Rubrika: Austrálie a Oceánie

Nevím jak vy, ale já si často své sny ukládám do pomyslné krabičky, ve které se pak ráda přehrabuji. Jeden jsem tam měla už několik roků a aby mi náhodou nezplesnivěl, tak jsem se pevně rozhodla tohle nedopustit a tento svůj dlouholetý cestovatelský sen si splnit. Konečně jsem se vypravila do země protinožců, do Austrálie. Musím říct, že jsem se za to dlouhé čekání odměnila tím, že jsem si svůj pobyt užila i s „chlupama“. Také jsem nasbírala pár postřehů, které nejsou možná tak známé, a ráda bych se o ně podělila.

Austrálie je v podstatě jednou velikou a kompaktní zemí plošin, plání, tabulí a rovin. Naprostá většina jejího území leží nevysoko nad mořskou hladinou a hor, kterých, pravda, není příliš mnoho. Jejich nadmořská výška nepřesahuje příliš přes dvoutisícovou hranici. Hory ale stoupají z nulové nadmořské výšky a jsou prořezaná toky řek, dozdobená vodopády, kaňony a hlubokými údolími, takže horám dodávají jakousi majestátnost. Mapa australského vnitrozemí v podstatě plynule přechází v rovinu, kterou jen občas vyplňují názvy pouští. Na poušti je písku na hraní dost a dost. Ale v tom horku kolem 40 stupňů Celsia si asi v rozpáleném písku hrát nebudete chtít. Během cesty si také nepustíte rádio, protože tu není signál. A také vám nezazvoní mobil, protože tu není signál. a tak uprostřed pouště, kde se vzdálenosti od farmy k farmě čítají na stovky kilometrů zažijete často pocit jakési odloučenosti, který v České republice určitě nikdy nepoznáte. Když zastavíte, pravděpodobně budete slyšet jen bublání vlastní krve a v tom horku se ani nebudete divit.

Na tuto plochu vnitrozemí by se vešlo 12 Českých republik vedle sebe. Protínají ji jen tři pochybné cesty určené pouze pro terénní vůz. a sem tam potkáte nějaký poledník. A to jsou zhruba všechny mapové prvky. Dokonce ani vrstevnice nemusí být zakresleny. Oni totiž nejsou. Je tu rovno. Možná takhle nějak může vypadat nekonečno. Zajímavé je, že když se někde v Austrálii podíváte na mapu světa, je vám na ní něco nápadné. Něco, co na naši mapách není. a, už je to jasné. Je úplně jinak zobrazena. My známe mapy, kde ve středu je zobrazena Evropa a Afrika, vpravo obě Ameriky a vlevo Asie a Austrálie. Jenže to nějak neodpovídá Australanům o důležitosti jejich země, a tak na jejich mapách světa trůní Austrálie namísto Evropy a Afriky uprostřed.

Australané mají výběr nejrůznějších obchodních řetězců, ale nejoblíbenějším je Woolworths. V každé volné chvíli si Australané pochutnávají na kávě, rádi se stravují ve fastfoodech, i když jídelníček Australanů je mnohem zdravější než náš. Základem je hlavně zelenina a také hodně ovoce. Jí se rozličné druhy ryb a maso, jako příloha brambory, rýže a v poslední době i těstoviny. Australané jsou přeborníci a specialisté v grilování, kterému se tady říká barbecue. Gril je nezbytnou součástí každé domácnosti – griluje se i ve městech na balkonech, ale najdete ho v každém parku i ve volné přírodě, aby si lidé na výletě do přírody mohli užít obojího. Nejčastěji se griluje z obchodu připravené ražniči, ale hodně oblíbené jsou i jehněčí kotlety, kuřata, klokaní steaky a samozřejmě nesmí chybět nejrůznější ryby.

Australané milují reality show, které v různých formách a časech vysílá australská televize na všech kanálech. Nepotkáte „ozzika“ (výraz pro Australana), pro kterého by něco nebylo „no worries“. Místo pozdravu na vás vychrlí své „Hey mate, how are you?“a určitě od vás očekávají zcela prostou konkrétní odpověď „Good, how are you?“

Pro nás Čechy je dost divné, že revizoři ve všech vlakových dopravních prostředcích (vlaky fungují místo metra) jsou vážení a respektovaní. Oni ale také mají větší pravomoci, a proto je i dost možné cestujícího, který odmítne zaplatit pokutu, vyvést v poutech. (Tak to si v České republice umím živě představit. Jen jestli by revizoři měli dost pout).

V západní Austrálii je úrodná půda, ale přesto zde žije více klokanů než lidí. Není žádnou výjimkou, že se kdekoli v Austrálii v noci před autem náhle vynoří k smrti vyděšený klokan, kterého reflektory magicky přitahují. Velcí rudí klokani si při skoku pomáhají robustním ocasem. Srážka není příjemná ani pro klokana ani pro už tak vyděšeného řidiče.

Australská příroda vůbec připravuje svým obyvatelům řadu nepříjemných překvapení jako jsou několikaletá sucha, časté požáry, i záplavy. Příroda si ale svůj běh života chce regulavat sama. A někteří ochránci přírody se tomu zarputile brání. A tak se stalo, že ochránci tak zarputile bránili tomu, aby se každý rok v zimě v buši vypalovalo spadané listí, protože se tím čistí les, že se kvůli jejich protestům čtyři roky nezapalovalo listí, které následkem toho dosáhlo metrové výše a výsledkem byl tak obrovský požár, který se dostal až do nebezpečné blízkosti Sydney a často jsme ho mohli spatřit i ve zprávách v naší televizi

Velmi důležitou roli v životě Australanů hraje sport. A to nejen pasivní, kdy sledují utkání v rugby, kriketu, turnaje v tenise, dostihy koní nebo závody F. Blízkost moře a nádherných pláží láká spoustu Australanů k surfování, teplé počasí vybízí k toulkám v nádherné přírodě a na písečných plážích se lidé nejen na písku opalují, ale hraje se tu spousta sportovních her. Všichni cestují nebo chtějí cestovat. Životní styl je tady klidnější, vyrovnanější a člověku dává dost možností věnovat se rodině, sportu a zálibám. To vše má za následek pohodovou náladu většiny lidí, kteří jsou přátelští a srdeční. Hodně lidí z USA a západní Evropy se tady usadilo, aby uniklo hektickému tempu života ve svých zemích.

Na fungování australské ekonomiky se výrazně podílí také vzdělávání. Každý rok totiž do Sydney, Melbourne, Adelaide, Perthu nebo Cairnsu přijíždí mnoho studentů, aby se naučili nebo si procvičili angličtinu, případně aby vystudovali některý z odborných kurzů. Má to velké výhody pro obě strany. australská ekonomika roste a sílí a studenti si kromě skvěle připravených kurzů užívají exotiky, úžasné přírody, osobní svobody i notné dávky poznání.

Zajímavý je rozdíl mezi australskou přírodou, tamní faunou a flórou, a moderními městy jako jsou Sydney a Melbourne. Zatímco venkov je plný nám neznámých rostlin a zvířat, města jsou vzhledem a architekturou velice podobná velkoměstům v USA, Kanadě a na jiných místech. I přes tuto podobnost tady najdeme mnohem více zeleně a volného prostranství. Sydney a Melbourne jsou také dobrým příkladem rozmanitosti městské architektury a volné krajiny, protože se rozkládají mezi plážemi a strmými svahy pobřeží. Zatímco využíváte veškerý luxus městského života, zabere vám to pouze 20 minut autobusem nebo vlakem a jste na písčitých plážích obklopených palmami, kde si můžete užívat průzračně modrého oceánu. To vám umožní najít rovnováhu mezi rušným městským životem a pocitu volnosti v přírodě.

Návrat do našeho mírného pásu na začátku prosince je tak trochu „o hubu“. Na jižní polokouli vrcholí jaro, všechno bujně kvete a rozkvétá a sluníčko o překot svítí, zatímco na naší severní polokouli je to opačné. Vlezlá zima, šedo, brzy tma a hlavně holé stromy mohou i otrlejším povahám přivodit na pár depresi.

