Sedím v kavárně v Bogotě. Je docela zima, venku prší. Na Karibik myslím čím dál víc. Hamaka, v ruce knížka a po ruce rum. Pěkná klidná pláž někde, kde to neznám. Takže ani Santa Marta, ani Cartagena.
“Perfektní to bylo na San Andrés”, doporučuje mi kámoš, Peruánec, který v Kolumbii žije. “Ale tobě by se tam nelíbilo, jsou tam velký hotely”. Velký hotely jsou všude, stačí zajít kousek za město, kam chodí všichni s batohem, říkám si a klapu do počítače číslo karty. Let na Isla de San Andrés, včetně levného pojištění, je v akci. Přesto je to i tak docela drahé.
O dva dny později a dvanáct set kilometrů severněji:
Sedím v kavárně na San Andrés. Je vedro, venku praží slunce. Žádná hamaka, knížka ani rum. Město plné velkých hotelů a turistů válejících se na pláži. Karibská malebnost vesniček na pobřeží se nekoná, Boba nikde neslyším, okružní jízda hrkající dodávkou byla spíš zklamání. To jsou ty spontánní rozhodnutí. Namísto karibského ráje kolumbijská obdoba Chorvatska. Jen místo Chorvatů jsou tu Kolumbijci. Místo Čechů taky Kolumbijci, místo Němců taky. I místo Holanďanů a Italů. Všechno střední vrstva. Pozná se to snadno, podle podkožního tuku.
O další dva dny později:
Kupuju si okružní jízdu loďkou po korálových útesech. Do loďky se nás vejde pět. Těším se na šnorchlování trochu dál od turistické pevniny. Přijíždíme na maličký ostrov, pár botníků a dvě dřevěné restaurace. Pár lodí ještě asi přijede, ale zatím tu jsem sám.
Potápění je fajn, po chvilce si jdu odpočinout. Přijíždí další loďky. A další. A větší a víc. Začíná něco, co bych přirovnal k vylodění v Normandii. Jen je tepleji a místo střelby se připravuje Coco loco.
Na přeplněné pláže, hlučné sousedy a nepohodlnou postel se sice cestovní pojištění nevztahuje, ale i takhle spontánní nákup letenek, kdesi v bogotské kavárně, je možné snadno doplnit zřízením cestovního pojištění online. Což je super.
Ten stejný den, ale odpoledne, zpět ve městě:
Sedím na pláži, místo dobrého seviche dojídám kousek nedobrého kuřete a jsem trochu naštvaný. Na sebe. Ze všech karibských pobřeží Kolumbie jsem si vybral to nejdál a nejvíc turistické. Ani se mi už moc nic nechce dělat. Vzpomínám na lidi, co asi dělají doma a najednou mi to dochází, ty vole, vždyť oni jsou teď v práci a po venku chodí ve svetru a v bundě!
