Název anglicky: Albania
Když jsme projížděli autobusem skrz hraniční přechod z Černé Hory do Albánie, pasy nám zkontrolovali jen na černohorské straně. V albánské celnici si nás nikdo zastavit neobtěžoval. Ostatně, ani to skrz okénko nevypadalo, že by tam vůbec někdo byl. Hned po přejezdu hranic se všude okolo silnice objevily nekonečné hromady odpadků, mezi kterými se občas pásly krávy. První domy, které jsme z autobusu uviděli, neměly daleko od toho, aby se staly ruinami. Odkudsi v protisměru se vynořil nuzný povoz tažený koňmi a za chvíli jsme projeli kolem billboardu s obrovským nápisem: „Welcome to Albania!“
Poté, co jsme po cestě sem projeli půl Balkánu, jsme se octli ve zcela jiném světě a Černá Hora i Srbsko se v tomto srovnání najednou jevili jako právoplatní členové západní Evropy. Hned po příjezdu do severoalbánské Shkodry nás první Albánec, kterého jsme zde potkali, nasměroval do směnárny s nevýhodným kurzem a pak zavedl k furgonu jedoucího do Thethi za předraženou cenu. Mluvil dobře anglicky, tvářil se velmi přátelsky a tvrdil, že z toho nechce žádné peníze. Bylo to ráno, a cesta vedla dlouhou ulicí plnou pouličních prodavačů se vším možným, včetně obrovských v ničem nezabalených chuchvalců tabáku a živých slepic.
Z prvního odstavce asi čtenář nebude mít příliš dobrý pocit. Kdybych na tomto místě své vyprávění o Albánii skončil, obrázek, který jsem úvodním popisem o této zemi vytvořil, by vyzníval velmi negativně, možná až děsivě. Přes ne příliš pozitivní první dojem mohu po návratu návštěvu této země pouze doporučit. Když jsem před cestou někomu říkal, že plánuji jet do Albánie, mnozí mě od cesty zrazovali. Vyslechl jsem si nejednu historku o tom, jak tu každý krade, jak se na horách střílí a jak se tam ztrácejí turisté. Je možné, že to bylo jen štěstí, že nás žádná tragédie nepostihla, přesto jsem přesvědčen, že předsudky o hrozbách této země jsou přehnané. Je jen potřeba se tu trochu zorientovat, protože spousta věcí zde funguje prostě trochu jinak, než jsme zvyklí.
Několik slov o dopravě
Asi největší problém pro cizince představuje doprava. Pokud nemáte vlastní auto, jste odkázáni na autobusy a furgony – mikrobusy jezdící bez přesných jízdních řádů. Vyjíždějí většinou tehdy, když se naplní a na přání lze kdekoli po trase vystoupit a když je místo, tak také nastoupit. Při placení cesty furgonem nejsou výjimkou dvojí ceny. Stalo se nám i to, že řidič slíbil, že nás odveze zadarmo a po příjezdu na místo si žádal tisíc leků (skoro dvě stě Kč). V jiném furgonu si po zaplacení a po příjezdu do cílové destinace vymysleli ještě příplatek za zavazadla. V obou případech jsme zaplatit odmítli, ale kdybychom neměli početní převahu, možná bychom se dostali do nepříjemné situace.
Když vám ujede autobus (autobusy nejezdí moc často, většinou vyjíždějí kolem šesté ráno) a nechcete jet předraženým furgonem, ani ještě dražším taxíkem, můžete zkusit stopovat. Jde to tu celkem rychle, potkal jsem řidiče, který mě kromě toho ještě zaplatil drahé pivo, ale i řidiče, který ode mne chtěl při příjezdu zaplatit jako za taxi, přestože jel naprosto obyčejným, nijak neoznačeným autem.
