Tbilisi – sovětský orient

Tbilisi je zvláštní město, na kterém se podepsala historie dávná i docela nedávná. Toto starobylé město se pokusili sovětští architekti přetvořit podle měřítek socialistického realismu. Uspěli ovšem naštěstí pouze zčásti. A tak zatímco na okrajích Tbilisi stojí nevzhledná panelová sídliště, tolik podobná těm našim, staré město si dosud ponechalo svůj orientální ráz, takže ho každý zájezd do Gruzie může vydávat za svoji ozdobu a vrchol. V centru města najdete i pěkné bulváry. Troufnu si říct, že Tbilisi je nejhezčí ze všech tří zakavkazských hlavních měst. Tbilisi je o něco větší než Praha, žije tu asi 1.7 milionu obyvatel. Protéká jím řeka Mtkvari, kterou ovšem v našich zeměpisných atlasech najdete spíše pod názvem Kura.

Tbilisi je vybaveno zajímavým a pro našince velmi levným systémem městské hromadné dopravy. Především zde jezdí výborné metro. Vagóny ruské výroby jsou úplně stejné jako ty, které ještě před pár lety převažovaly i u nás v Praze, a pamětníky jistě zaujme fakt, že vstoupit do podzemky lze pouze skrze turnikety, které zdobily kdysi i naše metro. Horší je, že na některých stanicích nenajdete nápisy ani v latince, ani v azbuce, nýbrž pouze v gruzínském písmu. Není tedy možná od věci naučit se při návštěvě Gruzie gruzínskou abecedu. Může se Vám hodit, a to nejen v metru. Co se týče jazykové vybavenosti Gruzínců, tak u mladé generace pravděpodobně uspějete s angličtinou, ale u lidí dejme tomu od 40 let nahoru jednoznačně převažuje ruština. A přestože se Gruzie a Rusko dost nesnáší, pokud jsem jako cizinec někoho oslovil rusky, byl naopak velmi potěšen, že se spolu domluvíme.

Ale zpět k dopravě. Vynikající metro doplňuje poměrně chaotický systém městských autobusů a maršrutek. Maršrutky jsou dodávky, které fungují jako hromadné taxíky. Zatímco mimo Tbilisi zastaví maršrutky v zásadě kdekoli si na ně mávnete, v hlavním městě staví jen na zastávkách. Poznat ale v Tbilisi, kde je zastávka autobusů či maršrutek, je dosti nesnadné. Zastávky jsou označeny jen někdy, často je ale poznáte jen podle toho, že kdesi u silnice postává větší hlouček lidí. Na některých zastávkách visí dokonce i čísla autobusů, avšak jízdní řády jsou zde naprostou raritou. Takže chcete-li se někam v Tbilisi dostat, chce to ptát se, ptát se, ptát se.

A co zajímavého je k vidění v Tbilisi?

Zmíním zde jen pár nejzajímavějších míst, která jsem osobně navštívil:

Sirné lázně. Toto je jednoznačně nejzajímavější místo v Tbilisi, které prostě navštívit musíte. Já jsem sem vlastně zabloudil jen náhodou. Domníval jsem se, že budova v nádherném perském stylu musí být mešita. Hned u vstupu mi ovšem bylo divné, že se do mešity platí vstupné a že muži a ženy vstupují zvláštními vchody. A ejhle, z mešity se vyklubaly lázně. Ale nepředstavujte si karlovarskou kolonádu. Tohle jsou lázně v pravém tureckém stylu. Jsou totiž veřejné a fungují stejně, jako v dobách Osmanské a Perské říše, které kdysi měly střídavě Gruzii pod kontrolou. Lázně tu ostatně kvetly i později, když se Gruzie dostala pod ruskou nadvládu. Však si toto místo oblíbil i velký ruský básník Puškin.

Turci byli velmi čistotní, a protože málokdo měl tehdy doma k dispozici horkou vodu, chodilo se do veřejných lázní. Zde se pak lidé nejen koupali, nýbrž prováděli i osobní hygienu a v neposlední řadě byly lázně místy čilého společenského styku. Ve veřejných lázních navíc fungovali maséři, kteří vám za mírný bakšiš řádně zvalchovali tělo, zatímco Vás stále polévali vodou, jak to ostatně v jedné půvabné povídce popisuje Egon Ervín Kisch. Ten Tbilisi navštívil ve 20. letech, kdy už bylo město pod sovětskou kontrolou. Záda však slavnému zuřivému reportérovi rovněž masíroval etnický Turek. Inu, tradice. A ono to tu, světe div se, funguje i dnes úplně stejně. A ani vodu tu nemusí ohřívat, lázně jsou totiž postaveny na zdejších termálních pramenech. Však je také všude cítit pach pekla (pardon, síry).