Austrálie 2006 II. – z Darwinu k Uluru

Přistání v Darwinu, „top end“ městu Austrálie, bylo fascinující. Bylo již kolem deváté večer a na horizontu byly vidět v dáli dlouhé blesky tropické bouře, které osvětlovaly ve velké frekvenci nebe.

Letištní autobus jezdil jednou za hodinu a já musel odjiždět z letiště až kolem dvanácté večer. Rovnou jsem požádal řidiče ať mi zastaví u nějakého hostelu v centru.

Hostel nalezen. Obsluha na recepci, břichatý a zarostlý chlapík kolem 30. , viditelně vzbuzený a nevrlý, mně vydal klíče od pokoje a já šel složit věci. V pokoji nešla dobře klimatizace, nešlo ani větrat, postel byla rozvrzaná a sousedi rozmrzelí kdo to přijel takhle pozdě a ještě je budí.

I přes to všechno jsem usnul dost rychle. Druhý den jsem mohl podle průvodce projít centrum Darwinu. Za zmínku určitě stojí botanická zahrada a muzeum. V botanické zahradě, mimo jiné zajímavé rostliny, může člověk vidět australské Baobaby, které jsou jinak skryté v přírodě očím turisty. Muzeum zase ukrývá kromě bohaté sbírky živočichů Severní Austrálie i krokodýla jménem „Drahoušek“. Ten napadal lodě dokud byl naživu a v momentě kdy jej rybáři vylovili z řeky mrtvého, vážil 780 kg. Také Aboriginské artefakty a způsob života jsou zde velmi hezky pojaté. Část muzea je i věnovaná připomínce cyklónu Tracy, který roku 1974 Darwin zničil.

Darwin jako takový je pěkné a klidné město, je velmi kosmopolitní, přátelské a rasismus zde díky neskutečnému mixu lidí ze všech koutů světa nemá šanci. Není neobvylké vidět černého aborogince s číňankou nebo bělocha s černoškou. Nikdo to zde neřeší a lidi jsou spokojení. Bohužel někteří aboriginci jsou zde spíše problémem. Lidé černé pleti, většinou staršího věku se zde válejí po ulicích a žebrají na alkohol. Právě alkohol některé aborigince vyčlení z jejich původních komunit a stáhne je do měst, kde ale nehledají práci a jen čekají, bude-li příležitost něco „sehnat“…

Hned naproti hostelu bylo Informační centrum a kancelář společnosti, jenž nabízela výlety do Kakadu N.P. a ostatních národních parků, které jsou na severu Austrálie. Po návštěvě a zaplacení částky kolem 400 AUD, což jsou běžné taxy společností poskytujících výlety pro batůžkáře na tři dny, jsem si zaplatil cestu do Kakadu, kterou jsem si rezervoval již v Informačním centru v Cairns. Odjezd byl druhý den ráno. Do terénního auta se vešlo 9 lidí + řidič a v přívěsu byly zásoby vody a potravin na celou dobu výletu. Spolucestující byly také mladí batůžkáři cestující po Austrálii – dva Angličané, tři Francouzi, Němec, Holanďan a slečna z Nizozemí. Toto národnostní složení je ostatně mezi turisty v Austrálii velice časté. Řidič, jménem Leon, který byl dost podobný hlavní postavě z filmu Krokodýl Dundee, neváhal kdykoliv zastavit (a z jakékoliv rychlosti), aby nám přinesl ukázat nějakého místního živočicha. Takže zastávky na lovení hadů nebo sundavání ještěrek ze stromu, v tomto případě Agamu Límcovou, bylo běžným koloritem a perfektním zpestřením cesty.

Podle letáku společnosti Kakadu Dreams jsme se měli podívat i na dvě turisticky protěžovaná místa – Jim Jim a Twin Falls, nádherné vodopády v Kakadu. Bohužel cesty k nim byly zaplavené vodou, tak jsme museli zvolit náhradní program. Leon musel zvolit jiný program cesty.

Putování do srdce Kakadu N.P. je dlouhé a rozhodně se nejedná o odbočku z Darwinu. Vzdálenost do srdce parku je cca 150 km. Jako první atrakce, na které se zastavuje, je „Jumping crocodile cruise“ na řece Adelaide. Zde krmí divoké slanovodní krokodýly masem za velkého zájmu turistů. Krokodýli se dokáží nad hladinu řeky za masem na provázku vymrštit až do poloviny své délky díky silnému ocasu, což při váze nad 400 kg je úctyhodný výkon.

Od krokodýlům k termitům, respektive k obřím stavbám – termitištím při cestě, jsme se dostali až k večeru. Cesta už vedla jen k malé osadě v parku, kde byly dvě obyvatelné maringotky v nichž se přespávalo.

Večer Leon připravil na grilu klokaní maso, ale o původu masa už se raději nezmiňoval. Možná pocházelo od silnice, nicméně bylo výborné a s tím pocitem jsme i všichni usnuli.

Ráno, zmožení po večerním jídle a pití, cesta pokračovala k Noulandgie rock. Tato skála je známá hlavně díky malbám aboriginců a díky pěkným procházkám po okolí. Jednoduché obrázky většinou zobrazují tančící postavy, rituály a bohy Nabulwinjbulwinje (nebezpečný duch, který žere ženy) a Namarrgona (světelného muže, jež si aboriginci spojovali s bouřkami a blesky).

Malby jsou pečlivě udržovány. Hlavně kvůli vodní erozi jsou nad malbami umístěny kanálky ze silikonu, které v případě dešťů odvádí vodu pryč. Někteří lidé se mylně domnívají, že malby jsou původní. Jelikož se však používají přírodní barvy, čas od času musejí domorodí obyvatelé domalovávat obrazy znovu. Pravdou však je, že skála Nourlangie byla používaná původním obyvatelstvem již před 20 000. lety. Druhé, neméně zajímavé místo – Ubirr, kde jsou také nádherné malby se bohužel nedalo navštívit kvůli záplavovým oblastem.

Leon namísto návštěvy Ubirru vymyslel náhradní program a vzal nás na místo jménem „Rock Country“, kde byly taktéž malby původních obyvatel plné lovců s oštěpy, klokany a jinými zvířaty.

Právě dvě sezóny, suchou a mokrou, je dobré v Kakadu nepodceňovat a pokud je to možné, park navštívit jedině v období sucha.

Jelikož bylo dost času, díky nemožnosti návštěvy původně zamýšlených míst, nakonec jsme si dali malou túru do buše s poutavým Leonovým výkladem, co kde roste a co se kde dá sníst za suchou trávu. Sám říkal, že jezdí do Arnhémské země za aborigincema, kde má dost známých a často je u nich po dlouhou dobu. Tudíž pro práci průvodce po Kakadu to byl člověk na pravém místě.

V buši člověka překvapilo pár velmi krásných míst, kde se dalo i koupat v průzračně čisté vodě. Ta po několikakilometrové cestě, kdy člověk byl olepený potem, opravdu bodla.

Večer Leon připravil Didgeridoo a zkoušelo se na něj hrát. Je to hudební nástroj v podobě klacku, původně kmen stromu. Vzniká tak, že jej termiti vyžerou zevnitř, a pak stačí dutý strom jen odříznout a hrát. Hraje se tak, že se fouká i během dýchání, což chce nějakou dobu cvičení a což necvičení Evropané po jednom večeru opravdu nezvládli. Na třetí den už byla jen nutná zastávka v obchodě se suvenýry, kde měli právě Didgerida mimořádně levné. Při cestě zpět do Darwinu jsme navštívili několik pěkných míst s výhledy do parku.

Večer bylo rozloučení se spolucestovateli, kteří už také pospíchali jinam a druhý den ráno následovala denní cesta autobusem Grayhoundu směr Alice Springs. Cesta byla pohodová, jak jen se to na 24.hodinovou trasu autobusem dá říct. Lidé, jak místní, tak turisté vystupovali a zase nastupovali. Pomalu se směrem do středu Austrálie měnila krajina ze zelené na červenou s malými keříky a žlutou trávou. S přibývajícím časem už člověk poznával to, co je vidět na všemožných prospektech a letácích – středoaustralskou červenou polopoušť.

