Krajem Oty Pavla

Naším prvořadým cílem byla Skryjská jezírka. Snadnější přístup
sem je od hájovny Slap a proto jsme také místo na Skryje zamířili na
Podmokly. Lesní silnička s četnými serpentinami se přikroutila ke
Zbirožskému potoku, kde na zdejším parkovišti začalo naše putování
krajem Oty Pavla.


Naše dnešní cesta nás zavede do kraje, který vždy působil svou nevšední romantikou, přirozenou krásou a poetickým dojmem. Pro cestu do těchto míst se nám velmi osvědčilo použít jako dopravní prostředek auto. Plzeňskou dálnici jsme opustili sjezdem ve směru na Žebrák a ještě několik kilometrů ji kopírovali po souběžné silnici. Hned za náměstím v Žebráku přišla odbočka na Bzovou, a za ní už nezbylo, než se ponořit do hlubokých lesů křivoklátských. Silničky jsou tu úzké a hodně točité, o čemž jsme se mohli přesvědčit na zpáteční cestě, kdy jsme míjeli nešťastnou bouračku. Houbařská sezóna se také rozjela, o čemž svědčily četné zaparkované automobily na lesních cestách.

{{reklama()}}

Ke Skryjským jezírkům

Naším prvořadým cílem byla Skryjská jezírka. Snadnější přístup sem je od hájovny Slap a proto jsme také místo na Skryje zamířili na Podmokly. Lesní silnička s četnými serpentinami se přikroutila ke Zbirožskému potoku, kde na zdejším parkovišti začalo naše putování krajem Oty Pavla. Po modré turistické značce jsme kopírovali tok zmiňovaného potoka. Předtím však bylo ještě nutno za hájovnou přejít louku a na jejím konci se ponořit do nazelenalého přítmí rušeného jen šuměním vody ve vodním korytu. Sotva si naše oči zvykly na lehké přítmí, čekala nás první zajímavost. Tudy procházející návštěvníci vybudovali desítky kamenných mohylek, dávající nám vzpomenout na naše túry norskými horami či alpskými masívy.


Skryjská jezírka

Je třeba předeslat, že označení Skryjská jezírka, se nám jevilo jako nepříliš výstižné. Spíše by se hodil název Skryjská soutěska nebo průrva, neboť první dojem, který tu člověk získal, je jako kdyby potok prostupoval skálou, která zde vznikla vulkanickou činností v dávné minulosti. Zdálo se, jakoby před námi z lesního porostu vystupovala jednolitá kamenná masa, ve které není sebemenší místo, kudy by mohla protékat voda. Teprve při pečlivějším pohledu, se ukázala úzká průrva, kterou se hrnula voda


Zbirožského potoka. Voda má svou cestu, my si zvolili tu svou a skalnatým žlabem v tmavomodrém dacitu sestoupili k přírodnímu výtvoru, který zde po staletí vytváří jeden z přírodních živlů – voda. Ta byla po nedávných deštích stále ještě zakalená, ale přesto je domovem pstruhů obecných, vranek velkých, raků potočních a dalších živočichů, kteří ke své existenci potřebují čistou vodu. Spíše klid a ticho, vládnoucí zde po většinu roku, než malebnost tohoto zákoutí sem láká i skorce vodního či ledňáčka, občas i vydru.

Na cestě

Měli jsme za sebou prvních 1 500 metrů cesty. Dřevěný můstek nám umožňoval překonat potok suchou nohou, neprobudit přitom pod skalním převisem ještě dospávající cykloturisty a po skalnatém a bahnitém břehu pokračovat ke Skryjím. Modrá značka brzy začala pozvolna stoupat do stráně, v níž je možno nalézt na 240 druhů rostlin, kvůli kterým zde také vznikla přírodní rezervace. Jmenujme alespoň kapradiny, udatku lesní, vrani oko čtyřlisté atd. Po obou stranách cesty se občas začervenaly ostružiny a ještě vzácněji se otevíraly výhledy do údolí, kterým spěchal Zbirožský potok do Berounky.


