Vybaví se nám lidové zvyky a folklór, krása nekončících zelených
vinic, vinné sklepy, tradiční košty a vinařské slavnosti. Vydejte se
s námi do malebného regionu Strážnicka za krásami přírody
i nevšední atmosférou zdejšího kraje.
Vybaví se nám lidové zvyky a folklór, krása nekončících zelených vinic, vinné sklepy, tradiční košty a vinařské slavnosti. Vydejte se s námi do malebného regionu Strážnicka za krásami přírody i nevšední atmosférou zdejšího kraje.
Strážnice je jedním z hlavních center Strážnické vinařské oblasti, která se s výměrou vinic 600 ha řadí na čtvrté místo na Slovácku. Oblast proslavilo známkové víno „Blatnický roháč“, směs Sylvánského zeleného a Rulandského bílého. O zdejším vinařství a vínu se můžete hodně dozvědět v zajímavých muzejních expozicích. Ve strážnickém skanzenu najdete například ukázku řady vinohradnických staveb a jejich zařízení, doplněnou vinohradem představujícím pěstění vína od nejstarších dob po současnost. Je jedinou expozicí svého druhu na našem území.
Vrátit se do minulosti a pocítit atmosféru dávných století Vám umožní historické zámecké sklepy ve slovácké Strážnici. Pocházejí již z konce 14. století a svou rozlohou o třech patrech nemají na Moravě obdoby. Rekonstrukce historických prostor umožnila jejich původní využití. Přímo ve sklepích se skladují a zrají ročníková a přívlastková vína. Červená vína jsou ve sklepích skladována v originálních až 200 let starých dubových sudech, kde mají ideální podmínky pro své zrání.
Ve sklepeních je zachováno původní gotické zdivo. Zaklenuté sloupy pokrývají ušlechtilé plísně. Příjemné a nevšední prostředí láká znalce vína i historie. Pro zájemce jsou připravovány prohlídky sklepů s průvodcem, spojené s ochutnávkou vín z produkce společnosti a odborným výkladem. Ve sklepích jsou rekonstruovány tři historické místnosti, kde se pravidelně konají nejrůznější kulturní i soukromé akce.
Milovníci vína každoročně míří do Strážnice na celou řadu vinařských akcí, jako je březnový košt vín nebo srpnová slavnost zarážání hory. Asi nejvýznamnější akcí na celém Hodonínsku je pak zářijové strážnické vinobraní s bohatým programem. Nechybí zde jarmark, krojovaný průvod s povozy, cimbálové muziky a hlavně dobré víno a burčák.
Další možností, jak se s okolím Strážnice blíže seznámit, jsou naučné a vinařské stezky, které pokrývají celou oblast. Ze Strážnice se můžete vydat do Bílých Karpat nebo do údolí řeky Moravy. Stezka Strážnickým Pomoravím je dlouhá sice jen deset kilometrů, přesto Vám poodhalí krásu přírody zdejšího kraje. Začíná ve Strážnici, vede kolem Baťova kanálu směrem k Petrovu. Nabízí Vám i možnost nahlédnout až k meandrům Moravy nebo si prohlédnout petrovské přístaviště či obec Plže se známými sklepy Památkové rezervace lidové architektury.
Strážnice je ale také těsně spojena s vodní turistikou. Přímo ve Strážnici je půjčovna motorových lodí a kanoí. Známý Baťův kanál a jeho okolí nabízí návštěvníkům možnost letní dovolené či víkendových pobytů. Mnozí lidé přijíždějí ve svém volném čase, aby se svezli na lodi a poznali tak další zajímavosti přírody z paluby lodi. Oblíbený je například sjezd přírodních meandrů řeky Moravy. Ve Strážnici cesta na motorových lodích končí, na kanoích je však kanál sjízdný až k Petrovské komoře.
Češi jsou známí jako národ turistů a přesvědčili jsme se, že i naše země nabízí zajímavá místa, která stojí za to navštívit. Zvláště pokud jsou spojena s dobrým jídlem a pitím. Proto jsou vinařské oblasti na jižní Moravě stále oblíbenějším výletním cílem.
Vybaví se nám lidové zvyky a folklór, krása nekončících zelených vinic, vinné sklepy, tradiční košty a vinařské slavnosti. Vydejte se s námi do malebného regionu Strážnicka za krásami přírody i nevšední atmosférou zdejšího kraje.
Strážnice je jedním z hlavních center Strážnické vinařské oblasti, která se s výměrou vinic 600 ha řadí na čtvrté místo na Slovácku. Oblast proslavilo známkové víno „Blatnický roháč“, směs Sylvánského zeleného a Rulandského bílého. O zdejším vinařství a vínu se můžete hodně dozvědět v zajímavých muzejních expozicích. Ve strážnickém skanzenu najdete například ukázku řady vinohradnických staveb a jejich zařízení, doplněnou vinohradem představujícím pěstění vína od nejstarších dob po současnost. Je jedinou expozicí svého druhu na našem území.
Vrátit se do minulosti a pocítit atmosféru dávných století Vám umožní historické zámecké sklepy ve slovácké Strážnici. Pocházejí již z konce 14. století a svou rozlohou o třech patrech nemají na Moravě obdoby. Rekonstrukce historických prostor umožnila jejich původní využití. Přímo ve sklepích se skladují a zrají ročníková a přívlastková vína. Červená vína jsou ve sklepích skladována v originálních až 200 let starých dubových sudech, kde mají ideální podmínky pro své zrání.
Ve sklepeních je zachováno původní gotické zdivo. Zaklenuté sloupy pokrývají ušlechtilé plísně. Příjemné a nevšední prostředí láká znalce vína i historie. Pro zájemce jsou připravovány prohlídky sklepů s průvodcem, spojené s ochutnávkou vín z produkce společnosti a odborným výkladem. Ve sklepích jsou rekonstruovány tři historické místnosti, kde se pravidelně konají nejrůznější kulturní i soukromé akce.
Milovníci vína každoročně míří do Strážnice na celou řadu vinařských akcí, jako je březnový košt vín nebo srpnová slavnost zarážání hory. Asi nejvýznamnější akcí na celém Hodonínsku je pak zářijové strážnické vinobraní s bohatým programem. Nechybí zde jarmark, krojovaný průvod s povozy, cimbálové muziky a hlavně dobré víno a burčák.
Další možností, jak se s okolím Strážnice blíže seznámit, jsou naučné a vinařské stezky, které pokrývají celou oblast. Ze Strážnice se můžete vydat do Bílých Karpat nebo do údolí řeky Moravy. Stezka Strážnickým Pomoravím je dlouhá sice jen deset kilometrů, přesto Vám poodhalí krásu přírody zdejšího kraje. Začíná ve Strážnici, vede kolem Baťova kanálu směrem k Petrovu. Nabízí Vám i možnost nahlédnout až k meandrům Moravy nebo si prohlédnout petrovské přístaviště či obec Plže se známými sklepy Památkové rezervace lidové architektury.
Strážnice je ale také těsně spojena s vodní turistikou. Přímo ve Strážnici je půjčovna motorových lodí a kanoí. Známý Baťův kanál a jeho okolí nabízí návštěvníkům možnost letní dovolené či víkendových pobytů. Mnozí lidé přijíždějí ve svém volném čase, aby se svezli na lodi a poznali tak další zajímavosti přírody z paluby lodi. Oblíbený je například sjezd přírodních meandrů řeky Moravy. Ve Strážnici cesta na motorových lodích končí, na kanoích je však kanál sjízdný až k Petrovské komoře.
Češi jsou známí jako národ turistů a přesvědčili jsme se, že i naše země nabízí zajímavá místa, která stojí za to navštívit. Zvláště pokud jsou spojena s dobrým jídlem a pitím. Proto jsou vinařské oblasti na jižní Moravě stále oblíbenějším výletním cílem.
Oblast Kokořínska je velmi atraktivní pro všechny turisty a cestovatele,
protože zde najdou hustou síť turistických i cyklistických tras. Na co
nezapomenout při toulkách po tomto kraji připomíná Irena.
CHKO Kokořínsko
Tato chráněná krajinná oblast, vyhlášená v roce 1976 a rozprostírající se mezi Českou Lípou a Mělníkem, má rozlohu 272 km2. Budete nadšeni malebnou krajinou, jejíž romantická zákoutí obdivoval ve svých básních K. H. Mácha. Jméno tohoto velikána nese vodní dominanta kraje – Máchovo jezero. Oblast je velmi atraktivní pro všechny turisty a cestovatele, protože zde najdete hustou síť turistických i cyklistických tras. V lesnatém Kokořínsku tak můžete objevovat nejen několik hradů a zámků, původní lidovou architekturu, ale hlavně rozličné pískovcové skalní útvary. Tyto jsou pro zdejší přírodu charakteristické, proto má CHKO jednu z nich ve svém znaku (Pokličky). Jedinečnost tohoto regionu spočívá ve specifické geomorfologii. Je zde převaha kvádrových pískovců, na jejichž hranách se utvořily skalní útvary nebývalých forem a rozsahů.
Hrad Kokořín
Centrem a pravděpodobně nejnavštěvovanějším cílem chráněné krajinné oblasti je hrad Kokořín. První písemné zmínky pochází z poloviny 14. Století, kdy kokořínský statek získal Hynek Berka z Dubé a nechal zde vybudovat hrad. Během dalších staletí byl Kokořín majetkem mnoha významných šlechticů. Nebyl však dostatečně udržován a opravován, proto chátral. V 16. stol. přestal být obýván, a tak dále pustl, až nakonec v 19. století z něj byla zřícenina. Záchranou hradu se stal Václav Špaček, který jej v roce 1896 koupil a na začátku 20.stol. nechal zrekonstruovat, následován po své smrti svým synem Janem. Na komplexní přestavbě se podíleli svými návrhy architekt E. Sochor, historici A. Sedláček a Č. Zíbrt a spisovatel Z. Winter. Hrad tak získal novogotickou podobu s romantickými prvky. Komunisté hrad v roce 1950 vyvlastnili, zpět do rukou rodu Špačků se vrací po dlouhém soudním sporu v roce 2006. Ti navazují na rodinnou tradici a nechávají hrad zpřístupněn veřejnosti.
Návštěvníci mohou zvolit ze dvou prohlídkových tras. Oba okruhy zahrnují samostatnou vyhlídku z věže, v prvním okruhu navíc absolvujete prohlídku starého paláce s průvodcem. Ve sklepení hradu se nachází výstava fotografií a dobových tiskovin dokumentující Kokořínsko v letech 1888–1972.
Máchovo jezero
Máchovo jezero se svou okolní romantickou krajinou inspirovalo K. H. Máchu k napsání několika děl, z nichž je nejznámější tragická báseň o milostném trojúhelníku – Máj. Máchovo jezero je ve skutečnosti rybník, založený Karlem IV. v roce 1366 s původním názvem Velký rybník. O změnu jména se zasadil turistický spolek v Doksech, jež s touto myšlenkou přišel ve 30.letech. Název jezera rozděloval národ na dvě názorové skupiny, až se vyhrotil v roce 1936, kdy Názvoslovná komise odmítla změnu jména uznat. Mezi lidmi se však jméno rozšířilo po druhé světové válce, oficiálně se používá od 60. let minulého století. Král si prý z nedaleké skalky často prohlížel vodní hladinu, toto místo je po něm pojmenováno Králův stolec.
