Soutěž Endurance: Listopadový Grossglockner

Listopadový Grossglockner, aneb sníh, mráz, mlha a padesátiprocentní bílá…

16.11.2005 Středa

Po poměrně zajímavé mailové přestřelce, kde vznikají a zanikají všelijaké informace typu zavřená silnice, neprůjezdná silnice, jiná silnice, hrozný počasí, dobrý počasí, slunce, zamračeno, vítr, –27°C a tak podobně, sedím s bratrem na Kočce a čekáme na auto s Drajfem a Karafem.

Protože je zítra svátek, znamená to, že do práce nepůjdu ani v pátek. Z toho vyplývá, že máme celý čtyři dny na to vyškrábat se na nějakej kopec. A protože mě tento rok už jednou nevyšel Grossglockner, kam jsem ve finále ani neodjel, je tedy jasný jak to bude.

Piju už druhý kafe, protože dneska mám za sebou šest hodin za volantem od půl pátý od rána, kdy jsem se pohyboval pro změnu u polských hranic, a k tomu srkám džus s vodou.

Každou chvíli očekáváme ty dva, když mi dochází sms, že právě vyjíždějí z Brna. Vlastně mne to ani moc nepřekvapuje.

Když se konečně potkáváme u mostu pod zimákem, kam trefili napoprvé, je něco před půl jedenáctou v noci. Rveme bágly do vozu, docela to i jde, protože po švýcarský zkušenosti nechal Drajf doma zadní desku, rveme se do vozu, lehce nabíráme obrubník, respektive Drajf lehce nabírá obrubník, naštěstí jen přední poklicí na kole a vyrážíme směr Znojmo, Hatě, Vídeň a dál se nějak uvidí.

Karaf dělá zase navigátora, což je převelice důležitá funkce, protože musí ke všemu držet při životě řidiče a neustále ladit rádio, což se postupem času ukáže jako silně beznadějná akce. To rádio, myslím.

První zajímavá situace nastává v Jaroměřicích nad Rokytnou, protože tam je objížďka, naštěstí jen okolo centra, ale po motání se po autobusáku se sice dostáváme na černou šipku v oranžovým poli, jenže jedeme o 180° naopak. Toto je vyřešeno a ženeme to na Moravský Budějovice. Tam radši ani nenajíždíme na zkratku a jedeme centrem přes takovou tu zajímavou křižovatku, kde se sbíhá pět silnic a přijde mi, že ani místní pořádně netuší, jak to tam je s předností. Po výjezdu na státní silnici klid netrvá dlouho, protože nás zastavuje červený světlo značící přejezd přes koleje, nebo taky policistu ve službě. U nás to je ta horší varianta, čili policajt. Drajf má stejný móresy jako Kateřina na Slovensku, takže nestahuje okýnko, ale přímo ho přepadává výstupem z vozu. Klasicky jim ukáže doklady a že se bude dýchat. To dopadlo negativně, takže pro nás pozitivně, takže sedíme ve voze a čekáme, až pánové zkontrolují jeho řidičák a techničák přes všechny možný mašinky a přístroje.

A jedeme. Poklidná jízda trvá asi pět minut, kdy nás předjede jakejsi idiot a těsně před námi zahne do ulice po pravý straně, takže ani moc nechybělo a jsme v sobě. Vzhledem k tomu, že jsme na cestě ani ne půl hodiny a už se toho tolik podařilo, tak to ani dlouho nekomentujeme. Policajti podél silnic pokračují, ale nás už nechávají na pokoji, tolik dechovejch zkoušek by Drajf asi ani nerozdejchal.

Vjíždíme do Znojma.

„Musíme koupit Rakouskou známku a doplnit benzín“.

„Tak projedeme Znojmo a naberem to na takový suprový benzínce na kopci, a ještě se tam vyseru,“ říkám jakožto znalý situace.

Projedeme město, zase kolem policie, vjedeme na kopec, benzínka tam je, ale je zavřená. Jakožto znalý situace čumím jak puk.

