Ráno vstáváme o něco dřív než obvykle, neboť nás dnes čekají tři kaňony. Po rychlé avšak vydatné snídani, vaříme polévku do termosek, balíme zásobu sušenek a čokolády do nepromokavých vaků, probíhá poslední kontrola potřebného materiálu a něco po půl osmé nasedáme do aut a vyrážíme k našemu dnešnímu prvnímu kaňonu – Purcaraccia.
Na malém parkovišti se naposledy koukáme do průvodce, kudy že to vede nástupová cesta k začátku kaňonu, obouváme neoplenové ponožky a kaňonářské boty a loučíme se se Zuzkou, která dnes zůstává na suchu jako pojistu, kdyby se v kaňonu něco přihodilo, a také aby převezla auta k výstupu z kaňonu.
Tento článek je ze soutěže o knihu:
Alfred Lansing: Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice
Loď Endurance zamrzla v lednu 1915 v ledových polích antarktického Weddellova moře, po deseti měsících ji ledové kry rozdrtily. Ernest Shackleton a jeho posádka 27 mužů zůstali 850 mil od nejbližší základny. Nastal čas tvrdých zkoušek a utrpení…
„Shackleton se stal mým hrdinou.“ (Reinhold Messner)
I vy můžete soutěžit, zkuste to tady
Nejprve stoupáme po pohodlné lesní cestě, která vede přes nedávným požárem zničený les, až se z cesty stává pěšina, posléze skoro neznatelná stezka, až se nám nakonec ztratí úplně. Víme, že kaňon je vlevo od nás, a tak se vydáváme dál po skalách, lezeme po šikmých plotnách, plazíme se pod převisem a mezi rozkvetlými keříky mochny stoupáme stále na hřeben. Nyní již nikdo nepochybuje o tom, že jsme zabloudili, ale přesto se dereme stále vzhůru, občas překonáváme lezecké úseky tak 3 stupně obtížnosti a přitom se kocháme okolní horskou scenérií a pohledy do údolí, kde se jako had klikatí silnička po které jsme přijeli. Asi po hodině šplhání jsme konečně na hřebeni a pod sebou vidíme náš kaňon. Nyní nelitujeme, že jsme zabloudili a v tichosti si vychutnáváme ptačí pohled na kaňon a jeho nádherné vodopády.
Již se nemůžeme dočkat, až si v něm smočíme naše po výstupu propocená těla a míříme dolů ke kaňonu. Jestliže cesta nahoru byla po sluníčku, plná nádherných výhledů a květin, cesta dolů byla pravý opak. Klesali jsem po hustě zarostlé stinné stráni, prodírali se trním a nebylo nic vidět. Když jsme asi po hodině slezli až k vodě byli jsme celí špinaví a podrápaní a litovali jsme, že jsme zabloudili. Nyní jsme asi během 20 minut došli po správné a pohodlné cestě k nástupu do kaňonu, oblékli se do gumy a mohlo se vyrazit.
Voda byla průzračně čistá a žulová skála a balvany v korytě byly krásně oblé a čisté, bez klouzajících řas. Hned na začátku je jednoduché slanění po šikmé plotně, která se dá s trochu šikovnosti slézt i bez lana. Dál oblézáme a přelézáme obrovské balvany, občas si skočíme do prosluněné tůňky, nebo se sklouzneme po některé ze zdejších přírodních skluzavek, které se dají většinou obejít a svézt se tak vícekrát.
Asi po 20 minutách přicházíme k prvnímu většímu vodopádu. Bohužel zde potkáváme místní procesuální průvodce s několika klienty, kteří zrovna slaňují. Slaňují velmi pomalu a my si po našem ranním kufrování nemůžeme dovolit další zdržení, abychom stihli všechny kaňony, které jsme si na dnešek naplánovali. Uvázali jsme tedy kus staré smyce okolo stromu, našroubovali mailonku a provlékli naše lano. Jeli jsme sice po suchu a ne krásně tvarovaným korýtkem asi 30 metrového vodopádu, ale skončili jsme alespoň ve stejné tůňce a dostali se před místní outdoorovou agenturu. Z tůňky jsme se vyšplhali na úzkou hranu, ze které jsme skočili do další větší tůně a doplavali k další atrakci tohoto kaňonu, jímž byla široká a relativně dlouhá dokonale hladká skluzavka. A protože se dala pohodlně obejít a dojezd do tůně byl bezpečný vyzkoušeli jsme jízdu snad ve všech polohách: v sedě, v leže i po břiše.
