Rubrika: Keňa

Mwiramwanki primary school je oficiální název základní školy ve východní Keni, v Meru. Je to škola státní, to v Keni znamená, že sem chodí hlavně chudší děti. Kdo si může dovolit školu soukromou, dá jí určitě přednost. Děti v této škole jsou závislé na sponzorské pomoci. Charita v Keni sponzoruje lavice a další nábytek a potřeby k učení, charita z Británie sponzoruje hygienické potřeby a soukromá osoba v Keni sponzoruje obědy pro děti a učitele. Rodiče dětí, kteří mohou finančně přispět, se podílejí například na vyslání učitelů na konference.

Výuka začíná stejně jako u nás v 8.00 hodin a končí okolo 17.00 hodin. Děti si nosí svačiny z domova, ty nejchudší někdy trpí hladem, protože třeba zrovna nemají doma nic, co by si mohly přinést. Ráno začíná nástupem všech tříd před školou. Děti zpívají, následuje modlitba a různá oznámení školy. V pondělí a v pátek se vyvěsí národní vlajka. V Keni se mluví swahili a anglicky. Tyto dva jazyky jsou úřední, ale existuje tu mnoho dalších kmenových jazyků.

Prázdniny má škola v dubnu a srpnu, ale ty velké dvouměsíční jsou v listopadu a prosinci kvůli období dešťů a špatné dostupnosti školy. Cesty jsou většinou rozmáčené a rozbahněné. Děti jsou i přes nedostatek vybavení a nevyhovující podmínky šťastné a vděčné, že mohou vůbec do školy chodit. Jejich nadšení bylo veliké, když se dozvěděly, že jejich fotky budou na českých stránkách. Mnoho dětí stále nemá příležitost chodit do školy.

Nedávno škola přijala dívku, které je 13 let. Je negramotná, takže musí začít úplně od začátku učit se číst, psát, počítat. Pochází z velmi chudé rodiny a její rodiče si nemohou dovolit koupit jí ani uniformu, takže se učitelský sbor složil a uniformu jí koupili. Uniformy se liší barvou podle různých škol. V posledních týdnech škola zavedla výuku pro hůře se učící děti. Bylo nutné otevřít samostatnou třídu, aby tyto děti nebrzdily další spolužáky ve výuce, protože sami potřebují speciální a individuální péči.

Hana Hindráková, spisovatelka, která se narodila v Trutnově, předsedkyně neziskové organizace Fair, má vydaných již šest knížek.

1. Máte za sebou vydané již šest knížek. Pocházíte z Trutnova, ale přesto je vaší největší vášní Keňa, jíž věnujete všechen svůj čas. Jak se stalo, že jste této krásné zemi propadla? V podstatě stačily dvě cesty do Keni a byla jsem ztracená.

2. Vaší první vydanou knížkou byly Děti nikoho, které v únoru 2013 byly mezi nejprodávanějšími tituly v nakladatelství Alpress. Knížka je psaná z prostředí Keni, s níž také souvisí Vaše spolupráce s neziskovou organizací Fair, o. s. Mohla byste nám tuto organizaci blížeji představit? Naším hlavním posláním je přispět k rozvoji venkova v rozvojových zemích a tím předcházet odchodu venkovských obyvatel do chudinských čtvrtí, rozšiřovat o nich povědomí, snažit se zlepšit situaci v nich. Chceme podporovat místní lidi, kteří jsou sami aktivní a přijdou s konkrétním nápadem.