Vyloženě zábavnou situaci si člověk zažil přibližně v druhé polovině cesty, kdy autobus ve 2 hodiny po půlnoci zastavil uprostřed buše u benzínové stanice a řidič nemilosrdně vyprovodil všechny cestující ven s tím, že si potřebuje udělat technickou kontrolu. Na tom by ještě nebylo nic tak špatného, kámen úrazu byl v tom, že na pumpě byli kamarádští, notně špinaví a opilí aboriginci a hned se s každým začali kamarádit. Odnesl to jeden mladý kluk z Japonska, který neodolal být kamarádský také a okamžitě byl v obležení všech, musel mimo vynucených úsměvů rozdat i peníze jako dárek z kamarádství na další alkoholový proviant pro místní „zaparkované“ Austrálce.

Naštěstí čas od času přijížděl šerif kontrolovat benzínovou stanici, jelikož tuto situaci zřejmě již dobře znal. Po 30.minutách řidič autobusu přijel zpět a cesta mohla pokračovat dál.

Svítání v buši bylo krásné. V dopoledních hodinách jsme dorazili do Alice Springs. Město je opravdovou oázou v poušti, jelikož široko daleko není nic. Je stavěné uprostřed kopců, které se táhnou po celém horizontu. Hostel ve městě jsem naštěstí sehnal velmi levný, kolem 20 AUD, a ani za vodu nemusel člověk platit zvlášť, jak jsem někde četl, že sprchy jsou na mince a užívání časově omezené.

Alice Springs je plné aboriginců z okolí a i v průvodcích píší, že je lepší se večer zdržovat jen na hlavních ulicích a hlavních prostranství ve městě. Jelikož problém s alkoholem podobně jako v Darwinských ulicích je i zde, akorát mnohem markantnější. Odrané a špinavé Austrálce černé pleti, kteří si to bosí štrádují po ulici v Alice, vidí člověk poměrně často. Město samotné má díky umístění opravdu nádech drsné výspy lidstva v nehostinných podmínkách, kde teploty lezou ke 40°C a kde přes poledne jsou v ulicích jen turisté. Stejně jako v Darwinu, i v Alice Springs jsem si rezervoval dopředu výlet na tři dny s místní baťůžkářskou společností.

Hned druhý den ráno nás mikrobus odvážel směr Uluru – Katatjuta N.P. Původně jsem zamýšlel i půjčení auta ale nakonec díky velkým vzdálenostem toto rozhodnutí padlo, jelikož jenom Uluru je po silnici od Alice Springs kolem 350 km vzdálené.

První zastávka byla ve Watarrka N.P. v Kings Canyonu. Cesta na půl dne vede přes vrcholky dávného zkamenělého moře, jež bizardními tvary připomíná povrch jiného světa. Uprostřed této krajiny protýká Kings creek a na úplném dně Watarrky rostou u vody i stromy a keře. Celá tato scenérie se do této suché krajiny skoro až nehodí a je velmi zvláštní. Od návštěvy Watarrky následovala zastávka ve velbloudí stanici, kde se člověk mohl povozit na velbloudovi a dál už byla jen silnice k hlavnímu bodu výletu – k červené skále.

Cestou k Uluru po silnici číslo 4 může návštěvník v euforii snadno zaměnit Uluru za vzdálený objekt na horizontu, horu jménem Mt.Conner, která je sice o dost vyšší, ale mají podobný – dominantní prvek v krajině. Teprve po ujištění řidičky, že to opravdu Uluru ještě není, se lidé v mikrobuse zklidnili a pokračovalo se v cestě dál. Až do turistického městečka jménem Yulara, nedaleko parku, jsem Uluru nezahlédl. Teprve po dojezdu na místo přespání v Yulare bylo z malého kopečku vidět nádherně na nejslavnější monolit na světě. Ten se vypíná do výšky 348m nad okolní krajinu a minimálně stejná délka je ještě ukrytá pod pískem.

Spaní ve sleeping swagu, tedy velkém vaku z tvrdé látky, do kterého si člověk vloží svůj klasický spacák bylo přerušeno těsně před svítáním, kdy vedoucí výpravy zahlásila odjezd za pohledem na Uluru za svítání.

Na místě východu slunce při silnici již bylo namačkáno mnoho lidí a všichni čekali s připravenýma foťáky aby zachytili měnící se barvu červené skály při prvních ranních paprscích. Východ slunce byl opravdu pěkný a po plném osvícením Uluru se pokračovalo na začátek pěší cesty okolo celé skály.

Na začátku trasy i v průběhu celé stezky okolo skály se člověk čas od času setká s místy, kde je cedule, že určitá část se nemá fotit. Je to kvůli tomu, že místní komunita aboriginců – Anangů má Uluru za posvátnou a některá místa připomínají buď bohy, nebo jsou to místa, kde starší z kmene Anangů meditují. Po procházce kolem návštěvník zjistí, že skála není jeden nepřerušený hladký celek, ale že je místy popraskaná. Jsou zde malby původních obyvatel, nicméně o dost jednodušší než ty, co jsou k vidění například v Kakadu. Stejně tak je překvapivá malá vodní nádržka v průrvě. Ta prý nevysychá ani v největších vedrech, které přehupují 40°C.

Cesta kolem je dlouhá kolem 10 Km a běžnou chůzí zabírá kolem tří hodin. Hned naproti parkovišti u skály je jediná možnost, jak si vylézt skálu nahoru. Jiné cesty jsou zakázané. Nedávno se tam stalo, že jeden německý turista slézal po špatné straně a zablokoval se. Jeho záchrana + porušení pravidel parku ho poté stály 20 000 AUD. Na vrchol vede ořetězovaná a velmi příkrá cesta. S ohledem na vedro a náročnost cesty se to doporučuje jen zdravým lidem a ne přes poledne. Dost lidí už během výstupu zemřelo. Právě tyto úmrtí jsou trnem v oku místní komunitě aboriginců, a proto si nepřejí, aby na skálu kdokoliv lezl. Jelikož při úmrtí člověka na skále jim dle jejich náboženství hora přinese neštěstí. Správa parku však nezakazuje výstup nahoru a je jen na každém turistovi, jestli chce lézt nahoru nebo nikoliv. Místní hned vedle parkoviště turistům předvádějí co vše se dá v polopoušti jíst a domorodé zvyky lidu Anangu. Je zde však zakázáno fotit.

Jen 30 Km západně od Uluru je shluk obřích kamenů jménem Kata Tjuta (Mnoho Hlav). Nejvyšší balvan je 546 m vysoký oproti okolnímu terénu. Nejznámější stezka skrz skály se jmenuje Valley of the Winds a je dlouhá 8 km.

Procházka skrz bizardní krajinu, kde je člověk obklopený kopci táhnoucími se po celém horizontu, byla fascinující. Po dokončení cesty se už definitivně blížil konec návštěvy Uluru – Kata Tjuta N.P.

Cesta zpět byla dlouhá a po rozloučení se s partičkou lidí, která byla spolucestujícími tři dny jsem se druhý den posadil do letadla a odletěl o pár set kilometrů jižněji do druhého největšího města Austrálie – Melbourne. Melbourne je na rozdíl od Sydney méně čitelné a člověk se musí zorientovat trochu déle. Pomyslné centrum, nově vybudované Federation Square, je středem města, ale skutečnost je taková, že centrum se táhne podél řeky Yarra a rovnoběžných ulic podél vodního toku.

Mně osobně se Melboune líbil méně než Sydney, ale je to věc názoru, i v Melbourne jsou pěkná místa.

Dva dny v Melbourne uběhly rychle a již následovala jen cesta na letiště a odlet zpět do České republiky. Po třech měsících strávených v Austrálii a Tasmánii se člověk chtě nechtě musel rozloučit a přemýšlet, kdy se poštěstí, aby tuto fantastickou zemi viděl znovu. Na poznání všeho, co je v Austrálii zajímavého k vidění by potřeboval rok a i ten je málo, jak říkali někteří místní, co cestovali s karavanem po kontinentu…

Trajekt Spirit of Tasmania po necelém dni čistého času plavby pomalu ale jistě začínal finišovat svou cestu z Devonportu v Tasmánii do Sydney. Loď se blížila k zátoce Port Jackson, v níž i v roce 1788 zakotvila první Britská trestanecká loď a započalo zde osídlování Austrálie bílými přistěhovalci.