Skryje

Po třech kilometrech už čekaly Skryje, které působily tím správně ospalým dojmem svátečního dne a dovolily nám, vrátit se v duchu do svých dětských let, kdy jsme si užívali nádherně poklidnou atmosféru vesnických prázdnin u našich babiček a dědů. Možností občerstvení tu bylo hned několik. Buď u místního hřiště, v restauraci proti místnímu kostelu nebo v pensionu u Trilobita. Kromě toho své služby nabízel i místní obchůdek s potravinami, které jsou na dnešních vesnicích už čím dál tím větší vzácností. První zmínka o obci pochází z roku 1464. V roce 1483 se o ní mluvilo jako o daru, který byl králem Vladislavem darována Janovi ze Štemberka. Kostel archanděla Michaela jako jednolodní barokní objekt pochází z roku 1713 a při procházce kolem venkovských klasických stavení je možno setkat se s kolnou i špýcharem. Duch českého venkova, klid a pohoda letního dne na nás dýchaly ze všech stran. Na návsi jsme se setkali s další variantou dopravy do těchto míst, kterým byl autobus spojující Skryje s Berounem event. s Prahou. Teď už zbývalo jen dojít na konec obce, překřížit louku a úzkou a strmou stezkou seběhnout k Berounce, klikatící se pod kopcem.

Kolem Berounky


U mostu nám nezbylo, než opustit značenou turistickou cestu a po břehu řeky zamířit proti jejímu proudu. Provoz na řece byl docela čilý, ale když jsme po zhruba 500 metrech míjeli vodácký kemp, bylo vidět, jak většina osazenstva balí., protože co naplat, zítra je pracovní den. Pro další dva kilometry se našimi společníky staly rekreační chaty roztroušené podél Berounky. Občas jsme se ocitli na pochybách, zda jsme nesešli ze správné cesty a teprve u jezu nám chataři potvrdily správnost trasy. Opustili jsme Berounku a tentokrát proti proudu Zbirožského potoka, po červené turistické značce zamířili zpět ke Skryjským jezírkům. Jen bylo třeba ve správný čas zmiňovanou značku opustit, což bylo u následujícího kempu a pak sledovat tok potůčku přitékajícího od jezírek. Za poslední chatovou osadou nás zpět do své náruče přijal les a pak už to šlo rychle. Pár stovek metrů nás dělilo od jezírek, u kterých už vládl podstatně větší ruch, než tomu bylo ráno. Následovalo posledních 1,5 km cesty k hájovně Slap a parkovišti, kam jsme dorazili spolu s prvními dešťovými kapkami.

Na shledanou

Máme za sebou výlet, který nebyl příliš fyzicky náročný, díky čemuž jsme mohli naplno vnímat atmosféru zdejšího kraje, která má daleko k uspěchanosti a anonymitě moderní doby. Přijďte si ji vychutnat i Vy.


Naše dnešní cesta nás zavede do kraje, který vždy působil svou nevšední romantikou, přirozenou krásou a poetickým dojmem. Pro cestu do těchto míst se nám velmi osvědčilo použít jako dopravní prostředek auto. Plzeňskou dálnici jsme opustili sjezdem ve směru na Žebrák a ještě několik kilometrů ji kopírovali po souběžné silnici. Hned za náměstím v Žebráku přišla odbočka na Bzovou, a za ní už nezbylo, než se ponořit do hlubokých lesů křivoklátských. Silničky jsou tu úzké a hodně točité, o čemž jsme se mohli přesvědčit na zpáteční cestě, kdy jsme míjeli nešťastnou bouračku. Houbařská sezóna se také rozjela, o čemž svědčily četné zaparkované automobily na lesních cestách.

{{reklama()}}

Ke Skryjským jezírkům

Naším prvořadým cílem byla Skryjská jezírka. Snadnější přístup sem je od hájovny Slap a proto jsme také místo na Skryje zamířili na Podmokly. Lesní silnička s četnými serpentinami se přikroutila ke Zbirožskému potoku, kde na zdejším parkovišti začalo naše putování krajem Oty Pavla. Po modré turistické značce jsme kopírovali tok zmiňovaného potoka. Předtím však bylo ještě nutno za hájovnou přejít louku a na jejím konci se ponořit do nazelenalého přítmí rušeného jen šuměním vody ve vodním korytu. Sotva si naše oči zvykly na lehké přítmí, čekala nás první zajímavost. Tudy procházející návštěvníci vybudovali desítky kamenných mohylek, dávající nám vzpomenout na naše túry norskými horami či alpskými masívy.