„No, tak sjedeme zase do města, no…“

„Nechápu, proč ty šlapky, co tu mrznou nedělají radši noční směny na benzínce, sakra..“

„Asi by si nic nevydělaly.“

„Ale zase nezmrznou.“

„Ať zmrznou.“

„Stejně tu žádnou nevidím.“

„Už asi zmrzly…“

Kolem policajtů jedeme zase do města, kde nacházíme benzínku značky Benzina, kde vykonáme vše potřebné. Tedy koupi benzínu, známky, vykonání potřeby a zakoupení baget.

17.11.2005 Čtvrtek

Vsedám za volant a jako, že si teda kus cesty odpracuji tímto stylem.

„Sakra, teď jsem furt jezdil tím Roverem a to je manuál, na mě je tady těch pedálů nějak moc.“

Načež mi to skoro chcípne hned na první křižovatce, která je na výjezdu z benzínky. Nicméně vše dávám do pořádku, spojku předpisově sešlápnu, projedeme už potřetí kolem těch cajtů a ženeme to na hranice. Zase míjíme tu zavřenou čerpačku a hned za ní ještě dvě otevřený. Sakra.

Česká hranice je v pohodě až na to, že mi to při odjezdu zase skoro chcípne, ale už je to trochu elegantnější. Na Rakouské si chce celník povídat.

„Wohin fahren Sie?“

Toto je jediná německá věta kterou umím, ale nějak mě to zmátlo. Zachraňují mne odpovědi Karafa a zbytku. Chytám se taky.

„Hohe Tauern“

„Tauern?“

„Ja, Grossglockner“

To že jedeme lozit radši ještě zdůrazňuji mimicky pohybem rukama nahoru a dolů, což v autě velikosti Renaulta Megane jde poměrně těžko. Takže to vypadá spíš komicky než mimicky, nicméně toto celníkovi stačilo, tak nás propouští. I rozjezd už je plynulejší.

Mažeme to na Vídeň, S Karafem řeším jakže to vlastně provedeme, Drajf s bratrem pospávají. Ze začátku se snažím jet silně předpisově, načež z cedulí zjišťuji fakt, že nově se dá tady jet stovkou, tak ručičku tachometru kotvím někde na sto dvaceti a navigován Karafem, který asi trénoval nebo co, protože se zdá, že se v mapě orientuje, to točím na Krems. Je tu nějaká nová dálnice, což je fajn. Protijedoucí jízdní pruhy dělí nepřerušovaná betonová stěna, takže můžu svítit dálkovejma. Teda do doby, než mne na to poněkud nervózně upozorní jeden řidič kamionu v protisměru. Je holt trochu výš. Ve svým směru za hodinu cesty nepotkávám jediný auto. To jde. Ono, v naší mapě je ta silnice značená jako nějaká kozí stezka.

Jedeme podél Dunaje.

„Tý vole, to je Dunaj.“

„No tak to teda není Dunaj.“

„A kde tady jinde budou jezdit stometrový lodě?“

„Kde máš lodě?“

„Tam to zelený a to červený a to bílý jsou poziční světla a molo to teda není.“

„No, já nevím…“

Karaf se v tom zeměpise asi zas tak moc neorientuje. A nebo zas tak moc netrénoval. Nicméně po palbě argumenty přiznává, že by to snad Dunaj i být mohl. To už po jeho levým břehu jedeme minimálně hodinu.

Míjíme Krems, řeku přejíždíme a dostáváme se zase na regulérní dálnici, která nás žene na Linz. Jsou nějaký dvě hodiny ráno a cítím, že bych se mohl jako i vyspat. Cítí to i můj navigátor, a tak chvilkami mlčí a upadá do stavů, kdy stejně není schopný rozpoznat správný směr. Stavím proto na benzině, měním si s bratrem Karafovy china kecky a řízení. Chvíli po usednutí na zadní sedadlo usínám a budím se pouze chvilkově, většinou v následujících situacích: navigátor spí, průlet hvězdokupou, což je horizontálně padající sníh na naše čelní sklo, objížďka kdesi u Salzburgu, zase hvězdokupa, nějaký motání se kdesi, zastávka. To už je po pátý hodině ráno a bratr cítí, že už dál jako řídit nebude. Cpe se tam proto rozespalý Drajf a hrneme se na Kalm am Grossglockner. Mně se už nedaří usnout, tak aspoň kecám do navigace.

