Evropa – 12. stránka – Cestovatel.cz

Za krásami Toskánska

Jen nerad jsem pohostinné Toskánsko opouštěl a jediné, co mne smutek
alespoň trochu pomáhalo překonat, byl šplouchající obsah lahví
v kufru. U skleničky dobrého Brunella jsem pak na Toskánsko
vzpomínal ještě dlouho.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Příslušnost k EU je v Itálii na první pohled patrná, konec je s památkami těsně před rozpadem, většina je vzorně opravena a kde to nestihli, tam stojí jeřáb a pilně se pracuje, na ulicích i kolem silnic pořádek. Koneckonců už ani ti Italové nejsou divoce gestikulující jako ve filmové komedii.

Jelikož jsem zvolil letadlo, cesta začala samozřejmě ve Florencii, jejíž letiště sice má honosný názvem Da Vinci Airport a přijímá i zaoceánské lety, ale svými rozměry by odpovídalo spíše Košicím. Probírat se historií Florencie by vydrželo na dlouho, což potvrdí i pozůstatky renezanční slávy. Já měl štěstí, přiletěl jsem koncem března, takže jsem svých pět dnů prožil v relativním poklidu, během letních prázdnin.

I tak to byla honička oběhnout a solidně si prohlídnout všechno důležité, od gigantického Duomo přes Museo dell’Opera del Duomo až po nečekaný záblesk gotiky v podobě Santa Croce. Michelangelův David sice trůní na slavném náměstí Piazza della Signoria, nicméně i v tomto případě si na originál musíme vytrpět frontu (ano, i v březnu je zde poctivá fronta) před galérií Galleria Dell’Accademia. A když už jsme u toho náměstí – je skutečně úchvatné, nicméně záplava okouzlujících renezančních budov brzy uondá, a tak jsem chvíli na náměstí hledal místo, kde byl 23.května 1498 upálen mnich Girolamo Savonarola, proslulý svým náboženským šílenstvím, díky kterému místní obyvatelé na gigantické hranici spálili všechno, co mnich považoval za pyšné.

Z chuti na osvěžující doušek ginu s tonikem mne vyléčila cena přes 12 euro, a tak jsem raději šel dál. Florencie je každopádně zvláštním městem a po několika dnech začíná být jasné, proč se stala inspirací velikánům. Dnes je to zvláštní kombinace opravdu omračujících památek a turistické pasti oděné do renezančního roucha.

A když už je člověk ve Florencii, nesmí zapomenout na Toskánsko. Samozřejmě jsem přitom ochutnával i víno. Konzumní Chianti má do dobrého vína dost daleko. Místní vinaři si toho jsou velmi dobře vědomi a proto založili asociaci, která kvalitu hlídá. Pozná se to jednoduše, pokud není na lahvi nálepka s logem asociace v podobě černého kohouta, žádný zázrak ve sklenici nenajdeme. A to nemluvím o tom, že pokud se nejedná o Classico, nemusíme se namáhat, a žádné označení DOCG nám nepomůže.

I tak ale Toskánsko nezklamalo. Projet celou oblast za deset dnů nebylo jednoduché, naštěstí byli všude jen skalní turisté, takže prohlídka památek byla bez čekání a letních front. Vyjmenovat vše nejde, v Toskánsku je totiž plná památek každá vesnice. Všechny památky jsou však buď vzorně renovovány, nebo se na nich alespoň intenzivně pracuje, zlatá Unie a její dotace. Po několika dnech začaly některé paláce a kostely splývat, ostatní však zůstávají v paměti dodnes.

Mezi ty nezapomenutelné patří bezesporu chvíle ztrávené v městě San Gimignano. Už když jsem se k němu blížil, napadlo mne, jak impozantní a nepřátelům strach nahánějící musel být pohled na město proslulé jako město sta věží. Z původních 76 jich dnes zbylo jen 14, ale i tak tyto kamenné sloupy bez oken, kdysi poslední útočiště a současně i pyšná ukázka majetku, mění jedno z mnoha toskánských středověkých měst na naprostý unikát. Na jednu z nejvyšších jsem se vyšplhal a když jsem konečně popadl dech, mohl jsem si vychutnat pohled z ptačí perspektivy. Pomalu jsem se chystal na další boj se schodištěm, tentokráte cestou dolů, když tu udeřila dvanáctá hodina a zvon, o který jsem se mezitím nonšalantně opíral, začal zvonit.

Stejně unikátní bylo i městěčko Monteriggioni, které je doslova perlou i v památkami bohatém Toskánsku. Město, postavené přes 800 lety, bylo po pouhých deseti letech přestavěno na vojenskou pevnost, a od té doby se prakticky nezměnilo. Za originálními hradbami je uvnitř ospalá vesnice, a jelikož jsem byl jediným turistou, měl jsem volnou ruku. Chvílemi jsem si připadal, jako bych vstoupil do zakletého hradu.

Jen nerad jsem pohostinné Toskánsko opouštěl a jediné, co mne smutek alespoň trochu pomáhalo překonat, byl šplouchající obsah lahví v kufru. U skleničky dobrého Brunella jsem pak na Toskánsko vzpomínal ještě dlouho.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Gibraltar: Opičí skála

Na pastvinách podél silnice se pasou početná stáda býků. Zdá se nám
neuvěřitelné, že je pro býčí zápasy potřeba takové množství
zvířat. Přijíždíme na pobřeží a na obzoru se již rýsují typické
obrysy Gibraltarské skály.

Využíváme výhodné polohy Monte Gorda ležícího nedaleko hranic se Španělskem a vydáváme se na výlet na Gibraltar. Po tom co přejedeme hraniční řeku Guadianu, objíždíme národní park Coto de Doňana rozprostírající se kolem ústí řeky Guadalquivir, pak míjíme město Cádiz a míříme k rozsáhlé pahorkatině. Tu protíná silnice zvaná Toro Road. Jméno silnice je odvozeno od toho, že jsou na farmách ležících téměř podél celé její délky, chováni býci pro býčí zápasy. Na pastvinách podél silnice se pasou početná stáda býků. Zdá se nám neuvěřitelné, že je pro býčí zápasy potřeba takové množství zvířat. Přijíždíme na pobřeží a na obzoru se již rýsují typické obrysy Gibraltarské skály. Zakrátko již projíždíme městem La Linea, na jehož okraji leží hranice s Gibraltarem. Gibraltar je britské území s rozšířenou autonomií. Má plochu necelých šest kilometrů čtverečných a žije zde kolem třiceti tisíc obyvatel. Území má strategický význam, neboť je zde umístěna britská námořní a letecká základna.

Zastavujeme nedaleko kontrolního stanoviště a pěšky se vydáváme k hranici. U závory stojí voják, který namátkově kontroluje doklady přicházejících turistů. Máme trochu obavy, neboť nemáme britské vstupní vízum a nejsme si jisti, zda by nás bez víza hlídka pustila. Kontrola dokladů na nás nevyšla a tak již kráčíme přes letištní plochu, která leží napříč příjezdové komunikace. Za letištěm nastupujeme do mikrobusu a vydáváme se na okružní jízdu Gibraltarem, nazvanou příhodně Rock-Tour. Projíždíme okrajem města podél nízkých domů se zahradami. Pak nás úzká asfaltová silnice vede do tunelu vyhloubeného v Gibraltarské skále. Z tunelu vyjíždíme na jižním cípu poloostrova. Obě strany silnice zde lemuje vysoký plot s ostnatým drátem. Projíždíme totiž vojenskou základnou. V nedalekém přístavu kotví vojenské lodě. Plot podél silnice mizí a my zastavujeme u terasy vedle silnice. Z místa, kudy prochází pomyslná čára oddělující Atlantický oceán a Středozemní moře, pozorujeme Gibraltarskou úžinu, za kterou se v mlžném oparu rýsuje pobřeží Afriky. Černý kontinent je od nás vzdálený jen asi patnáct kilometrů. Silnice nás dále vede k majáku, nedaleko kterého se do výše vypíná štíhlý bílý minaret místní mešity. Na Gibraltaru působí dvacet tři různých náboženství a většina z nich zde má i svůj svatostánek.

Stojíme u majáku a pozorujeme moře, ze kterého k nám doléhají silné detonace, pocházející z výstřelů lodních děl. To ve Středozemním moři právě probíhají manévry britského vojenského námořnictva. Opouštíme maják a vydáváme se po silnici vedoucí ke skále. Úzká silnice stoupá do prudkého kopce. Asi po jednom kilometru zastavujeme v místě, kde se silnice rozšiřuje. Pod námi se na břehu rozkládá závod na odsolování mořské vody. Je to jediný zdroj pitné vody pro celý poloostrov. Během chvíle se kolem nás začínají shlukovat proslulé gibraltarské opice. Jsou velice drzé a neodbytně se od nás a od dalších turistů domáhají nějakého pamlsku. Krmení opic je nezapomenutelný zážitek. Opice skáčou na auta, dobývají se turistům do tašek a skáčou na všechny, kteří mají v ruce něco k snědku. Nepohrdnou ničím, co se dá sníst. Přímo z ruky nám berou sušenky, jablka, banány a cukrovinky. Místní člověk je dokonce krmí neuvařenými těstovinami. Berou si kousky, které drží v ruce ale i těstoviny, které má sevřené mezi rty. Opice zde žijí od šestnáctého století. Po druhé světové válce byly téměř vyhubeny. Od té doby jsou chráněny a dnes jich tu v pěti rodinách žije přes dvě stě. Opice spořádaly poslední jablko, které máme a my sjíždíme dolů do města.

Projíždíme kolem pevnosti Džebel-al-Tárika postavené Araby. Pod pevností již vjíždíme do města, jehož část leží na místě vysušeného moře. Okružní jízda končí, vystupujeme a pěšky se vydáváme na prohlídku centra.

