Rubrika: Irák

Více než 3300 iráckých dětí na územích osvobozených od takzvaného Islámského státu se mohlo vrátit do škol díky aktivitám organizace Člověk v tísni.

Oblast Zumar v provincii Ninive na severu Iráku ovládli v polovině roku 2014 bojovníci z takzvaného Islámského státu. Před boji a násilím utekly desetitisíce lidí do bezpečnějších oblastí země. Na konci roku 2014 se kurdským jednotkám podařilo zatlačit radikály a posunout bojovou frontu. Po měsících vyhnanství se mohli vnitřní uprchlíci pomalu začít vracet domů. Měsíce bojů zanechaly často zničené domovy a infrastrukturu. V troskách zůstalo i zdejší vzdělávání. Člověk v tísni (ČvT) proto v polovině roku 2015 s podporou Dětského fondu OSN (UNICEF) a Ministerstva zahraničních věcí ČR pomohl vybavit 12 zdejších škol, 3350 dětem poskytl školní pomůcky a zajistil pro ně mimoškolní aktivity, 120 učitelům dal potřebné učební materiály a 160 učitelů vyškolil v základních výukových dovednostech a poskytování základní psychosociální podpory.

Podobně jako v Česku i v Iráku se blíží konec školního roku a třináctiletá Dunya Ghazi oblečená ve školní uniformě jde společně se svojí kamarádkou Zainab na jednu z posledních hodin matematiky. Školu mají jen 20 minut pěšky od domova, tak chodí pravidelně spolu. Ještě před rokem to ale vypadalo, že do školy vůbec chodit nebudou. Dunya žije se svými sourozenci a rodiči ve vesnici Talmous v okrese Zumar. Kvůli útokům ozbrojenců z tzv. Islámského státu, který od počátku roku 2014 okupuje značnou část země, museli z domova na čas utéct. „Museli jsme se odstěhovat, tady už kvůli útokům ISIS nebylo bezpečno. Vzal jsem manželku a děti a utekli jsme do sousední provincie Dohuk,“ vypráví Dunyin otec Ahmad Gazi. Po měsících vysídlení se mohli vrátit domů. Nyní je v Zumaru relativně bezpečno. Až na pozůstatky bojů, jako je nevybuchlá munice, která již zranila několik lidí včetně dětí.

Školní pomůcky i psychosociální podpora pro traumatizované děti

ČvT pomáhá navrátilcům do provincie Ninive na severu Iráku od poloviny roku 2015. „Tito lidé byli často násilně vyhnáni ze svých domovů, a když se po několika měsících na útěku vrátili zpět, našli své vesnice a domy v dezolátním stavu,“ popisuje situaci Naďa Aliová z Člověka v tísni. „Zaměřujeme se zde především na obnovu vzdělávacího systému, podporu učitelů a návrat dětí do škol. Působíme celkem ve 12 školách, což je dokonce o dvě školy více, než jsme původně plánovali,“ říká Naďa Aliová. „Vysvětlujeme rodičům, jak je chození do školy pro jejich děti prospěšné. Během několika měsíců jsme navíc vyškolili 160 učitelů v metodách psychosociální podpory pro traumatizované děti, psychologické první pomoci a řešení konfliktů. Učitelé jsou teď schopni lépe s dětmi komunikovat během výuky a organizují pro ně mimoškolní aktivity. Dále také rozdáváme školní pomůcky, které dostalo již více než 3 300 dětí,“ dodává.

Vzdělání je důležité pro budoucnost všech dětí

ČvT se snaží dětem, jako je Dunya, umožnit návrat do běžného života a vytvořit co nejlepší podmínky pro jejich budoucnost. „Do školy chodím moc ráda, protože jsem si tam našla kamarády,“ říká Dunya. „Škola je také důležitá, abychom uměli číst a psát. Nejradši mám matematiku, protože můj táta je učitelem matematiky. Jednou bych chtěla jít na univerzitu a být jako on. Letos jsem se hodně snažila a budu mít samé dobré známky. Za dobré známky asi dostanu i nějaký dárek.“ Když zrovna Dunya není ve škole, dělá si domácí úkoly s kamarádkou Zainab, hraje venku fotbal s ostatními dětmi nebo tráví čas se svými čtyřmi sourozenci.

Současný vzdělávací systém v Iráku se kvůli vysoké míře přesidlování a humanitární krizi potýká také s nedostatkem školního personálu. Řada učitelů musela odejít. Ti, co setrvávají a pokračují ve své práci, často dostávají výplaty až s několikaměsíčním zpožděním. To popisuje i Ahmad Gazi, který učí matematiku v dívčí škole Talmous, kam chodí jeho dcera. „Kvůli současné krizi nemá stát na výplaty. Školy nutně potřebují odborný personál a já jsem učitel. Potřebuji ale z něčeho žít, mám pět dětí a musím živit rodinu. Nedostatek peněz je pro nás teď vážný problém,“ říká Ahmad. ČvT se snaží zlepšovat podmínky i pro místní učitele. Vedle odborných školení jim poskytuje také potřebné učební materiály, které již obdrželo celkem 120 učitelů v deseti školách.

I přes konec školního roku práce ve školách pokračuje

Příchodem prázdnin úspěšný projekt ČvT na severu Iráku nekončí. „Se začátkem léta začínají prázdniny i pro děti v Iráku. Naše pomoc tím ale ani zdaleka nekončí. Máme dva měsíce na to, abychom opravili dalších pět škol. Navíc budeme i po dobu prázdnin organizovat mimoškolní aktivity, do kterých se mohou zapojit všechny děti z okolí,“ vysvětluje Naďa Aliová „Jedná se o nejrůznější hry, tvůrčí dílny a sport. Děti tak stráví čas se svými vrstevníky, což jim pomáhá mimo jiné lépe zvládat složité životní situace. Nezapomínáme ani na rodiče. Přes léto budeme mluvit s rodiči dětí, které do školy nechodí, zjišťovat jejich důvody a pracovat na zlepšení,“ dodává. Před začátkem roku také ČvT znovu spustí úspěšnou kampaň, která běžela již vloni, nazvanou Zpět do školy.

Podle údajů OSN se v Iráku aktuálně nachází více než 3,3 milionů vnitřních uprchlíků, kteří čekají, až se budou moci vrátit domů. Situace v zemi je vážná. Přes 10 milionů Iráčanů, to je téměř každý čtvrtý, je odkázáno na humanitární pomoc. Polovinu z toho tvoří děti. ČvT pracuje v Iráku od roku 2003. Tato pomoc je možná pouze díky podpoře české veřejnosti, která přispěla do sbírky SOS Irák a prostřednictvím Klubu přátel Člověka v tísni. Institucionální pomoc poskytuje OSN prostřednictvím Dětského fondu UNICEF a Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Člověk v tísni děkuje všem dárcům za jejich podporu.

Po setmění bloudím, minul jsem uličku vedoucí k hotelu a ztrácím orientaci, hotelovou navštívenku jsem dnes zapoměl na pokoji a tak se ani nemůžu svést taxíkem. Hotel nacházím až po dalších třech hodinách zmateného chození po setmělé Sulejmánii.

Ráno se vezu taxíkem do Amna Suraka a procházím si tento rozstřílený komplex bývalé věznice, v níž si prorežimní Saddámova armáda vyřizovala účty s Kurdy – nejen s odbojnými rebely zvanými Pešmerga, vězněni zde byli i staří lidé a matky s malými dětmi. Ve větších celách jsou na holém betonu staré zmuchlané deky, samotky mají půdorys jeden metr krát jeden metr tak, aby si věznění nemohli lehnout, do zdí jsou vyryty či nakresleny obrazy kurdských hor. Místní správce mě vede do síně tisíců zrcadel, která má připomínat největší z pogromů Kurdů ze strany irácké armády, který v roce 1988 smetl více než 180000 kurdských životů (průvodce neuměl dobře anglicky a poprvé udal číslo 198000 mrtvých, podruhé však 189000) a za každý takto zmařený život je v místnosti na stěně střep ze zrcadla. Před věznicí stojí zničená vojenská obrněná technika, nasazovaná do bojů proti Kurdům.

Taxíkem mířím na Sharo – garáže, odtud jiným za 15000 ID do Erbílu. Jedeme jižní cestou přes Kirkúk. Krajina v jeho okolí je převážně rovinatá, na jihu snad vidím pískové duny, ale jistý si nejsem, může to být jen zvrásněná step. Po zastávce na čaj se blížíme se ke Kirkúku. Ještě před ním nás na checkpointu zastavují milice, zde již ne kurdští ASAISH, ale vojáci v uniformách Irácké armády. To mě dost mate, myslel jsem, že je Kirkúk (ležící 250km severně od Bagdádu) od letošního jara pod kontrolou kurdských milicí. Řidič arabským vojákům vysvětluje, že jsme na cestě do Erbílu, nikoliv do Kirkúku a vojáci nás v klidu pouští dál (stejně tak i jiné kurdské taxíky), to samé se děje při vjezdu do města u hlídky, u které stojí i vozidla US Army, ale nikde nevidím jediného amerického vojáka. Nemíříme do centra, ale objíždíme město po jeho okraji z východu na sever. Míjíme alianční vojenskou základnu, ale nikde nevidím vlajku, základna je obehnaná vysokými panelovými bloky, u vstupu hlídá voják tak, aby byl částečně kryt betonovým blokpostem. Nad městem krouží tři vojenské helikoptéry. Z ropných vrtů v okolí Kirkúku šlehají do velké výšky plameny z přetlakových ventilů.

