Tunisko – Hurá na start!

Opouštíme Evropu…

Je 17 hodin a my opouštíme břehy Evropy, auto je uloženo spolu s partou Hammeráků a několika dalšími automobily různého vzezření do podpalubí a my do malé nevětrané kabiny luxusní lodi italské společnosti. Většinu času jsme probendili v prostorách lodi a psychicky se připravovali na začátek cesty napříč černým kontinentem. Další den přibližně ve stejný čas 4 kola našeho offroadu vyjela na půdu prvního státu – Tuniska. Sedíme v autě plni očekávání a čekáme na celníky, aby nám jako první orazítkovali pasy. Chvíli to trvá, komunikace je složitější, jelikož angličtina není úředním jazykem. Po zhruba hodině opouštíme přístav, je podvečer a pomalu se stmívá. Vydáváme se do chaotických ulic a hledáme kemp poblíž Tunisu, kde trávíme 2 dny kvůli malé reorganizaci našeho pojízdného domečku.

Pistolníci nebo my – Ras ben Sakka?

Následující ráno uháníme na sever k nejsevernějšímu bodu Afriky, který se nazývá Ras ben Sakka, kde vlastně ta pravá cesta začíná. Projíždíme průtrží mračen, abychom zjistili, že takové místo jako je Ras ben Sakka neexistuje. Nebo místní o tom nemají ani ponětí. Trávíme hodiny a hodiny zjišťováním, kudy vede cesta na nejseverněji položený mys. Nakonec se nás, zoufalých hledačů, ujme starší muž, který vše uvede na pravou míru. Ras ben Sakkou bylo nazváno toto místo dle rodiny, která oblast v tu dobu spravovala. Dnes se místo nazývá Ras Enjella. “Ras” je arabský výraz českého “mys”.

Pracně nacházíme cestu, ale zastaví nás oplocení, vojenská oblast, naše noha tam nevstoupí. Bohužel jak na téměř celém pobřeží tak i zde sídlí armáda a veřejnosti je vstup zakázán. Rozhodujeme se pokračovat k alžírským hranicím kolem pobřeží. Pěkná poklidná cesta lemovaná eukalyptovými a cedrovými stromy s příkrými srázy do Středozemního moře se u Alžíru mění v hustý vlhký pralesní porost, kde není ani živáčka. Při propagované špatné reputaci Alžíru tu má člověk malinko stísněný pocit. Nic se nestane, nikdo nás za rukojmí nechce.

Proplétáme se vesničkami z cihlových a hliněných domků převážně obdélníkového tvaru s živými ploty z opuncií a s hromadami odpadků, po kterých se promenádují psi, slepice či jiné domácí zvířectvo a hledají něco na zub. Na políčkách chilli a v sadech olivy. Domorodci oblečeni v ležérním oblečení, mluvící víceméně jen arabsky jsou překvapeni návštěvou Evropana. Usmívají se a mávají.

Úkryt Berberů – Table de Joghurta

Po obvodu alžírských hranic se dostáváme k nádhernému místu s trefným názvem Table de Joghurta. 1271m vysoká stolová hora (od toho ten název), nazvaná dle Jugurthy, numidkého krále, který zde s Berbery našel úkryt v době nájezdu Římanů ve 2. stol. před Kristem. Později toto místo jako úkryt využívali i Římané. Dostat se nahoru je náročné, nejprve je třeba se registrovat na policii a zjistit přesně kudy cesta vede. Jako obvykle bloudíme, žádné směrovky, žádné cedule. Místní nám také nápomocni nejsou, neboť my neznáme arabštinu a oni ani francouzštinu či angličtinu. Na konci vesnice nalézáme malý obchůdek, kde nám úžasný majitel nejen vypráví, kde sám cestoval, ale i bezvadně popíše kudy kam. Nakonec se škrábeme rychlostí 20 km/h nahoru po dlouhé klikaté stezce, která je plná kamení a místy i dost příkrá a úzká. Ale ten okouzlující výhled na okolí nabízí odreagování od strastiplné cesty.