Hromadnou dopravu ve městech zajišťují autobusy. Autobusy, které zde jezdí, sem zakoupili z různých evropských zemí, podle toho, kde zrovna co vyřazovali. Nejedná se tedy o nejnovější kusy a na dveřích mimo albánských nápisů stále zůstávají cedulky v italštině, němčině či francouzštině. Jízdenky prodává průvodčí, který má nezáviděníhodný úkol procpávat se kvůli pár drobným davem cestujících.
Zvláštní odstavec o dopravě bych rád věnoval vlakům. I přímo od místních jsem slyšel názor, že v Albánii vlaky nejezdí. Není to pravda, vlaky zde jezdí, leč nejedná se o příliš hojně využívaný způsob dopravy. Síť železnic je velmi omezená a vlaky nejezdí příliš často, většinou vyjíždí v časných ranních hodinách. Jedná se o nejpomalejší, ale také nejlevnější způsob dopravy. Stejně jako městské autobusy i vlakové soupravy jsou vyřazené z jiných zemí (včetně Československa), kde stejné vagóny a lokomotivy najdete už jen v muzeu. Vagóny jsou v žalostném stavu, okna jsou rozbitá či úplně vymlácená, občas chybí dveře nebo zástěny v průchodu mezi vagony. Proto cestující, které zde potkáte, patří často k nejchudším vrstvám obyvatelstva, anebo jsou to zahraniční turisti.
Přesto dráhy nabízejí spoustu pracovních míst. Vlaky mají spoustu zastávek, kde se všude prodávají jízdenky, ve vlaku můžete potkat speciálně určeného policistu, i u každého přejezdu musí být zřízenec na otevírání a zavírání závor, které ještě nebyly automatizovány. Jiní zaměstnanci zase mají na starost třeba spalování keřů kolem tratě.
Italsky, řecky, nebo tak nějak všelijak
Kromě dopravy je pro cizince problémem jazyková bariéra. Starší generace často žádný cizí jazyk neovládají. Albánština tvoří samostatnou jazykovou skupinu, není tedy žádné jiné řeči podobná. Stejně jako v Československu i zde se za vlády komunistické strany ve školách vyučovala ruština. Místní nám ale vysvětlovali, že kvůli velké izolaci země od zbytku světa de facto neexistovala žádná možnost použít ruštinu v praxi a dnes už si ji jednoduše nikdo nepamatuje.
Angličtinu nejlépe ovládají malé děti tak kolem deseti let. S velmi dobrou angličtinou jsme se setkali i v nevelké vesnici vysoko v horách, kde děti ve škole vyučují přímo rodilí mluvčí. Mezi dospívající mládeží jsme zaznamenali úroveň angličtiny velmi různorodou a mezi dospělými se jednalo spíše o jednotlivce. I mezi lidmi pracujícími v turistickém ruchu jsme potkali takové, kteří se spoléhali jen na pár základních frází. Nejednou s námi místní chtěli zavést konverzaci v italštině či řečtině. Mnozí místní však v komunikaci na jazykovou bariéru příliš nehleděli a tak konverzace probíhala v poměrně zajímavých improvizovaných jazykových mutacích.
Albánci jsou přátelští lidé a to se projevuje nejen tím, že si s cizinci rádi popovídají. Jsem přesvědčen, že vás v Albánii můžou okrást, nebo minimálně slušně natáhnout, ale toto nebezpečí hrozí jen od těch, kteří pracují v turistickém ruchu a „už se v tom naučili chodit“. Jiní lidé nemají důvod vám jakkoli škodit a naopak jsou velmi pohostinní.
Stalo se nám jednou, že jsme stanovali za jedním malým městečkem, které se nevyskytuje žádnou přírodní zajímavostí, či úžasnou kulturní pamětihodností. Zkrátka turisti sem nejezdí, nikdo je zde ani neočekává. Tábořili jsme kousek od silnice na nepříliš krytém místě. Když jsme umývali nádobí po večeři, zastavilo kousek od nás auto, ze kterého vyskákali tři kluci okolo sedmnácti let a šli se za námi podívat. Poté nám přivezli vychlazenou vodu a dvě igelitky plné ovoce a jen tak jsme spolu seděli a povídali o všem možném dlouho do noci. Druhý den nám dokonce koupili jízdenky do Tirany a následující večer nám ještě v Tiraně zaplatili pivo.