Stavíme za tunelem a vypadá to, že ten borec v budce chce nějaký mýtný. Jak jinak. Českou kartu nechce, hotovost nemůžeme najít, německou kartu bere. 10 Euro v řiti. Nebo spíš v tunelu. Zase sněží jak u blbejch a začínáme stoupat. Prvně do kopce jak kráva asi 14 kilometrů, to ještě mezi vesnicemi, potom závěr na Lucknerhouse, 1920 metrů vysoko, asi 16% stoupání sedm kilometrů po cestě bez svodidel. Veselý. Nicméně jsme se na nějaký parkoviště dostali, vypadá to spíš jako nějaký venkovský hřiště a je to pod sněhem. A je zima. Tak začínáme tak, že sedíme ve voze a zadýcháváme okýnka. První vylízá Drajf, ale jenom proto, aby si nás vyfotil. Nicméně tato akce se strhla v lavinovku, tak postupně vylízáme všichni.

Je jasno, Grossglockner se na nás směje, je něco po sedmý hodině ranní a mohlo by už sakra vylízt slunko. Vrchol Grossglockneru, nejvyšší hory Rakouska, je na souřadnicích 47,07° severní šířky a 12,69° východní délky a je 3798 metrů nad mořem. A my jsme tady proto, abychom se na něj pokusili dostat. Převlíkáme se teda, v podstatě do většiny věcí co tu máme a dobalujeme batohy. Jsme tady sami. Ani se nedivím. Při tom všem konzumujeme Becherovku, co odněkud vytáhl Karaf, tak to docela jde.

Zavazuji si boty, nad kterými jsem prožil dlouhé chvíle přemýšlející, zda je nechat odborně slepit a špici pogumovat, nebo to slepit neodborně zato zadarmo. První pokus byl návštěva ševce Standy, který to slepil jak odborně tak zadarmo, druhý pokus bylo deset minut s tubou Chemoprenu. Takže pravá bota se pyšní několikacenti­metrovým žlutozelenohnědým pruhem reprezentující klasickou barvu tohoto lepidla.

Chci si na záda nahodit batoh, ale když vidím Karafa a jeho hromadu věcí vedle jeho prázdného batohu, chápu se radši Bechera a nikam nespěchám. Ještě jsem si ho teda vyfotil, až bude tuto informaci popírat, ať mám nějaký důkazy. Bez toho to dneska nejde.

Karaf to nabalí asi na potřetí pokus uspořádání. Na to, že batoh balí každou chvíli, mě to kapku překvapuje. Vlastně mě to nepřekvapuje, to je prostě Karaf.

„Tak si dej tu helmu ven.“

„Ten zip to nemůže vydržet.“

„Vyrazíme ještě dneska?“

Ani tyto řeči ho nerozházely, helmu dovnitř nakonec narval, zip to vydržel, vyrážíme dneska. Karaf nahazuje bágl na záda, chvíli šmátrá kolem sebe.

„Ty vole, já nemám kus bederáku.“

A fakt, přezka, taková ta důležitá, aby to šlo zapnout, tu nějako není. Tak to prostě skrz zbývající část přezky prosukovává a vyrážíme kamsi do kopce. Údajně k Lucknerhütte.

Na cestě, jakožto i kopcích, leží sněhový poprašek. Zatím docela valíme i přes to, že už stoupáme. U Lucknerhütte jsme za chvíli. Ta je beznadějně zavřená, tak dáme rauchpauzu, zaradujeme se nad sluncem, který přehouplo hřeben a svítí na nás, odložíme nějaký to oblečení, zase nahodíme na záda ty těžký krysy a už to zase dupeme do kopce.