Průměrná hloubka jezera se pohybuje kolem dvou metrů, se svojí rozlohou 296 ha je osmou největší vodní plochou v ČR. Slouží převážně k rekreačním účelům, je dějištěm mnoha kulturních a sportovních akcí. Návštěvníci mohou využít bohaté nabídky poskytovaných služeb – koupání, vodní atrakce, adrenalinové sporty, tobogán, půjčovna loděk, šlapadel, vyhlídkové plavby atd.
Jezero má však také nezastupitelnou funkci v ekosystému. Díky svému objemu slouží jako protipovodňová zábrana, pojme až 6,5 mil m3 vody. Na jeho dvou malých ostrůvcích, pojmenovaných Myší a Kachní, se nachází ornitologické rezervace, jsou proto veřejnosti nepřístupné. Máchovo jezero v současnosti spravuje Agentura ochrany přírody a krajiny ČR.
Skalní útvar a vyhlídka Čap
Už kvůli nádhernému výhledu do okolní krajiny si udělejte procházku a navštivte vyhlídku Čap. Vrchol kopce zdobí Čapská palice – bizarní skalní útvar, připomínající kyj. Dále se zde nachází nepatrné zbytky skalního hradu, založeném na sklonu 14.stol. Jindřichem Berkou z Dubé. Na vrchol vede příjemná cesta jehličnatým lesem, kratší trasa 1,5km z Pavliček nebo delší trasa 4km z Dubé.
Čertovy hlavy
Uprostřed kokořínských lesů v obci Želízy u Mělníka se nachází unikátní dílo sochaře Václava Levého. Vede k němu 500m prudšího stoupání lesem, ale výšlap stojí za to. Čertovy hlavy jsou monumentální pískovcové plastiky, vytesané do obrovského skalního bloku. Václav Levý (1820–1870) byl významný český sochař, pozdější učitel J. V. Myslbeka.
Hrad Houska
Hrad Houska je opředen několika legendami. Nejznámější z nich tvrdí, že je hrad postaven na skále, kterou vedla brána do pekla. Nad touto průrvou prý stojí hradní kaple. Podle jiné pověsti se na Housce zjevuje postava v černé mnišské kápi, která nemá obličej a sleduje noční návštěvníky.
Mezi nejpozoruhodnější místa patří hradní kaple, vyzdobená nástěnnými malbami s biblickými výjevy ze 14. století. Zajímavostí je fakt, že její zdi jsou neustále vlhké a porostlé lišejníkem, zatímco ty okolní jsou naprosto suché. Nejkrásnější místnost na hradě je Zelená komnata, jejíž stěny zdobí náboženské a lovecké fresky z 16. Století.
Původně gotický hrad byl založen Přemyslem Otakarem II. ve 13. století. Vyrostl z kamenného hradiště založeného v 9.století vévodou Slaviborem pro jeho syna Houseka. Na hradě se vystřídala řada panovníků a šlechticů, za jejichž panování docházelo k mnoha stavebním úpravám. Nyní má Houska podobu renesančního zámku s prvky gotického hradu. V roce 1924 jej koupil prezident závodů Škoda Josef Šimonek. Později byl hrad využíván německou armádou a po válce státem jako archiv Státní knihovny v Klementinu. V 90.letech vrácen v restituci původním majitelům, kteří jej v roce 1999 zpřístupnili veřejnosti, což se stalo poprvé v celé historii hradu Houska.
Kokořínsko má spoustu dalších zajímavých turistických cílů, o kterých se však dočtete v jiném článku, například Hrad Bezděz, skalní útvar Pokličky, Skalní hrad a poustevnu ve Sloupu.
Informace k článku čerpány a další zajímavosti naleznete zde:
Tato chráněná krajinná oblast, vyhlášená v roce 1976 a rozprostírající se mezi Českou Lípou a Mělníkem, má rozlohu 272 km2. Budete nadšeni malebnou krajinou, jejíž romantická zákoutí obdivoval ve svých básních K. H. Mácha. Jméno tohoto velikána nese vodní dominanta kraje – Máchovo jezero. Oblast je velmi atraktivní pro všechny turisty a cestovatele, protože zde najdete hustou síť turistických i cyklistických tras. V lesnatém Kokořínsku tak můžete objevovat nejen několik hradů a zámků, původní lidovou architekturu, ale hlavně rozličné pískovcové skalní útvary. Tyto jsou pro zdejší přírodu charakteristické, proto má CHKO jednu z nich ve svém znaku (Pokličky). Jedinečnost tohoto regionu spočívá ve specifické geomorfologii. Je zde převaha kvádrových pískovců, na jejichž hranách se utvořily skalní útvary nebývalých forem a rozsahů.
Hrad Kokořín
Centrem a pravděpodobně nejnavštěvovanějším cílem chráněné krajinné oblasti je hrad Kokořín. První písemné zmínky pochází z poloviny 14. Století, kdy kokořínský statek získal Hynek Berka z Dubé a nechal zde vybudovat hrad. Během dalších staletí byl Kokořín majetkem mnoha významných šlechticů. Nebyl však dostatečně udržován a opravován, proto chátral. V 16. stol. přestal být obýván, a tak dále pustl, až nakonec v 19. století z něj byla zřícenina. Záchranou hradu se stal Václav Špaček, který jej v roce 1896 koupil a na začátku 20.stol. nechal zrekonstruovat, následován po své smrti svým synem Janem. Na komplexní přestavbě se podíleli svými návrhy architekt E. Sochor, historici A. Sedláček a Č. Zíbrt a spisovatel Z. Winter. Hrad tak získal novogotickou podobu s romantickými prvky. Komunisté hrad v roce 1950 vyvlastnili, zpět do rukou rodu Špačků se vrací po dlouhém soudním sporu v roce 2006. Ti navazují na rodinnou tradici a nechávají hrad zpřístupněn veřejnosti.
Návštěvníci mohou zvolit ze dvou prohlídkových tras. Oba okruhy zahrnují samostatnou vyhlídku z věže, v prvním okruhu navíc absolvujete prohlídku starého paláce s průvodcem. Ve sklepení hradu se nachází výstava fotografií a dobových tiskovin dokumentující Kokořínsko v letech 1888–1972.
Máchovo jezero
Máchovo jezero se svou okolní romantickou krajinou inspirovalo K. H. Máchu k napsání několika děl, z nichž je nejznámější tragická báseň o milostném trojúhelníku – Máj. Máchovo jezero je ve skutečnosti rybník, založený Karlem IV. v roce 1366 s původním názvem Velký rybník. O změnu jména se zasadil turistický spolek v Doksech, jež s touto myšlenkou přišel ve 30.letech. Název jezera rozděloval národ na dvě názorové skupiny, až se vyhrotil v roce 1936, kdy Názvoslovná komise odmítla změnu jména uznat. Mezi lidmi se však jméno rozšířilo po druhé světové válce, oficiálně se používá od 60. let minulého století. Král si prý z nedaleké skalky často prohlížel vodní hladinu, toto místo je po něm pojmenováno Králův stolec.
Průměrná hloubka jezera se pohybuje kolem dvou metrů, se svojí rozlohou 296 ha je osmou největší vodní plochou v ČR. Slouží převážně k rekreačním účelům, je dějištěm mnoha kulturních a sportovních akcí. Návštěvníci mohou využít bohaté nabídky poskytovaných služeb – koupání, vodní atrakce, adrenalinové sporty, tobogán, půjčovna loděk, šlapadel, vyhlídkové plavby atd.
Jezero má však také nezastupitelnou funkci v ekosystému. Díky svému objemu slouží jako protipovodňová zábrana, pojme až 6,5 mil m3 vody. Na jeho dvou malých ostrůvcích, pojmenovaných Myší a Kachní, se nachází ornitologické rezervace, jsou proto veřejnosti nepřístupné. Máchovo jezero v současnosti spravuje Agentura ochrany přírody a krajiny ČR.
Skalní útvar a vyhlídka Čap
Už kvůli nádhernému výhledu do okolní krajiny si udělejte procházku a navštivte vyhlídku Čap. Vrchol kopce zdobí Čapská palice – bizarní skalní útvar, připomínající kyj. Dále se zde nachází nepatrné zbytky skalního hradu, založeném na sklonu 14.stol. Jindřichem Berkou z Dubé. Na vrchol vede příjemná cesta jehličnatým lesem, kratší trasa 1,5km z Pavliček nebo delší trasa 4km z Dubé.
Čertovy hlavy
Uprostřed kokořínských lesů v obci Želízy u Mělníka se nachází unikátní dílo sochaře Václava Levého. Vede k němu 500m prudšího stoupání lesem, ale výšlap stojí za to. Čertovy hlavy jsou monumentální pískovcové plastiky, vytesané do obrovského skalního bloku. Václav Levý (1820–1870) byl významný český sochař, pozdější učitel J. V. Myslbeka.
Hrad Houska
Hrad Houska je opředen několika legendami. Nejznámější z nich tvrdí, že je hrad postaven na skále, kterou vedla brána do pekla. Nad touto průrvou prý stojí hradní kaple. Podle jiné pověsti se na Housce zjevuje postava v černé mnišské kápi, která nemá obličej a sleduje noční návštěvníky.
Mezi nejpozoruhodnější místa patří hradní kaple, vyzdobená nástěnnými malbami s biblickými výjevy ze 14. století. Zajímavostí je fakt, že její zdi jsou neustále vlhké a porostlé lišejníkem, zatímco ty okolní jsou naprosto suché. Nejkrásnější místnost na hradě je Zelená komnata, jejíž stěny zdobí náboženské a lovecké fresky z 16. Století.
Původně gotický hrad byl založen Přemyslem Otakarem II. ve 13. století. Vyrostl z kamenného hradiště založeného v 9.století vévodou Slaviborem pro jeho syna Houseka. Na hradě se vystřídala řada panovníků a šlechticů, za jejichž panování docházelo k mnoha stavebním úpravám. Nyní má Houska podobu renesančního zámku s prvky gotického hradu. V roce 1924 jej koupil prezident závodů Škoda Josef Šimonek. Později byl hrad využíván německou armádou a po válce státem jako archiv Státní knihovny v Klementinu. V 90.letech vrácen v restituci původním majitelům, kteří jej v roce 1999 zpřístupnili veřejnosti, což se stalo poprvé v celé historii hradu Houska.
Kokořínsko má spoustu dalších zajímavých turistických cílů, o kterých se však dočtete v jiném článku, například Hrad Bezděz, skalní útvar Pokličky, Skalní hrad a poustevnu ve Sloupu.
Informace k článku čerpány a další zajímavosti naleznete zde:
Již několikrát jsem četl o lidech, kteří tady, před desítkami
let, za každého počasí přecházeli státní hranici. Snad každý
z nich měl svou převaděčskou trasu, svůj kanál, z nichž
většina měla své vlastní číslo v evidenci Státní bezpečnosti.
Byla to celá řada mužů, kteří povětšinou pocházeli z oblasti
Šumavy a již v předválečném období si přivydělávali nějaký ten
peníz pašováním povětšinou sacharinu přes „zelenou“ hranici.
Je pošmourné ráno, mraky se válejí po vrcholcích šumavských kopců a hrozí, že se z nich každou chvílí vysype řádný příděl dešťových kapek. Člověku se vůbec nechce ven, do té sloty. Přesto si ale říkám, že bych přeci jen měl vyrazit. Teple se obléci, nahoru přihodit nepromokavou bundu, na nohy nazout stejně nepromokavé boty a hlavně si připomenout, že za mnohdy ještě horšího počasí, ztraceni v nočních temnotách, odkázáni na orientační smysl, znalosti a poctivost převaděče tudy prchali lidé před komunistickou zvůlí. A teď tudy kráčím já, obklopen šumavským deštěm, s možností kdykoli odbočit z trasy a zamířit do některého z vytopených a suchých šumavských pensionů.
