7. července
Nástup Velkou Zmrzlou dolinou pod Čierný štít. Po cestě jsme potkaly dva horolezce z Jablunkova. „Holky, kde máte chlapy?“ „Jo, vy jako lezete samy?“ úžas nebral mezí. Byly jsme pokřtěny na Tatranské ženy, neboli Tatranky. V půlce cesty si Klára vzpomněla, že jsme nenabraly vodu, losování o to, kdo se pro ni vrátí, jsem samozřejmě jako vždy prohrála. Na Čierném štítu jsme chtěly jít Puškášův pilíř (V), ale netrefila jsem nástup a vzhledem k tomu že jsem po cestě nepotkala ani jeden štand, jsme asi lezly kdoví co. Bylo to ale krásné lezení v pevné skále. Vedle nás a částečně za námi (bloudili jsme všichni) lezly další dvě skupinky. Nahoře všichni zaštandovali na velkém lokru, ale my s Klárou jsme šly na vrchol, sníst vrcholovou čokoládu. Sestup byl trošku náročnější, ale mně se líbil.
Večer jsem skoro omdlela, protože Igor pravil, že lezeme jako draci a že už jsme rychlé. To jsem nečekala. Horolezecký klub Bezuchov si na chatu přinesl obrovský meloun a uspořádali rumovo-melounový večírek. Pavel (námi soukromě přezdívaný „Himalájský tygr“ díky jeho velehorským zkušenostem) nám ve veselé náladě slíbil, že když mu další den vyšlapeme stopu na Baranie sedlo, koupí nám na Téryně pivo. My jsme mu řekly, že to nebude tak levné, a nadiktovaly jsme si seznam dobrůtek co požadujeme jako revanš. Stejně už jsme několik dní tuhle túru plánovaly (Velká zmrzlá dolina – Baranie sedlo – Malá studená dolina – Téryho chata – Zámkovského chata – Skalnaté pleso – Velká Svišťovka – a domů).
8. července
Ráno se začala obloha zatahovat už kolem sedmé hodiny a nad Kežmarákem visela clona tmavě šedých mraků. Řekly jsme si, že pokud začne pršet, než dojdeme do Baranieho sedla, vracíme se zpět. Stoupaly jsme hodně rychle – žebro s řetězy, suť, mačky a hurá po sněhu nahoru. Vyšly jsme nad první sněhový práh a začalo pršet. Nad dolinou visela souvislá vrstva tmavých naducaných dešťových mraků. Rozhodly jsme se pro návrat, snědly své vrcholové prémie a ještě trochu dováděly na sněhu a fotily se, když tu náhle jsme spatřily zvláštní postavu stoupat sněhovým kotlem – kraťásky, pruhované tričko, červený šátek kolem krku a deštník. Podívaly jsme se na sebe – Himalájský tygr! Počkaly jsme na něj a nakonec nás přemluvil (moc práce mu to nedalo), že výlet přeci jen podnikneme. Horní část výstupu do sedla byla hodně strmá a chytila nás tam ta největší průtrž – déšť, vítr a krupobití, ale to já vůbec nevnímala a připadala jsem si jako Edmund Hillary na Everestu – linie zlomu sedla nahoře mě přitahovala jako magnet. Čím horší podmínky, tím víc se mi to líbilo, měla jsem pocit, že to není jen procházka, ale opravdový výstup. Nahoře se otevřel výhled do Malé studené doliny a v tu chvíli se mraky roztrhaly a vykouklo sluníčko. Dole na Téryně jsme se převlékli a Tygr nás pozval na buchty na pare, polévku a čaj (přesně jak nám včera slíbil). Pak jsme scházeli turistickou tepnou na Zámkovského chatu a zase nahoru na Skalnaté pleso a „traverzem“ na Velkou Svišťovku. A pak dloooouhýýý sestup ze Svišťovky. Celkem jednotvárný, tak jsem chvilku zaspala, zakopla a zaplula po hlavě do kleče. Tygr nás zkoušel z květeny. Byl to opravdu krásný výlet.
Maďarské chrápající duo vystřídalo polské sólo. Igor šel spát na půdu.
9. července
Pomalu jsme vstali, posnídali družně s Bezuchováky a vydali se na cestu dolů do Bielej vody. Zase jeden opravdu povedený výlet do Tater!