Pokud se někdo nedokáže poučit ze starých chyb, musí je neustále
opakovat. A pokud někdo neustále opakuje tytéž chyby v duchovní
oblasti, nikdy se nemůže povznést vzhůru. Nevyhnutelně stagnuje, nebo
dokonce upadá.

Konkrétním účelem tohoto textu je snaha o poučení se
z důsledků osudového konfliktu Ježíše Krista s tehdejší
institucionali­zovanou církví. Ježíšův příběh je totiž
příběhem rebela, který přišel do konfliktu s institucí. Do konfliktu
se tehdejším plně institucionali­zovaným židovským náboženským
systémem.

Šlo o náboženský systém, který měl svou pevnou hierarchii, své
školy, svůj způsob výuky, své vyhraněné názory a svůj vlastní pohled
na pravdu. Toto náboženství mělo své nezanedbatelné společenské
postavení, kontakty a vliv na mocných tehdejšího světa. Jednoduše
řečeno, šlo o duchovno mocenskou instituci, společensky
důvěryhodného charakteru přesně tak, jak je tomu i dnes v rámci
křesťanství.

A najednou se z odkudsi z neznáma, mimo oficiálních
struktur tehdejší náboženské instituce vynoří člověk s odlišným,
ale mimořádně silným a široké masy přitahujícím učením. Jde
o člověka, stojícího v opozici vůči oné nezpochybnitelné
duchovní instituci, vysvětlujícího mnohé důležité duchovní pravdy jinak
a ostře kritizujícího chyby představitelů oficiálního náboženství.

Je však třeba říci, že podobné náhle objevení se proroka z lidu
nebylo v té době v Izraeli žádnou výjimkou. Tehdy totiž nebyla
nouze a různé samozvané proroky, kolem kterých se shromáždilo větší
nebo menší množství posluchačů a stoupenců.

Nebezpečí onoho nového proroka však spočívalo v tom, že jeho
učení působilo mimořádně silně a přitahovalo doslova celé masy, které
byly kromě síly slova přitahovány i nevídanými divy a zázraky.

Argumentační síla nového proroka, zázraky a odlišná interpretace mnoha
tolikrát zažitých duchovních pravd začali v lidech vzbuzovat
oprávněné otázky: Jak je to tedy s naším náboženstvím a
s podstatou jeho učení? Mají kněží pravdu opravdu ve všem? Nemýlí
se snad v něčem? Není snad pravda na straně nového proroka?

Konflikt Ježíše s představiteli židovského náboženství byl
konfliktům mezi nositelem Pravdy a církevní institucí. A tato
instituce, cítící se být zpochybňována a ohrožena, ovšem mající
pozemskou moc a vliv, začala usilovat o Ježíšův život a nakonec ho
i o život připravila.

V argumentační rovině se totiž vůči Pravdě postavit nedalo a
proto se musela najít nějaká vhodná záminka, na jejímž základě byl
nepohodlný a rebelantsky nositel Pravdy odstraněn.

Jaké nám z toho všeho plyne poučení? Poučení, které
z těchto tragických událostí nebylo dosud křesťanstvím vyvozeno?

Ono poučení spočívá v poznání, že náboženský systém, který
dospěje k určitému stupni institucionalizace a zakonzervuje se sám
v sobě, uzurpujíc si právo na absolutní pravdu, se časem stává
nepřístupným vůči všemu ostatnímu. I vůči tomu, co by mohlo
přicházet z Pravdy.

Takové je tedy poznání, které mělo vyvodit křesťanství
z osudového konfliktu Ježíše se židovským náboženstvím, protože
každý institucionali­zovaný náboženský systém se nachází
v naprosto stejném nebezpečí. Včetně křesťanství samotného!

Mělo se z toho vyvodit poznání, že Pravda může přijít úplně
odjinud, než z oficiálního náboženského systému, který má neblahou
tendenci zkostnatět a uzavřít se sám do sebe v přesvědčení vlastní
neomylnosti.

V takové kritické sebereflexi křesťanství by spočívala velikost
ducha. Avšak v prosazování nezpochybnitelné pravdy a neomylnosti
jakéhokoliv náboženského systému se skrývá neschopnost poučit se
z toho, co se stalo před dvěma tisíci lety Ježíši.

