Ostrov St. Croix, patřící do Amerických panenských ostrovů, má i na Karibik, zvyklý na časté střídání pánů, určité prvenství. Nad ostrovem totiž od roku 1493, kdy zde během své druhé expedice přistál Kolumbus, postupně vlálo hned sedm vlajek – španělská, francouzská, britská, holandská, maltských rytířů, dánská a americká.
Od každého trochu zbylo. Po Angličanech zůstalo řízení vlevo, i když poněkud zmatené, protože auta mají volant na levé straně, jak je zvyklý zbytek světa. Po Dánech zase zůstala architektura ve dvou hlavních městech ostrova. Především Christiansted, hlavní město ostrova, vypadá, jakoby tam Dánové žili ještě dnes. Prohlédnout si můžeme i přístavní pevnost Fort Christiansvaern, kterou Dánové postavili již v roce 1738. Druhé město, Fredericksted, je o něco méně malebné, a za mé návštěvy trpělo naprostou prázdnotou, takže vypadalo, jakoby jej nějaká choroba zcela vylidnila.
Od roku 1917 patří ostrov Spojeným státům, nutno však konstatovat, že je systém poněkud zvláštní – obyvatelé jsou sice američtí občané, ale nemají právo volit a do kontinentálních Spojených států musí lítat přes celnici.
Z čistě turistického pohledu je tento ostrov zajímavý, neboť vzhledem k tomu, že jej Američané zanedbávají, stále ještě připomíná Karibik z doby, kdy byla cukrová třtina králem. Letadla sem přilétají jen několikrát za týdnen, takže turistů je pomálu a život se tedy pohybuje karibským tempem, které rozhodně nikam nepospíchá.
Klidu si tedy užijeme víc než dost. Na druhé straně ale nebude potěšen ten, kdo hledá nějaké luxusní hotely, na rozvinutou turistickou infrastrukturu můžeme s klidem zapomenout. Hotelů je tak do pytlíku a zatřepat, mnohem častější je pronajímání celých vil i s bazénem. Místní ale nejsou nespokojeni, sami mluví o tom, ať si turisté jezdí na druhé sva ostrovy souostroví, na St. John a St. Thomas, a jejich ostrov nechají napokoji.
Batůžkáři to nebudou mít nejjednodušší, prakticky jediný kam je Mount Victory Camp, který si vychutnají především milovníci přírody a vody. Kemp je uprostřed deštného pralesa. Nevýhodou je to, že bez auta si ho příliš neužijeme, na pláž jsou to dobré tři kilometry, navíc zpátky se projdeme do pěkného kopce.
Americká vláda se projeví i v dalším aspektu – na domorodou kuchyň prakticky nenarazíme, po dlouhém bádání jsem našel všehovšudy tři restaurace. Všechno ostatní byly pouhé modifikace hamburgerů stokrát jinak. A co bylo ještě horší, na ostrově snad vyhlásili válku rybám, na kterých si ani v drahých restauracích, ani v chajdách na pláži, nepochutnáme. Jedinou možností je koupit si rybu u silnice přímo od rybářů a upéct si ji sami. Musíme ale počítat s tím, že ji budeme muset vykuchat.
To ale neznamená, že si návštěvu St. Croix neužijeme. Ostrov není největší, autem ho projedeme pohodlně za několik hodin. Po stovkách plantáží s cukrovou třtinou už dnes zůstaly jen stopy v podobě zbytků větrných mlýnů, ty jsou ale o to fotogeničtější. Prohlídnou si můžeme i jedinou místí rumovou destilovnu vyrábějící rumy Cruzan. Za prohlídku, která trvá jen pár minut, sice zaplatíme 4 dolary, po prohlídce ale můžeme prakticky neomezeně ochutnávat. A vedle šesti různých rumů mají i osm dalších ochucených rumů, takže cesta z destilovny bude zaručeně veselá.
Zvlášť si návštěvu užijí sportovní potápěči, především prudký pokles dna v oblasti Cane Bay. Potápět se u „zdi“ (celý název je nejčastěji Cane Bay Wall) sem jezdí nadšenci z celého světa. Doveze nás tam člun z každého obchodu pro sportovní potápěče, kterých je u pobřežní silnice víc než dost. Za cestu a pronájem jedné lahve zaplatíme asi 65 dolarů.
St. Croix rozhodně nepředstavuje žádnou láci. V každém případě ale potěší ty, kteří si chtějí prohlídnout karibský ostrov, který ještě nezasáhl démon masové turistiky.
