Název anglicky: Georgia Hlavní město: Tbilisi / T’bilisi Rozloha: 69700 km² Nevyšší bod: Mt’a Shkhara (5201 m) Počet obyvatel: 4661473 Měna: GEL – lari Internetová doména: .ge
Další informace: Wikipedie (cz), Wikipedia (en)
Zdroj CIA Factbook (en)
Tbilisi je vybaveno zajímavým a pro našince velmi levným systémem
městské hromadné dopravy. Především zde jezdí výborné metro. Vagóny
ruské výroby jsou úplně stejné jako ty, které ještě před pár lety
převažovaly i u nás v Praze, a pamětníky jistě zaujme fakt, že
vstoupit do podzemky lze pouze skrze turnikety, které zdobily kdysi
i naše metro.
Tbilisi je zvláštní město, na kterém se podepsala historie dávná i docela nedávná. Toto starobylé město se pokusili sovětští architekti přetvořit podle měřítek socialistického realismu. Uspěli ovšem naštěstí pouze zčásti. A tak zatímco na okrajích Tbilisi stojí nevzhledná panelová sídliště, tolik podobná těm našim, staré město si dosud ponechalo svůj orientální ráz, takže ho každý zájezd do Gruzie může vydávat za svoji ozdobu a vrchol. V centru města najdete i pěkné bulváry. Troufnu si říct, že Tbilisi je nejhezčí ze všech tří zakavkazských hlavních měst. Tbilisi je o něco větší než Praha, žije tu asi 1.7 milionu obyvatel. Protéká jím řeka Mtkvari, kterou ovšem v našich zeměpisných atlasech najdete spíše pod názvem Kura.
Tbilisi je vybaveno zajímavým a pro našince velmi levným systémem městské hromadné dopravy. Především zde jezdí výborné metro. Vagóny ruské výroby jsou úplně stejné jako ty, které ještě před pár lety převažovaly i u nás v Praze, a pamětníky jistě zaujme fakt, že vstoupit do podzemky lze pouze skrze turnikety, které zdobily kdysi i naše metro. Horší je, že na některých stanicích nenajdete nápisy ani v latince, ani v azbuce, nýbrž pouze v gruzínském písmu. Není tedy možná od věci naučit se při návštěvě Gruzie gruzínskou abecedu. Může se Vám hodit, a to nejen v metru. Co se týče jazykové vybavenosti Gruzínců, tak u mladé generace pravděpodobně uspějete s angličtinou, ale u lidí dejme tomu od 40 let nahoru jednoznačně převažuje ruština. A přestože se Gruzie a Rusko dost nesnáší, pokud jsem jako cizinec někoho oslovil rusky, byl naopak velmi potěšen, že se spolu domluvíme.
Ale zpět k dopravě. Vynikající metro doplňuje poměrně chaotický systém městských autobusů a maršrutek. Maršrutky jsou dodávky, které fungují jako hromadné taxíky. Zatímco mimo Tbilisi zastaví maršrutky v zásadě kdekoli si na ně mávnete, v hlavním městě staví jen na zastávkách. Poznat ale v Tbilisi, kde je zastávka autobusů či maršrutek, je dosti nesnadné. Zastávky jsou označeny jen někdy, často je ale poznáte jen podle toho, že kdesi u silnice postává větší hlouček lidí. Na některých zastávkách visí dokonce i čísla autobusů, avšak jízdní řády jsou zde naprostou raritou. Takže chcete-li se někam v Tbilisi dostat, chce to ptát se, ptát se, ptát se.
Zmíním zde jen pár nejzajímavějších míst, která jsem osobně navštívil:
Sirné lázně. Toto je jednoznačně nejzajímavější místo v Tbilisi, které prostě navštívit musíte. Já jsem sem vlastně zabloudil jen náhodou. Domníval jsem se, že budova v nádherném perském stylu musí být mešita. Hned u vstupu mi ovšem bylo divné, že se do mešity platí vstupné a že muži a ženy vstupují zvláštními vchody. A ejhle, z mešity se vyklubaly lázně. Ale nepředstavujte si karlovarskou kolonádu. Tohle jsou lázně v pravém tureckém stylu. Jsou totiž veřejné a fungují stejně, jako v dobách Osmanské a Perské říše, které kdysi měly střídavě Gruzii pod kontrolou. Lázně tu ostatně kvetly i později, když se Gruzie dostala pod ruskou nadvládu. Však si toto místo oblíbil i velký ruský básník Puškin.
Turci byli velmi čistotní, a protože málokdo měl tehdy doma k dispozici horkou vodu, chodilo se do veřejných lázní. Zde se pak lidé nejen koupali, nýbrž prováděli i osobní hygienu a v neposlední řadě byly lázně místy čilého společenského styku. Ve veřejných lázních navíc fungovali maséři, kteří vám za mírný bakšiš řádně zvalchovali tělo, zatímco Vás stále polévali vodou, jak to ostatně v jedné půvabné povídce popisuje Egon Ervín Kisch. Ten Tbilisi navštívil ve 20. letech, kdy už bylo město pod sovětskou kontrolou. Záda však slavnému zuřivému reportérovi rovněž masíroval etnický Turek. Inu, tradice. A ono to tu, světe div se, funguje i dnes úplně stejně. A ani vodu tu nemusí ohřívat, lázně jsou totiž postaveny na zdejších termálních pramenech. Však je také všude cítit pach pekla (pardon, síry).
