Oteplilo se, na počasí se jako obvykle a stále obvykleji nedá spolehnout, v květnu ještě možná nachumelí a řeky zamrznou…
My v sobotu využili slunce a spousty litrů tekoucích z hor a vyrazili na Divokou Orlici. Co Vám povídat, bylo to parádní, vody přesně tak jak má být, občas svítilo i slunko a já se jako obvykle a pro pobavení všech přítomných koupal.. akci jsme zakončili v cukrárně v Potštejně (jak nám velí zaběhnutá tradice).
Vždy když něco plánujeme, přesto že je všechno zařízené a domluvené, jsme připraveni na možnost, že se ještě něco podělá nebo tak.. Řekl bych že je to standardní přístup. Ne však pro kámoše Milana. To bylo totiž tak; v sobotu večer, unaveni a téměř rozhodnuti a smířeni s tím, že v neděli už nepojedem, Milan zavolá. „Tak já jedu zítra s vámi“ povídal. Snažil jsem se ho připravit na to, že možná nepojedeme. „Nemáme na zítřek auto“ povídal jsem mu. „Nevadí, jedu“ kontroval Milan. „Pálava ve které chceš jet nejde nafouknot“ přihazoval jsem další argument. „To se nějak udělá“ nenechal se zastrašit on.. „A máš s kým jet?“ napadla mne další možná překážka. „Ja někoho seženu, vždyť je to až zítra“ odbyl mě na konec.. Jak to všechno dopadlo? Auto se sehnalo v jedenáct dopoledne, náhodou se našel nový špunt do pálavy a Milan žhavil telefon tak dlouho až kápnul na ideálního háčka..
Nejlepší na tom je to, že Milan ani vteřinu nezapochyboval, že by na vodu nejel.. to je přístup, který obdivuji a který stojí za povšimnutí… Já bych to ale stejně nerisknul. Bál bych se, že zůstanu s nenafouknutelnou Pálavou, sám, na břehu řeky, kde bych si mohl akorát tak házet žabky..
