Myšlenka navštívit Namibii vznikla, když jsme s Honzou seděli v letadle do Rio de Janeiro. Namibie je subtropická pouštní země, zbarvená převážně do oranžova. Je desetkrát větší než Česká republika, ale má jen necelé dva miliony obyvatel. Všichni jsou neuvěřitelně přátelští. Obyvatelstvo tvoří převážně bantuští Ovambové a příslušníci kmene Kavango. Další minoritní skupinou jsou Sanové, Křováci a pastevečtí Namové (Hotentoti). Úřední jazyk je angličtina a afrikánština. Polovina obyvatelstva také mluví jazykem oshiwambo.
Pohoří v Namibii jsou často velmi dramatická, místy až bizardní. Zemi nepokrývá téměř žádná hlína a je dobře geologicky čitelná. Na jihu země na hranici s Jihoafrickou republikou leží druhý největší na světě, impozantní Fish River Canyon, dlouhý sto šedesát kilometrů, široký dvacet sedm kilometrů a hluboký pět set padesát metrů, ve kterém nakonec přenocujeme. Zpátky z kaňonu jdeme čtrnáct kilometrů pěšky úchvatnou africkou krajinou k farmě a potom nás k silnici sveze místní bílá farmářka a jdeme stopovat. Za chvíli nám zastavuje namibijská policejní eskorta. Řidič v uniformě vystupuje z auta a pomalu přichází k nám. Velice se omlouvá, že nás nesveze, protože právě převážejí vězně a on by s nimi nerad míchal civilní obyvatelstvo. Sakra, budeme se muset koukat, koho stopujeme. Po různých cestovních peripetiích nakonec zvládáme vzdálenost tři sta padesát kilometrů a večer přijíždíme do Lüderitz.
Po celé západní hranici státu doráží příboj Atlantiku s místy až šestimetrovými, ale velmi studenými vlnami, které mají teplotu okolo deseti stupňů. Tuleňům to ale evidentně svědčí a houfují se v obrovské až dvousettisícové kolonii, mezi kterou se procházejí opatrní šakali. Musíte však překonat obrovský zápach. Ve střední části západního pobřeží v poušti rostou tajemné Welvitschie, několik set let staré. Nacházíme je po sedmi hodinách. Sever Namibie se pyšní národním parkem Etosha, kam se jezdí za pozorováním divoké africké přírody. Letos slaví park sté výročí založení. Výchozím místem pro výlety v parku bývá zpravidla město Tsumeb, kam přijíždíme přes města Omaruru a Otjiwarongo. Prosperitu města předurčily nálezy sto osmdesáti čtyř různých minerálů a deseti, které jsou zcela unikátní pro tuto oblast. Jsou to především měď, stříbro, germanium, kadmium a olovo. Tyto prvky na zem přinesla dávno vyhaslá sopka, ze které se těží nejvíce olova v celé Africe.
Park Etosha se svou rozlohou blíží třetině Čech. Mám pocit, že o Etoshe se dá mluvit pouze v superlativech. Všechnu zvěř vidíme jako na dlani. Přes cestu přechází stopadesátičlenné stádo zeber, opodál sloní samec likviduje celkem vzrostlý strom. Stačí se pozorněji podívat na větev a spatříte chameleona. Hravě pozorujeme antilopy kudu, pakoně, přímorožce, žirafy, pštrosy a rodinku antilop impala. Také zde žijí lvi a gepardi, ale nemáme štěstí je vidět. Večer, když stavíme stan, jedním okem pokukuji po šakalech a prasatech bradavičnatých, která krouží zvědavě a nebezpečně blízko kolem nás. Noční pozorování zvěře u napajedla nabízí neuvěřitelné divadlo. Pozorujeme asi dvacet slonů, když v tom se ze tmy vynoří několik nosorožců černých. Nádhera. Boj o vodu začíná, ale k fyzickému kontaktu nedojde. Po několika hodinách, když už je klid, přicházejí dvě hyeny. Střídavě pijí a pozorují okolí. Jsme jako pěny.
Za pár dní míříme do výběžku Caprivi. Projíždíme městy Rundu a Divundu a dále směrem k řece Okavango. Stavíme stan na břehu řeky kde potkávám zničehonic hráče na mbiru. V noci několikrát slyším hrochy, kteří mě svým troubením nahánějí strach. Batohy máme opřené venku o strom a něco u nich šustí. Vybíhám několikrát za noc s čelovkou ze stanu. Na druhý den projíždíme parkem Bwabwata a Konstantin nám ukazuje obří Baobab, pod kterým se narodil. Potom ukazuje před sebe a říká, že tam už je Botswana. Najednou cítíme příšerný zápach a poté uvidíme obrovskou mrtvolu slona, který zabil dva lidi z vesnice a tak ho zastřelili.