3. Jak taková spolupráce s Keňou probíhá? Všimla jsem si, že momentálně na stránkách Vaší neziskové organizace prezentujete prodej fotografií z cyklu Děti ulice Keni. Jak tento projekt vznikal? Kde jej čtenáři mohou najít? Jak mohou popřípadě přispět? V současnosti máme v Keni dva hlavní projekty založené na mikrokreditech – šicí salon v nairobském slumu Kibera a chov slepic v západní Keni u Kisumu. Fotografie na putovní výstavu Děti ulice Keni vznikly v roce 2006, kdy je tam nafotil náš tehdejší fotograf. Po šesti letech jsme se rozhodli výstavu ukončit, fotografie prodat a peníze použít na naše keňské projekty. Fotografie prodáváme velmi levně – 150 Kč za kus. Kdo by měl zájem, může se podívat na naše webové stránky www.fair-ngo.eu a případně mě kontaktovat na emailu hana.hindrako­va (at) fair-ngo.eu. V současné době jsou pro nás nejlepší pomocí finance – třeba prostřednictvím měsíčních přispěvovatelů, kteří nám posílají pravidelně menší částky.

4. Všimla jsem si, že hodně čerpáte z vlastních zkušeností, které jste nasbírala při častých návštěvách Keni. Které zážitky Vás při psaní nejvíc ovlivnily? Nejvíce mě ovlivnily dramatické zážitky – z chudinských čtvrtí a z místních nemocnic.

5. V rozhovorech jste také zmiňovala mnohoženství, různé starodávné rituály anebo černou magii. Dovolili Vám některým obřadům přihlížet? Bohužel jsem neměla zatím možnost rituálům přihlížet, ale podařilo se mi setkat s čarodějem. Věřím, že při další cestě do Keni už se to podaří.

6. Výše byla zmiňovaná knížka Děti nikoho, kde se zabýváte hodně drsnou realitou panující v Keni. Jak tento příběh vznikal? Využila jste svých zkušeností anebo se jedná o příběh, jenž Vám někdo vyprávěl? Ke knize Děti nikoho mě inspiroval příběh mého kamaráda Davida. David osiřel, dostal se na ulici a několik let fetoval lepidlo. Jako jednomu z mála se mu podařilo ze závislosti dostat a teď vede vcelku normální život. Také jsem hodně čerpala z antropologické studie o životě v dětském gangu.

7. Dalším, v pořadí druhým příběhem ze stejného prostředí je Karibu Keňa, která vyšla v nakladatelství Ikar v roce 2013. Jde o něco méně drsnější vyprávění. Vypráví o Češce, která uprchne do Keni. Zde se zabýváte tak trochu i voodoo, které je v této zemi běžné. Co si o něm myslíte? Setkala jste se někdy s jeho provozováním na vlastní kůži? Věřím bílé i černé magii a myslím si, že není dobré si s ní zahrávat. S provozováním voodoo jsem se na vlastní kůži naštěstí nesetkala.

8. Třetí knihou je příběh nesoucí název Dobrovolnice. Asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že tentokrát byla inspirace Vaším vlastním životem. Jak Vám tato knížka psala? Určitě. Do knihy jsem dala ze sebe hodně – hlavně postupně měnící se pohled na rozvojovou a humanitární pomoc. Dobrovolnice se mi psala velmi dobře, řekla bych, že ze všech knih nejlépe. A také je má nejoblíbenější.

9. Dobrovolník. Co taková pozice obnáší? Jaké předpoklady člověk musí splňovat? Mít volný čas, který chci obětovat dobrovolnické činnosti a být spolehlivý. To stačí. Ostatní se člověk naučí.

10. Co byste doporučila lidem, kteří by se do Keni chtěli podívat? Co mají očekávat? Ať se tam určitě jedou podívat a nezůstane to jejich pouhým přáním. Keňa je úžasná, ale na některé věci tam se nedá připravit.

11. Máte v nejbližších dnech nějaké plány? Třeba novou knížku, na níž byste chtěla čtenáře odkázat anebo se chystáte vycestovat? Letos v březnu jsem byla v Keni, potom v Itálii a celý červenec ve Skandinávii, takže další cestu zatím neplánuji a věnuji se svým knihám. Právě dodělávám román s pracovním názvem Očarovaná a brzy snad dokončím i román Lovci lebek.