Tato cesta byla naší první cestou za „železnou oponu“, ze světa socialismu do světa kapitalismu. Na putování jsme se nesmírně těšili, i když občas přicházelo i takové to všem známé mrazení v zádech z pocitu nejistoty. Vždyť jsme v tomto prostředí dosud nikdy nebyli!
Snad právě proto, že tato cesta byla naší prvním výletem do kapitalistické ciziny, vrátili jsme se z ní nabiti mnoha dojmy. Snad právě proto z ní uchováváme také nejvíce vzpomínek. A právě proto, že tato cesta trvala šest dní, říkáme jí dodnes „šestidenní“.
Je půl šesté ráno, probouzí se den. Dnes jím je předposlední zářijová sobota a my stojíme se svým už trochu zánovním vozem Škoda 100 L (rok výroby 1 973) na celnici v Mikulově. Všude vládne ještě klid, v prostoru celnice jsme pouze my a další dva vozy směřující do Československa. Formality jsou vyřízeny rychle, jen menší nesrovnalost s výjezdní doložkou. Zatímco do pasu jsme dostali razítko s dnešním datem, v doložce se objevuje datum včerejší. Celník se omlouvá, jsme dnes první. Pak nám popřeje šťastnou cestu a naše škodovka začíná „ukusovat“ první kilometry předem přesně rozplánované cesty.
A my si zatím opakujeme základní údaje o zemi v srdci Evropy, které nám poskytl propagační materiál Rakouského velvyslanectví v Praze.
Rakousko je vnitrozemským státem, jeho rozloha činí 83 855 km2. Má kolem 7,5 milionů obyvatel (podle sčítání z roku 1981), z nichž 98 % mluví německy, na jihu a východě pak žijí slovinsky, chorvatsky a maďarsky mluvící národnostní skupiny, ve Vídni se také stále udržuje česky mluvící obyvatelstvo.
Rakousko je spolkovým státem devíti zemí. Jsou to: Wien (Vídeň), Niederösterreich (Dolní Rakousy), Oberösterreich (Horní Rakousy), Salzburk (Salcbursko), Tirol (Tyrolsko), Vorarlberk (Vorarlbersko), Kärnten (Korutany), Steiermark (Štýrsko) a Burgenland (Burgenlandsko). Naše cesta povede šesti z těchto zemí.
Vzhledem ke své poloze je Rakousko od pradávna křižovatkou spojovací cesty mezi evropskými hospodářskými a kulturními prostorami.
Území dnešního Rakouska, osídlené již v předhistorické době, bylo na počátku našeho letopočtu přičleněno Římany k jejich impériu, které se však rozpadlo v období stěhování národů.
Kolem r. 800 n. l. vytvořil francký panovník Karel Veliký mezi řekami Dunajem a Drávou Panonskou a Korutanskou marku na obranu proti nájezdům Avarů. R. 976 dostali toto území lénem Babenberkové. Po jejich vymření přešlo území r. 1282 do rukou tehdy bezvýznamného rodu Habsburků, a ten cestou diplomatických jednání, výhodných sňatků i cestou bojů vytvořil rozsáhlou říši. Po rozdělení habsburského rodu r. 1522 na španělskou a rakouskou větev získala rakouská větev r. 1526 po vymření Jagellonců České království a Uhry a položila tak základy mnohonárodnostnímu státu, který žil téměř 400 let. Jeho konec přišel v roce 1918 a z jedné jeho části vznikla Republika Rakousko. Ta se stala v roce 1938 první obětí Hitlera. V roce 1945 byla obnovena jako samostatný stát, v roce 1955 vyhlásila národní rada (parlament) její neutralitu. Od tohoto roku se Rakousko stává často místem mezinárodních setkání, ve Vídni se konaly četné konference OSN a vedla se jednání o odzbrojení.
