Gračanica
Městečko Gračanica je malou srbskou enklávou nedaleko Prištiny. Kolem hlavní silnice vlají srbské vlajky a lze zde platit jak eury, tak i dináry. Kousek od plácku s výbornou cukrárnou a kohoutkem s vodou nacházíme hlavní místní pamětihodnost, první ze srbských pravoslavných památek chráněných UNESCEM, které na své cestě potkáváme – Gračanický ženský klášter ze čtrnáctého století. Kostel Bohorodičky stojí na místě, kde stával kostel již od století šestého. Obsahuje zachované fresky a vnitřní prostor má až mystickou atmosféru. Cedulka zakazující focení a krátké kalhoty se zdá být jedinou známkou omezením pro příchozí. V obchůdku s ikonami prodává příjemná slečna, která nás vstřícně vítá a zve nás na mši, která za chvíli začne.
Večer se vydáváme na kopec nad Gračanické jezero, které je ve skutečnosti vodní nádrží. Z kopce je skvělý výhled na noční Prištinu i na hory na východ od ní. Priština září a doléhají od ní zpěvy muezínů, hory jsou temné a tiché. Při pohledu na mapu zjišťuji, že je zde, v těsné blízkosti největšího města v zemi, opravdu poměrně veliká oblast, kde není prakticky žádné osídlení, jen tudy vede pár malých silniček. Při tom se nejedná o příliš vysoké hory nebo národní park.
Prizren
Z Gračanice nás veze onkolog z prestižní nemocnice Spitali American, která zde sídlí a poskytuje nejlepší medicínské služby v zemi. Dává nám vizitku se slovy, že pokud budeme mít na území Kosova jakýkoli problém, máme mu zavolat. Děkujeme a vystupujeme u dálnice, odkud pokračujeme dalším stopem do městečka Stime, kde po krátké zastávce stopneme autobus. Začíná pořádná průtrž mračen, dovnitř nastupujeme na poslední chvíli. Projíždíme venkovskou oblastí, vesničky působí sympaticky a při pohledu k jihu a k západu se na obzoru vypínají mohutné hory. Čím více se blížíme k městu Prizren, tím jsou hory vyšší, až konečně i naše silnice se ocitá přímo na jejich úpatí a z rovné čáry se chvílemi stávají serpentýny. Poklidný pocit z průjezdu zemí ruší snad jen občasné dopravní značky v podobě malého obdélníčku, na němž je vyobrazen černý piktogram označující tank.
Dorazili jsme do Prizrenu, dle mého názoru nejkrásnějšího města v Kosovu. V hale autobusového nádraží se na nás a naše batohy obracejí udivené pohledy. Úschovnu zavazadel zde bohužel neprovozují, musíme s nimi do centra. Naštěstí je můžeme nechat v restauraci na náměstí, kde si před tím dáme výborný oběd, který nás ale zaskakuje svojí cenou. Poté, co jsme se nechali zhýčkat pro nás relativně nízkými balkánskými cenami se nám sedm euro za jídlo a láhev piva zdá příliš. Proto na odpolední kávu volíme raději malou kavárničku umístěnou trochu stranou, kde turecká káva stojí zde celkem běžných padesát centů.
Stejně jako v Prištině, ani v tomto městě nenalézáme otevřené informační centrum. Po celém centru města stojí řada informačních cedulí s mapou a informacemi v angličtině. Nicméně na každé mapě je zobrazeno vždy jen několik místních památek a to navíc těch, které nejsou přímo v blízkosti cedule, ale třeba až na druhém konci města. Kromě těch nejvýraznějších staveb odkazují na kdejaký starý kamenný dům, takže nejsou příliš nápomocné.
Ale i bez pořádné mapy se za chvíli jakž takž zorientujeme. Starým městem protéká řeka Bistrica, která lemuje nábřeží s řadou restaurací, kaváren a obchůdků. Nejvíce je rušno kolem překrásné mešity Sinan Pasha ze sedmnáctého století. Její vnitřek zdobí výrazné barvy maleb především s florálními motivy a verši z koránu. Jako u většiny mešit i zde se venku nachází kohoutek s vodou. Na zdi visí destička, kde je psáno, že na rekonstrukci stavby výrazně přispěli muslimové z Turecka. Turecké vlajky a nápisy v kosovu nejsou ojedinělým jevem, mezi zdejšími a tamějšími muslimskými komunitami jsou evidentně těsné vztahy.