Již několikrát jsem četl o lidech, kteří tady, před desítkami let, za každého počasí přecházeli státní hranici. Snad každý z nich měl svou převaděčskou trasu, svůj kanál, z nichž většina měla své vlastní číslo v evidenci Státní bezpečnosti.
{{reklama()}}
Byla to celá řada mužů, kteří povětšinou pocházeli z oblasti Šumavy a již v předválečném období si přivydělávali nějaký ten peníz pašováním povětšinou sacharinu přes „zelenou“ hranici. Protože byli vesměs německé národnosti, nevyhnuli se v hektických poválečných letech odsunu do Německa. Tady je nelehká poválečná situace přiměla k oprášení starého „řemesla“. A tak brzy za temných nocí začali ožívat šumavské lesy temnými siluetami mužů, které většinou doprovázely skupinky převáděných osob.
Snad nejznámějším převaděčem poválečných let na Šumavě se stal Franz Nowotny, později přezdívaný „Kilián“, jenž měl to štěstí, že při žádném z přechodu hranic nepadl do rukou pohraničníků nebo příslušníků Státní bezpečnosti, kteří se často zátahů na převaděče zúčastňovali. Kráčím teď v „Kiliánových“ stopách. Jeho převaděčský kanál začínal v lesích nad Vimperkem, poblíž křižovatky „U Sloupu“, kde odbočuje silnice na Nové Hutě. Tady převáděné osoby čekaly na svou chvíli, na svou cestu za novou nadějí… Skrýš jim nejčastěji poskytoval místní hostinec, který vlastnili manželé Soukupovi, nebo nedaleké obydlí Josefa Peka. Většinou u něho si „Král Šumavy“ přebíral skupinky lidí, pro něž byl odchod za hranice jedinou možností a pro které byl převaděč osobou, do jejíchž rukou svěřovali osud svůj a leckdy i svých rodin…
Cesta za svobodou vedla pochopitelně lesnatým terénem, který minimalizoval možnost setkání s pohraniční hlídkou. Za tmavých nocí a plískanic vedl zkušený převaděč svou skupinu po úbočí kopce Vilmová směrem na Medvědí potok. Na vrcholu Kamenného skupina poprvé překonala nadmořskou výšku 1100 m n. m. a zamířila k Novému Světu. Prostor u zmiňované osady, kde trasa přetínala silnici spojující Nové Hutě a Borová Lada, byl prvním krizovým místem celé cesty. Zde se sice na krátkou chvíli, ale přesto, musela skupina vynořit z lesa a překonat několik desítek metrů volného prostoru. Když jim přálo štěstí, všichni vzápětí zmizeli v porostu Chalupské slatě. Jedno nebezpečí měla skupina za sebou, další na ni čekalo. Měkký, zrádný terén pod nohama, nebyl sice tak hrozivý, jak ho zpodobnil své době poplatný, ale přesto působivý film Král Šumavy, ale přesto bylo třeba se mít na pozoru.. Franz Nowotny tato místa znal dokonale. Narodil se a dlouhá léta žil na nedalekých Nových Hutích. Když bylo pásmo bažin zdárně překonáno, začala cesta stoupat do kopců, směrem ke Františkovu. Cesta znovu vedla hlubokým lesem, který je v tuto chvíli ochráncem bědných. Ti ani neví, že míjí Janovu Horu a blíží se k nejnebezpečnějšímu místu na cestě za svobodou. Bylo třeba překonat tok Teplé Vltavy a jediným místem, kde to bylo možné, byl právě Františkov. Tady byl zbudován můstek, po kterém se dala řeka překročit. Pak už zbývalo překonat přískoky několik desítek metrů nechráněného volného prostoru, a znovu se svěřit pod ochranu lesa. A právě tady, v roce 1950, Kiliánova převaděčská živnost skončila.
O jednom z chystaných přechodů se dozvěděla Státní bezpečnost a její příslušníci se spolu s pohraničníky chystali celou skupinu zastavit právě u Františkova. V okamžiku, kdy muži přebíhali louku u lesa, zahájili pohraničníci palbu z vrcholu skaliska zvaného Pivní Hrnec. Mezi těmi, kteří byli kulkami zasaženi, byl i samotný „Kilián“ ale zatímco ostatní byli buď zatčeni, nebo se rozprchli do okolních lesů, zkušený převaděč i přes své zranění pokračoval ke stále ještě dosti vzdálené bavorské hranici. Táhlým a prudkým stoupáním vystoupal vysoko nad údolí Vltavy, aby kolem Stolové hory a Stolového hřbetu zamířil ke hranici. K té se přiblížil v prostoru bývalé osady Bučina, a tady se naposledy pokusil zmást pronásledovatele. Nechtěl riskovat vstup do otevřeného prostoru, který by skýtal jeho pronásledovatelům znatelnou výhodu a raději se pustil po okraji lesa přímo na západ. Hranice už nebyla daleko, ale zamířit k ní v tuto chvíli, by znamenalo příliš riskovat. Bohaté zkušenosti mu radily, zvolit raději delší trasu a hranici přejít teprve v blízkosti pramene Vltavy, což se mu nakonec podařilo.
To co se zdařilo převaděči, se však nepoštěstilo zbývajícím členům skupiny. Postupně byli pozatýkáni, a s nimi i jejich pomocníci. V rukou bezpečnosti skončili nejen přímí organizátoři, ale bohužel i lidé, kteří se ničím neprovinili. Příkladem je nešťastný osud rodiny lesního dělníka Possla ze samoty u Zlaté Studny nedaleko Horské Kvildy. Stačilo jen, že poskytli prchajícím mužům jídlo a to tehdejšímu režimu stačilo. Zmiňovaný Possl byl nakonec odsouzen k deseti letům žaláře, zatímco osud jeho rodiny se vypátrat nepodařilo. Dramatické okamžiky na šumavské hranici se tedy nedotýkaly jen jednotlivců, ale svou nelítostnou rukou zasáhly do životů řady zdejších obyvatel.
Franz Nowotny – alias „Kilián“ se už po této zkušenosti nikdy do Čech nevrátil a spokojeného důchodu se dožil v Rohrnbachu na bavorské straně hranice. Hranici už mezitím neprodyšně uzavřelo hraniční pásmo a drátěné zátarasy, což znamenalo konec převaděčského řemesla na Šumavě. A tak jen bajky o podzemních chodbách spojujících obě strany hranice a zkazky o „Králi Šumavy „ ožívaly jen ve fantazii zdejších obyvatel.
Kráčím teď opuštěnými loukami u Bučiny a jen mimoděk pohlédnu k okraji lesa. Jako bych doufal, že tam zahlédnu siluetu muže, který stovkám lidí přinesl novou naději. Ne! Samozřejmě tam nemohl být. Přesto však jako by mě ovanul závan staré Šumavy. Otočím se, a odcházím do mlhy a deště, ve které jakoby znovu ožíval svět pašeráckých stezek i staré dobré Šumavy.
Je pošmourné ráno, mraky se válejí po vrcholcích šumavských kopců a hrozí, že se z nich každou chvílí vysype řádný příděl dešťových kapek. Člověku se vůbec nechce ven, do té sloty. Přesto si ale říkám, že bych přeci jen měl vyrazit. Teple se obléci, nahoru přihodit nepromokavou bundu, na nohy nazout stejně nepromokavé boty a hlavně si připomenout, že za mnohdy ještě horšího počasí, ztraceni v nočních temnotách, odkázáni na orientační smysl, znalosti a poctivost převaděče tudy prchali lidé před komunistickou zvůlí. A teď tudy kráčím já, obklopen šumavským deštěm, s možností kdykoli odbočit z trasy a zamířit do některého z vytopených a suchých šumavských pensionů.
Již několikrát jsem četl o lidech, kteří tady, před desítkami let, za každého počasí přecházeli státní hranici. Snad každý z nich měl svou převaděčskou trasu, svůj kanál, z nichž většina měla své vlastní číslo v evidenci Státní bezpečnosti.
{{reklama()}}
Byla to celá řada mužů, kteří povětšinou pocházeli z oblasti Šumavy a již v předválečném období si přivydělávali nějaký ten peníz pašováním povětšinou sacharinu přes „zelenou“ hranici. Protože byli vesměs německé národnosti, nevyhnuli se v hektických poválečných letech odsunu do Německa. Tady je nelehká poválečná situace přiměla k oprášení starého „řemesla“. A tak brzy za temných nocí začali ožívat šumavské lesy temnými siluetami mužů, které většinou doprovázely skupinky převáděných osob.
Snad nejznámějším převaděčem poválečných let na Šumavě se stal Franz Nowotny, později přezdívaný „Kilián“, jenž měl to štěstí, že při žádném z přechodu hranic nepadl do rukou pohraničníků nebo příslušníků Státní bezpečnosti, kteří se často zátahů na převaděče zúčastňovali. Kráčím teď v „Kiliánových“ stopách. Jeho převaděčský kanál začínal v lesích nad Vimperkem, poblíž křižovatky „U Sloupu“, kde odbočuje silnice na Nové Hutě. Tady převáděné osoby čekaly na svou chvíli, na svou cestu za novou nadějí… Skrýš jim nejčastěji poskytoval místní hostinec, který vlastnili manželé Soukupovi, nebo nedaleké obydlí Josefa Peka. Většinou u něho si „Král Šumavy“ přebíral skupinky lidí, pro něž byl odchod za hranice jedinou možností a pro které byl převaděč osobou, do jejíchž rukou svěřovali osud svůj a leckdy i svých rodin…
Cesta za svobodou vedla pochopitelně lesnatým terénem, který minimalizoval možnost setkání s pohraniční hlídkou. Za tmavých nocí a plískanic vedl zkušený převaděč svou skupinu po úbočí kopce Vilmová směrem na Medvědí potok. Na vrcholu Kamenného skupina poprvé překonala nadmořskou výšku 1100 m n. m. a zamířila k Novému Světu. Prostor u zmiňované osady, kde trasa přetínala silnici spojující Nové Hutě a Borová Lada, byl prvním krizovým místem celé cesty. Zde se sice na krátkou chvíli, ale přesto, musela skupina vynořit z lesa a překonat několik desítek metrů volného prostoru. Když jim přálo štěstí, všichni vzápětí zmizeli v porostu Chalupské slatě. Jedno nebezpečí měla skupina za sebou, další na ni čekalo. Měkký, zrádný terén pod nohama, nebyl sice tak hrozivý, jak ho zpodobnil své době poplatný, ale přesto působivý film Král Šumavy, ale přesto bylo třeba se mít na pozoru.. Franz Nowotny tato místa znal dokonale. Narodil se a dlouhá léta žil na nedalekých Nových Hutích. Když bylo pásmo bažin zdárně překonáno, začala cesta stoupat do kopců, směrem ke Františkovu. Cesta znovu vedla hlubokým lesem, který je v tuto chvíli ochráncem bědných. Ti ani neví, že míjí Janovu Horu a blíží se k nejnebezpečnějšímu místu na cestě za svobodou. Bylo třeba překonat tok Teplé Vltavy a jediným místem, kde to bylo možné, byl právě Františkov. Tady byl zbudován můstek, po kterém se dala řeka překročit. Pak už zbývalo překonat přískoky několik desítek metrů nechráněného volného prostoru, a znovu se svěřit pod ochranu lesa. A právě tady, v roce 1950, Kiliánova převaděčská živnost skončila.