Ospalé jitro se už změnilo ve vlahé slunné ráno, které dává najevo, že i do Rakouska zavítala „svatováclavská vedra“. Za zády nám už dávno zůstalo malebné městečko Poysdorf a po osmdesáti kilometrech se ocitáme na předměstí Vídně, rozkládající se na březích Dunaje. Na jeho pravém břehu obklopuje město mocný zelený pás lesů – Wienerwald (Vídeňský les), jehož půvabné vrcholky jsou vlastně nejzazšími výběžky Alp, na levém břehu Dunaje začíná nedozírná nížina.
Vídeň nás vítá – objížďkou. Tu zvládneme bez problémů díky perfektnímu značení, vracíme se na Brünner Straße (Brněnskou ulici), z které nás objížďka odklonila, přejedeme Dunaj po Floridsdorf-Brücke a ocitáme se v centru města. Zaparkujeme v úzké uličce nedaleko vídeňské dominanty, chrámu sv. Štěpána, bereme plán města a nezbytné fotoaparáty a začínáme prohlídku hlavního města Rakouské republiky.
Vídeň má asi 1,7 milionu obyvatel, měří 414 km2 a je rozdělena na 23 okresů. Čísla okresů jsou vyznačena na tabulkách se jmény ulic na všech nárožních domech, přehledné plány města jsou na důležitých stanicích pouliční dráhy (Straßenbahn) a na všech stanicích městské dráhy (Stadtbahn). A tyto plány vůbec nejsou potrhané, pokreslené apod. I nám usnadňují orientaci.
Naše prohlídka začíná u vznešeného dómu sv. Štěpána. S jeho stavbou bylo započato kolem roku 1 240 a podíleli se na ní významní stavitelé (i Češi). Je jedním z nejkrásnějších gotických chrámů vůbec, v jeho interiéru najdeme vynikající gotická a barokní díla a jeho 136 m vysoká věž patří odedávna k siluetě Vídně.
Od Svatoštěpánského dómu procházíme ulicí Graben (Příkopy), přepychovou obchodní třídou. Ceny výrobků ve výkladních skříních dosahují závratné výše. Přesto neodoláme a ze zvědavosti vstupujeme do jednoho z obchodů. Je to přepychové klenotnictví. Bereme za kliku masívních dveří, do jejichž rámu je zvenčí zasazeno silné zrcadlové sklo. Dveře se otevírají, před námi se objevuje prostor asi 4 x 3 m a ve vitrínách kolem stěn luxusní šperkařské výrobky. Jediná zákaznice, usazená v křesle, si vybírá prsten. Otáčíme se na patě a chceme vyjít na ulici. A ejhle – klika zevnitř chybí. Rychle přemítáme co dělat. Nezbývá nic jiného než se obrátit na prodavačku s dotazem, jak se dveře otevírají. Prodavačka s úsměvem stiskne kdesi pod pultem tlačítko, cosi zavrčí, dveře se otevřou a my se s oddechnutím ocitáme na ulici.
Po této příhodě ani příliš nevnímáme krásu morového sloupu, dílo Fischera z Erlachu, a kostela sv. Petra, údajně jedné z nejhezčích kopulovitých staveb, a vzpamatujeme se až před kostelem Schottenkirche na náměstí Freyung, kde je čilý dopravní ruch. Po Schottengasse jezdí automobily i drožky. Nikdo na nikoho netroubí, řidiči neoceňují výraznou gestikulací kvality dalších účastníků silničního provozu.
Na Rooseveltově náměstí před novogotickým kostelem Votivkirche obracíme a zastavujeme se před novorenesanční budovou University, založené však již r. 1365. Tak se dostáváme na hlavní okružní třídu Ringstraße, která vznikla v místech zasypaných příkopů v polovině 19. století. Před námi se objevuje 98 m vysoká věž novogotické stavby – vídeňská radnice. Většina radnice je skryta v lešení, právě obnovují její „kabát“. Tmavá, téměř černá barva radnice je vystřídána barvou zářivě bílou. I ve Vídni tedy mají problémy s udržováním historických budov, které nahlodává zub času. Přes ulici se díváme na budovu hlavní vídeňské činoherní scény, na Brugtheater. Tato budova byla za války téměř zničena, dnes ale opět stojí v celé své původní kráse. Dále míjíme Parlament zbudovaný z řeckém stylu, jehož vzhled však narušují před ním postavené čekárny městské dopravy, a zastavujeme na náměstí Marie Terezie. Tomuto náměstí vévodí pomník Marie Terezie (Rakušané si ji velice váží) a vpravo i vlevo od něho stojí navlas stejné budovy dvou muzeí, Přírodovědného muzea (Naturhistorisches Muzeum) a Uměleckohistorického muzea (Kunsthistorisches Muzeum).