Mešita. Mešita je ve starém městě pěkná a lze se podívat i dovnitř. Bohužel je však v Tbilisi jediná, protože všechny ostatní muslimské svatostánky nechal zbourat Lavrentij Berija, Stalinův nohsled, který to po druhé světové válce dotáhl až na muže číslo dvě v sovětské hierarchii.
Pevnost Narikala. Zřícenina této pevnosti, založené již ve čtvrtém století, se tyčí na kopečku nad starým městem. Lavičky v nedalekém parku jsou v létě obsypány milenci, asi jako u nás na Petříně. Na stejném kopci, kousek od pevnosti, se pak tyčí obrovská socha Matky Gruzie, postavená v klasickém sovětském megalomanském stylu. Hezká moc není, ale rozhodně je impozantní.
Náměstí Svobody (Tavisuplebis moedani) je nejdůležitějším tbiliským náměstím, významem asi odpovídající našemu Václaváku, i když je o dost menší. Uprostřed náměstí se skví pozlacená socha svatého Jiřího, zabíjejícího draka. Neboť svatý Jiří je patronem celé Gruzie a dal ostatně Gruzii i její název.
Katedrála Sameba. Největší gruzínský kostel, dostavěný teprve v roce 2004. Je vidět, že nejenom sovětští, nýbrž i novodobí gruzínští architekti podlehli megalomanii. Neboť tento kostel je třetím největším pravoslavným kostelem na světě. Je postaven v klasickém gruzínském slohu. Všechny další gruzínské kostely totiž, ačkoliv jsou často různého stáří, jsou postaveny v jednotném stylu. Kostelů najdete v Tbilisi spousty a je tu dokonce k vidění i pěkná synagoga.
Autorem článku je Petr Daubner, spolupracovník CK Mundo, která pořádá do Gruzie poznávací zájezdy.
Tbilisi je zvláštní město, na kterém se podepsala historie dávná i docela nedávná. Toto starobylé město se pokusili sovětští architekti přetvořit podle měřítek socialistického realismu. Uspěli ovšem naštěstí pouze zčásti. A tak zatímco na okrajích Tbilisi stojí nevzhledná panelová sídliště, tolik podobná těm našim, staré město si dosud ponechalo svůj orientální ráz, takže ho každý zájezd do Gruzie může vydávat za svoji ozdobu a vrchol. V centru města najdete i pěkné bulváry. Troufnu si říct, že Tbilisi je nejhezčí ze všech tří zakavkazských hlavních měst. Tbilisi je o něco větší než Praha, žije tu asi 1.7 milionu obyvatel. Protéká jím řeka Mtkvari, kterou ovšem v našich zeměpisných atlasech najdete spíše pod názvem Kura.
Tbilisi je vybaveno zajímavým a pro našince velmi levným systémem městské hromadné dopravy. Především zde jezdí výborné metro. Vagóny ruské výroby jsou úplně stejné jako ty, které ještě před pár lety převažovaly i u nás v Praze, a pamětníky jistě zaujme fakt, že vstoupit do podzemky lze pouze skrze turnikety, které zdobily kdysi i naše metro. Horší je, že na některých stanicích nenajdete nápisy ani v latince, ani v azbuce, nýbrž pouze v gruzínském písmu. Není tedy možná od věci naučit se při návštěvě Gruzie gruzínskou abecedu. Může se Vám hodit, a to nejen v metru. Co se týče jazykové vybavenosti Gruzínců, tak u mladé generace pravděpodobně uspějete s angličtinou, ale u lidí dejme tomu od 40 let nahoru jednoznačně převažuje ruština. A přestože se Gruzie a Rusko dost nesnáší, pokud jsem jako cizinec někoho oslovil rusky, byl naopak velmi potěšen, že se spolu domluvíme.
Ale zpět k dopravě. Vynikající metro doplňuje poměrně chaotický systém městských autobusů a maršrutek. Maršrutky jsou dodávky, které fungují jako hromadné taxíky. Zatímco mimo Tbilisi zastaví maršrutky v zásadě kdekoli si na ně mávnete, v hlavním městě staví jen na zastávkách. Poznat ale v Tbilisi, kde je zastávka autobusů či maršrutek, je dosti nesnadné. Zastávky jsou označeny jen někdy, často je ale poznáte jen podle toho, že kdesi u silnice postává větší hlouček lidí. Na některých zastávkách visí dokonce i čísla autobusů, avšak jízdní řády jsou zde naprostou raritou. Takže chcete-li se někam v Tbilisi dostat, chce to ptát se, ptát se, ptát se.
Zmíním zde jen pár nejzajímavějších míst, která jsem osobně navštívil:
Sirné lázně. Toto je jednoznačně nejzajímavější místo v Tbilisi, které prostě navštívit musíte. Já jsem sem vlastně zabloudil jen náhodou. Domníval jsem se, že budova v nádherném perském stylu musí být mešita. Hned u vstupu mi ovšem bylo divné, že se do mešity platí vstupné a že muži a ženy vstupují zvláštními vchody. A ejhle, z mešity se vyklubaly lázně. Ale nepředstavujte si karlovarskou kolonádu. Tohle jsou lázně v pravém tureckém stylu. Jsou totiž veřejné a fungují stejně, jako v dobách Osmanské a Perské říše, které kdysi měly střídavě Gruzii pod kontrolou. Lázně tu ostatně kvetly i později, když se Gruzie dostala pod ruskou nadvládu. Však si toto místo oblíbil i velký ruský básník Puškin.
