25. prosince jsem se sešel v Pardubicích s kamarádem, aby jsme svátky klidu, míru, pohody a tradic oslavili naprosto netradičně. Místo užívání si pohodlí domova, cukroví a čokolády a televizních pohádek jsme si sbalili batohy, teplý oblečení, pár polívek a paštik, stan a už jsme se vezli směrem do České kamenice. Bylo už celkem pozdě, když jsme po modré vyrazili směrem na Mezní louku. Co nás vcelku překvapilo bylo, jak špatně se jde po turistických značkách po tmě. Ztratili jsme se asi po třech kilometrech (prvních 2,5 vedlo po silnici). Hledat turistickou značku by bylo asi jako hledat turistickou značku v kupce noci, tak jsme se uložili ke spánku, aby jsme ověřili (zdaleka ne naposledy) heslo: ráno moudřejší večera.
Ráno jsme vstali asi v 9, ohřáli se u ohně, najedli a už (!) v 10 vyrazili. Čekalo nás necelých 7 hodin světla. Našli jsme naši modrou a ta nás bezpečně dovedla do Srbské Kamenice. Tam jsme se s ní až do večera (což v plánu rozhodně nebylo) rozloučili a po silnici jsme se napojili na žlutou, která vedla na Růžovský vrch. Ten se nám do plánů vetřel, když jsme viděli v mapě jeho vrstevnice. Takovou výzvu jsme museli přijmout. Trochu (dost!) nás zaskočilo, jak je ten kopec vlastně vysoký.
Kromě toho kopec byl narozdíl od okolní krajiny pokrytý sněhem, který při výstupu hrál proti nám. Vyčerpaní a poslední síly jsme dali těsně pod vrcholem, kde jsme míjeli skupinu odpoledních turistů, do nového vztyčení hlavy, úsměvů a masky svěžesti. A na vrcholu jsme se zhroutili. Ale vrchol stál za to. Všechny okolní stromy jsou listnáče, takže v létě výhledu brání, ale v zimě… Slunce svítilo a my přes zasněženou hranu sráze viděli hluboko pod námi obrovské a zelené plochy lesů. Mluvili jsme o tom, jak dlouho by se tam dalo asi bloudit. Nebudu vám zapírat, že jsme tam bloudili až do večera, než jsme octli na modré přesně tam, kde jsme ji opustili. Jak se to stalo. Z kopce jsme sestoupili druhou cestou po žluté, odkud jsme chtěli zkratkou přes les dojít zpět na modrou, která sledovala řeku nějakou soutěskou. Zde jsme zjistili nevýhody mapy z roku 1976. Že modrá dnes vede jinudy by ani nevadilo. Jenom jsme se asi neměli spoléhat na lesní cesty značené v mapě. Bloudili jsme, ale nelitujeme toho. Objevili jsme neznámé a neznačené soutěsky a kaňony, které nás vedli neznámo kam. A když nás náš konečně bezpečně správný směr dovedl na už známou velkou lesní křižovatku, přiznali jsme si, že asi nevíme kam jít.
Pak se Růžák objevil přímo před náma a nám se před očima rozsvítil nápis „nepropadejte panice“. My se zorientovali a šťastně (moc i když už v noci) došli na modrou. Nedalo to velkou práci a do půl hodiny jsme se opět zařizovali podle hesla: ráno moudřejší večera.
Druhý den ráno jsme hledali a po chvíli i našli naši starou známou modrou značku. Ta nás dovedla k Dolskému mlýnu. Krása okolí Dolského Mlýna nám nahnala slzy do očí a málem, moč do trenek. Tak jsme byli na měkko. Opravdu nádherné místo. Bohužel, díky nedostatku technického vybavení zůstalo toto místo nezdokumentováno. Prošli jsme Vysokou Lípou na červenou (myslím značku, protože tamnější dopravní situace semafor rozhodně nepotřebuje). Přes Loupežnický hrad na Malou Podepřenou Pravčickou bránu. Odtud jsme si to chtěli zkrátit až na Českou silnici směrem severovýchodním. Podle mapy tam měla být asfaltka a opravdu byla. Nicméně dlouhá jenom tak, aby nás zavedla dostatečně daleko na to, se vracet. Pak zmizela. A setmělo se. Dobrodružství mohlo začít. Tma, mokro, skály a srázy, mapa k ničemu a kompas doma. Lepší dobrodružství jsme si nemohli přát.
Na konec jsme zelenou šťastně našli a na českoněmecké hranici se do růžova vyspali. Předposlední den byl ve znamení dlouhého pochodu. Náš cíl byl jasný. Soví jeskyně. Nebudu Vás unavovat detaily únavného pochodu. V pět hodin jsme unaveni dosedli pod převis u Soví jeskyně. Pak jsme roztopili oheň, jenom tak jsme se do něj koukali a oddávali se každý svým myšlenkám. V deset jsme vlehli pod převis. Že ten převis propouští, jsem zjistil podle pravidelného kap, kap blízko mého pravého ucha a taky na celtě, kterou jsem měl přes sebe. Před tvrtou hodinou ranní koeficient vlhkosti v mém spacáku přesáhl únosnou mez, já odhodil mokrou celtu, rozepl mokrý spacák, ustrojil se a se zkřehlými prsty rozdělal oheň. S prvními plameny se objevil kamarád, který boj s vlhkostí prohrál stejně jako já. První jeho slova byla: „Doufal jsem, že to uděláš“.