Na druhé straně řeky stojí o něco starší a na první pohled méně výrazná mešita Bajrkli Gazi Mehmed Pasha, na jejímž minaretu vlaje zase vlajka saudsko-arabská. Dovnitř se bohužel nemůžeme dostat, protože je momentálně zavřená. Stejně tak jsou zavřené i staré turecké lázně, kde probíhá rekonstrukce. V opravě se zdá být i kostel sv. Léviši, nejvýznamnější pravoslavná památka ve městě.
Jiný pravoslavný kostel stojící nedaleko dominanty města mešity Sinan Pasha je otevřený. Hlídají jej kosovští policisté, kteří mě zdraví a ukazují, kudy dovnitř. Vnitřek není nijak bohatě zdoben, v jeho středu visí ze stropu poněkud nevkusně úsporná zářivka. Srb, který zde prodává ikony, mi zakazuje fotit a říká, že Kosovo je špatná země a že vůbec nechápe, co zde ti turisté (tím myslí mě), hledají. Slovy, že kostel není určen turistům, mě de facto vyhání ven. Už jsem si všiml, že zdejší náboženské památky, křesťanské i muslimské, slouží prakticky výhradně k náboženským účelům, a ne jako turistické atrakce. Nicméně při splnění základních podmínek slušnosti (v pravoslavných kostelech jsou to třeba zakrytá kolena či ramena, v mešitách vyzutí z bot) zde s cizími návštěvníky nemá nikdo problém, naopak často zdejší projevují nadšení, že někdo s ciziny se na jejich svatostánek přišel podívat.
Ve spleti uliček nacházíme ještě katolickou katedrálu z 19. století. Je také v rekonstrukci a venku kolem ní pobíhají malé děti, jimž se věnují řeholní sestry. Katolíků je v této oblasti poměrně dost, mají zde kratší historii než muslimové, ale místními jsou přijímáni dobře. Jsou to totiž Albánci, na rozdíl od pravoslavných, kteří zde mají prakticky výhradně srbskou národnost.
Ještě jeden kostelík po cestě potkáváme. Je to vlastně zřícenina stojící na svahu u cesty vedoucí na kopec, na jehož vrcholku stojí zřícenina městské pevnosti Kalaja z jedenáctého století. Kromě skvělého pohledu na rozlehlé město a okolní hory zde vidíme asi největší počet turistů v zemi. S Jirkou se shodujeme na tom, že město má veliký potenciál stát se jedním z největších turistických lákadel Balkánu. Stačilo by jen zprovoznit turistické centrum, dotáhnout započaté projekty, které zde financovala Evropská unie a zavést sem autobusy z turistických destinací v okolních zemích a spojit to s pořádnou reklamou. Zatím se zde s turistickým ruchem ještě pracovat nenaučili, což je nám vlastně sympatické, protože můžeme zadarmo stanovat na kopci nad městem, aniž bychom se báli, že by nás někdo hnal do kempu nebo do hostelu.
Co je však již pro turisty připravené a funguje výborně, je Etnografické muzeum, kde mimo jiné vystavují i krásné obrazy s tradiční tématikou nebo historickou část, kde se chlubí mapou velké Albánie v devatenáctém století, na níž je Prizren vyznačen coby hlavním město. Hned vedle se nachází muzeum archeologické, které je volně přístupné v kteroukoli denní hodinu. Exponáty jsou totiž umístěné ve zdi lemující travnatou plochu kousek od silnice.
Gjakova
Z Prizrenu se stopem dostáváme k mostu k městečku Zrze, kde se stavíme vykoupat v řece vytékající z úzké soutěsky pod most, z něhož skákají místní kluci do vody. Potom pokračujeme dalším stopem do města Gjakova. Veze nás Albánec se švédskou značkou na autě. Ze Švédska, kde pracuje, se domů vrací na léto, aby zde utratil všechny peníze. Libuje si, jak je zde všechno mnohem levnější. Třeba marihuanu zde prý není těžké sehnat a stojí několikanásobně méně než ve Skandinávii. „Kosovo is weed country,“ říká. Podobných aut, jako je jeho, vidíme na kosovských silnicích mnoho. Kromě švédských značek často potkáváme auta německá nebo švýcarská.