Přecházíme hlavní ulici a hradní branou vstupujeme do bývalého císařského sídla, dnes mimo jiné úřad spolkového prezidenta, mocného komplexu budov Dvorního hradu (Hofburg), jehož budovy pocházejí z více století. I tady postávají drožky a čekají na zákazníky. Projdeme celým traktem a kolem původně románské baziliky sv. Michala s gotickými a barokními úpravami a kolem Albertina, v jehož sálech se ukrývají vzácné grafické sbírky (přes 1 milion listů různých škol z různých zemí), se dostaneme před další budovu, která přispívá k bohatému kulturnímu životu města. Je to honosná budova Státní opery (Staatsoper). I tato budova stejně jako Burgtheater byla za 2. světové války zničena a po válce opravena.
Po čtyřhodinové procházce odpočíváme u dalšího kostela, u kostela Karlskirche, postaveného ve stylu vrcholného baroka podle plánů Fischera z Erlachu, a obdivujeme jeho 72 m vysokou kopuli i dva triumfální 33 m vysoké sloupy na jeho bocích.
Naše poslední vídeňské zastavení patří zámku Belvedér, který dal na přelomu 17. a 18. století postavit rakouský vojevůdce princ Evžen, vítěz nad Turky. Vídeňáci o této stavbě tvrdí, že je nejkrásnější barokní stavbou na světě. Ze zámecké zahrady se díváme na Vídeň a ať chceme nebo ne, srovnáváme toto měst s Prahou. Vídeň je majestátní, císařsky velkolepá, chybí jí ale kouzlo křivolakých uliček, které právě v Praze jsou němými svědky toho, „jak šel čas“. A už se vůbec nedivíme, proč tolik cizinců vyslovuje slova obdivu k naší stověžaté.
V pozdním odpoledni opouštíme Vídeň výpadovkou na Sankt Pölten. Je to čtyřproudová silnice, která se náhle zúží na dva proudy. Než stačíme strnout nad tím, jak se najednou to množství aut a fiakrů „stlačí“ ze čtyř do dvou proudů bez určení, kdo má přednost v jízdě, jedeme už v jednom z nich i my. Najíždíme na dálnici a hned zde poznáváme, že rakouští řidiči milují asi vysoké rychlosti. Ti, kteří nás předjíždějí, překračují nejvyšší povolenou rychlost o 50 i více km/hod. Dálnice má citelné stoupání, škodovka nám dává najevo, že už není žádnou mladicí, a protože ani my nechceme riskovat placení pokuty, je těch předjíždějících většina.
Slunce se pomalu kloní k západu a my se začínáme ohlížet po kempu, v němž bychom mohli strávit první „rakouskou“ noc. Odbočujeme z dálnice na neméně kvalitní silnici, objevujeme poutač, který nás upozorňuje, že 2 km odtud, v Schönbühelu, je kemp. Vyrážíme. Zastavujeme u zdejšího hostince s úmyslem zeptat se, kde se kemp nachází, protože naše dosavadní hledání je neúspěšné. U stolků před vchodem do hostince sedí několik místních obyvatel. Ihned nám vysvětlili, že kemp je na zahradě hostince, zvou, ať si přisedneme, nabízejí nám holbu piva. Nepohrdneme pohostinstvím zdejších lidí. Oba upíjíme tekutý chleba a je nám jasné, že dnes už dál jet nemůžeme.