V Erbílu beru pokoj za 40000, což je dost peněz, ale mám i ledničku a hlavně – výhled na pevnost. Podvečer trávím opět na tržišti a po malé večeři (opět skopové) jdu ještě za světla na hotel, brzy usínám, v devět večer a ve čtyři ráno mě budí muezzíni svolávající k modlitbám.

Kolem desáté ranní jsem již na garážích a taxíkem vyrážíme do Akre, města ležícího severně od Erbílu, asi 10km od silnice vedoucí do Duhoku. Je to staré město v kopcích s domky vystavěnými ve svahu a nalepenými na sebe, mezi nimi jen uzounké uličky a schodiště. Po hodině bloudění v oněch uličkách scházím ze starého města do čtvrti dole pod kopcem, cestou se zastavuju na čaj. Po chvíli přisedá mladý muž v růžové mikině a džínách, pozoruje mě a můj batoh. Pak mě potichu žádá (spíš přikazuje) o passport, ale sám mi žádnou legitimaci nepředložil, tak ho ignoruju a to se celé opakuje. Za pět minut přijíždí 2 vojenské džípy (ASAISH standardně používají terénní Toyoty Landcruiser v úpravě pick-up s double kabinou, s kulometem a jeho obsluhou na korbě), nakládají mě a můj batoh a odváží do nedalekých kasáren.

V otlučené kanceláři, které vévodí stůl s počítačem, staré kanape a gauče podél zdí, kurdská vlajka a portrét prezidenta Barzáního na stěně, mě dvě hodiny vyslýchá muž v civilu a s ním onen „tajnej“ z čajovny; vojáky v uniformách po chvíli posílají pryč. Prohlíží všechny mé fotky a u každé se zdržují a vyptávají, co to je a proč jsem to fotil, takže rozhovor ve špatné angličtině vypadá asi takto:

Co to je? Tržiště v Erbílu. Proč jsi to fotil? U nás jsou jiná, tak proto. Co to je? To je zase to tržiště. Proč jsi to fotil? Unás na tržišti se tohle neprodává. Co to je? To je tank. Ano. Proč jsi fotil tank? Fotil jsem ho, protože to je součást muzea Amna Suraka v Slémání. Co to je? To je tank. To jsem fotil taky v Amna Suraka, stejně jako tu předchozí fotku…

A tak nějak tento rozhovor pokračuje, přičemž mi vůbec nepomohla ona stará fotka v pase, takže následuje spousta otázek kvůli ověření identity včetně otázek na mou rodinu, i když si nic z toho nemůžou jakkoliv ověřit. Pak jen sedíme a na něco čekáme. Těším se, že mě pohostí čajem, ale to se nestane. On taky vyslýchající není žádná veselá kopa, jeho přísedící je vyloženě kyselý ksicht. Jen vojáci, kteří občas nakouknou, se divně uculují, ale jsou vždy drsně vykázáni ven.

Po dvou hodinách mě propouští a já se vezu starou rozvrzanou kraxnou dolů k odjezdu taxíků. Čekáme půl hodiny v kanceláři, snažím se komunikovat s ostatními, jsou hovorní a přátelští, inženýr mluvící dobře anglicky mi dává vizitku v arabském písmu. V Duhoku se ptám ve dvou hotelích na nocleh, ale nemají nebo nerozumí, proto si sjednávám nocleh, ve mě již dobře známé, „blešárně“. Procházím naposledy tržiště, vstřebávám barvy, zvuky, vůně i nevůně, kupuju milým a milejším drobné dárky.

Ráno čekám v kanceláři sharo taxíků na odjezd do Zakho k hranici, ale o cestu do Zakho, natož k hranici nikdo nestojí. Po hodině čekání (stále sám) přistupuju na nabídku řidiče, který mě za 25 USD odveze samotného až na přechod. Tam – ještě na irácké straně hranice – sjednávám turecké taxi do Silopi za 20 tureckých lir a taxikář ode mě a dalších pasažérů bere pasy, do půl hodiny máme vycestování vyřízené a já se loučím s Irákem. Odbavení na turecké straně je daleko pomalejší, na řadu přicházíme až po čtyřech hodinách čekaní ve frontě na hraničním mostě, kde se není kam skrýt před poledním sluncem, čehož bohatě využívají obchodníci s nápoji přímo u celnických budek.

Do Silopi dorážíme kolem druhé odpolední. Obědvám velké menu na způsob kuřecího ražniči a po třetí hodině odjíždím dálkovým busem do Istanbulu (za 90 TL). Jedeme jižní cestou nad syrskou hranicí, několikrát stavíme na kontrolu u tureckých vojenských checkpointů. V noci krajinu osvětluje několik obrovských požárů, zřejmě uměle vypalovaných luk. Autobus je již dost přestárlý a v horách několikrát vypovídá službu a my zcela bez elektriky zastavujeme v horách. Po čtvrt hodině ze vždy daří nastartovat a rozsvítit světla a pomalu pokračujeme dál. Další den nás v Ankaře raději rozesadili do jiných busů a již bez problémů jedu do Istanbulu kam dorážím 13. 7. v 18 hod, tedy po 26 hodinách jízdy ze Silopi. Dopřávám si bohatou večeři – tenké plátky skopového a hovězí kostky s rýží a osmaženými brambory a velký salát s papričkami. Na otogaru využívám veřejnou sprchu (v přízemí pod hotelem Elit) a o půl deváté večer odjíždím za 40 TL do Sofie. Z ní pak dál přímým busem do Prahy.

Po setmění bloudím, minul jsem uličku vedoucí k hotelu a ztrácím orientaci, hotelovou navštívenku jsem dnes zapoměl na pokoji a tak se ani nemůžu svést taxíkem. Hotel nacházím až po dalších třech hodinách zmateného chození po setmělé Sulejmánii.

Ráno se vezu taxíkem do Amna Suraka a procházím si tento rozstřílený komplex bývalé věznice, v níž si prorežimní Saddámova armáda vyřizovala účty s Kurdy – nejen s odbojnými rebely zvanými Pešmerga, vězněni zde byli i staří lidé a matky s malými dětmi. Ve větších celách jsou na holém betonu staré zmuchlané deky, samotky mají půdorys jeden metr krát jeden metr tak, aby si věznění nemohli lehnout, do zdí jsou vyryty či nakresleny obrazy kurdských hor. Místní správce mě vede do síně tisíců zrcadel, která má připomínat největší z pogromů Kurdů ze strany irácké armády, který v roce 1988 smetl více než 180000 kurdských životů (průvodce neuměl dobře anglicky a poprvé udal číslo 198000 mrtvých, podruhé však 189000) a za každý takto zmařený život je v místnosti na stěně střep ze zrcadla. Před věznicí stojí zničená vojenská obrněná technika, nasazovaná do bojů proti Kurdům.

Taxíkem mířím na Sharo – garáže, odtud jiným za 15000 ID do Erbílu. Jedeme jižní cestou přes Kirkúk. Krajina v jeho okolí je převážně rovinatá, na jihu snad vidím pískové duny, ale jistý si nejsem, může to být jen zvrásněná step. Po zastávce na čaj se blížíme se ke Kirkúku. Ještě před ním nás na checkpointu zastavují milice, zde již ne kurdští ASAISH, ale vojáci v uniformách Irácké armády. To mě dost mate, myslel jsem, že je Kirkúk (ležící 250km severně od Bagdádu) od letošního jara pod kontrolou kurdských milicí. Řidič arabským vojákům vysvětluje, že jsme na cestě do Erbílu, nikoliv do Kirkúku a vojáci nás v klidu pouští dál (stejně tak i jiné kurdské taxíky), to samé se děje při vjezdu do města u hlídky, u které stojí i vozidla US Army, ale nikde nevidím jediného amerického vojáka. Nemíříme do centra, ale objíždíme město po jeho okraji z východu na sever. Míjíme alianční vojenskou základnu, ale nikde nevidím vlajku, základna je obehnaná vysokými panelovými bloky, u vstupu hlídá voják tak, aby byl částečně kryt betonovým blokpostem. Nad městem krouží tři vojenské helikoptéry. Z ropných vrtů v okolí Kirkúku šlehají do velké výšky plameny z přetlakových ventilů.

V Erbílu beru pokoj za 40000, což je dost peněz, ale mám i ledničku a hlavně – výhled na pevnost. Podvečer trávím opět na tržišti a po malé večeři (opět skopové) jdu ještě za světla na hotel, brzy usínám, v devět večer a ve čtyři ráno mě budí muezzíni svolávající k modlitbám.

Kolem desáté ranní jsem již na garážích a taxíkem vyrážíme do Akre, města ležícího severně od Erbílu, asi 10km od silnice vedoucí do Duhoku. Je to staré město v kopcích s domky vystavěnými ve svahu a nalepenými na sebe, mezi nimi jen uzounké uličky a schodiště. Po hodině bloudění v oněch uličkách scházím ze starého města do čtvrti dole pod kopcem, cestou se zastavuju na čaj. Po chvíli přisedá mladý muž v růžové mikině a džínách, pozoruje mě a můj batoh. Pak mě potichu žádá (spíš přikazuje) o passport, ale sám mi žádnou legitimaci nepředložil, tak ho ignoruju a to se celé opakuje. Za pět minut přijíždí 2 vojenské džípy (ASAISH standardně používají terénní Toyoty Landcruiser v úpravě pick-up s double kabinou, s kulometem a jeho obsluhou na korbě), nakládají mě a můj batoh a odváží do nedalekých kasáren.

