Cestuju, protože mi to dává volnost. Poznávám spoustu míst,nových kultur, setkávám se s lidmi, se zvířaty. Pojďte se se mnou podívat do chobotového království, ukrytého u prašné cesty odpočinkového Kanchanaburi.
Šedá skvrna u silnice
„Zastav, zastav, zastav.“, křičím ze zadního sedátka na Zbyňka, který řídí vypůjčenou motorku. Seskakuji z přibrzďujícího dvoukolového chrchláku, sundavám kokosku z hlavy a ignoruju Zbyňďovo reptání. Rozbíhám se za rozmazaným šedým obrysem, který jsem periferně zahlédla. Jen doufám, že mě má intuice nemýlí. Pár metrů ode mě se z vizuálního doufání vylupuje betonově zbarvené sloní klubíčko. Nevěřícně kráčím k malému slůněti. Stojí na plácku, na těch svých čtyřech robustních nohách a svojí pozornost obrací k mé udivené osůbce. Hladím ho po chobotě, který má zakončený jedním prstíkem.
Farma chobotnatců
Přichází paní oblečená v citronovém tričku a ametystové sukni. Zdraví nás úslužným hlasem thajského pozdravu: „Sabajdýýýý.“ Prozrazuje, že tohle je nejmladší přírůstek v rodině. Celkem mají 25 slonů na práci. „Where? Where are the elephants?“, položím pro mě tolik neodkladnou otázku. Když vidí mé rozzářené oči, ujišťuje mě, že na farmu je budou nahánět později.
Sloní apetit na banány
Hladový nedočkavec sleduje, jak se Thajka ohýbá pro malé žluté půlměsíčky a začíná banánové krmení. Ovšem v žádném případě chaotické házení žrádla. Slůně Kwai pojmenované podle místní řeky musí o banán nejdříve požádat. Hned jak spatří žluté srpečky, sroluje zadní nohy a na místo lidského „Prosím“ napřáhne chobot, kterým si na sebe ještě před chvílí házelo hlínu kvůli vedru. Thajka mu vloží jeden dietní banán s plnohodnotnou dávkou energie do vykrojené tlamičky a on ho s vervou slupne. Poděkuje chobotím úklonkem a radostným zábleskem v očích.
Kapybara a slon ve společné domácnosti
Mladá Thajka se ubírá ke své chýši a přináší největšího hlodavce na světě. Zvíře má usazené v náručí. Udiveně kulíme na podivnou srstnatou kuličku oči a ona začíná vysvětlovat, že to je kapybara, v překladu „pán trávy“. Je chován hlavně pro maso a kůži, která se například využívá jako podložky pod koňská sedla. Kapybary mívají až 80 kg.“ „Tak to z něj bude pěkný macek.“, napadá mě. Zírám nevěřícně na zvíře podobné morčeti. Má jemnou hnědou srst, tupý čenich a prsty zakončené blánami.
Na správném místě ve správný čas: čekej nečekané
Čas kvapí. Naposledy se podívám na slůně a nasedám na motorku. V tom slyším za mými zády hromcující dunění. Zpoza bambusové chýše se vynořuje obrovské stvoření jako z Hvězdných válek. Šedá viklající hrouda se rozhlíží nejdříve na pravou, poté na levou stranu a inteligentně přechází skrz pendrekově zbarvenou silnici. Mezi plácačkovýma ušima se krčí lidské stvoření. Thajec má na sobě čtverečkovanou košili a tmavé kalhoty. Bambusovou tyčkou šťouchá do sloního obra. Díky silné a tvrdé kůži si slon z nemístného pošťuchování nic moc nedělá. Okamžitě sesedám z motorky a utíkám směrem k šedíškovému chobotnatci, jednomu z největších žijících suchozemských živočichů. Sleduji, jak kroutí baculatou zadnicí a natřásá se při každém dusivém a ohlašujícím kroku. Zvedá se za ním oblak dýmu.
Farma dlouhověkosti a zdravého životního stylu
Po pár krocích se vyhupujeme na místo, které jsem označila jako „Planina slonů“. Sloni jsou býložravci a denně dokážou zkonzumovat až 420 kg vegetace. Jedí větve, listy, kůru, rostliny. Když objeví strom s plody, tak malé ovoce snědí na jedno nadechnutí. Ty větší kusy si shodí na zem, rozšlápnou je a podávají si chobotem naporcované ovoce. Přičemž pouze 40 % potravy jsou schopni zpracovat, ostatní projde trávicím traktem nestrávené. Sloní starci se dožívají 60–70 let.
Sloní jízda without elephant driving licence
Thajec jménem Lucky pokyne slonovi a ten si dominovým způsobem skládá nejdříve zadní a poté i přední nohy. Lucky seskočí, otočí se na mě a gestikulací ukazuje, ať si jdu zkusit sloní jízdu. Nesmírnou vděčností na něj koukám a nevěřím svým očím. Drápu se sloního obra jako bych šplhala na cejlonský Adam´s Peak. Když je zřejmé, že jsem to zvládla, dá Thajec chobotnatci povel k vstání. V první chvíli mě napadá: zemětřesení. Jako by se nadzvedla hrouda země. Vzpomínám si na hodinu zeměpisu, kde nám paní profesorka Mašková vyprávěla, že sloni v Asii dorůstají až do 3,5 metru. Snažím se ten fakt raději zapomenout. Dunivými kroky kráčíme udusanou hlínou, která prahne po prvních monzunech. Slon při chůzi používá jak chobot, tak i ocas, který se mu mnohdy zkroutí jako kotouč nití.
Jak seskočit ze sloního hřbetu?
Z mého snění mě vytrhne Thajec, který si uvědomil, že slunko pro dnešek odvrací tvář a rychlými kroky seskakuje po nebeských schůdkách na západ. Dává slonímu velikánovi příkaz. Thajec se pousměje, kroutí hlavou a říká mi, že se tohle slonbidlo rádo předvádí. V tom si slon sedne na zadní nohy a pomalu se posunuje do pololehu, aby evropská slečna mohla dolů. S radostí děkuji tradičním „[Kop kump kap.]“
Můj vnitřní život se obohatil o jednu úžasnou chvilku, na kterou velmi ráda vzpomínám a přenáším se na sloní hřbet vždy, když cítím, že na mě jde chmur. Díky takovým dnům stojí za to žít.