Turci byli velmi čistotní, a protože málokdo měl tehdy doma k dispozici horkou vodu, chodilo se do veřejných lázní. Zde se pak lidé nejen koupali, nýbrž prováděli i osobní hygienu a v neposlední řadě byly lázně místy čilého společenského styku. Ve veřejných lázních navíc fungovali maséři, kteří vám za mírný bakšiš řádně zvalchovali tělo, zatímco Vás stále polévali vodou, jak to ostatně v jedné půvabné povídce popisuje Egon Ervín Kisch. Ten Tbilisi navštívil ve 20. letech, kdy už bylo město pod sovětskou kontrolou. Záda však slavnému zuřivému reportérovi rovněž masíroval etnický Turek. Inu, tradice. A ono to tu, světe div se, funguje i dnes úplně stejně. A ani vodu tu nemusí ohřívat, lázně jsou totiž postaveny na zdejších termálních pramenech. Však je také všude cítit pach pekla (pardon, síry).
Mešita. Mešita je ve starém městě pěkná a lze se podívat i dovnitř. Bohužel je však v Tbilisi jediná, protože všechny ostatní muslimské svatostánky nechal zbourat Lavrentij Berija, Stalinův nohsled, který to po druhé světové válce dotáhl až na muže číslo dvě v sovětské hierarchii.
Pevnost Narikala. Zřícenina této pevnosti, založené již ve čtvrtém století, se tyčí na kopečku nad starým městem. Lavičky v nedalekém parku jsou v létě obsypány milenci, asi jako u nás na Petříně. Na stejném kopci, kousek od pevnosti, se pak tyčí obrovská socha Matky Gruzie, postavená v klasickém sovětském megalomanském stylu. Hezká moc není, ale rozhodně je impozantní.
Náměstí Svobody (Tavisuplebis moedani) je nejdůležitějším tbiliským náměstím, významem asi odpovídající našemu Václaváku, i když je o dost menší. Uprostřed náměstí se skví pozlacená socha svatého Jiřího, zabíjejícího draka. Neboť svatý Jiří je patronem celé Gruzie a dal ostatně Gruzii i její název.
Katedrála Sameba. Největší gruzínský kostel, dostavěný teprve v roce 2004. Je vidět, že nejenom sovětští, nýbrž i novodobí gruzínští architekti podlehli megalomanii. Neboť tento kostel je třetím největším pravoslavným kostelem na světě. Je postaven v klasickém gruzínském slohu. Všechny další gruzínské kostely totiž, ačkoliv jsou často různého stáří, jsou postaveny v jednotném stylu. Kostelů najdete v Tbilisi spousty a je tu dokonce k vidění i pěkná synagoga.
Autorem článku je Petr Daubner, spolupracovník CK Mundo, která pořádá do Gruzie poznávací zájezdy.
„Tenhle tanec je z Kacheti… a tenhle z Chevsureti…,“ náš
známý, člen mladého divadelního souboru z Tbilisi, nám popisuje
počínání svého kolegy, který se poté, co se zvedl od dlouhého stolu
plného jídla, pustil bez varování do tance. Mužského sólového tance,
jaký se tančí po celém severním Kavkaze.
„Tenhle tanec je z Kacheti… a tenhle z Chevsureti…,“ náš známý, člen mladého divadelního souboru z Tbilisi, nám popisuje počínání svého kolegy, který se poté, co se zvedl od dlouhého stolu plného jídla, pustil bez varování do tance. Mužského sólového tance, jaký se tančí po celém severním Kavkaze. „A tenhle tanec?“ ptáme se, „Ten je odkud?“ – „Ten? Ten už je ze srdce!“
I když je Gruzie rozlohou země malá – menší, než naše republika – podle povahy hudebního a tanečního folkloru se dělí na sedmnáct etnografických regionů (osmnáctý, Lazeti, leží v Turecku). Charakterem a instrumentářem se tento folklor řadí k dalším oblastem pohoří Kavkaz, je příbuzný folkloru čečenskému, dagestánskému, osetinskému aj. a souhrnně se nazývá iberokavkazský. Obvyklými nástroji jsou zejména loutně příbuzné strunné nástroje, v Gruzii zvané panduri nebo čonguri (podle výšky ladění), bubny nagara, z dechových různé píšťaly (salamuri, pilili) a také akordeon. Tradiční vícehlasy znějí v harmoniích pro naše evropské uši nezvyklých a právě to je jeden z hlavních rozdílů v povaze hudby jižních sousedů Gruzie: národů Arménie, Ázerbajdžánu a dalších arabských zemí – tam se totiž, kromě odlišných nástrojů, používá jednohlasý zpěv (rozdílů je ale daleko více, např. požadovaná barva hlasu, technika hry a zpěvu apod.). Takhle „nasucho“ se to ale všechno hůře vysvětluje a o mnoho hůře chápe, takže pro lepší představu ukázka tradiční písně v podání tušetinské kapely Kolcheti:
Jestli jsem do této země přijížděla s nějakou tezí, bylo to snad jen přesvědčení, že se nám podaří setkat se po cestě s živou produkcí „tradiční hudby“ (etnologové mi tento termín snad prominou:)), tedy, že mezi lidmi není interpretace a vůbec znalost původního zpěvného repertoáru nečím neobvyklým nebo vzácným. Jak se mi to ověřilo, můžete posoudit sami.