O jednom z chystaných přechodů se dozvěděla Státní bezpečnost a její příslušníci se spolu s pohraničníky chystali celou skupinu zastavit právě u Františkova. V okamžiku, kdy muži přebíhali louku u lesa, zahájili pohraničníci palbu z vrcholu skaliska zvaného Pivní Hrnec. Mezi těmi, kteří byli kulkami zasaženi, byl i samotný „Kilián“ ale zatímco ostatní byli buď zatčeni, nebo se rozprchli do okolních lesů, zkušený převaděč i přes své zranění pokračoval ke stále ještě dosti vzdálené bavorské hranici. Táhlým a prudkým stoupáním vystoupal vysoko nad údolí Vltavy, aby kolem Stolové hory a Stolového hřbetu zamířil ke hranici. K té se přiblížil v prostoru bývalé osady Bučina, a tady se naposledy pokusil zmást pronásledovatele. Nechtěl riskovat vstup do otevřeného prostoru, který by skýtal jeho pronásledovatelům znatelnou výhodu a raději se pustil po okraji lesa přímo na západ. Hranice už nebyla daleko, ale zamířit k ní v tuto chvíli, by znamenalo příliš riskovat. Bohaté zkušenosti mu radily, zvolit raději delší trasu a hranici přejít teprve v blízkosti pramene Vltavy, což se mu nakonec podařilo.
To co se zdařilo převaděči, se však nepoštěstilo zbývajícím členům skupiny. Postupně byli pozatýkáni, a s nimi i jejich pomocníci. V rukou bezpečnosti skončili nejen přímí organizátoři, ale bohužel i lidé, kteří se ničím neprovinili. Příkladem je nešťastný osud rodiny lesního dělníka Possla ze samoty u Zlaté Studny nedaleko Horské Kvildy. Stačilo jen, že poskytli prchajícím mužům jídlo a to tehdejšímu režimu stačilo. Zmiňovaný Possl byl nakonec odsouzen k deseti letům žaláře, zatímco osud jeho rodiny se vypátrat nepodařilo. Dramatické okamžiky na šumavské hranici se tedy nedotýkaly jen jednotlivců, ale svou nelítostnou rukou zasáhly do životů řady zdejších obyvatel.
Franz Nowotny – alias „Kilián“ se už po této zkušenosti nikdy do Čech nevrátil a spokojeného důchodu se dožil v Rohrnbachu na bavorské straně hranice. Hranici už mezitím neprodyšně uzavřelo hraniční pásmo a drátěné zátarasy, což znamenalo konec převaděčského řemesla na Šumavě. A tak jen bajky o podzemních chodbách spojujících obě strany hranice a zkazky o „Králi Šumavy „ ožívaly jen ve fantazii zdejších obyvatel.
Kráčím teď opuštěnými loukami u Bučiny a jen mimoděk pohlédnu k okraji lesa. Jako bych doufal, že tam zahlédnu siluetu muže, který stovkám lidí přinesl novou naději. Ne! Samozřejmě tam nemohl být. Přesto však jako by mě ovanul závan staré Šumavy. Otočím se, a odcházím do mlhy a deště, ve které jakoby znovu ožíval svět pašeráckých stezek i staré dobré Šumavy.
Jako smutné memento těžkých časů na šumavské hranici, zůstává připomínka bývalého hraničního průseku pod Holubí Skálou.
Jako smutné memento těžkých časů na šumavské hranici, zůstává připomínka bývalého hraničního průseku pod Holubí Skálou.
Na hřbitůvku za kostelíkem na Kvildě, by se našlo určitě pár hrobů, kde leží pamětníci těžkých časů, kdy odchod za hranice byl nebezpečným, ale leckdy jediným možným pokusem o nový život.
Kousek odtud, od bývalé samoty Zlatá Studna, žila svůj spokojený život rodina lesního dělníka Pössla, než do něho vstoupila Státní bezpečnost.
Krajina u Nových Hutí dobře znal Franz Nowotny. Právě proto tudy vedl svůj převaděčský kanál.
Jen pár set metrů odtud, od pramene nejslavnější české řeky, přecházel slavný pašerák přes bavorskou hranici.
Právě takovéto otevřené prostory neměli pašeráci rádi. Raději dávali přednost hustým lesům, které je chránily.
Naším prvořadým cílem byla Skryjská jezírka. Snadnější přístup
sem je od hájovny Slap a proto jsme také místo na Skryje zamířili na
Podmokly. Lesní silnička s četnými serpentinami se přikroutila ke
Zbirožskému potoku, kde na zdejším parkovišti začalo naše putování
krajem Oty Pavla.
Naše dnešní cesta nás zavede do kraje, který vždy působil svou nevšední romantikou, přirozenou krásou a poetickým dojmem. Pro cestu do těchto míst se nám velmi osvědčilo použít jako dopravní prostředek auto. Plzeňskou dálnici jsme opustili sjezdem ve směru na Žebrák a ještě několik kilometrů ji kopírovali po souběžné silnici. Hned za náměstím v Žebráku přišla odbočka na Bzovou, a za ní už nezbylo, než se ponořit do hlubokých lesů křivoklátských. Silničky jsou tu úzké a hodně točité, o čemž jsme se mohli přesvědčit na zpáteční cestě, kdy jsme míjeli nešťastnou bouračku. Houbařská sezóna se také rozjela, o čemž svědčily četné zaparkované automobily na lesních cestách.
{{reklama()}}
Ke Skryjským jezírkům
Naším prvořadým cílem byla Skryjská jezírka. Snadnější přístup sem je od hájovny Slap a proto jsme také místo na Skryje zamířili na Podmokly. Lesní silnička s četnými serpentinami se přikroutila ke Zbirožskému potoku, kde na zdejším parkovišti začalo naše putování krajem Oty Pavla. Po modré turistické značce jsme kopírovali tok zmiňovaného potoka. Předtím však bylo ještě nutno za hájovnou přejít louku a na jejím konci se ponořit do nazelenalého přítmí rušeného jen šuměním vody ve vodním korytu. Sotva si naše oči zvykly na lehké přítmí, čekala nás první zajímavost. Tudy procházející návštěvníci vybudovali desítky kamenných mohylek, dávající nám vzpomenout na naše túry norskými horami či alpskými masívy.
Je třeba předeslat, že označení Skryjská jezírka, se nám jevilo jako nepříliš výstižné. Spíše by se hodil název Skryjská soutěska nebo průrva, neboť první dojem, který tu člověk získal, je jako kdyby potok prostupoval skálou, která zde vznikla vulkanickou činností v dávné minulosti. Zdálo se, jakoby před námi z lesního porostu vystupovala jednolitá kamenná masa, ve které není sebemenší místo, kudy by mohla protékat voda. Teprve při pečlivějším pohledu, se ukázala úzká průrva, kterou se hrnula voda
Zbirožského potoka. Voda má svou cestu, my si zvolili tu svou a skalnatým žlabem v tmavomodrém dacitu sestoupili k přírodnímu výtvoru, který zde po staletí vytváří jeden z přírodních živlů – voda. Ta byla po nedávných deštích stále ještě zakalená, ale přesto je domovem pstruhů obecných, vranek velkých, raků potočních a dalších živočichů, kteří ke své existenci potřebují čistou vodu. Spíše klid a ticho, vládnoucí zde po většinu roku, než malebnost tohoto zákoutí sem láká i skorce vodního či ledňáčka, občas i vydru.
Na cestě
Měli jsme za sebou prvních 1 500 metrů cesty. Dřevěný můstek nám umožňoval překonat potok suchou nohou, neprobudit přitom pod skalním převisem ještě dospávající cykloturisty a po skalnatém a bahnitém břehu pokračovat ke Skryjím. Modrá značka brzy začala pozvolna stoupat do stráně, v níž je možno nalézt na 240 druhů rostlin, kvůli kterým zde také vznikla přírodní rezervace. Jmenujme alespoň kapradiny, udatku lesní, vrani oko čtyřlisté atd. Po obou stranách cesty se občas začervenaly ostružiny a ještě vzácněji se otevíraly výhledy do údolí, kterým spěchal Zbirožský potok do Berounky.
Po třech kilometrech už čekaly Skryje, které působily tím správně ospalým dojmem svátečního dne a dovolily nám, vrátit se v duchu do svých dětských let, kdy jsme si užívali nádherně poklidnou atmosféru vesnických prázdnin u našich babiček a dědů. Možností občerstvení tu bylo hned několik. Buď u místního hřiště, v restauraci proti místnímu kostelu nebo v pensionu u Trilobita. Kromě toho své služby nabízel i místní obchůdek s potravinami, které jsou na dnešních vesnicích už čím dál tím větší vzácností. První zmínka o obci pochází z roku 1464. V roce 1483 se o ní mluvilo jako o daru, který byl králem Vladislavem darována Janovi ze Štemberka. Kostel archanděla Michaela jako jednolodní barokní objekt pochází z roku 1713 a při procházce kolem venkovských klasických stavení je možno setkat se s kolnou i špýcharem. Duch českého venkova, klid a pohoda letního dne na nás dýchaly ze všech stran. Na návsi jsme se setkali s další variantou dopravy do těchto míst, kterým byl autobus spojující Skryje s Berounem event. s Prahou. Teď už zbývalo jen dojít na konec obce, překřížit louku a úzkou a strmou stezkou seběhnout k Berounce, klikatící se pod kopcem.
U mostu nám nezbylo, než opustit značenou turistickou cestu a po břehu řeky zamířit proti jejímu proudu. Provoz na řece byl docela čilý, ale když jsme po zhruba 500 metrech míjeli vodácký kemp, bylo vidět, jak většina osazenstva balí., protože co naplat, zítra je pracovní den. Pro další dva kilometry se našimi společníky staly rekreační chaty roztroušené podél Berounky. Občas jsme se ocitli na pochybách, zda jsme nesešli ze správné cesty a teprve u jezu nám chataři potvrdily správnost trasy. Opustili jsme Berounku a tentokrát proti proudu Zbirožského potoka, po červené turistické značce zamířili zpět ke Skryjským jezírkům. Jen bylo třeba ve správný čas zmiňovanou značku opustit, což bylo u následujícího kempu a pak sledovat tok potůčku přitékajícího od jezírek. Za poslední chatovou osadou nás zpět do své náruče přijal les a pak už to šlo rychle. Pár stovek metrů nás dělilo od jezírek, u kterých už vládl podstatně větší ruch, než tomu bylo ráno. Následovalo posledních 1,5 km cesty k hájovně Slap a parkovišti, kam jsme dorazili spolu s prvními dešťovými kapkami.
Na shledanou
Máme za sebou výlet, který nebyl příliš fyzicky náročný, díky čemuž jsme mohli naplno vnímat atmosféru zdejšího kraje, která má daleko k uspěchanosti a anonymitě moderní doby. Přijďte si ji vychutnat i Vy.
Naše dnešní cesta nás zavede do kraje, který vždy působil svou nevšední romantikou, přirozenou krásou a poetickým dojmem. Pro cestu do těchto míst se nám velmi osvědčilo použít jako dopravní prostředek auto. Plzeňskou dálnici jsme opustili sjezdem ve směru na Žebrák a ještě několik kilometrů ji kopírovali po souběžné silnici. Hned za náměstím v Žebráku přišla odbočka na Bzovou, a za ní už nezbylo, než se ponořit do hlubokých lesů křivoklátských. Silničky jsou tu úzké a hodně točité, o čemž jsme se mohli přesvědčit na zpáteční cestě, kdy jsme míjeli nešťastnou bouračku. Houbařská sezóna se také rozjela, o čemž svědčily četné zaparkované automobily na lesních cestách.
