemi a komíny a ve starých dobrých tu pracovala až tisíc kuchařů. Dnes je možné kochat se zde nádherou starého čínského porcelánu. Z druhého nádvoří se také jde do poradní místnosti neboli diwanu a k harému. Na třetím nádvoří se vypíná Pavilón Svatého pláště, kde se vystavují relikvie proroka Mohameda. Okouzlí vás i audienční sultánovy komnaty. Chcete-li mít Istanbul položený před sebou, pak vejděte do neobyčejné budovy Bagdádského kiosku.

Idylické Lucembursko

Romantické hrady a malebná městečka, krásné hory i skalní
útvary, zelené louky, husté lesy, čistý vzduch a pohodoví lidé, kteří
působí dojmem, že nikam nespěchají. Takovýto obraz skýtá Lucembursko pro
turisty a tato idyla rychle pronikla i do nás

Romantické hrady a malebná městečka, krásné hory i skalní útvary, zelené louky, husté lesy, čistý vzduch a pohodoví lidé, kteří působí dojmem, že nikam nespěchají. Takovýto obraz skýtá Lucembursko pro turisty a tato idyla rychle pronikla i do nás.


Lucembursko je malá země, ale přesto má 5 turistických regionů, které jsou hojně navštěvované jak Němci, tak Francouzi a Belgičany. Tato země má skvěle fungující dopravní systém, služby všeho druhu na vysoké úrovni. Země leží vklíněná mezi Belgii, Francii a Německo a jejím státním zřízením je konstituční monarchie, v jejímž čele stojí velkovévoda. Obyvatelstvo čítá jen 451 600 osob a platí se zde eurem. Tato maličká země má ale tři úřední jazyky: lucemburštinu, němčinu a francouzštinu.

Hrabě Sigi a Gibraltar Severu

No, a my jsme se rozhodli, že tuto zemi skutečně chceme vidět. A začali jsme v hlavním městě Lucemburska, jehož zakladatelem byl hrabě Siegfried v roce 963. Hrabě „Sigi“, jak ho Lucemburčané familiárně nazývají, využil strategické polohy skalnatého ostrohu mezi břehy řeky Alzetty a založil svůj „Lucilinburhuc“ (Malý hrad). A udělal moc dobře, protože dodnes je Luxembourg nejpozoruhodněji položenou metropolí Evropy a také nejimpozantnější. Město má nádhernou romantickou polohu, které podlehne asi každý návštěvník. A nás si zcela podmanilo.

Město je natolik malé, že se dá prohlížet pěšky nebo z vozíčku minivláčku. My jsme chtěli nechat naše otisky nohou v tomto podivuhodném městě, a tak jsme brouzdali pěšky. Luxembourg je zapsán do památek UNESCO od roku 1994. Během staletí se město opevňovalo stále víc, protože jeho strategická poloha vábila nejrůznější dobyvatele. Posléze bylo město tak opevněné, že se stalo nedobytným a vysloužilo si přezdívku „Gibraltar Severu“. Skály pod městem jsou prošpikovány jako ementál 23 kilometry vytesaných chodeb s jeskyněmi a světe div se, některé byly až 40 metrů hluboké. Tvůrci těchto kasematů určitě tehdy netušili, že tak zachrání v budoucnu mnoho lidských životů. Stalo se tak za 2.světové války, kdy se zde před leteckými útoky ukrylo 35 000 lidí. Dnes se tady už samozřejmě nikdo neukrývá a čipernější turisté mohou prolézt zpřístupněných 17 kilometrů chodeb. Procházka je to skoro strašidelná i vzrušující a vyhlídky z opevnění jsou nádherné.

Český král a Velkovévodský palác

Luxembourg je rozdělen na část novou a část starou a spojují jej dva hlavní mosty, Pont Adolphe a Pont Viaduc. Oba se klenou nad údolím řeky Pétrusse a samy o sobě představují impozantní památky. Pont Adolpe má výšku 46 metrů a v r. 1903, kdy byl dokončen, byl největším kamenným mostem na světě. Nejkrásnější terasa Evropy – promenáda Chemin de La Corniche – ční nad starým městem a částí města v údolí. Z promenády jsme si na chvíli odskočili k nejdůležitější lucemburské sakrální památce. Nemůžeme přece opomenout navštívit katedrálu Notre Dame, když v ní odpočívá český král Jan Lucemburský.

Když je velkovévoda v létě na dovolené, že možné navštívit Le Palais grand-ducal neboli Velkovévodský palác. A to jsme si nemohli nechat ujít i přesto, že se právě konala prohlídka v lucemburštině. Ale průvodce byl pohledný milý člověk a my jsme se tvářili tak nechápavě, že se smiloval a vždy nám pár vět přeložil do angličtiny. Renesanční palác je vlastně kanceláří lucemburského velkovévody a konávají se v něm oficiální setkání. Současná královská rodina – velkovévoda s manželkou a pěti dětmi – sídlí na zámku Le Chateau De Colmar Berg.


„Mušle“ a finanční království

Pokud se člověk chce pocvičit v lucemburštině, francouzštině nebo němčině, tak na to má mnoho příležitostí v kině Utopolis s 10 plátny. My jsme, bohužel tolik času neměli, protože jsme toužili vidět originální moderní stavbu D´Coque (Mušle) na návrší Kirchberg. Je to národní sportovní a kulturní centrum a Lucemburčané svoji „Mušli“ milují. Samotný Kirchberg je zážitkem – tady vedle sebe stojí v jednom šiku banky a různé finanční společnosti, protože Lucembursko se stalo finančním královstvím celé Evropy. Jen pro názornost – v městě sídlí 230 mezinárodních bank, 1300 investičních fondů a 7000 holdingových společností. Země profituje z finančního světa a je bohatá a její kosmopolitní obyvatelé jsou velmi vzdělaní.

Rudá země, secese a „Obdivuhodný park“

Jsme zvědaví na oblast De Minett (Rudá země), jejíž název pochází od ložisek železné rudy, kterou tady těžili už dávní Římané. Země má skutečně temně rudou barvu, která by se dobře vyjímala na malířském plátnu. Oblast bývala vždycky velmi chudá. Až v 19. století se našla významná ložiska a chudá země začala bohatnout. Jak moc je vidět na druhém největším městě Lucemburska – Esch-sur-Alzette, kde fasády výstavních domů mají bohatou secesní výzdobu. A teď něco z jiného soudku. Máme chuť napást oči spoustou zeleně a květin a také zvířátek, a tak jdeme omrknout Parc Merveilleux (Obdivuhodný park) do města Bettembourg, které je z hlavního města vzdálené asi 10 kilometrů. Našli jsme tam vše, po čem naše oči toužily a vyhověli jsme i své chuti na kafíčko v jedné z půvabných kavárniček uprostřed barevného parku.

