Nikdy jsem nebyl cestovatel a popravdě nebýt lákavé nabídky, která se naskytla, tak bych svojí tříměsíční cestu do Austrálie a Tasmánie asi ani nepodnikl. Onou nabídkou byla skutečnost, že v Tasmánii jsme měli známé, kteří mně nabídli pobyt u nich. Tímto chci pozdravit manželé Hrabalovi, v současnosti už do Jižní Austrálie, kam se letošní rok přestěhovali. Po nějaké době přemýšlení jestli přerušit dálkové studium, skončit s prací, kde sehnat peníze, aniž bych měl vůbec konkrétní představu na kolik to vše přijde a v neposlední řadě i přemáhání pohodlnosti, jsem se rozhodl, že právě tohle bude to pravé, co člověku osud nachystal a čeho by byla škoda nevyužít.
Austrálie mě lákala už dříve svojí odlišností ale musím se přiznat, že o Tasmánii jsem nevěděl takřka nic. Maximálně jsem si vybavil animovanou pohádku s Tasmánským čertem, tuším že od Warner Bros.
To samozřejmě nestačilo, takže jsem si začal shánět potřebné informace, co tam vlastně žije dalšího. V práci mně vyhověli a nakonec jsem původní výpověď změnil na neplacené volno. Škola se tak nějak neplánovaně přerušila sama a pár peněz se do začátku podařilo sehnat. Další problém byl s vízem, Austrálie si dává pozor na to, kdo jí může navštívit, a tak si člověk musel vyplnit vše potřebné. Např. potvrzení o hotovosti na účtu, v případě turistického víza potvrzení od zaměstnavatele že se po návratu máte kam vrátit / studovat, záměr cesty a místo kde budete – v tom jsem to měl jednodušší, jelikož jsem odcestoval na pozvání.
Vyřízení jsem přenechal agentuře se kterou jsem byl spokojený a sehnal si skrze ní i letenku. Takže vše potřebné již bylo přichystané, nakoupené a už jen počkat do 7.února (2006) na den D.
Onen den nastal, a tak jsem ještě za sněhu vyrazil v letní bundě a botách směr Praha a na letiště. Let samotný, směr Londýn – Singapoure – Melbourne, byl dlouhý, ale v pohodě. Společnost mně dělala postarší Angličanka, která, když zjistila, že se mnou moc nepokecá kvůli mojí angličtině, tak byla paradoxně ještě více upovídaná a vehementně se mě snažila zatáhnout do nikam nevedoucí diskuze. Alespoň jsem se nenudil. O co jsem měl štěstí cestou, o to jsem měl smůlu na místě. To bych nebyl já, aby v něčem nebyl problém a tak jsem čekal a čekal až dostanu batoh z pásu a ono nic… Docela blbej pocit s přihlédnutím na fakt, že angličtinou jsem brilantně zrovna nevládl a byl jsem od domova dost daleko. Nakonec jsem ale s maximálním vypětím všech sil reklamoval problém a dozvěděl se, že batoh je ještě někde v Singapuru. Takže s ujištěním že dorazí později a že se neztratil, jsem pokračoval dál „o batoh kratší“ směr Tasmánie.
Po dvouhodinovém letu malým letadlem z Melbourne jsem přistál na letišti v Devonportu. První co člověka uhodí při příletu do Austrálie do nosu je všudypřítomné aroma eukalyptů, na které si ale během krátké doby zvyknete. Devonport (21 tis. obyvetel), ve kterém jsem díky známým na pár prvních týdnů zakotvil, je hlavní lodní spojnicí s Austrálií. Je zde přístaviště pro trajekty Spirit of Tasmánia I.,II. a III. (ten je v současnosti ale prodaný do Řecka), které zajišťují přepravu lidí do Sydney a Melbourne na kontinent. Mimo zmíněného přístaviště, stojí za zmínku skalní útvar jménem Mersey Bluff, na němž je starý maják a v jeho okolí jsou v kamenech vyryté kresby původních obyvatel Tasmánie, mnoho tisíc let staré. Současní obyvetelé Tasmánie jsou velmi přátelští a nezřídka se vám stane, že vás na ulici, nebo ze zahrady někdo zdraví a nezávazně se s vámi dá do řeči. Dost často, a s tím jsem měl z počátku problémy pochopit, co to vlastně je, na vás někdo volá „hej gan“ (how are you going) jako pozdrav. Jelikož jsem ani neměl žádný pevný itinerář cesty a radil jsem se až na místě, co vlastně všechno navštívit, první kroky vedly do Informačního centra.
