Rubrika: Indie

„Málo jest našinců, kteří stáli ve vědeckých službách indické vlády. Nejpřednějším byl zajisté moravský rodák Ferdinand Stolička. Jeho zásluhy o přírodovědecký výzkum asijských krajů jsou tak významné, že by jméno slavného Moravana mělo žíti i v paměti české mládeže“.

Takto vzpomíná cestovatel a cestopisný fotograf Josef Kořenský ve své publikaci „U cizích národů“ (1927) na svého slavného vrstevníka. Zatímco však bývalý učitel zeměpisu zemřel v Praze ve věku 91 let, Stolička měl osud mnohem pohnutější. V nedožitých 36-ti letech spočinul v kamenité půdě Malého Tibetu – Ladaku. O předčasném skonu tohoto cestovatelského workoholika se vedou dodnes debaty. Nemocné srdce, zánět míchy zkomplikovaný zánětem mozkových blan, tyfus nebo totální vyčerpání? Zjednodušeně lze říci, že následkem meningitidy je vlastně také otok mozku, což je stav podobný jedné z pokročilých forem vysokohorské nemoci. S dnešními znalostmi tohoto stavu lze konstatovat, že český přírodozpytec a zeměznalec zemřel pravděpodobně na nemoc, s jejímž nebezpečím dnes v Himálaji počítá každý trochu odpovědný turista.

Pitevní nález, který vypracoval lékař H. V. Bellew „Příčinou smrti bylo velké vypětí těla i ducha – jak při obtížném cestování, tak i přemýšlení a námaze mozku“ dnes působí spíše jako nekrolog. Vzpomínka na muže, který ještě den před smrtí ve výšce přes čtyři a půl tisíce metrů nad mořem přes silné bolesti hlavy a těžkou únavu zkoumal „jakési skály“.

Nevěřte pomníkům

Zastavme se na malém hřbitově v Lehu, městě ležícím v údolí řeky Indu (správní středisko oblasti Ladak). Tady odnesli přátelé Ferdinanda Stoličky jeho tělo. Indická koloniální vláda mu nechala vybudovat na důkaz úcty a obdivu k jeho práci honosný hrob. Jenom datum narození trochu „nesedí“. Fotím mramorovou desku na náhrobku tvaru obelisku, která hlásá narození 7.6.1838 (a údaj najdete i v několika zdrojích na internetu). Pokud si však vyhledáte rodný list v archivu Moravského zemského archivu Brno, zjistíte, že to bylo o měsíc později.

Stalo se tak v hájovně ležící nedaleko obce Bilany u Kroměříže. Stoličkové byl starý lesnický rod. Mladý Ferdinand však vystudoval německé gymnázium. Poté se přihlásil se na přírodovědeckou fakultu Vídeňské univerzity. Zde se nejvíce věnoval geologii. Ve třiadvaceti letech dosáhl doktorátu filosofie a nastoupil do služeb říšského ústavu Geologische Reichsanstalt ve Vídni jako mapující geolog. Pracoval zde dva roky, během nichž mapoval ve východních Alpách, v Uhrách, v Dalmácii. Stoličkovi však Vídeň nestačila. Nemohl tu uplatnit všechny své schopnosti, a proto přijal místo paleontologa ve Východoindickém státním geologickém ústavu, jehož byl zaměstnancem dvanáct let – až do své smrti. Publikoval pod jménem Stoliczka, ale svému národu se neodrodil, o rakouskou příslušnost moc nestál a hlásil se k Moravě jako ke své rodné zemi.

Pracoval tedy v Geological Survey of India (od 1863) a v letech 1868–73 také v Asiatic Society of Bengal jako sekretář její přírodovědné sekce. Uskutečnil dvě geologické expedice do Himálaje (1864 a 1865) a přírodovědeckou výpravu do Barmy, na Malajský poloostrov, Nikobary a Andamany (1869), na Kaččhský poloostrov (1871–72), do Dardžilingu (1872) a druhou cestu na Nikobary a Andamany (1873). V letech 1873–74 se jako přírodovědec účastnil T. D. Forsythovy politicko-obchodní mise do Čínského Turkestánu, při níž zkoumal geologii, faunu a flóru podél trasy cesty z ladackého Le do Kášgaru a v jeho okolí. Na zpáteční cestě prošel Vachánským údolím v Afghánistánu a překročil Pamír. Vyčerpán útrapami cesty skonal v ladackém Murghí 19.6.1874.