Procházíme branou přes hradby, které pochází z dob arabské nadvlády a ocitáme se na náměstí plném obchodů a restaurací. Z náměstí vede pěší zóna, která prochází celým středem města. Procházíme živou ulicí, ta je lemována výkladními skříněmi mnoha obchodů. Prohlížíme si nabízené zboží a sledujeme jeho ceny. Ty jsou zde velmi vysoké. V porovnání se sousedním Španělskem jsou až o polovinu vyšší. Korzujeme ulicí a míjíme typickou červenou poštovní schránku, nedaleko stojí červená telefonní budka, a když potkáváme strážníka s typickou černou anglickou helmou, připadáme si jako v Londýně. Prohlídka končí a my se přes letiště vracíme zpátky do Španělska.

Za zády nám zůstává Gibraltarská skála, ve která je spousta otvorů. Jsou to střílny, neboť skála je provrtána mnoha chodbami a tvoří velikou přírodní pevnost. Jsme asi uprostřed cesty, když se znenadání ozve zvuk sirény. Zprvu nechápeme co se děje, pak ale vidíme, jak voják uzavírá závoru přes silnici. Stejně tak byla spuštěna závora přes cestu pro pěší. Na letišti bude přistávat letadlo. Přicházíme na okraj přistávací plochy, obcházíme spuštěnou závoru a zastavujeme se, abychom se podívali na přistání letadla. Vedle nás kontroluje voják zábranu z ocelových bodců, položenou přes silnici. Zábrana má zajistit to, aby se nedalo vjet na přistávací dráhu. Od západu je slyšet motor letadla, které se blíží k přistávací dráze. Stroj klesá a posléze přistává. Je to malé letadlo pro několik cestujících. Kromě podobných malých letadel zde denně přistávají dva spoje z Londýna. Do jiných destinací se z tohoto letiště nelétá. Letiště využívá rovněž vojenské letectvo. Po přistání letadla jdeme k hraničnímu přechodu. Přicházíme ke stanovišti celní a pasové kontroly. Pozorujeme celníka, jak zastavuje ženu s dvěma taškami v ruce a důkladně prohlíží její plné tašky. Hledá alkohol a cigarety. Gibraltar je bezcelní pásmo a tento artikl je zde, na rozdíl od všeho ostatního, o mnoho levnější než ve Španělsku. Někteří Španělé toho využívají a chodí na Gibraltar toto zboží nakupovat.

Procházíme kontrolním stanovištěm a ocitáme se zpátky v ulicích města La Linea. Usedáme na lavičce v nedalekém parku a pojídáme plody opuncie, které jsme koupili u pouličního prodavače. Je již podvečer a začíná nás zmáhat únava. Již těšíme na sprchu a na odpočinek. Před tím nás ale ještě čeká přesun do přístavního města Algeciras, kde máme zajištěno ubytování.

Portugalsko: Na konci světa

Jihozápad Pyrenejského poloostrova – červenec 2003..

Jedeme po dobře udržované silnici od pobřeží Atlantiku do vnitrozemí. Po obou stranách silnice míjíme sklizená pole. Mnohá z nich jsou černá od vyhořelé slámy. Z některých polí ještě stoupá šedý dým. Není to důsledek požárů ale záměrného vypalování slámy. Farmáři ji sami po sklizni zapálí, aby tímto způsobem zničili škodlivý hmyz. Tento způsob péče o pole je pak každoročně příčinou mnoha požárů.

Blížíme se k městu Silves, které bývalo za vlády Arabů hlavním městem maurské říše. Projíždíme městem ke starému maurskému hradu, který se vypíná na kopci nad městem. Před branou stojí veliká bronzová socha portugalského krále Alfonsa III, který se významně podílel na porážce Arabů. Vcházíme mohutnou branou do hradu, jehož zdi jsou vystavěny z červeného pískovce. Po chodníku vedoucím po širokých hradbách obcházíme celý hrad. Míjíme kamenná sila na obilí. Na nádvoří hradu je podzemní cisterna zadržující dešťovou vodu. Nádrž je dodnes funkční. Díky ní byli obránci hradu nezávislí na venkovním zdroji vody. Na nádvoří probíhá archeologický průzkum. Přes část nádvoří je natažena síť z provazů vymezující jednotlivé sektory, ze kterých archeologové odkrývají nánosy zeminy. Z hradu se vydáváme ke gotické katedrále, která je rovněž postavena z krásného červeného pískovce. V katedrále je hrobka krále Jana II . a známá jaspisová socha Panny Marie. Opouštíme město.

Míříme do pohoří Monchique. Projíždíme lesem korkových dubů. Na každém stromě je barvou napsán letopočet. Je tak označen rok, kdy byla naposledy oloupána ze stromu kůra. Ta se loupe vždy po deseti letech. Za tu dobu kůra doroste do tloušťky několika centimetrů. Silnice prudce stoupá v mnohých zatáčkách až na vrcholek Foia, který je se svou výškou 902 metrů nejvyšší v celém pohoří. Vystupujeme na nevelkém parkovišti. Na vrcholu stojí restaurace a televizní vysílač. V restauraci je pro nás připravena ochutnávka místních vín a likérů. Po ochutnávce jdeme na vyhlídkovou terasu, která je nedaleko vysílače. Je odtud krásný výhled do širokého okolí. Máme štěstí, že je dobrá viditelnost. V lehkém mlžném oparu před sebou vidíme modré vody Atlantiku a jeho pobřeží. Nedaleko od břehu se rýsuje město Portimao a vpravo od něj jsou dobře patrné obrysy přístavního města Lagos.

Sjíždíme z vrcholu po klikaté silnici dolů k oceánu. Pobřeží je zde většinou skalnaté a příboj na mnoha místech vytvořil ve skalách bizarní útvary. Zastavujeme na jednom takovém místě a na loďkách se vydáváme na prohlídku skalisek. Proplouváme kolem osamocených skal vystupujících z moře. Mnohé ze skal byly vytvarovány mořem do roztodivných podob, připomínajících různá zvířata a předměty. Postupně rozeznáváme slona, psa a další. Na některých místech voda vytvořila ve skalách jeskyně. Muž řídící člun bravurně proplouvá mezi skalisky a vede nás hluboko do jedné jeskyně. K našemu velkému překvapení vidíme v jeskyni nahého člověka, skrývajícího se před našimi pohledy. Vyplouváme z jeskyně a na kamenitém břehu vedle ní vidíme ležet další naháče. Je zde totiž nudistická pláž. Blížíme se k přístavu. Ještě míjíme pevnost Forteleza de Ponto střežící záliv a loď připlouvá ke břehu. Nacházíme se ve městě Lagos. Vydáváme se na prohlídku města. Procházíme starobylými úzkými uličkami kolem sochy krále Sebastiána, jehož vojsko bylo ve druhé polovině šestnáctého století poraženo při dobyvačné výpravě do Maroka. Kolem památníku Jindřicha Mořeplavce přicházíme k domu, ve kterém byl umístěn nejstarší trh s otroky v Evropě. V zamřížovaném podloubí stáli otroci a zájemci si je přes mříže vybírali. Vcházíme do kostela sv. Antonína. Kostel s bohatou pozlacenou výzdobou je zvláštní tím, že zde nejsou žádné lavice. Věřící sem totiž mohli vjíždět na koních. Z kostela míříme do muzea, kde jsou vystaveny různé rarity. Vedle mnoha jiných předmětů můžeme pozorovat i vypreparované telátko se šesti nohama. Malebnými uličkami se vracíme do přístavu, odkud se vydáváme na další cestu.

Vyjíždíme z města a po silnici lemující pobřeží jedeme na západ k jednomu z nejodlehlejších míst Evropy, k mysu sv. Vincenta. Jedeme nyní po skalnatém výběžku, který se táhne daleko do moře. Silnice končí před bránou malé pevnosti s majákem. Pevnost stojí na šedesát metrů vysokém skalním útesu. Vstupujeme branou dovnitř a procházíme po kamenném chodníku, který vede po okraji útesu. Při pohledu přes kamenné zábradlí do šedesátimetrové hloubky se nám tají dech. Vstupujeme do domu pod majákem. Je zde byt strážce majáku a místnost, ze které vedou schody nahoru na maják. Máme štěstí, strážce nás zve na prohlídku majáku. Otevírá těžké dveře vedoucí na schody. Pět lidí, kteří se právě nachází v místnosti může vstoupit. Stoupáme po točitém schodišti, jehož stěny jsou obloženy světlým keramickým obkladem. Přicházíme do patra, ve kterém je umístěn zdroj elektrického proudu pro maják. Všude je čisto a pořádek. Stoupáme dál po schodech až ke stropu místnosti. Prolézáme průchodem a pokračujeme dál. Přicházíme do nejvyššího poschodí majáku. Uprostřed je umístěn reflektor, jehož světlo v noci upozorňuje lodi na nebezpečí. Reflektor je tvořen křišťálovými hranoly trojúhelníkového průřezu o straně asi pět centimetrů. Reflektor má tvar duté koule o průměru kolem čtyř metrů. Uprostřed koule jsou umístěny dvě veliké elektrické výbojky. Celé zařízení je otočné. Každou noc se světlo automaticky zapne. Světlo z majáku je viditelné na vzdálenost až sto kilometrů. Stojíme u okna majáku a díváme se na nekonečný oceán. Kam až oko dohlédne, je jen masa modrozelené vody. Ani se nedivíme, že lidé toto místo před objevitelskými cestami považovali za konec světa. Vracíme se po schodech zpátky dolů. Správce se s námi loučí a žádá od nás odměnu za prohlídku majáku. Každý mu dáváme pár eur a odcházíme. Mysleli jsme si, že si správce neoficiálními prohlídkami krátí dlouhou službu, nyní vidíme, že si tak i přivydělává. Na zpáteční cestě se zastavujeme v restauraci ležící nedaleko majáku. Vydávají se zde certifikáty pro návštěvníky mysu sv. Vincenta, jako doklad o tom, že navštívili nejjihozápadnější cíp Starého kontinentu. Certifikát jsme bohužel nedostali, neboť je sobota a o víkendech se doklady nevydávají. Trochu zklamáni z toho, že osvědčení nemáme, se vracíme zpátky. Vzpomínka na návštěvu majáku na „konci světa“ však navždy zůstane vryta do naší paměti.

