Naše poslední reportáž byla z Adelaide, kde jsme trávili celkem týden a dopřávali si odpočinek po více než jedné polovině expedice.
Poslední dny v Adelaide
Určitě nejsilnější zážitek pro nás byla návštěva přírodního parku Clealand, kde mají návštěvníci možnost spatřit mnohá australská zvířata jako klokany, emu, dingo wombaty, ježury atd. Největším lákadlem jsou koalové. A právě zde máte možnost si za poplatek koalu pohladit, vzít do náručí a nechat se s ním vyfotit. To jsme si nemohli nechat ujít! Pro Renču to byl nezapomenutelný zážitek, na který se celých 5000 km těšila. Kromě parku ze zvířaty jsme ještě navštívili nádhernou botanickou zahradu a v centru Adelaide také největší aboriginské muzeum na světě.
V Adelaide jsme se také měli sejít s dánským cyklistou Nicolaiem. Na místo srazu jsme nechtěně dorazili se zpožděním a Nicolai už na nás bohužel nečekal. Tak snad v Melbourne – jede totiž stejnou trasu.
Neplánovaně trávíme další tři noci v Adelaide navíc a to u Pavla Kohouta, který je zde na stáži. Společně s ním vyrážíme na první koupání k moři. Dosud jsme se kvůli nízké teplotě vody nikde nekoupali. Tady je tomu podobně, moc teplá není. Renča zůstává na břehu a já lezu do oceánu sám.
Huráá na Kangaroo Island
Tento ostrov plný původní fauny se nachází asi 100 km jižně od Adelaide. Cesta lodí trvá asi 2 hodiny. Do přístavu Wirrina nás doprovází Pavel a pak už plujeme sami do hlavního města Kingscote. Teprve až na lodi se dozvídáme, že téměř 85 % ostrova bylo evakuováno a zavřeno policejními zatarasy kvůli obrovským požárům. Jsme rozčarováni, neboť zaměstnanci lodní společnosti nám informaci sdělili až po nástupu na palubu a zaplacení lodních lístků. Zároveň jsme strašné zklamaní, že asi nic neuvidíme. Po připlutí zjišťujeme aktuální stav v infocentru a je tomu opravdu tak. Můžeme jen do 60 km vzdáleného přístavu Penneshaw. Váháme, zda jet, a vidět aspoň tučňáky, anebo se vrátit na australskou pevninu. Nakonec tučňáci vítězí. Pozorování těchto tvorů při návratu z moře za setmění stálo opravdu za to. Vracíme se zpět do Kingscote kde se dozvídáme, že byla otevřená další malá část ostrova. Zde se nachází další park se zvířaty. A tak se jedeme podívat na klokany, medvídky koala, krokodýly, papoušky, dravce a dokonce i possumy. Měli tam take wombata, toho jsme viděli úplně poprvé. Před odplutím pozorujeme ještě krmení pelikánů a potom nám nezbývá nic jiného než se vrátit na australskou pevninu. Ohně zuří dále, zvětšují se a nedaří se je uhasit. Přijíždějí požárníci z celé Austrálie, dokonce až z Tasmánie. Konvoje stovek vozů. Nepříjemný pohled. Myslíme jen na ta všechna nádherná zvířátka, která se asi nepodaří zachránit… .
Podél pobřeží směrem k Melbourne
Volíme trasu, která kopíruje pobřeží směrem k Victor Harbor a Goolwa. Udělali jsme dobře, je to parádní cesta skrz vysoké lesy, je příjemně chladno, nádherné pohledy z kopců na oceán. Jediné, co nás trápí, jsou stovky dotěrných much. Moskytiéry máme navlečené už celé dny, bez nich to nejde.
Ve Victor Harbor musíme s mým kolem do servisu, mám něco se středem. Profesionální a příjemný chlapík během 30 minut vše perfektně opravuje a účtuje si jen 15 AUD.
V tomto městečku nás zaujala historická, koňmi tažená tramvaj, ktera po náspu vozí turisty na ostrůvek Granit Island. Následující kilometry následují po atraktivní pobřežní cyklostezce.
Velmi nás zaujalo historické městečko Strathalbyn. Doposud asi nejhezčí město na naší cestě. Odsud dále jedeme několik set kilometrů velmi neatraktivní a nudnou krajinou. Jediným zpestřením, kromě několika vyschlých bílých solných jezer, je snad překonání slavné řeky Murray, po které se v historii plavily krásné kolesové parníky.
Začíná nás trápit počasí, začíná pršet, máme hodně silný protivítr. Nedá se nic dělat, musíme bojovat.
V městečku Kingston nás vítá 20 metrů vysoká socha humra. Člověk by se skoro až lekl. Za Kingstonem už začíná být cesta konečně trošku zajímavější, občas nějaké kopečky, lesy a vinice. Musíme ale spěchat, čeká nás další den více než 130 km do Mount Gambieru. Kdyz to stihneme do večera, budeme mít šanci krmit possumy.