První Moravan…

Při pročítání tohoto bohatého curriculum vitae se zastavme v oblasti, kde i dneska po 150 letech od jeho první výpravy působí Moravané. Jeho tehdejší výzkumná cesta vedla z města Šimly, které se nachází pod dnešním Národním parkem Vysoké Himaláje. Výprava se vydala proti proudu řeky Spiti. V průsmyku Parangla se výprava skoro udusila v silné sněhové vichřici. Poté vystoupali do pětitisícových výšek, kde se před nimi objevila velká ledovcová pole a část nosičů utekla. Překonávali dravé horské bystřiny – až dvacetkrát za den – a ve stále nebezpečnějším terénu postupně prchali další nosiči. Stolička se musel vrátit. Geologicky však na čtyřměsíční cestě zmapoval rozsáhlé části pohoří. Zajímavé poznatky si přinesl i z dalších oborů, zejména z ornitologie a vůbec ze zoologie. Konal také pravidelná meteorologická pozorování.

Dnes toto území spadá pod správu indického státu Himachal Pradesh. Severněji se nachází Jammu a Kashmir s oblastí Ladak – místem posledního odpočinku našeho rodáka. Je to země starobylých lámaistických klášterů, vysokých hor a unikátní kultury tak podobné tibetské. Městečko Leh může připomínat zapomenutou podobu tibetské Lhasy. Najdete zde další české stopy v podobě kostela a školy Moravských bratří, kteří v 19. století dorazili z Německa.

…a další po něm

I v současnosti můžete najít mosty mezi La – dakem (zemí vysokých sedel) a Českou republikou. Právě ve zmíněném údolí Spiti pomáhá již několik let nezisková společnost MOST z Ostravy. Nedaleko města Kaza zajišťuje pomoc při stavbě ženského buddhistického kláštera linie Sakya. Stavba bude zároveň školou pro 40 mnišek, internátem, knihovnou a muzeem. Centrum napomůže k zachování tibetských i spitských tradic. Na stavbu přispěli čeští dárci od roku 2006 částkou téměř 800 000 Kč. Tím však výčet aktivit obecně prospěšné společnosti MOST nekončí. Ve Spiti i Ladaku formou adopce na dálku s názvem „Kmotrovství“ podporuje studia buddhistických mníšků v klášterech Ki, Tikse, Diskit, Komik a Namgyal v Dharamsale. Právě v těchto místech se zachovává původní forma tibetského způsobu vzdělání. Největší část pomoci štědrých Čechů však míří k Tibeťanům. Dětem v exilových školách, které utíkají ze země sněhu do Indie za vzděláním. Starým lidem, kteří byli v první vlně emigrantů po násilném obsazení Tibetu čínskou armádou. Tibetským nomádům. A pomoc proudí také přímo do tibetské školy ve východním Tibetu. I vy můžete projekty podpořit příspěvkem na účet programu Adopce na dálku – FIO banka č.ú. 2200249897/2010 nebo zasláním „ésemesky“ ve tvaru DMS PROTIBET na číslo 87 777 (cena 1 SMS je 30 Kč. Více informací lze najít na stránkách www.protibet.cz.

Pár střípků na konec

Nechme na závěr opět promluvit pana Kořenského: „Památku svého člena uctilo i geologické oddělení kalkutského musea a zřídilo uprostřed tisícerých zkamenělin věrné poprsí Stoličkovo. Byl jsem blaženě rozechvěn, když jsem za pobytu v Kalkutě uviděl bronzový ten památník “.

Není to jediná připomínka zásluh statečného a vzdělaného rodáka. Kromě vědecké slávy se Ferdinand Stolička dočkal toho, že pronikl do vědecké nomenklatury. Přes svůj nízký věk byl váženým odborníkem své doby, dokonce se na něj v jednom díle odkazuje i sám Charles Darwin. Takže jen pár ukázek: jeden druh himálajského hlodavce nese jméno hraboš Stoličkův (Alticola Stoliczkanus). A ještě další dva savci: pavrápenec Stoličkův (což je netopýr), a bělozubka Stoličkova, toto jméno dostal nejmenší savec na světě, patřící do čeledi lejskovitých. Další jeho pomník v živočišné říši se týká pestře zbarveného ptáčka – pěnčíka Stoliczkana stoliczkana. Stolička popsal ještě jiný ptačí druh, a to bramborníčka pouštního (Saxicola macrorhynchus, Stoliczka), žijícího v indickém Rádžasthánu. Existuje i poddruh agamy, což je ještěr, jmenuje se latinsky Laudakia stoliczkana stoliczkana, jakož i několik druhů bezobratlých, pojmenovaných rovněž jménem tohoto badatele od Kroměříže. V rodném městě najdete ulici Stoličkovou.