{{reklama()}}
Ke Skryjským jezírkům
Naším prvořadým cílem byla Skryjská jezírka. Snadnější přístup sem je od hájovny Slap a proto jsme také místo na Skryje zamířili na Podmokly. Lesní silnička s četnými serpentinami se přikroutila ke Zbirožskému potoku, kde na zdejším parkovišti začalo naše putování krajem Oty Pavla. Po modré turistické značce jsme kopírovali tok zmiňovaného potoka. Předtím však bylo ještě nutno za hájovnou přejít louku a na jejím konci se ponořit do nazelenalého přítmí rušeného jen šuměním vody ve vodním korytu. Sotva si naše oči zvykly na lehké přítmí, čekala nás první zajímavost. Tudy procházející návštěvníci vybudovali desítky kamenných mohylek, dávající nám vzpomenout na naše túry norskými horami či alpskými masívy.
Je třeba předeslat, že označení Skryjská jezírka, se nám jevilo jako nepříliš výstižné. Spíše by se hodil název Skryjská soutěska nebo průrva, neboť první dojem, který tu člověk získal, je jako kdyby potok prostupoval skálou, která zde vznikla vulkanickou činností v dávné minulosti. Zdálo se, jakoby před námi z lesního porostu vystupovala jednolitá kamenná masa, ve které není sebemenší místo, kudy by mohla protékat voda. Teprve při pečlivějším pohledu, se ukázala úzká průrva, kterou se hrnula voda
Zbirožského potoka. Voda má svou cestu, my si zvolili tu svou a skalnatým žlabem v tmavomodrém dacitu sestoupili k přírodnímu výtvoru, který zde po staletí vytváří jeden z přírodních živlů – voda. Ta byla po nedávných deštích stále ještě zakalená, ale přesto je domovem pstruhů obecných, vranek velkých, raků potočních a dalších živočichů, kteří ke své existenci potřebují čistou vodu. Spíše klid a ticho, vládnoucí zde po většinu roku, než malebnost tohoto zákoutí sem láká i skorce vodního či ledňáčka, občas i vydru.
Na cestě
Měli jsme za sebou prvních 1 500 metrů cesty. Dřevěný můstek nám umožňoval překonat potok suchou nohou, neprobudit přitom pod skalním převisem ještě dospávající cykloturisty a po skalnatém a bahnitém břehu pokračovat ke Skryjím. Modrá značka brzy začala pozvolna stoupat do stráně, v níž je možno nalézt na 240 druhů rostlin, kvůli kterým zde také vznikla přírodní rezervace. Jmenujme alespoň kapradiny, udatku lesní, vrani oko čtyřlisté atd. Po obou stranách cesty se občas začervenaly ostružiny a ještě vzácněji se otevíraly výhledy do údolí, kterým spěchal Zbirožský potok do Berounky.
Po třech kilometrech už čekaly Skryje, které působily tím správně ospalým dojmem svátečního dne a dovolily nám, vrátit se v duchu do svých dětských let, kdy jsme si užívali nádherně poklidnou atmosféru vesnických prázdnin u našich babiček a dědů. Možností občerstvení tu bylo hned několik. Buď u místního hřiště, v restauraci proti místnímu kostelu nebo v pensionu u Trilobita. Kromě toho své služby nabízel i místní obchůdek s potravinami, které jsou na dnešních vesnicích už čím dál tím větší vzácností. První zmínka o obci pochází z roku 1464. V roce 1483 se o ní mluvilo jako o daru, který byl králem Vladislavem darována Janovi ze Štemberka. Kostel archanděla Michaela jako jednolodní barokní objekt pochází z roku 1713 a při procházce kolem venkovských klasických stavení je možno setkat se s kolnou i špýcharem. Duch českého venkova, klid a pohoda letního dne na nás dýchaly ze všech stran. Na návsi jsme se setkali s další variantou dopravy do těchto míst, kterým byl autobus spojující Skryje s Berounem event. s Prahou. Teď už zbývalo jen dojít na konec obce, překřížit louku a úzkou a strmou stezkou seběhnout k Berounce, klikatící se pod kopcem.
U mostu nám nezbylo, než opustit značenou turistickou cestu a po břehu řeky zamířit proti jejímu proudu. Provoz na řece byl docela čilý, ale když jsme po zhruba 500 metrech míjeli vodácký kemp, bylo vidět, jak většina osazenstva balí., protože co naplat, zítra je pracovní den. Pro další dva kilometry se našimi společníky staly rekreační chaty roztroušené podél Berounky. Občas jsme se ocitli na pochybách, zda jsme nesešli ze správné cesty a teprve u jezu nám chataři potvrdily správnost trasy. Opustili jsme Berounku a tentokrát proti proudu Zbirožského potoka, po červené turistické značce zamířili zpět ke Skryjským jezírkům. Jen bylo třeba ve správný čas zmiňovanou značku opustit, což bylo u následujícího kempu a pak sledovat tok potůčku přitékajícího od jezírek. Za poslední chatovou osadou nás zpět do své náruče přijal les a pak už to šlo rychle. Pár stovek metrů nás dělilo od jezírek, u kterých už vládl podstatně větší ruch, než tomu bylo ráno. Následovalo posledních 1,5 km cesty k hájovně Slap a parkovišti, kam jsme dorazili spolu s prvními dešťovými kapkami.
Na shledanou
Máme za sebou výlet, který nebyl příliš fyzicky náročný, díky čemuž jsme mohli naplno vnímat atmosféru zdejšího kraje, která má daleko k uspěchanosti a anonymitě moderní doby. Přijďte si ji vychutnat i Vy.
Uprostřed západočeských lesů, v nadmořské výšce 814 m n.
m., na náhorní plošině nad Mariánskými Lázněmi, se nachází romantické
a tiché místo, které Vám nabídne odpočinek v atmosféře klidu a
pohody. Jen zpěv ptáků, šumění větru, šplouchání vlnek
v nedalekém rybníku Vás bude doprovázet během pobytu v těchto
místech.
Uprostřed západočeských lesů, v nadmořské výšce 814 m n. m., na náhorní plošině nad Mariánskými Lázněmi, se nachází romantické a tiché místo, které Vám nabídne odpočinek v atmosféře klidu a pohody. Jen zpěv ptáků, šumění větru, šplouchání vlnek v nedalekém rybníku Vás bude doprovázet během pobytu v těchto místech.
Zapomenutá sláva – Kladská
Sláva Kladské je spojena se jménem knížete Schönburga – Waldenburga, který kouzlu tohoto místa doslova propadl. Jeho zásluhou zde byl vybudován v letech 1875 – 1876 lovecký zámeček, vznikla oblíbená honitba a vzniklo arboretum.
Mezi historiky se zatím bezvýsledně spekuluje o tom, zda bylo zmiňované sídlo zakoupeno na výstavě ve Vídni, na Kladskou po částech dovezeno a tady znovu sestaveno. Zatím žádné historické prameny však tuto domněnku nepotvrdily. Zámeček naštěstí nepotkal osud řady jeho kolegů, kteří padli za oběť éře socialismu, nebo na kterých se podepsal zub času. Přesto i tento objekt měl „na kahánku“, když v roce 1960 částečně vyhořel. V majetku lesního závodu Mariánské Lázně se v zachovalém stavu dočkal dnešních dní a ve svých interiérech nabízí ubytování buď přímo v loveckém zámečku, nebo v loveckém srubu, kterých zde nechal kníže vybudovat na přelomu 19 a 20. století hned pět. Kolem starobylých budov, tvořících základ osady se rozkládají zbytky parku s arboretem cizokrajných dřevin.
{{reklama()}}
Vzhůru do lesů
Cesta sem je docela jednoduchá. Vede po lesní silničce hlubokými, tichými lesy přímo z Mariánských Lázní, která je však ve své druhé polovině dost úzká a tak je ve všedních dnech v určených časových intervalech vjezd zakázán, aby tudy mohla bez potíží projet pravidelná autobusová linka, spojující lázeňské město s Kladskou. Jiná silnice Vás po čtyřech kilometrech dovede k nádhernému zámku v Lázních Kynžvart. Vraťme se ale na Kladskou.
Nádherné místo uprostřed té nejčistší přírody, láká především blízkým Kladským rybníkem, po jehož celém obvodu vede naučná stezka, seznamující návštěvníky se zajímavostmi a zvláštnostmi tohoto kraje. Šumava nebo sibiřská tajga – k takovým místům je okolí Kladské nejčastěji přirovnáváno. Snad je to právě existencí zdejších rašelinišť, která se skrývají v okolních lesích. Největším z nich je se svými 150 ha rašeliniště Tajga, jehož okraje se dotýká červená turistická značka z Mariánských Lázní a které je jako jediné zpřístupněno naučnou stezkou. Ostatní mokřady Lysina, Paterák, Malé rašeliniště a Husí les nejsou zpřístupněny a vstup do nich je zakázán. Informační tabule informují o výskytu rysa ostrovida a řady ptáků, brouků a motýlů, jejichž výskyt v přírodě se dá bohužel stále častěji označovat jako vzácnost. A i tady se jen těžko dočkáte setkání s některým z nich. Snad kdybyste vyrazili do okolního porostu, což je však z pochopitelných důvodů zakázané.
Ti trpělivější to mohou zkusit za časných jiter, kdy se Kladská ještě utápí v hlubokém tichu. Tehdy zvěř vychází na ranní pastvu, ptactvo vítá zpěvem nový den a trpělivému a hlavně ukázněnému návštěvníkovi občas umožní setkání, které si člověk v sobě uchovává po dlouhá léta. Na setkání se vzácným tetřevem hlušcem, či již zmiňovaným rysem, byste museli mít opravdu obrovské štěstí, ale i procházka probouzející se krajinou, stojí za to, abyste opustili vyhřáté peřiny. Třeba se při ní setkáte s ledňáčkem říčním, čápem černým nebo kulíškem nejmenším, kteří v naší přírodě už bohužel také patří ke vzácnostem. Je tedy logické, že celá oblast je již od roku 1933 přísně chráněnou rezervací.
Vraťme se ale ke Kladskému rybníku. 9 hektarová vodní plocha je neustále doplňována vodou hned z několika potoků, z nichž nejvýznamnější zdrojnicí je Pramenský potok. Po svém vzniku někdy v 16. století zaplavilo vodní dílo okraj rašeliniště Tajga a jeho jižní břeh dnes tvoří okraj celé přírodní rezervace Kladské rašeliny. Návštěva na jaře, či v létě je obohacena množstvím květů, které rozkvétají na okolních loukách, zatímco na břehu rybníka, Vás svou krásou uchvátí vodní kosatce.
Při procházce po vzorně udržovaném povalovém chodníku jistě neujde Vaši pozornosti ani „travnaté“ moře, jímž naučná stezka prochází.
Cesta na Kladskou vede ze všech stran do táhlého kopce a žádá si sportovního výkonu. Odměnou Vám za to bude nejen odpočinek uprostřed lesů, ale i možnost občerstvení. I když se tu nachází jen pár domků, přesto hned ve dvou z nich naleznete možnost občerstvení. Nejedná se sice o nejlevnější podniky, přesto je možno usednout na venkovní zahrádku jednoho z nich. Guláše ze zvěřiny a ostatní speciality nepatří k nejlevnějším, ale něco levnějšího, ale přesto chutného se tu přeci jen najde. Pochutnat si můžete na borůvkových knedlících, dršťkové polévce, plíčcích na smetaně či smaženém pstruhu s bramborem.