V otlučené kanceláři, které vévodí stůl s počítačem, staré kanape a gauče podél zdí, kurdská vlajka a portrét prezidenta Barzáního na stěně, mě dvě hodiny vyslýchá muž v civilu a s ním onen „tajnej“ z čajovny; vojáky v uniformách po chvíli posílají pryč. Prohlíží všechny mé fotky a u každé se zdržují a vyptávají, co to je a proč jsem to fotil, takže rozhovor ve špatné angličtině vypadá asi takto:

Co to je? Tržiště v Erbílu. Proč jsi to fotil? U nás jsou jiná, tak proto. Co to je? To je zase to tržiště. Proč jsi to fotil? Unás na tržišti se tohle neprodává. Co to je? To je tank. Ano. Proč jsi fotil tank? Fotil jsem ho, protože to je součást muzea Amna Suraka v Slémání. Co to je? To je tank. To jsem fotil taky v Amna Suraka, stejně jako tu předchozí fotku…

A tak nějak tento rozhovor pokračuje, přičemž mi vůbec nepomohla ona stará fotka v pase, takže následuje spousta otázek kvůli ověření identity včetně otázek na mou rodinu, i když si nic z toho nemůžou jakkoliv ověřit. Pak jen sedíme a na něco čekáme. Těším se, že mě pohostí čajem, ale to se nestane. On taky vyslýchající není žádná veselá kopa, jeho přísedící je vyloženě kyselý ksicht. Jen vojáci, kteří občas nakouknou, se divně uculují, ale jsou vždy drsně vykázáni ven.

Po dvou hodinách mě propouští a já se vezu starou rozvrzanou kraxnou dolů k odjezdu taxíků. Čekáme půl hodiny v kanceláři, snažím se komunikovat s ostatními, jsou hovorní a přátelští, inženýr mluvící dobře anglicky mi dává vizitku v arabském písmu. V Duhoku se ptám ve dvou hotelích na nocleh, ale nemají nebo nerozumí, proto si sjednávám nocleh, ve mě již dobře známé, „blešárně“. Procházím naposledy tržiště, vstřebávám barvy, zvuky, vůně i nevůně, kupuju milým a milejším drobné dárky.

Ráno čekám v kanceláři sharo taxíků na odjezd do Zakho k hranici, ale o cestu do Zakho, natož k hranici nikdo nestojí. Po hodině čekání (stále sám) přistupuju na nabídku řidiče, který mě za 25 USD odveze samotného až na přechod. Tam – ještě na irácké straně hranice – sjednávám turecké taxi do Silopi za 20 tureckých lir a taxikář ode mě a dalších pasažérů bere pasy, do půl hodiny máme vycestování vyřízené a já se loučím s Irákem. Odbavení na turecké straně je daleko pomalejší, na řadu přicházíme až po čtyřech hodinách čekaní ve frontě na hraničním mostě, kde se není kam skrýt před poledním sluncem, čehož bohatě využívají obchodníci s nápoji přímo u celnických budek.

Do Silopi dorážíme kolem druhé odpolední. Obědvám velké menu na způsob kuřecího ražniči a po třetí hodině odjíždím dálkovým busem do Istanbulu (za 90 TL). Jedeme jižní cestou nad syrskou hranicí, několikrát stavíme na kontrolu u tureckých vojenských checkpointů. V noci krajinu osvětluje několik obrovských požárů, zřejmě uměle vypalovaných luk. Autobus je již dost přestárlý a v horách několikrát vypovídá službu a my zcela bez elektriky zastavujeme v horách. Po čtvrt hodině ze vždy daří nastartovat a rozsvítit světla a pomalu pokračujeme dál. Další den nás v Ankaře raději rozesadili do jiných busů a již bez problémů jedu do Istanbulu kam dorážím 13. 7. v 18 hod, tedy po 26 hodinách jízdy ze Silopi. Dopřávám si bohatou večeři – tenké plátky skopového a hovězí kostky s rýží a osmaženými brambory a velký salát s papričkami. Na otogaru využívám veřejnou sprchu (v přízemí pod hotelem Elit) a o půl deváté večer odjíždím za 40 TL do Sofie. Z ní pak dál přímým busem do Prahy.

Po osmé hodině opouštím hotel a procházím si město. Každý, koho potkám, mě prohlíží zkoumavým pohledem, malí kluci na mě něco pokřikují, ale jinak je na ulicích mrtvo. Kolem desáté hodiny fotím most, který je s městem Zakho spojován, a jak mi včera vysvětlil Dilbrin, slovo zakho v místním jazyce znamená právě most, i když tenhle má ještě své „vlastní“ jméno – Dalal (česky překrásný). U mostu otevírají své krámky místní trhovci, u jednoho měním 200 USD na místní Irácké Dináry, v kurzu 1180 ID za 1 USD.

A jak zjistím později, je toto běžný kurz – rozhodně mě neokradli a ani to tu není zvykem, na rozdíl od směnáren v ČR. ID jsou pouze papírové, nejmenší bankovka nese hodnotu 250 ID, největší 25 000 (větší jsem v ruce nedržel, ani ji neviděl). Sympatické je to, že z jedné strany jsou nápisy a čísla v arabštině, z druhé strany však v latince (resp. angličtině) – čísla užívaná v Evropě sice nazýváme arabská, ale jde o systém psaní počtu – číslice samotné jsou jiné; podobnost si nesou pouze jednička a devítka. Nebýt toho, měl bych problém se v číslech orientovat.

Slunce sálá víc a víc a vedro se stává nesnesitelným. Vím, že bude ještě tepleji, pohybuju se tedy raději ve stínech domů. Potkávám muže v tradičních šedých či šedozelených kurdských oděvech, nám připomínající něco mezi montérkami a vojenským overalem, doplněné arabským šátkem vázaným na vrchu hlavy (trochu jako turban – konce nejsou spuštěné kolem hlavy na ramena jak to známe od Jásira Arafata, ale ovázané kolem hlavy nad ušima). Další šátek je uvázaný kolem pasu. Všichni takto oblečení již překročili čtyřicítku, mladší se oblékají evropsky. Ženy nosí šaty různých střihů, ale vždy až na zem, výrazná většina má hlavu zahalenou barevným šátkem, ale obličej odkrytý. Opouštím tuhle čtvrť a mířím k místu, odkud jedou taxíky do jiných měst. Za novým mostem si procházím neudržovaný starý hřbitov, když z něj odcházím, ze strany přibíhá místní muž a hned na mně slovně útočí a gesty vyzvídá, zdali jsem tam nemočil či nekonal nějakou hygienickou očistu. Vysvětluju, že nikoliv, jen jsem se díval a fotil, což ho uklidnilo a s mírumilovným pokynutím mne opouští. Nutno dodat, že tady sice jsem uprosted města, ale v místě, kudy vedou jen silnice, jsou tu rozestavěné domy, smetiště a nevede tudy ani chodník pro pěší. Proto mě překvapuje novostavba Zakho Gallery, na kterou tu narážím a ještě víc, že je otevřená – vítá mně tu asi dvanáctiletý chlapec, jediná osoba v objektu.

Ochotně se mě ujímá, nabízí čaj a po prohlídce obrazů a koláží mne usazuje v kanceláři pro hosty a přináší knihy a buletiny s pracemi kurdských umělců. Kvalita a široký záběr některých prací mě příjemně překvapuje, čekal jsem něco regionálního, či nacionálního. Respektuju přání nic nefotografovat, tak si aspoň vypisuju jména některých umělců a kurdské umělecké organizace. Zajímá mě zřizovatel, návštěvnost atd., ale chlapec nemluví anglicky. Po další procházce přes město- neměsto přicházím k dalšímu centru s krámky a obchůdky, za 1000 ID si dávám gyros – koření tomu dává úplně jiný šmak než znám z domova. Procházím kolem černého autobusu, řidič mi hned podává ruku a zve, ať s nimi jedu do Bagdádu – na chvíli zvažuju nastoupit, ale smysl pro realitu vyhrává a já pokračuju pěšky dál (a jak zjistím později, udělal jsem dobře, neboť přes arabské vojenské checkpointy na silnicích jižně od Kurdistánu bych bez arabského víza neprojel…).

Vyzvídám, jak se dostat do města Duhok (kurdsky Dahuk či Dohuk), zda odtud jede nějaký autobus, ale zde jezdí pouze mikrobusy zastávající městskou dopravu a to tak, že krouží po určité trase a lidé si je mávnutím zastaví- nemají pevné zastávky ani čas jízdy. Jako meziměstská doprava slouží taxíky. Jejich stanici nacházím za frekventovanou křižovatkou, hlídanou policisty. Systém je takový, že jakmile se sejdou 4 lidé, kteří mají stejný cíl cesty, taxík odjíždí. Hned se mě ujímají, do Duhoku jsme tři, tak čekáme na čtvrtého a za dvacet minut odjíždíme za 5000 ID na osobu (silnice Zakho – Duhok měří asi 65 km). Hned za Zakho hlídkují místní vojáci-četníci z kurdské milice ASAISH, zajišťující klid v Kurdistánu, ale s řidičem se znají a tak nás nechávají projet bez kontroly. Projíždíme dalšími checkpointy ASAISH, v jednom kontrolují naše doklady a obsah v kufru, u mě prohlíží pas.

V Duhoku nás taxík rozváží, kam si řekneme, já chci do centra. Tam hned v prvním hotýlku, kterých je v centru spousta (-centrum je jeden velký bazaar…), volno nemají, ale hned telefonují jinam a mě odvádí mladík uličkami do hotelu, kde mi nabízí za 20000 ID místnost se třemi postelemi. Menší a levnější nemá a mou snahu smlouvat ignoruje. Je to vlastně ubytovna a můžu spát i ve větší místnosti s cizími lidmi, ale radši beru onen pokojík. Dost se mi ulevilo, měl jsem strach, že drahota jako v Zakho panuje v celém severním Iráku. Já navíc doplácím na to, že cestuju sám, ve třech či čtyřech lidech pobyt vyjde velmi levně, možná se dá smlouvat i taxi, já za něj platím to stejné co ostaní Kurdové. Pokojík, který jsem si najal, je sice malý a špinavý, žádná skříň, záchod a sprcha jsou na chodbě společné pro všechny, ale klimatizace a větrák na pokoji fungují a mám i televizi.