V červnu 2008 vyšla emise příležitostných poštovních známek „Cestovatelé“, kde je Stoličkův portrét doplněn horami v dálce. Horami, které mu byly láskou i osudem.

Do Indie jsme se vydali s Benem na objevnou výpravu po jihu a vzpomínáme na ni s jedinečnou nostalgií. Indií jste šokováni, zmrazeni v tropickém horku těmi všemi davy a drobnými unikátními příběhy, které se všude okolo vás odehrávají. Zasáhne vás nepředstavitelná chudoba, se kterou se, hlavně ve velkých městech, setkáte. Indie a její spirit se vám každopádně zaryje hluboko pod kůži, i když občas váháte, jestli se vám to vlastně líbí nebo ne.

Co je pro Indii opravdu typické, jsou kasty. Různé společenské vrstvy, do které se Indové prostě narodí a není cesty jinam ani zpět. Narodíte se mezi chudé, a tam po zbytek svého života patříte a nedá se to nijak a ničím změnit. Musíte se chovat dobře, a tak získá vaše duše naději, že snad v příštím životě možná dopadnete lépe. V autobuse muži stojí s muži a ženy v přední části s ostatními ženami.

V Indii máte pocit, že jste se vrátili tak trochu v čase. Trhy, pouliční prodej a muži s hady v košíku. V každém městě jsme narazili na jinou strategii, jak z nás Ind chtěl dostat nějakou tu rupii na živobytí. Rozhodně na to nejdou špatně. Indové jsou chytří a dobře vědí, na co jim většinou evropská nebo jiná pro ně prachatá duše skočí. Jejich teorie je ta, že když už jste měli peníze na letenku sem, musíte mít hodně i tak nějak mimo. A tedy dost na dlaň i pro ně a jejich rodiny.

Obchodníčci a každodenní smlouvání

Nedříve dělají náhodného kamaráda, který se náhodou nachomýtl okolo, doporučují, kam je nejlepší jít, a kdy, takže získáte pocit klidu a toho, že s vámi prostě jen někdo přátelsky mluví, a potom z nich vypadne, že jsou náhodou rikšáci, a že by vás tam mohli vzít, tak nějak za sto nebo stodvacet rupií. Rikšáci jsou vůbec prohnaní. Často třeba říkají, že autobus tudy nejede, nebo že odjel už poslední, a že jsou tu jen oni, a že vám ale uděljí very good price.

Nejlepší postup je srazit cenu na polovic, a pak se domluvit na něčem mezi, což je výhodné pro vás i nakonec pro ně. To samé se nám vyplatilo s ubytováním, někdy je to únavné, ale jde to. Když u nich potlačíte zprvu utkvělou představu, že opravdu jako turista nepotřebujete klimatizaci, a že stačí obyčejný prostý pokoj s větrákem, a jestli tam místo 1200 rupií není třeba nějaký pokoj mezi 250 a max. 450 rupií, veřte tomu, že tam většinou nějaký je, a pro ně je to obchod, takže než abyste šli k nemilované konkurenci, tuhle laskavost vám většinou rádi udělají, když jinak nedáte. Smlouvat a zase jenom smlouvat. Je to taková hra. Prostě co platí obecně je, že v Indii musíte být pořád na pozoru, abyste nepřišli na hůl.

Náboženství

Co je další věc hodna údivu a každého určitě bude bít do očí, je náboženské zaměření obyvatel, které někdy hraničí až s fanatismem, posedlostí, bezmeznou a někdy slepou oddaností. Ve vlaku jsme jednou potkali sektu, která se celou cestu několik dní pouze modlila, a jedla jen vlastnoručně připravené jídlo. Když jim Ben chtěl dát deku, nevzali si jí, protože byla pro ně tzv. nečistá. Tak jako v Rusku cestují lidé navštívit svou rodinu vlakem několik dní přes Sibiř, tak v Indii cestují rodiny několik dní, aby navštívili důležitý chrám.

Díky Mahatma Gándhímu panuje v Indii velká náboženská tolerance. Vedle převažujícího hinduismu, se v Indii můžete setkat i s islámem, křesťanstvím, budhismem, a různými sektami. Z hotelového pokoje můžete slyšet cinkání hinduistických zvonků, a poté záhy hlásání a zpěv nedaleké mešity.

pivo story:

Indové alkohol z náboženských důvodů nepožívají, i když samozřejmě jsou tu výjimky, kterým se pivo nepříčí… Bary s bizardním osvětlením jsou větčinou v podzemí, ve sklepních prostorách hotelů a domů. Takže máte pocit, že se jdete osvěžit přímo do pekel a že prostě děláte něco zakázaného, špatného. Na co jsme zvyklí u nás – dát si pivo s pořádnou čepicí na zahrádce pod stromy, tak o tom se vám může jenom zdát. V Indii budete rádi, když vůbec nějaké takové místo, kde vám pivo prodat mohou, najdete.

