Červnová sněháňka v Krkonoších
(Jak mě na Medarda převezlo počasí)
Je 8. června 2005 a já vstávám poměrně brzo ráno. Nedávno v televizi hlásali, že v Krkonoších cestu na Luční boudu lemují několikametrové závěje sněhu. A já to rozhodně musím vidět na vlastní oči. Nedávno jsem si koupil nové trekové botičky, takže to bude i bezva příležitost, jak si je otestovat.
Autobusy mě dovezly až do Pece pod Sněžkou. Vítá mě tady zamračená nevlídná obloha. Vypadá to, že dneska asi svítit slunko nebude, což je teda škoda. Pomalu vycházím do kopce, směrem na Výrovku. Před budkou Krnapu stojí zajímavá rolba, neodolám a okukuji ji. Koukám, koukám a on mě pozoruje krnapáckej dědeček. Dává se se mnou do řeči. Díví se, že v tomhle počasí vůbec někam jdu. Chvíli tlacháme o ničem a zas stoupám do vršku.
Začíná pršet, zatím mi to je v celku jedno. Schválně jdu korýtkem u cesty, ve kterém teče voda, abych vyzkoušel botičky, jak moc odolají vodě. V botičkách sucho, asi s nimi budu spokojený. Na sobě mám nepropo bundu i kalhoty, jako bych to hnusné počasí čekal. Prší, výš už drobounce chumelí a pod Výrovkou chumelí a všude je docela dost nového sněhu. To je teda ale ošklivé počasí. To z focení těch metrových závějí sněhu na mapě republiky asi nic nebude. Škoda. Na Výrovku jsem dorazil docela brzo, vypadá to, že bouda je asi ještě zavřená. Přemýšlím, co dál. Čekat se mi nechce, tak to tedy zkusím projít až na Luční. Hned za Výrovkou stojí podél silnice několik zasněžených aut. Jejich majitelé asi také nečekali sníh.
Tento článek vychází v rámci soutěže s internetovým obchodem http://www.scoutdoor.cz/. Všechny články spojené se soutěží naleznete kliknutím na seriál Soutěž se Scoutdoorem. Zatím tam ale žádný není
Přicházím do míst, kde by měli začínat ty ohromné závěje sněhu, ještě včera skrz ně prý vedla vyfrézovaná silnice, dnes ji však marně hledám. Je zavátá a zafoukaná novým sněhem. Najednou se všude kolem válí hustá mlha, nevidím na krok, nevím, kam vlastně jdu. Mám se vrátit, nemám se vrátit? A hele, lidi, nejsem sám cvok. To potěší! Aha, oni jsou od horský. Prý jestli to tu znám, kam jdu a jestli se nechci náhodou vrátit, abych prý nezabloudil. Nojo, nojo, to jsou řeči. Dyť východní Krkonoše znám jak svý boty. Ti dva mizí v mlze a co já. No, já to tu přeci znám, ale cesta není nějak vidět,… hm, tak se teda vrátím na Výrovku.
V restauraci si popíjím čajíček s rumíčkem, suším se a čekám, kdy se konečně ukáže sluníčko. O jednom čajíčku asi v hospůdce dvě hodiny být nemůžu, tak platím a venku zas přemýšlím, co dál. Proč jsem musel jet na výlet zrovna dneska ?! Když si pospíším, stihnu dřívější bus domů. Ale co doma, no, co vlastně tady v mlze, že jo? Takže hurá dolů. Chvíli jdu pomalu, chvíli zas utíkám a nějak ani nevnímám, že už neprší.
Opět mě zastavuje dědeček krnapáček a zve mě k sobě do budky. Má v ní teplíčko, čajíček (bez rumíčku), a tak si povídáme a povídáme. Po delší době se s ním loučím a mířím pár posledních kroků k busu. Samozřejmě, že mi ujel. Hnal jsem se na něj zbytečně. A jaká to změna na obloze?! Obloha je modrá a slunko svítí. Tady po sněhu ani památky, všude jen krásně kvetoucí zelená travička. Koukám směrem na hřeben. Taky je tam hezky, a jak hezky! Že já slézal dolů. Měl jsem zůstav v hospůdce na Výrovce ještě nějakou dobu a mohl jsem se tam teď slunit v závěji sněhu. Jaká škoda. Potvora počasí, zas mě dostalo. Ale já se tam nahoru vrátím!
Uplynulo deset dní a já jsem zpátky na Výrovce. Dneska se nebrodím korýtkem s vodou, žádná voda v něm totiž není. Neprší, ani nechumelí, zato slunko svítí na plné pecky. Marně hledám sníh, který při mé poslední návštěvě zavál auta zaparkovaná u cesty. Sníh už roztál, auta odjela. Snad tu ale ještě budou o kousek dále ty několikametrové závěje sněhu kolem cesty. Opravdu, jsou tu. Část cesty z Výrovky na Luční je lemována po obou stranách sněhovou hradbou. Takže televize měla pravdu. Užívám si sněhu, snažím se na něj vylézt. A nejsem jediný blázen. Tolik lidí tu je, všichni jsou těmi závějemi uneseni. Prostě senzace.
Jen je škoda, že se mi ten kousek sněhu nepovedlo zdolat na první pokus. Holt i Krkonoše jsou hory, kterým ani Trautenberk neporučí.
