Příslušnost k EU je v Itálii na první pohled patrná, konec je s památkami těsně před rozpadem, většina je vzorně opravena a kde to nestihli, tam stojí jeřáb a pilně se pracuje, na ulicích i kolem silnic pořádek. Koneckonců už ani ti Italové nejsou divoce gestikulující jako ve filmové komedii.
Jelikož jsem zvolil letadlo, cesta začala samozřejmě ve Florencii, jejíž letiště sice má honosný názvem Da Vinci Airport a přijímá i zaoceánské lety, ale svými rozměry by odpovídalo spíše Košicím. Probírat se historií Florencie by vydrželo na dlouho, což potvrdí i pozůstatky renezanční slávy. Já měl štěstí, přiletěl jsem koncem března, takže jsem svých pět dnů prožil v relativním poklidu, během letních prázdnin.
I tak to byla honička oběhnout a solidně si prohlídnout všechno důležité, od gigantického Duomo přes Museo dell’Opera del Duomo až po nečekaný záblesk gotiky v podobě Santa Croce. Michelangelův David sice trůní na slavném náměstí Piazza della Signoria, nicméně i v tomto případě si na originál musíme vytrpět frontu (ano, i v březnu je zde poctivá fronta) před galérií Galleria Dell’Accademia. A když už jsme u toho náměstí – je skutečně úchvatné, nicméně záplava okouzlujících renezančních budov brzy uondá, a tak jsem chvíli na náměstí hledal místo, kde byl 23.května 1498 upálen mnich Girolamo Savonarola, proslulý svým náboženským šílenstvím, díky kterému místní obyvatelé na gigantické hranici spálili všechno, co mnich považoval za pyšné.
Z chuti na osvěžující doušek ginu s tonikem mne vyléčila cena přes 12 euro, a tak jsem raději šel dál. Florencie je každopádně zvláštním městem a po několika dnech začíná být jasné, proč se stala inspirací velikánům. Dnes je to zvláštní kombinace opravdu omračujících památek a turistické pasti oděné do renezančního roucha.
A když už je člověk ve Florencii, nesmí zapomenout na Toskánsko. Samozřejmě jsem přitom ochutnával i víno. Konzumní Chianti má do dobrého vína dost daleko. Místní vinaři si toho jsou velmi dobře vědomi a proto založili asociaci, která kvalitu hlídá. Pozná se to jednoduše, pokud není na lahvi nálepka s logem asociace v podobě černého kohouta, žádný zázrak ve sklenici nenajdeme. A to nemluvím o tom, že pokud se nejedná o Classico, nemusíme se namáhat, a žádné označení DOCG nám nepomůže.
I tak ale Toskánsko nezklamalo. Projet celou oblast za deset dnů nebylo jednoduché, naštěstí byli všude jen skalní turisté, takže prohlídka památek byla bez čekání a letních front. Vyjmenovat vše nejde, v Toskánsku je totiž plná památek každá vesnice. Všechny památky jsou však buď vzorně renovovány, nebo se na nich alespoň intenzivně pracuje, zlatá Unie a její dotace. Po několika dnech začaly některé paláce a kostely splývat, ostatní však zůstávají v paměti dodnes.
Mezi ty nezapomenutelné patří bezesporu chvíle ztrávené v městě San Gimignano. Už když jsem se k němu blížil, napadlo mne, jak impozantní a nepřátelům strach nahánějící musel být pohled na město proslulé jako město sta věží. Z původních 76 jich dnes zbylo jen 14, ale i tak tyto kamenné sloupy bez oken, kdysi poslední útočiště a současně i pyšná ukázka majetku, mění jedno z mnoha toskánských středověkých měst na naprostý unikát. Na jednu z nejvyšších jsem se vyšplhal a když jsem konečně popadl dech, mohl jsem si vychutnat pohled z ptačí perspektivy. Pomalu jsem se chystal na další boj se schodištěm, tentokráte cestou dolů, když tu udeřila dvanáctá hodina a zvon, o který jsem se mezitím nonšalantně opíral, začal zvonit.
Stejně unikátní bylo i městěčko Monteriggioni, které je doslova perlou i v památkami bohatém Toskánsku. Město, postavené přes 800 lety, bylo po pouhých deseti letech přestavěno na vojenskou pevnost, a od té doby se prakticky nezměnilo. Za originálními hradbami je uvnitř ospalá vesnice, a jelikož jsem byl jediným turistou, měl jsem volnou ruku. Chvílemi jsem si připadal, jako bych vstoupil do zakletého hradu.
Jen nerad jsem pohostinné Toskánsko opouštěl a jediné, co mne smutek alespoň trochu pomáhalo překonat, byl šplouchající obsah lahví v kufru. U skleničky dobrého Brunella jsem pak na Toskánsko vzpomínal ještě dlouho.