Pak je tu další otázka, jestli Ind pochopil, že pivo se musí dobře vychladit, protože teplé nestojí za nic. Potom také, jestli není prošlé. Někdy se stává, že vám číšník pivo nabízí potichu a s polozavřenými ústy, podobně jako lidi u nás na ulici drogy. Potom přinese láhev obalenou v novinách a pivo nalévá nenápadně u země do plastových hrnků s obrázky Walta Disneyho “Hledá se Nemo“, či „Lví král“.

Indické jídlo umí být i velmi rychlé.

Indie je země proslulá jako zlatá studnice koření. Jídla jsou z 90 % vegetariánská. Takže zelenina a tofu v různých podobách, v různých hustých omáčkách. Také hodně smaženého. Sympatické jsou pouliční stánky, kde za pár rupií pořídíte opravdu dobré jídlo, smažené banány, cibulky, paranthu – placku s trochu pálivou zeleninovou směsí atd. Často vaří na ohni.

Koření je základem všech indických jídel, která jsou často velmi pálivá. Což evropskému žaludku nemusí dělat vždycky úplně dobře. Sama jsme měla tu čest to několikrát zažít. Žaludek v ohni a nezastavitelná nevolnost. Třeba i několikrát za den. Třeba i několikrát za noc. Občas není ani čas dojít až na ono místo. Prostě kam to jde, tam to jde. Já takhle jednou označkovala za jízdy autobus. Čtyřikrát. Měli štěstí, že měli velká a snadno otevíratelná okna. Pak na lodi. Anebo v hotelovém pokoji. Prostě všude.

Jediné co pomáhá, je úplně se vyprázdnit, pak chvilku počkat, odpočinout, a dát si kolu, která vyrovná kyselost v žaludku a trochu vás usadí. Pak doporučuji jen suché placky a den v klidu.

Horská oblast Oothi.

Opravdu jiné bylo všechno v horách. V horách po celém světě potkáte něco čistého, rozhovory beze slov, otevřenost a nezištnost. Jako si pamatuji např. z Mongoslka z jurt a stepí, najednou máte pocit, že to setkání má hlubší smysl. Což mi celkově v Indii ohledně lidí trochu chybělo, občas jsem měla pocit, že jsme jen zdrojem peněz, ale tady v horách – v Oothi, to bylo jiné… Na ulici nás lidé zastavovali, jen aby Benovi podali ruku, a pozdravili nás. Na trhu nám každý dal napoprvé dobrou cenu, že jsme ani nesmlouvali. Pod naším hostelem jsme si zašli za pět rupií každé ráno a večer na mléčný kořeněný čaj a chvíli poseděli a poklábosili s majitelem.

Z Oothi se dá vyjet do okolí do mírných kopců malým lokálním vlakem, který určitě stojí za to. My jsme vystoupili 3 nebo 4 stanice za Oothi a směřovali na objevnou procházku trochu výše do hor. A pak jsme tu krásu spatřili. Dostali jsme se do oblasti nekončících čajových polí. Milí lidé, co čajové lístky sbírali, nás pozvali na šálek výborného čaje. A na to vzpomínám asi nejradši z celé Indie. Čisté lidské a nezištné setkání s lidmi, kteří v Indii žijí. Toho si můžete opravdu vážit. Nemají toho asi sami mnoho, ale jsou otevření a dělá jim radost se s někým cizím setkat, jen tak. Malá Indka v sárí k nám šla mezi čajovými stromky ještě několikrát, aby nás na rozloučenou znovu a znovu objala.

Auroville – Utopie v praxi.

Místo možná hodně publikované v různých článcích o cestování, pro mě ale v reálu né příliš zajímavé a funkční, je vesnička Auroville. Oblast v minulosti kolonizovaná Francií.

A co je Auroville? Utopie. Nápad, jak žít v duchovní komunitě. Bez rozdílu pleti, kasty, nebo národnosti. A bez reálných peněz. Duchovním otcem byl Srí Orobindo a The Mother. Zajímavým projektem bylo zalesnění oblasti, která byla dříve suchá a vyprahlá. Dnes je zelená, plná zajímavých stromů, kterým se říka Banaya trees – jejich větve spouštějí šlahouny, které znovu zarůstají do země. Vidět je považuji za unikátní zážitek.