Panorama skoro každého města obsahuje jeden či více minaretů, ze kterých se poctivě pětkrát denně ozývá muezzin. Během naší návštěvy Albánie byl zrovna ramadán. Snad na všech mešitách, ale i mimo ně byly rozvěšeny plakáty, které na tento svátek upozorňovaly. Někde bylo možné sehnat i letáčky s přesným rozpisem modliteb. Nebyl problém vstoupit do mešity i v době modliteb, dokonce mě i pokaždé vybízeli, že si mohu cokoli z výzdoby či vybavení vyfotit. Není výjimkou, když vedle minaretu naleznete i věž katolického či pravoslavného kostela. Muslimové, katolíci i pravoslavní zde po staletí žijí vedle sebe a nejeden Albánec nám hrdě vysvětloval, že mezi jednotlivými skupinami nikdy žádné konflikty nenastaly. Všichni jsou to Albánci, proč by se tedy mezi sebou měli nenávidět kvůli rozdílné víře?
NEVER HODŽA
Na začátku tohoto článku jsem se vymezil proti stereotypům. Nutno však říct, že jsou i stereotypy, které opravdu platí. Například ten, že Albánie je zemí mercedesů a bunkrů. Bunkry můžete spatřit opravdu úplně všude – podél silnic, v polích, ale i vysoko v horách, nebo v parku v centru Tirany. Nikdy nebyly k ničemu použity, a kdyby k tomu došlo, pravděpodobně by se ukázaly jako naprosto nefunkční. Je jich tady tolik, že nikdo ani přesný počet nezná a nikdo se nezdržuje jejich odstraňováním. Bunkry jsou památkou komunistického režimu, který zemi na řadu let zcela izoloval od zbytku světa.
Není divu, že velké množství Albánců žije v emigraci. Do emigrace ale neodcházeli během komunistické éry jako u nás, tehdy to totiž nebylo možné, ale až po jejím pádu. Devastace, kterou si Albánie za tvrdé diktatury prošla, je totiž stále znatelná na stavu měst, infrastruktury i na ekonomické situaci. Navíc, kdo mohl vědět, jestli rok 1990 není jen krátkodobým ochlazením poměrů.
Nejznámějším představitelem Albánské komunistické moci byl mnohaletý diktátor Enver Hodža. Dnes proklínán, dříve veřejně oslavovaný. Na svahu jednoho kopce u města Berat byl na jeho počest vytvořen obrovský nápis ENVER. Po revoluci někdo vyměnil první dvě písmena a dnes z beratského hradu čteme NEVER.
Hodža se spolu s Matkou Terezou stal vděčným vyobrazením na suvenýry pro turisty. Stejně jako jeho obraz se mění i celá Albánie, ze které si člověk může odnést rozličné dojmy. Již zmíněné město Shkodra má více tváří. Své dojmy z první návštěvy hned po příjezdu do Albánie jsem již popsal. Když jsme Shkodru navštívili podruhé, tentokrát poslední den před odjezdem, místo špinavých trhů a přátelského „pomocníka“ jsme v centru města viděli čisté ulice s obchody a restauracemi, jaké bych na první pohled tipoval do nějaké západní země.
Večer se na jedné ulici konal velkolepý koncert, po kterém nás jeden Albánec žijící v USA zcela spontánně pozval na pivo do luxusní restaurace. Přitom to bylo to samé město a pohybovali jsme se prakticky po těch stejných místech. Albánie je prostě země mnohých překvapení a paradoxů, jak se ještě budete moct dočíst v dalších článcích této série.
