Ve svém nepoměrně krátkém cestovatelském životě jsme měl tu čest poznat mnoho tradičních i netradičních dopravních prostředků a různých samohybů, ať již byly poháněny lidskou či zvířecí silou, motory všech typů či jenom gravitací po nějaké nakloněné ploše. Osobně si také myslím, že mám pro strach uděláno a kontrolovatelná míra nebezpečí je pro mě výzvou – nicméně vzpomínka na šíleného řidiče řinčícího tuk-tuku, kterému jsme byli vydáni na milost a nemilost, se mi občas vrací.
Pro nezasvěcené – tuk-tuk je zcela typický dopravní prostředek používaný v Thajsku, jehož název je odvozen od zvuku motoru, který vydává. Dvoutaktní tříkolové vozítko má zpravidla „sic“ pro řidiče, za kterým se nachází různě vymezený prostor pro několik cestujících, jejichž maximální počet je přímo úměrný jejich vlastní skladností, schopností udržet se při nečekaných manévrech majitele řidítek a nutností se dostat na dané místo. I laik s minimem technických znalostí zaváhá při pohledu na kouřící obludu, která vyluzuje celou plejádu srdceryvných kovových zvuků – stejnou důvěru zpravidla vzbuzuje i výfukovými plyny ošlehaný řidič tohoto technického zázraku. Nicméně komisařů STK po Bankogu běhá málo a policistů, kteří by kontrolovali oprávnění „pilota“, ještě méně, takže srdnatě nastoupí. Tak jsem učinil i já a moji čtyři kamarádi před 8 lety po čas pobytu v thajském hlavním městě.
První dojem nebyl nikterak špatný, relativně pohodné sedadlo a dostatek prostoru pro celou partičku. Než jsem však mohl své pocity sdělit kamarádům, majitel „nakopnul“ mašinu a pekelný hluk utnul jakoukoliv snahu o konverzaci. Následně jsme se vnořili do provozu a začali se dít věci nevídané: notně odrbaná spojka způsobuje, že pohyb při rozjezdu není zdaleka plynulý, taktéž brždění na poslední chvilku by žádného instruktora české autoškoly radostí nenaplnilo – výsledkem je to, že osádka je smýkána po prostoru a členové do sebe neočekávaně narážejí.
Dále zjišťujeme, že držet se rámu kabiny je sázka do loterie, protože tuk-tuk míjí ostatní vozidla o milimetry a i moje hubené prsty prostě „přečuhují“. Vystrčit hlavu a fotit nejde vůbec, to je přímo vstupenka do krematoria, udělal jsem to jednou a téměř okamžitě jsme pochopil „kolik uhodilo“, když jsem jen o fous minul tuk-tuk projíždějící v protisměru. K mému překvapení však tento dopravní systém, kde platí evidentně právo rychlejšího, silnějšího a agresivnějšího, nezpůsobuje domorodcům velké problémy a celou dobu v Bankogu jsme nezaznamenali nějakou závažnou dopravní nehodu. Úseky šíleného sprintu jsou často střídány nehybnou zácpou, kdy odspodu vozidla vzlíná trabantovský zápach a škrábe nás v nose – to už pohyb vpřed je lepší, dá se alespoň dýchat. Aby naše dojmy z cestování tuk-tukem byly opravdu trvalé, tak se od majitele samohybu dozvídáme, že má jakousi smlouvu s majitelem konfekčního obchodu a že nás tam zdarma doveze. Protože máme čas a na takové nabídce nemůžeme prodělat, řidič s námi peláší na zcela opačný konec velkoměsta, než jsme původně zamýšleli. Seriózní majitel obchodu s oděvy nám představí celou škálu nejnovějších obleků (bylo by to přijatelné i pro naši kapsu), nicméně nakonec přijme naše vysvětlení, že šortky, tričko a páskové boty jsou k cestování po parné zemi vhodnější a milostivě nás propustí. Mezitím majitel tuk-tuku provedl „údržbu“, jak jsem skrz výlohu zaregistroval, což spočívalo v tom, že hadrem otřel olej vzlínající na mnoha místech a přihnul jakousi páčku ovázanou drátem. Povzbuzeni tímto láskyplným aktem péče o ocelového oře jsme si opět nalodili a pokračovali v přerušené cestě za památkami. Nakonec jsme bez úhony dorazili na dohodnuté místo, pár drobných báthů (místní platidlo) změnilo majitele a my pokračovali dál po svých.