Dostal jsem víc informací nežli jsem vyžadoval, a tak mě to ještě více zkomplikovalo rozhodování. Jedna věc byla ale jasná, dva měsíce je krátká doba! Navíc překvapení, žádná autobusová nebo vlaková doprava se v Tasmánii nekoná, akorát pro turisty jezdí pár společností.
Největší, Tassie Link, zajišťuje dopravu mezi turisticky zajímavými místy. Takže nebylo moc na výběr a volba padla právě na tuto možnost. Nicméně nelitoval jsem, někteří řidiči byli nezapomenutelní. S jedním jsme například otáčeli autobus v lese, přičemž pár plechů tam asi i zůstalo. Další nezvyklou věcí pro českého turistu je fakt, že za návštěvy národních parků se v Tasmánii platí peníze. To jsem vyřešil „permanentkou“ na vstup do všech parků v ceně 25. dolarů a musím říct, že se to velice vyplatilo, jelikož jenom samotný vstup do nejznámějšího národního parku Cradle Mountain stál tu samou částku (v ceně je i rozvoz minibusama ve vstupu do parku). Do ostatních parků vás nikdo vesměs nekontroluje, ale v případě kontroly rangerem na pochuzce by asi problem byl.
Po prvních dnech, si člověk zvyknul na nové prostředí a využíval blízkost moře. Dal jsem dohromady itinerář pro nadcházející měsíce a připravoval se na odjezd. Dlužno ještě podotknout že i během prvních dnů jsem díky známým navštívil dost míst a podnikl velmi pěknou tůru do národního parku Walls of Jerusalem o kterém napíši zvlášť článek jindy.
Mezi pěkná místa která stojí zato navštívit v blízkém okolí Devonportu, určitě patří a doporučuji „Penguin Viewing“, kde časně ráno a za soumraku vylézají houfně z moře malí tučňáci (fairy penguins) a kde se na to všechno mohou lidé potichu dívat, dále okolí Port Sorellu, Leven Canyon, deltu řeky Tamar, malebné městečko Sheffield hned u výrazné dominanty okolí – hory Roland, nebo o něco dál okolí vesnice Mole Creek kde je spousta zajímavých míst a Wildlife park. Nebudu ale citovat názvy a vrátím se k původnímu itineráři a začátku mojí samotné okružní cesty po Tasmánii. V osm ráno před Informačním centrem v Devonportu již stál autobus společnosti Tassie Link a v něm kolem dvou desítek natěšených baťůžkářů, takže jsem se hned přidal „mezi své“. Za půl hodinky jsme odjížděli. První zastávkou byl Sheffiel, malebné městečko poblíž Mount Roland, která dominuje okolí. Město je turistům známé kvůli Cradle Mountain malbám, které jsou opravdu hezké a zdobí každou volnou stěnu ve městě. Po krátké přestávce jsme pokračovali směr národní park Cradle Mountain Lake st Clair se svým hlavním lákadlem, horou Cradle Mountain (1545 m.nm.). Mimochodem právě Cradle Mountain je asi nejprofláknutějším přírodním útvarem na fotkách a propagacích Tasmanie, setkáte se s nim i v supermaketu na mléce, jogurtu, prostě na všem, co má punc „made in Tasmania“.
Samozřejmě hned po Čertovi a Tygrovi, kterého teprve po jeho smrti začli mít všichni rádi. V parku jsem strávil asi 5 dní a o něm napíši více v jiném článku, věnovaném právě tomuto krásnému místu. Je zde i začátek slavného 80km pochodu který je ale za 120AUD – částka že vůbec můžete jít tuto tůru! Neboli nic pro mě. Po pár dnech stravených zde, jsem po ukončení své kratší verze Overland Tracku vyrazil autobusem směr Strahan. Strahan je jediné významější městečko, které je na západní části ostrova. Už při příjezdu do města na vás dýchne atmosféra opuštěného místa, které už žije hlavně turismem. Před více jak stopadesáti lety zde byla jedna z prvních, dost tvrdých trestaneckých pracovních káznic. Tehdá na ostrově, který je nedaleko v zátoce a vězni tu těžili dřevo. Dnes tuto skutečnost připomíná výstava v Informačním centru.