Druhý den nás budí brzy ráno chlad a houkání lodní sirény. Proti proudu Dunaje, k němuž se zdejší zahrada svažuje, pluje parník. Romantiku tohoto místa – nacházíme se totiž v malebné soutěsce Wachau – dokreslují zalesněné stráně a obrys blízké pevnosti, vystupující z ranní mlhy.
Také nedaleké městečko Melk se ještě skrývá v ranní mlze. I tak nás ale nenechává na pochybách, že jsme se ocitli v jednom z nejpůvabnějších rakouských měst. Odtud vyšla v 10. století moc Babenberků ( jejich dědička byla první manželkou našeho „krále železného a zlatého“, Přemysla Otakara II.), kteří v 11. století předali svůj hrad benediktinům, a ti zde v době protireformace zbudovali klášter, ovládající pak Podunají. Budovy kláštera (v poslední době restaurované) na kopci nad městem vidíme snad ze všech ulic a uliček, jimiž procházíme a které nás zdraví nepředstavitelným množstvím květin v oknech, přede dveřmi domů, na chodnících a všude tam, kde jen je to trochu možné.
Z Melku přejíždíme na druhou stranu Dunaje a po silnici, která se vine téměř v bezprostřední blízkosti tohoto veletoku, uháníme do Lince. Silnice vede také mnoha zajímavými místy, nás upoutá především městečko Grein s mohutným hradem Greiburgem z 15. století, zastavujeme se v Mauthausenu, kde si uvědomujeme, kolik hrůz viděly stěny místního koncentračního tábora, na jehož místě je dnes památník s pomníky a hroby obětí, a několik kilometrů před Lincem věnujeme pozornost kopci nad Steyreggem, na němž se tyčí zámek z dálky připomínající náš moravský Plumlov.
Ovzduší v tomto místě už dává tušit, že se blížíme k jednomu z rakouských průmyslových center, k Linci, jinak také hlavnímu městu spolkové země Horní Rakousy. Exhalace zdejších podniků doslova vidíme i cítíme.
V Linci pohodlně zaparkujeme u přístaviště lodí a jdeme si prohlédnout starou část města. Památky pocházejí většinou z období renesance a baroka, mezi nimi ale objevíte i novostavby. Před jednou z nich typujeme, jakým účelům tento asi třípatrový objekt a velmi vkusnou barevně členěnou fasádou slouží. vedle vchodu si k našemu údivu přečteme: Volkskrakenhaus – nemocnice. Není kolem ní k našemu údivu ani plot, stojí v jedné – pravda – velice klidné postranní ulici. Přemýšlíme, proč architekt zvolil pro nemocnici právě toto místo. Že by to souviselo se snahou neodtrhovat nemocné od života zdravých lidí? Na každodenní ruch se tady nemocní mohou alespoň dívat.
Po druhém břehu Dunaje se vracíme z Lince kousek zpět, až k městu Enns, tam odbočujeme a ujíždíme kolem stejnojmenné řeky do Steyru (Štýru). Město si prohlížíme nejprve „shora“, protože ke staré části musíme sjet až dolů, k řece. Na náměstí jsme schopni tvrdit, že se zde zastavil čas nejméně před 150 lety. Z omylu nás vyvedou pouze zaparkovaná auta. Náměstí je z obou stran obestavěno domy, které pamatují více než století. Radnice pochází z let 1765 – 1778, naproti je „Bummerlhaus“ s fasádou z roku 1497. Jdeme dále po silnici ke kostelu Michaelerkirche. Na ní si všímáme užšího pruhu odděleného plnou žlutou čarou. Tento pruh jsme už registrovali na více místech. je určena pro cyklisty a auta v něm nemají co dělat. Jen mimochodem – cyklistů je v této zemi hodně a všichni je v silničním provozu plně respektují.