Skryjská jezírka

Je třeba předeslat, že označení Skryjská jezírka, se nám jevilo jako nepříliš výstižné. Spíše by se hodil název Skryjská soutěska nebo průrva, neboť první dojem, který tu člověk získal, je jako kdyby potok prostupoval skálou, která zde vznikla vulkanickou činností v dávné minulosti. Zdálo se, jakoby před námi z lesního porostu vystupovala jednolitá kamenná masa, ve které není sebemenší místo, kudy by mohla protékat voda. Teprve při pečlivějším pohledu, se ukázala úzká průrva, kterou se hrnula voda


Zbirožského potoka. Voda má svou cestu, my si zvolili tu svou a skalnatým žlabem v tmavomodrém dacitu sestoupili k přírodnímu výtvoru, který zde po staletí vytváří jeden z přírodních živlů – voda. Ta byla po nedávných deštích stále ještě zakalená, ale přesto je domovem pstruhů obecných, vranek velkých, raků potočních a dalších živočichů, kteří ke své existenci potřebují čistou vodu. Spíše klid a ticho, vládnoucí zde po většinu roku, než malebnost tohoto zákoutí sem láká i skorce vodního či ledňáčka, občas i vydru.

Na cestě

Měli jsme za sebou prvních 1 500 metrů cesty. Dřevěný můstek nám umožňoval překonat potok suchou nohou, neprobudit přitom pod skalním převisem ještě dospávající cykloturisty a po skalnatém a bahnitém břehu pokračovat ke Skryjím. Modrá značka brzy začala pozvolna stoupat do stráně, v níž je možno nalézt na 240 druhů rostlin, kvůli kterým zde také vznikla přírodní rezervace. Jmenujme alespoň kapradiny, udatku lesní, vrani oko čtyřlisté atd. Po obou stranách cesty se občas začervenaly ostružiny a ještě vzácněji se otevíraly výhledy do údolí, kterým spěchal Zbirožský potok do Berounky.


Skryje

Po třech kilometrech už čekaly Skryje, které působily tím správně ospalým dojmem svátečního dne a dovolily nám, vrátit se v duchu do svých dětských let, kdy jsme si užívali nádherně poklidnou atmosféru vesnických prázdnin u našich babiček a dědů. Možností občerstvení tu bylo hned několik. Buď u místního hřiště, v restauraci proti místnímu kostelu nebo v pensionu u Trilobita. Kromě toho své služby nabízel i místní obchůdek s potravinami, které jsou na dnešních vesnicích už čím dál tím větší vzácností. První zmínka o obci pochází z roku 1464. V roce 1483 se o ní mluvilo jako o daru, který byl králem Vladislavem darována Janovi ze Štemberka. Kostel archanděla Michaela jako jednolodní barokní objekt pochází z roku 1713 a při procházce kolem venkovských klasických stavení je možno setkat se s kolnou i špýcharem. Duch českého venkova, klid a pohoda letního dne na nás dýchaly ze všech stran. Na návsi jsme se setkali s další variantou dopravy do těchto míst, kterým byl autobus spojující Skryje s Berounem event. s Prahou. Teď už zbývalo jen dojít na konec obce, překřížit louku a úzkou a strmou stezkou seběhnout k Berounce, klikatící se pod kopcem.

Kolem Berounky


U mostu nám nezbylo, než opustit značenou turistickou cestu a po břehu řeky zamířit proti jejímu proudu. Provoz na řece byl docela čilý, ale když jsme po zhruba 500 metrech míjeli vodácký kemp, bylo vidět, jak většina osazenstva balí., protože co naplat, zítra je pracovní den. Pro další dva kilometry se našimi společníky staly rekreační chaty roztroušené podél Berounky. Občas jsme se ocitli na pochybách, zda jsme nesešli ze správné cesty a teprve u jezu nám chataři potvrdily správnost trasy. Opustili jsme Berounku a tentokrát proti proudu Zbirožského potoka, po červené turistické značce zamířili zpět ke Skryjským jezírkům. Jen bylo třeba ve správný čas zmiňovanou značku opustit, což bylo u následujícího kempu a pak sledovat tok potůčku přitékajícího od jezírek. Za poslední chatovou osadou nás zpět do své náruče přijal les a pak už to šlo rychle. Pár stovek metrů nás dělilo od jezírek, u kterých už vládl podstatně větší ruch, než tomu bylo ráno. Následovalo posledních 1,5 km cesty k hájovně Slap a parkovišti, kam jsme dorazili spolu s prvními dešťovými kapkami.

Na shledanou

Máme za sebou výlet, který nebyl příliš fyzicky náročný, díky čemuž jsme mohli naplno vnímat atmosféru zdejšího kraje, která má daleko k uspěchanosti a anonymitě moderní doby. Přijďte si ji vychutnat i Vy.