Protože sněhová pole jsou už i přes cestu, shazujeme bágly, že si na sebe přišroubujeme takový ty věci jako jsou mačky, návleky, rukavice a cepíny. Na to počasí čekalo a přesně ve chvíli, kdy to na sebe soukáme, tudíž máme rozdělaný batohy, sami jsme polooblečení a ruce mají plno práce, začne foukat. Vzduchem lítá sníh, fučí, je zima a nám chybí ještě kus cesty. Tak se rychle dooblíkáme a mažeme vzhůru. Už nějakou dobu je vidět cosi plechového, tak k tomu mířím.

Najednou zvednu hlavu.

„Ty krávo, vidíš to?“

„Co, jo…“

A asi tak třicet výškových metrů nad námi je barák jak prase. Stüdlhütte. To plechový cosi byla cedule s informací o možnosti výstupu hřebenem Stüdl, nebo jak. Asi se jich tu už zabilo tolik, že se rozhodli pomocí mapky a pár fotek odradit nově příchozí horolezce od zdolávání vrcholu tímto hřebenem. Stüdlgratem. Zajímavý na to všem je ale to, že trojjazyčná informace je v němčině (logicky), angličtině (logicky) a slovenštině. Tak to čučím. I přes to, že mě na to dole Karaf upozorňoval. Ani nevím, jestli jsem mu to tam věřil.

Vzhledem k počasí dobývám winterraum, což je místnost, v tomto případě celá chajda k zimnímu bivaku. Jsme tady sami. 2801 metrů vysoko, venku je kosa a fučí jak sviňa. Ze začátku jsme ani nechtěli topit, nicméně teď už sekáme dřevo a zapalujeme kamna. Drajf bere hrnec, cepín a lopatu a jde na sníh. Úžasnej je v tom, že valí až kamsi do háje, aby měl čistej a bílej prašan a pak to v tom napěchovaným hrnci sešlápne botou.

Mám ukrutně zmrzlý prsty na nohou, který ne a ne rozmrznout. Hlavně mě ztuhly ty omrzliny z Kavkazu na palcích a těch prstech hned vedle, tak to teď pálí jak o život. Drajf se balí do dek a na lavici pod oknem usíná. Zanedlouho na to se objevuje postava. Jdu tedy do dveří a halekám na ni, protože mi přijde, že se tu tak motají a neví co by.

„Hello!“

„Čautě.“

Mno a oni to jsou Slováci. Teda, tři jsou Slováci, jeden Čech. Chvíli s nimi komunikujeme, chtějí ráno valit právě na ten hřeben, kvůli kterému tu stojí ta cedule. O ceduli nevědí, to teda nechápu kudy sem potom přišli nebo kam čuměli, informace o tom, že to je i slovensky je očividně potěšila. Jdou to omrknout a my, protože i přes ten větr je modrá obloha, jdeme pomalu fotit západ slunce, ať máme zachycenej taky kus tý romantiky. Když už jsme tu. Drajf má po romantice, protože stále chrápe. Slováci spekulují o výškových nemocích a pořád se mne ptají, jestli mu není blbě. Nakonec jsem jim sdělil, že poslední dobou moc nespal, tak toho nechávají. Drajf se probouzí až po tom, co jdeme spát my ostatní. Nahoře zabavuji nějaké deky a lezu do spacáku. Karaf pomocí sms stále komunikuje s Motlou, který tu měl mimochodem být s námi, a zjišťuje tak předpověď počasí.

Je něco před šestou, když usínám. Je něco po osmé, když mě budí telefon. To je první šok. Druhý šok je to co leží vedle mě. Vždyť tu byla stěna. Aha, to je Drajf. Telefon se mi daří nalézt a vyhrabat až poté co dozvoní. Teď ale přemýšlím, jestli už je ráno, nebo večer, nakonec se pro jistotu rozhodnu spát a dobře jsem udělal. Aspoň, že mi rozmrzly ty nohy. Po čtyřech hodinách.