Aruba – Holandská část Karibiku

Aruba je rozměry nepatrný ostrov patřící původně mezi Nizozemské
Antily, dnes je relativně nezávislou zemí se samostatně voleným
guvernérem, nicméně holanský vliv je dodnes patrný. Vedle španělštiny a
domorodého jazyka se pohodlně domluvíme angličtinou, a pokud máme
v kapse americké dolary, můžeme na místní měnu (arubský florin)
zapomenout. Jelikož Aruba oficiálně patří k Holandsku a tedy do EU,
nepotřebujeme nic jiného nežli platný pas.

Aruba je rozměry nepatrný ostrov patřící původně mezi Nizozemské Antily, dnes je relativně nezávislou zemí se samostatně voleným guvernérem, nicméně holanský vliv je dodnes patrný. Vedle španělštiny a domorodého jazyka se pohodlně domluvíme angličtinou, a pokud máme v kapse americké dolary, můžeme na místní měnu (arubský florin) zapomenout. Jelikož Aruba oficiálně patří k Holandsku a tedy do EU, nepotřebujeme nic jiného nežli platný pas.

Aruba leží mimo pás pravidelných hurikánů a teplota se během roku nijak výrazně nemění, takže je pro návštěvu ideální po celý rok. Ostrov je příjemnou oázou minimální kriminality v jinak ne zcela bezpečném Karibiku. Mezi nebezpečí patří vedle hadů ještě také provoz na místních silnicích. Domorodci jezdí od podlahy a zvláště pozdní večery jsou na silnicích nebezpečné, protože místní se nějakou tou sklenicí alkoholu nedají od řízení auta nijak odradit.

Lékařská péče je nečekaně kvalitní, základem je moderně vybavená 280 lůžková nemocnice Dr. Horacio Oduber Hospital v hlavním městě Oranjestad. Vedle ní existují ještě dvě ambulanční zařízení. Každý velký hotel má navíc k dispozici vlastního lékaře. Vliv „mateřské“ Evropy je tedy znát.

Hlavním zdrojem příjmů jsou turisté, proto je také pro jejich pohodlí učiněno prakticky vše a pro turisty je připraveno více než 7 000 pokojů. Samotný ostrov příliš pohostinný není, většina ostrova je pokryta nehostinnou polopouští s milióny kaktusů, většina turistů proto neopustí úzký pás na západním pobřeží, kde jsou všechny hotely i kempy a samozřejmě také ty nejkrásnější pláže. Prakticky neustálé severovýchodní větry jsou dostatečně silné nato, aby ohnuly místní stromy divi-divi do 45 procentního úhlu, turistům však přinášejí vítané ochlazení. Na Arubu si s sebou můžeme vzít i svého chlupatého kamaráda, potřebujeme pouze lékařské osvědčení a průkaz očkování proti vzteklině. Žádné zvíře však s sebou nemůžeme vzít pokud cestujeme z Jižní nebo Střední Ameriky.

I když se to zdá nepochopitelné, také Aruba si prožila své období zlaté horečky a zbytky zlatého dolu jsou patrné dodnes. V roce 1929 byla otevřena tehdy největší rafinerie na světě, kouřící komíny využívající směr větru nesoucí dým nad moře jsou na jihozápadním cípu ostrova viditelné dodnes.

Oficiálně je zakázáno odložení plavek na veřejnosti, nicméně na většině plážích je to tolerováno. O to větší pozornost je kladena na čistotu a znečištění pláží se trestá citelnou pokutou 280 amerických dolarů. Aruba si vůbec potrpí na solidnější oblečení nežli je obecně v Karibiku zvykem, do obchodů či hotelů se v plavkách nesmí a v kasínech se dívají nerudně i na šortky. V restauracích si musíme dát pozor na skutečnost, že ke každému účtu je automaticky připočítáno 15 procent ceny, takže účet nepříjemně naroste a další spropitné je zbytečností.

Západní část ostrova je turistickým rájem, počet luxusních hotelů každým rokem narůstá, pláž měří několik kilometrů a pokud nepřijede zrovna v nejvyšší sezóně kolem vánoc, není nijak přeplněná. Pláže i voda jsou neposkrvrněné a čisté, vedle samotného plavání a windsurfingu jsou zde i ideální podmínky pro šnorchlování a sportovní potápění. V každém případě si musíme dát pozor na slunce, blízkost břehů Jižní Ameriky se projevuje opravdu palčivými paprsky a silný vítr sice přináší příjemné ochlazení, může ale způsobit, že získáme pocit, že slunce zase tak moc nebezpečně nepálí.

Polsko Kosovo

Patřím mezi ty, kteří využívají moderní doby levných letenek.
Patřím také mezi ty, kteří na svých cestách nocují u místních
obyvatel, a to ne proto, aby ušetřili peníze za ubytování, ale aby lépe
poznali místní život.

Patřím mezi ty, kteří využívají moderní doby levných letenek. Patřím také mezi ty, kteří na svých cestách nocují u místních obyvatel, a to ne proto, aby ušetřili peníze za ubytování, ale aby lépe poznali místní život.

Na jedné z mých cest jsem zamířila do Bulharska s tím, že se po této zemi trochu porozhlídnu. S přítelem jsme s mapou v ruce vymysleli okruh, který částečně zasahoval i do Rumunska, a začali kontaktovat lidi na webu, jestli by nás ubytovali.

Sem tam se nám někdo ozval, ale i tak jsme ještě v den odletu měli zajištěné asi jen tři noci z osmi. Měli jsme ale štěstí, po dvou dnech mi přišla zpráva od Miroslava z vesnice Polsko Kosovo. Nabídl nám, že u něj můžeme zůstat. Původně jsme měli namířeno trochu jiným směrem, ale lákavé nabídce poznat bulharský venkov ve vesnici takového jména jsme nemohli odolat.

Další den naše kroky pomocí autostopu vedly na sever Bulharska do regionu Ruse, kde nedaleko Polského Trambeše leží náš cíl – Polsko Kosovo. Každý, kdo nám zastavil, nás před touto vesničkou varoval, a to i přes jazykovou bariéru. Trochu nás vylekaly řeči o tom, že to je vesnice plná Cikánů a že předtím, než půjdeme k tomu člověku, co nás tam má ubytovat, se na něj máme poptat v místní samoobsluze. Nicméně jsme už ale byli na cestě a večer neměli kde spát. Nebo naše zvědavost byla silnější?

Cestu jsme urazili poměrně rychle a na silnici u Polska Kosova jsme se ocitli kolem šesté večer. To už jsem si nebyla úplně jistá, jestli toužím po poznání cikánské vesnice, a doufala, že Miroslav bude slušný člověk. Samoobsluhu jsme nehledali, dali jsme vědět našemu hostiteli, že se blížíme na jeho adresu, a vydali se do útrob vesnice.

Pohled na dva „baťůžkáře“ procházející podvečerní vesnicí, kde se všichni znají minimálně z drbů, musel být opravdu zajímavý. Bylo to vidět z pohledů místních, u kterých jsem nebyla schopna identifikovat, ke kterému etniku patří. Všichni byli opálení od silného letního slunce a špinaví nejspíš od tvrdé práce…

Po chvíli před námi zastavilo auto a z něj vystoupil usměvavý méně opálený Miroslav. V Polsku Kosovu vyrůstal a po studiích se sem rozhodl vrátit. Žije tu se svou ženou a dvěmi dětmi. Mají velký dům, velkou zahradu a v ní plno záhonků se zeleninou a květy, ovocné stromy a také zvířata: jedno tele, jedno sele, dva psy, desítku slepic a doma jedno morče. K tomu všemu se rodina stará i o několik políček a místní obchod se zbožím od oblečení, přes hygienické potřeby až k pánvím. Už kvůli tomuto obchůdku se Miroslavova rodina vymyká běžnému obyvatelstvu Polska Kosova. Moc podobných rodin tu nežije, a tak je těžké tu najít blízkého přítele. Takhle Miro vysvětlil, proč u sebe doma ubytovává neznámé cestovatele.

K mému údivu jsme v této rodině nebyli první hosté. Pár zvědavců sem zamířilo už před námi. Polsko Kosovo se v posledních letech dokonce stalo oblíbenou destinací Britů, kteří zde za pět svých platů kupují domy a pak sem jezdí na dovolenou. Čím je tato malinká vesnice může přitahovat? Možná tak nízkými cenami, přírodou, atmosférou. Jsou tu tedy k vidění domy obydlené pouze v období prázdnin a opuštěné během zbytku roku.

Ještě před deseti lety v Polsku Kosovu žilo přes 2 500 obyvatel. Dnes to je něco mezi 1000 a 1 200. Příčinou nejsou pouze podnikaví Britové, ale také místní mládež odcházející za městským životem a za prací, mnohdy až za hranice Bulharska. Nemálo z nich pracuje v Řecku, někteří ve Španělsku. Co vydělají, posílají domů rodinám.

Běžný občas vesnice, která v překladu znamená Kosí pole, se věnuje zemědělství. Téměř každý tu chová dobytek, koně a osli jsou zapřažení do povozu a doma se jí zelenina ze zahrádky. Navečer se muži sejdou v hospodě, kde nám natočili bulharské pivo, které i s Fantou stálo v přepočtu 18 Kč!

Pro místní jsme byli evidentně zajímavou atrakcí, a tak abychom na sebe jen tak okatě nepokukovali, začala jsem s nimi komunikovat. Napůl česky, napůl bulharsky jsem místním pivařům vysvětlila, že jsme z České republiky a že „spáváme“ u Miroslava. Hned každý kýval hlavou a poté, co jsem jim řekla, že jsme v Bulharsku na „sedm dana“, veškerá konverzace skončila. Jen jsme se na sebe navzájem usmívali.