Na vrcholu nás čeká naše ochranka Hedi Ben Mohammed se psem, který nás prý musí strážit po celou noc. Někteří místní nemají evropské turisty zrovna v lásce a mohli by nás přijít obtěžovat. Vzhledem k tomu, že se stmívá a ochlazuje se, necháváme výstup na plochou špici na další den. Parkujeme u schodiště s kruhovou zídkou a překrásnou vyhlídkou na Tunisko a kousek Alžíru.

Domluva je za použití rukou a nohou, Hedi mluví jen arabsky a to nám nejde. Ale večeři si s námi vychutnává, jen vepřových klobás se ani nedotkne. Vždyť je muslim a ti vepřové nejí.

Po velmi chladné noci, hluboko pod 10°C, posnídáme a vyrážíme dlouhou řadou kamenných schodů až na vrchol bývalých úkrytů – jeskyní. Dočasní obyvatelé vlastnoručně vyhloubili jeskyně, kde se ukrývali. Prostory pro uskladnění potravy měly otvory z vrchu, aby se zvěř nedostala k potravinám. Místní byli na této kamenné “pláni” schopni dokonce pěstovat obilí na výrobu chleba. Nechybí zde ani mešita.

Mekka je daleko, tak zkus Kairouan

Po procházce po tomto “stole” historie nás nohy snesou zpět do auta, loučíme se a pokračujeme v cestě, tentokrát napříč Tuniskem do města Kairouan, které je po Mekce čtvrtým muslimským nejposvátnějším místem. “Sedm poutí do Kairouanu je pro muslimy jako jedna pouť do Mekky.” Silnici křižuje cokoliv a s čímkoliv. Jednou potkáváme osly s povozem, podruhé zase pickupy s nevšedním nákladem, třeba v podobě velbloudů či koně nebo poloviny plechové garáže, a občas také cyklisty. Po zábavné projížďce pár stovek kilometrů přijíždíme do města.

Procházíme úzkými uličkami Mediny s typickou arabskou architekturou, dnes bohužel znehodnocenou stánky, které nabízejí vše možné – nejen koření a suvenýry, ale také secondhandové oblečení z Evropy se štítky Červeného kříže či Charity a čínské smetí. Čína pohlcuje svět! Usedáme do malé kavárničky v prvním patře kamenného stavení s malými okny a pochutnáváme si na kávě a silném čaji s čerstvým lístkem máty v malinkých skleněných šálečcích, pozorujeme život v uličkách a jednu tradici, nyní turistickou atrakci, velblouda jako pumpaře. Pomocí velbloudů, dřevěného válce, lana a džberu místní tahali vodu z hlubokých studní. Na válci, který je součástí dřevěné konstrukce, je namotané lano, na jehož konci je připevněný velký džber. Okolo kamenné studny dokola krouží velbloud tlačící dřevěné tyče do tvaru hvězdice na středovém kůlu, který uvádí do pohybu válec, jenž navíjí lano, na němž je džber – tentokrát již plný vody… Pomalu dopíjíme čaj a loučíme se s velbloudem i jeho majitelem.

Sem tam a zase sem – z pláže rovnou do písku

Město opouštíme ještě týž den a po cestě na pobřeží Středozemního moře si kupujeme na ochutnání steaky z velblouda, které nám řezník dle našich představ odřeže přímo z půlky velblouda zavěšeného před obchodem přikrytého igelitem jako ochrana proti mouchám. I živých velbloudů je již vidět mnohem více, volně se potulují po širokých písečných pláních a pochutnávají si na opunciích či jiných trnitých lahůdkách. Krajina je příjemná a poklidná, míjíme spousty datlových palem osypané množstvím datlí a legračně obalené v igelitových taškách, nejspíš na ochranu proti mouchám. Nikam nespěcháme.