Mešita. Mešita je ve starém městě pěkná a lze se podívat i dovnitř. Bohužel je však v Tbilisi jediná, protože všechny ostatní muslimské svatostánky nechal zbourat Lavrentij Berija, Stalinův nohsled, který to po druhé světové válce dotáhl až na muže číslo dvě v sovětské hierarchii.

Pevnost Narikala. Zřícenina této pevnosti, založené již ve čtvrtém století, se tyčí na kopečku nad starým městem. Lavičky v nedalekém parku jsou v létě obsypány milenci, asi jako u nás na Petříně. Na stejném kopci, kousek od pevnosti, se pak tyčí obrovská socha Matky Gruzie, postavená v klasickém sovětském megalomanském stylu. Hezká moc není, ale rozhodně je impozantní.

Náměstí Svobody (Tavisuplebis moedani) je nejdůležitějším tbiliským náměstím, významem asi odpovídající našemu Václaváku, i když je o dost menší. Uprostřed náměstí se skví pozlacená socha svatého Jiřího, zabíjejícího draka. Neboť svatý Jiří je patronem celé Gruzie a dal ostatně Gruzii i její název.

Katedrála Sameba. Největší gruzínský kostel, dostavěný teprve v roce 2004. Je vidět, že nejenom sovětští, nýbrž i novodobí gruzínští architekti podlehli megalomanii. Neboť tento kostel je třetím největším pravoslavným kostelem na světě. Je postaven v klasickém gruzínském slohu. Všechny další gruzínské kostely totiž, ačkoliv jsou často různého stáří, jsou postaveny v jednotném stylu. Kostelů najdete v Tbilisi spousty a je tu dokonce k vidění i pěkná synagoga.

Tbilisi je zvláštní město, na kterém se podepsala historie dávná i docela nedávná. Toto starobylé město se pokusili sovětští architekti přetvořit podle měřítek socialistického realismu. Uspěli ovšem naštěstí pouze zčásti. A tak zatímco na okrajích Tbilisi stojí nevzhledná panelová sídliště, tolik podobná těm našim, staré město si dosud ponechalo svůj orientální ráz, takže ho každý zájezd do Gruzie může vydávat za svoji ozdobu a vrchol. V centru města najdete i pěkné bulváry. Troufnu si říct, že Tbilisi je nejhezčí ze všech tří zakavkazských hlavních měst. Tbilisi je o něco větší než Praha, žije tu asi 1.7 milionu obyvatel. Protéká jím řeka Mtkvari, kterou ovšem v našich zeměpisných atlasech najdete spíše pod názvem Kura.

Tbilisi je vybaveno zajímavým a pro našince velmi levným systémem městské hromadné dopravy. Především zde jezdí výborné metro. Vagóny ruské výroby jsou úplně stejné jako ty, které ještě před pár lety převažovaly i u nás v Praze, a pamětníky jistě zaujme fakt, že vstoupit do podzemky lze pouze skrze turnikety, které zdobily kdysi i naše metro. Horší je, že na některých stanicích nenajdete nápisy ani v latince, ani v azbuce, nýbrž pouze v gruzínském písmu. Není tedy možná od věci naučit se při návštěvě Gruzie gruzínskou abecedu. Může se Vám hodit, a to nejen v metru. Co se týče jazykové vybavenosti Gruzínců, tak u mladé generace pravděpodobně uspějete s angličtinou, ale u lidí dejme tomu od 40 let nahoru jednoznačně převažuje ruština. A přestože se Gruzie a Rusko dost nesnáší, pokud jsem jako cizinec někoho oslovil rusky, byl naopak velmi potěšen, že se spolu domluvíme.