Vesnice má tvar galaxie. Uprostřed ní dominuje zlatá kupole, duchovní prostor s krystalem a paprskem světla uvnitř. Když se jako nečlen komunity chcete dostat dovnitř, musíte si návštěvu rezervovat několik dní dopředu. Komunitní život zde ale úplně nefunguje. Nezažila jsem žádné akce, kde by se všichni sešli. Je to jako město duchů. Někam jedete, a nikoho nepotkáte. Je tam třeba park, který se jmenuje Mládí. Jsou tam kolotoče, ale žádné děti. Pak vidíte prázdné amfitheatry a přístřešky.

Lidi z Auroville je trochu těžké potkat. Jedí odděleně od návštěvníků na místě, které se nazýva Solar kitchen. Pro vás není možné tam jíst, protože nemáte Auroville kartu. Takže ani kafe. Prostě nic.

Backwaters – vesničky zapomenutého ráje

V oblasti Kerala, která jako jedna z nejvíce vzdělaných oblastí Indie, můžete kromě této přednosti nalézt opravdový skvost – Vodní kanály, vesničky zapomenutého ráje. Po dlouhé cestě vlakem, litrech vypitého čaje, jsme vystoupili trochu zmuchlaní ze spacího vagonu. Ubytování nacházíme v domě se zahradou, kterou spravuje skupinka mladých indických kluků, kteří tam i bydlí.

V Alipei si můžete pronajmout houseboat, na několik dní. Máte zde v ceně vlastního osobního kuchaře a kapitána. Spíte na lodi, projíždíte kanály, krásnou panenskou krajinou, kde v malých vesnicích žijí lidé prostým, ale krásným, možná mnohem spokojenějším životem, než kdokoli jiný v Evropě. Jeptišky jezdí na lodích do kostela, děti v kánojích do školy. Muži loví ryby, sklízejí rýžová pole… Když k večeru procházíte vesničkou, máte pocit, že se tam zastavil čas a trochu závidíte.

Vyprávnění od Anu.

Na konci naší cesty jsme v Mumbaji využili s Benem ubytování, kterému se říká Couchsurfing. Jedná se o stránky, kde lidé po celém světě nabízejí ubytování zadarmo u sebe doma. Tak jsme se setkali s nezávislou a velmi chytrou starší ženou z vyšší kasty. Anu. Kromě cenných rad nám řekla i pár příběhů, které stojí za to převyprávět.

Krev Anu nám vyprávěla o ženě, která měla malé dítě. Potřebovala ale zase začít pracovat, ale neměl jí kdo hlídat. Povídala si takhle jednou s domovníkem, a ten jí řekl, že ať klidně jde, že stejně musí zůstat v domě, tak jí dítě pohlídá. Je to pro něj prašť jak uhoď. Žena souhlasila a každé ráno odpochodovala vadělávat rupie. Dítě bylo ale bledší a bledší. Nějak se jí to nezdálo, a tak jednou zkusila zůstat doma. Dítě dala k domovníkovi jako obvykle. Když se podívala k němu do okna, zjistila, že domovník odebírá každý den jejímu dítěti krev, kterou pak prodává, aby si přilepšil.

Vypůjčené dítě V Indii, v každé oblasti, funguje síť žebráků, která je vždy pod někým, kdo ji neoficiálně spravuje a bere si procenta ze získaných almužen. Je to systematická sofistikovaná skupina, která ví, jak na to. Má svoje postupy a strategii. A co dobře funguje, je mladá matka s dítětem. „Nemá co jíst, dejte.“ Jednou takhle jedna žena uviděla na ulici svoje dítě v náručí cizí žebračky. Její tchýně ho za peníze tajně půjčovala žebráckému bossovi.

Vyšší versus nižší kasta A teď něco o vyšší kastě. Opilý muž jel v noci svým autem domů. A v oplilosti mu ujel volant a vjel na chodník, kde na zemi na ulici spala početná rodina Indů nejnižší kasty. Pak přijela policie. „Tak jak to vyřešíme?“ Bohatý muž dal zbytku rodiny nějaké peníze. Policie to schválila a všichni byli spokojení. Přelidněnost a kasty. A takhle to je.

Ve čtvrtek 12. 5. 2011 zakončilo Hnutí Brontosaurus sbírkovou akci Společně pro školu v Himálajích benefičním koncertem Lenky Dusilové s hostem Pavlem Liškou. Příznivci projektu i široká veřejnost měli nejen krásný kulturní zážitek, ale také si připomněli, co všechno Brontosauři udělali pro pomoc v Mulbekhu a jaké mají další plány!

