Z našich blogů: Na břehu Niagary

Na cestě k Erijskému jezeru projíždíme přes Pittsburg. Zastavujeme na krátkou prohlídku města, které bývalo střediskem amerického ocelářského průmyslu. V tomto městě byla v roce 1918 podepsána Pittsburská dohoda, jejímž autorem byl T.G. Masaryk.

Město leží v hlubokém údolí řeky Ohio a v celé aglomeraci žije přes dva miliony obyvatel. Stojíme na okraji údolí a pozorujeme město pod námi. Vidíme veliký stadion na americký fotbal, ležící na břehu řeky. Právě tam probíhá utkání. Ochozy jsou plné diváků a zaléhá k nám jejich povzbuzování. Stadion září do nastávajícího soumraku stovkami světel.

Sjíždíme dolů do města, zastavujeme u známé Civic arény, ve které hraje místní hokejový tým, za který několik let hrál i český hokejista Jágr. Pokračujeme v cestě do centra města. Jedeme kolem starých železáren, míjíme již nepoužívané vysoké pece a další, již zrezivělé objekty. Vjíždíme do Downtown, jak se říká centru velkých měst. Procházíme ulicemi lemovanými vysokými mrakodrapy, od jejichž skleněných fasád se odráží poslední paprsky zapadajícího slunce. V centru téměř nikdo nebydlí. Ve zdejších mrakodrapech vesměs sídlí firmy. Nyní, kdy je již po pracovní době, zejí ulice centra prázdnotou. Před světly semaforů, na jindy rušných křižovatkách, čeká jen několik vozů. Procházíme po hlavní ulici až na okraj parku a pak dál až k řece.

Je zde, uprostřed zelené louky, postavena replika pevnosti, kterou v roce 1754 postavili francouzští kolonisté. Nízká dřevěná stavba je v kontrastu s vysokými moderními budovami tyčícími se nedaleko odtud. Již potemnělými ulicemi vyjíždíme z centra. Necháváme za sebou světly rozzářené město a míříme na sever, ke kanadské hranici.

Plavba k vodopádu

Přijíždíme do městečka Niagara Falls a ihned se vydáváme na prohlídku jednoho z přírodních divů světa, Niagarských vodopádů. Ty tvoří přirozenou hranici mezi Kanadou a USA. Přicházíme na vyhlídkovou terasu vedoucí ze břehu daleko nad kaňon, který řeka vytvořila pod vodopádem. Z terasy se nám naskýtá krásný pohled na americkou část vodopádu, kterému se říká Nevěstin závoj. Vpravo od vodopádu se nachází Kozí ostrov a pak kanadská část vodopádu, nazývaná Podkova. Sestupujeme z terasy na břeh a nastupujeme na vyhlídkovou loď, která nás veze do těsné blízkosti vodopádu.

Loď se v mohutných vírech kolébá ze strany na stranu. Motor lodi běží na plné obrátky, aby překonal silný proud a my stojíme na palubě a pozorujeme hřmící vodní stěnu. Vzduch je nasycen vodní tříští, kterou vytváří padající voda. Kdybychom nebyli zahaleni do pláštěnek, které jsme dostali k lodnímu lístku, byli bychom zakrátko úplně promočeni. Po zážitku na lodi přicházíme k širokému kamennému korytu, kterým přitéká voda z jezera Irie k vodopádu. Stojíme na skále těsně vedle vodopádu. Pozorujeme masy vody jak s duněním padají do padesátimetrové hloubky, kde se tříští o veliké balvany a mění se ve změť vírů a vodní mlhy. Mlčky stojíme u vodního živlu vytvářejícího tři sta metrů široký vodopád. Již se stmívá a na protější straně kaňonu se na vysokém stožáru rozsvěcují reflektory, které svými barevnými světly osvětlují toto překrásné přírodní divadlo.