Zahraničních aut je dost i ve městě Gjakove, kde se s Albáncem ze Švédska loučíme. S batohy na ulici města působíme trochu jako mimozemšťani, lidé na ulici se za námi otáčí, zdraví nás a ptají se, odkud jsme. Komunikace leží především na Jirkovi, protože většina těch, které tu potkáváme, mluví německy, ale angličtinu neovládá. Je tomu tak i v případě mladíka, kterého potkáváme u mešity v centru města. Právě skončila modlitba, mešita se vyprazdňuje a sympatický člen místní komunity nemá naspěch, pouští nás dovnitř a chlubí se výzdobou pět set let staré stavby. Chce nás vzít i na minaret, bohužel zjišťuje, že nikdo z přítomných u sebe nemá klíče. Loučíme se a jdeme poklidným centrem až na kraj města ke starému kamennému mostu, načež hledáme vhodné stopovací místo dál ke městu Deçan.
Deçan
V malém městečku v podhůří kosovské části pohoří zvaného Albánské alpy nebo též srbsky Prokletie nabíráme vodu a poté se vydáváme po silnici vedoucí do hor k dalšímu ze srbských klášterů. Visoki Dečani stojí až za koncem města na začátku rozlehlých lesů. Cestu střeží check point italské jednotky K-FOR. Vojáci u budky přímo před vstupem do klášterního komplexu se omlouvají. Už je večer a máme zavřeno. Otevírací doba se dodržuje striktně. Máme přijít zítra dopoledne. Souhlasně přikyvujeme a pokračujeme po cestě dál a na břehu horské říčky stavíme stan.
Ráno se vracíme k vojenské budce a Italové nás bez problémů pouští dovnitř. To, čím se pravoslavné kláštery v Kosovu a Srbsku liší, je právě jejich ostraha. V Gračanici dohled nebyl příliš patrný, ale zde je kontrola evidentní na první pohled. Kromě check pointů, vojenských hlídek a cedulky zakazující focení si všímáme i rozvětvených týčí na zdech okolo celého areálu připravených na položení ostnatého drátu. Uvnitř „pevnosti“ panuje obdobná atmosféra jako v srbské Studenici.
Klášter zde stojí již od čtrnáctého století, ale byl mnohokrát opravován. Zdánlivý poklid místních hor totiž přerušilo několik válečných konfliktů, ale i komunistický režim, který zabral velkou část okolních polností, jež nikdy nebyly vráceny. V současné době jsou vnější zdi kostela nádherně vyčištěné a vnitřek je plný krásných fresek. Klášterní budovy nejsou muzeem, ale plně slouží potřebám mnichů. Ti se starají o zahrady a pole ohraničené onou zdí, na níž se bude pokládat ostnatý drát. Některé z produktů jejich práce, víno a sýr, prodávají v malém obchůdku spolu s nádhernými replikami ikon z kostela.
V kostele je kromě nás skupinka cizích řeholníků, kterým místní pop dobrou angličtinou vypráví o dějinách kláštera. Skupinka se přesouvá do klášterních budov. Ptám se, jestli se tam mohu podívat také, a za chvíli se všemi sedím u stolu na terase s výhledem do dvora. Dovídám se, že se jedná o členy kongregace Matky Terezy z USA, Indie a Albánie, kteří přijeli na návštěvu středisek tohoto řádu v Albánii a Kosovu. Sem se stavili na krátký výlet a pop je vstřícně přijal, nehledě na to, že jsou to katolíci s kontakty na Albánce. Chvíli se bavíme o kongregaci i o klášteře. Na mou otázku, jak probíhá spolupráce s vojáky K-FOR odpovídá pop, že velmi dobře. Před pár lety sem někdo hodil granát, který zničil velký kus jedné ze zdí, takže přítomnost armády je zatím bohužel nezbytná.
Po několika příjemně strávených chvílích se loučíme. Děkuji za vřelé přijetí, čaj a sklenici citronády a do kasičky s nápisem „donations“ házím drobný příspěvek. S Jirkou opouštíme střežený prostor, vracíme se do města, kde si kupujeme náš oblíbený burek s ayranem a potom znovu stoupáme k výpadovce města s nataženou rukou a zdviženým palcem. Tentokrát směřujeme do města Peja.