„Mým snem je podívat se do Himálají a líbí se mi, jak Brontosauři podporují právě místní děti,“ vysvětlil na začátku koncertu herec Pavel Liška. Potom Lenka rozezněla svou kytarou koncertní sál pověstný výbornou akustikou. Sto padesát posluchačů si vychutnalo úžasnou hudbu a pohled na osvětlené pódium krásného barokního sálu.

Dražba všechny překvapila. Obrázky a fotografie se podařilo vydražit skoro za 40 tisíc. Na neuvěřitelných osm tisíc, se vyšplhal obrázek Draka a těsně za ním skončil Jak, který byl vydražen za 7100 Kč. Nejcennější fotografií se stala fotka Údolí vesnice Mulbekh, kterou za sedm tisíc vydražila majitelka obchodu Tibet v Brně (www.tibetvbrne­.cz) paní Jurečková. Dražby se zúčastnila i samotná Lenka Dusilová. Ta si odnesla obrázek Setí za 3500 Kč.

Na závěr koncertu rekapituloval Jiří Sázel co všechno se pro školu v Mulbekhu podařilo udělat. Díky sbírce pořádané v Brně první květnový týden mohli lidé přispět a zároveň se dozvědět více o životě v Himálajích. „Ze sbírky mám super pocit. U stánku se zastavila spousta milých lidí, s kterými jsme vedli skvělé rozpravy nad fotkami. Jsem ráda, že jsem mohla pomoci a těším se, až si to příště zopakuji,“ hodnotní své dojmy dobrovolnice Alice v závěrečném feedbacku.

„Sbírka v Brně však nebyla jediná akce, kterou jsme uspořádali. Prodejem kalendáře, listopadovým a květnovým benefičním koncertem, dražbou obrázků a fotografií, dary firem a individuálních dárců a dalšími aktivitami jsme získali pro školu v Mulbekhu neuvěřitelných 750 tisíc korun, díky kterým pokryjeme 60% rozpočtu nového školního internátu,“ shrnul Jiří Sázel, koordinátor projektu.

Díky za vaši důvěru a taky všem, kteří se zapojili!

Ve čtvrtek 12. 5. 2011 zakončilo Hnutí Brontosaurus sbírkovou akci Společně pro školu v Himálajích benefičním koncertem Lenky Dusilové s hostem Pavlem Liškou. Příznivci projektu i široká veřejnost měli nejen krásný kulturní zážitek, ale také si připomněli, co všechno Brontosauři udělali pro pomoc v Mulbekhu a jaké mají další plány!

„Mým snem je podívat se do Himálají a líbí se mi, jak Brontosauři podporují právě místní děti,“ vysvětlil na začátku koncertu herec Pavel Liška. Potom Lenka rozezněla svou kytarou koncertní sál pověstný výbornou akustikou. Sto padesát posluchačů si vychutnalo úžasnou hudbu a pohled na osvětlené pódium krásného barokního sálu.

Dražba všechny překvapila. Obrázky a fotografie se podařilo vydražit skoro za 40 tisíc. Na neuvěřitelných osm tisíc, se vyšplhal obrázek Draka a těsně za ním skončil Jak, který byl vydražen za 7100 Kč. Nejcennější fotografií se stala fotka Údolí vesnice Mulbekh, kterou za sedm tisíc vydražila majitelka obchodu Tibet v Brně (www.tibetvbrne­.cz) paní Jurečková. Dražby se zúčastnila i samotná Lenka Dusilová. Ta si odnesla obrázek Setí za 3500 Kč.

Na závěr koncertu rekapituloval Jiří Sázel co všechno se pro školu v Mulbekhu podařilo udělat. Díky sbírce pořádané v Brně první květnový týden mohli lidé přispět a zároveň se dozvědět více o životě v Himálajích. „Ze sbírky mám super pocit. U stánku se zastavila spousta milých lidí, s kterými jsme vedli skvělé rozpravy nad fotkami. Jsem ráda, že jsem mohla pomoci a těším se, až si to příště zopakuji,“ hodnotní své dojmy dobrovolnice Alice v závěrečném feedbacku.

„Sbírka v Brně však nebyla jediná akce, kterou jsme uspořádali. Prodejem kalendáře, listopadovým a květnovým benefičním koncertem, dražbou obrázků a fotografií, dary firem a individuálních dárců a dalšími aktivitami jsme získali pro školu v Mulbekhu neuvěřitelných 750 tisíc korun, díky kterým pokryjeme 60% rozpočtu nového školního internátu,“ shrnul Jiří Sázel, koordinátor projektu.

