V létě 2013 byla stavba silnice do Thethi v plném proudu. Stavební práce se táhly po celé první polovině cesty, a sahaly až k chatě v sedle Shkodra. Tyto práce nás vlastně ušetřily starostí. Dělníci na povel vyskákali z autíčka s korbou a jejich šéfové místo nich naložili nás. A protože ještě nikdy nenavštívili údolí, rozhodli se nás odvést až na druhou stranu hor.
Prokleté hory ************* Thethi se nachází v údolí horského masivu s poetickým jménem – „Prokletije“:http://www.mundo.cz/cerna-hora/prokletije. Pro vesničany hory patrně prokletím byly. Vysoké, ostré, strmé a nepropustné skály paralyzovaly většinu možností na obchod a ekonomický vzrůst v regionu, který až teď zažívá boom, a to díky turismu. Milovníci hor překonávají mizerné cesty, aby se dostali do údolí, kde se na první pohled zastavil čas. Starý způsob života, domy se střechami ze slámy a nepřítomnost nočního osvětlení lákají cestovatele. V době, kdy jsme Thethi navštívili my, stálo ve vesnici několik rodinných hotelů, penzionů a kempů, které vítaly cestovatele hlavně z Evropy. Nová silnice do ztraceného údolí přiláká desítky dalších, kteří místnímu obyvatelstvu snad přinesou lepší životní podmínky. My jsme sem ale přijeli právě za „divočinou“, kterou ještě „dovolená v Albánii“:http://www.mundo.cz/zajezd/albanie nabízí. Auto jsme nechali v poslední vesnici, do které vedla cesta, a rozhodli jsme se čekat na autobus do údolí, který se nikdy neukázal. Na albánskou veřejnou dopravu se spoléhat nedá. A albánští řidiči vás vyděsí k smrti. Kde by český řidič v serpentýnkách nad propastmi nejel více než desítkou, oni se navzájem hecují a smějí se, když zadní kolo podklouzne a shodí do hlubiny několik šutrů. Mezitím se stopaři, kteří sedí na korbě a křečovitě se drží všeho, co je přimontované, tiše se modlí a přemítají, jestli neměli jít pěšky. Z Thethi vede několik cest. Ta nejoblíbenější vás povede proti proudu řeky, přímo do horského masivu a pak dál pod nejvyšší horu pohoří, Jezerce. Stoupání je to pořádné, a když je opravdové horko, prameny po cestě jsou vyschlé. Jediným zdrojem vody se tedy můžou stát napajedla pro kozy, jejichž voda nechutná a ani nevoní nejlépe. Je tedy nejlepší si nést svoje tři litry na zádech aspoň do chvíle, než člověk dorazí k jezerům.
Výzva i pro nejodhodlanější **************************** Přechod posledního sedla je oříšek pro pravé fajnšmekry. Nás, vysokohorské amatéry málem donutil se obrátit zpátky. Dole jsme viděli nějaké jezero, proč se tedy škrábat kolmo vzhůru? Pět set metrů nahoru po cestě, kde se musíte držet kmínků malých stromů, abyste byli schopni se vytáhnout o krátký krok výš, je výzvou i těm nejodhodlanějším. A nahoře ty úspěšné, obuté v pohorkách a stylovém oblečení, jako na všech nepravděpodobných místech v této zemi, budou čekat smějící se, ošuntělí Albánci se stádem koz, obutí v sandálech. K jezerům jsme došli za soumraku. Bylo chladno, všude voněla máta a kolem jezer ležel sníh a nad nimi se tyčily vrcholky Prokletije. Jejich nádheru jsme tak mohli ocenit až ráno. A to spolu s několika dalšími výpravami z Česka. Během našich tří dnů v horách jsme potkali čtyři skupiny Čechů a jednu skupinu Slováků. Člověka tak ani nenapadne mluvit anglicky. Prostě zařve „Ahoooj“ na skupinu na úpatí jiné hory a ta mu odpoví stejně. Ti, kteří pokračují na Jezerce, nechávají stany a batohy u jezer a nahoru vyběhnou nalehko. Ti, kterým se nechce, nebo nemají vybavení na sníh, který zde i v létě může překvapit, můžou sejít na černohorskou stranu do Gusinje tak, jako my. A pak se, stejně jako my, další dva dny stresovat, jak na hraničních přechodech vezmou naše ilegální horské překročení hranic. Naštěstí pro nás, v Albánii a na Balkáně vůbec, je málo problémů, které by nespravila slivovice a přátelský rozhovor v jakémkoliv slovanském jazyce.
administrator 