Idylická plavba a gastronomická lákadla

A když jsme už byli u těch požitkářských lákadel, tak jsme se rozhodli pro idylickou plavbu po řece Mosele a krásné panorama si užívat s pravým lucemburským vínem. Vyznavači kvalitních vín určitě znají lucemburská vína značky Elbling, Pinot gris, Pinot blanc a další. Ty se pěstují v kouzelném údolí řeky Mosely, která tvoří přirozenou, 42 kilometrů dlouhou hranici mezi Lucemburskem a Německem. Místní obyvatelé jsou nejen pěstitelé vína, ale také gurmáni a nenechají si samozřejmě uniknout žádnou příležitost vychutnat si jiskřivý nápoj. Skvěle k němu chutnají typické lucemburské gastronomické pochoutky jako pečená štika, ardénská šunka nebo paštika Riesling. Upřímně řečeno, ještě teď se nám sbíhají sliny.


Roztodivné skály a svérázné procesí

Pro ty, kteří rádi šlapou v turistických botách po vyznačených stezkách, je jako stvořená oblast De Mullerdall zvaná Malé Švýcarsko. Je to krajina plná skalních útvarů roztodivných tvarů, které nejsou tak monumentálních rozměrů jako ve Švýcarsku. Je to lucemburská krajina jeskyň, roklí a propastí, labyrintů cestiček ke skalním přístřeškům, zurčícím vodopádům i bublajícím potůčkům. A opět si uvědomujeme, že když toto všechno svážeme do uzlíčku slov, opět nám vyjde slovo idyla.

Nejznámějším městem této oblasti je Echternach ležící při hranici s Německem. Starobylé město je poutním městem, které se pyšní velmi svérázným procesím. Procesí se koná vždy ve výročí úmrtí patrona města – svatého Wilibrorda, jehož hrobka se nachází v impozantní bazilice. Poprvé se procesí konalo už v roce 739 a s různými přestávkami přetrvalo do dnešních dnů. A čím je tak zvláštní? Říká se mu tančící nebo také skákající procesí, protože podle legendy tento svatý muž zažehnal transu podobnou nemoc, při které nemocný poskakoval. Během let lidé v procesí poskakovali anebo šli tanečním krokem. Procesí současných let je spíše tančící s náznaky poskoku. V posledních létech nabývá na významu a účastní se ho nejen Lucemburčané, ale i mnoho cizinců. A přitažlivé na celé akci je i skutečnost, že toto procesí bylo navrženo na zápis do listiny UNESCO.

Římané v Lucembursku

Z Echternachu je možné se krásnou procházkou dostat k jezeru a také k římské vile, která každoročně láká mnoho návštěvníků kvůli římským vykopávkám. Ty podávají svědectví o dvouposchoďové vile, která měla sedmdesát místností vyzdobených mramorem a překrásnými mozaikami. Celý římský areál je pečlivě obnovený a dozvěděli jsme se zajímavé informace o životě Římanů v Lucembursku, kde se nachází pár římských hřbitovů i římských vesnic. V mini-muzeu jsme nakoukli do římské výuky, pozdravili uctivě vznešeného patricije i jeho manželku, která se právě věnovala domácnosti. Raději jsme se jí tiše ztratili z očí, aby nám nějakou práci také nepřidělila.

Krvavá lázeň v romantické krajině

Turistická oblast D´Eisléck (Ardény) je rájem pro milovníky středověkých hradů a hustých lesů. Z výšky vypadá tento kraj jako vlnící se koberec lesů a pastvin protkaný modrými nitkami řek a jezer. V těchto krásných lesích se za 2. světové války odehrálo mnoho krvavých bojů, při kterých zahynulo velmi mnoho místních obyvatel. Časté památníky jsou toho smutným dokladem. Městu Wilz se říká hlavní město Ardén. V hradním muzeu se připomíná tragická Bitva o Ardény z let 1944–45. Dnešní temně zelené lesy už nenahánějí hrůzu, ale lákají k toulání a oddychu. Je zde hodně příležitostí také ke koupání jednak v umělých jezerech, jednak na výborně vybavených koupalištích.

Lucemburský Karlštejn

Jedním z nejnavštěvo­vanějších míst v Ardénách je hrad Vianden. Má bohatou historii a narodil se tady český král Jan Lucemburský. Pro místní má stejný význam jako pro našince Karlštejn. Bohužel, z tohoto hradu v minulém století zůstaly jen ruiny, ale celý objekt byl znovu postaven podle historických plánů a je téměř poutním místem Lucemburčanů. Má nádhernou polohu na kopci nad malebným městečkem. Posedět v kavárně nad řekou a obdivovat tento hrad při voňavé kávičce nebo osvěžujícím místním pivečku Mousel, Simon Pils nebo Diekirch je skvělý zážitek. My jsme ho toužili doplnit ještě projížďkou po okolí a k tomu účelu jsme si zvolili vyhlídkový patrový autobus. Na poslední jízdu jsme se dostavili ovšem sami a vypadali jsme tak zklamaně, že řidiči se ustrnuli nad smutnými obličeji, a jeli pouze se dvěma pasažéry. Byli úžasní a zastavili kdekoli jsme si přáli, aniž tam zastávku měli. Pak nás ještě zadarmo zavezli do dalšího města. Prostě jedním slovem – idyla.

„Rodina člověka“ na pohádkovém hradě

Dalším osobitým hradem je Clervaux. Vypadá jako z pohádky a stojí na skalnatém návrší uprostřed městečka. V létě se na jeho nádvoří koná spousta kulturních akcí – například jazzový festival. Hrad má jednu zvláštnost. Je domovem světově proslulé výstavy s názvem Family of the Man – Rodina člověka. Uspořádal ji Američan lucemburského původu. Je zde vystaveno přes 500 fotografií, které jsou zařazeny do 37 témat. Tato výstava svého času obletěla celý svět a dnes je pod patronací UNESCO. Nám se „Rodina člověka“ dostala pod kůži. Fotografie jakoby vyprávěly lidské příběhy – příběhy veselé a šťastné, smutné a zraňující, strašlivé a krvavé, ale i příběhy plné naděje a člověčenství.