18.11.2005 Pátek

Ráno mne budí cinkot karabin, to Slováci opouští boudu a nastupují na hřeben. Chvíli na to mne budí telefon, kde to je tentokrát nastavený budík. Je půl sedmý. Než se donutíme vyškrábat ven z pelechu, je sedm. Než vykopeme Drajfa je skoro půl osmý. Ten ani nepovažoval za nutné vytahovat spacák, tak je jenom zabalený v dece. Aspoň mu to tak netrvá. Slováci jsou v éteru, nakonec, kvůli počasí, vyrazili normálkou. Ale moc se jim na tuto cestu nechtělo, ráno ještě s čelovkama běhali pod Stüdlgratem.

Nicméně tu je nějak moc lidí. Nakonec to zjišťuji na další dvě čtyřky, a zase všechno Češi. Připadám si spíš jak někde na Kralickém Sněžníku, než na jihu Rakouska.

Vaříme s bratrem nudle, Karaf má v ešusu nějakou kaši. Drajf mu do toho fušuje.

„Jaký jsi tam dal ty nudle?“

„Proč?“

„No, ať tam přidám stejný.“

„Aha, no to nevím, já jsem to tu našel.“

„Tak mrkni na obal.“

„Ten už je v kamnech.“

„Tak jak to teď uděláme?“

„To je jedno, já tam mám stejně ještě bramborovou kaši.“

No, nakonec jsou Drajf s Karafem rádi, že jim dáváme dojíst ty naše nudle, který jsou sice taky hovězí, vepřový a kuřecí naráz, ale jsou to jenom nudle. Sice se u toho šklebí a mají nemístné poznámky, nicméně to sežrali.

Lezeme do úvazků, hlavy cpeme do kukel, Karaf si kolem lebky, teda původně krku, motá takovou oranžovou strašně tlustou a dlouhou retro šálu, asi aby se nám neztratil, aby zjistil, že pak přes ni nemůže zapnout bundu a po osmé hodině ranní pomalu vyrážíme směr mrak.

Nejdeme dlouho a bratr hlásí první defekt a to, že mu padají rychlonasazovací mačky. Karaf mu nabízí ty svý indický nádhery, tak si je mění, ostatně na Kavkaze takto zachránil Vlastu. Je nádherný sledovat, jak bratr má ty indický potvory na sobě za pár okamžiků a Karaf bojuje s rychlonasazo­vákama asi o pět minut déle.

„Co to je toto, no zlatí Indi…

„a co je zas toto, já to snad nenasadím …

„a k čemu je toto…

„no já se z toho poseru.“

Nicméně to dopadlo dobře, defekty odstraněny, jdeme na ledovec Ködnitzkees. Fikaně jsme si včera nauzlovali lano, tak se jenom cvakáme, vychází to nějak blbě, protože jsem zase první, opakuji si pro sebe teorii, že se aspoň nemusím starat o lano přede mnou, protože tam žádný není a vydávám se na zasněženou pláň. Takovou šikmou rovinu.

Nejdeme dlouho a vidíme proti nám postavu, která jde jako já po požití půllitru rumu. Po nějaký době zjišťujeme, že to je jeden ze Slováků, jdeme k němu a on nám sděluje, že jeho achilovka nějak zklamala a že jde jako dolů, ostatní pokračují. To že je sám a že to není, kor tady, úplně košer mu radši ani neříkáme, beztak to ví sám, náš návrh o doprovod dolů naštěstí odmítá, tak se loučíme a každý si jde svou cestou. Vlastně stejnou cestou, ale každý jiným směrem. V dáli vidím kus skály, za kterou dle Karafa, který tu už v létě vykonal jednu neúspěšnou misi, je druhý ledovec. Než k ní ale dojdu, přejdeme jednu trhlinu, jednu trhlinu obejdeme a v prošlapávání mě střídá Thomas, protože tu toho sněhu je nějak moc. Jdu místo něj třetí na laně a je to o poznání lepší. Ne zas o moc, teda.

Skálu vylézáme pomocí ocelových lan, co tu jsou. Nahoře nás čeká avizovaný druhý ledovec. Dle Karafa. Ve skutečnosti to je sněhový pole asi dvě stě metrů dlouhé. Na jeho konci sundáváme batohy, po probití se přes ledovej špunt, co na mě čeká po odšroubování uzávěru od flašky se můžu konečně napít, nebo spíš do sebe nasypat ledový štěpky. Velice fikaně si ještě vylamuji sklo od mých super ledovcových brýlí z Kauflandu za 21 Kč. Sakra.