Díky za vaši důvěru a taky všem, kteří se zapojili!

Od 2. do 8. května pořádáme v centru města Brna a několika obchodních domech sbírkovou akci „Společně pro školu v Himálajích“ na podporu školy ve vesnici Mulbekh (Ladakh, sev. Indie). Akce bude slavnostně zakončena 12. května benefičním koncertem Lenky Dusilové v konventu Milosrdných bratří. Hostem koncertu bude i herec Pavel Liška, který je mediálním patronem celé sbírkové akce.

Podrobný popis akce:

Bude probíhat v prvním květnovém týdnu na osmi stanovištích v centru Brna (na ulicích Česká, Kobližná, Masarykova a u nadchodu do Vaňkovky) a obchodních domech (Olympia, Globus, Avion Shopping Park a NC Královo pole). Stánky budou otevřeny v centru města od devíti do šesti a v obchodních domech podle jejich otvíracích dob.

Našim cílem je získat finanční podporu pro rozvoj školy v Mulbekhu a zároveň zábavnou formou (zapojení lidí do her a kvízů) informovat občany města Brna o životě v Himálajích. Zájemcům budeme rozdávat upomínkové předměty z naší kolekce „Malý Tibet očima dětí“.

12. května v 19.00 zazpívá slavnostní tečku za celou akcí zpěvačka Lenka Dusilová v konventu Milosrdných bratří v Brně (Vídeňská 7). Naším patronem je herec Pavel Liška, který „Jde do toho s námi!“ a na koncertu Lenky Dusilové vydraží několik obrázků, jejichž autory jsou děti ze sponzorovaného Mulbekhu.

O životě v Mulbekhu:

Mé jméno je Skarma. Nedávno mi bylo 8 let. Narodil jsem se v Mulbekhu na okraji Himálají v Indii. Vím, že moje maminka a tatínek mě mají moc rádi. A chtějí pro mě hlavně dobré vzdělání, protože to je u nás opravdu důležité. V naší vesnici ale doposud byla jen stará škola, ve které by mě nenaučili, co budu v životě potřebovat. Odjížděl jsem proto vždy na celý rok až do Jammu. To bylo opravdu hrozné! Musel jsem na celý rok opustit maminku s tatínkem. Nikoho jsem v Jammu neznal. Všechno bylo pro mě cizí a bylo těžké si najít nové kamarády! Celý rok mi bylo moc smutno… Když jsem pak jednou za rok přijel do Mulbekhu, skoro jsem to už ani doma nepoznával…

Teď to ale konečně vypadá, že se u nás všechno zlepší. Staví nám naši vlastní školu.

V roce 2008 se nové vedení školy začalo věnovat rozvoji staré školy, aby pro ni mohlo získat státní certifikát základního školství. K tomu je zapotřebí obnovit školní prostory (současné jsou v havarijním stavu) a zajistit kvalifikovaný personál. Aby učitelé dosáhli vytyčeného cíle, rozhodli se jim členové Hnutí Brontosaurus (základní článek Modrý kámen) odborně i finančně pomoci.

Navrhli jsme urbanistickou koncepci a provedení nových budov školy, jejichž výstavbu také zajišťujeme. Budovy jsou navrženy jako modelové objekty kombinující moderní a tradiční stavitelství. Chtěli bychom především co nejvíce využít lokální materiály a zachovat tradiční stavební zvyklosti a zároveň vylepšit jejich nedostatky – školní prostory plánujeme vytápět sluneční energií (formou tzv. solárního domu), nosné stěny budou postaveny z dusané hlíny, konstrukce stropu se bude skládat z lokálně dostupného topolu a vrbového proutí apod. Věříme, že se nové školní prostory stanou příkladem moderního trendu ladackého stavitelství. Budoucí škola o osmi budovách by měla umožnit vzdělání 400 dětem z okruhu 20 km.

Na financování projektů se podílí členové místní komunity, jeho svatost 14. Dalajlama, francouzská nezisková organizace Himalayan Dialect a Hnutí Brontosaurus, které navíc odborně zajišťuje i výstavbu. Stavba nových školních budov je rozdělena do několika fází. V roce 2011 plánujeme postavit školní internát, na jehož rozpočet bychom chtěli přispět 700 000 Kč.

Návrh nových školních prostor, který jsme vytvořili v roce 2010 společně s místními obyvateli, byl vyhlášen nejlepším příspěvkem mezinárodní konference doktorského studia Juniorstav na VUT v Brně (zúčastnilo se 400 soutěžících) a díky poctivé snaze obyvatel vesnice Mulbekh navštívil na podzim 2010 školu sám 14. Dalajlama.

