Milý příteli, se zájmem jsem vyslechl Tvé povídání o nových výzkumech. O tom, jak vědci zkoumají zbytky tkání tvorů, kteří žili před mnoha tisíci či miliony let. Vyprávěl jsi mi, jak věda objevila, že nositelem informací je DNA, ona podivuhodná kyselina deoxyribonukleová, jak ji vědci pojmenovali. Vyprávěl jsi mi o tom, jak na vědecké poznatky navázaly úvahy o tom, že snad, jednou by bylo možné tyto zbytky tkání oživit, nechat buňky množit a vyvolat opět do života celého původního tvora, jehož zbytky se uchovaly. Věda je ale střízlivá a fantazie bezbřehá.
Toto Tvé povídání se stalo podnětem k mé neméně fantastické úvaze.
Představil jsme si, že jednou bude možné pátrat nejen ve zbytcích tkání, kdysi žijících tvorů, že bude možné vracet se do minulosti, zvrátit běh času. Že každá zlomek čehokoli má v sobě ukryto vědomí, poselství, vzpomínku, či jak bychom onu informaci minula mohli pojmenovat. Že bude vynalezeno něco, co by nás mohlo spojit s děním v minulosti, že bude stačit malý kousek čehokoli, střepina antické vázy, pazourkový hrot šípu či útržek egyptského papyrusu, abychom mohli vyvolat život v minulosti, že bude stačit vložit cokoli z minulosti do jakéhosi přístroje, onoho budoucího vynálezu, umožňujího vyvolat minulost s oním zlomkem spojenou. Nechat definovat na jakési obrazovce ozvučenou dobu dávno minulou.
Můj milý příteli, tato fantazie, zrozená z Tvého povídání o nových vědeckých úspěších, při získávání poznatků z tkání dávno zemřelých tvorů či bytostí, se zrodila zcela náhodou.
Budu muset začít mé povídání trochu ze široka, než se dostanu, tak říkajíc k meritu věci.
Jednou z dominant středu novější části města bývala v prvé polovině tohoto století budova synagogy. Postavena v maurském slohu netvořila organickou součást výstavby svého okolí. Byla něčím zvláštním, neobvyklým, výlučným. Lidé kolem ní chodili nevšímavě. Masivní budova bez chrámových dveří, které by se otvíraly a zvaly ke vstupu. Vchod byl ukryt na západní straně, v úzkém prostoru, omezeném sousední zástavbou. Musel ale být takto umístěn, tak předepisoval rituál a tradice.
Zdálo se, že budova nežije návštěvami věřících, že je spíše symbolem, připomínkou čehosi vzdáleného, zhmotněním myšlenek, učení či víry daleké země. Míval jsem dojem, že věřící o šabatu vstupují do templu nepozorovaně, či spíše tajně. Nikdy nepronikaly navenek zvuky, dlouhá, boční zeď bez oken, kterými by bylo možné nahlídnout dovnitř, ta byla příliš vysoko, budila spíše dojem pevnosti, než chrámu. Barevná okna byla zasazena vysoko, snad z historické zkušenosti, na ochranu před vrženým kamenem nenávistníka. Takto přežíval templ desítky let, strohým zjevem neprovokoval a zůstával nepřístupně nepovšimnut. Kovová mříž u západního vchodu svojí mohutností uzavírala bezpečně nenápadný vchod. K jižní, boční stěně přilehla nízká, zcela běžná, všední a nenápadná budova, byt a kanceláře rabína. Snad jen zasklená skříňka na zdi, připomínala co se v budově nachází. Poslední rabín Friedmann, malé a pohublé postavy, otec dcery a syna, býval oblíbeným společníkem měšťanů. Stejně tak oblíbeni byli mezi studenty dcera Hana a syn Jiří.
Teprve zde může začít má fantastická představa o vracení času zpět do minulosti.
Přešla válka, Židé byli povražděni a templ osiřel. Zůstaly holé zdi i uvnitř. Templ se násilím stal skladištěm, ze skladiště se nakrátko stala výstavní síň. Pak padlo konečné rozhodnutí. Nejsou věřící, nemusí být templ. Byla přivezena těžká technika a stavba byla v rychlosti demolována.
Ve chvíli, kdy byly již všechny zdi strženy jsem šel kolem. Nebylo již nic k zachránění. Mezi hromadami cihel, zdiva a trámů se cosi zalesklo. Trosky, střepiny chrámových oken. Puzen zvědavostí jsem vylezl na hromady suti a pátral, zda přece jen nějaký kousek skla přečkal tuto pohromu. Nikdo nepovažoval za užitečné, aspoň jedno celé okno sejmout a uchovat. Všechna se z výše zřítila a v suti roztříštila. A přece jen jsem nepoškozený zlomek objevil.
Okna z mozaiky barevných sklíček byla celá zasazena do olověných pásků, rámečků, jako většina chrámových oken. Odlomil jsem ze změti polámaných pásků a skel několik průhledných medailonků zeleného skla. Ručně malované tak, že průhledný nezačerněný střed tvoří šesticípou hvězdu. Z neznámého důvodu spojují vnitřní rohy hvězdy navzájem černé linky a hvězdy tak netvoří obrazec dvou prostoupených trojúhelníků, jak je vždy hvězda Davidova zobrazována. Symbolika jakéhosi květu nebo listu na další, větší skleněné destičce již zůstane záhadou.
Milý příteli, nikdo již nic nevypoví, co by mohly snad sdělit tyto jediné kousky skel, tyto zlomky oken budovy, jejíž poslání mělo krátkou životnost, jen několik desítek let.
Vím, že se neuskuteční má utopistická myšlenka o stroji času, který by odkryl to, co se kdysi odehrávalo uvnitř templu. Nepromítne opět osoby, tváře známé i neznámé. Nenechá zaznít rozhovory světské ani motlitby. Nelze již nikdy uslyšet slova z předčítání tory ani zpěv kantora. Neodkryje se nic z toho, co se odehrálo za zdmi synagogy, vždy skryto ostatním, zdánlivě tajemné proto, že nepřístupné. Nemohou zaznít slova díků, odpuštění a nadějí v dobách míru, ani slova úzkosti a obav ve dnech loučení.
Můj příteli, dívám se skrz zelený medailónek, kroužek z olova a v něm nezvykle pospojované dva prostoupené trojúhelníky. Je mi líto, ale nemohu jimi prohlédnout do minulosti. Nikdo mi neřekne, proč ty zelené hvězdy jsou vykresleny jinak, než obvykle. Obávám se, že se marně snažím vložit život do vzpomínek. Nemám vynález na navrácení času.
Mohu jen jediné. Shromažďovat střípky vzpomínek a zachraňovat je před zapomněním. Tak jako zlomky oken, zůstanou i mé vzpomínky pouhými zlomky minulosti a jejich osud může být obdobný. Zánik a zapomenutí.
Stroj času by byl báječný vynález, pomohl by rozšifrovat neznámá písma, odkryl by temná místa z historie, padly by spory vědců. Je možné, že by bylo odkryto víc, než je žádoucí, padly by i různé mýty vylepšující historii národů. Bude možná lépe, ponechat volné pole fantazii, bez které by byl život šedivý.
Dne 13. prosince 1997