Po příjezdu do Strahanu jsem upustil od postavení stanu v kempu a zaplatil si hostel. Jelikož jsem z Cradle M. docela prochladl a nebylo mně dvakrát moc dobře. Naštěstí jsem se z toho dostal rychle a druhý den jsem hned vyrazil na návštěvu místa zvaného Hogarth Falls, kde mimo malého vodopádu je velmi zajímavý les s velkou spoustou kapradin. Mimochodem kapradiny tu rostou na rozdíl od nás (a konrétně druh který místní nazývají Fern Tree), do výšky. Některé, které už žijí například přes 40 let, mají listy ve výšce tří a víc metrů. Další zajímavostí tohoto místa je už prostý fakt, že jste tu blízko západního pobřeží ostrova. Bohužel 7 km daleko a k mojí smůle vzal za své plán, že si tam vezmu stan a mrknu na západ slunce – většinu času pršelo nebo bylo zamračeno. Nicméně vydal jsem se tam a alespoň si vychutnat tu atmosféru místa. Jelikož další pevnina je až 19 000 Km daleko v Jižní Americe a moře je tu divočejší než jinde. Po třech dnech odpočinku jsem přes hornické město Queenstown vyrazil směr Národní park Franklin–Gordon Wild rivers a na zajímavý pochod směrem k hoře Frenchmens Cap.
Ještě se ale vrátim k řidičům Tassie Link, zde si člověk užil také své. Dost nepříjemný zážitek jsem měl, když nestandardně přehazovali lidi z jednoho autobusu do druhého, který čekal na odpočívadle. Nějak jsem špatně porozuměl a po pár okamžicích jsem zjistil, že můj batoh jede jiným směrem a jiným autobusem než já. Po prvotním rozdejchání se z mírného návalu tepla jsem taktně naznačil řidiči, že asi sedím ve špatném autobuse. Fakt jsem netušil jak to dopadne, tušil jsem že mám akorat velkej problém. Nicméně řidič zavolal kolegovi, otočil autobus a přehodili si mě na nejbližším možném místě. Podobná historka se stala i jinému turistovi na jiném místě, zde to měl ale řidič komplikovanější s otočením, a tak bez dlouhého přemýšlení zajel do lesa, ve kterém se otáčel. Naneštěstí autobus na tuhle věc nebyl stavěný. A tak to odnesl se strženým plechem a poškrábaným podvozkem. Chudák turista pak celou dobu snášel připomínky od všech jaký je to blbec. (To si pak člověk říkal, jaké má štěstí a to samé si vybral už jinde.) Celkově ale musím říct, že autobusáci v Tasmánii jsou opravdu dobří řidiči.
Po odpočinku ve Strahanu jsem se přes Queenstown dostal až na silnici uprostřed ničeho, kde mě společně ještě s jednou turistkou vysadil autobus a jel fuč. Jediné co napovídalo trochu co tu vlastně je, byla cedule Frenschmans Cap Trek. Asi nejobtížnější jaký mě potkal v Tasmánii. K tomu ještě vydatně pršelo a představa nadcházejících 4 dní byla fakt lákavá. Po seznámení se s druhým baťůžkářem jsme vyrazili. Jelikož je to ale opět na delší psaní, pochodu na Frenschmans Cap se budu věnovat v některém z dalších článků zvlášť. Po skončení této tůry jsem byl fakt hotovej, absolutně bez jídla a pití, špinavej, unavenej, a tak příjezd ve večerních hodinách do Hobartu, nalezení Hostelu, teplé sprchy, měkké palandy byla opravdu slast. Pračky tu byly naštěstí také – na mince, takže jsem do jedné rovnou nasypal obsah celého batohu a v klídku relaxoval a počítal puchýře na noze.
Hobart je pěkné město, je hlavním městem Tasmánie a se svými 130 tis. obyvateli je to už velkoměsto na Tasmánské poměry. Muzeum tu má vstup zdarma, velmi hezké je místo zvané Salamanca Sq., které je ještě z dob velrybářských., tj. 30.léta 19.století. O těchto dobách je i dost připomínek v Námořním muzeu, zde je už ale vstup pouze za penízky. Centrum města je situované k přístavu, taktéž i většina turistů. Hlavním lákadlem jsou plovoucí prodejny rybích fast foodů v přístavu. Kde člověk, mimo jiné, může dostat zaručeně čerstvé Sushi, směs rybích potvor s hranolky a jiné dobroty. Zaleží jen na peněžence. Noční život je tu až překvapivě rušný na tak malé město. Je to hlavně díky turistům, kteří sedí v některé z mnoha restaurací na ulicích. (Uplně běžně tu je vedle sebe třeba Indická, Thajská, Italská a Irská hospoda) Po čtyřech dnech rekonvalescence jsem se vydal směr východní pobřeží. Na Tasmánský poloostrov se známou věznicí Port Arthur. Ale o tom až příště.