Západ slunce si užíváme na pobřeží s výtečnou chutí velbloudích steaků. Moře je studené, z koupání toho moc nebude, tak se vydáváme od pláže opět směr na západ pojezdit si v malých dunách a připravit se na tu pravou poušť. Přejíždíme solné jezero Chott el Jerid, první seznámení s pravými písečnými dunami, tedy jejími menšími sestrami, první zapadnutí… S našimi zkušenostmi nezbývá než poprvé použít vyprošťovací pomůcky. Raz, dva, tři a je hotovo, Renda bravurně vyjíždí ze “zákopu”. Je celkem pozdě, slunce nad tuniskou pouští zapadá. Co může být hezčí a romantičtější než zůstat noc v písečném moři s čistým, jasným nebem posetým tisíci hvězd. Další den se chceme do poslední obydlené a pro veřejnost dostupné vísky Ksar Gilen dostat zkratkou přes poušť, láká nás dobrodružství, ale vzápětí nám to nadšení překazí policisté, kteří nám s omluvou vysvětlují, že nám povolit přejezd nemůžou. Byli jsme pouze jedno auto a v takovém počtu se do pouště nedoporučuje vydávat.

Smutně jsme se rozjeli po hlavní silnici. Nicméně nepředstavujte si pod pojmem hlavní silnice nic převratného, tato cesta byla kamenitá s mnoha nerovnostmi. Zemím nikoho a ničeho (kamení a písku) se po pár hodinách konečně dostáváme na konec civilizace. Jedná se o o pár domečků, nebo spíše chatrčí, s jednou veselou benzínovou pumpou, tedy cihlovou chatrčí, s vyskládanými barely před vchodem, když je úspěšný den, plnými nafty. Přibíhají k nám děti, cpou se do otevřených okének auta a pokřikují “monnaie” či “stylo” – znamená: dej mi “peníze” či “pero”. Pozdravíme je a pokračujeme do jediného obrovského kempu s beduínskými stany, restaurací a společenskými prostory. Kemp je plný terénních aut a quoadů, vzhledem k tomu, že je u tohoto populárního místa jediný. Každý si sem přijede zařádit v oranžových dunách. Po děsně neklidné a hlučné noci se posilníme snídaní a vyrážíme na zábavný a tak trochu tréninkový výlet hlubokými písky ke zhruba 10 km vzdálené pevnosti – zbytkům pevnosti.

S poloprázdnou nádrží a veselým úsměvem z nabytých zážitků směřujeme na hranice s Lybií. Poslední tuniskou noc trávíme v olivovém háji, jak ráno zjišťujeme, nedaleko libyjských hranic.

Opouštíme Evropu…

Je 17 hodin a my opouštíme břehy Evropy, auto je uloženo spolu s partou Hammeráků a několika dalšími automobily různého vzezření do podpalubí a my do malé nevětrané kabiny luxusní lodi italské společnosti. Většinu času jsme probendili v prostorách lodi a psychicky se připravovali na začátek cesty napříč černým kontinentem. Další den přibližně ve stejný čas 4 kola našeho offroadu vyjela na půdu prvního státu – Tuniska. Sedíme v autě plni očekávání a čekáme na celníky, aby nám jako první orazítkovali pasy. Chvíli to trvá, komunikace je složitější, jelikož angličtina není úředním jazykem. Po zhruba hodině opouštíme přístav, je podvečer a pomalu se stmívá. Vydáváme se do chaotických ulic a hledáme kemp poblíž Tunisu, kde trávíme 2 dny kvůli malé reorganizaci našeho pojízdného domečku.

Pistolníci nebo my – Ras ben Sakka?

Následující ráno uháníme na sever k nejsevernějšímu bodu Afriky, který se nazývá Ras ben Sakka, kde vlastně ta pravá cesta začíná. Projíždíme průtrží mračen, abychom zjistili, že takové místo jako je Ras ben Sakka neexistuje. Nebo místní o tom nemají ani ponětí. Trávíme hodiny a hodiny zjišťováním, kudy vede cesta na nejseverněji položený mys. Nakonec se nás, zoufalých hledačů, ujme starší muž, který vše uvede na pravou míru. Ras ben Sakkou bylo nazváno toto místo dle rodiny, která oblast v tu dobu spravovala. Dnes se místo nazývá Ras Enjella. “Ras” je arabský výraz českého “mys”.