Lucemburské velkovévodství je milá malá země s přátelskými lidmi, kteří byli ochotni nám kdykoli pomoci jak radou, tak skutkem, aby se nám u nich skutečně líbilo, aby to byla skutečná Idyla.

Info servis

Place d´Armes (Náměstí armády) je asi nejživějším místem hlavního města. Kdo se chce dozvědět o atraktivitách města, o kulturních i sportovních akcích, má možnost zajít do Informačního centra na rohu náměstí. Zde se také dají koupit vstupenky do Velkovévodského paláce.

Ubytování v Lucembursku je trošku dražší, ale 120 hostelů nabízí své levnější služby nejen mladým lidem. Cestovat po zemi je možné kromě vlastního automobilu také místními autobusy i vlaky. Jezdí přesně, jsou čisté a dobře vybavené. Kromě toho je možné si vybrat z několika karet, které nabízí slevy a některé platí i do památkových objektů nebo muzeí. V celé zemi je možné trávit aktivní dovolenou – zahrát si golf, tenis, squash, rybařit i surfovat.

Krajem paní Zdislavy z Lemberka

Zdislavina studánka, Bredovský letohrádek a zahrada, Vodárenská věž a
kostelík Blahoslavené Zdislavy, zámek Lemberk a expozice současného
sklářství. To je stručný výčet toho, co můžete vidět v kraji
paní Zdislavy z Lemberka, nejnovější světice českého národa. Tady
prý pomocí vody uzdravovala nemocné a léčila chudé z celého
zdejšího kraje.


„Pane Ježíši, spojuji své modlitby s mocnými modlitbami a oběťmi Tvé milované nevěsty Církve svaté a prosím, abys je vyslyšel a přijal a oslavil svou služebnici svatou Zdislavu, a pro její zásluhy a na její přímluvu splnil, oč Tě prosím, chce-li tak Tvoje nejsvětější vůle. Amen“. Takto a podobně se modlí naše české Podještědí, kraj Zdislavy, nejnovější světice českého národa, paní Zdislavy z Lemberka, která pomocí vody uzdravovala nemocné a léčila chudé z celého svého kraje. Proto je dnes patronkou Čech, ale hlavně Libereckého kraje. Byla svatořečena 21. května 1995 papežem Janem Pavlem II.

O paní Zdislavě se říká, že byla dítkem milosti, dcerou světla: svaté víry, naděje a lásky; a proto musí být moudrá, opatrná a prozíravá víc, než žena oddaná světu – to bylo její celoživotní rozhodnutí a motto podle kterého se řídila. Píše se, že jako prozíravá panna měla vždy zásobu oleje dobrých skutků, aby jím svítila a hřála nejen ve svém srdci, ale také druhým. Jako dívka a později jako matka rodiny si nepočínala lehkovážně a překotně jako mnohé jiné ženy, nýbrž vše uvážila rozumem ve světle víry a pak uskutečňovala. Denně se cvičila v této základní mravní ctnosti a Duch svatý její ctnost doplňoval a korunoval, aby vždy věděla, co má dělat a čeho se má vyvarovat a že je navýsost důležité pomáhat z celého srdce svým bližním, a to i těm nejvzdálenějším a úplně cizím, protože i ti jsou její bratři a sestry.

Dodnes ji místní lidé nosí v srdci jako matku, patronku rodin a léčitelku nemocných. Právě tady v zákoutí městečka Jablonné v Podještědí v Markvarticích lze dodnes najít pramen, jehož vody prý používala k léčení lidí a nese název Zdislavina studánka. Říká se, že voda z tohoto léčivého pramene byla léčivá a Zdislavě, ženě Havla z Lemberka, matce jeho 4 dětí, pomáhala navracet zrak slepým (jednalo se spíše o choroby očí jako záněty apod.), ale hlavně malomocným, lidem s kožními chorobami, chromým a jinak vážně nemocným, což tvrdí zápisy v Dalimilově kronice.

Ve skutečnosti je to takhle. Chemický rozbor vody ze studánky sv. Zdislavy v roce 1995, provedený pražskou laboratoří Inspekta prokázal, že voda splňuje požadavky normy ČSN na pitnou, pramenitou vodu s nižším obsahem vápníku. Podle některých průzkumů voda ve studánce obsahuje v nízké koncentraci borax (součást bórové vody, nebo léku Ophtal), který působí antibakteriálně. Což mohlo opravdu léčit, když s vodou Zdislava omývala oči nebo rány nemocných. Dále voda desítky let již nezamrzá. Léčivé účinky má prý i voda z potůčku protékajícím obcí Zdislava. Je doporučována na kožní nemoci, lupénku, střevní potíže, což dokazují zápisy lékařky v soukromé kronice ing. Tomáše Horníka ze Zdislavy.

Zdislava ale sama založila dominikánské kláštery v Turnově a Jablonném, kde byl souběžně i špitál pro chudé a právě ona tam o ně pomáhala pečovat ačkoli měla své čtyři děti (Havel zastával později vysoký úřad na královském dvoře, Markéta se provdala za rytíře Jiljího z Lípy, Jaroslav hájil svůj kraj proti útokům cizinců v braniborské době a Zdislav se jí narodil v pozdním věku; a byl pražským purkrabím a velmožem krále Václava II) a sama byla chatrného zdraví. Zemřela vysílením a vyčerpáním v Ježíšových 33 letech to roku 1252 v Lemberku. Některé prameny říkají, že zemřela na tuberkulózu.

Z historie se ví, že Zdislava měla dobré kontakty s dominikánským klášterem v Kolíně nad Rýnem, kde působil sv. Albert Veliký, který byl velkým znalcem lékařství a bylinkářství a využíval je ve prospěch nemocných a trpících, i odtud plynulo mnoho jejích znalostí, jak a co léčit.

U studánky byl postaven empírový gloriet, dnes s lavičkami, kde je možno si odpočinout. V něm je na připomínku paní Zdislavy její soška a vedle glorietu na cestě najdete panel s fotografiemi a popisem místa. Pramen je po nové výstavbě přepážky veden do místního potoka a je zpřístupněn po schodech dolů v půlkruhu.