Trajekt na dohled od pevniny kopíroval skalnaté pobřeží a k radosti cestujících byl doprovázen delfíny. Plavba byla příjemná a klidná, kolem poledne se první návštěvníci hrnuli na palubu jelikož mezi skalisky se v dáli rýsovala silueta mrakodrapů Sydney. Na první pohled zaujme stavba AMP Tower v centru , která je dominantou při pohledu na město z této dálky.

Návštěvník, který má to štěstí a přijíždí k Sydney po moři má tu výhodu, že právě z tohoto pohledu je město nejhezčí. Jako první zaujme Harbour Bridge, nebo jak říkají místní, „ramínko na šaty“ a samozřejmě samotná Opera, která svými bílými „plachtami“ svítí do dálky.

Město na první pohled působí uspořádaným dojmem a není to jen zdání. Po pár dnech pobytu se v něm dá opravdu dobře zorientovat.

Střecha lodi pomalu začínala praskat ve švech, jak se všichni chtěli jít podívat na tu krásnou scenérii. Foťáky cvakaly na plné obrátky. Po podplutí Harbour Bridge se loď stočila doleva do Darling Harbour kde měla i konečnou.

Jako na potvoru začalo pršet a já měl do Kings Cross ještě docela dlouhou cestu. Navíc nejasné vize jestli v hostelu bude volno nebo ne,vzhledem k tomu, žejsem dojel o den později. Naštěstí bez problémů a mimo dvou mladých německých sousedů na pokoji, kteří byli až moc živí, bylo vše v pohodě. Hostel Jolly Swagman za 27 AUD i se snídaní byl dobrou volbou. Živelnost spolubydlících byla zřejmá – hostel byl nedaleko Oxford Street, kam se sjížděli gayové a lesbičky z celého světa. Právě na Oxford Street se každý rok pořádá pochod homosexuálů jménem Mardi Gras. Já přijel jen pár dní po něm. Ve dne tedy člověk putoval po městě, večer nespal, jelikož to ani nešlo. Takže jsem to nakonec vzdal a coural po městě i večer. Pravdou ale je, že večer je město také zajímavé. Rozhodně neubyde lidí na ulicích, někde spíš naopak. Možností, jak se vyřádit je nepřeberně.

Po návštěvě klasických míst jako opera, botanická zahrada, námořnické muzeum v Darling Harbouru, mořské zábavné centrum nebo známé tržiště s dary moře, byl člověk pomalu přesycený a začalo plánování co dál.

Itinerář jsem dával na poslední chvíli dohromady, a tak jsem zpočátku časem nebyl vázaný. Až později se ukázalo že cestování po Austrálii chce opravdu více času. Vzdálenosti mezi jednotlivými zajímavostmi „země klokanů“ jsou o dost větší než ty, na které je člověk zvyklý v domácím prostředí. Přes Internet jsem tedy rezervoval pár letů s Quantasem v centrální Austrálii a dopravu autobusem Grayhoundu na některé trasy. Grayhound patří mezi nejznámější autobusy pro cestovatele na kontinentu.

Snad každá cestovní kancelář která nabízí cesty do Austrálie a zahrnuje do programu i okolí Sydney, směřuje do Národního parku Blue Mountains a primárně na skalní útvary v něm – The Three Sisters. I má cesta se tedy ubírala tímto směrem. Výhodou je, že celý park se nachází jen asi 100 km od Sydney. Cesta tedy začínala vlakem z centrálního nádraží, přes autobus do Glenbrooku. Zhruba dvě hodiny cesty se v lese nachází jeskyně s otisky původních obyvatel Austrálie – Aboriginců, známá jako Red Hand Cave. Otisky rukou se datují do 15. století.

Z Glenbrooku jsem si naplánoval cestu po lesních stezkách až do Woodfordu. Dvacetikilometrová cesta se nakonec protáhla na skoro dva dny s tím, že při cestě nebyla absolutně žádná voda a zásoba se nakonec rapidně ztenčila. Odměnou za jinak nudnou cestu lesem pro mě bylo přespání na vyvýšeném skalnatém kopečku, odkud bylo vidět noční Sydney vzdálené 80km. I při takové vzdálenosti bylo možné vidět výškové budovy, jako drobné čáry na horizontu.

Z Woodforu následovala cesta vláčkem do Wentworth Falls, odkud jsou vidět krásné scenérie Modrých hor. Je to takový Grand Canyon v australské podobě. V údolí mezi vysokými srázy se klikatí říčka Jamison. Odtud i název Jamison Valley. Ze srázů sem tam padá dolu i vodopád, což je právě u Wentworth Falls lákadlo číslo jedna. Po sejití k vodopádu je možné krátkou chvíli jít dokonce na ochozu po úpatí skalního srázu. Zde jsem si také promluvil česky – shodou okolností tento ochoz opravoval Australan s českými předky.

Po návštěvě soukromé hvězdárny jsem se rozhodl sejít do údolí, a podél říčky Jamison dojít až pod The Three Sisters a spatřit toto místo z jiného úhlu. Namáhavá cesta se mi moc líbila. Nebyla nikým rušena, jelikož turisti se kvůli délce a náročnosti trasy zdržovali hlavně nahoře.

Výhled skrz eukalyptové stromy na srázy v kombinaci s klidem přirody a možností opláchnout se v průzračné říčce patří mezi to, co po celodenním pochodu člověka dokáže před spánkem nádherně uvolnit. Tohle je opravdu zážitek, za který to všechno trmácení stálo. Po výšlapu směr Katoomba, vyfocení „tří sester“ z turistického pódia a hledání předraženého YHA hostelu v centru za 35 dolarů za noc v pokoji pro 14 lidí, jsem se druhý den vracel vlakem zpět do Sydney.

V Sydney jsem se už zdržel jen jednu noc a druhý den navečer jsem odjížděl autobusem Grayhoundu směr Gold Coast do Surfers Paradise. Noční Sydney z Harbour bridge je nezapomenutelné…

Gold Coast je 35 km dlouhý úsek pláže táhnoucí se od NSW skoro k Brisbane, který se za necelých 50 let rozvoje změnil v jeden velký turistický komplex. U pláže zde stojí jedna výšková budova hotelu vedle druhé a kde má člověk nepřeberné množství možností, jak utratit peníze. Množství zábavních parků je obrovské, stejně jako ubytování. Od nejlevnějších až po ty nejluxusnější.

Hostely jsou bohužel dost často přeplněné, zvláště pokud jsou poblíž pláže. Já osobně narazil na prázdnější hostel až na třetí pokus. Kdo vyznává dovolenou ve stylu opalování a koupání na pláži přes den a noční život, bude ve svém živlu. Ti co hledají víc, budou zklamáni. Kromě koupání a utrácení peněz tu nic zajímavého není. Zábavní parky jsou spíše orientované na rodiny, co zde stráví celý den. Příroda je dál, tam kam mnoho návštěvníků již nejezdí.

Jediný malý úsek přírody u Surfers Paradise je na N.P. Burleigh Heads, což je zarostlý skalní výběžek do moře a odkud je možnost pozorovat surfaře. Za návštěvu stojí nedaleký David Fleay Wildlife park, který sousedí s mangorovovými močály a v němž je mnoho tradičních zvířat z Queenslendu a Austrálie vůbec.

Když už jste v ráji surfařů, nemůžete si samozřejmě odpustit surfování. Do začátku dostanete dlouhé prkno, skoro dva metry na výšku. Oproti tomu co člověk vidí v televizi je to značný rozdíl a zpočátku se cítíte ukřivděně, nicméně má to své opodstatnění a později jste rádi že se na něm udržíte i na břiše. A rada závěrem : není dobré se nechat unášet vlnou mezi hladinou a písčitým dnem . Za ta sedřená záda to nestojí.

Na odjezd z Gold Coast jsem se vysloveně těšil a přede mnou byla 28-hodinová cesta přes Brisbane a Mackay autobusem do Cairnsu, který je střediskem výletů na největší korálový útes světa – Great Barrier Reaf, který je jako jediný „živý“ organismus vidět i z oběžné dráhy planety Země. Cestou přes městečko Innisfail byly vidět fatální důsledky nedávného cyklónu. Rozmetané domy a zpustošené lesy v okolí daly znát sílu přírodního živlu.