Není ale pravda, že by se s námi místní nechtěli bavit. Jen prostě nevěděli jak. Když jsem začala dělat fotografie, všichni mi ihned ochotně pózovali. Jak děti, tak chlapi. Jeden dědeček byl z našeho zájmu o osla uvázaného u cesty tak nadšen, že nás zatáhl až k sobě domů, kde jsem musela povinně nafotit všechna jeho zvířata od psa až po králíky.

Asi 50% občanů Polska Kosova jsou Cikáni, se kterými tu nikdo nemá problém. Každý si žije po svém a až na letmý pozdrav si jeden druhého moc nevšímá. 40% tvoří Bulhaři a 10% Vlasi – původně křesťanští Rumuni, kteří do této oblasti přišli před 200 lety a dodnes používají starorumunštinu.

S okolím je Polsko Kosovo spojeno železnicí, ale téměř každý tu vlastní nějaké postarší vozidlo. Když ne auto, tak se do vedlejších měst dopravuje na povozu s koňmi nebo osly, kteří se zdají být o dost rychlejší!

Na první pohled vypadá Polsko Kosovo jako pravá nefalšovaná vesnice, kde místo budíku zakokrhá kohout. Ale i do těchto končin pronikl pokrok moderní doby. Chystá se zde totiž celoplošné zavedení internetu. Že by to byl nápad britských vlastníků zdejších nemovitostí? To spíše řádových občanů, kteří tím, že žijí na vesnici, nezavírají dveře okolnímu světu. A co si vlastně víc přát, než život v klidu a míru na jedné bulharské vesnici a přitom mít k dispozici veškeré informace ze světa!

Snad se tato vesnička nedá a nepodlehne investičním nápadům vyspělých (nebo aspoň vyspělejších) zemí. S tímto pocitem jsme se loučili s Miroslavem a jeho pohostinnou rodinou.

Rodinná dovolená na maltských ostrovech

Malta je tradičně považována za jedno z nejlepších a
nejvhodnějších míst pro rodinnou dovolenou. Proč? Protože nabízí
kvalitní služby jak v restauracích, tak v místních hotelech a
kromě toho láká krásným počasím

Mezi pobřežím Afriky a Sicílie se na několika malých ostrovech, z nichž největší jsou Malta, Gozo (maltsky Ghawdex )a Comino (Kemmuna), rozkládá Maltská republika. Je vzdálená jen 90 kilometrů od Sicílie a 200 kilometrů od Tuniska. Malta je tradičně považována za jedno z nejlepších a nejvhodnějších míst pro rodinnou dovolenou. Proč? Protože nabízí kvalitní služby jak v restauracích, tak v místních hotelech a kromě toho láká krásným počasím. Na Maltě si může užít rodina s dětmi malými i velkými a rodiče také nepřijdou zkrátka. Pro každého se najde něco atraktivního.

Nejlepší rodinná rekreace

Pod severním cípem Malty leží malebná vesnice Mellieha. Je velmi oblíbená pro dovolenou rodičů s dětmi, a to díky prostorné písčité pláži, což pro Maltu není typické – většina pláží je tady kamenitá. Kromě písečné pláže sem míří mnoho rodin také kvůli bezpečnému pozvolnému vstupu do vody, a tak rodiče i děti prožívají vodní radovánky v pohodě. V blízkosti této pláže na Mellieha Bay jsou hotely, které nabízejí všechny možné (a snad i nemožné služby) včetně zastávky autobusu.

Kostelíky pro každý den v roce

Zlatým hřebem maltského souostroví nejsou jen pláže. Kamenná městečka a vesničky se pyšní barokními kostely a lákají veselými lidovými oslavami. Snad nikdo není schopen přesně říci, kolik je vlastně na Maltě chrámů, kostelů a kostelíků. Malťané však hrdě tvrdí, že na tomto malinkém ostrově je minimálně tolik církevních staveb jako je dnů v roce – tedy 365. Takže ať se vydáte kterýmkoliv směrem, na nějakou historickou památku určitě narazíte.

Protože místní jsou z 90% vyznání římskokatolické, tak zde rozvody neexistují. V případě, že si manželé už nerozumí, odstěhují se od sebe a žijí odděleně po dobu 10 let, kdy mohou požádat papeže o zrušení manželství, který jim ovšem nemusí vždycky vyhovět. Také interrupce nejsou povoleny a rodiny mívají často čtyři děti.

Trocha historie nikoho nezabije

Patří se jaksi samo s sebou, že když už jste na Maltě navštívíte její hlavní město Valleta. Toto pevnostní město ze 16. století každého okouzlí svým slavným přístavem a rušnými uličkami. Jen je dobré vědět, že město je umístěno velmi působivě na několika pahorcích, ale ty jsou spojeny mnoha schody. Ale odměna je vážně sladká v podobě nádherných zahrad, kde se dá rychle zapomenout na potrápené nohy a úchvatné výhledy na přístav a Středozemní moře člověka na nohy zase brzy postaví. Valetta dýchá historii Každý národ, který si Maltské souostroví podmanil, vtiskl ostrovu svůj jedinečný otisk kultury. Asi největší rozkvět architektury nastal v době vlády Maltézských rytířů – Johanitů. No, a proto nezapomeňte navštívit Palác Velmistra. Je určitě podivuhodné, že jedním z velmistrů byl i český rodák – hrabě Kinský. Tento palác, který má podivuhodný interiér, slouží dnes jako sídlo prezidenta a parlamentu republiky Malta.

Prehistorické překvapení

Na Maltě se člověk může vydat po stopách sv. Pavla – jednoho z apoštolů nebo podlehnout nutkání shlédnout prehistorické chrámy a archeologická naleziště. Malta je velmi bohatá na historické památky, a přesto, že její rozloha se rovná rozloze Bratislavy, jsou na jejím území tři památky zapsané do Kulturního dědictví UNESCO. Hlavní město Valleta jako celek, takzvané Hypogeum v Hal Salfieni. a megalitické chrámy na Maltě a Gozo. Jsou z obrovských bloků kamenů poskládaných na sebe bez přispění jakékoliv techniky. A světe div se: chrámy jsou mnohem starší než slavná Cheopsova pyramida v egyptské Gíze.

Výlety po ostrově

Za vidění určitě stojí impozantní město Mdina na pahorku v srdci ostrova. Toto město založili už Féničané. Ve středověku bylo toto město bohaté a velmi živé. V dnešní době zde po rušném životu není ani památka. Město si sní svůj sen o kráse v tichých romantických uličkách.

Malebné rybářské vesničky Marsaxlokk a Marsaskala jsou přístavy, ve kterých můžete zažít neopakovatelnou atmosféru pod ochranou staré fénické bohyně, jejíž oči na modré a žluto-oranžové bárce mají za úkol chránit rybáře před zrádnými skalními útesy v moři

Blue Grotto nebo-li Modrá jeskyně fascinuje svou neuvěřitelně modrou vodou, ale musí se navštívit hned ráno, protože odpoledne její barva zešedne.

Ostrov Gozo a svůdná nymfa

Kdo má rád klidnější domáckou atmosféru, pak si určitě oblíbí malý ostrov Gozo, kde se může jeho duše rozletět nad malebnou krajinou a působivými útesy, které majestátně ční nad nádhernými průzračnými vodami Středozemního moře. V jednom z útesů je i slavná jeskyně nymfy Kalypso. A jestli byla nymfa stejně krásná jako výhled z jeskyně, nikdo se nemůže divit Odysseovi, že na tomto místě strávil v náručí půvabné Kalypso sedm let.

Těžko někdo ví, kolik roků by měla ona nymfa v současnosti, ale zato odborníci na archeologii ví, že chrámy Ggantija jsou považovány na nejstarší volně stojící stavby na světě, které se datují do let 3 500 před naším letopočtem, takže jsou vlastně staré 6 000 let. No páni, laik se diví, odborník žasne.

Gozo je ostrov zaslíbený potápěčům a romantickým duším. Místo, které vám určitě vyrazí dech se jmenuje Azure Window nebo-li Azurové okno. V okolí tohoto skalního oblouku je plno jeskyní a pestrobarevných korálových útvarů, ke kterým se dostanete úzkým průsmykem ve skalách.

Mňamky maltské kuchyně

Na stole samozřejmě nesmí chybět ryby a ani zelenina a ovoce. Vepřové a hovězí maso není moc v oblibě. Za to si domorodci pochutnávají na zvláštnostech jako jsou nakládaná natvrdo uvařená vejce nebo chutný tvarohový tvrdý sýr nakládaný v nálevu, ve kterém jsou různé druhy drceného pepře a také nakládaná a sušená rajčata, která mají zvláštní a velmi pikantní chuť. Ke kaším z čočky, hrachu a fazolí se podávají kulaté tvrdé, ale křehké sušenky. Pro mlsaly jsou jako stvořené kulaté preclíky plněné sladkou náplní. V kelímku si můžete koupit jakýsi sypký turecký med, který je proložen mandlemi. Ochutnat musíte z plodů opuncie nejen výborný džem, ale neméně dobrou pálenku. No a jak by to vypadalo, kdybyste neochutnaly národní rybu zvanou lampuka nebo některou jinou rybu, které jsou vynikající grilované i dušené. A na závěr si nemohu odpustit doporučení na Pastizzi – taštičky z listového těsta. Ale jestli neochutnáte nejmaltštější ze všech maltských jídel – králíka pečeného nebo dušeného na víně s česnekem – tak jste jistě ani na Maltě nebyli. Tento pokrm se nazývá fenkata.

Na trhu jsou často vidět capary poupata. Rostliny, které rostou na zdech mají poupata, která se dávají do slaného nálevu a pak se jí, když se neutrhnou včas tak pěkně na zdech kvetou.

Zdokonalte se v anglickém jazyce v zahraničí. Studium angličtiny na Maltě vám pomůže zařídit Jazyková škola Elvis. I studium angličtiny může být důvodem, proč se na Maltu vypravit.