Před mnoha sty lety byly pod zámkem Lemberk vysázeny lipové aleje, kterými dodnes procházíte a jsou přístupovými cestami k zámku. V minulých letech došlo k ořezu a fixování mnohých lip a velmi mnoho se jich podařilo zachránit pro ještě další generace. Vpravo od aleje lip se nachází Vrchnostenský ovocný sad a právě odtud je kouzelný výhled na nejvyšší horu Lužických hor Luž , vysokou 793 metrů.

Pod hradem také najdete vodárenskou věž z roku 1734, kdy byl majitelem panství Filip Josef Gallas a nechal ji postavit pražským mistrem Jakubem Schedlem.Věž je součástí budov vodovodního řádu. Pod Pivovarským rybníkem se nacházely další dvě budovy, vodojem a strojovna s trkačem. Odtud voda tekla samospádem vodovodním potrubím do Bredovského letohrádku a zahrad a na zámek Lemberk.

Dole na konci aleje lip je kaple Nejsvětější trojice, později známá jako kostelík Blahoslavené Zdislavy, v současné době není přístupný. Prý proto, že v minulosti byl častým cílem vandalů a hledačů pokladů. Byl založen koncem 14. století Haškem z Lemberka jako hřbitovní kaple a sem byl Hašek spolu s manželkou Marií po smrti pohřben. Jan z Donína nechal na kapli roku 1611 osadit zvon. Původně gotická kaple byla renesančně upravena. Od konce 18. století je chybně označována jako kaple Blahoslavené Zdislavy, i když nikdy její patrocinium nebylo změněno. Stěny kaple kdysi bývaly vyzdobeny cennými renesančními freskami, ale v 19. století již nebyly kontury patrné, nebyly tedy obnoveny.

Bredovský letohrádek, který se nachází asi 300 metrů od vstupní brány ke státnímu zámku Lemberk je stavba raně barokní, klasicistně upravená. Původně součást zámku Lemberk. V současné době je zpřístupněn. Při letohrádku najdeme velmi rozsáhlou travnatou zahradu s polorozpadlou sochařskou výzdobou a několikerým schodištěm. Pozor některé schody jsou rozlámané a propadlé. Z ochozu zahrady se rozevírá krásný výhled na Jablonné v Podještědí a právě pod tímto letohrádkem je výše jmenovaná Zdislavina studánka. V Bredovském zámečku najdeme stálou expozici „Lužické hory – člověk a příroda“ , která obsahuje geologii a hornictví, sklářství a tkalcovství tohoto kraje. Květen až září 2008 zde ještě najdete výstavu výtvarných prací Luční a lesní rostliny. V areálu pod zámkem se nachází také soubor hrázděných domků, které uvidíte cestou od Bredovského letohrádku do zámku.

Zdislava z Lemberka se pro svoji zbožnou lásku stala legendou již za svého života, který prožila z části na Moravě, kde se narodila Přibyslavu z Křižanova a Sibyle, a na hradě Lemberku, kam se dostala po provdání za Havla z Jablonného, syna Markvarta II. a Hostilky, jehož rod měl rozsáhlý majetek v severních a severovýchodních Čechách.. Havel z významného severočeského rodu Markvarticů zde založil ve 13. století hrad, který sloužil k ochraně obchodní a vojenské stezky z Čech do Lužice.Dnes tady najdeme raně barokní zámek. Markvarticové drželi hrad až do konce 14. století, poté byl ve vlastnictví Vartenberků. Roku 1427 byl za nich husity zpustošen. V roce 1518 kupuje hrad Vilém z Illburka, za něhož sem jezdil i známý český kronikář Václav Hájek z Libočan. 16. století přineslo tomuto panství období klidu a hospodářského rozmachu. Za Jindřicha Kurzpacha z Trachenberka byl původně gotický hrad přestavěn na renesanční zámek. Na počátku 17. století přicházejí Páni z Donína, za nichž tu kolem roku 1610 byl v hlavním renesančním paláci vytvořen kazetový strop s 77 výjevy Ezopových bajek. Ten mě nejvíce zaujal při prohlídce a slečna průvodkyně dokonce tři bajky vyprávěla. První byla Myš a škeble o přejídání. Na stropě byl vyobrazen výjev jak má myš hlavu ve škebli a průpovídka byla. Myš se chtěla tak dlouho dostat do škeble a sníst ji až jí uvízla hlava uvnitř a škeble se sevřela. Poučení: Nikdo se nemá přejídat.


Ještě zajímavější byla ta o psu, který šel s kusem masa ve tlamě k řece a tam uviděl svůj odraz. Myslel si, že je to jiný pes s větším kusem masa a tak chtěl ten větší kus a napřáhl se pro něj, čímž upustil své maso a to mu uplulo po řece. Poučení: Kdo chce víc nemá nic. A takových obrazců tam je plný strop. Po bitvě na Bílé hoře byl Donínům majetek zkonfiskován a zámek získává císařský generál a vévoda frýdlantský Albrecht z Valdštejna. Říká se, že na Lemberku ale příliš nepobýval a propůjčoval ho jako léno svým důstojníkům. Po Valdštejnově zavraždění v roce 1634 získal jeden z jeho důstojníků Jan Rudolf Breda zámek natrvalo. Bredové toužili vytvořit zde své reprezentativní sídlo a podle návrhů italského stavitele Nicolase Sebregondiho přestavěli zámek do dnešní barokní podoby. Přistavěli také severní a východní křídlo a zámek nechali opevnit hrotitými bastiony. Od té doby je také hlavní dominantou věž s cibulovou bání a sloupkovým ochozem. Tam se za vstupné dá vyjít pěšky po dřevěném schodišti, které čítá celých 119 dřevěných schodů a pět úvodních schodů dole z kamene. Je zde výhled do celého kraje i na rybníky pod hradem a na nádvoří hradu. Interiéry tehdejšího zámku byly vybaveny bohatým štukem a z této doby pochází také tzv Zdislavina světnička připomínající právě manželku zakladatele hradu sv. Zdislavu z Lemberka. V roce 1726 kupují panství Gallasové, později Clam-Gallasové. A protože oni prodlévali většinu svého času v Praze nebo na Frýdlantě, tady už žádné stavební úpravy neprováděli a tak zámek zůstal ve své raně barokní podobě dodnes. Poslední šlechtickou majitelkou byla princezna Gabriela Auesperková (rozená Clam-Gallasová), které byl v roce 1945 zámek zestátněn.