Po chvíli jdu do města, procházím si bazaar, což není nic srovnatelného s českou tržnicí. Je to labyrint ulic a uliček s obchůdky se vším co vás jen napadne. Procházím oním bludištěm a stoupám mezi obytnými domy do kopce nad městem. Domy jsou patrové, dvory obehnané zdí. Výše na kopci jsou domky přízemní, střechy pokryté igelitem zatíženým starými pneumatikami a barely na vodu, okolo odpadky. Středem uliček prochází sběrné jímky na odpadovou vodu, vytékající ze všech domů. Nejedná se o výkaly, pouze o např. vodu na nádobí, z pračky apod. Ale i tak se okolo line nepříjemný zápach, na který ale po chvíli přivykám. Některé domácnosti mají otevřená kovová vrata na dvůr a já nenápadně nakukuju a vidím ženy čistící koberce, dívky přebírající zeleninu, nebo hrající si děti.

Vedro je tak silné, že po dvouhodinové procházce jdu na hotel si odpočinout. Na televizi mám asi 200 programů, převažují ty hudební a to ze všech koutů orientu. Takže na jednom zpívá dubajský zpěvák celý v bílém s červenobílým šátkem tklivou píseň, na druhém jede arabský zamilovaný hip-hop v podání snědých metrosexuálů, jinde halekají muži v jemenských úborech s nezbytnou zahnutou dýkou na prsou a na jiném se vlní do orient-popu krasavice oděné do pestobarevených šatů, s odhalenými vlasy, kterými celou píseň koketně pohazují – tady zapomeňte na prudérnost radikálních muslimů, protože kamera se zcela neskrývaně zaměřuje na třepající se zadnice, či stříbrná cingrlátka na bocích a bujném poprsí oněch tanečnic – nutno podotknout, že ony dívky nejsou žádné vyzábliny ale „krev a mlíko“. Několik programů je vzdělávacích a spousta kanálů náboženských. Samozřejmě CNN, Al-Džazíra i Al-Arabíja a jiné zpravodajské kanály. Hodně kanálů se západními filmy v originálním znění s titulky v arabském písmu.

Po čtvrté hodině jdu do města. Opět procházím bazaarem, ale počet obchůdků se ztrojnásobil, ty co byly dosud zavřené a já je nevnímal, nyní vybízí k nákupu čehokoliv. V jídelně si dávám kuře s rýží, salátem, k tomu omáčky s fazolemi, rajčaty a chléb z nekvašeného těsta. Po jídle piju silný sladký čaj. Za to vše platím 5000 ID, což je sympatické. Balená voda k jídlu je zadarmo, čaj zřejmě taky. Procházím uličky cik cak, ochutnávám zmrzlinu s ovocnou šťávou a ovocnou ledovou tříští – lahodnější zmrzlinu jsem nikdy nejedl. Snažím se dostat i do části města za řekou, ale místo toho se ocitám někde v mokřadech, sloužících jako smetiště. V internetové kavárně, kterých je ve městě více, pořizuju fotokopie pasu, v čajovně ochutnávám silný sladký čaj. Kolem osmé večerní jdu zpět na hotel, celodenní vedro mě dost unavilo. V noci se budím s průjmem, svádím to na tu vynikající zmrzlinu. Ráno s pomocí policisty a místních nacházím stanovku taxíků a po 10 min. odjíždíme já + řidič + další 3 cestující do Erbílu. Jedeme severní cestou (jižní vede přes Mosúl), která je asi o něco delší (160 km, 20000 ID/os), ale zřejmě bezpečnější. Projíždíme spoustou městeček a vísek, ve vesničce Malabrwan (jména jsou v arabském písmu i latince na ceduli u vjezdu) míjíme křesťanský kostel kus od silnice, příroda kopcovitá, kamenitá – tak jako většina území severního Iráku; podnebí suché horké, v každém vozidle jede klima na plno. Autorádia taky, takže celou cestu doprovází kurdské halekačky, nebo moudré proslovy s hudbou v pozadí.

V 11 hodin vystupuju v Erbílu (kurdsky Heuler,v angl. latince Hewler, není urážkou užít kterékoliv ze jmen), městě ležícím na rovině s výraznou dominantou – citadelou na kopci uprostřed města. Na ulici vedoucí k pevnosti narážím na hotýlek, mají volný a levný dvoulůžkáč. Pak ale přichází majitel s tím, že kluk na recepci popletl cenu 15000 ID, na které jsme se domluvili – ta je myšlená za jednu postel, tzn. 30000 ID za pokoj. To se mi nelíbí, smlouvám, vysvětluju, ale nakonec mi chtějí vrátit peníze. Kolem jsou další hotýlky, ale ceny budou stejné, tak zůstávám, pokoj daleko čistější než blešárna v Duhoku, záchod i sprchu mám na pokoji. Z internetu vím, že by hotely měly být levnější, ale mě se nedaří cokoliv usmlouvat. Opět se ukazuje, že se vyplatí cestovat sem ve více lidech. Z hotelu jdu přímo k pevnosti, přes náměstí s kruhovým objezdem se sochou neznámého imáma uprostřed (-za 3 dny pobytu jsem se ptal 6 různých lidí a nikdo nevěděl, kdo to je…), kolem kina (pokud nápis CINEMA na velké budově nelže…) a přicházím pod pevnost. Je postavena na 30 m vysokém kopci, má – při troše fantazie- vejčitý půdorys a rozkládá se na asi 10 hektarech. Nejstarší stopy o výskytu člověka (na tomto místě) jsou staré 8000 let, první zmínky o stálém osídlení z let 4000 př.n.l., kdy zde byla ještě rovina. Z té pak díky lidské činnosti rostl do výše kopec, 1m za 200 let., s opevněným vrcholem – pevností. Ta se během staletí měnila, poslední velkou změnou prošla ve 20. letech 20. stol., kdy se zbourala část malých příbytků a nahradilo je několik měšťanských domů. Stále však převládají nízké domky s malými dvory v labyrintu úzkých uliček, domy tvořící venkovní hradbu jsou jednopatrové i s dvěma patry. Ještě před 3 lety zde žili lidé, než byli před velkou asanací vystěhováni.

Do pevnosti vstupuju branou anglicky zvanou „AHMEDI Gate“. Město uvnitř citadely je prázdné a v rekonstrukci, projít ho můžu pouze středovou ulicí k hlavní bráně se sochou sedícího Mabaraka Ben Ahmed Sharaf-Aldína, dle nápisu erbílského vůdce a znalce historie, žijícího před 800 lety. Do malých uliček je vstup zakázán (a zapečetěn plastovou páskou), pevnost hlídá několik milicionářů s kalašnikovy. Přístupné je pouze muzeum kurdského textilu, v němž kromě kurdských tradičních oděvů a výšivek je k vidění spousta létajících koberců. V něm také čerpám u sympatického správce většinu výše uvedených informací, jiné visí na infotabuli poblíž obchůdku se suvenýry, které tvoří hlavně harampádí zde zanechané vystěhovanými domácnostmi – špinavé kovové nádobí, roztrhané koberce, rozbité hračky.

Milicionáři stále o něčem diskutují, já v nestřeženém okamžiku mizím za zábranou a ocitám se ve městě duchů, kde v tichu procházím desítky různě propojených a různě stočených uliček se vstupy do domů často skrze původní kovové branky, uvnitř žádné vybavení, ale stále dveře oddělující jednotlivé místnůstky, zbytky kovové pícky, žebřík na střechu, barevná sklíčka v oknech, nebo krásně kované zábradlí na balkóně. Můžu do chlévů, kde ještě v nedávné době něco mečelo nebo kokrhalo, po kamenných schodech mohu na střechy domů, nebo bloudím v labyrintu chodeb ve větších domech. Procházím si celou jednu polovinu pevnosti, jsem zde úplně sám, občas slyším odněkud hlasy dělníků, ale nikde nevidím stopy po opravách či rekonstrukci.

Cítím pocit uspokojení – právě foto Erbílské citadely ve mně probudilo touhu se do Iráku vydat a již teď vím, že jsem se rozhodl dobře. Z domů na okraji pevnosti je krásný výhled na okolní město pode mnou. Nejživěji je na náměstí pod hlavní branou, tvořeném několika vodními fontánami, zelení a okolními domy s obchůdky v podloubí. Celá čtvrť je pak jedním velkým bazaarem a do něj scházím z pevnosti. Hodinu se motám po tržišti, pak procházím ulice dál od něj, fotím hrající si děti, do centra se vracím kolem parlamentu Kurdského regionu, před nímž visí vlajka jak kurdská, tak i irácká (obě stejně velké i ve stejné výšce). Po hodinovém odpočinku na hotelu jdu kolem šesté večerní opět do města, večeřím velmi chutný skopový gyros se zeleninou za 2000 ID, procházím bazaar, kde trhovci balí zboží, při západu slunce odpočívám v parku pod pevností. Fontány jsou barevně nasvíceny, korzuje tu spousta lidí, před vodotrysky se fotí celé rodiny. Na hotelu jsem až za tmy, v noci mě budí dupot na chodbě a občasné výpady elektrického proudu, čímž se rozsvítí nouzové světlo v pokoji; toto je vůbec problém, Alláh seslal místním klimatizace, které jsou teď pevnou součástí domů chudých i bohatých a neúměrně zatěžují elektrickou síť. Ta je velmi živelně rozprostřená nad ulicemi, často připomíná chaotickou pavučinu, na kterou se zachytávají drobné odpadky, jako mikrotenové sáčky a pásky z magnetofonových kazet. Jen za můj pobyt v Erbílu proud spadl 8 krát – a to pouze počítám blackouty poznané v noci na hotelu…

Ráno nejsem příliš fit, trápí mě průjem. Dopoledne si procházím druhou polovinu citadely, v muzeu textilu kupuju a posílám pohledy.

