Že je Bulharsko zvláštní země, to potvrdí asi každý, kdo tam byl, nebo minimálně, kdo o tomto státě něco četl či slyšel. A právě nic se však nevyrovná vlastní zkušenosti.
V Bulharsku je naše parta, skládající se ze 7 členů, již více než 14 dní, za sebou máme trek v pohoří Rila (s dobytím nejvyšší hory Bulharska – Musaly) a rovněž pochod přes pohoří Pirin (dobyta 2. nejvyšší hora Bulharska – Vichren). Z vnitrozemské hornaté krajiny pak odjíždíme vlakem přes celé Bulharsko k Černému moři, kde hodláme strávit celý týden.
Pro mě a Honzu bylo však moře tak trochu utrpením, několik dní se jenom válet a jíst prostě není nic pro nás, jsme děti dobrodružství a adrenalinu, a proto se po pár dnech pobytu u moře rozhodujeme, že odjíždíme – pojedeme cestu, kterou jsme přijeli vlakem, zpět (tzn. +- 420 km Bulharskem) autostopem a na zbytek party počkáme v hlavním městě – v Sofii -, dokud nám jede za několik dní autobus zpátky do naší rodné vlasti. Návrh prošel, ostatní konstatovali, že nám nemůžou řídit životy a ať si děláme, co chceme. Nás už však nic nepřesvědčí, balíme si věci, některé odevzdáváme, jiné nabíráme a hlavně – bereme karton na cedule pro řidiče a lihovou fixu, kterou jsme za draho koupili v jednom obchodě. Loučíme se a odjíždíme ze slunného pobřeží Černého moře, v kapse máme poslední peníze, které si šetříme na vlak, kdyby se něco nepovedlo a museli jsme do Sofie dojet narychlo.
Procházíme kousek přímořským městečkem, stavíme se na příhodné místo a začínáme stopovat. Naším prvním záchytným bodem je velkoměsto Burgas. Po půl hodince stopování nás bere mladý kluk svým novým Nisanem. Pro jistotu mu nefunguje tachometr, takže se nedozvíme, jak rychle jel. Bylo však vidět, že auto neřídí poprvé, a tak jsme byli podělaní jenom trochu. Když udělal ze dvou jízdních pruhů tři a projížděl mezi dvěma autobusy, tak jsem opravdu chtěl vystoupit, ale cesta naštěstí trvala jenom asi 10 minut (=20 km). Šťastni vystupujeme v Burgasu na benzínce, máváme mu, děkujeme a pokračujeme na výpadovku do Sofie (cedule ukazuje už jenom 397 km). Otáčíme náš karton, tvoříme ceduli s nápisem COФЯ (čti SOFIJA) a stopujeme kousek za benzínkou dál.
Sluníčko je dost silné a navíc za 2 hodiny nezastavilo ani jedno auto. Honza odchází poprosit na benzínku a po chvíli na mě mává, že nás někdo vezme. Super! Pán dokonce umí česky (studoval češtinu) a má auto s klimatizací, ve kterém je nám po chvíli dokonce zima. Bohužel nás bere jenom 10 km na další benzínku. Děkujeme, on nám ještě dává rady a píše na papír něco pro Bulhary, aby pochopili situaci, protože přeci jenom naše azbuka není tak dobrá. Loučíme se.
Tento článek vychází v rámci soutěže s internetovým obchodem http://www.scoutdoor.cz/. Všechny články spojené se soutěží naleznete kliknutím na seriál Soutěž se Scoutdoorem.
Je zhruba 14,00 a dáváme oběd (rychlý oběd..). Začínám stopovat a ani nestihneme vytáhnout ceduli s nápisem a zastavuje nám mladý pán s bílým starým Oplem. První borec, který mluví anglicky, takže je domluva úplně v pohodě. Chceme jet aspoň do Ajtosu (další záchytné město na trase Černé moře – Sofie), ale raději mu ukazujeme plán naší cesty a když dochází na konec seznamu, kde je napsaná Sofie, říká, že se tam teď vrací, ba dokonce, že tam bydlí! Asi 3× se ho ptáme pro ujištění, ale odpověď byla vždy stejná – YES! S Honzou si plácneme, nastupujeme do auta a těšíme se na 5 hodinovou jízdu. Cestou se bavíme úplně o všem – zjišťuji, že zná fotbalový tým Levskij Sofia, který letos postoupil do Ligy Mistrů a navíc dělá bookmakera a podobné funkce. Docela si rozumíme a pořád je o čem se bavit, on mi navíc děkuje, že aspoň neusne a těch několik strašných hodin v autě se nenudí.
Projíždíme Ajtos, míříme na Starou Zagoru a navazujeme na dálnici přes Plovdiv a směr Sofia. Cestou stavíme na kávě, pán už pro nás není „Ten pán, co nám zastavil auto“, ale už je to prostě Georg, náš přítel. Naše společnost ho očividně baví. Pořád se bavíme a bavíme, a tak cesta utíká.
Čím blíže jsme však Sofii, tím horší je počasí. Cestou si také všímám dodržování pravidel na silnici – nikdo nebliká, nedodržuje rychlost, směr jízdy apod. Značení je také super – např.: značka červený trojúhelník s krávou ve znaku, která je náhle v rozdělovacím trávníku mezi dálnicemi může opravdu leckoho zmást. Pár kilometrů před hlavním městem začalo slušně pršet, ale po několika hodinách vydatné jízdy v autě je studený vzduch velice příjemný. Máme 19,00 a my vysedáme KDESI v Sofii. Georg, nám píše na kus papíru, který mám náhodou u sebe, linkové autobusy, kterými se dostaneme k hlavnímu vlakovému nádraží, kde už to s Honzou známe skoro jako vlastní boty. Dostávám od něho také mejl na důkaz přátelství, podáváme si ruku a bílý Opel mizí kdesi mezi paneláky a my jsme opět sami se sebou. Po chvíli stání na dešti nám je pěkná zima, a tak se na zastávce MHD převlékáme do suchých věcí (a hlavně teplých! – rozuměj: z kraťasů od moře do kalhot do města) a jakýsi bar naproti nám nám velí jasně: u piva toho vyřešíme nejvíce.
Ujet přes 400 km autostopem není asi zase tak zvláštní, pokud tuto trasu nezvládne člověk skoro naráz a za 6 hodin. Inu, dobrodružství to bylo, nevěděli jsme, do čeho jdeme, koho potkáme v této zvláštní zemi, jak to vůbec dopadne, ale byli jsme odhodláni podat stoprocentní výkon – povedlo se, a to dokonce tak, že jsme byli o 2 dny rychlejší, než jsme čekali (i když to pak byly dva dny utrpení a čekání..). Jak tak o tom zpětně přemýšlím, byl to jeden ze způsobů dopravy v mém životě, který mi nahnal nejvíce strachu, ale zároveň mi přinesl hodně radosti a spokojenosti, že se zase něco povedlo a dobře dopadlo…