Dnes si na zámku Lemberk můžete prohlédnout tři okruhy. Jednak zámek sám, jehož prohlídka trvá zhruba 50 minut a uvidíte historii majitelů a jejich renesanční a barokní pokoje. Nebo můžete navštívit muzeum Svaté Zdislavy, kde jsou obrazy ze života svaté Zdislavy a její světnička. Projdete to s průvodkyní za 20 minut.

Mě ale asi nejvíce ze všeho zde zaujala úžasná a velmi rozsáhlá výstava, která je na celém horním patře a to stálá výstava moderního sklářského umění Crystalexu, naprosto nevídaná kolekce moderního sklářského umění z Nového Boru. Tyto exponáty prý byly vytvořeny pro celosvětové umělecké setkání sklářů a výtvarníků IGS. Můžete se pokochat fotografiemi z expozice pod článkem. Plné vstupné na prohlídku je pro dospělého za 60 kč a platí i pro patro se sklářskou expozicí. Ta je bez průvodce a neomezeně dlouhá.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafili­pova.ic.cz

Bulharská mozaika

V období komunismu představovalo Bulharsko pro našince jednu
z mála zemí, kde bylo možné trávit dovolenou u moře. V 90.
letech Češi přirozeně objevovali dosud nepoznané destinace, ale
v posledních letech se sem opět ve stále větší míře začínají
vracet. Zdejší cenové podmínky jsou totiž ve srovnání s Jadranem či
Středomořím více než lákavé. Bulharsko však není jen moře, ale také
půvabná hornatá krajina i úrodná a zemědělsky využívaná
nížina.


V období komunismu představovalo Bulharsko pro našince jednu z mála zemí, kde bylo možné trávit dovolenou u moře. V 90. letech Češi přirozeně objevovali dosud nepoznané destinace, ale v posledních letech se sem opět ve stále větší míře začínají vracet. Zdejší cenové podmínky jsou totiž ve srovnání s Jadranem či Středomořím více než lákavé. Bulharsko však není jen moře, ale také půvabná hornatá krajina i úrodná a zemědělsky využívaná nížina.

Do bulharských přímořských letovisek se dnes obvykle turisté dopravují letecky. Při cestě autem či autobusem se dříve Češi dostávali do Bulharska přes Rumunsko, nyní se většinou jezdí poněkud kratší cestou přes Srbsko. Problém ovšem je, že Srbsko není a zřejmě ještě dlouho nebude členem EU, takže pokud si vyberete tuto trasu, čeká vás (většinou) několikahodinové čekání nejprve na maďarsko-srbské a později na srbsko-bulharské hranici.

Nedaleko srbských hranic se pod nečekaně vysokými horami (blízká Vitoša má přes 2200 m) rozkládá hlavní město Sofie. Jeho okraje jsou jako ve všech východních postkomunistických zemích „ozdobeny“ hradbami chátrajících paneláků. Také střed města není příliš udržovaný. Je vidět, že davy turistů sem nejezdí a ani je tu zřejmě nečekají, což ovšem může být i celkem příjemné. Pokud však někdo jako turista na první pohled vypadá (to znamená, že drží v ruce mapu nebo má na sobě fotoaparát či objemnější batoh), brzy k němu v určitých lokalitách začnou přicházet přátelsky naladěné osoby s nabídkou na zaručeně výhodnou výměnu peněz. Tyto transakce se zásadně nedoporučují, protože bývají poněkud jednostranně výhodné a je asi předem jasné pro koho.

Centrum Sofie vyplňují široké bulváry, lemované megalomanskými komplexy vládních a úředních budov z komunistické éry, které jsou na rozdíl od mnoha jiných domů opravené a do širokého okolí září svými bělostnými fasádami. Tyto stavby jsou nespornou dominantou bulharské metropole, ale zároveň působí odlidštěným a chladným dojmem. S podobným typem architektury se setkáme např. v rumunské Bukurešti. Skutečně nádhernou dominantou města je však pravoslavný chrám Alexandra Něvského. Kromě mnoha dalších (větších i menších) pravoslavných kostelů se v Sofii také nachází největší synagoga v Bulharsku a nedaleko od ní je i pěkná mešita s minaretem.

Docela zajímavým a tak trochu dekadentním zážitkem je návštěva sofijského tržiště s jeho koloritem chaoticky rozmístěných stánků a budek, všudypřítomným nepořádkem a volně se toulajícími psy a kočkami (často bohužel vyzáblými a nemocnými). Ty ostatně ve zvýšené míře můžete potkat po celé Sofii i v jiných bulharských městech. Kdyby tuto tržnici navštívili třeba bruselští úředníci, kontrolující dodržování hygienických norem Evropské unie, tak by určitě padli do mdlob a museli by je urychleně převézt k zotavení do nejbližšího pěti-hvězdičkového hotelu.

Cesta od Sofie k černomořskému pobřeží probíhá příjemnou krajinou Hornotrácké nížiny, která je z jedné strany ohraničena horským pásmem Stara planina a z druhé pak pohořími Rila a Rodopi. Cestou je možné se zastavit v druhém největším bulharském městě Plovdiv, jehož tři pahorky, na kterých bylo původně vystavěno, jsou vidět už zdaleka. S přibližujícím se pobřežím však horská pásma ustupují poněkud do stran a nížina se směrem k východu stále více rozevírá. Přestože Bulharsko nemá zatím příliš rozsáhlou dálniční síť, lze celkem příjemně jezdit i po silnících vyšších tříd, což se o některých jiných východoevropských státech (především tedy o Ukrajině) říci nedá.


Bulharské černomořské pobřeží má fakticky vzato dvě velká centra. V severní části je to Varna, poblíž které leží známá lokalita Zlaté Písky, kam do uzavřených hotelových komplexů v současnosti jezdí spíše bohatší turisté z Německa (svědčí o tom i četné německé nápisy na zdejších silnicích). V pořadí třetí největší město Bulharska Varna má velké letiště, kde přistávají stroje s moře-chtivými rekreanty. Příjemnou atmosféru města vytváří především rozlehlý přímořský park s akváriem a řadou dalších lákadel pro turisty včetně mnoha restaurací a bister. Ve Varně je však také k vidění krásná katedrála či ruiny starověkých římských lázní. V blízkém okolí města je zvláštní přírodní památka s názvem Kamenný les. Jde o skupiny až pět metrů vysokých kamenných sloupů, které vznikly před mnoha miliony let přirozenou cestou a tedy nikoli činností člověka jako v případě megalitických objektů z francouzské Bretaně či Anglie, které jinak na pohled velmi připomínají. Procházka mezi těmito kamennými kolosy je skutečně zvláštní a přenese vás jakoby do jiného času i prostoru.