A zase vzhůru. Jdeme po hřebeni, prudce stoupáme, chvílemi zde jsou pomocná ocelová lana, když teda nemizí v mase sněhu a ledu. Karaf vypadá, že to tu i trochu poznává.

„Tak sto metrů nad námi je ta Adler Hütte.“

„Kurva, sto metrů…“

„Ne vejškovejch, dálkovejch.“

Zvednu hlavu a vidím barák. Tož to je fajn.

Tak jsme na Erzherzog Johann Hütte, někdy též Adlersruhe. Ani se zkrácenině moc nedivím, kdo to má pořád vyslovovat. Jsme 3451 metrů nad mořem, cestu co je v létě psaná na dvě a půl hodiny jsme za těchto podmínek a ještě z části na laně dali za 3 hodiny, to je slušný.

Počasí je takové, že je zima, fučí, kolem nás lítá sníh, horizontálně teda, je mlha, takže není lautr nic vidět a vůbec, lezeme do winterraumu. Ten je tentokrát ve formě místnosti, asi tak 3×4 metry, u zadní stěny jsou čtyři matrace, je zde osm dek a pár nějakých zateplovacích desek z nějaké pěny. Toť vše.

Ale nefouká tu, tudíž je zde krásně. Hned z kraje se nám staly dvě zvláštní věci. První byl výstřel toho ledového špuntu z mé flašky na pití, nějak to v tom teple zareagovalo a moc nechybělo a zastřelil jsem Karafa. Tomu zase pro změnu zmrzla voda. To je těžko pochopitelný proto, že měl vodu celou cestu na batohu jako já, po cestě mu nezmrzla, už to je teda docela těžko pochopitelný, a tady v místnosti, kde je díky absenci větru tepleji, mu to zamrzlo. Nechápu. Sundávám z vousů led, věším matroš na šňůru a řešíme, jak teda s vrcholem. Dneska to už nedopadne, tak se nažereme, vychrápeme a zítra ráno raničko do útoku.

Chvíli za námi vnikají dovnitř čtyři zmrzlí Češi, jdou nalehko a vypadají, že dneska jimi vrchol zůstane taktéže nedosažen. Uvaří, sežerou klobásy, popřemýšlí o bivaku jenom pod dekami, klasifikují to jako ptákovinu a jdou dolů.

Po jejich odchodu se tu dá trochu i hýbat, dělají-li to maximálně dva lidi naráz, tak vaříme. Mezitím lezu do spacáku a je docela dobře. Venku slota. Po poledni přichází jeden ze Slováků, takovej dědula, knír namrzlej, že vypadá jako mrož, třikrát odfrkne, omlátí led z držky, řekne že jde z vrchu a že to bylo zaujímavé a maže sólo dolů. Když chlap, co má slezený všechny Tatranský ledy a bůhví cosi ještě, řekne o něčem, že to bylo zaujímavé a tak zvláštně se u toho zamyslí, nevím co si o tom mám myslet já. Další dva, co nám zbývají do naplnění počtu této partičky ani nevidíme, asi ani nepovažují za nutné se zde zastavovat.

Karaf vyrábí vodu, Drajf zašívá bundu a my se válíme. Pohoda. Přichází mi na mysl fakt, že od doby, co jezdím v zimě do hor, jsem si nikde nekoupil ledovou tříšť. Holt jí mám dost tady. Večer nalézám svíčku, tak ji zapaluji. O tomto neví Karaf, který je zabořen ve spacáku a píše sms Motlovi, ať se ozve ohledně počasí.

Když vyleze, svíčku nevidí, ale registruje takový to skomírající světlo.

„Hej, co to je…

„to je asi někdo vedle…

„to by chtělo prozkoumat.“

No, než mu oznámíme o co jde, tak z něj vypadne ještě hromada zábavných teorií o neznámým světle.