První náloží pro naše ucho byla cesta teréňáky z města Telavi do tušetinských hor, která, protože trvala několik dlouhých hodin, byla dobrým kulturně-aklimatizačním zážitkem. Náš milý pan řidič (jinak ošlehaný horal!) se nám snažil zřejmě vyhovět, a tak jsme si zpočátku vyslechli několik kousků, směle se řadících k slabému ruskému vodka-popu, ale po naší o mnoho méně smělé žádosti („gruzinskij folklor óčiň krasívij…“) vsunul do rozhrkaného přehrávače – všechno ve vozidle bylo rozhrkané – ošumělou kazetu a již jsme se nestačili divit! Vedle jemných a zasněných i drsných a bojovných lidových písní, ve kterých se to hemžilo tradičními vícehlasy, zaznělo třeba také gruzínské zpracování proslulé finské lidovky Levan polkka, ve kterém nechyběly ojedinělé harmonie a žádaná barva mužského hlasu, a kterýžto počin jen dokládal gruzínský smysl pro hudební humor.
Bohužel není tato veselost v našich končinách zřejmě jen tak k sehnání, a tak si můžete poslechnout aspoň původní – finskou verzi písně a krásné harmonie si k ní domyslet:):
Další „hudební zastávku“ jsme v horách ani v nejmenším nečekali zdaleka tak brzy, jak se dostavila. V malém horském městečku Omalo totiž – k naší velké radosti – probíhaly v den našeho příjezdu přípravy na kulturní festival, představující folklor tušetinské oblasti. Ačkoliv nedorazil některými z naší skupiny vehementně očekávaný Saakašvili, užili jsme si dosyta nejen vystoupení ženské pěvecké čtveřice se dvěma akordeony…
Toužebným přáním nás všech bylo mimo jiné naučit se nějakou gruzínskou píseň nazpaměť, abychom si ji mohli po cestě prozpěvovat do kroku, a také, abychom se jí mohli chlubit při případném dalším navazování známostí s místními. Díky tomu, že se naše Vlaďka na omalském festivalu setkala se svým gruzínským otcem, strávili jsme ve společnosti jeho a jeho tří veselých přátel ještě další krásný večer u ohně, při kterém nás „máma“ (tak se gruzínsky řekne táta) naučil kousek jeho oblíbené písně.
Bohužel, víc, než tento popěvek (doslova: „čito, grito, čito margarito, dáááááá…ta da da da!“) jsme z něj nedostali – zřejmě si nemohl na pokračování vzpomenout. Naoplátku jsme naše přátele naučili oblíbenou hitovku Bejvávalo, bejvávalo, kterou jsme si s nimi také mnohokrát a na mnoho hlasů zazpívali. I s tradičním tancem jsme se poprvé setkali díky těmto milým společníkům. Jelikož jeden z nich býval za mlada mistrem mužského sólového tance, předvedl nám několik základních kroků za hlasitého počítání dob: erty! ori! sami! ótchi! chuty!
Milé setkání, ale nám už nadešel čas na další cestu. Jaká asi bude naše další hudební zastávka?
Výprava se uskutečnila za podpory firmy HUMI OUTDOOR, která nám poskytla kvalitní nepromokavé bundy a další vybavení.
Třetí zastávka – pod armádním dohledem
Na stanici pohraniční policie ve vesnici Dartlo bývá přes léto kolem dvaceti vojáků. Přijdou-li do vesnice turisté, nabídnou jim soldáti nejprve fotbalový duel, a když odmítnou, navštíví je alespoň večer na jejich tábořišti na kus řeči. Protože s námi celou dobu cestovala kytara, neváhali jsme ani chvilku a už jeden z junáků třímal nástroj v ruce a hrál jednu dojímavou píseň za druhou. Byly to vesměs tklivé písně o neopětovaných či ztracených láskách v ruštině i gruzínštině a zřejmě velmi profláklé, protože ostatní pohraničníci si ke hře svého kamaráda sborově pobrukovali a tesknili nad osiřelostí vojenského života až do chvíle, kdy jsme se vytasili s písničkou na přání: neuměl byste zahrát „čito grito“??? Prosíme! No, tenhle kamarád to neumí, ale tadyten ji zná… Zatajil se nám dech, když moloděc udeřil do strun a již jsme nábožně poslouchali „skutečné“ podání naší posvátné písně… Věru, lišilo se o mnoho. Ale že se může lišit ještě o více, jsem pochopila, když jsem si potom v Praze o měsíc později pustila na youtube tuto verzi:
Festival v Šatili, překrásném, trochu tajemném městě v horách, se zaměřuje na lidovou kulturu Chevsureti, kraje sveřepých horalů, známých z historie svou odvahou a bojovností. Proto tu byl jako doma soubor tradičního šermu, jehož členové předváděli bojové techniky typické pro region, obohacené ještě o působivou fireshow, pro region sice netypickou, ale diváky velmi nadšeně přijatou. Měli jsme velké štěstí (které se nás ostatně chytlo už na Hlavním nádraží v Praze, kde se nás za měsíc zase pustilo), protože když jsme pak druhý den stopovali do Tbilisi, zastavil nám právě autobus s těmito artisty, vracejícími se do hlavního města, takže jsme s nimi absolvovali celodenní cestu, plnou zpěvu (artisté byli také vynikajícími interprety lidových chevsurských vícehlasů), vyprávění a bubnování (jeli s námi totiž také členové Tbiliského divadelního souboru vybavení množstvím bubnů) a nechybělo ani pozvání na hostinu do restaurace pod širým nebem. Během pojídání masových chinkali je člověk jenom kousek od sedmého nebe, a když k tomu spolustolovníci zpívají silnými hlasy procítěné písně, stačí opravdu už jen krůček. Třeba když se od vedlejšího stolu zvedne neznámý Gruzínec, představí se a poprosí, jestli by se nemohl přidat se svou oblíbenou písní. Nejen nám se v očích leskly slzy…
Tbilisi je město, probuzené k životu. Lidé v ulicích vypadají, jako by spěchali, v centru se začínají objevovat obchody a butiky značek, na které Gruzínci sice zatím nemají, ale nejspíš brzy mít budou a všude se o překot staví. Staví se i Muzeum tradičních gruzínských písní a hudebních nástrojů. A tak jsem během procházení exponátů poslouchala mezi odborným výkladem milého pana zástupce ředitele jeho neustálé omluvy, že interiéry ještě nejsou hotové, a že většina sbírek je ještě v depozitářích, ale mně se toto skromné muzeum velice líbilo, a to nejen proto, že to, co je v něm k vidění, žádnou skromnost určitě nepotřebuje.
Tvoří ho tři místnosti, z nichž jedna je věnována dějinám evropské klasické hudby a jejím nástrojům a vévodí jí kromě harmonia i velkolepé křídlo, druhá hudbě arménské a ázerbájdžánské, se kterou se v Gruzii vždy bylo možné setkat a třetí místnost patří hudbě gruzínské, tedy iberokavkazské, protože nástroje zde vystavené jsou i z jiných končin Kavkazu.
Dozvěděla jsem se ještě, že pan J. Kubíček, který si zde v roce 2005 založil dnes oblíbený pivovar, není jediným Čechem, který v Gruzii udělal kariéru. V osmdesátých letech 19. století sem byl umělcem Lado Agniašvilim pozván český etnomuzikolog Josef Navrátil, který pomáhal se založením prvního souboru lidové hudby a stál v začátcích gruzínského hudebního národopisu vůbec. Ptejte se ale na jméno Joseph Ratili – Gruzínci si svého oblíbence překřtili a že do místního vskutku zapadal jsem poznala, když jsem se pokoušela najít ho na zašlé fotografii mezi krojovanými vousatými horaly v beranicích… nenašla jsem ho, ukázal mi ho láskyplně až milý pan zástupce ředitele.
Nejstarším exponátem muzea je kostěná píšťalka salamuri nalezená v hrobě malého chlapce, jejíž stáří se odhaduje na 1500 let př. Kr. a neméně zajímavé jsou nejstarší dochované dudy kavkazské oblasti nebo jeden z prvních Edisonových fonografů, který se do Gruzie dostal v roce 1901. V muzeu mají k dispozici také asi hodinový naučný film, ve kterém jsou formou archivních záběrů představeny etnografické regiony země. Když jsem opakovaně nemohla pochopit ojedinělost místní lidové hudby, řekl mi můj milý průvodce, že jejich stupnice má třináct tónů. Já jsem ho požádala, abych se ještě více znemožnila, jestli by mi ji teda nemohl zahrát na klavír. Pan zástupce ředitele se se shovívavým úsměvem zadíval na přezdobené křídlo a řekl: „Naše stupnice nejde zahrát na klavír. Nejde zahrát na žádný z těchto evropských nástrojů.“ A právě v této velké bohatosti a v základní vlastnosti tradiční hudby – improvizaci, spočívá tajemství hudební rozmanitosti země. Písně jsou totiž rozdílné, pevně zařaditelné do konkrétního regionu, nedá se tedy o žádné místní písni říct, že by byla „gruzínská národní“. Zároveň je pro zpěváka velice složité zazpívat „správně“ píseň z jiné oblasti, až folklorní soubory posledních desetiletí zahrnují do svých repertoárů folklor více etnografických regionů.
To bylo tedy moje letmé setkání s vědeckým pohledem na věc, ale zpátky mezi lidi.
Křivdili bychom tomuto kulturnímu národu, kdybychom zapomněli uvést také něco z oblíbené hudby pro široké vrstvy (tou v Gruzii do velké míry stále jsou, díky Bohu, i ony tradiční lidové písně) a tak zabrousíme i do popíku místní výroby, ale pro jistotu jen na samý okraj, protože bychom se v něm mohli snadno začít topit!