Nedaleko Varny se též nalézá městečko Balčik, kam jezdí turisté obdivovat letní sídlo rumunské královny (tato oblast patřila jistou dobu Rumunsku) s přilehlou botanickou zahradou a parkem. Zatímco zahrada zaujme asi především milovníky kaktusů, přilehlý park je úžasně fotogenickým místem s řadou neobyčejných pohledů na moře a pobřeží a s velmi osobitou úpravou. Kombinace tekoucí i stojaté vody, tvarovaných keřů, záhonů květin, obřích hliněných nádob a různých skulptur a objektů vytváří silně působivé místo, které v tomto ohledu připomíná meditační atmosféru japonských zahrad. Zdejší neotřelé scenérie v minulosti dokonce nalákaly československé filmaře, kteří zde např. natáčeli záběry do filmů Labakan nebo Morgiana.

Střediskem jižní části bulharského pobřeží je Burgas. Je to průmyslové město, které samo o sobě příliš zajímavostí nenabízí. Leží ve stejnojmenném zálivu a je též obklopeno několika jezery, takže se při pohybu v terénu může snadno stát, že nevíte, zda se zrovna nacházíte u sladké nebo slané vody (pokud ji tedy nechcete ochutnat). Nedaleko Burgasu se však vyskytují dvě malebná menší města, která jsou si velmi podobná nejen co do velikosti, ale také svým půdorysem, architekturou a původně snad i celkovou atmosférou. Jedná se o Sozopol a Nesebr. Obě města leží na poloostrovech a jsou tak z většiny stran obklopena mořem. Úzké, křivolaké a malebné uličky se táhnou do kopce i z kopce a nabízejí nepřeberné množství nejrůznějších pohledů a průhledů na moře a pobřeží. Specifický kolorit obou míst dotváří typická architektura obytných domů z kamene a dřeva.


Nesebr je však na rozdíl od Sozopolu zapsán na seznamu organizace UNESCO. V jeho ulicích totiž stojí množství typických středověkých kostelů v byzantském stylu. Jejich typické zdivo tvoří kámen, cihly a zdobená keramika. Řada z nich je více či méně zříceninami, což ovšem ještě zvyšuje jejich atraktivitu a zvláštní atmosféru. Díky svému věhlasu je však Nesebr magnetem pro turisty, což má také svou stinnou stránku. Kromě toho, že se musíte prodírat davy lidí v malých uličkách, také neustále narážíte na prodejce čehokoli a bohužel také kdekoli. Reklamní štíty a pulty se zbožím jsou i u historických budov, což naprosto ničí jejich původní kouzlo. S těmito projevy turistického průmyslu se sice setkáte i v Sozopolu, ovšem v mnohem menší a přijatelnější míře, takže procházka po jeho ulicích je nakonec mnohem příjemnější.

Rozmach turistického ruchu je ale vlastně možné vidět všude na pobřeží v širokém okolí Burgasu. Staví se zde obrovské hotelové komplexy, jejichž těžkopádný styl a snaha o zdobnost a luxus za každou cenu působí nepřirozeně. Především v kontrastu s tradiční místní architekturou jsou tyto stavby přímo nevkusné. Protikladem k této oblasti, poznamenané turistickým byznysem, je téměř panenská atmosféra jižního černomořského pobřeží u tureckých hranic. Sem zřejmě žádní rekreanti nejezdí, takže zde můžete objevit liduprázdné pláže, ale také krásnou horskou krajinu, ve které se volně pasou stáda ovcí a koz. Taky na silnicích tu spíše než auta potkáte osly či koňská spřežení.

Prázdninová pohoda na festivalech pod širým nebem

Kde jinde se vám podaří vidět hned několik hudebních hvězd za skvělou
cenu? Jedině na letních open-air festivalech! Vyberte si oblíbené interprety
a ponořte se na pár dnů do světa, kde vládne uvolněná atmosféra a
především hudba všech žánrů.

Kde jinde se vám podaří vidět hned několik hudebních hvězd za skvělou cenu? Jedině na letních open-air festivalech! Vyberte si oblíbené interprety a ponořte se na pár dnů do světa, kde vládne uvolněná atmosféra a především hudba všech žánrů.

7. ročník festivalu Colours of Ostrava ovládne od 10. do 13. července 2008 centrum Ostravy. Největšími hvězdami jsou vedle irské zpěvačky Sinéad O´Connor také britské elektronické duo Goldfrapp nebo švédští Koop. Návštěvníci opět budou moci využít výhod Colours Plus. To přináší zvýhodněné vstupné do kulturních institucí nebo slevy na dopravu. Vstupenky: 1090 Kč předprodej, na místě 1200 Kč. (www.colours.cz)

Největší mezinárodní rockový open-air festival v Česku, MASTERS OF ROCK 2008, proběhne ve dnech 10.–13. 7. 2008 ve Vizovicích. Headlinery tohoto ročníku jsou britští Def Leppard a finská Apocalyptica. Neobvyklé spojení žánrů nabídne společný koncert české kapely Arakain s Plzeňskou filharmonií. Vstupenky v předprodeji stojí 1050 Kč. (www.masterso­frock.cz)

O2 Sázavafest v Kácově uvítá od 31. 7. do 3. 8. 2008 plejádu zahraničních hvězd, i letos s důrazem na multižánrovost festivalu. Představí se například R´n´B zpěvák Sean Kingston, který do České republiky zavítá vůbec poprvé, jamajští ska mazáci The Skatalites, taneční Sister Bliss, početná britská formace Transglobal Undergroud, legendární německá elektronická kapela Camouflage, reggae zpěvačka Yaz Alexander a stovky dalších zahraničních i domácích umělců. Vstupenky do konce června stojí 890 Kč a v den konání pak 1100 Kč. (www.sazavafes­t.cz)