Cesta za vodopád

Další den se vydáváme přes Duhový most vedoucí přes Niagaru, na kanadskou stranu. Stačí zaplatit správní poplatek čtvrt dolaru a jsme v Kanadě. Vydáváme se po chodníku podél Niagary ke kanadské části vodopádů. Zanedlouho již vidíme devět set metrů široký vodopád, padající přes podkovovitý přepad na dno kaňonu do hloubky více než padesát metrů. Když se nabažíme pohledu na Podkovu, jdeme přes nedalekou prodejnu suvenýrů k výtahu, kterým sjíždíme do podzemí. Oblékáme si pláštěnky, které jsme dostali se vstupenkou a vydáváme se do skalního labyrintu vybudovaného ve skále za vodopádem.

Procházíme skalní chodbou vedoucí přímo k vodopádu. Již slyšíme dunění vody. Ze stropu kamenné chodby stékají praménky vody. Dunění s každým krokem zesiluje. Po chvíli již stojíme u zamřížovaného konce chodby. Přistupujeme až ke mříži a pozorujeme zadní stranu vodopádu. Padající voda je od nás vzdálena jen několik metrů. Hřmot vody je tak silný, že nás skoro ohlušuje. Stojíme před mříží jak hypnotizováni. Po chvíli postupujeme skalní chodbou dál. Chodba končí a my se ocitáme na betonové terase v hlubokém korytu řeky, těsně vedle vodopádu. Pohled na vodní masu padající z více než padesátimetrové výšky je skoro děsivý. Vlevo od terasy se z mohutných otvorů ve skále valí vysokou rychlostí voda, vytékající z vodní elektrárny vybudované ve skále. Před námi v hlubokém korytě zběsile protéká zpěněná voda plná vírů a vpravo od nás hučí vodopád.

Stojíme ve svých žlutých plastikových pláštěnkách u zábradlí terasy, obklopeni běsnícím vodním živlem. V mysli se mi vybavuje písnička „Na břehu Niagary“, kterou jsem zpíval jako náctiletý tremp. Tenkrát, před mnoha lety, jsem snil o tom, že se sem jednou podívám a představoval jsem si, jak asi vodopády vypadají. Nyní je mám přímo před očima a do sytosti si vychutnávám pocit, že se můj klukovský sen právě naplnil.

---

Na cestě k Erijskému jezeru projíždíme přes Pittsburg. Zastavujeme na krátkou prohlídku města, které bývalo střediskem amerického ocelářského průmyslu. V tomto městě byla v roce 1918 podepsána Pittsburská dohoda, jejímž autorem byl T.G. Masaryk.

Město leží v hlubokém údolí řeky Ohio a v celé aglomeraci žije přes dva miliony obyvatel. Stojíme na okraji údolí a pozorujeme město pod námi. Vidíme veliký stadion na americký fotbal, ležící na břehu řeky. Právě tam probíhá utkání. Ochozy jsou plné diváků a zaléhá k nám jejich povzbuzování. Stadion září do nastávajícího soumraku stovkami světel.

Sjíždíme dolů do města, zastavujeme u známé Civic arény, ve které hraje místní hokejový tým, za který několik let hrál i český hokejista Jágr. Pokračujeme v cestě do centra města. Jedeme kolem starých železáren, míjíme již nepoužívané vysoké pece a další, již zrezivělé objekty. Vjíždíme do Downtown, jak se říká centru velkých měst. Procházíme ulicemi lemovanými vysokými mrakodrapy, od jejichž skleněných fasád se odráží poslední paprsky zapadajícího slunce. V centru téměř nikdo nebydlí. Ve zdejších mrakodrapech vesměs sídlí firmy. Nyní, kdy je již po pracovní době, zejí ulice centra prázdnotou. Před světly semaforů, na jindy rušných křižovatkách, čeká jen několik vozů. Procházíme po hlavní ulici až na okraj parku a pak dál až k řece.

Je zde, uprostřed zelené louky, postavena replika pevnosti, kterou v roce 1754 postavili francouzští kolonisté. Nízká dřevěná stavba je v kontrastu s vysokými moderními budovami tyčícími se nedaleko odtud. Již potemnělými ulicemi vyjíždíme z centra. Necháváme za sebou světly rozzářené město a míříme na sever, ke kanadské hranici.