Vodní dovádění

Pro rodiny s dětmi jakéhokoliv věku je na Maltě atrakce přímo velkolepá. Je jí rozlehlý vodní park Splash and Fun v malé vesničce Bahar ic-Caghaq. Obrovský bazén vás může pohoupat na 1,5 m vysokých umělých vlnách, které připomínají rozbouřené Středozemní moře. Máte ale štěstí, vlny vás neodnesou až do Tuniska. Celý čtvrt kilometr se můžete pomalu nechat vznášet v tzv. líné řece. Můžete přitom popustit uzdu své fantazie a vymyslet si, kolik druhů sladce opojné zmrzliny si u bazénu dáte. A to nemluvím ani o tom, že pokušení v toto vodním ráji je daleko víc. Dlouhé tobogány nebo obrovský trychtýř, který s vámi točí a točí. Menší děti si užijí bazénu se skluzavkami, různými schovávačkami a dalšími překvapeními.

Na ostrovech v pohybu

Maltské ostrovy jsou eldorádem vyznavačů pěší turistiky a cyklistiky, které přitahuje nejen krásná příroda, ale i celoročně příjemné podnebí. I to hraje důležitou roli v oblibě potápění, protože teplota vody neklesá pod 13oC ani v zimě. Vybavení si turisté mohou vypůjčit na mnoha místech. V křišťálových vodách se dají provozovat i jiné vodní sporty –třeba plachtění nebo windsurfing.

Samozřejmě ani na Maltě se nezapomíná na dnes velmi oblíbený sport – golf. Marsa Sports Club nabízí 18– jamkový golfový green, 17 tenisových a 5 squashových kurtů.

Malta jako Hollywood

I když asi Hollywood bude o trošku slavnější, přesto malinká Malta sehrála ve filmovém průmyslu významnou roli. No tak posuďte sami. Ve vallettském přístavu v roce 1997 se natáčel oblíbený televizní seriál Hrabě Monte Christo s G. Depardieu v hlavní roli. Dále to byl velkofilm Souboj Titánů a kvůli natáčení Pepka námořníka tady postavili celou vesničku. A zdi obrovské pevnosti byly očitými svědky natáčení takových kasovních trháků jako je film Gladiátor a neméně slavná Trója a mnoho dalších.

Ostrov výuky angličtiny

Maltské souostroví bylo od nepaměti předmětem zájmu jiných národů, a tak ostrovy byly stále pod něčí nadvládou. Asi nejvíc je patrný vliv britský, neboť Britové zde vládli necelá 2 století. Britové zde zavedli státní službu, školství a druhý jazyk. Jsou tu typicky anglické červené telefonní budky a poštovní schránky a jezdí se vlevo.

Druhým úředním jazykem je po maltštině angličtina, kterou se děti učí od 1. třídy. Proto každý Malťan vládne angličtinou jako svým rodným jazykem. Proto ani není divné, že se na Maltě pořádají celoročně kurzy výuky anglického jazyka a jsou stále hojně využívané především mladými lidmi z celé Evropy.

Hora křížů aneb ježatý kopeček

Litva, jedna z pobaltských republik, se prostírá u Baltského moře v rovinaté krajině. Motor autokaru pravidelně vrní a lidé trochu pospávají. Z hlavní silnice není vidět nic moc zajímavého kromě osamělých domků roztroušených podél cesty v severní části Litvy, ale přesto člověk tuší, že se k něčemu magickému blíží. A při vyslovení názvu města, která v litevštině melodicky zní, Šiauliai, zvedáme hlavy a naše oči začínají pátrat po krajině v naději, že uvidí „Horu křížů“ – „Križiu kalnas“, která se nachází v blízkosti města Šiauliai.

Zastavujeme a dereme se ven, abychom na vlastní oči viděli, jak vypadá toto bizarní poutní místo. No, ale počkat, to asi nejsme správně. Tady žádná hora není, tady je jenom úplná placka, pouze tam kousek před námi se ježí jakási přerostlá řepa. No, možná to tedy není řepa, ale jakýsi ježatý kopeček. Přicházíme blíž a kopeček přece jen nabyl větších rozměrů, i když bychom těžko mohli použít slovo kopec a slovo hora zní už úplně směšně.

Čím přicházíme blíž, tím víc jsme fascinováni. To, co se na kopečku ježí, jsou křesťanské kříže – tisíce křížů nejrůznějších velikostí. Od obrovitých až po miniaturní, které jsou navěšené na těch velkých tak, že je zcela zahalují. Nemůžeme odtrhnout zrak od takového panoramatu. Jsme plně vtaženi do atmosféry tohoto neobyčejného místa a mnohým z nás, i přesto, že pálí slunce, naskakuje husí kůže.

Pohled z dálky je fascinující, ale zblízka je prostě strhující. Procházíme se pěšinkami mezi kříži. Některé jsou dřevěné a umně vyřezávané, jiné dekorativní železné, prosté i zdobené, veliké a mocné, i chudobné – pouhá dvě překřížená dřívka. A přesto všechny tyto kříže vyjadřují to stejné: neutuchající víru, pokornou vděčnost a stále živou naději.

Ztrácíme se a zase vynořujeme v bludišti cestiček a pěšinek. Procházíme jako očarovaní a fotíme a fotíme, protože nelze jinak. Mnoho lidí se u křížů modlí a támhle nějaká rodina staví nový velký kříž, hned vedle toho ověšeného hrozny malých křížků. Toto poutní místo stále pulzuje životem. Stále přibývají nové a nové kříže. Už nyní se kříže rozkládají na ploše větší než dvě fotbalová hřiště.

A jak to všechno začalo? Snad tak, jak to vypráví jedna legenda. Jednomu sedlákovi se rozstonala jeho milovaná dcera a na její nemoc nepomáhala žádná medicína ani zaříkávání, ani žádné bylinky. Jednou v noci měl ten sedlák sen, ve kterém mu Bůh poradil, aby ze zdravého stromu udělal kříž a postavil na místní kopeček. Sedlák se druhý den hned pustil do kříže a postavil jej na místo, které mu Bůh ve snu ukázal. Během několika málo dní se dcera opravdu uzdravila. Zpráva o zázračném uzdravení se rychle rozšířila a další kříže začaly rychle přibývat.

Krásná legenda se ale nezdá historikům, kteří mají prozaičtější vysvětlení. První kříže prý byly postaveny na památku krveprolití, které se zde odehrálo v roce 1236. Němečtí rytíři, kteří šířili po Litvě křesťanství, se vraceli domů a byli napadeni a pobiti a lidé takto uctili jejich památku. V letech 1831 až 1863 k nim začaly přibývat kříže už ve velkém. Připomínaly ty, kteří byli deportováni na Sibiř nebo zabiti ať už v protiruských povstáních nebo během okupace Litvy Sovětským svazem. Hora křížů se tehdy stala Horou národního vzdoru. To se samozřejmě nelíbilo tehdejším ruským mocipánům, a proto nařídili, aby byl tento spontánní památník odporu srovnán se zemí ruskými buldozery. A tak se také stalo. Ale ani buldozery, ani teror nedokázaly zabránit dalšímu vztyčování křížů. Byl dokonce vypracován plán, podle něhož by tento kousek země měl být oddělen hlubokým vodním příkopem a střežen, aby se tak definitivně zabránilo dalšímu vztyčování křížů.

Naštěstí v roce 1991 získala Litva konečně samostatnost a kříže brzy na to už vytvořily les. Roku 1993 i tehdejší papež Jan Pavel II. byl okouzlen tímto spontánním poutním místem a při své návštěvě daroval Litevcům krásný vysoký kříž, který je zde na Hoře křížů velmi uctíván. Papež při této příležitosti požehnal Litvě a celé Evropě.

Kříže nepocházejí jen z Litvy, ale i ze sousedních zemí jako je Lotyšsko, Estonsko, Polsko i Rusko. Ale viděla jsem tam stát v jednom šiku s křesťanskými kříži i nějaké kříže s židovskou hvězdou a jeden kříž byl ozdoben i americkou vlajkou. Nápisy na křížích jsou v různých jazycích včetně němčiny a angličtiny.

I mnoho turistů chce přispět k velebnosti tohoto místa, a tak u zdejších prodejců, jejichž stánky lemují přístupovou cestu, zakupují malé křížky a přidávají je k tisícům dalších. Kromě křížků si mohou turisté zakoupit i většinou velmi pěkné předměty z jantaru a z březové kůry. A samozřejmě spoustu suvenýrů s náboženskou tématikou. A ty jsou často, bohužel, velmi kýčovité. Utratit se dá i za brožurky o Hoře křížů nebo o Litvě a také za vkusné pohlednice.

Je čas opustit toto úchvatné místo, které se nám vrylo hluboko do srdce. A já vím, že všichni, i my bezvěrci, budeme ještě dlouho vzpomínat na magické kouzlo tisíců ježících se křížů, křížků i křížečků.

Infoservis: Základní údaje o Litvě: Oficiální název – Litevská republika Hlavní město: Vilnius Rozloha: 64 589 km Počet obyvatel: 2 348 784 Měna: 1 lit

U Hory křížů jsou 2 parkoviště v blízkosti poutního místa a WC najdete na louce, sice ve formě kadibudky, ale čisté. Pokud chcete zakoupit nějaké suvenýry, je dobré mít místní měnu lit. U některých prodejců jsou uvedeny i ceny v eurech nebo dolarech.

Istanbul

Ke vzniku Istanbulu se váže krásná legenda – Řek jménem Byzás se rozhodl najít místo pro nový městský stát. Když cestou procházel Delfami, obrátil se na věštce s otázkou, kde má tento městský stát založit. Věštec ovšem odpověděl v hádance: „Založ jej naproti země slepých“. Byzás se tedy roku 667 před Kristem vydal se svými poddanými na cestu po moři. Strhla se náhlá bouře a zahnala je naštěstí do bezpečné zátoky. Když se námořníci rozhlédli kolem, spatřili na asijské straně úžiny malou vesničku (dnešní Kadikoy). Byzás si vzpomněl na věštcova slova a pochopil, že obyvatelé na sijské straně museli být slepí, když neviděli výhodně položenou zátoku dnes zvanou Zlatý roh. Na jejím okraji, kde nyní stojí palác Topkapi, založil Byzás svůj městský stát a dal mu jméno Byzantion.