Na vlastní kůži jsme to zažili v Zugdidi, kde jsme se chtěli naposledy dosyta najíst vynikajícího gruzínského jídla a pomalu se tak rozžehnat s tímto pohostinným krajem. Místní nás okázali na jednu z – pravděpodobně – lepších hospod ve městě, která byla dokonce tak dobrá, že byla téměř plná, naštěstí až na jeden stůl, postavený přímo u dvou poctivých reprobeden. Reprobedny byly napojeny na klávesovou samohrajku a několik mikrofonů, což nás, díky tomu, že jsme byli zaměstnáni kuřetem v ořechách a skopovým na paprikách, příliš nezajímalo… až do chvíle, než DJ za klávesami spustil „zábavu“ na plné obrátky. Celá příjemná restaurace se začala natřásat v rytmu toho nejpopulárnějšího západního popu a jedinou možností, jak nebýt mohutnými decibely odhozeni někam směrem k toaletám, bylo vstát od ohroženého stolu a přidat se k roztančeným hostům na parketu.
Na tomto místě by byla ukázka zřejmě nadbytečná, jelikož Shakiru a její globální hitovky asi všichni znají… I tato hudební zátoka ale do moře hudby, ketrou jsme na cestě slyšeli, patří, a tak se nám, ovíněným a trsajícím v teplákách a pohorkách mezi o nic méně ovíněnými Gruzínci, pěkně uzavřela celá gruzínská hudební kapitola a společným nadšeným zpěvem „vaka, vaká!“ jsme se rozloučili s předposledním dnem v této čarokrásné kavkazské zemi. Další den jsme totiž strávili v přístavním Batumi a ještě ten večer jsme překročili tureckou hranici.
A na závěr jeden audiovizuální důkaz toho, že jsou Gruzínci vskutku veselým a kulturně tolerantním národem aneb „na pláži je veselo“ (v poslední třetině jsou dokonce k slyšení krásné gruzínské vícehlasy, pokud ovšem vydržíte poslouchat až tam):
„Tenhle tanec je z Kacheti… a tenhle z Chevsureti…,“ náš známý, člen mladého divadelního souboru z Tbilisi, nám popisuje počínání svého kolegy, který se poté, co se zvedl od dlouhého stolu plného jídla, pustil bez varování do tance. Mužského sólového tance, jaký se tančí po celém severním Kavkaze. „A tenhle tanec?“ ptáme se, „Ten je odkud?“ – „Ten? Ten už je ze srdce!“
I když je Gruzie rozlohou země malá – menší, než naše republika – podle povahy hudebního a tanečního folkloru se dělí na sedmnáct etnografických regionů (osmnáctý, Lazeti, leží v Turecku). Charakterem a instrumentářem se tento folklor řadí k dalším oblastem pohoří Kavkaz, je příbuzný folkloru čečenskému, dagestánskému, osetinskému aj. a souhrnně se nazývá iberokavkazský. Obvyklými nástroji jsou zejména loutně příbuzné strunné nástroje, v Gruzii zvané panduri nebo čonguri (podle výšky ladění), bubny nagara, z dechových různé píšťaly (salamuri, pilili) a také akordeon. Tradiční vícehlasy znějí v harmoniích pro naše evropské uši nezvyklých a právě to je jeden z hlavních rozdílů v povaze hudby jižních sousedů Gruzie: národů Arménie, Ázerbajdžánu a dalších arabských zemí – tam se totiž, kromě odlišných nástrojů, používá jednohlasý zpěv (rozdílů je ale daleko více, např. požadovaná barva hlasu, technika hry a zpěvu apod.). Takhle „nasucho“ se to ale všechno hůře vysvětluje a o mnoho hůře chápe, takže pro lepší představu ukázka tradiční písně v podání tušetinské kapely Kolcheti:
Jestli jsem do této země přijížděla s nějakou tezí, bylo to snad jen přesvědčení, že se nám podaří setkat se po cestě s živou produkcí „tradiční hudby“ (etnologové mi tento termín snad prominou:)), tedy, že mezi lidmi není interpretace a vůbec znalost původního zpěvného repertoáru nečím neobvyklým nebo vzácným. Jak se mi to ověřilo, můžete posoudit sami.
První náloží pro naše ucho byla cesta teréňáky z města Telavi do tušetinských hor, která, protože trvala několik dlouhých hodin, byla dobrým kulturně-aklimatizačním zážitkem. Náš milý pan řidič (jinak ošlehaný horal!) se nám snažil zřejmě vyhovět, a tak jsme si zpočátku vyslechli několik kousků, směle se řadících k slabému ruskému vodka-popu, ale po naší o mnoho méně smělé žádosti („gruzinskij folklor óčiň krasívij…“) vsunul do rozhrkaného přehrávače – všechno ve vozidle bylo rozhrkané – ošumělou kazetu a již jsme se nestačili divit! Vedle jemných a zasněných i drsných a bojovných lidových písní, ve kterých se to hemžilo tradičními vícehlasy, zaznělo třeba také gruzínské zpracování proslulé finské lidovky Levan polkka, ve kterém nechyběly ojedinělé harmonie a žádaná barva mužského hlasu, a kterýžto počin jen dokládal gruzínský smysl pro hudební humor.