A vychází nám to. 139 kilometru přibylo na tachometru a večer se jdeme podívat do propasti plné malých nor, ze kterých po setmění vylézají possumi za potravou a lidé je tam chodívají krmit. Je to krasny zážitek. Tyhle zvířátka – něco jako veverky velikosti kočky se vůbec nebojí, žerou ovoce klidně z ruky, můžete si je pohladit, no paráda. Mount Gambier má ovšem ještě jednu raritu. Nádherné kalderové jezero Blue Lake o obvodu 5 km, které se třpytí fantastickou tyrkysovou barvou. Fantazie. Nemůžeme se nabažit. Tady také končí naše putování Jižní Austrálií. Vstupujeme na území dalšího státu – Victoria.
Great Ocean Road
K této pobřežní silnici jsme dorazili přes města Portland a Warrnambool. První slavné útesy které potkáváme jsou skaliska v místě zvaném Bay of Islands. Přijíždíme k nim před setměním. Zrovna přichází silná bouřka, spousta blesků a silný déšť. Je to ale jen přeháňka a hned po ní přichází západ slunce – neuvěřitelné divadlo stínů a barev. Takové přírodní show jsme tady ještě nezažili. Fotíme co to jde, ale hlavně vše jen pozorujeme a užíváme si to. Tak tohle bylo opravdu skvostné přivítaní na Great Ocean Road. Druhý den ráno je ještě hezky, projíždíme kolem bizarních útesů ve tvaru mostu – London Bridge. Pomalu se ale počasí horší, sluníčko se ztrácí. V Loch Ard Gorge a pak dále na slavných Twelve Apostels sice ještě neprší, ale už to není na focení.
Zde se prvně setkáváme s proudícími davy turistů. Skoro jak v Praze na Václaváku. Turismus a s ním spojená komerce dorazila bohužel už i sem. V Austrálii naštěstí zatím pouze sem…
Zbytkovou část po Great Ocean Road překonáváme v dešti. Hlavne v okolí Apollo Bay jsou velké lijavce. Krajina je kopcovitá. Nedá se nic dělat, musíme šlapat. Chceme být přece včas na vánoce v Melbourne.
Na závěr Great Ocean Road jsme narazili na medvídky koala, žijící poblíž cesty, v malém eukalyptovém lesíku. Tak přece jen nejsou pouze v parcích, ale i divocí ve volné přírodě.
Setkání s blbcem
V městečku Princetown jsme byli požádat v místní restauraci o vodu. Odmítli nás s tím, že podzemní voda není pitná. Máme si koupit balenou. O tom, že mají dešťovku, se nezmínili. Tak jsme vyšli ven a chtěli si nabrat z kohoutku, který jsme objevili pár metrů vedle na pozemku kempu. Odtamtud nás ale sprostě vyhodil jeden místní obyvatel. Rezolutně nám odmítl dát vodu, máme si ji koupit u něj v obchodě. Vysmál jsem se mu a řekl, ze on je prvním a jediným nepříjemným Australanem kterého jsme potkali a že ostatní jsou moc fajn. O vodu jsme nakonec požádali v nedaleké farmě, kde nám ji bez problémů velmi ochotní Australané dali. Ostatně jako vždy.
Příjezd do Melbourne.
Ze 70 km vzdáleného Geelongu vede dvouproudá dálnice. Cyklisté mají vjezd povolen. Tak tedy jedeme. V jednom místě je zničehonic zákaz. Hledáme náhradní řešení. Asi po půl hodině marného hledání se vracíme na dálnici a frčíme dalších 20 km k Melbourne. Je to hrozně nepříjemná jízda a navíc se bojíme, že nás bude pokutovat policie. Těsně před městem dálnice začína stoupat na obrovský dlouhý most. Tak tohle určitě nezvládneme. Tady by šlo o život. Sjíždíme z dálnice dolů a jdeme se motat předměstskými uličkami, abychom se dostali do centra. První pohledy na Melbourne jsou úchvatné. Je vidět plno skleněných mrakodrapů i historických budov. Je až překvapivé, jak k sobě docela ladí. Na několik hodin se zastavujeme u Kořínkových, kteří zde žijí už mnoho let. Je zde zrovna na návštěvě Mirek, bývalý Renčin spolupracovník. Povídalo by se, jenže my se musíme prokousat na druhý konec Melbourne k našim známým, u kterých budeme trávit vánoce. Jedeme podél řeky Yarra po parádní dlouhé cyklostezce. Pro cyklisty je Melbourne opravdový ráj. Začíná se stmívat, cesta je dlouhá a komplikovaná. Nemáme podrobnou mapu a trošku bloudíme. S pomocí kolemjdoucích se nakonec daří dosáhnout cíle. Jsme na místě. Tachometr ukazuje 6506 km. Tak tady u Marka a Prue ve čtvrti Ivanhoe budeme trávit vánoce.
Závěrem
Na průběh australských vánoc, zážitky z Melbourne se můžete těšit v další reportáži. Bude zároveň spojena s prvními zážitky z Tasmánie, kam se vydáváme už 28.12. a strávíme zde Silvestra.
Cyklocestovatelé Martin a Renáta děkují všem sponzorům, partnerům, kamarádům a dalším, kteří jakkoli přispívají ke zdárnému úspěchu celého projektu!