Palác Topkapi byl kdysi srdcem osmanské říše. Oficiálně byl nazýván Palác s dělovou bránou (toto jméno pochází z 19. století – dřívější název byl Nový palác). Pod pojmem palác si každý vybaví velkou a rozlehlou budovu, ale Topkapi je rozlehlé město, které se věky přetvářelo, protože sultáni stavěli znovu a znovu další komplexy budov. Dnešní Topkapi je muzeem, v němž je ukryto takové bohatství, že se návštěvníci musí do něj několikrát vracet, chtějí-li se se všemi jeho poklady potěšit.

Původně palác nesloužil jako královská rezidence, ale jako správní komplex. Po dobytí křesťanského Cařihradu turecký dobyvatel Mehmet II v roce 1454 nechal postavit první úřední budovu Topkapi. Později byla postavena klenotnice a pavilón sultána Mehmeta II zdobený mozaikami, potom palácová škola – elitní škola pro civilní úředníky, dál řemeslnické dílny, obchodní domy, stáje a pekárny.

Teprve kolem roku 1540 se někdejší otrokyně Roxelana stala manželkou sultána Sulejmana Nádherného a dala podnět k tomu, aby se palác stal sultánovým domovem spolu s celým ženským doprovodem. A tak se harém stal domovem pro více než 4000 žen, které střežili černí eunuchové. Většina těchto žen vedla uzavřený a přísně izolovaný život, ale některé z nich přece jen dosáhly velkého vlivu.

Dnes turisté mohou navštívit jen některé z 300 místností a i to stačí, aby si udělali představu o nádheře Paláce v paláci. Všude kolem samý luxus – hedvábí, brokát, nádherné mozaiky, nábytek, porcelán, malby, tepané mříže… ale toto bohatství bylo vykoupeno strachem a intrikami, které byly všudypřítomné. Proto se v paláci vyskytuje mnoho chodeb a tajných dveří, ale i kašen zabudovaných do stěn pokojů, aby přehlušily rozhovory a znemožnily je odposlouchávat. Sultánův lázeňský komplex s oblékárnou a masérnou je přepychový, ale lázeň je obklopena mříží, neboť i panovník se bál zákeřného vraha.

Sultán Ahmed III miloval tulipány, a proto v zahradě paláce nechal založit tulipánovou zahradu a dokonce jmenoval jednoho ministra, který měl o jeho milované tulipány pečovat. Topkapi také překypuje kašnami a tekoucí vodou, parky a pavilónky. To vše vytváří dojem pozemského ráje. Také klenoty a bohatství ušlechtilých kovů je jako z pohádky. Diamanty, smaragdy, rubíny, které jsou jinde oslavovány jako zvláštnosti, patří v Topkapi k všedními životu.

Palác Topkapi je uspořádán kolem většího počtu nádvoří. Na prvním nádvoří se nachází původně křesťanský kostel Hagia Eirene – Kostel božského míru.Je to prostá cihlová stavba s křesťanskými mozaikami, která se dnes využívá jako muzeum a koncertní sál. Prohlídkový trasa začíná na druhém nádvoří, kde se nacházejí komplexy kuchyní, Jsou završeny mnoha kupolemi a komíny a ve starých dobrých tu pracovala až tisíc kuchařů. Dnes je možné kochat se zde nádherou starého čínského porcelánu. Z druhého nádvoří se také jde do poradní místnosti neboli diwanu a k harému. Na třetím nádvoří se vypíná Pavilón Svatého pláště, kde se vystavují relikvie proroka Mohameda. Okouzlí vás i audienční sultánovy komnaty. Chcete-li mít Istanbul položený před sebou, pak vejděte do neobyčejné budovy Bagdádského kiosku.

Idylické Lucembursko

Romantické hrady a malebná městečka, krásné hory i skalní
útvary, zelené louky, husté lesy, čistý vzduch a pohodoví lidé, kteří
působí dojmem, že nikam nespěchají. Takovýto obraz skýtá Lucembursko pro
turisty a tato idyla rychle pronikla i do nás

Romantické hrady a malebná městečka, krásné hory i skalní útvary, zelené louky, husté lesy, čistý vzduch a pohodoví lidé, kteří působí dojmem, že nikam nespěchají. Takovýto obraz skýtá Lucembursko pro turisty a tato idyla rychle pronikla i do nás.

Lucembursko je malá země, ale přesto má 5 turistických regionů, které jsou hojně navštěvované jak Němci, tak Francouzi a Belgičany. Tato země má skvěle fungující dopravní systém, služby všeho druhu na vysoké úrovni. Země leží vklíněná mezi Belgii, Francii a Německo a jejím státním zřízením je konstituční monarchie, v jejímž čele stojí velkovévoda. Obyvatelstvo čítá jen 451 600 osob a platí se zde eurem. Tato maličká země má ale tři úřední jazyky: lucemburštinu, němčinu a francouzštinu.

Hrabě Sigi a Gibraltar Severu

No, a my jsme se rozhodli, že tuto zemi skutečně chceme vidět. A začali jsme v hlavním městě Lucemburska, jehož zakladatelem byl hrabě Siegfried v roce 963. Hrabě „Sigi“, jak ho Lucemburčané familiárně nazývají, využil strategické polohy skalnatého ostrohu mezi břehy řeky Alzetty a založil svůj „Lucilinburhuc“ (Malý hrad). A udělal moc dobře, protože dodnes je Luxembourg nejpozoruhodněji položenou metropolí Evropy a také nejimpozantnější. Město má nádhernou romantickou polohu, které podlehne asi každý návštěvník. A nás si zcela podmanilo.

Město je natolik malé, že se dá prohlížet pěšky nebo z vozíčku minivláčku. My jsme chtěli nechat naše otisky nohou v tomto podivuhodném městě, a tak jsme brouzdali pěšky. Luxembourg je zapsán do památek UNESCO od roku 1994. Během staletí se město opevňovalo stále víc, protože jeho strategická poloha vábila nejrůznější dobyvatele. Posléze bylo město tak opevněné, že se stalo nedobytným a vysloužilo si přezdívku „Gibraltar Severu“. Skály pod městem jsou prošpikovány jako ementál 23 kilometry vytesaných chodeb s jeskyněmi a světe div se, některé byly až 40 metrů hluboké. Tvůrci těchto kasematů určitě tehdy netušili, že tak zachrání v budoucnu mnoho lidských životů. Stalo se tak za 2.světové války, kdy se zde před leteckými útoky ukrylo 35 000 lidí. Dnes se tady už samozřejmě nikdo neukrývá a čipernější turisté mohou prolézt zpřístupněných 17 kilometrů chodeb. Procházka je to skoro strašidelná i vzrušující a vyhlídky z opevnění jsou nádherné.

Český král a Velkovévodský palác

Luxembourg je rozdělen na část novou a část starou a spojují jej dva hlavní mosty, Pont Adolphe a Pont Viaduc. Oba se klenou nad údolím řeky Pétrusse a samy o sobě představují impozantní památky. Pont Adolpe má výšku 46 metrů a v r. 1903, kdy byl dokončen, byl největším kamenným mostem na světě. Nejkrásnější terasa Evropy – promenáda Chemin de La Corniche – ční nad starým městem a částí města v údolí. Z promenády jsme si na chvíli odskočili k nejdůležitější lucemburské sakrální památce. Nemůžeme přece opomenout navštívit katedrálu Notre Dame, když v ní odpočívá český král Jan Lucemburský.

Když je velkovévoda v létě na dovolené, že možné navštívit Le Palais grand-ducal neboli Velkovévodský palác. A to jsme si nemohli nechat ujít i přesto, že se právě konala prohlídka v lucemburštině. Ale průvodce byl pohledný milý člověk a my jsme se tvářili tak nechápavě, že se smiloval a vždy nám pár vět přeložil do angličtiny. Renesanční palác je vlastně kanceláří lucemburského velkovévody a konávají se v něm oficiální setkání. Současná královská rodina – velkovévoda s manželkou a pěti dětmi – sídlí na zámku Le Chateau De Colmar Berg.

„Mušle“ a finanční království

Pokud se člověk chce pocvičit v lucemburštině, francouzštině nebo němčině, tak na to má mnoho příležitostí v kině Utopolis s 10 plátny. My jsme, bohužel tolik času neměli, protože jsme toužili vidět originální moderní stavbu D´Coque (Mušle) na návrší Kirchberg. Je to národní sportovní a kulturní centrum a Lucemburčané svoji „Mušli“ milují. Samotný Kirchberg je zážitkem – tady vedle sebe stojí v jednom šiku banky a různé finanční společnosti, protože Lucembursko se stalo finančním královstvím celé Evropy. Jen pro názornost – v městě sídlí 230 mezinárodních bank, 1300 investičních fondů a 7000 holdingových společností. Země profituje z finančního světa a je bohatá a její kosmopolitní obyvatelé jsou velmi vzdělaní.

Rudá země, secese a „Obdivuhodný park“

Jsme zvědaví na oblast De Minett (Rudá země), jejíž název pochází od ložisek železné rudy, kterou tady těžili už dávní Římané. Země má skutečně temně rudou barvu, která by se dobře vyjímala na malířském plátnu. Oblast bývala vždycky velmi chudá. Až v 19. století se našla významná ložiska a chudá země začala bohatnout. Jak moc je vidět na druhém největším městě Lucemburska – Esch-sur-Alzette, kde fasády výstavních domů mají bohatou secesní výzdobu. A teď něco z jiného soudku. Máme chuť napást oči spoustou zeleně a květin a také zvířátek, a tak jdeme omrknout Parc Merveilleux (Obdivuhodný park) do města Bettembourg, které je z hlavního města vzdálené asi 10 kilometrů. Našli jsme tam vše, po čem naše oči toužily a vyhověli jsme i své chuti na kafíčko v jedné z půvabných kavárniček uprostřed barevného parku.