Setkání s „otcem“ Kladské
V nádherně prosluněném, červnovém dni působí ukazatel s nápisem hrobka, v těsném sousedství hospůdky, tak trochu bizarně. Vždyť kdo by v tak nádherném dni myslel na smrt. Přesto zvědavosti neodolejte a zamiřte do nedalekého lesa, kam Vás zavede vyšlapaná cestička. Určitě nebudete jedinými zvědavci! Krátké stoupání k úpatí vrchu Lysina Vás přivede na místo, kde v záplavě rozkvetlých rododendronů, na dohled své milované osady, sní věčný sen, majitel zdejšího panství kníže Schönburg – Waldburg. Zdejší honitba byla svého času druhou největší honitbou v Čechách s velkým množstvím lovné zvěře. Proto se není co divit, že majitel panství byl rovněž vášnivým nimrodem, a že propadl kouzlu tohoto místa na celý život. Doslova.
Nejenže zde strávil dlouhá léta plodného života, ale jeho posledním přání bylo to, aby zde byl pohřben a zůstal tak nablízku svým milovaným místům. V souvislosti s jeho skonem v roce 1936 se zmiňuje legenda o bílém jelenovi, která praví, že ten, kdo střelí bílého jelena, do roka zemře. Nikdy se však její pravdivost – alespoň v souvislosti se smrtí knížete – nepodařilo ověřit. Když majitel panství hledal místo svého posledního odpočinku, jistě mu nepřišlo na mysl, že by měl být ze svého klidu někdy vyrušen. Bohužel se tomu stalo v poválečných letech hned dvakrát – jednou se o to postarali čeští, podruhé američtí vojáci. Snad o pověsti zlatu ve hrobce, snad jen zábava opilých vojáků, stála za těmito minimálně svatokrádežnými činy. Podle dochovaných zpráv však ve hrobce pokaždé našli jen tělo nabalzamovaného aristokrata.
Vraťme se však k něčemu příjemnějšímu: Když se vydáte na procházku kolem kladského rybníka, setkáte se s další zajímavostí této oblasti. Z jeho jižního okraje vychází těleso Dlouhé Stoky. Toto technické dílo lze přirovnat k plavebním kanálům na Šumavě, ale zatímco ty šumavské sloužily k plavení dřeva, zdejší stoka byla spojena s provozem cínových dolů, jichž bylo v blízkém okolí Kladské v uplynulých staletích provozováno hned několik. Od svého vzniku zásobovala jednotlivé šachty vodou, potřebnou k pohonu těžních strojů a ke zpracování vytěžené suroviny. Ve své původní podobě stoka dosahovala délky přibližně 24 km, postupnými úpravami však nakonec přesáhlo délku 30 kilometrů. Vodní koryto bylo a ve všech úsecích minimálně 2 metry široké a v celé své délce byly stěny koryta zpevněny dřevem.
Na shledanou na Kladské
Je toho mnoho, co Vám zdejší kraj nabídne. Ze všeho nejvíce ale poskytne, ticho, klid a prostor pro dlouhé, romantické procházky krajem, kde ne lidé, ale příroda stále ještě vládne.
Uprostřed západočeských lesů, v nadmořské výšce 814 m n. m., na náhorní plošině nad Mariánskými Lázněmi, se nachází romantické a tiché místo, které Vám nabídne odpočinek v atmosféře klidu a pohody. Jen zpěv ptáků, šumění větru, šplouchání vlnek v nedalekém rybníku Vás bude doprovázet během pobytu v těchto místech.
Zapomenutá sláva – Kladská
Sláva Kladské je spojena se jménem knížete Schönburga – Waldenburga, který kouzlu tohoto místa doslova propadl. Jeho zásluhou zde byl vybudován v letech 1875 – 1876 lovecký zámeček, vznikla oblíbená honitba a vzniklo arboretum.
Mezi historiky se zatím bezvýsledně spekuluje o tom, zda bylo zmiňované sídlo zakoupeno na výstavě ve Vídni, na Kladskou po částech dovezeno a tady znovu sestaveno. Zatím žádné historické prameny však tuto domněnku nepotvrdily. Zámeček naštěstí nepotkal osud řady jeho kolegů, kteří padli za oběť éře socialismu, nebo na kterých se podepsal zub času. Přesto i tento objekt měl „na kahánku“, když v roce 1960 částečně vyhořel. V majetku lesního závodu Mariánské Lázně se v zachovalém stavu dočkal dnešních dní a ve svých interiérech nabízí ubytování buď přímo v loveckém zámečku, nebo v loveckém srubu, kterých zde nechal kníže vybudovat na přelomu 19 a 20. století hned pět. Kolem starobylých budov, tvořících základ osady se rozkládají zbytky parku s arboretem cizokrajných dřevin.
{{reklama()}}
Vzhůru do lesů
Cesta sem je docela jednoduchá. Vede po lesní silničce hlubokými, tichými lesy přímo z Mariánských Lázní, která je však ve své druhé polovině dost úzká a tak je ve všedních dnech v určených časových intervalech vjezd zakázán, aby tudy mohla bez potíží projet pravidelná autobusová linka, spojující lázeňské město s Kladskou. Jiná silnice Vás po čtyřech kilometrech dovede k nádhernému zámku v Lázních Kynžvart. Vraťme se ale na Kladskou.
Nádherné místo uprostřed té nejčistší přírody, láká především blízkým Kladským rybníkem, po jehož celém obvodu vede naučná stezka, seznamující návštěvníky se zajímavostmi a zvláštnostmi tohoto kraje. Šumava nebo sibiřská tajga – k takovým místům je okolí Kladské nejčastěji přirovnáváno. Snad je to právě existencí zdejších rašelinišť, která se skrývají v okolních lesích. Největším z nich je se svými 150 ha rašeliniště Tajga, jehož okraje se dotýká červená turistická značka z Mariánských Lázní a které je jako jediné zpřístupněno naučnou stezkou. Ostatní mokřady Lysina, Paterák, Malé rašeliniště a Husí les nejsou zpřístupněny a vstup do nich je zakázán. Informační tabule informují o výskytu rysa ostrovida a řady ptáků, brouků a motýlů, jejichž výskyt v přírodě se dá bohužel stále častěji označovat jako vzácnost. A i tady se jen těžko dočkáte setkání s některým z nich. Snad kdybyste vyrazili do okolního porostu, což je však z pochopitelných důvodů zakázané.
Ti trpělivější to mohou zkusit za časných jiter, kdy se Kladská ještě utápí v hlubokém tichu. Tehdy zvěř vychází na ranní pastvu, ptactvo vítá zpěvem nový den a trpělivému a hlavně ukázněnému návštěvníkovi občas umožní setkání, které si člověk v sobě uchovává po dlouhá léta. Na setkání se vzácným tetřevem hlušcem, či již zmiňovaným rysem, byste museli mít opravdu obrovské štěstí, ale i procházka probouzející se krajinou, stojí za to, abyste opustili vyhřáté peřiny. Třeba se při ní setkáte s ledňáčkem říčním, čápem černým nebo kulíškem nejmenším, kteří v naší přírodě už bohužel také patří ke vzácnostem. Je tedy logické, že celá oblast je již od roku 1933 přísně chráněnou rezervací.
Vraťme se ale ke Kladskému rybníku. 9 hektarová vodní plocha je neustále doplňována vodou hned z několika potoků, z nichž nejvýznamnější zdrojnicí je Pramenský potok. Po svém vzniku někdy v 16. století zaplavilo vodní dílo okraj rašeliniště Tajga a jeho jižní břeh dnes tvoří okraj celé přírodní rezervace Kladské rašeliny. Návštěva na jaře, či v létě je obohacena množstvím květů, které rozkvétají na okolních loukách, zatímco na břehu rybníka, Vás svou krásou uchvátí vodní kosatce.
Při procházce po vzorně udržovaném povalovém chodníku jistě neujde Vaši pozornosti ani „travnaté“ moře, jímž naučná stezka prochází.
Cesta na Kladskou vede ze všech stran do táhlého kopce a žádá si sportovního výkonu. Odměnou Vám za to bude nejen odpočinek uprostřed lesů, ale i možnost občerstvení. I když se tu nachází jen pár domků, přesto hned ve dvou z nich naleznete možnost občerstvení. Nejedná se sice o nejlevnější podniky, přesto je možno usednout na venkovní zahrádku jednoho z nich. Guláše ze zvěřiny a ostatní speciality nepatří k nejlevnějším, ale něco levnějšího, ale přesto chutného se tu přeci jen najde. Pochutnat si můžete na borůvkových knedlících, dršťkové polévce, plíčcích na smetaně či smaženém pstruhu s bramborem.
Setkání s „otcem“ Kladské
V nádherně prosluněném, červnovém dni působí ukazatel s nápisem hrobka, v těsném sousedství hospůdky, tak trochu bizarně. Vždyť kdo by v tak nádherném dni myslel na smrt. Přesto zvědavosti neodolejte a zamiřte do nedalekého lesa, kam Vás zavede vyšlapaná cestička. Určitě nebudete jedinými zvědavci! Krátké stoupání k úpatí vrchu Lysina Vás přivede na místo, kde v záplavě rozkvetlých rododendronů, na dohled své milované osady, sní věčný sen, majitel zdejšího panství kníže Schönburg – Waldburg. Zdejší honitba byla svého času druhou největší honitbou v Čechách s velkým množstvím lovné zvěře. Proto se není co divit, že majitel panství byl rovněž vášnivým nimrodem, a že propadl kouzlu tohoto místa na celý život. Doslova.
Nejenže zde strávil dlouhá léta plodného života, ale jeho posledním přání bylo to, aby zde byl pohřben a zůstal tak nablízku svým milovaným místům. V souvislosti s jeho skonem v roce 1936 se zmiňuje legenda o bílém jelenovi, která praví, že ten, kdo střelí bílého jelena, do roka zemře. Nikdy se však její pravdivost – alespoň v souvislosti se smrtí knížete – nepodařilo ověřit. Když majitel panství hledal místo svého posledního odpočinku, jistě mu nepřišlo na mysl, že by měl být ze svého klidu někdy vyrušen. Bohužel se tomu stalo v poválečných letech hned dvakrát – jednou se o to postarali čeští, podruhé američtí vojáci. Snad o pověsti zlatu ve hrobce, snad jen zábava opilých vojáků, stála za těmito minimálně svatokrádežnými činy. Podle dochovaných zpráv však ve hrobce pokaždé našli jen tělo nabalzamovaného aristokrata.
Vraťme se však k něčemu příjemnějšímu: Když se vydáte na procházku kolem kladského rybníka, setkáte se s další zajímavostí této oblasti. Z jeho jižního okraje vychází těleso Dlouhé Stoky. Toto technické dílo lze přirovnat k plavebním kanálům na Šumavě, ale zatímco ty šumavské sloužily k plavení dřeva, zdejší stoka byla spojena s provozem cínových dolů, jichž bylo v blízkém okolí Kladské v uplynulých staletích provozováno hned několik. Od svého vzniku zásobovala jednotlivé šachty vodou, potřebnou k pohonu těžních strojů a ke zpracování vytěžené suroviny. Ve své původní podobě stoka dosahovala délky přibližně 24 km, postupnými úpravami však nakonec přesáhlo délku 30 kilometrů. Vodní koryto bylo a ve všech úsecích minimálně 2 metry široké a v celé své délce byly stěny koryta zpevněny dřevem.
Na shledanou na Kladské
Je toho mnoho, co Vám zdejší kraj nabídne. Ze všeho nejvíce ale poskytne, ticho, klid a prostor pro dlouhé, romantické procházky krajem, kde ne lidé, ale příroda stále ještě vládne.
V loveckém zámečku na Kladské, se můžete dokonce i ubytovat.
