Na cestách mám ráda náhody. Přesný itinerář obvykle nevytvářím, občas tuším směr a další dění nechávám osudu. Jenže někdy je přece jen třeba vymyslet konkrétní plán v konkrétní čas, třeba když chcete navštívit dlouho neviděného kamaráda pracujícího pro blaho plážových povalečů na thajském Pukhetu. Mířím na dané místo v jakžtakž dohodnutý čas a ejhle, pár kilometrů před finální destinací zjišťuji, že cíl mého výletu právě odlétá do Čech. Zanadávám, návštěva jedné z nejturističtějších částí jižního Thajska ztrácí smysl. Tak co teď? Zabodnout prst do mapy a jet.
Kam? Třeba do Songkhly
„Město dvou moří“ leží na úzkém poloostrově mezi stejnojmenným jezerem a vodami Thajského zálivu. Je centrem provincie Songkhla vzdálené necelých 1 000 km jižně od Bangkoku. Dříve významný přístav hojně navštěvovaný indickými, perskými a arabskými obchodníky, dnes poklidné rybářské město na břehu Thajského zálivu. Do Malajsie bys odsud kamenem dohodil a zbytek dojel stopem, takže se nelze divit početné malajské muslimské menšině. Také Číňanů je v ulicích větší množství, vždyť i oni zde měli a mají nemalé obchodní zájmy. A bledé tváře? Spočítáš na prstech jedné ruky zvlášť, když se turistická sezóna chýlí ke konci.
Vyšplhejte na Opičí horu
Songkhla patří k větším sídlům (80 000 obyvatel), staré centrum však neztratilo atmosféru malého přístavního městečka. Starou zástavbou malebné čínské čtvrti sice prorostla řada nových budov jak jinak než ve stylu čím hustěji, tím lépe, ale celkový dojem z ulic je stále příjemný. Čínské chrámy, vonné tyčinky a nad hlavou se pohupující zářící lampiony. Kousek od starého města vyrůstá Khao Tang Kuan – Opičí hora, na níž se tyčí bílá pagoda. Nahoru se dá vyšplhat (anebo vyjet lanovkou za symbolických 30 bahtů) během pár minut a výhled rozhodně stojí za to. A když už se v odpoledním vedru nechce korzovat po ulicích, nasedněte do tramvaje. Vyjíždí několikrát denně od informačního centra poblíž národního muzea, během hodinky projede čínské město, obkrouží Opičí horu a proveze vás kolem liduprázdných pláží. Thajská průvodkyně vychrlí řadu informací a zajímavostí, ovšem neovládáte-li její rodný jazyk, máte stejně jako já smůlu a nezbývá než se spokojit s koukáním z okýnka. Mně to naprosto stačilo. Na závěr můžete a nemusíte přispět do kasičky na provoz tramvaje a výplatu komentátorky a řidičky.
Když do Songkhly, tak o víkendu. Na tradiční trh!
V pátek, sobotu a neděli se koná večerní market. Ulice starého centra kolem národního muzea naplní desítky stánku s dobrotami, zvláště ty vylovené z moře stojí za to! Další sekci zaplní asijská hadrárna zánovního i obnošeného šatstva za nehorázně nízké ceny, což se hodí, zvlášť když se oděv dovezený z domoviny začne rozpadat. Pro milovnice sekáčů nebezpečné místo, mějte na paměti váhový limit zavazadel letících zpět do Čech. No a zbylý prostor zbývá pro pouliční umělce. V jednom rohu vyřvává karaoke, v dalším sedí starší pán s chraptícím rádiem, uprostřed dvojice teenagerů s kytarou… Máte-li sebou hudební nástroj, zkuste utrhnout kousek místa a zabrnkat, zapískat či zahudat. Thajci mají pouliční všeumělce rádi.
Zakousněte se do ryb na thajský způsob
Thajská kuchyně je nedostižná, ale o tom by se dala napsat spousta samostatných článků. Když u moře, tak ryby, ryby, ryby a občas krab, kreveta či oliheň. Dary moře seženete u každého krmítka – stánkem na trhu počínaje a luxusní restaurací na pláži konče. Doporučuji experimentovat. Chuťové buňky zaplesaly nad polosyrovými ústřicemi s chilli a zeleninou, pečenými či vařenými rybkami rozličných druhů s kari a kokosovým mlékem, grilovanými olihněmi i smaženými krevetovými plackami. Kéž by byl žaludek nafukovací.
Ač byla návštěva Songkhly z hodiny na hodinu vymyšlená nouzovka, zůstali jsme čtyři dny a na plno užívali příjemně ospalou atmosféru přístavního městečka, večerní tržiště, koupačku v moři a hlavně naprostou absenci turistů. Po čtyřech měsících asijské cyklistiky přes hory, doly, města i divočinu ideální místo odpočinku.