Pracně nacházíme cestu, ale zastaví nás oplocení, vojenská oblast, naše noha tam nevstoupí. Bohužel jak na téměř celém pobřeží tak i zde sídlí armáda a veřejnosti je vstup zakázán. Rozhodujeme se pokračovat k alžírským hranicím kolem pobřeží. Pěkná poklidná cesta lemovaná eukalyptovými a cedrovými stromy s příkrými srázy do Středozemního moře se u Alžíru mění v hustý vlhký pralesní porost, kde není ani živáčka. Při propagované špatné reputaci Alžíru tu má člověk malinko stísněný pocit. Nic se nestane, nikdo nás za rukojmí nechce.

Proplétáme se vesničkami z cihlových a hliněných domků převážně obdélníkového tvaru s živými ploty z opuncií a s hromadami odpadků, po kterých se promenádují psi, slepice či jiné domácí zvířectvo a hledají něco na zub. Na políčkách chilli a v sadech olivy. Domorodci oblečeni v ležérním oblečení, mluvící víceméně jen arabsky jsou překvapeni návštěvou Evropana. Usmívají se a mávají.

Úkryt Berberů – Table de Joghurta

Po obvodu alžírských hranic se dostáváme k nádhernému místu s trefným názvem Table de Joghurta. 1271m vysoká stolová hora (od toho ten název), nazvaná dle Jugurthy, numidkého krále, který zde s Berbery našel úkryt v době nájezdu Římanů ve 2. stol. před Kristem. Později toto místo jako úkryt využívali i Římané. Dostat se nahoru je náročné, nejprve je třeba se registrovat na policii a zjistit přesně kudy cesta vede. Jako obvykle bloudíme, žádné směrovky, žádné cedule. Místní nám také nápomocni nejsou, neboť my neznáme arabštinu a oni ani francouzštinu či angličtinu. Na konci vesnice nalézáme malý obchůdek, kde nám úžasný majitel nejen vypráví, kde sám cestoval, ale i bezvadně popíše kudy kam. Nakonec se škrábeme rychlostí 20 km/h nahoru po dlouhé klikaté stezce, která je plná kamení a místy i dost příkrá a úzká. Ale ten okouzlující výhled na okolí nabízí odreagování od strastiplné cesty.

Na vrcholu nás čeká naše ochranka Hedi Ben Mohammed se psem, který nás prý musí strážit po celou noc. Někteří místní nemají evropské turisty zrovna v lásce a mohli by nás přijít obtěžovat. Vzhledem k tomu, že se stmívá a ochlazuje se, necháváme výstup na plochou špici na další den. Parkujeme u schodiště s kruhovou zídkou a překrásnou vyhlídkou na Tunisko a kousek Alžíru.

Domluva je za použití rukou a nohou, Hedi mluví jen arabsky a to nám nejde. Ale večeři si s námi vychutnává, jen vepřových klobás se ani nedotkne. Vždyť je muslim a ti vepřové nejí.

Po velmi chladné noci, hluboko pod 10°C, posnídáme a vyrážíme dlouhou řadou kamenných schodů až na vrchol bývalých úkrytů – jeskyní. Dočasní obyvatelé vlastnoručně vyhloubili jeskyně, kde se ukrývali. Prostory pro uskladnění potravy měly otvory z vrchu, aby se zvěř nedostala k potravinám. Místní byli na této kamenné “pláni” schopni dokonce pěstovat obilí na výrobu chleba. Nechybí zde ani mešita.

Mekka je daleko, tak zkus Kairouan

Po procházce po tomto “stole” historie nás nohy snesou zpět do auta, loučíme se a pokračujeme v cestě, tentokrát napříč Tuniskem do města Kairouan, které je po Mekce čtvrtým muslimským nejposvátnějším místem. “Sedm poutí do Kairouanu je pro muslimy jako jedna pouť do Mekky.” Silnici křižuje cokoliv a s čímkoliv. Jednou potkáváme osly s povozem, podruhé zase pickupy s nevšedním nákladem, třeba v podobě velbloudů či koně nebo poloviny plechové garáže, a občas také cyklisty. Po zábavné projížďce pár stovek kilometrů přijíždíme do města.

