V sedle po divokém západě Bolívie

Krajina jako kdyby z oka vypadla scéně z amerických westernů: vyprahlá step plná roztodivných, vodou vytvarovaných načervenalých skal, úzkých kaňonů, říček, a kaktusů. Zkrátka ráj pro všechny, kteří kdy milovali příběhy Old Shatterhanda nebo dalších hrdinů divokého západu.

Náš cíl je jasný! Nazout kovbojské boty, nahodit sombrero, připnout bandasku s vodou a vyskočit do sedla jednoho z místních koní. A naše cesta napříč bolivijským divokým západem může začít. Jediné co nám na cestě bude chybět, jsou praví indiáni, ostré kolty, a dostavník převážející hromadu peněz, který bychom mohli přepadnout. Ale to vše si při troše vlastní fantazie můžeme krásně domyslet.

Čeká nás celý den v sedle po boku místního průvodce. Sám jsem zvědavý, jak toto vydrží nejen naše zadnice ale i trpělivost koní.

Dostáváme jednoho staršího a jednoho mladšího oře. Já se ujímám toho staršího a silnějšího a přítelkyně dostává toho mladšího. Vyjíždíme a projíždíme kolem ďábelské brány, probořené ve velké ploché vertikální skále. Tudy prý prošel samotný ďábel, aniž by se obtěžoval tuto stěnu obejít. Je vidět, že si s tím vskutku hlavu nedělal!

Projíždíme stále se uzavírajícím údolím a já si představuju, že tohle místo bych si určitě nevybral pro jízdu dostavníkem. Z každé strany na vás může seskočit bandita či indián a je jen otázkou času, kdo a kdy vás dostane. Ostatně nedaleko odtud našli smrt i známí bandité Butch Cassidy a Sundance Kid.

Po čase se začíná projevovat puberta našeho nejmladšího koně. Místo toho, aby se držel pokynů a naší společné cesty, začíná pošťuchovat toho mého. Jedeme ale dále a za chvíli míjíme potok. Koně pijí a ten nejmladší prochází potokem a zkoumá různá místa. Když je od nás vzdálen asi 30 metrů, využívá příležitosti a začíná prchat i s přítelkyní v sedle svým směrem. Hlava nehlava si to razí kolem keřů a přes potok a trvá asi minutu, než ho náš průvodce dostihne. Byl zcela neovladatelný, ale naštěstí z toho přítelkyně vyvázla jen s pár škrábanci od keřů. Asi se svému řemeslu ještě pořádně nenaučil.

Dochází k výměně koňů a toho pubertálního mladíka si bere sám průvodce. Pevně doufáme, že nezdrhne i s ním! Čas od času se pouštíme do cvalu a přijíždíme na místo oběda u menší říčky. Uvazujeme koně k jednomu ze stromů a soukáme do sebe sendvič. Příroda kolem je nádherná! Čas od času koukáme na koně, co že si to zase vymyslí.

Naštěstí nic a tak pokračujeme dále. Míjíme obrovskou rovinu podél řeky a v písku zapadlé auto. Překračujeme řeku a vydáváme se po stopách bývalé železnice. Je to unikátní pocit a cítíme se, jako bychom jeli hodně pomalým vláčkem skrze úzké kaňony. Jen doufáme a věříme průvodci, že tu již opravdu vlak nejezdí – zejména při průjezdu tunelem.

Čekají nás ještě tak 2 hodiny v sedle a naše zadnice začínají být cítit. Ještě, že jsme nakonec vyjeli jen na jeden den, i když první myšlenka vyjížďky na dva dny s přenocováním byla značně romantická. Náš pubertální kůň se trošku zklidnil únavou, i když čas od času s ním má problém i náš průvodce. Když přijíždíme zpět do vesnice tak jsme plni dojmů. Nejen ze zdejší nádherné westernovské přírody, která plně podporuje naši představivost. Ale i z celodenní jízdy na koni, která je opravdu náročná. Zvlášť v případě, kdy dostanete mladší koně nebo s nimi musíte déle cválat. Ale dostanete se s ním takřka všude a nehrozí, že s ním zapadnete. Platí ale, že i koně mají své dny a každý je jiný. A že ti starší jsou rozumnější!

Ať tak či tak, po celodenní projížďce budete rádi, že nemusíte sedět! I celodenní projížďka na koni dá totiž dost zabrat!

Tupiza je rovněž skvělým transportním bodem pro další nádherné destinace v okolí: 6ti-hodinová jízda autobusem úchvatným údolím kaktusů i po hřbetech kopců vás doveze do vesničky Uyuni, odkud můžete vyrazit na několika-denní offroad exkurzi džípem po největší solné poušti na světě a po měsíční krajině obrovské náhorní plošiny plné sopek, barevných jezer s pelikány, písečných a kamenných dun, gejzírů a horkých pramenů. Jen si dejte pozor na to, aby vám neujel autobus během přestávky na toaletu. Občas se stává, že na chybějící bělochy v autobuse místňáci příliš neupozorňují, a rovněž tak i svědomitost řidičů a případných hostesek není na stejné úrovni, na jakou jsme zvyklí.