Idylická plavba a gastronomická lákadla

A když jsme už byli u těch požitkářských lákadel, tak jsme se rozhodli pro idylickou plavbu po řece Mosele a krásné panorama si užívat s pravým lucemburským vínem. Vyznavači kvalitních vín určitě znají lucemburská vína značky Elbling, Pinot gris, Pinot blanc a další. Ty se pěstují v kouzelném údolí řeky Mosely, která tvoří přirozenou, 42 kilometrů dlouhou hranici mezi Lucemburskem a Německem. Místní obyvatelé jsou nejen pěstitelé vína, ale také gurmáni a nenechají si samozřejmě uniknout žádnou příležitost vychutnat si jiskřivý nápoj. Skvěle k němu chutnají typické lucemburské gastronomické pochoutky jako pečená štika, ardénská šunka nebo paštika Riesling. Upřímně řečeno, ještě teď se nám sbíhají sliny.

Roztodivné skály a svérázné procesí

Pro ty, kteří rádi šlapou v turistických botách po vyznačených stezkách, je jako stvořená oblast De Mullerdall zvaná Malé Švýcarsko. Je to krajina plná skalních útvarů roztodivných tvarů, které nejsou tak monumentálních rozměrů jako ve Švýcarsku. Je to lucemburská krajina jeskyň, roklí a propastí, labyrintů cestiček ke skalním přístřeškům, zurčícím vodopádům i bublajícím potůčkům. A opět si uvědomujeme, že když toto všechno svážeme do uzlíčku slov, opět nám vyjde slovo idyla.

Nejznámějším městem této oblasti je Echternach ležící při hranici s Německem. Starobylé město je poutním městem, které se pyšní velmi svérázným procesím. Procesí se koná vždy ve výročí úmrtí patrona města – svatého Wilibrorda, jehož hrobka se nachází v impozantní bazilice. Poprvé se procesí konalo už v roce 739 a s různými přestávkami přetrvalo do dnešních dnů. A čím je tak zvláštní? Říká se mu tančící nebo také skákající procesí, protože podle legendy tento svatý muž zažehnal transu podobnou nemoc, při které nemocný poskakoval. Během let lidé v procesí poskakovali anebo šli tanečním krokem. Procesí současných let je spíše tančící s náznaky poskoku. V posledních létech nabývá na významu a účastní se ho nejen Lucemburčané, ale i mnoho cizinců. A přitažlivé na celé akci je i skutečnost, že toto procesí bylo navrženo na zápis do listiny UNESCO.

Římané v Lucembursku

Z Echternachu je možné se krásnou procházkou dostat k jezeru a také k římské vile, která každoročně láká mnoho návštěvníků kvůli římským vykopávkám. Ty podávají svědectví o dvouposchoďové vile, která měla sedmdesát místností vyzdobených mramorem a překrásnými mozaikami. Celý římský areál je pečlivě obnovený a dozvěděli jsme se zajímavé informace o životě Římanů v Lucembursku, kde se nachází pár římských hřbitovů i římských vesnic. V mini-muzeu jsme nakoukli do římské výuky, pozdravili uctivě vznešeného patricije i jeho manželku, která se právě věnovala domácnosti. Raději jsme se jí tiše ztratili z očí, aby nám nějakou práci také nepřidělila.

Krvavá lázeň v romantické krajině

Turistická oblast D´Eisléck (Ardény) je rájem pro milovníky středověkých hradů a hustých lesů. Z výšky vypadá tento kraj jako vlnící se koberec lesů a pastvin protkaný modrými nitkami řek a jezer. V těchto krásných lesích se za 2. světové války odehrálo mnoho krvavých bojů, při kterých zahynulo velmi mnoho místních obyvatel. Časté památníky jsou toho smutným dokladem. Městu Wilz se říká hlavní město Ardén. V hradním muzeu se připomíná tragická Bitva o Ardény z let 1944–45. Dnešní temně zelené lesy už nenahánějí hrůzu, ale lákají k toulání a oddychu. Je zde hodně příležitostí také ke koupání jednak v umělých jezerech, jednak na výborně vybavených koupalištích.

Lucemburský Karlštejn

Jedním z nejnavštěvovanějších míst v Ardénách je hrad Vianden. Má bohatou historii a narodil se tady český král Jan Lucemburský. Pro místní má stejný význam jako pro našince Karlštejn. Bohužel, z tohoto hradu v minulém století zůstaly jen ruiny, ale celý objekt byl znovu postaven podle historických plánů a je téměř poutním místem Lucemburčanů. Má nádhernou polohu na kopci nad malebným městečkem. Posedět v kavárně nad řekou a obdivovat tento hrad při voňavé kávičce nebo osvěžujícím místním pivečku Mousel, Simon Pils nebo Diekirch je skvělý zážitek. My jsme ho toužili doplnit ještě projížďkou po okolí a k tomu účelu jsme si zvolili vyhlídkový patrový autobus. Na poslední jízdu jsme se dostavili ovšem sami a vypadali jsme tak zklamaně, že řidiči se ustrnuli nad smutnými obličeji, a jeli pouze se dvěma pasažéry. Byli úžasní a zastavili kdekoli jsme si přáli, aniž tam zastávku měli. Pak nás ještě zadarmo zavezli do dalšího města. Prostě jedním slovem – idyla.

„Rodina člověka“ na pohádkovém hradě

Dalším osobitým hradem je Clervaux. Vypadá jako z pohádky a stojí na skalnatém návrší uprostřed městečka. V létě se na jeho nádvoří koná spousta kulturních akcí – například jazzový festival. Hrad má jednu zvláštnost. Je domovem světově proslulé výstavy s názvem Family of the Man – Rodina člověka. Uspořádal ji Američan lucemburského původu. Je zde vystaveno přes 500 fotografií, které jsou zařazeny do 37 témat. Tato výstava svého času obletěla celý svět a dnes je pod patronací UNESCO. Nám se „Rodina člověka“ dostala pod kůži. Fotografie jakoby vyprávěly lidské příběhy – příběhy veselé a šťastné, smutné a zraňující, strašlivé a krvavé, ale i příběhy plné naděje a člověčenství.

Lucemburské velkovévodství je milá malá země s přátelskými lidmi, kteří byli ochotni nám kdykoli pomoci jak radou, tak skutkem, aby se nám u nich skutečně líbilo, aby to byla skutečná Idyla.

Info servis

Place d´Armes (Náměstí armády) je asi nejživějším místem hlavního města. Kdo se chce dozvědět o atraktivitách města, o kulturních i sportovních akcích, má možnost zajít do Informačního centra na rohu náměstí. Zde se také dají koupit vstupenky do Velkovévodského paláce.

Ubytování v Lucembursku je trošku dražší, ale 120 hostelů nabízí své levnější služby nejen mladým lidem. Cestovat po zemi je možné kromě vlastního automobilu také místními autobusy i vlaky. Jezdí přesně, jsou čisté a dobře vybavené. Kromě toho je možné si vybrat z několika karet, které nabízí slevy a některé platí i do památkových objektů nebo muzeí. V celé zemi je možné trávit aktivní dovolenou – zahrát si golf, tenis, squash, rybařit i surfovat.

Krajem paní Zdislavy z Lemberka

Zdislavina studánka, Bredovský letohrádek a zahrada, Vodárenská věž a
kostelík Blahoslavené Zdislavy, zámek Lemberk a expozice současného
sklářství. To je stručný výčet toho, co můžete vidět v kraji
paní Zdislavy z Lemberka, nejnovější světice českého národa. Tady
prý pomocí vody uzdravovala nemocné a léčila chudé z celého
zdejšího kraje.

„Pane Ježíši, spojuji své modlitby s mocnými modlitbami a oběťmi Tvé milované nevěsty Církve svaté a prosím, abys je vyslyšel a přijal a oslavil svou služebnici svatou Zdislavu, a pro její zásluhy a na její přímluvu splnil, oč Tě prosím, chce-li tak Tvoje nejsvětější vůle. Amen“. Takto a podobně se modlí naše české Podještědí, kraj Zdislavy, nejnovější světice českého národa, paní Zdislavy z Lemberka, která pomocí vody uzdravovala nemocné a léčila chudé z celého svého kraje. Proto je dnes patronkou Čech, ale hlavně Libereckého kraje. Byla svatořečena 21. května 1995 papežem Janem Pavlem II.

O paní Zdislavě se říká, že byla dítkem milosti, dcerou světla: svaté víry, naděje a lásky; a proto musí být moudrá, opatrná a prozíravá víc, než žena oddaná světu – to bylo její celoživotní rozhodnutí a motto podle kterého se řídila. Píše se, že jako prozíravá panna měla vždy zásobu oleje dobrých skutků, aby jím svítila a hřála nejen ve svém srdci, ale také druhým. Jako dívka a později jako matka rodiny si nepočínala lehkovážně a překotně jako mnohé jiné ženy, nýbrž vše uvážila rozumem ve světle víry a pak uskutečňovala. Denně se cvičila v této základní mravní ctnosti a Duch svatý její ctnost doplňoval a korunoval, aby vždy věděla, co má dělat a čeho se má vyvarovat a že je navýsost důležité pomáhat z celého srdce svým bližním, a to i těm nejvzdálenějším a úplně cizím, protože i ti jsou její bratři a sestry.

Dodnes ji místní lidé nosí v srdci jako matku, patronku rodin a léčitelku nemocných. Právě tady v zákoutí městečka Jablonné v Podještědí v Markvarticích lze dodnes najít pramen, jehož vody prý používala k léčení lidí a nese název Zdislavina studánka. Říká se, že voda z tohoto léčivého pramene byla léčivá a Zdislavě, ženě Havla z Lemberka, matce jeho 4 dětí, pomáhala navracet zrak slepým (jednalo se spíše o choroby očí jako záněty apod.), ale hlavně malomocným, lidem s kožními chorobami, chromým a jinak vážně nemocným, což tvrdí zápisy v Dalimilově kronice.