Ale zpět k dopravě. Vynikající metro doplňuje poměrně chaotický systém městských autobusů a maršrutek. Maršrutky jsou dodávky, které fungují jako hromadné taxíky. Zatímco mimo Tbilisi zastaví maršrutky v zásadě kdekoli si na ně mávnete, v hlavním městě staví jen na zastávkách. Poznat ale v Tbilisi, kde je zastávka autobusů či maršrutek, je dosti nesnadné. Zastávky jsou označeny jen někdy, často je ale poznáte jen podle toho, že kdesi u silnice postává větší hlouček lidí. Na některých zastávkách visí dokonce i čísla autobusů, avšak jízdní řády jsou zde naprostou raritou. Takže chcete-li se někam v Tbilisi dostat, chce to ptát se, ptát se, ptát se.

A co zajímavého je k vidění v Tbilisi?

Zmíním zde jen pár nejzajímavějších míst, která jsem osobně navštívil:

Sirné lázně. Toto je jednoznačně nejzajímavější místo v Tbilisi, které prostě navštívit musíte. Já jsem sem vlastně zabloudil jen náhodou. Domníval jsem se, že budova v nádherném perském stylu musí být mešita. Hned u vstupu mi ovšem bylo divné, že se do mešity platí vstupné a že muži a ženy vstupují zvláštními vchody. A ejhle, z mešity se vyklubaly lázně. Ale nepředstavujte si karlovarskou kolonádu. Tohle jsou lázně v pravém tureckém stylu. Jsou totiž veřejné a fungují stejně, jako v dobách Osmanské a Perské říše, které kdysi měly střídavě Gruzii pod kontrolou. Lázně tu ostatně kvetly i později, když se Gruzie dostala pod ruskou nadvládu. Však si toto místo oblíbil i velký ruský básník Puškin.

Turci byli velmi čistotní, a protože málokdo měl tehdy doma k dispozici horkou vodu, chodilo se do veřejných lázní. Zde se pak lidé nejen koupali, nýbrž prováděli i osobní hygienu a v neposlední řadě byly lázně místy čilého společenského styku. Ve veřejných lázních navíc fungovali maséři, kteří vám za mírný bakšiš řádně zvalchovali tělo, zatímco Vás stále polévali vodou, jak to ostatně v jedné půvabné povídce popisuje Egon Ervín Kisch. Ten Tbilisi navštívil ve 20. letech, kdy už bylo město pod sovětskou kontrolou. Záda však slavnému zuřivému reportérovi rovněž masíroval etnický Turek. Inu, tradice. A ono to tu, světe div se, funguje i dnes úplně stejně. A ani vodu tu nemusí ohřívat, lázně jsou totiž postaveny na zdejších termálních pramenech. Však je také všude cítit pach pekla (pardon, síry).

Mešita. Mešita je ve starém městě pěkná a lze se podívat i dovnitř. Bohužel je však v Tbilisi jediná, protože všechny ostatní muslimské svatostánky nechal zbourat Lavrentij Berija, Stalinův nohsled, který to po druhé světové válce dotáhl až na muže číslo dvě v sovětské hierarchii.

Pevnost Narikala. Zřícenina této pevnosti, založené již ve čtvrtém století, se tyčí na kopečku nad starým městem. Lavičky v nedalekém parku jsou v létě obsypány milenci, asi jako u nás na Petříně. Na stejném kopci, kousek od pevnosti, se pak tyčí obrovská socha Matky Gruzie, postavená v klasickém sovětském megalomanském stylu. Hezká moc není, ale rozhodně je impozantní.

Náměstí Svobody (Tavisuplebis moedani) je nejdůležitějším tbiliským náměstím, významem asi odpovídající našemu Václaváku, i když je o dost menší. Uprostřed náměstí se skví pozlacená socha svatého Jiřího, zabíjejícího draka. Neboť svatý Jiří je patronem celé Gruzie a dal ostatně Gruzii i její název.

Katedrála Sameba. Největší gruzínský kostel, dostavěný teprve v roce 2004. Je vidět, že nejenom sovětští, nýbrž i novodobí gruzínští architekti podlehli megalomanii. Neboť tento kostel je třetím největším pravoslavným kostelem na světě. Je postaven v klasickém gruzínském slohu. Všechny další gruzínské kostely totiž, ačkoliv jsou často různého stáří, jsou postaveny v jednotném stylu. Kostelů najdete v Tbilisi spousty a je tu dokonce k vidění i pěkná synagoga.