Příjezd do Cairnsu byl deštivý. A to jsem ještě netušil, že pršet bude celou dobu mého pobytu. Bohužel, v době kdy já jsem zde trávil týden, další cyklón přecházel přes Cape York a mířil na Darwin. Naštěstí Darwin nakonec minul a zeslábl, ale i s oblačností kolem centrálního víru vyplňoval na satelitních záběrech celý Gulf of Carpentaria a oblačnost zasahovala i ke Cairnsu.

Nakonec tedy z plánovaného potápění a šnorchlování na korálových útesech sešlo a já se rozhodl si alespoň na dva dny půjčit auto. To vyšlo, i s lepší pojistkou, na 140 AUD na dva dny. Bohužel vyšší cena byla účtována i kvůli věku, jelikož v té době mně bylo 24 let a v Austrálii lidi do 25ti let věku mají dražší pojistku – více bourají. Auto jsem využil beze zbytku, malé Daihatsu nakonec muselo zvládnout i to, co auta 4×4 a ujelo skoro 1000 km. A co je důležitější, v pořádku dojelo i zpátky! Na jízdu po levé straně se dá zvyknout, jen občas na křižovatce musí člověk dopředu přemýšlet, kam se to vlastně zařadit na druhém konci.

Jelikož Queensland je mimořádně bohatý na národní parky v okolí, navštívil jsem hned čtyři za dva dny. Cesta začala směrem na Undara Volcanic N.P., ve kterém jsou obrovské, někdy mnoho kilometrů dlouhé tunely. Ty vznikly z dávných řek lávy, které se mnoho dní valily směrem k moři a jejichž hladina ztuhla na strop.

Při cestě od Cairnsu do vnitrozemí Queenslandu musí člověk překonat Atherton Tableland, což je až 1000 m.n.m vysoká náhorní plošina táhnoucí se podél východního pobřeží kontinentu. Cesta nekonečnými serpentýnami je korunována nádherným výhledem do krajiny. Stačilo jen necelých 100 km k tomu, abych se i v Queenslandu začal cítit jako v té Austrálii, kterou tak dobře znám z fotek. Sice zde není polopoušť jako v centrální Austrálii, nicméně červená půda, málo eukalyptových stromů a žlutá tráva, v kombinaci s termitími hrady podél silnice, dokresluje atmosféru nádherně. Queenslandští termiti staví spíše do šířky než do výšky, jako jejich severní sousedé. Ale i tak se dají nedaleko silnice nalézt kopečky 1,5m vysoké a 2,5m široké.

Do Undary jsem přijel až kolem 16:00 (vyjel jsem kolem 11:00) a stihl ještě poslední prohlídku v jednom z tunelů. V lese vesele poskakovali klokani a čekali co jim hodím dobrého. Mě ale čekala dlouhá cesta zpět, tak si mohli nechat zajít chuť.

Noční silnice byla klidná a cesta plynulá – až na stádo krav, které si umanulo lehnout doprostřed silnice, jelikož byla ještě vyhřátá ze sluníčka. Pak jsme najeli na frekventovanější silnici, kterou brázdí australské Truck Trail (kamion s několika přívěsy – vagony, podobné nákladnímu vlaku). Ty si to v těchto končinách mastí uprostřed silnice a když v dálce člověk vidí v celé kráse osvětlené monstrum, jak si to žene silnicí, musí jít sakra na brzdy a do kraje. Nevýhoda je, že tato silnice bývá vyasfaltovaná pouze v jednom pruhu a další dva bývají nezpevněné. Silnici tedy máte pro sebe jen do doby, pokud nikdo nejede proti vám.

Kolem půlnoci jsem dorazil do Ravenshoe a zde zajel na lesní parkoviště nedaleko místních vodopádů. Myšlenka, že tu budu sám vzala za své. Po příjezdu na parkoviště za silného deště, na mne skrz okénko starého auta mžoural stejně překvapený Australan, který s rodinou cestoval po kontinentu. Po přání dobré noci jsme šli spát.

Ranní probuzení s rozbřeskem a bolavými zády ze spaní v malém autě, jsem se šel protáhnout a podívat na vodopády. Poté přes pole s větrnými elektrárnami návštěva N.P. Crater Lakes, kde se dá koupat v průzračně modré vodě uprostřed dávného kráteru a několika zajímavými místy při cestě, které jsou známé většinou jednou zajímavostí která je charakterizuje (např. Curtain Fig Tree, N.P. Mt. Hypipamee s hlubokým kráterem, aj.). Nakonec cesta zpět do Cairnsu a odtud do N.P. Mossman-Daintree.

N.P. Daintree je znám jako pravý deštný prales v Austrálii,Béhem mého pobytu pršelo neustále což jeho název ještě umocňovalo.

Cesta do Mossman části parku – tedy té jižní prochází Aboriginskou vesnici, kde si obyvatelé přivydělávají prodejem suvenýrů. Samotný park je opravdu nádherný a jeho jen cca 5km otevřená a značená část je zážitek . Prakticky zde roste rostlina na rostlině. Všude je zeleno a poněkud těsno. Klasické velké kořeny stromů, jen dokreslují atmosféru tohoto typu lesa. Z nich si mimochodem aboriginci vyráběli štíty nebo jiné nástroje. Bizarní a fantastické jsou i dlouhé kořeny rostlin, které vyrostou na jiném stormu.

Pozdě večer se vracím do Cairnsu, loučím se s cestovateli z Německa, Holandska a Nizozemí, které potkal stejně špatný osud s počasím jako mě. Druhý den odlétám do Darwinu, kde začne další putování do nehostinného středu Austrálie…

Brzy ráno jsem odjížděl z Hobartu autobusem směr Port Arthur. Autobusy společnosti Tasie Link jedou tímto směrem dost nešťastně, jelikož jsou orientované hlavně na školní děti které sváží cestou. O víkendu samozřejmě nejezdí. Takže jsem se dokodrcal vyřvaným autobusem až do Port Arthuru a byl jsem rád, že to mám za sebou.

Ubytoval jsem se hned u historického komplexu věznice v hostelu jménem Roseview Youth Hostel, obsluhou tam byl japonec jmenem Hajáto se svým pejskem Pigo. Musím teda říct, že jméno bylo opravdu trefné, pejsek ač byl malý, byl tlustý jako prasátko. V ceně za ubytování (kolem 24 AUD) byl i volný vstup do věznice, do které je normálně vstupné 25 dolarů. V ceně je sice i okružní plavba v blízkosti věznice Port Arthur, ale mimo toho si člověk díky dobrým popiskům vystačí bez průvodce. Díky poloze ubytování jsem využil i noční prohlídku komplexu, pořádají tu sice „výlety za duchy“ ale noční prohlídka sama o sobě byla díky pěknému nasvícení budov také moc hezká.

Port Arthur je pro australany historické místo číslo jedna. Tato bývalá věznice byla založena roku 1830 tehdejším guvernérem Arthurem. Podmínky v ní nebyly přiliš přátelské, při pohledu na cely o rozměrech 2×1,5×2m si člověk těžko dovede představit jak se tu dalo přežít. Dnes je Port Arthur už jen připomínka koloniálních časů a nebýt historické památky, tak by vesnička ani ničím nezaujala. V areálu ještě dnes probíhají vykopávky, jednoho archeologa jsem viděl jak čistí plechový hrnek, který bych našel i doma ve stodole, tak mně to přišlo trochu úsměvný. Nicméně Austrálie není tak stará co se týče Evropského osídlení, takže pro ně je historie i ten plecháček.

Nedaleko Port Arthuru je místo zvané Remarkable Cave. Nasycen historií z vězení jsem si hned vyšlápl tímto směrem. Jedná se o jeskyni ve skále, která byla vymletá vodou. Společně s působivým skalnatým pobřežím této části ostrova je to určitě místo, které stojí za půldenní výlet z Port Artuhu.