Dvanáctý ročník nejpopulárnějšího tanečního festivalu Summer of Love se letos koná 16. 8. na Dostihovém závodišti v Pardubicích. Na 7 pódiích se představí přes 80 vystupujících, světových hvězd a headlinerů, stejně jako nových talentů. Na hlavním podiu budou přivádět publikum k varu např. Stereo MCs, ranní set s východem slunce bude v režii DJe Rushe. Vše podpoří velkoplošné projekce, lasery a především kvalitní zvuk. (www.summeroflo­ve.cz)

Hip Hop Kemp zve do Festival parku v Hradci Králové příznivce hip hopu ve dnech 22.– 24. 8. 2008. Největší hiphopový festival v Evropě přivítá hvězdy The Roots, Pharoahe Monch, Atmosphere nebo britského rappera Kano. Těšit se můžete na 400 vystupujících z celého světa, unikátní helikopter show a šest hudebních stagí. Mezi jednotlivými vystoupeními si můžete odpočinout v příjemném loungi nebo se vykoupete v rybníce. Vstupenky pořídíte do konce července za 950 Kč. (www.hiphopkem­p.cz)

Další hudební festivaly:

Creamfields Central Europe: Břeclav 12. 7. 2008 (www.creamfiel­dscentraleuro­pe.eu)

Mighty Sounds: Tábor 18.–20. 7. 2008 (www.mightysou­nds.cz)

Folkové prázdniny: Náměšť nad Oslavou 19.–26. 7. 2008 (www.folkovepraz­dniny.cz)

Benátská noc: Malá Skála 25.–27. 7. 2008 (www.benatska­noc.cz)

Prázdniny v Telči: 25. 7. – 10. 8. 2008 (www.prazdninyv­telci.cz)

Hradhouse Boskovice: 9. 8. 2008 (www.hradhouse­.cz)

Vizovické trnkobraní: 15.–17. 8. 2008 (www.vizovicke­trnkobrani.cz)

Trutnov Open Air Music Festival: 21.–24. 8. 2008 (www.festival­trutnov.cz)

Semtex Culture: Brno 29. 8. 2008 (www.semtexcul­ture.cz)

Užitečné informace:

Vstupenky na všechny festivaly zakoupíte v předprodeji na www.ticketpro.cz, www.ticketpor­tal.cz nebo www.ticketstre­am.cz Nákupem v předprodeji ušetříte stovky korun.

Magická přitažlivost stříbrného plátna

Festivaly mění i průměrného filmového fanouška v maratonce.
Stojí ve frontě na akreditaci, vstává na první projekci a snaží se
neusnout při té poslední. Pokud nesedí v kině, je na koncertě nebo
v divadle. Ten týden, který stráví na mezinárodním festivalu
v Karlových Varech nebo Letní filmové škole v Uherském Hradišti,
je sice pořádně nabitý, ale jen tak se na něj nezapomíná.

Festivaly mění i průměrného filmového fanouška v maratonce. Stojí ve frontě na akreditaci, vstává na první projekci a snaží se neusnout při té poslední. Pokud nesedí v kině, je na koncertě nebo v divadle. Ten týden, který stráví na mezinárodním festivalu v Karlových Varech nebo Letní filmové škole v Uherském Hradišti, je sice pořádně nabitý, ale jen tak se na něj nezapomíná.

Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary (MFF KV), nejvýznamnější mezinárodní filmový festival ve střední a východní Evropě a jediný festival kategorie A v České republice, vstupuje od 4. do 12. 7. 2008 do svého 43. ročníku. V sekci retrospektiv vzdají jeho dramaturgové poctu dvěma vynikajícím režisérům. Pětici svých filmů přijede do Karlových Varů osobně uvést britský režisér Nicolas Roeg, kontroverzní tvůrce, který vstoupil do širšího povědomí jako kameraman Truffautova 451º Fahrenheita. Druhým vzpomínaným bude Mexičan Arturo Ripstein, jehož tvorba bude zastoupena sedmi filmy. Asistent Luise Buñuela na filmu Anděl zkázy (1962) natočil několik desítek filmů v Mexiku, ve Francii i ve Španělsku.

Významné zastoupení budou mít filmy nizozemské provenience natočené po roce 2000. Svět dospívajících poodhalí Adrift (2001) a Bluebird (2004), skutečné události připomene oceňovaný psychologický thriller Off Screen (2005). Opomenuty nebudou ani díla nejuznávanějších nizozemských režisérek současnosti: Nanouk Leopoldové a Heddy Honigmannové. Kolekci filmů doplní sedm krátkometrážních snímků.

Druhá část karlovarského ohlédnutí za americkou filmovou tvorbou období 1968–1980 nese název Nový Hollywood II. Zde exceluje Robert De Niro v retromuzikálu New York, New York, Warren Beatty a Julie Christieová v revizionistickém westernu McCabe a paní Millerová nebo Jack Nicholson coby cynický námořník v Poslední eskortě. Legendární krimi film Francouzská spojka samozřejmě chybět nebude!

Pro ty, kdo se v kině rádi bojí, jsou určeny půlnoční filmy s působivým názvem Mrtvé oči Londýna. Vic Pratt, kurátor Britského filmového institutu, vybral sedm klasických britských hororů z 30.–60. let minulého století. Jednoznačně nejkontroverznější film retrospektivy představuje voyeuristický opus Peeping Tom (1960), příběh kameramana posedlého zachycením smrti na filmový pás.

Fórum nezávislých zůstává čtvrtou festivalovou soutěží, v níž se originální snímky z celého světa utkají o cenu Nezávislá kamera udělovanou ve spolupráci s Českou televizí. Oproti předchozím letům bude většina filmů uvedena ve světové, mezinárodní či evropské premiéře. Do Varů přijede také nestor amerického dokumentárního filmu Les Blank (nar. 1935), nezávislý tvůrce zachycující především lidovou kulturu.