Bohužel není tato veselost v našich končinách zřejmě jen tak k sehnání, a tak si můžete poslechnout aspoň původní – finskou verzi písně a krásné harmonie si k ní domyslet:):
Další „hudební zastávku“ jsme v horách ani v nejmenším nečekali zdaleka tak brzy, jak se dostavila. V malém horském městečku Omalo totiž – k naší velké radosti – probíhaly v den našeho příjezdu přípravy na kulturní festival, představující folklor tušetinské oblasti. Ačkoliv nedorazil některými z naší skupiny vehementně očekávaný Saakašvili, užili jsme si dosyta nejen vystoupení ženské pěvecké čtveřice se dvěma akordeony…
Toužebným přáním nás všech bylo mimo jiné naučit se nějakou gruzínskou píseň nazpaměť, abychom si ji mohli po cestě prozpěvovat do kroku, a také, abychom se jí mohli chlubit při případném dalším navazování známostí s místními. Díky tomu, že se naše Vlaďka na omalském festivalu setkala se svým gruzínským otcem, strávili jsme ve společnosti jeho a jeho tří veselých přátel ještě další krásný večer u ohně, při kterém nás „máma“ (tak se gruzínsky řekne táta) naučil kousek jeho oblíbené písně.
Bohužel, víc, než tento popěvek (doslova: „čito, grito, čito margarito, dáááááá…ta da da da!“) jsme z něj nedostali – zřejmě si nemohl na pokračování vzpomenout. Naoplátku jsme naše přátele naučili oblíbenou hitovku Bejvávalo, bejvávalo, kterou jsme si s nimi také mnohokrát a na mnoho hlasů zazpívali. I s tradičním tancem jsme se poprvé setkali díky těmto milým společníkům. Jelikož jeden z nich býval za mlada mistrem mužského sólového tance, předvedl nám několik základních kroků za hlasitého počítání dob: erty! ori! sami! ótchi! chuty!
Milé setkání, ale nám už nadešel čas na další cestu. Jaká asi bude naše další hudební zastávka?
Výprava se uskutečnila za podpory firmy HUMI OUTDOOR, která nám poskytla kvalitní nepromokavé bundy a další vybavení.
Třetí zastávka – pod armádním dohledem
Na stanici pohraniční policie ve vesnici Dartlo bývá přes léto kolem dvaceti vojáků. Přijdou-li do vesnice turisté, nabídnou jim soldáti nejprve fotbalový duel, a když odmítnou, navštíví je alespoň večer na jejich tábořišti na kus řeči. Protože s námi celou dobu cestovala kytara, neváhali jsme ani chvilku a už jeden z junáků třímal nástroj v ruce a hrál jednu dojímavou píseň za druhou. Byly to vesměs tklivé písně o neopětovaných či ztracených láskách v ruštině i gruzínštině a zřejmě velmi profláklé, protože ostatní pohraničníci si ke hře svého kamaráda sborově pobrukovali a tesknili nad osiřelostí vojenského života až do chvíle, kdy jsme se vytasili s písničkou na přání: neuměl byste zahrát „čito grito“??? Prosíme! No, tenhle kamarád to neumí, ale tadyten ji zná… Zatajil se nám dech, když moloděc udeřil do strun a již jsme nábožně poslouchali „skutečné“ podání naší posvátné písně… Věru, lišilo se o mnoho. Ale že se může lišit ještě o více, jsem pochopila, když jsem si potom v Praze o měsíc později pustila na youtube tuto verzi:
Festival v Šatili, překrásném, trochu tajemném městě v horách, se zaměřuje na lidovou kulturu Chevsureti, kraje sveřepých horalů, známých z historie svou odvahou a bojovností. Proto tu byl jako doma soubor tradičního šermu, jehož členové předváděli bojové techniky typické pro region, obohacené ještě o působivou fireshow, pro region sice netypickou, ale diváky velmi nadšeně přijatou. Měli jsme velké štěstí (které se nás ostatně chytlo už na Hlavním nádraží v Praze, kde se nás za měsíc zase pustilo), protože když jsme pak druhý den stopovali do Tbilisi, zastavil nám právě autobus s těmito artisty, vracejícími se do hlavního města, takže jsme s nimi absolvovali celodenní cestu, plnou zpěvu (artisté byli také vynikajícími interprety lidových chevsurských vícehlasů), vyprávění a bubnování (jeli s námi totiž také členové Tbiliského divadelního souboru vybavení množstvím bubnů) a nechybělo ani pozvání na hostinu do restaurace pod širým nebem. Během pojídání masových chinkali je člověk jenom kousek od sedmého nebe, a když k tomu spolustolovníci zpívají silnými hlasy procítěné písně, stačí opravdu už jen krůček. Třeba když se od vedlejšího stolu zvedne neznámý Gruzínec, představí se a poprosí, jestli by se nemohl přidat se svou oblíbenou písní. Nejen nám se v očích leskly slzy…
Tbilisi je město, probuzené k životu. Lidé v ulicích vypadají, jako by spěchali, v centru se začínají objevovat obchody a butiky značek, na které Gruzínci sice zatím nemají, ale nejspíš brzy mít budou a všude se o překot staví. Staví se i Muzeum tradičních gruzínských písní a hudebních nástrojů. A tak jsem během procházení exponátů poslouchala mezi odborným výkladem milého pana zástupce ředitele jeho neustálé omluvy, že interiéry ještě nejsou hotové, a že většina sbírek je ještě v depozitářích, ale mně se toto skromné muzeum velice líbilo, a to nejen proto, že to, co je v něm k vidění, žádnou skromnost určitě nepotřebuje.