Z Porth Arthuru přes vesničku jménem Taranna, kde je „Tasmánský tygří park“ v němž mimo čertíků jsou i jiná zvířata typická pro Tasmánii, jsem dorazil do Eaglehawk Necku. Toto místo je jediné, kde se dá z poloostrova přejít suchou nohou do Tasmánie. Spojení je pouze 100m široké, a tak v době provozu věznice v Port Arthuru tuto šíji strážci bedlivě střežili. Dokonce po celé její délce umístili velké psy na řetězech aby ani myš neutekla. Tuto skutečnost dneska připomíná socha psa v životní velikosti, který je uvázaný řetězem k sudu. I když tehdá strašili vězně že moře je plné žraloků, když jsem tam byl já, bylo plné surfařů takže to asi tak žhavé nebylo.

Nedaleko Eaglehawk Necku začíná přehlídka nádherného skalnatého pobřeží které se táhne směrem k jihu. Krásná místa jako Tasman Arch, Tasman blowhole, Devils kitchen které si moře tvaruje k obrazu svému. Eaglehawk Neck je velmi malá vesnice, a tak po menší procházce po skalních útvarech bylo na čase se přesunout o kus dále. To jsem ale netušil jaký to bude problém. Další autobus, ať už od jakékoliv společnosti jel až za dva dny, taxi žádné a já potřeboval stihnou podle itineráře navazující autobus o pár desítek kilometrů dál. Po dlouhém nátlaku a vysvětlování v jak tíživé situaci vlastně jsem na místní pracovnici informačního oddělení, se na mě usmálo štěstí a sdělila mně, že její dcera odjíždí do Port Sorellu autem na nákupy. Po čtvrt hodince opravdu dcera přijela i s rodinou a naložili mě. Typičtí australané, žena která dokáže mimo domácích povinností opravit auto nebo obhospodařit zvířecí farmu, kluk ve věku kolem 15. let který rozhodně s farmou nic společného nechtěl mít a raději jel koupit něco na sebe. Po hodince pohodové cesty jsme dorazili do Port Sorellu, řidička i přes značné přemlouvání nechtěla za svezení žádné peníze, tak jsme se rozloučili a já se vydal navštívit nejbližší Informační centrum. To jsem nakonec nalezl, a asi 70. letá paní mně sdělila, že v jejich městě naleznu pouze ovocnou farmu, která je navíc asi 3 km daleko. Konec dne jsem tedy strávil ochutnávkou jahodového džemu.

Na druhý den jsem autobusem vyrazil do Triabunny, ze které odjíždí dvakrát denně malý trajekt směr Maria Island. Tento ostrov je nevelký, pouze 25×30 km. Nicméně velmi zajímavý. Je nutné mít na paměti, že na něm nejsou obchody a vody tam také není mnoho. Takže jsem vyrazil o 8 kg těžší, obtěžkán jídlem a pitím. Při příjezdu na ostrov jsou dobře vidět staré budovy malé věznice, která tu fungovala ještě před Port Arthurem. V jedné, bývalé budově komisariátu je dnes Informační centrum. Kde je nutné zaplatit kolem 7 dolarů za jednu noc jako polatek na použití kempu. I kdyby v něm člověk spát nechtěl. Navíc mně mladá rangerka vysvětlila, že se nesmí krmit zvířata kvůli hrozící infekci spodní čelisti. Hned mi i ukázala kosti lebky, na níž byl viditelný masivní nádor. (Tento problém teď v Tasmánii sužuje Čerty.) Poslední podstatná připomínka byla, že odpadky nosit sebou. V případě že by mě zastavil ranger a já u sebe žádné neměl, následovala by mastná pokuta.

Hned jak jsem se dozvěděl potřebné informace, vydal jsem se na první zastávku, která se nazývá Fosil Cliffs a na níž jsou všude silné vrstvy zkamenělin 290 milionů let starých. Tyto vrstvy jsou po celém pobřeží do výše několika desítek metrů. Je zvláštní chodit po něčem, co bylo živé před tak dlouhou dobou. Cestou zpět mě míjelo stádo klokanů, utíkali před malým letadlem které dovezlo turistku co nestihla trajekt na ostrov. Už na ní čekali kolegové, kteří odháněli kolem ranveje všudypřítomné husy. Husy jsou tak oprsklé, že v pohodě pochodují i po Darlingtonu , přístavní osadě na ostrově. Po noci strávené ve stanu v kempu, mezi husami a skákajícími klokany kolem mého stanu jsem se vydal dál, na cestu do hloubi ostrova.

Druhý den jsem vyrazil na cestu k Painted Cliffs, pískovce, jež voda a vítr obrousila do nádherné mozaiky. Ten den bylo vyjímečně hezké počasí, takže si i člověk užil moře. Pláže zde byly velmi pěkné a bez jediného človíčka. Po večeru stráveném na jihu ostrova poblíž „samotek“ ještě z dob bývalého vězení na tomto ostrově, jsem se vydal zpět, jelikož už se blížil čas odplutí trajektu. Cestou lesem zpátky, pod Mt.Maria (711 m.n.m.) jsem málem šlápl na hada, chudák měl ze mě stejný strach, jako já z něj. Bohužel kdybyc mě uštknul, byl by to velký problém a přehlédnout tyhle malé potvůrky se dá v listí eukalyptů a v šeru lesa velice stadno. Po třech dnech na tomto skvělém ostrově, kde se snoubí klid, krásná příroda a atmosféra koloniální historie jsem se vydal zpět do Tasmánie.

Z Triabunny jsem téhož dne vyrazil do městečka Coles Bay, které je branou na poloostrovní Národní park Freycinet. Doprava je řešena nadmíru zajímavě, autobus společnosti Tassie link mě a jednu mladou turistku ze Švýcarska vysadil na křižovatce uprostřed ničeho s ujištěním, že si pro nás někdo přijede. Sám pokračoval směr St.Helens. Po půl hodině čekání dorazil tranzit, šestimístná dodávka. Majitelka, starší dáma, vybrala peníze a jeli jsme. Bohužel ty peníze si vybrala navíc, jelikož už u Tassie linku jsem platil částku až do Coles Bay. No nic, chybyčky v počítání tax za jízdné nejsou jen v Čechách.

Švýcarka ve věku kolem 20. byla na cestě kolem světa a do Coles Bay se dostala náhodou a spíš si přijela užít moře. Někde vyčetla že je to zde hezké. To jsem jí sice dal za pravdu ale sám jsem se vydal na cestu do parku. Na pláži která se táhne od Coles Bay k The Hazards byla vtipná cedulka o nekradení mušlí na písku, aby tam něco zůstalo budoucím generacím. Tak jsem opravdu nic nebral, beztak už jsem měl plnej batoh z jiných míst.

Po přechodu The Hazards (cca 300 m.n.m.) se člověku otevřel nádherný pohled na kilometrovou pláž jménem Wineglass Bay. Na konci pláže je i malý kemp, kde jsem strávil první noc a popravdě i nedobrovolně druhou. Pláž je nádherná ale člověk se musel mít na pozoru, samozřejmě jsem neodolal a zkusil moře. Po chvíli brouzdání ale následoval docela šok, když se ani ne dva metry přede mnou zvedl asi metr a půl velký rejnok a plaval si to pryč. Radši nedomýšlet co by se stalo kdyby si mě nevšiml on jako první a neuhnul. Noc byla nádherná, nebe bylo poseté hvězdami, v dáli blikal maják a v zátoce Wineglass Bay kotvilo pár lodí, z toho jedna – rybářská, měla zapnuté silné reflektory do vody. Způsob jak chytat kalamáry a jiné potvory citlivé a světlo. Během noci ještě po táboře běhaly místní zvířata, když se jich sešlo víc na jednou, tak dokazaly vydat k mojí nelibosti naprosto neskutečné zvuky.

I během rána mě přišli navštívit místní klokánci, sice je nazaujala moje maličkost, ale zato měli velkou chuť na to, co bylo v ešusu. Poučen už z ostrova Maria jsem si je akorát podrbal za uchem, což je asi příliš neuspokojilo. Ve stanu jsem si nechal věci a vzal jen peněženku a vodu na další cestu, původně zamýšlenou jen na půl dne. Co se týče věcí, člověk se opravdu nemusí bát o to, že by mu to někdo ukradl. Na jiných místech jsem si například nechával i celý batoh a vydal se na několik hodin pryč. Původně jsem se, zvyklý na naše poměry, tohoto bál, ale když jsem viděl že to je naprosto běžná věc nechávat si batohy na cestě a vydat se prohlídnout nějakou zajímavost poblíž, provozoval jsem to s chutí také.

