Viktoriino jezero a deštný prales Kakamega forest

Viktoriino jezero a Kakamega forest, to byly dva hlavní cíle dalšího výletu na západ Keni. Viktoriino jezero je největší africké jezero a čtvrté na světě. Kakamega forest je rezervace, která uchovává poslední zbytky deštného pralesa v Keni.

Jezero velké jako celé Irsko

Viktoriino jezero s rozlohou téměř 70 tis km2 získalo svůj název od prvního Evropana, který jej spatřil, Johna Hanning Speke. Jezero leží na hranicích tří afrických států – Keni, Ugandy a Tanzánie. My jsme se k jezeru snažili dostat z keňské části, která však tvoří pouhých 6% celkové rozlohy.

Největším keňským městem na pobřeží jezera je Kisumu, které je s 350 tis. obyvateli třetí největší město této východoafrické země. Město nepřináší žádné velké zajímavosti pro turisty, proto bylo naším cílem především jezero a tradičně připravovaná ryba Tilapia.

Pokud máte zájem o projížďku motorovou loďkou po jezeře, musíte se obrnit trpělivostí při smlouvání ceny. Naše cena začínala na 120 € za hodinovou projížďku a po asi půlhodině smlouvání, odcházení od lodi a podobných technikách, jsme skončili na přijatelné ceně 3€ za osobu za hodinovou projížďku. Pravděpodobně se můžete dostat i na nižší cenu, ale nám už to stačilo a hlavně jsme se těšili na pozorování hrochů.

Hroši, ptáci, hadi a vyhubené ryby

Jezero je (bylo) domovem pro stovky druhů ryb, ptáků, ale i například hrochů, či hadů. Během naší projížďky jsme měli možnost pozorovat převážně skupinku hrochů, která si užívala vody kousek od nás.

Náš kapitán lodi a průvodce v jedné osobě nám však sdělil, že jezero bylo ještě před asi 60 lety plné ryb a to mnoha různých druhů. Pak ale v roce 1954 zde byl uměle vysazen druh Robalo nilský, sladkovodní predátor, který dorůstá váhy až 200 kg a způsobil zde ekologickou katastrofu – vyhynutí nebo téměř vyhubení několika stovek původních druhů ryb. Zpočátku byly výlovy Robala nilského ve Viktoriině jezeře malé, ale od počátku 80. let 20. století jeho výlov vzrostl až na 90 % ryb vylovených pomocí vlečných sítí.

Večer v Kisumu jsme si zpříjemnili místní specialitou, kterou však nyní již koupíte v celé Keni, a to rybou Tilapia s ugali. Ugali je bílá hmota, která vznikne uvařením mouky ve vodě. Sama o sobě je bez jakékoliv chuti, ale v Keni se hojně používá jako příloha k většině jídel.

Pokud budete v Kisumu trávit pár dní, určitě nezapomeňte využít služeb místních cyklo-taxíků. Kluci na kolech Vás svezou kdekoliv po městě za minimální cenu. Pokud se nebojíte jízdy na vzadu na nosiči, tak to pro Vás bude skvělý zážitek.

Poslední zbytky deštného pralesa v Keni

Deštný prales Kakamega leží asi dvě hodiny jízdou matatu severně od Kisumu. Jeho rozloha je cca 230 km2 a jedná se o poslední pozůstatky původního Konžsko-Guinejského pralesa, který se kdysi táhl okolo rovníku od západního pobřeží Afriky až do Keni.

Přístup ke vstupní bráně je vzdálený od města Kakamega asi 12 km a neexistuje tam žádné autobusové spojení. Nejjednodušší variantou je zaplatit si motorku, která Vás tam doveze. Zároveň se jedná i o nejlevnější řešení, které mi přineslo další zajímavou zkušenost s jízdou na motorce s plnou krosnou na zádech .

Prales samotný nabízí asi největší krásy pro zájemce o ptactvo, jehož tu žijí stovky druhů různě pestrobarevných ptáků. Na své si však přijdou i milovníci květin, motýlů, hadů, či opic. Já jsem si raději najal průvodce, protože toulat se sám po pralese mi přišlo trošku nebezpečné. Můj průvodce byl zkušený, nebo se tak alespoň tvářil, podle zvuků, dokázal rozeznat různé druhy ptactva a opic.

Ráno jsme vyrazili na procházku spojenou s pozorováním východu slunce. Trvala asi 6 hodin a věřím, že je to dostatek, pokud nejste opravdu expert na faunu a flóru deštných pralesů, protože po šesti hodinách si toho opravdu už moc nepamatujete. Mně v hlavě uvízla jedna zajímavá informace. V rezervaci žije 35 druhů hadů z toho jich je 18 jedovatých. Takže takové 50 na 50…

Uvařit těstoviny, sbalit batoh a zase na cestu

V malém domku kousek od sídla správy rezervace, kde jsem přespal jednu noc, jsem si ráno ještě uvařil těstoviny s česnekem – poslední zásoby co jsem měl, sbalil batoh a opět na motorce vyrazil zpátky do městečka Kakamega. Zde následoval nákup jídla a už jsem si hledal autobus směr Kitale. Příští cíl – Mt. Elgon a solné jeskyně.