Poté procházím město, prohlížím hřbitov a nořím se do uliček bazaaru; je to fantastická podívana a ke koupení či pořízení vše, co vás napadne; veškeré potraviny jako pečivo, maso, vejce, ryby, celá stažená zvířata či na slunci zasmrádající beraní hlavy. Taky všechna koření, jádra, semena a jiné plody zemědělců. Veškeré nápoje a vážené čaje, i led k chlazení oněch nápojů, roznášený ve velkých kvádrech a nabízený trhovcům. Seženete veškeré drogistické zboží a textil (od spodního prádla po různé uniformy vč. hodnostního značení – klidně se můžu vystrojit jako major US Army, nebo velitel místních ASAISH).

Je zde vše k postavení celého domu od cihel, maltových směsí a všechny součásti k elektrické síti. Dále výroba skříní, sklenářství, rámování obrazů. Prodej a servis drobné elektroniky, kde vám opraví mobil, či sestrojí počítač, až po prodej skůtrů. Vše pro vybavení dílny i zemědělské náčiní. Rovněž různé služby, jako holičství (často plná, ale s výlučně mužskou klientelou), krejčí, ohýbači plechů, závitořezci, penězoměnci, či majitelé osobních vah, u kterých za malý poplatek můžete překontrolovat stav vaší nenažranosti. Prodej bytových doplňků, koberců, veškeré papírenské zboží. Prodejci cigaret (i listového tabáku), hudebních nosičů, knih a časopisů. Každý obchod je jiný, někde mají zboží úhledně naskládané, jinde se válí chaoticky v krámě i před krámem, spousta zboží je nabízená na pojízdných pultech a vozících. To vše doplňují jídelny a bufety, (kde nabízejí pečené a grilované skopové, telecí a drůbeží maso se zeleninou, rýží, bramborem či chlebem), pekárny, hojně navštěvované cukrárny a čajovny. Snažím se vymyslet, co tu není ke koupi a napadá mě jediná věc – motorová pila – tu jsem nikde, na rozdíl od různých elektrických brusek a sekaček, neviděl.

Večer sedím pod pevností v parku u fontán, povídám si s místními, které zaujalo, že píšu (dojmy do sešitu) zleva doprava. Pořádek v parku hlídají němí, či hluchoněmí pánové ozbrojení píšťalkou; hendikepovaných lidí potkávám na ulicích více, než v domovině, nejčastěji lidi s chromou nohou, ale i invalidy bez nohy či nevidomé, které vede někdo z blízkých. Tady v Erbílu nosí tradiční oděv i mladší muži, i když většina se obléká evropsky. Někteří chlapci inklinují k výrazné „metrosexuální“ módě (např. růžové tričko se zlatým nápisem a postříbřenou kšiltovkou na hlavě), ženy opět v dlouhých, často různobarevných šatech, šátek přes vlasy a na sobě spoustu (nebo aspoň několik) lesklých cingrlátek. Ty emancipovanější se hrdě nesou bez šátku, či v tričku s drobným výstřihem a v tmavých brýlích.

Další den ráno mě veze taxi za 2000ID do garáží odkud jedu za 5000 ID taxíkem do Koi. Na cestě nás opět kontrolují na vojenských stanovištích, někteří kurdští vojáci mají vysloužilá armádní trička z US Army s americkou identifikační vlaječkou na pažích.

Milice hlídkuje i mimo checkpointy – někde stojí voják za kulometem na korbě džípu, jinde pod stříškou barabizny a sleduje provoz okolo… Cesta stoupá do hor, odhaluje se jezero Dokan (největší v severním Irq.) Procházím si městečko Koi, dávám čaj s místními, bavím se s vojákem, který má český samopal SA 58 – původně myslel, že mu ho chci ukrást, tak přibíhá skupina ASAISH s flintami mířenými na mě, ale vysvětluju, že onen kvér a já jsme ze stejné země. Kontrolují pasport a chválí český samopal. Chci si ho vyfotit, ale to mi zakazují.

Z Koi odjíždím do Sulejmánije za 15000 ID (původně 10000/os, ale jsme jen 3 + řidič, a nikdo jiný tam nejede), takže každý doplácíme 5000. Ať počítám jak počítám, mám pocit že 3×15000 se nerovná 4×10000 – beru to ale jako daň za větší pohodlí; ona vozidla užívaná jako taxi (většinou korejská a japonská) nejsou příliš široká a pokud se sejdou lidé prostorově výraznější, tak se trochu mačkají…

Na cestě jsme opět kontrolováni, před Sulejm. zastavujem u dopr. nehody – mladík vyjel ze silnice, auto se otočilo na střechu, onen řidič je zřejmě v pořádku, ale v šoku. Všichni zastavují a vidím, že solidarita a snaha pomoci někomu v nouzi není místním cizí. Mladíka ihned odváží jiní cestující ve svém autě a my pokračujeme na východ. Dorážíme do Sulejmánije (kurdsky Slémání – ani tady není urážkou použít kterékoliv jméno…), ostaní vystupují a mě po delším bloudění řidič vysazuje u malého krámku. Tam se dozvídám, že jsem úplně jinde, než jsem chtěl, ale kamarád prodavače mě bere do auta a veze mně k Amna Suraka – věznice v němž byli internováni a mučeni odbojní i mírumilovní Kurdové v éře Saddáma Husajna.

Bohužel mi nedošlo, že je již pátek po poledni, a vše se chystá na zítřejší den klidu. Vězení, jindy přístupné veřejnosti, je zavřené. Týpek, který mně přivezl, mě rád sveze kamkoliv si řeknu, já chci do centra k levným hotelům, ale nějak to nechápe a místo toho mě veze na kraj města. Tam až za periferií mi zastavuje u novostavby drahého hotelu. Za noc chtějí 80 USD, pak nabízí 60 USD/noc, ale nechci a odcházím směrem k městu, které ale není odsud vidět. Po hodinovém pochodu v těžko popsatelném vedru a prachu se za terénní vlnou objevují první obytné domy, kolem nich scházím do města.

V čajovně při pauze mě ujišťují, že odtud jede k centru mikrobus, stačí jen čekat, až pojede kolem a mávnout. Po 40 minutách stále nejede a tak se dovídám, že centrum je vlastně nedaleko, jen 15 minut pěšky. A je to skutečně tak a na kraji centra nacházím hotel, 25000/noc za dvoulůžkový pokoj. Upozorňují, že po čtvrté hodině odpolední často padá elektrika, ale s tím už tak nějak počítám. Po ubytování procházím bazaar a je to tržiště daleko větší než trhy, které jsem dosud viděl – to bludiště nelze slovy popsat, živelný mumraj okolo také ne. Mají zde i motorové pily.

Další den nechávám věci na hotelu a jen s malým batůžkem jedu za 2000 ID do garáží, odtud za 6000 přes Saýd Sádik do Halabži. Při vjezdu do města mě odvádí patrola do úřadovny místních ASAISH, budí na kanapi spícího náčelníka a ten mne po delší kontrole vpouští do Halabži se slovy:“One Day – One Clock“. Vůbec mu nerozumím, ale plně s ním souhlasím.

Jdu pěšky na východ až za město, kde se tyčí kopce tvořící nedalekou hranici s Íránem. Vegetace tu není mnoho, pouze u jednotlivých stavení na úpatí hor jsou větší ostrůvky zeleně. Scházím zpět do města, na kraji parku jsou na zdi volně položené zbytky leteckých pum. Halabža byla jedním z měst a vesnic postižených v roce 1988 operací irácké armády proti Kurdům, kdy právě Halabžu bombardovalo irácké letectvo plynem. Během jednoho dne zemřelo okolo 5000 místních, především dětí a žen. Výkladů oné události je více, např. nebyl to letecký, nýbrž dělostřelecký útok na íránské vojenské jednotky, které v rámci Irácko –Íránské války v oblasti operovaly, příp. byl to útok íránského letectva na iráckou armádu, apod. S těmihle teoriemi jsem se však setkal pouze v Evropě, zde mají místní jasno a jejich svědectví usvědčuje z genocidy halabžských civilistů armádu Saddáma Husajna. Ve městě tuto událost připomíná několik pomníků, velký památník stojí na dohled od vjezdu do města.

A přestože je svatý den, je otevřeno. Uvnitř jsou vystaveny fotografie zabitých a postižených, v centrální místnosti jsou ve stěně vyryta jména obětí a nechybí malé dioráma s procházkou po halabžské ulici chvíli po plynovém útoku.

Potkávám Američana D.J. (tak se sám představil)se dvěma kurdskými překladateli, pracuje v severním Iráku na nějakém edukativním programu. Spolu sjednáváme taxi do Slémání, ale jsme jen dva a museli bychom platit i cestu auta zpět do Halabže, celkem 38 000 ID. Čekáme raději na malý autobus, který vyjede hned, jak se sejde aspoň 15 lidí. Místní se nejvíc zajímají o DJ–ovu plastovou láhev na nápoje, která vypadá jako termoska, ale obsah má okolní teplotu a tím se láhev stává tématem k debatě. Na odjezd nečekáme dlouho, k nám deseti čekajícím se brzo přidává požadovaný počet cestujících a za 4000 ID se vezeme na západ. DJ tu žije delší dobu, ale nemá pracovní vízum a po deseti dnech si vždy musí vyřídit prodloužení toho turistického a to je velmi, velmi složité; já jako turista s prodloužením ani nemám (dle DJ-e) počítat.