Ve skutečnosti je to takhle. Chemický rozbor vody ze studánky sv. Zdislavy v roce 1995, provedený pražskou laboratoří Inspekta prokázal, že voda splňuje požadavky normy ČSN na pitnou, pramenitou vodu s nižším obsahem vápníku. Podle některých průzkumů voda ve studánce obsahuje v nízké koncentraci borax (součást bórové vody, nebo léku Ophtal), který působí antibakteriálně. Což mohlo opravdu léčit, když s vodou Zdislava omývala oči nebo rány nemocných. Dále voda desítky let již nezamrzá. Léčivé účinky má prý i voda z potůčku protékajícím obcí Zdislava. Je doporučována na kožní nemoci, lupénku, střevní potíže, což dokazují zápisy lékařky v soukromé kronice ing. Tomáše Horníka ze Zdislavy.

Zdislava ale sama založila dominikánské kláštery v Turnově a Jablonném, kde byl souběžně i špitál pro chudé a právě ona tam o ně pomáhala pečovat ačkoli měla své čtyři děti (Havel zastával později vysoký úřad na královském dvoře, Markéta se provdala za rytíře Jiljího z Lípy, Jaroslav hájil svůj kraj proti útokům cizinců v braniborské době a Zdislav se jí narodil v pozdním věku; a byl pražským purkrabím a velmožem krále Václava II) a sama byla chatrného zdraví. Zemřela vysílením a vyčerpáním v Ježíšových 33 letech to roku 1252 v Lemberku. Některé prameny říkají, že zemřela na tuberkulózu.

Z historie se ví, že Zdislava měla dobré kontakty s dominikánským klášterem v Kolíně nad Rýnem, kde působil sv. Albert Veliký, který byl velkým znalcem lékařství a bylinkářství a využíval je ve prospěch nemocných a trpících, i odtud plynulo mnoho jejích znalostí, jak a co léčit.

U studánky byl postaven empírový gloriet, dnes s lavičkami, kde je možno si odpočinout. V něm je na připomínku paní Zdislavy její soška a vedle glorietu na cestě najdete panel s fotografiemi a popisem místa. Pramen je po nové výstavbě přepážky veden do místního potoka a je zpřístupněn po schodech dolů v půlkruhu.

Před mnoha sty lety byly pod zámkem Lemberk vysázeny lipové aleje, kterými dodnes procházíte a jsou přístupovými cestami k zámku. V minulých letech došlo k ořezu a fixování mnohých lip a velmi mnoho se jich podařilo zachránit pro ještě další generace. Vpravo od aleje lip se nachází Vrchnostenský ovocný sad a právě odtud je kouzelný výhled na nejvyšší horu Lužických hor Luž , vysokou 793 metrů.

Pod hradem také najdete vodárenskou věž z roku 1734, kdy byl majitelem panství Filip Josef Gallas a nechal ji postavit pražským mistrem Jakubem Schedlem.Věž je součástí budov vodovodního řádu. Pod Pivovarským rybníkem se nacházely další dvě budovy, vodojem a strojovna s trkačem. Odtud voda tekla samospádem vodovodním potrubím do Bredovského letohrádku a zahrad a na zámek Lemberk.

Dole na konci aleje lip je kaple Nejsvětější trojice, později známá jako kostelík Blahoslavené Zdislavy, v současné době není přístupný. Prý proto, že v minulosti byl častým cílem vandalů a hledačů pokladů. Byl založen koncem 14. století Haškem z Lemberka jako hřbitovní kaple a sem byl Hašek spolu s manželkou Marií po smrti pohřben. Jan z Donína nechal na kapli roku 1611 osadit zvon. Původně gotická kaple byla renesančně upravena. Od konce 18. století je chybně označována jako kaple Blahoslavené Zdislavy, i když nikdy její patrocinium nebylo změněno. Stěny kaple kdysi bývaly vyzdobeny cennými renesančními freskami, ale v 19. století již nebyly kontury patrné, nebyly tedy obnoveny.

Bredovský letohrádek, který se nachází asi 300 metrů od vstupní brány ke státnímu zámku Lemberk je stavba raně barokní, klasicistně upravená. Původně součást zámku Lemberk. V současné době je zpřístupněn. Při letohrádku najdeme velmi rozsáhlou travnatou zahradu s polorozpadlou sochařskou výzdobou a několikerým schodištěm. Pozor některé schody jsou rozlámané a propadlé. Z ochozu zahrady se rozevírá krásný výhled na Jablonné v Podještědí a právě pod tímto letohrádkem je výše jmenovaná Zdislavina studánka. V Bredovském zámečku najdeme stálou expozici „Lužické hory – člověk a příroda“ , která obsahuje geologii a hornictví, sklářství a tkalcovství tohoto kraje. Květen až září 2008 zde ještě najdete výstavu výtvarných prací Luční a lesní rostliny. V areálu pod zámkem se nachází také soubor hrázděných domků, které uvidíte cestou od Bredovského letohrádku do zámku.

Zdislava z Lemberka se pro svoji zbožnou lásku stala legendou již za svého života, který prožila z části na Moravě, kde se narodila Přibyslavu z Křižanova a Sibyle, a na hradě Lemberku, kam se dostala po provdání za Havla z Jablonného, syna Markvarta II. a Hostilky, jehož rod měl rozsáhlý majetek v severních a severovýchodních Čechách.. Havel z významného severočeského rodu Markvarticů zde založil ve 13. století hrad, který sloužil k ochraně obchodní a vojenské stezky z Čech do Lužice.Dnes tady najdeme raně barokní zámek. Markvarticové drželi hrad až do konce 14. století, poté byl ve vlastnictví Vartenberků. Roku 1427 byl za nich husity zpustošen. V roce 1518 kupuje hrad Vilém z Illburka, za něhož sem jezdil i známý český kronikář Václav Hájek z Libočan. 16. století přineslo tomuto panství období klidu a hospodářského rozmachu. Za Jindřicha Kurzpacha z Trachenberka byl původně gotický hrad přestavěn na renesanční zámek. Na počátku 17. století přicházejí Páni z Donína, za nichž tu kolem roku 1610 byl v hlavním renesančním paláci vytvořen kazetový strop s 77 výjevy Ezopových bajek. Ten mě nejvíce zaujal při prohlídce a slečna průvodkyně dokonce tři bajky vyprávěla. První byla Myš a škeble o přejídání. Na stropě byl vyobrazen výjev jak má myš hlavu ve škebli a průpovídka byla. Myš se chtěla tak dlouho dostat do škeble a sníst ji až jí uvízla hlava uvnitř a škeble se sevřela. Poučení: Nikdo se nemá přejídat.

Ještě zajímavější byla ta o psu, který šel s kusem masa ve tlamě k řece a tam uviděl svůj odraz. Myslel si, že je to jiný pes s větším kusem masa a tak chtěl ten větší kus a napřáhl se pro něj, čímž upustil své maso a to mu uplulo po řece. Poučení: Kdo chce víc nemá nic. A takových obrazců tam je plný strop. Po bitvě na Bílé hoře byl Donínům majetek zkonfiskován a zámek získává císařský generál a vévoda frýdlantský Albrecht z Valdštejna. Říká se, že na Lemberku ale příliš nepobýval a propůjčoval ho jako léno svým důstojníkům. Po Valdštejnově zavraždění v roce 1634 získal jeden z jeho důstojníků Jan Rudolf Breda zámek natrvalo. Bredové toužili vytvořit zde své reprezentativní sídlo a podle návrhů italského stavitele Nicolase Sebregondiho přestavěli zámek do dnešní barokní podoby. Přistavěli také severní a východní křídlo a zámek nechali opevnit hrotitými bastiony. Od té doby je také hlavní dominantou věž s cibulovou bání a sloupkovým ochozem. Tam se za vstupné dá vyjít pěšky po dřevěném schodišti, které čítá celých 119 dřevěných schodů a pět úvodních schodů dole z kamene. Je zde výhled do celého kraje i na rybníky pod hradem a na nádvoří hradu. Interiéry tehdejšího zámku byly vybaveny bohatým štukem a z této doby pochází také tzv Zdislavina světnička připomínající právě manželku zakladatele hradu sv. Zdislavu z Lemberka. V roce 1726 kupují panství Gallasové, později Clam-Gallasové. A protože oni prodlévali většinu svého času v Praze nebo na Frýdlantě, tady už žádné stavební úpravy neprováděli a tak zámek zůstal ve své raně barokní podobě dodnes. Poslední šlechtickou majitelkou byla princezna Gabriela Auesperková (rozená Clam-Gallasová), které byl v roce 1945 zámek zestátněn.

Dnes si na zámku Lemberk můžete prohlédnout tři okruhy. Jednak zámek sám, jehož prohlídka trvá zhruba 50 minut a uvidíte historii majitelů a jejich renesanční a barokní pokoje. Nebo můžete navštívit muzeum Svaté Zdislavy, kde jsou obrazy ze života svaté Zdislavy a její světnička. Projdete to s průvodkyní za 20 minut.

Mě ale asi nejvíce ze všeho zde zaujala úžasná a velmi rozsáhlá výstava, která je na celém horním patře a to stálá výstava moderního sklářského umění Crystalexu, naprosto nevídaná kolekce moderního sklářského umění z Nového Boru. Tyto exponáty prý byly vytvořeny pro celosvětové umělecké setkání sklářů a výtvarníků IGS. Můžete se pokochat fotografiemi z expozice pod článkem. Plné vstupné na prohlídku je pro dospělého za 60 kč a platí i pro patro se sklářskou expozicí. Ta je bez průvodce a neomezeně dlouhá.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafilipova.ic.cz