Cesta vedla až na vrchol Mt.Graham (579 m.n.m.), odkud byl nádherný výhled na The Hazards společně s Wineglass Bay. Bohužel při cestě zpět jsem blbě došlápl a ozvalo se staré zranění nártu. Viděl jsem všechny svaté a už jsem si říkal že to bude konec cestování. Cestou zpět se původně hodinová cesta protáhla na tříhodinový maraton s klackem na podepření a skákání na jedné noze. Návrat zpět a definitivní konec s další cestou téhož dne. Měl jsem i štěstí že mě potkal starší pár z Anglie, kde paní byla doktorka. Po poradě co s tím, mně doporučila si lehnout a počkat do druhého dne. Navíc mi nechali i vodu, jelikož sami končili s trekem. Ta bodla, jelikož během skákání po jedné noze jsem ji skoro všechnu vypil. Dobří lidé nevymřeli, naštěstí.

Druhý den bylo opravdu lépe a já se opatrně vydal zpět do Coles Bay, odtud pak autobusem přes bývalou velrybářskou vesnici Bicheno, kde mimochodem je moc hezká výstava malých žraloků, medůz, mořských koníků nebo krabů. Vše živé a vstupné bylo lidové 4 dolary. Z Bichena jsem pak přejel dalším spojem do Launcestonu, dojezd byl v 18:00 a pomalu se začínalo šeřit a já neměl ani ubytování, ani představu kde vlastně ve městě jsem. Z průvodce jsem vyčetl o blízké hospodě jménem Batman Fawkner Inn kde jsem pokoj našel. Problém byl teda v tom, že podemnou byla diskotéka, takže vybrovala podlaha. Naštěstí se spánek dostavil rychle. Následující den jsem hned v sedm ráno odjížděl busem do Devonportu.

Po pár posledních dnech strávených v Devonportu nadešel den odplutí. Trajekt jsem si už rezervoval s předstihem po internetu. Kajuta v „hostelu“ , což v provedení lodi bylo asi takové, jako spaní v ponorce na kavalcích které se akorát zatahují závěsem, vyšlo na 230 dolarů. Po rozloučení se se známými, ubytování ve stylu mrsknutí batohu do zamykatelné plechové skříňky, jsem byl připraven na vyplutí. Po dvou měsících v Tasmánii bylo vše u konce a člověk jen přemýšlí, zda-li se sem podívá ještě někdy. Kolem 15:00 se Spirit of Tasmania III. hnula a začala nabírat rychlost, směr Austrálie s místem kotviště Sydney. Loď byla luxusně vybavená a i jídla byla ve velkém stylu, prostě ideální uvolnění před dalším dnem a nejistotou jestli mně v jednom Sydneyským hostelu opravdu dobře rozuměli kdy tam přijedu. Cesta by měla trvat necelý den čistého času. Už se jen vyspat a Austrálie čeká…

Nikdy jsem nebyl cestovatel a popravdě nebýt lákavé nabídky, která se naskytla, tak bych svojí tříměsíční cestu do Austrálie a Tasmánie asi ani nepodnikl. Onou nabídkou byla skutečnost, že v Tasmánii jsme měli známé, kteří mně nabídli pobyt u nich. Tímto chci pozdravit manželé Hrabalovi, v současnosti už do Jižní Austrálie, kam se letošní rok přestěhovali. Po nějaké době přemýšlení jestli přerušit dálkové studium, skončit s prací, kde sehnat peníze, aniž bych měl vůbec konkrétní představu na kolik to vše přijde a v neposlední řadě i přemáhání pohodlnosti, jsem se rozhodl, že právě tohle bude to pravé, co člověku osud nachystal a čeho by byla škoda nevyužít.

Austrálie mě lákala už dříve svojí odlišností ale musím se přiznat, že o Tasmánii jsem nevěděl takřka nic. Maximálně jsem si vybavil animovanou pohádku s Tasmánským čertem, tuším že od Warner Bros.

To samozřejmě nestačilo, takže jsem si začal shánět potřebné informace, co tam vlastně žije dalšího. V práci mně vyhověli a nakonec jsem původní výpověď změnil na neplacené volno. Škola se tak nějak neplánovaně přerušila sama a pár peněz se do začátku podařilo sehnat. Další problém byl s vízem, Austrálie si dává pozor na to, kdo jí může navštívit, a tak si člověk musel vyplnit vše potřebné. Např. potvrzení o hotovosti na účtu, v případě turistického víza potvrzení od zaměstnavatele že se po návratu máte kam vrátit / studovat, záměr cesty a místo kde budete – v tom jsem to měl jednodušší, jelikož jsem odcestoval na pozvání.

Vyřízení jsem přenechal agentuře se kterou jsem byl spokojený a sehnal si skrze ní i letenku. Takže vše potřebné již bylo přichystané, nakoupené a už jen počkat do 7.února (2006) na den D.

Onen den nastal, a tak jsem ještě za sněhu vyrazil v letní bundě a botách směr Praha a na letiště. Let samotný, směr Londýn – Singapoure – Melbourne, byl dlouhý, ale v pohodě. Společnost mně dělala postarší Angličanka, která, když zjistila, že se mnou moc nepokecá kvůli mojí angličtině, tak byla paradoxně ještě více upovídaná a vehementně se mě snažila zatáhnout do nikam nevedoucí diskuze. Alespoň jsem se nenudil. O co jsem měl štěstí cestou, o to jsem měl smůlu na místě. To bych nebyl já, aby v něčem nebyl problém a tak jsem čekal a čekal až dostanu batoh z pásu a ono nic… Docela blbej pocit s přihlédnutím na fakt, že angličtinou jsem brilantně zrovna nevládl a byl jsem od domova dost daleko. Nakonec jsem ale s maximálním vypětím všech sil reklamoval problém a dozvěděl se, že batoh je ještě někde v Singapuru. Takže s ujištěním že dorazí později a že se neztratil, jsem pokračoval dál „o batoh kratší“ směr Tasmánie.

Po dvouhodinovém letu malým letadlem z Melbourne jsem přistál na letišti v Devonportu. První co člověka uhodí při příletu do Austrálie do nosu je všudypřítomné aroma eukalyptů, na které si ale během krátké doby zvyknete. Devonport (21 tis. obyvetel), ve kterém jsem díky známým na pár prvních týdnů zakotvil, je hlavní lodní spojnicí s Austrálií. Je zde přístaviště pro trajekty Spirit of Tasmánia I.,II. a III. (ten je v současnosti ale prodaný do Řecka), které zajišťují přepravu lidí do Sydney a Melbourne na kontinent. Mimo zmíněného přístaviště, stojí za zmínku skalní útvar jménem Mersey Bluff, na němž je starý maják a v jeho okolí jsou v kamenech vyryté kresby původních obyvatel Tasmánie, mnoho tisíc let staré. Současní obyvetelé Tasmánie jsou velmi přátelští a nezřídka se vám stane, že vás na ulici, nebo ze zahrady někdo zdraví a nezávazně se s vámi dá do řeči. Dost často, a s tím jsem měl z počátku problémy pochopit, co to vlastně je, na vás někdo volá „hej gan“ (how are you going) jako pozdrav. Jelikož jsem ani neměl žádný pevný itinerář cesty a radil jsem se až na místě, co vlastně všechno navštívit, první kroky vedly do Informačního centra.

Dostal jsem víc informací nežli jsem vyžadoval, a tak mě to ještě více zkomplikovalo rozhodování. Jedna věc byla ale jasná, dva měsíce je krátká doba! Navíc překvapení, žádná autobusová nebo vlaková doprava se v Tasmánii nekoná, akorát pro turisty jezdí pár společností.