Když jsme se nabažili této skluzavky, pořídili dostatek foto a video dokumentace vyrazili jsme dál. Opět jsme absolvovali několik skoků do nádherných tůní a při tom se stále kochali velkolepostí a panenskou krásou tohoto horského kaňonu. Asi po další půlhodině jsme se dostali k dalšímu vodopádu, u něhož jsme před dvěma hodinami našli při našem nástupu tu správnou cestu. Dlouho se však nezdržujeme vzpomínkami na útrapný nástup a natahujeme lana. Abychom ušetřili čas jezdíme na dvou lanech, vždy dva naráz. Po tomto posledním slaňovacím vodopádu nás čeká ještě slabá hodinka chůze v kaňonu, kterou nám zpestřuje jeden pěkný i když trochu zahnutý tobogán, kde si Jarda narazil kostrč, a jeden pěkný asi pěti metrový jumpík. Bohužel se nám zatahuje a na silnici již vylézáme za slabého deště.
Na silnici se dáváme doprava a pokračujeme tak jak jsme v neoprenech, v sedacích úvazcích s lany asi 1,5 kilometru po silnici až k mostku přes horský potok Polishellu, kde čeká Zuzka s autem. Je ráda, že jsme v pořádku, a ptá se nás na zážitky z kaňonu. Dáváme si malý oběd v podobě polévky z termosky a chleba, necháváme zde část lan, které již nebudeme potřebovat a pod mostem nalézáme do kaňonu Polishellu.
Přesněji řečeno do jeho spodní části, která na rozdíl od horní není tak výživná. V podstatě se jedná jen o jakousi vodní turistiku, kterou nám zpříjemňují jen dvě skluzavky. Tento kaňon nám však sloužil pouze jako přístupová cesta k dalšímu, kterým byl kaňon Vacca.
Tento kaňon sice nepůsobí tak velkolepě jako Purcaraccia, ale rozhodně stojí zato si ho projít. Od soutoku s Polishellu nejprve jdeme opět jen korytem, přelézáme velké oblé žulové balvany, ale za chvíli to již začíná. Nejprve malý skok, pak větší a nakonec pořádný asi sedmi metrový jump do temné, hluboké a dlouhé tůně, v níž následuje několik desítek plavacího úseku v temné chladivé vodě. Pak opět chvíly jdeme úzkým kaňonem s kolmými stěnami, až se soutěska opět otevře, voda se rozlije a padá přes hranu asi pět metrů vysokého a deset metrů širokého stupně. Pod vodopádem je dostatek vody pro bezpečný skok, a tak děláme společný sedmy členný seskok. Po tomto společném pěkném zážitku postupujeme kaňonem dále do míst, kde se kaňon opět stává úzkou soutěskou. Následuje skok do soutěsky, kousek plavání a je tu první a zároveň poslední slaňení v tomto kaňonu. V průvodci dokonce uvádějí, že to lze za dostatečného stavu vody i skočit. Protože jsme však sraby a nechce se nám riskovat 12-ti metrový skok rozhodujeme se pro slanění. Slanění je jednoduché, tak opět jezdíme po dvojicích a za chvíli pokračujeme dál. Čekání na ostatní krátíme zkoušením našeho nového podvodního fotoaparátu a děláme několik komických fotografií.
Dál následuje malý asi tří metrový skok a plavání mezi vysokými jen několik málo metrů od sebe vzdálenými kolmými stěnami. Jen co vylezeme z vody a ujdeme pár kroků je zde další skok a opět pěkný kus plavání. Pak ještě chvíli jdeme korytem, které se rozšiřuje, údolí se otevírá, kolmé stěny se pokládají a kaňon pomalu končí.
Po téměř sedmi hodinách svlékáme neopreny, prohlížíme si naše rozmočená těla, balíme věci do vaků a zahajujeme strmý výstup z kaňonu. Tentokrát se nám podaří nezabloudit a po hodinové cestě lesem a mezi rozkvetlými keři přicházíme až k silnici, kde na nás opět čeká Zuzka s autem.
Převlékáme se do suchého, kluci se Zuzkou se otáčí pro zbytek aut a poté se všichni příjemně unavení, vymrzlí a hlavně plni nádherných zážitků vracíme do malebného kempu mezi starými borovicemi na vydatnou večeři.