Plavba k vodopádu

Přijíždíme do městečka Niagara Falls a ihned se vydáváme na prohlídku jednoho z přírodních divů světa, Niagarských vodopádů. Ty tvoří přirozenou hranici mezi Kanadou a USA. Přicházíme na vyhlídkovou terasu vedoucí ze břehu daleko nad kaňon, který řeka vytvořila pod vodopádem. Z terasy se nám naskýtá krásný pohled na americkou část vodopádu, kterému se říká Nevěstin závoj. Vpravo od vodopádu se nachází Kozí ostrov a pak kanadská část vodopádu, nazývaná Podkova. Sestupujeme z terasy na břeh a nastupujeme na vyhlídkovou loď, která nás veze do těsné blízkosti vodopádu.

Loď se v mohutných vírech kolébá ze strany na stranu. Motor lodi běží na plné obrátky, aby překonal silný proud a my stojíme na palubě a pozorujeme hřmící vodní stěnu. Vzduch je nasycen vodní tříští, kterou vytváří padající voda. Kdybychom nebyli zahaleni do pláštěnek, které jsme dostali k lodnímu lístku, byli bychom zakrátko úplně promočeni. Po zážitku na lodi přicházíme k širokému kamennému korytu, kterým přitéká voda z jezera Irie k vodopádu. Stojíme na skále těsně vedle vodopádu. Pozorujeme masy vody jak s duněním padají do padesátimetrové hloubky, kde se tříští o veliké balvany a mění se ve změť vírů a vodní mlhy. Mlčky stojíme u vodního živlu vytvářejícího tři sta metrů široký vodopád. Již se stmívá a na protější straně kaňonu se na vysokém stožáru rozsvěcují reflektory, které svými barevnými světly osvětlují toto překrásné přírodní divadlo.

Cesta za vodopád

Další den se vydáváme přes Duhový most vedoucí přes Niagaru, na kanadskou stranu. Stačí zaplatit správní poplatek čtvrt dolaru a jsme v Kanadě. Vydáváme se po chodníku podél Niagary ke kanadské části vodopádů. Zanedlouho již vidíme devět set metrů široký vodopád, padající přes podkovovitý přepad na dno kaňonu do hloubky více než padesát metrů. Když se nabažíme pohledu na Podkovu, jdeme přes nedalekou prodejnu suvenýrů k výtahu, kterým sjíždíme do podzemí. Oblékáme si pláštěnky, které jsme dostali se vstupenkou a vydáváme se do skalního labyrintu vybudovaného ve skále za vodopádem.

Procházíme skalní chodbou vedoucí přímo k vodopádu. Již slyšíme dunění vody. Ze stropu kamenné chodby stékají praménky vody. Dunění s každým krokem zesiluje. Po chvíli již stojíme u zamřížovaného konce chodby. Přistupujeme až ke mříži a pozorujeme zadní stranu vodopádu. Padající voda je od nás vzdálena jen několik metrů. Hřmot vody je tak silný, že nás skoro ohlušuje. Stojíme před mříží jak hypnotizováni. Po chvíli postupujeme skalní chodbou dál. Chodba končí a my se ocitáme na betonové terase v hlubokém korytu řeky, těsně vedle vodopádu. Pohled na vodní masu padající z více než padesátimetrové výšky je skoro děsivý. Vlevo od terasy se z mohutných otvorů ve skále valí vysokou rychlostí voda, vytékající z vodní elektrárny vybudované ve skále. Před námi v hlubokém korytě zběsile protéká zpěněná voda plná vírů a vpravo od nás hučí vodopád.

Stojíme ve svých žlutých plastikových pláštěnkách u zábradlí terasy, obklopeni běsnícím vodním živlem. V mysli se mi vybavuje písnička „Na břehu Niagary“, kterou jsem zpíval jako náctiletý tremp. Tenkrát, před mnoha lety, jsem snil o tom, že se sem jednou podívám a představoval jsem si, jak asi vodopády vypadají. Nyní je mám přímo před očima a do sytosti si vychutnávám pocit, že se můj klukovský sen právě naplnil.

---