Na všechny přichází žravá, tak zase lezeme ze spacáků a vaříme, vyrábíme vodu na zítra, žereme chleby a tyčky. Když konečně okolo osmý večer usínáme, po zaručené Karafově informaci, že dle Motly má být zítra relativně dobře a že to asi bude pravda, protože když šel hrčet zahlídl hvězdu, dochází mi sms od Veroniky, že zítra má být relativně dobře a čas od času uvidíme slunce. Blbý je jen to, že je to předpověď o kilometr a půl níž než jsme teď. Vypočítávám, že v při rychlosti větru a teplotě co venku je může pociťovaná teplota dělat něco kolem –32°C.

Drajf se zbláznil, protože v rámci tréninku na skialpy, který teda ještě nemá, spí zase jenom pod dekou. Kdyby ho viděli ti čtyři, co se kvůli tomu otočili, tak je asi klepne pepka.

19.11.2005 Sobota

V 5:30 zvoní budík. Odporný. Vylízáme zase o půl hodiny později. Odporný to je furt. A nejodpornější na tom všem je fakt, že venku je pořád absolutně hnusně.

„Toto není počasí ani na sestup, natož na výstup.“

„No, když jsme to v létě otočili dolů kvůli tomu, že je hnusně, tak bylo asi desetkrát líp než je teď.“

„Tak počkáme a uvidíme.“

Tak čekáme, ale nic nevidíme. Každopádně se nedá říct, že by bylo venku líp. Vchodový dveře musíme odházet lopatou. Přes noc napadlo tak třicet čísel prašanu. Dva úseky po cestě na vrchol jsou více než nebezpečný. Lavinózní asi šedesátistupňový a sto metrů dlouhý svah, které nejde jen tak obejít a dvacetimetrová, na šířku dvaceticentime­trová, rampa z malého Glockneru na velký. Tyto informace pocházejí od Karafa a zapříčiňují, že jdeme rozumně dolů.

Když už jsme nabalení na sestup, rozletí se dveře a tam zase ti čtyři Češi, teď už i ze spacákama. Ani nyní nevypadají na dobytí vrcholu, dva z nich jsou hyn už teď. Nasazujeme mačky a do winterraumu vletí další dva lidi. Tentokrát z Běloruska. No hotovo.

Sestup je poměrně záživná záležitost. Po hřebeni to je takové všelijaké, fixní lana jsou zamrzlá, když už se jich dá chytit, tak to klouže, protože jsou pro změnu namrzlá. Na ledovci se navazujeme, tentokrát na lano bez uzlů, protože jsme počítali se slaňováním, tak jsme je rozvázali, ale aspoň něco. Shodou okolností se zase ocitám na prvním konci lana. Sněhu je po kolena, chvílemi do půl stehen až do pasu, viditelnost je taková padesátiprocentní bílá, každopádně nejde rozpoznat, co je ještě sníh a co už nebe. Chodíme po sinusoidě, vždycky na mě zezadu zařvou změnu směru, tak změním a jdu do doby, než zase nezačnou něco hulákat. Jak u tohodle může Drajf fotit moc nechápu.

Po přejití ledovce jdeme zase prašanem, ale teď už po šutrech, takže v mačkách tak na vykloubení kolene nebo kotníku. Což se mně, a nejen mně, taky párkrát skoro daří. Ale to už je vidět Stüdlhütte. Chata, která byla postavená v roce 1868 a v roce 1996 předělaná. Spíš postavená znovu, podle toho jak vypadá. Ale docela v pohodě.

Uvnitř potkáváme čtyři Pražáky co tam dorazili v ten čtvrtek a od té doby v podstatě nevylezli a novou dvojku, kluka s holkou, zase Čechy. Ti taky spíš tak blomcali v nějakým tom minimálním rádiusu kolem boudy. Vaříme, žereme, Drajf se zakecává o foťácích, ono to tu totiž vypadá spíš na nějaký fotografický kroužek, dle strojů co jsou na stole, a valíme dolů k autu.