Procházíme úzkými uličkami Mediny s typickou arabskou architekturou, dnes bohužel znehodnocenou stánky, které nabízejí vše možné – nejen koření a suvenýry, ale také secondhandové oblečení z Evropy se štítky Červeného kříže či Charity a čínské smetí. Čína pohlcuje svět! Usedáme do malé kavárničky v prvním patře kamenného stavení s malými okny a pochutnáváme si na kávě a silném čaji s čerstvým lístkem máty v malinkých skleněných šálečcích, pozorujeme život v uličkách a jednu tradici, nyní turistickou atrakci, velblouda jako pumpaře. Pomocí velbloudů, dřevěného válce, lana a džberu místní tahali vodu z hlubokých studní. Na válci, který je součástí dřevěné konstrukce, je namotané lano, na jehož konci je připevněný velký džber. Okolo kamenné studny dokola krouží velbloud tlačící dřevěné tyče do tvaru hvězdice na středovém kůlu, který uvádí do pohybu válec, jenž navíjí lano, na němž je džber – tentokrát již plný vody… Pomalu dopíjíme čaj a loučíme se s velbloudem i jeho majitelem.

Sem tam a zase sem – z pláže rovnou do písku

Město opouštíme ještě týž den a po cestě na pobřeží Středozemního moře si kupujeme na ochutnání steaky z velblouda, které nám řezník dle našich představ odřeže přímo z půlky velblouda zavěšeného před obchodem přikrytého igelitem jako ochrana proti mouchám. I živých velbloudů je již vidět mnohem více, volně se potulují po širokých písečných pláních a pochutnávají si na opunciích či jiných trnitých lahůdkách. Krajina je příjemná a poklidná, míjíme spousty datlových palem osypané množstvím datlí a legračně obalené v igelitových taškách, nejspíš na ochranu proti mouchám. Nikam nespěcháme.

Západ slunce si užíváme na pobřeží s výtečnou chutí velbloudích steaků. Moře je studené, z koupání toho moc nebude, tak se vydáváme od pláže opět směr na západ pojezdit si v malých dunách a připravit se na tu pravou poušť. Přejíždíme solné jezero Chott el Jerid, první seznámení s pravými písečnými dunami, tedy jejími menšími sestrami, první zapadnutí… S našimi zkušenostmi nezbývá než poprvé použít vyprošťovací pomůcky. Raz, dva, tři a je hotovo, Renda bravurně vyjíždí ze “zákopu”. Je celkem pozdě, slunce nad tuniskou pouští zapadá. Co může být hezčí a romantičtější než zůstat noc v písečném moři s čistým, jasným nebem posetým tisíci hvězd. Další den se chceme do poslední obydlené a pro veřejnost dostupné vísky Ksar Gilen dostat zkratkou přes poušť, láká nás dobrodružství, ale vzápětí nám to nadšení překazí policisté, kteří nám s omluvou vysvětlují, že nám povolit přejezd nemůžou. Byli jsme pouze jedno auto a v takovém počtu se do pouště nedoporučuje vydávat.

Smutně jsme se rozjeli po hlavní silnici. Nicméně nepředstavujte si pod pojmem hlavní silnice nic převratného, tato cesta byla kamenitá s mnoha nerovnostmi. Zemím nikoho a ničeho (kamení a písku) se po pár hodinách konečně dostáváme na konec civilizace. Jedná se o o pár domečků, nebo spíše chatrčí, s jednou veselou benzínovou pumpou, tedy cihlovou chatrčí, s vyskládanými barely před vchodem, když je úspěšný den, plnými nafty. Přibíhají k nám děti, cpou se do otevřených okének auta a pokřikují “monnaie” či “stylo” – znamená: dej mi “peníze” či “pero”. Pozdravíme je a pokračujeme do jediného obrovského kempu s beduínskými stany, restaurací a společenskými prostory. Kemp je plný terénních aut a quoadů, vzhledem k tomu, že je u tohoto populárního místa jediný. Každý si sem přijede zařádit v oranžových dunách. Po děsně neklidné a hlučné noci se posilníme snídaní a vyrážíme na zábavný a tak trochu tréninkový výlet hlubokými písky ke zhruba 10 km vzdálené pevnosti – zbytkům pevnosti.

S poloprázdnou nádrží a veselým úsměvem z nabytých zážitků směřujeme na hranice s Lybií. Poslední tuniskou noc trávíme v olivovém háji, jak ráno zjišťujeme, nedaleko libyjských hranic.