Největší, Tassie Link, zajišťuje dopravu mezi turisticky zajímavými místy. Takže nebylo moc na výběr a volba padla právě na tuto možnost. Nicméně nelitoval jsem, někteří řidiči byli nezapomenutelní. S jedním jsme například otáčeli autobus v lese, přičemž pár plechů tam asi i zůstalo. Další nezvyklou věcí pro českého turistu je fakt, že za návštěvy národních parků se v Tasmánii platí peníze. To jsem vyřešil „permanentkou“ na vstup do všech parků v ceně 25. dolarů a musím říct, že se to velice vyplatilo, jelikož jenom samotný vstup do nejznámějšího národního parku Cradle Mountain stál tu samou částku (v ceně je i rozvoz minibusama ve vstupu do parku). Do ostatních parků vás nikdo vesměs nekontroluje, ale v případě kontroly rangerem na pochuzce by asi problem byl.

Po prvních dnech, si člověk zvyknul na nové prostředí a využíval blízkost moře. Dal jsem dohromady itinerář pro nadcházející měsíce a připravoval se na odjezd. Dlužno ještě podotknout že i během prvních dnů jsem díky známým navštívil dost míst a podnikl velmi pěknou tůru do národního parku Walls of Jerusalem o kterém napíši zvlášť článek jindy.

Mezi pěkná místa která stojí zato navštívit v blízkém okolí Devonportu, určitě patří a doporučuji „Penguin Viewing“, kde časně ráno a za soumraku vylézají houfně z moře malí tučňáci (fairy penguins) a kde se na to všechno mohou lidé potichu dívat, dále okolí Port Sorellu, Leven Canyon, deltu řeky Tamar, malebné městečko Sheffield hned u výrazné dominanty okolí – hory Roland, nebo o něco dál okolí vesnice Mole Creek kde je spousta zajímavých míst a Wildlife park. Nebudu ale citovat názvy a vrátím se k původnímu itineráři a začátku mojí samotné okružní cesty po Tasmánii. V osm ráno před Informačním centrem v Devonportu již stál autobus společnosti Tassie Link a v něm kolem dvou desítek natěšených baťůžkářů, takže jsem se hned přidal „mezi své“. Za půl hodinky jsme odjížděli. První zastávkou byl Sheffiel, malebné městečko poblíž Mount Roland, která dominuje okolí. Město je turistům známé kvůli Cradle Mountain malbám, které jsou opravdu hezké a zdobí každou volnou stěnu ve městě. Po krátké přestávce jsme pokračovali směr národní park Cradle Mountain Lake st Clair se svým hlavním lákadlem, horou Cradle Mountain (1545 m.nm.). Mimochodem právě Cradle Mountain je asi nejprofláknutějším přírodním útvarem na fotkách a propagacích Tasmanie, setkáte se s nim i v supermaketu na mléce, jogurtu, prostě na všem, co má punc „made in Tasmania“.

Samozřejmě hned po Čertovi a Tygrovi, kterého teprve po jeho smrti začli mít všichni rádi. V parku jsem strávil asi 5 dní a o něm napíši více v jiném článku, věnovaném právě tomuto krásnému místu. Je zde i začátek slavného 80km pochodu který je ale za 120AUD – částka že vůbec můžete jít tuto tůru! Neboli nic pro mě. Po pár dnech stravených zde, jsem po ukončení své kratší verze Overland Tracku vyrazil autobusem směr Strahan. Strahan je jediné významější městečko, které je na západní části ostrova. Už při příjezdu do města na vás dýchne atmosféra opuštěného místa, které už žije hlavně turismem. Před více jak stopadesáti lety zde byla jedna z prvních, dost tvrdých trestaneckých pracovních káznic. Tehdá na ostrově, který je nedaleko v zátoce a vězni tu těžili dřevo. Dnes tuto skutečnost připomíná výstava v Informačním centru.

Po příjezdu do Strahanu jsem upustil od postavení stanu v kempu a zaplatil si hostel. Jelikož jsem z Cradle M. docela prochladl a nebylo mně dvakrát moc dobře. Naštěstí jsem se z toho dostal rychle a druhý den jsem hned vyrazil na návštěvu místa zvaného Hogarth Falls, kde mimo malého vodopádu je velmi zajímavý les s velkou spoustou kapradin. Mimochodem kapradiny tu rostou na rozdíl od nás (a konrétně druh který místní nazývají Fern Tree), do výšky. Některé, které už žijí například přes 40 let, mají listy ve výšce tří a víc metrů. Další zajímavostí tohoto místa je už prostý fakt, že jste tu blízko západního pobřeží ostrova. Bohužel 7 km daleko a k mojí smůle vzal za své plán, že si tam vezmu stan a mrknu na západ slunce – většinu času pršelo nebo bylo zamračeno. Nicméně vydal jsem se tam a alespoň si vychutnat tu atmosféru místa. Jelikož další pevnina je až 19 000 Km daleko v Jižní Americe a moře je tu divočejší než jinde. Po třech dnech odpočinku jsem přes hornické město Queenstown vyrazil směr Národní park Franklin–Gordon Wild rivers a na zajímavý pochod směrem k hoře Frenchmens Cap.

Ještě se ale vrátim k řidičům Tassie Link, zde si člověk užil také své. Dost nepříjemný zážitek jsem měl, když nestandardně přehazovali lidi z jednoho autobusu do druhého, který čekal na odpočívadle. Nějak jsem špatně porozuměl a po pár okamžicích jsem zjistil, že můj batoh jede jiným směrem a jiným autobusem než já. Po prvotním rozdejchání se z mírného návalu tepla jsem taktně naznačil řidiči, že asi sedím ve špatném autobuse. Fakt jsem netušil jak to dopadne, tušil jsem že mám akorat velkej problém. Nicméně řidič zavolal kolegovi, otočil autobus a přehodili si mě na nejbližším možném místě. Podobná historka se stala i jinému turistovi na jiném místě, zde to měl ale řidič komplikovanější s otočením, a tak bez dlouhého přemýšlení zajel do lesa, ve kterém se otáčel. Naneštěstí autobus na tuhle věc nebyl stavěný. A tak to odnesl se strženým plechem a poškrábaným podvozkem. Chudák turista pak celou dobu snášel připomínky od všech jaký je to blbec. (To si pak člověk říkal, jaké má štěstí a to samé si vybral už jinde.) Celkově ale musím říct, že autobusáci v Tasmánii jsou opravdu dobří řidiči.

Po odpočinku ve Strahanu jsem se přes Queenstown dostal až na silnici uprostřed ničeho, kde mě společně ještě s jednou turistkou vysadil autobus a jel fuč. Jediné co napovídalo trochu co tu vlastně je, byla cedule Frenschmans Cap Trek. Asi nejobtížnější jaký mě potkal v Tasmánii. K tomu ještě vydatně pršelo a představa nadcházejících 4 dní byla fakt lákavá. Po seznámení se s druhým baťůžkářem jsme vyrazili. Jelikož je to ale opět na delší psaní, pochodu na Frenschmans Cap se budu věnovat v některém z dalších článků zvlášť. Po skončení této tůry jsem byl fakt hotovej, absolutně bez jídla a pití, špinavej, unavenej, a tak příjezd ve večerních hodinách do Hobartu, nalezení Hostelu, teplé sprchy, měkké palandy byla opravdu slast. Pračky tu byly naštěstí také – na mince, takže jsem do jedné rovnou nasypal obsah celého batohu a v klídku relaxoval a počítal puchýře na noze.

Hobart je pěkné město, je hlavním městem Tasmánie a se svými 130 tis. obyvateli je to už velkoměsto na Tasmánské poměry. Muzeum tu má vstup zdarma, velmi hezké je místo zvané Salamanca Sq., které je ještě z dob velrybářských., tj. 30.léta 19.století. O těchto dobách je i dost připomínek v Námořním muzeu, zde je už ale vstup pouze za penízky. Centrum města je situované k přístavu, taktéž i většina turistů. Hlavním lákadlem jsou plovoucí prodejny rybích fast foodů v přístavu. Kde člověk, mimo jiné, může dostat zaručeně čerstvé Sushi, směs rybích potvor s hranolky a jiné dobroty. Zaleží jen na peněžence. Noční život je tu až překvapivě rušný na tak malé město. Je to hlavně díky turistům, kteří sedí v některé z mnoha restaurací na ulicích. (Uplně běžně tu je vedle sebe třeba Indická, Thajská, Italská a Irská hospoda) Po čtyřech dnech rekonvalescence jsem se vydal směr východní pobřeží. Na Tasmánský poloostrov se známou věznicí Port Arthur. Ale o tom až příště.