Při toulkách těmito místy, Vám budou společnost dělat pestrobarevní motýli.
Kladský rybník je dalším objektem, který upoutá pozornost návštěvníků.
Nejen na moři, ale i u nás se můžete setkat s „vlnobitím“.
Dlouhá Stoka má svůj počátek právě tady – u Kladského rybníka
Ostrava, třetí největší město České republiky, je s počtem
obyvatel přesahujícím 310 tisíc srdcem Moravskoslezského kraje. Leží
nedaleko slovenských a polských hranic na březích řeky Ostravice
s výhledem na krásné pohoří Beskyd. Výjimečný charakter oblasti je
dán tradicí těžby černého uhlí a těžkého průmyslu. V myslích
mnohých lidí stále přetrvává obraz „černé“ Ostravy, a to
i přesto, že těžba uhlí zde byla ukončena již v roce 1994.
Ostrava, třetí největší město České republiky, je s počtem obyvatel přesahujícím 310 tisíc srdcem Moravskoslezského kraje. Leží nedaleko slovenských a polských hranic na březích řeky Ostravice s výhledem na krásné pohoří Beskyd. Výjimečný charakter oblasti je dán tradicí těžby černého uhlí a těžkého průmyslu. V myslích mnohých lidí stále přetrvává obraz „černé“ Ostravy, a to i přesto, že těžba uhlí zde byla ukončena již v roce 1994. Přirovnání již ale neplatí, město prošlo velkou proměnou a vykvetlo do krásy. Mnoho návštěvníků je příjemně překvapeno rozsáhlou nabídkou turistických atraktivit a možnostmi trávení volného času. Zjistíte, že jeden den vám rozhodně stačit nebude.
Největší chloubou Ostravy jsou její technické památky, z nichž nejoblíbenější je areál Hornického muzea OKD. Toto největší hornické muzeum v České republice se rozprostírá na úpatí vrchu Landek, který je světově známou lokalitou z hlediska geologie, archeologie, historie, přírodovědy a hornictví. Proslul i unikátním nálezem Landecké Venuše, jediné štíhlé Venuše v Evropě. Dalším technickým klenotem města je Důl Michal, jehož historie sahá až do roku 1843. Nearanžovaná expozice má charakter „posledního pracovního dne“. Prohlídková trasa tak umožňuje návštěvníkům procházet stejnou cestou, jakou každodenně absolvovali horníci při nástupu do práce. Jedinečným industriálním areálem z 1. pol. 19. st. jsou „Ostravské Hradčany“ aneb Vítkovický areál – Důl Hlubina a Vysoké pece , od roku 2002 národní kulturní památka. Bezprostředně zde na sebe navazoval celý technologický tok těžby uhlí, koksovny a výroby železa, jenž nemá v České republice obdoby.
Pokud zavítáte do Ostravy, nesmíte si nechat ujít výšlap na zdejší jedinečnou a velmi oblíbenou haldu Emu. Vznikla navážením hlušin z dolu Trojice a dnes jich obsahuje přes 4 mil. m3. V 60. letech se halda uvnitř vznítila a hoří dodnes. Její vnitřní teploty dosahují až 1500° C a díky tomu kolem ní můžeme nalézt stepní druhy fauny a flóry. Tyto extrémní teploty mají rovněž za následek vznik vzácných nerostů uvnitř této přírodní kuriozity.
Za návštěvu jistě stojí i Slezskoostravský hrad postavený jako pohraniční pevnost v 2. pol. 13. st. opolskými a těšínskými knížaty z rodu Piastovců. Hrad je světovým unikátem, neboť vlivem důlní těžby poklesl o 16 metrů! V průběhu roku se zde konají lákavé kulturní a zábavní festivaly a jiné společenské akce, mimo jiné například Colours of Ostrava či Janáčkův máj.
Přímo v centru měst naleznete skvělou atrakci pro děti i dospělé – areál Miniuni. V tomto světě miniatur se můžete seznámit s modely budov významných evropských měst v měřítku 1:25, z nichž prim hraje 12 metrů vysoká Eiffelova věž. Opodál vás sklepní prostory výstaviště Černá louka vás přenesou do země pohádek a jeho strašidel.
Příjemný den naplněný zážitky můžete strávit v Zoo Ostrava, která patří k nejnavštěvovanějším rekreačním areálům města a je domovem pro téměř 300 druhů zvířat. Zejména děti si zde opravdu přijdou na své. V průběhu hlavní návštěvnické sezóny je možno zhlédnout komentované krmení zvířat. Lákadlem pro příchozí jsou také projížďky speciálním vláčkem s výkladem průvodce nebo nedávno otevřený Botanický park.
Milovníci tradičního českého moku jistě neopomenout zavítat do pivovaru Ostravar, kde se nejen seznámí s jednotlivými procesy vaření piva, ale samozřejmě ho na závěr prohlídkové trasy i ochutnají.
Tipem na skvělou večerní zábavu je návštěva Stodolní ulice s více jak 70 bary a restauracemi. Stala se fenoménem posledních let proslulým v celé zemi a na její atmosféru jen tak nezapomenete.
Je toho ale mnohem víc, co můžete navštívit: muzea (Hasičské muzeum, Ostravské muzeum, Muzeum citer), divadla (Národní divadlo Moravskoslezské, Divadlo Petra Bezruče, Komorní scéna Aréna, Divadlo Loutek), hvězdárnu a planetárium J. Palisy a tak dále a tak dále.
Návštěva Ostravy prostě stojí za to!
(Magistrát města Ostravy, Odbor ekonomického rozvoje)
Beltlémářská tradice má v podhůří Orlických hor velmi dlouhou
tradici. Můžete se o tom přesvědčit při návštěvě více měst
Podorlicka. Letos největší výstavu betlémů naleznete v Rychnově nad
Kněžnou. Jsou zde nejen betlémy z Čech, ale i zajímavá sbírka
jihoamerických betlémů. Další známou a stálou výstavu betlémů
naleznete o kousek dále v Třebechovicích pod Orebem.
Beltlémářská tradice má v podhůří Orlických hor velmi dlouhou tradici. Můžete se o tom přesvědčit při návštěvě více měst Podorlicka. Letos největší výstavu betlémů naleznete v Rychnově nad Kněžnou. Jsou zde nejen betlémy z Čech, ale i zajímavá sbírka jihoamerických betlémů. Další známou a stálou výstavu betlémů naleznete o kousek dále v Třebechovicích pod Orebem.
Betlémy, někdy také nazývané jesličky, si před vánocemi lidé stavěli v domcích z nejrůznějších dostupných materiálů, poté co je císař Josef II. zakázal stavět v kostelích. Betlémářsví v těchto krajích je velmi rozšířené více než 2 století a nyní se po těžké době, kdy se o něm za „minulého režimu“ nesmělo mnoho mluvit, opět bouřlivě ožívá.
Hlavní část betlému se skládá z výjevu narození Ježíška v chlévě – jesličkách, okolo jesliček bývá celá řada postaviček, které přinášejí dary a nesmí zde samozřejmě chybět ani andělé a ovce. Lidé a krajina v betlémě je inspirovaná místem vytvoření, které lidoví malíři znali vždy lépe než biblický Jeruzalém. Na Tři krále se do betléma přidávají i postavičky tří mudrců. Na vytváření postaviček u některých rodinných betlémů se podílelo i několik generací, takže původně malé betlémy časem zabíraly poměrně velkou část pokoje.
V čase vánoc je dodnes živá tradice chození po betlémech. Ale protože je o betlémy obrovský zájem, tak se tato tradice udržuje jen v úzkém okruhu betlémářů a jejich přátel. Nicméně v muzeích a výstavních síních naleznete celou řadu velkých betlémů.
Jedenáctý ročník regionální výstavy podorlických betlémů. Na této výstavě se podílejí východočeská muzea, soukromí sběratelé a jsou zde i betlémy od současných tvůrců. Výstava je otevřena do 30.12. ve velkém sále Společenského centra v Rychnově nad Kněžnou.
Třebechovické muzeum betlémů
V tomto muzeu naleznete nejslavnější pohyblivý betlém tří Josefů. Rolník Josef Probošt přišel s nápadem postavit největší betlém na světě a začal se stavbou. Řezbář Josef Kapucián vyřezal většinu postaviček a Josef Friml je autorem mechanismu. Tento unikátní betlém ale i další současné i historické kousky můžete v muzeu vidět až do konce října přístího roku.
Betlémy v České Třebové
V čase vánoc jsou v místním Kulturním centru opět k vidění místní betlémy o kterých se více dočtete na stránkách: http://ct.upce.cz/ctb99/.
Ousteckoorlické betlémy
Tradiční betlémářské město pořádá výstavu Vánoce a betlém. Jedná se o výstavu betlémů, které vyrobily děti ze základních a mateřských škol. K vidění jsou betlémy z papíru, skla, keramiky, malované a zajímavě pojaté závěsné betlémy.
výstava betlémů v Rychnově nad Kněžnou
jihoamerické betlémy z výstavy „Betlémy z kraje Orlických hor“ v Rychnově nad Kněžnou
exponáty z výstavy betlémů v Rychnově nad Kněžnou
exponáty z výstavy betlémů v Rychnově nad Kněžnou
jihoamerické betlémy z výstavy „Betlémy z kraje Orlických hor“ v Rychnově nad Kněžnou
Strmý vzestup, náhlý pád – těmito slovy historikové shrnují
životní osudy Albrechta z Valdštejna (1583–1634), jedné
z klíčových osobností třicetileté války. Nejen jako slavného
vojevůdce, ale i jako ekonoma, stavitele nebo mecenáše ho představí
výstava Albrecht z Valdštejna a jeho doba, která se od 15. listopadu
2007 do 17. února 2008 koná ve Valdštejnské jízdárně
v Praze.
Strmý vzestup, náhlý pád – těmito slovy historikové shrnují životní osudy Albrechta z Valdštejna (1583–1634), jedné z klíčových osobností třicetileté války. Nejen jako slavného vojevůdce, ale i jako ekonoma, stavitele nebo mecenáše ho představí výstava Albrecht z Valdštejna a jeho doba, která se od 15. listopadu 2007 do 17. února 2008 koná ve Valdštejnské jízdárně v Praze. Na výstavě se objeví domácí i zahraniční exponáty, některé z nich budou v České republice k vidění vůbec poprvé. Výstava je prodloužena do 2.3.2008
Výstavou (www.valdstejn.org) vrcholí řada kulturních akcí a odborných sympozií pod názvem Rok Albrechta z Valdštejna. Do něj se zapojila česká města (Frýdlant, Cheb, Jičín, Praha) a zahraniční velvyslanectví (SRN, Rakousko, Itálie, Švédsko) spojená s životem Valdštejna. Tento významný projekt připravil Senát Parlamentu ČR (www.senat.cz) ve spolupráci s Vojenským historickým ústavem (www.vhu.cz) a Národním muzeem (www.nm.cz).
Expozice bude rozčleněna do čtyř oddílů. V první části (Invita invidia – Závisti navzdory) bude představena osobnost Albrechta z Valdštejna a jeho životní dráha. Druhý díl (Terra felix – Šťastná země) ukáže Valdštejna jako ekonoma, podnikatele, stavitele a mecenáše. Třetí oddíl (Xerxes, veliký Artaxerxes) se bude věnovat jeho vojenské kariéře. Vedle vyobrazení bitev třicetileté války zde budou vystaveny dobové předměty, zprávy z bojiště i nejrůznější zbraně. Poslední díl (Bestia Vixit – Nesmrtelná bestie) poodhalí valdštejnskou legendu, která se začala vytvářet bezprostředně po Albrechtově smrti.