V mezinárodní soutěži celovečerních hraných filmů bude za Českou republiku uveden ve světové premiéře snímek režisérky Michaely Pavlátové Děti noci. Více info na www.kviff.com

V půli prázdnin se rozhodně vyplatí zajet do Uherského Hradiště na již 34. ročník Letní filmové školy (25. 7. – 3. 8. 2008). Nezáživné vyučování tady nehrozí, pro diváky je připraveno přes deset zajímavých cyklů, které představí filmy na téma magie; retrospektivy Juraje Jakubiska, Jana Švankmajera, Julia Medema (své filmy všichni osobně představí) a Alejandra Jodorowského. Aktuální politické téma otevřou snímky zabývající se dlouholetým konfliktem Izraele a Palestiny. Tradiční součástí LFŠ jsou hudební doprovody k němým filmům, letos vystoupí Erik Truffaz či Masala Sound System. Současný český a slovenský film přinese kromě snímků posledního roku atraktivní sbírku nejlepších filmů z nejhorších natočených po roce 1989. Nový cyklus Přepisování minulosti obrátí pozornost k československým filmům zejména z období normalizace a pootevře i možnost porozhlédnout se po zahraničních pohledech na klíčové události roku 1968. Další retrospektiva bude věnována dílu kontroverzního spisovatele, režiséra, dramatika a dalšího hosta LFŠ 2008 Pavla Kohouta. Filmové magazíny zemí Visegrádu představí výběr filmů jednotlivých kinematografií. Zapomenut nebude ani výchovně-vzdělávací rozměr LFŠ – úvodní kurz pro středoškolské studenty bude probíhat po celou dobu festivalu. Doprovodný program zahrne koncerty, divadelní představení, velkou výstavu o díle Jana Švankmajera a také literárně-hudební setkání. Více informací na www.lfs.cz.

Na výlet do Ostravy

Ostrava, třetí největší město České republiky, je s počtem
obyvatel přesahujícím 310 tisíc srdcem Moravskoslezského kraje. Leží
nedaleko slovenských a polských hranic na březích řeky Ostravice
s výhledem na krásné pohoří Beskyd. Výjimečný charakter oblasti je
dán tradicí těžby černého uhlí a těžkého průmyslu. V myslích
mnohých lidí stále přetrvává obraz „černé“ Ostravy, a to
i přesto, že těžba uhlí zde byla ukončena již v roce 1994.

Ostrava, třetí největší město České republiky, je s počtem obyvatel přesahujícím 310 tisíc srdcem Moravskoslezského kraje. Leží nedaleko slovenských a polských hranic na březích řeky Ostravice s výhledem na krásné pohoří Beskyd. Výjimečný charakter oblasti je dán tradicí těžby černého uhlí a těžkého průmyslu. V myslích mnohých lidí stále přetrvává obraz „černé“ Ostravy, a to i přesto, že těžba uhlí zde byla ukončena již v roce 1994. Přirovnání již ale neplatí, město prošlo velkou proměnou a vykvetlo do krásy. Mnoho návštěvníků je příjemně překvapeno rozsáhlou nabídkou turistických atraktivit a možnostmi trávení volného času. Zjistíte, že jeden den vám rozhodně stačit nebude.


Největší chloubou Ostravy jsou její technické památky, z nichž nejoblíbenější je areál Hornického muzea OKD. Toto největší hornické muzeum v České republice se rozprostírá na úpatí vrchu Landek, který je světově známou lokalitou z hlediska geologie, archeologie, historie, přírodovědy a hornictví. Proslul i unikátním nálezem Landecké Venuše, jediné štíhlé Venuše v Evropě. Dalším technickým klenotem města je Důl Michal, jehož historie sahá až do roku 1843. Nearanžovaná expozice má charakter „posledního pracovního dne“. Prohlídková trasa tak umožňuje návštěvníkům procházet stejnou cestou, jakou každodenně absolvovali horníci při nástupu do práce. Jedinečným industriálním areálem z 1. pol. 19. st. jsou „Ostravské Hradčany“ aneb Vítkovický areál – Důl Hlubina a Vysoké pece , od roku 2002 národní kulturní památka. Bezprostředně zde na sebe navazoval celý technologický tok těžby uhlí, koksovny a výroby železa, jenž nemá v České republice obdoby.

Pokud zavítáte do Ostravy, nesmíte si nechat ujít výšlap na zdejší jedinečnou a velmi oblíbenou haldu Emu. Vznikla navážením hlušin z dolu Trojice a dnes jich obsahuje přes 4 mil. m3. V 60. letech se halda uvnitř vznítila a hoří dodnes. Její vnitřní teploty dosahují až 1500° C a díky tomu kolem ní můžeme nalézt stepní druhy fauny a flóry. Tyto extrémní teploty mají rovněž za následek vznik vzácných nerostů uvnitř této přírodní kuriozity.


Za návštěvu jistě stojí i Slezskoostravský hrad postavený jako pohraniční pevnost v 2. pol. 13. st. opolskými a těšínskými knížaty z rodu Piastovců. Hrad je světovým unikátem, neboť vlivem důlní těžby poklesl o 16 metrů! V průběhu roku se zde konají lákavé kulturní a zábavní festivaly a jiné společenské akce, mimo jiné například Colours of Ostrava či Janáčkův máj.

Přímo v centru měst naleznete skvělou atrakci pro děti i dospělé – areál Miniuni. V tomto světě miniatur se můžete seznámit s modely budov významných evropských měst v měřítku 1:25, z nichž prim hraje 12 metrů vysoká Eiffelova věž. Opodál vás sklepní prostory výstaviště Černá louka vás přenesou do země pohádek a jeho strašidel.


Příjemný den naplněný zážitky můžete strávit v Zoo Ostrava, která patří k nejnavštěvo­vanějším rekreačním areálům města a je domovem pro téměř 300 druhů zvířat. Zejména děti si zde opravdu přijdou na své. V průběhu hlavní návštěvnické sezóny je možno zhlédnout komentované krmení zvířat. Lákadlem pro příchozí jsou také projížďky speciálním vláčkem s výkladem průvodce nebo nedávno otevřený Botanický park.

Milovníci tradičního českého moku jistě neopomenout zavítat do pivovaru Ostravar, kde se nejen seznámí s jednotlivými procesy vaření piva, ale samozřejmě ho na závěr prohlídkové trasy i ochutnají.

Tipem na skvělou večerní zábavu je návštěva Stodolní ulice s více jak 70 bary a restauracemi. Stala se fenoménem posledních let proslulým v celé zemi a na její atmosféru jen tak nezapomenete.

Podívejte se také na článek

Je toho ale mnohem víc, co můžete navštívit: muzea (Hasičské muzeum, Ostravské muzeum, Muzeum citer), divadla (Národní divadlo Moravskoslezské, Divadlo Petra Bezruče, Komorní scéna Aréna, Divadlo Loutek), hvězdárnu a planetárium J. Palisy a tak dále a tak dále.

Návštěva Ostravy prostě stojí za to!

(Magistrát města Ostravy, Odbor ekonomického rozvoje)