Historická vesnice řemesel a umění, bylinná a klášterní zahrada v Ostré

Historické centrum vzniklo roku 1999 tam, kde kdysi bývala skládka.
Rekultivovalo se a úžasně. Celé historické centrum a přilehlé ekologické
zahrady vznikly podle projektu firmy Botanicus. Použité materiály, dřevo a
kámen pocházejí z demolic cukrovarů z Nymburka a Lysé.


Už dlouho, asi dva roky, mě dcera lákala na toto místo. Byli tady se školou a přijela tak nadšená, jako skoro odnikud. Protože často nakupujeme výrobky z Botanicusu a téměř nikdy nejezdíme vlakem, rozhodla jsem se zajet tam, odkud roky máme v koupelně mýdla a odhodlala jsem se sednout na Vysočanech do vláčku a pobýt v Ostré u Lysé nad Labem jedno celé odpoledne. Při odjezdu domů jsem plně chápala dceřino nadšení, které přetrvávalo ještě po dvou letech.

Cesta vláčkem z Prahy je rychlá. Vyrazíte po trati směrem na – Lysou nad Labem a Nymburk a vystoupíte jednu stanici za Lysou na nově zřízené zastávce Ostrá. Po několikaminutové procházce kolem muzea kamen a hostince „U žíznivý ryby“ dojdete za chvilku až k této historické vesničce.

Historické centrum vzniklo roku 1999 tam, kde kdysi bývala skládka. Rekultivovalo se a úžasně. Celé historické centrum a přilehlé ekologické zahrady vznikly podle projektu firmy Botanicus. Použité materiály, dřevo a kámen pocházejí z demolic cukrovarů z Nymburka a Lysé. Zejména dámám radím, aby si na výlet sem vzaly neklouzavé boty bez podpatků, protože kameny nejsou tak úplně vedle sebe. Za to působí vzdušným přírodním dojmem.

Hned po koupi vstupenky si vyměníte peníze za místní groše a pak už můžete zkoušet různá řemesla, výrobu mýdla, výrobu provazu (za 2 groše), udělat si vlastní svíčku (taky za 2 groše), zhotovit keramický hrnek (ten za 4 groše), rýžovat zlato (za 2 groše) nebo vyrobit si vlastní ruční papír ( za 1 groš), ale taky si můžete za groše pochutnat na keltských palačinkách (mňam, ty byly za 2 groše) nebo si koupit masové koule (za 2 goše jedna velká s kari kořením). Na výběr je i spousta tradičních starých nápojů. Zkusily jsme medovinu za groš a pampeliškový sirup taky za 1 groš. Ceny lidové jak za starých dávných časů…


Každý den kromě pondělí od 28. dubna do 29. září od 10 do 16 hodin (v červenci a srpnu do 17 hodin) se můžete seznámit s jednotlivými řemesly. Buď sami, nebo se můžete nechat provést vesnicí s ukázkami tradičních řemesel dráteníka, hrnčíře, provazníka či svíčkaře. Výrobky řemeslníků lze zakoupit na středověké tržnici. Osvěžit se můžete bylinnými sirupy a hlad vám zaženou keltské palačinky z pohankové mouky. Potom všem si odpočiňte v bylinných zahradách, a to za:

80,– korun českých osoba dospělá

40,– korun českých děti, studenstvo i důchodci

Během celého roku zde probíhají různé slavnosti. Tam je vstupné vyšší a jejich kalendář a ceny vstupného najdete na webových stránkách firmy Botanicus.

První stavba, která zde vznikla, prý byla truhlářská dílna. Nás ale více zaujala Lékárna, která provozuje výrobu mýdel. Lékárna je naplněna sklenicemi s rostlinami naloženými v oleji nebo alkoholu. Tyto extrakty se využívají k výrobě mastí a mýdel. Najdete tady mýdla kulatá a můžete si je uplácat, strčit do formy a za 5 grošů vyrobit úplně sami (1 groš = 10 kč). Navíc to tady úžasně voní po bylinkách. Hodně se nám líbila i výroba svíček. Kdysi bylo světlo výsadou bohatých, nejdříve se používaly louče, později svíčky. Chudí lidé ale dlouho využívali denní světlo. Když vznikly první svíčky, knot se namáčel do roztaveného loje nebo včelího vosku. I u svíček to překrásně voní. Po medu a po bylinkách. Je tady možno vidět dva přístroje, jeden pocházející z Anglie z přelomu 17. a 18. století, má jméno kývající oslík. Druhý je kolo, které se používalo kdysi pro sušení vyrobených svíček. U kádě je možno často vidět plno dětí jak trpělivě stojí, v ručce knot a namáčí a čekají až zaschne a znovu namáčí. Je to dlouhodobý proces…k dosažení trochu přijatelné tloušťky je třeba svíčku namočit aspoň třicetkrát…