Tvoří ho tři místnosti, z nichž jedna je věnována dějinám evropské klasické hudby a jejím nástrojům a vévodí jí kromě harmonia i velkolepé křídlo, druhá hudbě arménské a ázerbájdžánské, se kterou se v Gruzii vždy bylo možné setkat a třetí místnost patří hudbě gruzínské, tedy iberokavkazské, protože nástroje zde vystavené jsou i z jiných končin Kavkazu.
Dozvěděla jsem se ještě, že pan J. Kubíček, který si zde v roce 2005 založil dnes oblíbený pivovar, není jediným Čechem, který v Gruzii udělal kariéru. V osmdesátých letech 19. století sem byl umělcem Lado Agniašvilim pozván český etnomuzikolog Josef Navrátil, který pomáhal se založením prvního souboru lidové hudby a stál v začátcích gruzínského hudebního národopisu vůbec. Ptejte se ale na jméno Joseph Ratili – Gruzínci si svého oblíbence překřtili a že do místního vskutku zapadal jsem poznala, když jsem se pokoušela najít ho na zašlé fotografii mezi krojovanými vousatými horaly v beranicích… nenašla jsem ho, ukázal mi ho láskyplně až milý pan zástupce ředitele.
Nejstarším exponátem muzea je kostěná píšťalka salamuri nalezená v hrobě malého chlapce, jejíž stáří se odhaduje na 1500 let př. Kr. a neméně zajímavé jsou nejstarší dochované dudy kavkazské oblasti nebo jeden z prvních Edisonových fonografů, který se do Gruzie dostal v roce 1901. V muzeu mají k dispozici také asi hodinový naučný film, ve kterém jsou formou archivních záběrů představeny etnografické regiony země. Když jsem opakovaně nemohla pochopit ojedinělost místní lidové hudby, řekl mi můj milý průvodce, že jejich stupnice má třináct tónů. Já jsem ho požádala, abych se ještě více znemožnila, jestli by mi ji teda nemohl zahrát na klavír. Pan zástupce ředitele se se shovívavým úsměvem zadíval na přezdobené křídlo a řekl: „Naše stupnice nejde zahrát na klavír. Nejde zahrát na žádný z těchto evropských nástrojů.“ A právě v této velké bohatosti a v základní vlastnosti tradiční hudby – improvizaci, spočívá tajemství hudební rozmanitosti země. Písně jsou totiž rozdílné, pevně zařaditelné do konkrétního regionu, nedá se tedy o žádné místní písni říct, že by byla „gruzínská národní“. Zároveň je pro zpěváka velice složité zazpívat „správně“ píseň z jiné oblasti, až folklorní soubory posledních desetiletí zahrnují do svých repertoárů folklor více etnografických regionů.
To bylo tedy moje letmé setkání s vědeckým pohledem na věc, ale zpátky mezi lidi.
Křivdili bychom tomuto kulturnímu národu, kdybychom zapomněli uvést také něco z oblíbené hudby pro široké vrstvy (tou v Gruzii do velké míry stále jsou, díky Bohu, i ony tradiční lidové písně) a tak zabrousíme i do popíku místní výroby, ale pro jistotu jen na samý okraj, protože bychom se v něm mohli snadno začít topit!
Na vlastní kůži jsme to zažili v Zugdidi, kde jsme se chtěli naposledy dosyta najíst vynikajícího gruzínského jídla a pomalu se tak rozžehnat s tímto pohostinným krajem. Místní nás okázali na jednu z – pravděpodobně – lepších hospod ve městě, která byla dokonce tak dobrá, že byla téměř plná, naštěstí až na jeden stůl, postavený přímo u dvou poctivých reprobeden. Reprobedny byly napojeny na klávesovou samohrajku a několik mikrofonů, což nás, díky tomu, že jsme byli zaměstnáni kuřetem v ořechách a skopovým na paprikách, příliš nezajímalo… až do chvíle, než DJ za klávesami spustil „zábavu“ na plné obrátky. Celá příjemná restaurace se začala natřásat v rytmu toho nejpopulárnějšího západního popu a jedinou možností, jak nebýt mohutnými decibely odhozeni někam směrem k toaletám, bylo vstát od ohroženého stolu a přidat se k roztančeným hostům na parketu.
Na tomto místě by byla ukázka zřejmě nadbytečná, jelikož Shakiru a její globální hitovky asi všichni znají… I tato hudební zátoka ale do moře hudby, ketrou jsme na cestě slyšeli, patří, a tak se nám, ovíněným a trsajícím v teplákách a pohorkách mezi o nic méně ovíněnými Gruzínci, pěkně uzavřela celá gruzínská hudební kapitola a společným nadšeným zpěvem „vaka, vaká!“ jsme se rozloučili s předposledním dnem v této čarokrásné kavkazské zemi. Další den jsme totiž strávili v přístavním Batumi a ještě ten večer jsme překročili tureckou hranici.
A na závěr jeden audiovizuální důkaz toho, že jsou Gruzínci vskutku veselým a kulturně tolerantním národem aneb „na pláži je veselo“ (v poslední třetině jsou dokonce k slyšení krásné gruzínské vícehlasy, pokud ovšem vydržíte poslouchat až tam):