Sestup už je pohodový, po chvíli dokonce sundáváme železa a schováváme cepíny. Ještě stihneme potkat dva Maďary co jdou nahoru. Zanedlouho jsme u Lucknerhütte, která je i ke své poloze pod sněhem viditelně více než předevčírem. Dole ještě potkáváme borce, co nehnutě opřen o auto vejrá do dalekohledu.

„To bude asi ta webkamera.“

Protože polovině věty borec rozuměl a druhou si pravděpodobně rychle domyslel, tak nás ani nepozdravil. Drajf pořád řeší stavy nenadálého sraní, já zas to, že když budu muset vyndat toaleťák, tak musím sundat lano, a tímto stylem se pochodu se dostáváme k autu, které k našemu příjemnému zjištění není zapadaný ve sněhu.

Protože si pamatujeme, kde má Drajf klíče, nepřekvapuje nás jeho pokus marného hledání jich po kapsách, dostáváme se dovnitř, zkonstatujeme, že jediný co tu nezmrzlo je Becherovka a tudíž to je dobře, odstraníme životu nebezpečné explozivní zmrzlé Mattonky, který mají teď tak o 25% vetší objem i s petflaškou, z kufru Karafovi pod nohy, protože tam je nejlepší přívod teplého vzduchu, dvakrát nabalíme a vybalíme kufr než najdeme všechno potřebné typu doklady, nasedáme a jedeme. Plných sto metrů. Před Lucknerhouse. Tam je cedule s mapou, tak to chvíli zkoumáme, dáváme téměř povinnou skupinkovou fotku a na dvojku sjíždíme sedmikilometrový kopec, který je sice lehce posypán, ale fakt jen lehce. Ještě teda registrujeme ty dva Maďary, jak už jdou zase dolů. To tam teda dlouho nepobyli.

Po projetí vesnice Kalm am Grossglockner nás na silnici přepadávají takový tři potvory, což jsou tři kluci, dle výšky bych jim tipl tak na dvanáct let, a na hlavě mají kukly z nějakého maškarního bálu, či co, takový chlupatce. Vypadá to dobře, ty kukly teda. Co vypadá zajímavě je to, že jeden stojí před autem, asi nejmladší, další dva jsou u okýnek a somrují prachy.

„Vyser se na ně.“

„Nebo jim zaplatíme kartou.“

„Nebo toho vepředu přejedeme a bude.“

Nakonec jim dáváme kus hořký čokolády na odlomení, načež o ni vznikne přetahovaná mezi Drajfem jakožto řidičem a jednou tou chlupatou potvorou, která nechce pochopit, že my chceme taky. Po odervání asi půlky toho co tam bylo i s papírem radostně mizí ve stráni, my radostně jedeme. Až děti odkojené krávou Milkou a Alpskýma čokoládami pozřou čokoládu na vaření z Kauflandu, jestli ji vůbec pozřou, tak se z toho poserou buď rovnou, nebo už nikdy. Ještě mineme v protisměru Bavoráka ženoucí se do kopce takovou rychlostí, že jestli mu ti tři vlezou do cesty, tak to borec zjistí až doma v garáži z trčících končetin ze spoileru, a jsme dole. Opucujeme čelní sklo, které se při jízdě proti slunci stalo neprůhledné a kolem policejních kontrol jedeme směr Spittal. Před námi jsou Dolomity a vypadají fakt hrubě.

Ještě navigátorovi Karafovi musíme vysvětlit, že když si tu mapu otevře a nebude navigovat jen dle nákresu Rakouska s vyznačenými většími městy, tak to bude o něco lepší. Pak to už mažeme na Villach, bereme benzín, najíždíme na dálnici a jedním tunelem za druhým, dohromady jich je snad třicet, to přes Klagenfurt mažeme na Graz. Tam přebírám řízení a trasou na Vídeň, Hatě, Znojmo, Moravský Budějovice a Třebíč nás transportuji zpět. Brňáci zjistili, že domů už dneska nepojedou, tedy melou o tom už od Vídně, tak se otáčíme u nás, kde necháváme auto a krámy a vzhledem k tomu, že pro mě tato akce začala na Kočce míříme na Kočku…