Od 2. do 8. května pořádáme v centru města Brna a několika obchodních domech sbírkovou akci „Společně pro školu v Himálajích“ na podporu školy ve vesnici Mulbekh (Ladakh, sev. Indie). Akce bude slavnostně zakončena 12. května benefičním koncertem Lenky Dusilové v konventu Milosrdných bratří. Hostem koncertu bude i herec Pavel Liška, který je mediálním patronem celé sbírkové akce.

Podrobný popis akce:

Bude probíhat v prvním květnovém týdnu na osmi stanovištích v centru Brna (na ulicích Česká, Kobližná, Masarykova a u nadchodu do Vaňkovky) a obchodních domech (Olympia, Globus, Avion Shopping Park a NC Královo pole). Stánky budou otevřeny v centru města od devíti do šesti a v obchodních domech podle jejich otvíracích dob.

Našim cílem je získat finanční podporu pro rozvoj školy v Mulbekhu a zároveň zábavnou formou (zapojení lidí do her a kvízů) informovat občany města Brna o životě v Himálajích. Zájemcům budeme rozdávat upomínkové předměty z naší kolekce „Malý Tibet očima dětí“.

12. května v 19.00 zazpívá slavnostní tečku za celou akcí zpěvačka Lenka Dusilová v konventu Milosrdných bratří v Brně (Vídeňská 7). Naším patronem je herec Pavel Liška, který „Jde do toho s námi!“ a na koncertu Lenky Dusilové vydraží několik obrázků, jejichž autory jsou děti ze sponzorovaného Mulbekhu.

O životě v Mulbekhu:

Mé jméno je Skarma. Nedávno mi bylo 8 let. Narodil jsem se v Mulbekhu na okraji Himálají v Indii. Vím, že moje maminka a tatínek mě mají moc rádi. A chtějí pro mě hlavně dobré vzdělání, protože to je u nás opravdu důležité. V naší vesnici ale doposud byla jen stará škola, ve které by mě nenaučili, co budu v životě potřebovat. Odjížděl jsem proto vždy na celý rok až do Jammu. To bylo opravdu hrozné! Musel jsem na celý rok opustit maminku s tatínkem. Nikoho jsem v Jammu neznal. Všechno bylo pro mě cizí a bylo těžké si najít nové kamarády! Celý rok mi bylo moc smutno… Když jsem pak jednou za rok přijel do Mulbekhu, skoro jsem to už ani doma nepoznával…

Teď to ale konečně vypadá, že se u nás všechno zlepší. Staví nám naši vlastní školu.

V roce 2008 se nové vedení školy začalo věnovat rozvoji staré školy, aby pro ni mohlo získat státní certifikát základního školství. K tomu je zapotřebí obnovit školní prostory (současné jsou v havarijním stavu) a zajistit kvalifikovaný personál. Aby učitelé dosáhli vytyčeného cíle, rozhodli se jim členové Hnutí Brontosaurus (základní článek Modrý kámen) odborně i finančně pomoci.

Navrhli jsme urbanistickou koncepci a provedení nových budov školy, jejichž výstavbu také zajišťujeme. Budovy jsou navrženy jako modelové objekty kombinující moderní a tradiční stavitelství. Chtěli bychom především co nejvíce využít lokální materiály a zachovat tradiční stavební zvyklosti a zároveň vylepšit jejich nedostatky – školní prostory plánujeme vytápět sluneční energií (formou tzv. solárního domu), nosné stěny budou postaveny z dusané hlíny, konstrukce stropu se bude skládat z lokálně dostupného topolu a vrbového proutí apod. Věříme, že se nové školní prostory stanou příkladem moderního trendu ladackého stavitelství. Budoucí škola o osmi budovách by měla umožnit vzdělání 400 dětem z okruhu 20 km.

Na financování projektů se podílí členové místní komunity, jeho svatost 14. Dalajlama, francouzská nezisková organizace Himalayan Dialect a Hnutí Brontosaurus, které navíc odborně zajišťuje i výstavbu. Stavba nových školních budov je rozdělena do několika fází. V roce 2011 plánujeme postavit školní internát, na jehož rozpočet bychom chtěli přispět 700 000 Kč.

Návrh nových školních prostor, který jsme vytvořili v roce 2010 společně s místními obyvateli, byl vyhlášen nejlepším příspěvkem mezinárodní konference doktorského studia Juniorstav na VUT v Brně (zúčastnilo se 400 soutěžících) a díky poctivé snaze obyvatel vesnice Mulbekh navštívil na podzim 2010 školu sám 14. Dalajlama.