Pak jsme se s dcerou zastavily u tkalcovského stavu. Vyprávěla jsem jí jak se kdysi používaly stavy hlavně v pohorských oblastech, tam, kde se pěstovalo konopí a len… Než dojde k práci na tkalcovském stavu je ještě dlouhá cesta před tím, len se sklidí a pak máčí, suší, láme, rozčesává… a tady se dá kouknout jak se spřádá na kolovratu do vřeten a jak pracuje stav. Kluky a muže tady ale spíš zajímá kovářské řemeslo. Kdysi uměli venkovští kováři zázraky, vyrobit zemědělské nářadí, ukovat třeba sekeru, ale i zbraně, řetězy a také okovat koně… Je tady možno vidět všechno, co kovář tehdy potřeboval, pec, měchy, kovadlinu, ale i kladiva a kleště. Také si tu můžete vyzkoušet vyrobit vlastní papír nebo udělat hliněný hrníček v hrnčířské dílně, mají tu ukázku košíkářství i provaznictví (viděly jsme jak i malá asi pětiletá holčička dokázala utočit silný provaz), krásný stánek tu má i kameník, ve středověku nejsilnější cech pro svoji velmi důležitou roli při stavbě tvrzí a hradů. Asi nejvíc nás zaujalo drátenické řemeslo. Statný dráteník dokázal obkroužit drátkem jak kamínky, tak nádobí a jeho dekorace na nás působily velmi čistě, takže hned cestou domů jsme posbíraly plno kamínků a chystáme se z drátků, co máme na navlékání korálků všechny kamínky pěkně obkroužit na památku.

Po všech procházkách po tradičních řemeslech jsme došly do zahrad firmy Botanicus, které jsou rozloženy na ploše 20 hektarů. Víme, že jsou obhospodařovány bez použití jakýchkoliv chemických postřiků i hnojiv, proto si výrobky rády kupujeme. A tak jsme nebyly líné a prošly zahrady úplně celé. V zahradě se krásně prolínají okrasné a produkční části. Nejvíc se nám líbila zahrada kuchyňská, spousta bylin vhodných ke kulinářským účelům… Najdete tady typickou klášterní zahradu (při vstupu hlavní branou), kde jsou především bylinky určené pro léčení. Dále najdete tři bludiště různých tvarů v Labyrintu. Pěkná je i čínská zahrada. Dceru ohromila zahrada zeleninová, rajčata znala asi tři druhy, kulaté, oválné a cherry a tady co řada to jiný druh s latinskými názvy, ani jsme je nedokázaly spočítat. Podobné to bylo s mrkvemi a když jsme si všimly průměru, který se dral z hlíny nevěřily jsme vlastním očím…


Obě milujeme levanduli a když naše oči spočinuly na celém levandulovém poli, které právě má dobu květu, došla nám slova… Na části pozemku je vysázen sad starých odrůd ovocnanů, jabloně, hrušně, třešně, višně i slívy a i tady je procházka uklidňující a voňavá. Po vší té vůni a barevné nádheře si dcera ještě stihla nakrmit kozy a okruhem obejít včelí úly, kde se to včelkami jen hemžilo. Nebylo divu, že jsme skončily v Hodovně. Sice mě chuť na jídlo trochu přešla, když jsem si přečetla, že je vytvořena z recyklovaného dřeva, které se natíralo volskou krví, ale jakmile jsem ucítila vůni masových kuliček neodolala jsem. I medovina mě pohladila po duši stejně jako před tím všudypřítomná vůně bylinek. Stěny Hodovny jsou vytvořeny z jílu a slámy, dokola se nachází dvanáct měsíčních znamení a nepřehlédnete ani obrazy znázorňující znaky jednotlivých řemesel a cechů. Na stolech zavoní sytě oranžové afrikány…a mísí se s vůní jídla. Na dřevěném trámu je umístěn latinský nápis. V průvodci jsem našla překlad: „Pane, jestliže chceš vidět naše dílo, podívej se okolo“. Ještě musím doporučit keltské palačinky, tenké jako papír s vynikající domácí jahodovou marmeládou a domácím tvarohem. Jsou z těsta z pohankové mouky a sypané skořicí provoní okolí. Poseděly jsme s nimi za ručně tesaným dřevěným stolem na dřevěných kládách a bylo nám fajn. Cesta vláčkem domů utekla za lehkého podřimování s provoněnými vlasy a plným bříškem.