„NATO je zlé, v roce 1999 bombardovalo Bělehrad,“ říká řidič auta, které jsme s kamarádem stopli na výpadovce ze srbského města Lazarevač, „a přitom k tomu nebyl vůbec žádný důvod.“ Na válku jsme se neptali, její pamětník o ní začal hovořit sám. Odpovídám, že jsme při půldenní zastávce v srbské metropoli viděli několik zničených budov. Byly tam ponechány coby memento útoku západních vojsk a při pohledu z chodníku běžné rušné ulice působí doopravdy poněkud děsivým dojmem.
Bavíme se jako přátelé, s kamarádem mu říkáme, odkud jsme, co studujeme atp. Co však zatajujeme, je fakt, že cílem naší cesty ve skutečnosti nejsou hory na jih od Čačaku, města, do kterého právě jedeme, ale oblast úzce spjatá se zmíněným bombardováním Bělehradu. Tou oblastí je Kosovo, země obydlená z devadesáti procent Albánci, jejíž samostatnost Srbsko stále neuznalo a nárokuje si právo na její nadvládu.
Nápad navštívit Kosovo se zrodil při opětovném prohlížení mapy Srbska, kterou jsem dva roky před touto cestou dostal v informačním centru na bělehradském hlavním nádraží. Státní hranice na této mapě lemuje tlustá zelená čára, Kosovo, zde pod srbským názvem „Kosovo i Metohija“, je však od zbytku země odděleno o poznání tenčí přerušovanou linkou. Stejným způsobem je označena i Vojvodina. Když jsem přemýšlel, které oblasti v Srbsku by mohly být zajímavé k návštěvě, zaujala mě především ona část v dolní části mapy ohraničená přerušovanou čárou. V červenci roku 2014 jsem s kamarádem Jirkou vyrazil do Bělehradu, odkud jsme se posunuli ještě pár kilometrů vlakem do Lazarevače a odtamtud stopen dále na jih.
Klášter Studenica
Po dlouhém dni stráveném převážně stopováním a jízdou v několika cizích autech, zastavujeme ve městě Ušće. Opouštíme hlavní silnici vedoucí nádherným údolím řeky Ibar a jdeme pěšky po podstatně méně frekventované cestě vinoucí se řídce obydlenou horskou oblastí biosférické rezervace Golija, jejíž nejvyšší vrcholy převyšují Krkonoše. Kolem se rozprostírají převážně jehličnaté lesy ukrývající několik vesniček a pravoslavných klášterů. Večer uleháme na břehu řeky Studenica pár set metrů od stejnojmenného kláštera.
Následující ráno jdeme komplex středověkého kláštera navštívit. Studenica sice patří mezi nejvýznamnější památky v Srbsku a je zapsán na seznam UNESCO, ale návštěvníků zde potkáváme jen několik, všichni jsou to poutníci ze Srbska. Klášter je stále funkční a slouží především náboženským, nikoliv turistickým účelům. Nikdo po nás nechce zaplatit za vstup, obchůdek se suvenýry je otevřený jen na požádání. Uvnitř kostela obdivujeme nádherné fresky, venku v zahradě kromě budov také ticho přerušené jen šuměním lesa a ptačím zpěvem. Jsme sice stále v Srbsku, ale svou historií, architekturou i způsobem fungování se v mnoha ohledech podobá pravoslavným památkám, které nás čekají v Kosovu. Liší se jen v jednou důležitou věcí, o tom ale až později.
Srbský sever Kosova
Pokračujeme stopem dále na jih, vezeme se Srby, kteří také navštívili klášter i romskou rodinou jako vystřiženou z filmu od Kusturici. Po obědě v Rašce nás čeká silnice vedoucí do Kosova. Zastavuje mladý pop z malého kláštera v severním Kosovu. Mluví srbsky, občas tak rychle, že máme problémy s porozuměním. Působí velmi přátelsky a říká, že Srbové a Albánci spolu nemluví, ale my jakožto cizinci nebudeme mít problém ani s jednou skupinou. Nepovažuje Albánce za špatné lidi, myslí si, že v každém národě je stejné množství dobrých i špatných, ale vzhledem k politické situaci jakožto představitel srbské pravoslavné církve s žádnými Albánci v kontaktu není. Na hranicích ukazuje jen dokumenty od auta, naše pasy nikdo vidět nechce, protože jedeme s popem – k němu a k jeho spolucestujícím má hraniční policie úctu. Obě strany hraničního přechodu, srbskou i kosovskou, totiž hlídají Srbové. Dorazili jsme sice do Kosova, nicméně ještě několik desítek kilometrů před námi je obydleno prakticky výhradně Srby.
Pop zastavuje na první benzínce. My si ve zdejší restauraci objednáváme tureckou kávu, kterou bych spíše očekával v albánské části. Platíme ale v dinárech. Cenu v eurech, tedy měně, kterou Kosovo oficiálně používá, číšník neuvedl. Je to zvláštní oblast. Při dalším stopu podél silnice vidíme na každém druhém sloupu srbskou vlajku. Zeď pod mostem někdo posprejoval obrovským nápisem „Fuck of NATO“ a za městem Leposavić, kde nás vysazuje další řidič, stojí srbský předvolební billboard se sloganem: „Za to, co je Srbska.“ Na tomto místě čekáme asi tři hodiny, kolem projíždí auta bez SPZetek, občas konvoj jednotek K-FOR, vidíme hlavně turecké a slovinské vojáky.