Projíždíme několika kontrolami, vždy kontrolují DJ-e, který se svými světlými vlasy a v krátkých kalhotech budí okamžitou pozornost ASAISH, zatím co mě trochu maskuje šedá košile a volné šedozelené kalhoty. Do Sulejmánije dorážíme v podvečer, po kilometru chůze přicházím do ulic patřících k tržišti. Na hotel se mi ještě nechce a tak procházím ono rozlehlé bludiště plné trhovců, které od prodeje neodradil ani svatý den. U jednoho, co vaří čaj na mobilní káře, se zdržuju a při čaji si povídám s místníma, které zajímá, kdo jsem a odkud a co zde dělám, na oplátku zjišťuju něco o mužích vyobrazených na pomníku u křižovatky – byly to kurdští hrdinové zabití Saddámovou policií. To je tak vše, na čem se shodují; co přesně dělali a jak umřeli se stává jádrem sporu okolostojících a nic bližšího se už nedozvím.

Večeřím skopové v chlebu v jednom ze spousty bufetů a najednou mi v uších zní něco velmi známého – v TV zrovna začíná díl seriálu „A je to“, díl „Korčule“ a já se nemůžu nesmát při pohledu na dvojku legendárních kutilů v irácké televizi… Seriál je vysílaný tak, jak byl natočen, pouze se slovenskými úvodními titulky. A není to jediný výdobytek, který sem doputoval z Česka nebo Slovenska, nejvíce zdejších traktorů nese značku Zetor, o českém samopalu jsem již psal, za zmínku stojí i to, že na silnicích jezdí spousta Octávií (pouze v bílé, nebo pískové barvě).

Po osmé hodině opouštím hotel a procházím si město. Každý, koho potkám, mě prohlíží zkoumavým pohledem, malí kluci na mě něco pokřikují, ale jinak je na ulicích mrtvo. Kolem desáté hodiny fotím most, který je s městem Zakho spojován, a jak mi včera vysvětlil Dilbrin, slovo zakho v místním jazyce znamená právě most, i když tenhle má ještě své „vlastní“ jméno – Dalal (česky překrásný). U mostu otevírají své krámky místní trhovci, u jednoho měním 200 USD na místní Irácké Dináry, v kurzu 1180 ID za 1 USD.

A jak zjistím později, je toto běžný kurz – rozhodně mě neokradli a ani to tu není zvykem, na rozdíl od směnáren v ČR. ID jsou pouze papírové, nejmenší bankovka nese hodnotu 250 ID, největší 25 000 (větší jsem v ruce nedržel, ani ji neviděl). Sympatické je to, že z jedné strany jsou nápisy a čísla v arabštině, z druhé strany však v latince (resp. angličtině) – čísla užívaná v Evropě sice nazýváme arabská, ale jde o systém psaní počtu – číslice samotné jsou jiné; podobnost si nesou pouze jednička a devítka. Nebýt toho, měl bych problém se v číslech orientovat.

Slunce sálá víc a víc a vedro se stává nesnesitelným. Vím, že bude ještě tepleji, pohybuju se tedy raději ve stínech domů. Potkávám muže v tradičních šedých či šedozelených kurdských oděvech, nám připomínající něco mezi montérkami a vojenským overalem, doplněné arabským šátkem vázaným na vrchu hlavy (trochu jako turban – konce nejsou spuštěné kolem hlavy na ramena jak to známe od Jásira Arafata, ale ovázané kolem hlavy nad ušima). Další šátek je uvázaný kolem pasu. Všichni takto oblečení již překročili čtyřicítku, mladší se oblékají evropsky. Ženy nosí šaty různých střihů, ale vždy až na zem, výrazná většina má hlavu zahalenou barevným šátkem, ale obličej odkrytý. Opouštím tuhle čtvrť a mířím k místu, odkud jedou taxíky do jiných měst. Za novým mostem si procházím neudržovaný starý hřbitov, když z něj odcházím, ze strany přibíhá místní muž a hned na mně slovně útočí a gesty vyzvídá, zdali jsem tam nemočil či nekonal nějakou hygienickou očistu. Vysvětluju, že nikoliv, jen jsem se díval a fotil, což ho uklidnilo a s mírumilovným pokynutím mne opouští. Nutno dodat, že tady sice jsem uprosted města, ale v místě, kudy vedou jen silnice, jsou tu rozestavěné domy, smetiště a nevede tudy ani chodník pro pěší. Proto mě překvapuje novostavba Zakho Gallery, na kterou tu narážím a ještě víc, že je otevřená – vítá mně tu asi dvanáctiletý chlapec, jediná osoba v objektu.

Ochotně se mě ujímá, nabízí čaj a po prohlídce obrazů a koláží mne usazuje v kanceláři pro hosty a přináší knihy a buletiny s pracemi kurdských umělců. Kvalita a široký záběr některých prací mě příjemně překvapuje, čekal jsem něco regionálního, či nacionálního. Respektuju přání nic nefotografovat, tak si aspoň vypisuju jména některých umělců a kurdské umělecké organizace. Zajímá mě zřizovatel, návštěvnost atd., ale chlapec nemluví anglicky. Po další procházce přes město- neměsto přicházím k dalšímu centru s krámky a obchůdky, za 1000 ID si dávám gyros – koření tomu dává úplně jiný šmak než znám z domova. Procházím kolem černého autobusu, řidič mi hned podává ruku a zve, ať s nimi jedu do Bagdádu – na chvíli zvažuju nastoupit, ale smysl pro realitu vyhrává a já pokračuju pěšky dál (a jak zjistím později, udělal jsem dobře, neboť přes arabské vojenské checkpointy na silnicích jižně od Kurdistánu bych bez arabského víza neprojel…).

Vyzvídám, jak se dostat do města Duhok (kurdsky Dahuk či Dohuk), zda odtud jede nějaký autobus, ale zde jezdí pouze mikrobusy zastávající městskou dopravu a to tak, že krouží po určité trase a lidé si je mávnutím zastaví- nemají pevné zastávky ani čas jízdy. Jako meziměstská doprava slouží taxíky. Jejich stanici nacházím za frekventovanou křižovatkou, hlídanou policisty. Systém je takový, že jakmile se sejdou 4 lidé, kteří mají stejný cíl cesty, taxík odjíždí. Hned se mě ujímají, do Duhoku jsme tři, tak čekáme na čtvrtého a za dvacet minut odjíždíme za 5000 ID na osobu (silnice Zakho – Duhok měří asi 65 km). Hned za Zakho hlídkují místní vojáci-četníci z kurdské milice ASAISH, zajišťující klid v Kurdistánu, ale s řidičem se znají a tak nás nechávají projet bez kontroly. Projíždíme dalšími checkpointy ASAISH, v jednom kontrolují naše doklady a obsah v kufru, u mě prohlíží pas.

V Duhoku nás taxík rozváží, kam si řekneme, já chci do centra. Tam hned v prvním hotýlku, kterých je v centru spousta (-centrum je jeden velký bazaar…), volno nemají, ale hned telefonují jinam a mě odvádí mladík uličkami do hotelu, kde mi nabízí za 20000 ID místnost se třemi postelemi. Menší a levnější nemá a mou snahu smlouvat ignoruje. Je to vlastně ubytovna a můžu spát i ve větší místnosti s cizími lidmi, ale radši beru onen pokojík. Dost se mi ulevilo, měl jsem strach, že drahota jako v Zakho panuje v celém severním Iráku. Já navíc doplácím na to, že cestuju sám, ve třech či čtyřech lidech pobyt vyjde velmi levně, možná se dá smlouvat i taxi, já za něj platím to stejné co ostaní Kurdové. Pokojík, který jsem si najal, je sice malý a špinavý, žádná skříň, záchod a sprcha jsou na chodbě společné pro všechny, ale klimatizace a větrák na pokoji fungují a mám i televizi.

Po chvíli jdu do města, procházím si bazaar, což není nic srovnatelného s českou tržnicí. Je to labyrint ulic a uliček s obchůdky se vším co vás jen napadne. Procházím oním bludištěm a stoupám mezi obytnými domy do kopce nad městem. Domy jsou patrové, dvory obehnané zdí. Výše na kopci jsou domky přízemní, střechy pokryté igelitem zatíženým starými pneumatikami a barely na vodu, okolo odpadky. Středem uliček prochází sběrné jímky na odpadovou vodu, vytékající ze všech domů. Nejedná se o výkaly, pouze o např. vodu na nádobí, z pračky apod. Ale i tak se okolo line nepříjemný zápach, na který ale po chvíli přivykám. Některé domácnosti mají otevřená kovová vrata na dvůr a já nenápadně nakukuju a vidím ženy čistící koberce, dívky přebírající zeleninu, nebo hrající si děti.

Vedro je tak silné, že po dvouhodinové procházce jdu na hotel si odpočinout. Na televizi mám asi 200 programů, převažují ty hudební a to ze všech koutů orientu. Takže na jednom zpívá dubajský zpěvák celý v bílém s červenobílým šátkem tklivou píseň, na druhém jede arabský zamilovaný hip-hop v podání snědých metrosexuálů, jinde halekají muži v jemenských úborech s nezbytnou zahnutou dýkou na prsou a na jiném se vlní do orient-popu krasavice oděné do pestobarevených šatů, s odhalenými vlasy, kterými celou píseň koketně pohazují – tady zapomeňte na prudérnost radikálních muslimů, protože kamera se zcela neskrývaně zaměřuje na třepající se zadnice, či stříbrná cingrlátka na bocích a bujném poprsí oněch tanečnic – nutno podotknout, že ony dívky nejsou žádné vyzábliny ale „krev a mlíko“. Několik programů je vzdělávacích a spousta kanálů náboženských. Samozřejmě CNN, Al-Džazíra i Al-Arabíja a jiné zpravodajské kanály. Hodně kanálů se západními filmy v originálním znění s titulky v arabském písmu.