Příliš rozumovým a ješitným se totiž časem stává každé
institucionali­zované náboženství. Tak rozumově ješitným, že si
začne vyhrazovat právo dokonalého rozpoznávání toho, co je Pravda a co
Pravda není. Stejně, jak si to za dob Ježíše vyhradily zákoníci,
farizeové a kněžská elita. Cítili se totiž nanejvýš kompetentními, aby
rozeznali přicházejícího Mesiáše. Že se zmýlili a že Mesiáše byli
schopni poznat dříve obyčejní, prostí rybáři svědčí o tom, do
jaké míry může institucionalizace náboženského systému vzdálit jeho
příslušníky od skutečné Pravdy.

Institucionalizace je totiž spojena s racionalitou a rozumovosti,
která postupně překrývá to citově vroucně. To vroucně citově živé, co
dělá člověka člověkem a co mu dává v jeho vroucnosti citu
vyciťovat to, co pochází z Pravdy.

Kdo se o toto opíral a v tomto smyslu jednal, mohl v osobě
Ježíše Krista poznat Mesiáše. Kdo však uvěřil instituci tehdejší
církve, postavil se proti Bohu a proti Pravdě.

Proč je o tom třeba mluvit právě takovým způsobem? Protože tak,
jak tomu bylo tehdy je tomu i dnes! Vůbec nic se nezměnilo! I dnes
je například možné vypozorovat určité varovné znaky povýšenosti
v katolické církvi, která všechny lidi, nenacházející se
bezprostředně v její vlastní hierarchické struktuře označuje jako
laiky. Tím je nepřímo řečeno, že oni sami jsou profesionály a že tedy
stojí blíže k Pravdě a k Stvořiteli, jako obyčejní věřící.
Tím je také nepřímo řečeno, že oni jsou těmi nejkompetentnějšími
posoudit, zda něco pochází, nebo nepochází z Pravdy. Každému
vnímavému člověku musí být přece jasné, že se zde setrvává přesně
na stejném postoji a v témže omylu, jako za časů Krista.

Nicméně příběh Ježíše je příběhem svědčícím o opaku! Je
příběhem konfliktu nositele Pravdy s institucí, která se mýlila!
Takové poučení však křesťanství z tragického dění před dva
tisíce let dosud nevyvozuje.

Setrvávání v téže chybě, kterou dělali náboženští
představitelé tehdy, činí ji i dnes a vůbec se z ní nepoučili
však znamená, že kdyby Ježíš přišel na zem znovu, znovu by narazil na
lidi kompetentních, kteří by kompetentně posoudili, zda jde o Posla
Nejvyššího, nebo nejde.

Ne, nikdo není duchovně svobodný, pokud bezvýhradně věří institucí!
Člověk musí být otevřený vůči všemu, co ke němu přichází.
I vůči církvím, jejich myšlenkám a názorům, protože i tam se
nachází mnoho dobrého. Musíme si však zachovat svobodu vlastního cítění
a zvažování, na jejímž základě budeme schopni samostatně posoudit, kde
se nachází skutečná Pravda. Rozhodovat se musíme podle hlasu našeho srdce!
Jedině takto totiž jedná duchovně svobodný a vnitřně živý člověk.

Kdo se však při svém rozhodování spoléhá na instituci a dobrovolně
jí přenechává svou plnou důvěru, ten není duchovně svobodný. Ten je
pouze poslušnou ovcí stáda, která půjde poslušně i proti Bohu,
i proti Pravdě. Ovcí, která bude na čísi povel křičet
„ukřižuj“ tak, jak se to stalo za časů Krista. Jenže dnes se to
stane jinou formou, ale podstata zůstane úplně stejná.

Dnešní doba však už nemá být dobou slepě poslušných, ale naopak,
duchovně svobodných. Lidi otevřených svému srdci, svému vlastnímu
cítění a svému nejhlubšímu nitru, které jim jako jediné může ukázat
správný směr.

Takto hrdě a samostatně by měl v dnešní době duchovně stát
každý z nás. Je však nesmírně smutné, když člověk vidí velké
množství dobrých lidí, poznamenaných otrockým znamením slepé
poslušnosti duchovním institucím. Tím duchovním institucím, které se
svého času tak tragicky zmýlili ve vztahu k osobě Ježíše Krista,
které se z toho vůbec nepoučili a proto se ve vztahu ke skutečné
Pravdě mýlí i dnes.

http://kusvetlu­.blog.cz/ v spolupráci
s M.Š.