Viktoriino jezero a Kakamega forest, to byly dva hlavní cíle dalšího výletu na západ Keni. Viktoriino jezero je největší africké jezero a čtvrté na světě. Kakamega forest je rezervace, která uchovává poslední zbytky deštného pralesa v Keni.

Jezero velké jako celé Irsko

Viktoriino jezero s rozlohou téměř 70 tis km2 získalo svůj název od prvního Evropana, který jej spatřil, Johna Hanning Speke. Jezero leží na hranicích tří afrických států – Keni, Ugandy a Tanzánie. My jsme se k jezeru snažili dostat z keňské části, která však tvoří pouhých 6% celkové rozlohy.

Největším keňským městem na pobřeží jezera je Kisumu, které je s 350 tis. obyvateli třetí největší město této východoafrické země. Město nepřináší žádné velké zajímavosti pro turisty, proto bylo naším cílem především jezero a tradičně připravovaná ryba Tilapia.

Pokud máte zájem o projížďku motorovou loďkou po jezeře, musíte se obrnit trpělivostí při smlouvání ceny. Naše cena začínala na 120 € za hodinovou projížďku a po asi půlhodině smlouvání, odcházení od lodi a podobných technikách, jsme skončili na přijatelné ceně 3€ za osobu za hodinovou projížďku. Pravděpodobně se můžete dostat i na nižší cenu, ale nám už to stačilo a hlavně jsme se těšili na pozorování hrochů.

Hroši, ptáci, hadi a vyhubené ryby

Jezero je (bylo) domovem pro stovky druhů ryb, ptáků, ale i například hrochů, či hadů. Během naší projížďky jsme měli možnost pozorovat převážně skupinku hrochů, která si užívala vody kousek od nás.

Náš kapitán lodi a průvodce v jedné osobě nám však sdělil, že jezero bylo ještě před asi 60 lety plné ryb a to mnoha různých druhů. Pak ale v roce 1954 zde byl uměle vysazen druh Robalo nilský, sladkovodní predátor, který dorůstá váhy až 200 kg a způsobil zde ekologickou katastrofu – vyhynutí nebo téměř vyhubení několika stovek původních druhů ryb. Zpočátku byly výlovy Robala nilského ve Viktoriině jezeře malé, ale od počátku 80. let 20. století jeho výlov vzrostl až na 90 % ryb vylovených pomocí vlečných sítí.

Večer v Kisumu jsme si zpříjemnili místní specialitou, kterou však nyní již koupíte v celé Keni, a to rybou Tilapia s ugali. Ugali je bílá hmota, která vznikne uvařením mouky ve vodě. Sama o sobě je bez jakékoliv chuti, ale v Keni se hojně používá jako příloha k většině jídel.

Pokud budete v Kisumu trávit pár dní, určitě nezapomeňte využít služeb místních cyklo-taxíků. Kluci na kolech Vás svezou kdekoliv po městě za minimální cenu. Pokud se nebojíte jízdy na vzadu na nosiči, tak to pro Vás bude skvělý zážitek.

Poslední zbytky deštného pralesa v Keni

Deštný prales Kakamega leží asi dvě hodiny jízdou matatu severně od Kisumu. Jeho rozloha je cca 230 km2 a jedná se o poslední pozůstatky původního Konžsko-Guinejského pralesa, který se kdysi táhl okolo rovníku od západního pobřeží Afriky až do Keni.

Přístup ke vstupní bráně je vzdálený od města Kakamega asi 12 km a neexistuje tam žádné autobusové spojení. Nejjednodušší variantou je zaplatit si motorku, která Vás tam doveze. Zároveň se jedná i o nejlevnější řešení, které mi přineslo další zajímavou zkušenost s jízdou na motorce s plnou krosnou na zádech .

Prales samotný nabízí asi největší krásy pro zájemce o ptactvo, jehož tu žijí stovky druhů různě pestrobarevných ptáků. Na své si však přijdou i milovníci květin, motýlů, hadů, či opic. Já jsem si raději najal průvodce, protože toulat se sám po pralese mi přišlo trošku nebezpečné. Můj průvodce byl zkušený, nebo se tak alespoň tvářil, podle zvuků, dokázal rozeznat různé druhy ptactva a opic.

Ráno jsme vyrazili na procházku spojenou s pozorováním východu slunce. Trvala asi 6 hodin a věřím, že je to dostatek, pokud nejste opravdu expert na faunu a flóru deštných pralesů, protože po šesti hodinách si toho opravdu už moc nepamatujete. Mně v hlavě uvízla jedna zajímavá informace. V rezervaci žije 35 druhů hadů z toho jich je 18 jedovatých. Takže takové 50 na 50…

Uvařit těstoviny, sbalit batoh a zase na cestu

V malém domku kousek od sídla správy rezervace, kde jsem přespal jednu noc, jsem si ráno ještě uvařil těstoviny s česnekem – poslední zásoby co jsem měl, sbalil batoh a opět na motorce vyrazil zpátky do městečka Kakamega. Zde následoval nákup jídla a už jsem si hledal autobus směr Kitale. Příští cíl – Mt. Elgon a solné jeskyně.