Po čtvrté hodině jdu do města. Opět procházím bazaarem, ale počet obchůdků se ztrojnásobil, ty co byly dosud zavřené a já je nevnímal, nyní vybízí k nákupu čehokoliv. V jídelně si dávám kuře s rýží, salátem, k tomu omáčky s fazolemi, rajčaty a chléb z nekvašeného těsta. Po jídle piju silný sladký čaj. Za to vše platím 5000 ID, což je sympatické. Balená voda k jídlu je zadarmo, čaj zřejmě taky. Procházím uličky cik cak, ochutnávám zmrzlinu s ovocnou šťávou a ovocnou ledovou tříští – lahodnější zmrzlinu jsem nikdy nejedl. Snažím se dostat i do části města za řekou, ale místo toho se ocitám někde v mokřadech, sloužících jako smetiště. V internetové kavárně, kterých je ve městě více, pořizuju fotokopie pasu, v čajovně ochutnávám silný sladký čaj. Kolem osmé večerní jdu zpět na hotel, celodenní vedro mě dost unavilo. V noci se budím s průjmem, svádím to na tu vynikající zmrzlinu. Ráno s pomocí policisty a místních nacházím stanovku taxíků a po 10 min. odjíždíme já + řidič + další 3 cestující do Erbílu. Jedeme severní cestou (jižní vede přes Mosúl), která je asi o něco delší (160 km, 20000 ID/os), ale zřejmě bezpečnější. Projíždíme spoustou městeček a vísek, ve vesničce Malabrwan (jména jsou v arabském písmu i latince na ceduli u vjezdu) míjíme křesťanský kostel kus od silnice, příroda kopcovitá, kamenitá – tak jako většina území severního Iráku; podnebí suché horké, v každém vozidle jede klima na plno. Autorádia taky, takže celou cestu doprovází kurdské halekačky, nebo moudré proslovy s hudbou v pozadí.

V 11 hodin vystupuju v Erbílu (kurdsky Heuler,v angl. latince Hewler, není urážkou užít kterékoliv ze jmen), městě ležícím na rovině s výraznou dominantou – citadelou na kopci uprostřed města. Na ulici vedoucí k pevnosti narážím na hotýlek, mají volný a levný dvoulůžkáč. Pak ale přichází majitel s tím, že kluk na recepci popletl cenu 15000 ID, na které jsme se domluvili – ta je myšlená za jednu postel, tzn. 30000 ID za pokoj. To se mi nelíbí, smlouvám, vysvětluju, ale nakonec mi chtějí vrátit peníze. Kolem jsou další hotýlky, ale ceny budou stejné, tak zůstávám, pokoj daleko čistější než blešárna v Duhoku, záchod i sprchu mám na pokoji. Z internetu vím, že by hotely měly být levnější, ale mě se nedaří cokoliv usmlouvat. Opět se ukazuje, že se vyplatí cestovat sem ve více lidech. Z hotelu jdu přímo k pevnosti, přes náměstí s kruhovým objezdem se sochou neznámého imáma uprostřed (-za 3 dny pobytu jsem se ptal 6 různých lidí a nikdo nevěděl, kdo to je…), kolem kina (pokud nápis CINEMA na velké budově nelže…) a přicházím pod pevnost. Je postavena na 30 m vysokém kopci, má – při troše fantazie- vejčitý půdorys a rozkládá se na asi 10 hektarech. Nejstarší stopy o výskytu člověka (na tomto místě) jsou staré 8000 let, první zmínky o stálém osídlení z let 4000 př.n.l., kdy zde byla ještě rovina. Z té pak díky lidské činnosti rostl do výše kopec, 1m za 200 let., s opevněným vrcholem – pevností. Ta se během staletí měnila, poslední velkou změnou prošla ve 20. letech 20. stol., kdy se zbourala část malých příbytků a nahradilo je několik měšťanských domů. Stále však převládají nízké domky s malými dvory v labyrintu úzkých uliček, domy tvořící venkovní hradbu jsou jednopatrové i s dvěma patry. Ještě před 3 lety zde žili lidé, než byli před velkou asanací vystěhováni.

Do pevnosti vstupuju branou anglicky zvanou „AHMEDI Gate“. Město uvnitř citadely je prázdné a v rekonstrukci, projít ho můžu pouze středovou ulicí k hlavní bráně se sochou sedícího Mabaraka Ben Ahmed Sharaf-Aldína, dle nápisu erbílského vůdce a znalce historie, žijícího před 800 lety. Do malých uliček je vstup zakázán (a zapečetěn plastovou páskou), pevnost hlídá několik milicionářů s kalašnikovy. Přístupné je pouze muzeum kurdského textilu, v němž kromě kurdských tradičních oděvů a výšivek je k vidění spousta létajících koberců. V něm také čerpám u sympatického správce většinu výše uvedených informací, jiné visí na infotabuli poblíž obchůdku se suvenýry, které tvoří hlavně harampádí zde zanechané vystěhovanými domácnostmi – špinavé kovové nádobí, roztrhané koberce, rozbité hračky.

Milicionáři stále o něčem diskutují, já v nestřeženém okamžiku mizím za zábranou a ocitám se ve městě duchů, kde v tichu procházím desítky různě propojených a různě stočených uliček se vstupy do domů často skrze původní kovové branky, uvnitř žádné vybavení, ale stále dveře oddělující jednotlivé místnůstky, zbytky kovové pícky, žebřík na střechu, barevná sklíčka v oknech, nebo krásně kované zábradlí na balkóně. Můžu do chlévů, kde ještě v nedávné době něco mečelo nebo kokrhalo, po kamenných schodech mohu na střechy domů, nebo bloudím v labyrintu chodeb ve větších domech. Procházím si celou jednu polovinu pevnosti, jsem zde úplně sám, občas slyším odněkud hlasy dělníků, ale nikde nevidím stopy po opravách či rekonstrukci.

Cítím pocit uspokojení – právě foto Erbílské citadely ve mně probudilo touhu se do Iráku vydat a již teď vím, že jsem se rozhodl dobře. Z domů na okraji pevnosti je krásný výhled na okolní město pode mnou. Nejživěji je na náměstí pod hlavní branou, tvořeném několika vodními fontánami, zelení a okolními domy s obchůdky v podloubí. Celá čtvrť je pak jedním velkým bazaarem a do něj scházím z pevnosti. Hodinu se motám po tržišti, pak procházím ulice dál od něj, fotím hrající si děti, do centra se vracím kolem parlamentu Kurdského regionu, před nímž visí vlajka jak kurdská, tak i irácká (obě stejně velké i ve stejné výšce). Po hodinovém odpočinku na hotelu jdu kolem šesté večerní opět do města, večeřím velmi chutný skopový gyros se zeleninou za 2000 ID, procházím bazaar, kde trhovci balí zboží, při západu slunce odpočívám v parku pod pevností. Fontány jsou barevně nasvíceny, korzuje tu spousta lidí, před vodotrysky se fotí celé rodiny. Na hotelu jsem až za tmy, v noci mě budí dupot na chodbě a občasné výpady elektrického proudu, čímž se rozsvítí nouzové světlo v pokoji; toto je vůbec problém, Alláh seslal místním klimatizace, které jsou teď pevnou součástí domů chudých i bohatých a neúměrně zatěžují elektrickou síť. Ta je velmi živelně rozprostřená nad ulicemi, často připomíná chaotickou pavučinu, na kterou se zachytávají drobné odpadky, jako mikrotenové sáčky a pásky z magnetofonových kazet. Jen za můj pobyt v Erbílu proud spadl 8 krát – a to pouze počítám blackouty poznané v noci na hotelu…

Ráno nejsem příliš fit, trápí mě průjem. Dopoledne si procházím druhou polovinu citadely, v muzeu textilu kupuju a posílám pohledy.

Poté procházím město, prohlížím hřbitov a nořím se do uliček bazaaru; je to fantastická podívana a ke koupení či pořízení vše, co vás napadne; veškeré potraviny jako pečivo, maso, vejce, ryby, celá stažená zvířata či na slunci zasmrádající beraní hlavy. Taky všechna koření, jádra, semena a jiné plody zemědělců. Veškeré nápoje a vážené čaje, i led k chlazení oněch nápojů, roznášený ve velkých kvádrech a nabízený trhovcům. Seženete veškeré drogistické zboží a textil (od spodního prádla po různé uniformy vč. hodnostního značení – klidně se můžu vystrojit jako major US Army, nebo velitel místních ASAISH).

Je zde vše k postavení celého domu od cihel, maltových směsí a všechny součásti k elektrické síti. Dále výroba skříní, sklenářství, rámování obrazů. Prodej a servis drobné elektroniky, kde vám opraví mobil, či sestrojí počítač, až po prodej skůtrů. Vše pro vybavení dílny i zemědělské náčiní. Rovněž různé služby, jako holičství (často plná, ale s výlučně mužskou klientelou), krejčí, ohýbači plechů, závitořezci, penězoměnci, či majitelé osobních vah, u kterých za malý poplatek můžete překontrolovat stav vaší nenažranosti. Prodej bytových doplňků, koberců, veškeré papírenské zboží. Prodejci cigaret (i listového tabáku), hudebních nosičů, knih a časopisů. Každý obchod je jiný, někde mají zboží úhledně naskládané, jinde se válí chaoticky v krámě i před krámem, spousta zboží je nabízená na pojízdných pultech a vozících. To vše doplňují jídelny a bufety, (kde nabízejí pečené a grilované skopové, telecí a drůbeží maso se zeleninou, rýží, bramborem či chlebem), pekárny, hojně navštěvované cukrárny a čajovny. Snažím se vymyslet, co tu není ke koupi a napadá mě jediná věc – motorová pila – tu jsem nikde, na rozdíl od různých elektrických brusek a sekaček, neviděl.