Doprovodné akce
Sdružení Český ráj (www.cesky-raj.info) pozve zájemce na tematické putování Po stopách Albrechta z Valdštejna. To je zavede do měst a na hrady a zámky, které Valdštejn vybudoval nebo v nich působil (Heřmanice, Jičín, Praha, Cheb, Žitava, Zaháň).
V Regionálním muzeu v Jičíně (www.muzeumhry.cz) se od 7. 10. do 3. 2. 2008 uskuteční výstava Valdická kartouza 1627–1857–2007 – fenomén kláštera.
Historické centrum vzniklo roku 1999 tam, kde kdysi bývala skládka.
Rekultivovalo se a úžasně. Celé historické centrum a přilehlé ekologické
zahrady vznikly podle projektu firmy Botanicus. Použité materiály, dřevo a
kámen pocházejí z demolic cukrovarů z Nymburka a Lysé.
Už dlouho, asi dva roky, mě dcera lákala na toto místo. Byli tady se školou a přijela tak nadšená, jako skoro odnikud. Protože často nakupujeme výrobky z Botanicusu a téměř nikdy nejezdíme vlakem, rozhodla jsem se zajet tam, odkud roky máme v koupelně mýdla a odhodlala jsem se sednout na Vysočanech do vláčku a pobýt v Ostré u Lysé nad Labem jedno celé odpoledne. Při odjezdu domů jsem plně chápala dceřino nadšení, které přetrvávalo ještě po dvou letech.
Cesta vláčkem z Prahy je rychlá. Vyrazíte po trati směrem na – Lysou nad Labem a Nymburk a vystoupíte jednu stanici za Lysou na nově zřízené zastávce Ostrá. Po několikaminutové procházce kolem muzea kamen a hostince „U žíznivý ryby“ dojdete za chvilku až k této historické vesničce.
Historické centrum vzniklo roku 1999 tam, kde kdysi bývala skládka. Rekultivovalo se a úžasně. Celé historické centrum a přilehlé ekologické zahrady vznikly podle projektu firmy Botanicus. Použité materiály, dřevo a kámen pocházejí z demolic cukrovarů z Nymburka a Lysé. Zejména dámám radím, aby si na výlet sem vzaly neklouzavé boty bez podpatků, protože kameny nejsou tak úplně vedle sebe. Za to působí vzdušným přírodním dojmem.
Hned po koupi vstupenky si vyměníte peníze za místní groše a pak už můžete zkoušet různá řemesla, výrobu mýdla, výrobu provazu (za 2 groše), udělat si vlastní svíčku (taky za 2 groše), zhotovit keramický hrnek (ten za 4 groše), rýžovat zlato (za 2 groše) nebo vyrobit si vlastní ruční papír ( za 1 groš), ale taky si můžete za groše pochutnat na keltských palačinkách (mňam, ty byly za 2 groše) nebo si koupit masové koule (za 2 goše jedna velká s kari kořením). Na výběr je i spousta tradičních starých nápojů. Zkusily jsme medovinu za groš a pampeliškový sirup taky za 1 groš. Ceny lidové jak za starých dávných časů…
Každý den kromě pondělí od 28. dubna do 29. září od 10 do 16 hodin (v červenci a srpnu do 17 hodin) se můžete seznámit s jednotlivými řemesly. Buď sami, nebo se můžete nechat provést vesnicí s ukázkami tradičních řemesel dráteníka, hrnčíře, provazníka či svíčkaře. Výrobky řemeslníků lze zakoupit na středověké tržnici. Osvěžit se můžete bylinnými sirupy a hlad vám zaženou keltské palačinky z pohankové mouky. Potom všem si odpočiňte v bylinných zahradách, a to za:
80,– korun českých osoba dospělá
40,– korun českých děti, studenstvo i důchodci
Během celého roku zde probíhají různé slavnosti. Tam je vstupné vyšší a jejich kalendář a ceny vstupného najdete na webových stránkách firmy Botanicus.
První stavba, která zde vznikla, prý byla truhlářská dílna. Nás ale více zaujala Lékárna, která provozuje výrobu mýdel. Lékárna je naplněna sklenicemi s rostlinami naloženými v oleji nebo alkoholu. Tyto extrakty se využívají k výrobě mastí a mýdel. Najdete tady mýdla kulatá a můžete si je uplácat, strčit do formy a za 5 grošů vyrobit úplně sami (1 groš = 10 kč). Navíc to tady úžasně voní po bylinkách. Hodně se nám líbila i výroba svíček. Kdysi bylo světlo výsadou bohatých, nejdříve se používaly louče, později svíčky. Chudí lidé ale dlouho využívali denní světlo. Když vznikly první svíčky, knot se namáčel do roztaveného loje nebo včelího vosku. I u svíček to překrásně voní. Po medu a po bylinkách. Je tady možno vidět dva přístroje, jeden pocházející z Anglie z přelomu 17. a 18. století, má jméno kývající oslík. Druhý je kolo, které se používalo kdysi pro sušení vyrobených svíček. U kádě je možno často vidět plno dětí jak trpělivě stojí, v ručce knot a namáčí a čekají až zaschne a znovu namáčí. Je to dlouhodobý proces…k dosažení trochu přijatelné tloušťky je třeba svíčku namočit aspoň třicetkrát…
Pak jsme se s dcerou zastavily u tkalcovského stavu. Vyprávěla jsem jí jak se kdysi používaly stavy hlavně v pohorských oblastech, tam, kde se pěstovalo konopí a len… Než dojde k práci na tkalcovském stavu je ještě dlouhá cesta před tím, len se sklidí a pak máčí, suší, láme, rozčesává… a tady se dá kouknout jak se spřádá na kolovratu do vřeten a jak pracuje stav. Kluky a muže tady ale spíš zajímá kovářské řemeslo. Kdysi uměli venkovští kováři zázraky, vyrobit zemědělské nářadí, ukovat třeba sekeru, ale i zbraně, řetězy a také okovat koně… Je tady možno vidět všechno, co kovář tehdy potřeboval, pec, měchy, kovadlinu, ale i kladiva a kleště. Také si tu můžete vyzkoušet vyrobit vlastní papír nebo udělat hliněný hrníček v hrnčířské dílně, mají tu ukázku košíkářství i provaznictví (viděly jsme jak i malá asi pětiletá holčička dokázala utočit silný provaz), krásný stánek tu má i kameník, ve středověku nejsilnější cech pro svoji velmi důležitou roli při stavbě tvrzí a hradů. Asi nejvíc nás zaujalo drátenické řemeslo. Statný dráteník dokázal obkroužit drátkem jak kamínky, tak nádobí a jeho dekorace na nás působily velmi čistě, takže hned cestou domů jsme posbíraly plno kamínků a chystáme se z drátků, co máme na navlékání korálků všechny kamínky pěkně obkroužit na památku.
Po všech procházkách po tradičních řemeslech jsme došly do zahrad firmy Botanicus, které jsou rozloženy na ploše 20 hektarů. Víme, že jsou obhospodařovány bez použití jakýchkoliv chemických postřiků i hnojiv, proto si výrobky rády kupujeme. A tak jsme nebyly líné a prošly zahrady úplně celé. V zahradě se krásně prolínají okrasné a produkční části. Nejvíc se nám líbila zahrada kuchyňská, spousta bylin vhodných ke kulinářským účelům… Najdete tady typickou klášterní zahradu (při vstupu hlavní branou), kde jsou především bylinky určené pro léčení. Dále najdete tři bludiště různých tvarů v Labyrintu. Pěkná je i čínská zahrada. Dceru ohromila zahrada zeleninová, rajčata znala asi tři druhy, kulaté, oválné a cherry a tady co řada to jiný druh s latinskými názvy, ani jsme je nedokázaly spočítat. Podobné to bylo s mrkvemi a když jsme si všimly průměru, který se dral z hlíny nevěřily jsme vlastním očím…
Obě milujeme levanduli a když naše oči spočinuly na celém levandulovém poli, které právě má dobu květu, došla nám slova… Na části pozemku je vysázen sad starých odrůd ovocnanů, jabloně, hrušně, třešně, višně i slívy a i tady je procházka uklidňující a voňavá. Po vší té vůni a barevné nádheře si dcera ještě stihla nakrmit kozy a okruhem obejít včelí úly, kde se to včelkami jen hemžilo. Nebylo divu, že jsme skončily v Hodovně. Sice mě chuť na jídlo trochu přešla, když jsem si přečetla, že je vytvořena z recyklovaného dřeva, které se natíralo volskou krví, ale jakmile jsem ucítila vůni masových kuliček neodolala jsem. I medovina mě pohladila po duši stejně jako před tím všudypřítomná vůně bylinek. Stěny Hodovny jsou vytvořeny z jílu a slámy, dokola se nachází dvanáct měsíčních znamení a nepřehlédnete ani obrazy znázorňující znaky jednotlivých řemesel a cechů. Na stolech zavoní sytě oranžové afrikány…a mísí se s vůní jídla. Na dřevěném trámu je umístěn latinský nápis. V průvodci jsem našla překlad: „Pane, jestliže chceš vidět naše dílo, podívej se okolo“. Ještě musím doporučit keltské palačinky, tenké jako papír s vynikající domácí jahodovou marmeládou a domácím tvarohem. Jsou z těsta z pohankové mouky a sypané skořicí provoní okolí. Poseděly jsme s nimi za ručně tesaným dřevěným stolem na dřevěných kládách a bylo nám fajn. Cesta vláčkem domů utekla za lehkého podřimování s provoněnými vlasy a plným bříškem.
Výstava z fotografické sbírky skupiny PPF probíhá od 25.
června do 14. září ve spolupráci se Správou Pražského hradu.
Organizaci zajišťuje Agentura SCHOK, která je zároveň pořadatelem
slavností. Vstup je zdarma
Současně se Shakespearovskými slavnostmi je na Pražském hradě v Rajské zahradě a zahradě Na Valech k vidění výstava Maximální fotografie. Skupina PPF, generální partner festivalu, představuje tentokrát průřez dílem známého fotografa Ivana Pinkavy s názvem Salome.
Salome – jde o „portrét“ dcery krále Heroda, která si za svůj fascinující a obdivuhodný tanec řekla svému nevlastnímu otci o speciální odměnu – hlavu Jana Křtitele.
Výstava z fotografické sbírky skupiny PPF probíhá od 25. června do 14. září ve spolupráci se Správou Pražského hradu. Organizaci zajišťuje Agentura SCHOK, která je zároveň pořadatelem slavností. Vstup je zdarma
V jižních zahradách Pražského hradu je instalováno 34 velkoformátových zvětšenin na šestadvaceti stojanech ze skla a oceli. Černobílé snímky z let 1990–2004 zahrnují Pinkavovy slavné „portréty“. Najdete zde ale i o něco méně známé fotografie zátiší.
Na koncepci výstavy spolupracoval architekt Michal Froněk (unikátní skleněné stojany s ocelovou podestou, vyráběnou technikou odlévání starých zbraní a děl, vznikly v ateliéru Olgoj Chorchoj), autorem grafického designu výstavy, plánků prohlídky i plakátu je Aleš Najbrt.
Projít si zahradu i Pinkavova díla vřele doporučuji, jeho portréty lidí jsou fascinující a jejich oči a výraz ve Vás utkví. Říká se o nich, že na Vás zírají stejně fascinujícím a hlubokým zrakem jako vy na ně. A za sebe musím přiznat, že je to tak. Zůstanete opojení osudem a bezohledností života, v očích portrétovaných se potopíte až na samé dno.