Konečně zastavuje první Albánec, kterého na naší cestě potkáváme. Mluví dobře anglicky a po chvíli přátelského rozhovoru si sám od sebe začne stěžovat na Srby. Po pár kilometrech nás zastavuje policie. Muži mají na sobě kosovské uniformy, ale národnostně jsou to Srbové. Žádají po řidiči deset euro na ruku. Že prý, když mu hned zaplatí, může jet bez dalšího zdržování rovnou dál. Náš řidič ale zná dobře praktiky místní policie, o níž tvrdí, že je prolezlá korupcí. Deset euro nenáviděnému Srbovi jen tak do kapsy dát nechce, raději zvolí pokutu s oficiálním papírem a razítkem za třicet pět euro. Než ale dojde k zaplacení, čekáme několik dlouhých minut. Policie cosi řeší, my čekáme v autě a kolem bez problému projíždějí další vozidla, kterých si policie nevšímá. Policisté nám nařizují otevřít batohy, aby do nich mohli nahlédnout vršky a posléze kývnout, že je to ok. Také si řeknou o naše pasy, které bůhví proč zkoumají několik minut. Vrací nám je s tím, že máme do určitého data opustit zemi, protože bez víza zde v „této zemi“ nemůžeme legálně pobývat déle než devadesát dní. Tou zemí, o které mluví, ale nemají na mysli Kosovskou republiku, nýbrž Srbsko. Za datum vstupu považují údaj na razítku ze Subotice, hraničního přechodu mezi Maďarskem a Srbskem. Kývneme, že zemi určitě opustit stihneme, policie se s námi loučí a my jedeme dál.
Před Kosovskou Mitrovicí na pár minut zastavujeme v jednom dvoře, kde náš Albánec nasazuje na auto svoji SPZku a pak pokračujeme kolem slovinského check pointu do albánské části Kosova. Rozdíl je patrný na první pohled – srbské vlajky vystřídaly albánské, sem tam americké, severoatlantské a občas i německé. Z auta vysedáme ve městě Vushtrri svou rozlehlostí připomínajícím města na americkém venkově. Noc trávíme ve stanu v poli za městem.
Priština
Auto, které nám ráno zastavuje u benzínky za Vushtrri sice není speciálně označené, ale velmi rychle zjišťujeme, že se jedná o maršrutku. Na cestě po silnici s probíhajícími rekonstrukcemi přistupuje a vystupuje několik lidí. Po příjezdu do Prištiny platíme euro na osobu, což vzhledem k ujeté vzdálenosti hodnotíme jako dobrou cenu.
Hlavní město Kosova nás vítá svými paneláky, ale i moderními domy a ulicemi plnými aut, mezi nimiž se nezřídka objeví auta označená K-FOR, NATO nebo EU. Na každém rohu vlaje nějaká vlajka: albánská, americká nebo evropská. Samotných kosovských vlajek tu je pomálu, visí jen na nejoficiálnějších místech. Všude kolem jsou podniky se „západními“ jmény, třeba taxíky Dallas nebo hotel Liberty s napodobeninou sochy svobody na střeše.
Kvůli úschovně zavazadel hledáme vlakové nádraží, ale nacházíme jen malou pomalovanou železniční budovu s nápisem Priština, ve které je na dvou plakátech popsán kompletní jízdní řád všech vlakových spojů v zemi. Není zde ani otevřená pokladna, batohy musíme nechat na mnohem používanějším autobusovém nádraží.
Po cestě do centra se fotíme s monumentální sochou Billa Clintona. Jeden kolemjdoucí se nás ptá, jak se nám pomník líbí. „U nás pomníky žijícím osobnostem nestavíme, takže je to trochu zvláštní,“ odpovídáme. Kýve hlavou. „Ano, možná to je trochu zvláštní, ale tenhle člověk toho pro Kosovo hodně udělal a my mu tímto pomníkem chceme vzdát úctu,“ vysvětluje anglicky. O kus dál stojí nová katedrála Matky Terezy. Díky svému mezinárodnímu uznání a popularitě albáncům slouží jako vhodná národní hrdinka.
Domnívali jsme se, že si centrum projdeme spolu s mapkou, kterou dostaneme v turistickém informačním centru. Zjišťujeme však, že informační centrum zde sice je a má dobrou adresu – přímo na jednom z hlavních náměstí blízko obřího obrazu kosovského prezidenta Ibrahima Rugova, jenže není otevřené. Stejně tak nikde v centru nemůžeme najít žádný obchod s pohledy, ani na frekventované promenádě plné obchůdků a restaurací. Na konci pěší zóny stojí zvláštní památník obětem války. Na jakémsi plotě jsou rozvěšeny portréty padlých, které se postupně jeden po druhém zobrazují i na velkoplošné obrazovce nad nimi.
V centru města nacházíme Muzeum Kosova. Vstup je zdarma a uvnitř potkáváme několik zahraničních turistů. Navzdory tomu, že muzeum zjevně přitahuje především cizince, je zde textů v angličtině jen několik. Většina je pouze v albánštině, v srbštině nic. Celé patro zabírá expozice věnovaná válce a NATO, v přízemí pak mnohem menší expozice Kosovo in centuries s několika málo exponáty etnografického charakteru.
V uličkách okolo centra, budících dojem maloměsta, se schovává několik mešit. Je pátek, všude probíhají modlitby, na které přišlo tolik lidí, že klečí i v prostoru vně budov. U jedné z nejstarších a nejkrásnějších mešit ve městě mě zdraví jeden pán a říká, ať jdu dovnitř. Probíhá zde sice modlitba, ale to neznamená, že bych zde nemohl být. Naopak, „it´s normal,“ říká ten pán, skvělou angličtinou mi vypráví, že když on cestuje po Evropě, také navštěvuje místní náboženské památky a vybízí mě, abych si vnitřek mešity bez ostychu vyfotil. Když nebudu fotit přímo tváře jednotlivých lidí, můžu fotit i během bohoslužby.