Večer sedím pod pevností v parku u fontán, povídám si s místními, které zaujalo, že píšu (dojmy do sešitu) zleva doprava. Pořádek v parku hlídají němí, či hluchoněmí pánové ozbrojení píšťalkou; hendikepovaných lidí potkávám na ulicích více, než v domovině, nejčastěji lidi s chromou nohou, ale i invalidy bez nohy či nevidomé, které vede někdo z blízkých. Tady v Erbílu nosí tradiční oděv i mladší muži, i když většina se obléká evropsky. Někteří chlapci inklinují k výrazné „metrosexuální“ módě (např. růžové tričko se zlatým nápisem a postříbřenou kšiltovkou na hlavě), ženy opět v dlouhých, často různobarevných šatech, šátek přes vlasy a na sobě spoustu (nebo aspoň několik) lesklých cingrlátek. Ty emancipovanější se hrdě nesou bez šátku, či v tričku s drobným výstřihem a v tmavých brýlích.

Další den ráno mě veze taxi za 2000ID do garáží odkud jedu za 5000 ID taxíkem do Koi. Na cestě nás opět kontrolují na vojenských stanovištích, někteří kurdští vojáci mají vysloužilá armádní trička z US Army s americkou identifikační vlaječkou na pažích.

Milice hlídkuje i mimo checkpointy – někde stojí voják za kulometem na korbě džípu, jinde pod stříškou barabizny a sleduje provoz okolo… Cesta stoupá do hor, odhaluje se jezero Dokan (největší v severním Irq.) Procházím si městečko Koi, dávám čaj s místními, bavím se s vojákem, který má český samopal SA 58 – původně myslel, že mu ho chci ukrást, tak přibíhá skupina ASAISH s flintami mířenými na mě, ale vysvětluju, že onen kvér a já jsme ze stejné země. Kontrolují pasport a chválí český samopal. Chci si ho vyfotit, ale to mi zakazují.

Z Koi odjíždím do Sulejmánije za 15000 ID (původně 10000/os, ale jsme jen 3 + řidič, a nikdo jiný tam nejede), takže každý doplácíme 5000. Ať počítám jak počítám, mám pocit že 3×15000 se nerovná 4×10000 – beru to ale jako daň za větší pohodlí; ona vozidla užívaná jako taxi (většinou korejská a japonská) nejsou příliš široká a pokud se sejdou lidé prostorově výraznější, tak se trochu mačkají…

Na cestě jsme opět kontrolováni, před Sulejm. zastavujem u dopr. nehody – mladík vyjel ze silnice, auto se otočilo na střechu, onen řidič je zřejmě v pořádku, ale v šoku. Všichni zastavují a vidím, že solidarita a snaha pomoci někomu v nouzi není místním cizí. Mladíka ihned odváží jiní cestující ve svém autě a my pokračujeme na východ. Dorážíme do Sulejmánije (kurdsky Slémání – ani tady není urážkou použít kterékoliv jméno…), ostaní vystupují a mě po delším bloudění řidič vysazuje u malého krámku. Tam se dozvídám, že jsem úplně jinde, než jsem chtěl, ale kamarád prodavače mě bere do auta a veze mně k Amna Suraka – věznice v němž byli internováni a mučeni odbojní i mírumilovní Kurdové v éře Saddáma Husajna.

Bohužel mi nedošlo, že je již pátek po poledni, a vše se chystá na zítřejší den klidu. Vězení, jindy přístupné veřejnosti, je zavřené. Týpek, který mně přivezl, mě rád sveze kamkoliv si řeknu, já chci do centra k levným hotelům, ale nějak to nechápe a místo toho mě veze na kraj města. Tam až za periferií mi zastavuje u novostavby drahého hotelu. Za noc chtějí 80 USD, pak nabízí 60 USD/noc, ale nechci a odcházím směrem k městu, které ale není odsud vidět. Po hodinovém pochodu v těžko popsatelném vedru a prachu se za terénní vlnou objevují první obytné domy, kolem nich scházím do města.

V čajovně při pauze mě ujišťují, že odtud jede k centru mikrobus, stačí jen čekat, až pojede kolem a mávnout. Po 40 minutách stále nejede a tak se dovídám, že centrum je vlastně nedaleko, jen 15 minut pěšky. A je to skutečně tak a na kraji centra nacházím hotel, 25000/noc za dvoulůžkový pokoj. Upozorňují, že po čtvrté hodině odpolední často padá elektrika, ale s tím už tak nějak počítám. Po ubytování procházím bazaar a je to tržiště daleko větší než trhy, které jsem dosud viděl – to bludiště nelze slovy popsat, živelný mumraj okolo také ne. Mají zde i motorové pily.

Další den nechávám věci na hotelu a jen s malým batůžkem jedu za 2000 ID do garáží, odtud za 6000 přes Saýd Sádik do Halabži. Při vjezdu do města mě odvádí patrola do úřadovny místních ASAISH, budí na kanapi spícího náčelníka a ten mne po delší kontrole vpouští do Halabži se slovy:“One Day – One Clock“. Vůbec mu nerozumím, ale plně s ním souhlasím.

Jdu pěšky na východ až za město, kde se tyčí kopce tvořící nedalekou hranici s Íránem. Vegetace tu není mnoho, pouze u jednotlivých stavení na úpatí hor jsou větší ostrůvky zeleně. Scházím zpět do města, na kraji parku jsou na zdi volně položené zbytky leteckých pum. Halabža byla jedním z měst a vesnic postižených v roce 1988 operací irácké armády proti Kurdům, kdy právě Halabžu bombardovalo irácké letectvo plynem. Během jednoho dne zemřelo okolo 5000 místních, především dětí a žen. Výkladů oné události je více, např. nebyl to letecký, nýbrž dělostřelecký útok na íránské vojenské jednotky, které v rámci Irácko –Íránské války v oblasti operovaly, příp. byl to útok íránského letectva na iráckou armádu, apod. S těmihle teoriemi jsem se však setkal pouze v Evropě, zde mají místní jasno a jejich svědectví usvědčuje z genocidy halabžských civilistů armádu Saddáma Husajna. Ve městě tuto událost připomíná několik pomníků, velký památník stojí na dohled od vjezdu do města.

A přestože je svatý den, je otevřeno. Uvnitř jsou vystaveny fotografie zabitých a postižených, v centrální místnosti jsou ve stěně vyryta jména obětí a nechybí malé dioráma s procházkou po halabžské ulici chvíli po plynovém útoku.

Potkávám Američana D.J. (tak se sám představil)se dvěma kurdskými překladateli, pracuje v severním Iráku na nějakém edukativním programu. Spolu sjednáváme taxi do Slémání, ale jsme jen dva a museli bychom platit i cestu auta zpět do Halabže, celkem 38 000 ID. Čekáme raději na malý autobus, který vyjede hned, jak se sejde aspoň 15 lidí. Místní se nejvíc zajímají o DJ–ovu plastovou láhev na nápoje, která vypadá jako termoska, ale obsah má okolní teplotu a tím se láhev stává tématem k debatě. Na odjezd nečekáme dlouho, k nám deseti čekajícím se brzo přidává požadovaný počet cestujících a za 4000 ID se vezeme na západ. DJ tu žije delší dobu, ale nemá pracovní vízum a po deseti dnech si vždy musí vyřídit prodloužení toho turistického a to je velmi, velmi složité; já jako turista s prodloužením ani nemám (dle DJ-e) počítat.

Projíždíme několika kontrolami, vždy kontrolují DJ-e, který se svými světlými vlasy a v krátkých kalhotech budí okamžitou pozornost ASAISH, zatím co mě trochu maskuje šedá košile a volné šedozelené kalhoty. Do Sulejmánije dorážíme v podvečer, po kilometru chůze přicházím do ulic patřících k tržišti. Na hotel se mi ještě nechce a tak procházím ono rozlehlé bludiště plné trhovců, které od prodeje neodradil ani svatý den. U jednoho, co vaří čaj na mobilní káře, se zdržuju a při čaji si povídám s místníma, které zajímá, kdo jsem a odkud a co zde dělám, na oplátku zjišťuju něco o mužích vyobrazených na pomníku u křižovatky – byly to kurdští hrdinové zabití Saddámovou policií. To je tak vše, na čem se shodují; co přesně dělali a jak umřeli se stává jádrem sporu okolostojících a nic bližšího se už nedozvím.

Večeřím skopové v chlebu v jednom ze spousty bufetů a najednou mi v uších zní něco velmi známého – v TV zrovna začíná díl seriálu „A je to“, díl „Korčule“ a já se nemůžu nesmát při pohledu na dvojku legendárních kutilů v irácké televizi… Seriál je vysílaný tak, jak byl natočen, pouze se slovenskými úvodními titulky. A není to jediný výdobytek, který sem doputoval z Česka nebo Slovenska, nejvíce zdejších traktorů nese značku Zetor, o českém samopalu jsem již psal, za zmínku stojí i to, že na silnicích jezdí spousta Octávií (pouze v bílé, nebo pískové barvě).