Naše další cesta vede přes Kremsmünster, který nám pyšně ukazuje soubor benediktinských staveb (kostel ze 13. stol., klášterní budovy ze 17. a 18. stol.), do Solné komory, země hor, jezer a lázeňských letovisek. Zastávku jsme si naplánovali v solných lázních Gmunden na břehu druhého největšího alpského rakouského jezera Traunsee (Travenské jezero, plocha 25,7 km2). Je krásné nedělní odpoledne, všude velké množství lidí a aut. Nakonec i zde se nám podaří zaparkovat a vmísíme se davů procházejících se na korzu v těsné blízkosti jezera. Míříme na dřevěnou lávku, která spojuje břeh jezera s malým ostrůvkem, na němž se nachází zámek Ort, původně vodní hrad. Z lávky se díváme na hory zvedající se na druhé straně jezera, na Grünberg (987 m n.m.) a majestátní Traunstein (1 691 m n.m.).
Pokračujeme silnicí vedoucí po břehu jezera. Za obcí Traunkirchen se silnice musí „prokousat“ kopcem, skála tady vyrůstá přímo z jezera. Za tunelem na nás čeká překvapení – dlouhá fronta stojících aut. Čekáme čtvrt, půl, tři čtvrtě hodiny. Auta se konečně dávají do pohybu a my objevujeme, co bylo příčinou našeho čekání. Asi tři kilometry před městečkem Ebensee se po dlouhotrvajících deštích polovina vozovky zřítila do jezera. A tak se jezdí na semafory a podle pokynů místních strážců pořádku jen po jedné půlce vozovky a ještě zúžené. Přemýšlíme, jak budou tuto vozovku obnovovat. Vlevo, hluboko pod silnicí, vody jezera, vpravo železnice a pak už jen skály.
Po silnici vinoucí se mezi horami jedeme přes města Bad Ischl, Bad Goisern, Bad Aussee (všechna jsou lázeňskými středisky) k jezeru Grudlsee. Cestou několikrát vidíme tabule s nápisem Salzbergwerk, to znamená, že tady jsou solné doly. Dnes jako před mnoha staletími, kdy Solná komora zásobovala solí téměř celou Evropu.
Osvěžení koupelí v Grundlsee se vracíme do Bad Aussee a odbočujeme k dalšímu jezeru, k Hallstätter See (Halštatskému jezeru). Na této vedlejší silnici se poprvé setkáváme se stoupáním, které nám doslova vyráží dech. Mapa udává 23 %. Stoupání ale není dlouhé, škodovka si s ním poradí dobře. A potom rychle klesáme do kotliny, v níž se rozlévají vody Hallštatského jezera. Je obklopeno horami, nejvyšší patří do masívu Dachstein. Na východním břehu jezera se proplétá železnice, jižní a západní břeh sleduje silnice. Na tomto břehu se také usadila obec Hallstatt. Vidíme ji na chvíli, než zmizíme v tunelu, a pak už nás zdraví jen jezero, ztrácející se ve večerním modrošedém mlžném oparu. Spěcháme. Stmívá se zde pod horami rychle a my musíme dojet do obce Weißenbach, abychom v místním kempu přenocovali.
Ráno nás vítá Attersee, největší rakouské alpské jezero o rozloze 46,7 km2. Včera jsme už jeho krásu nemohli vnímat, také dnes nad jezerem se zvedá hora Schafberg (1 780 m n.m.), jihovýchodně masív Höllengebirge. Téměř 20 km jedeme kolem jezera a pak najíždíme na dálnici směr Salzburg. Všechno se rázem halí do husté mlhy, jejíž závoj se rozestoupí až před naší další zastávkou. Město Salzburg se už utápí v ranním slunci.
Do centra města přijíždíme Novou branou – Neutor, což je vlastně portál tunelu, vedoucího pod kopcem Mönchsberg. Za tunelem se rázem ocitáme v bezprostřední blízkosti staré části města. Zaparkovat není kde, proto přejíždíme řeku Salzach do druhé části města. I zde jsou všechna místa obsazena, volno je pouze na parkovišti s označením Kurzparkzone 60 min, tzn. že na tomto místě můžete parkovat pouze hodinu. Jinde ale místo není a tak riskujeme ( sice nevíme, jaký postih za delší dobu parkování by následoval, jen si domýšlíme), víme totiž, že za hodinu se ze staré části města nevrátíme.
Vyprávět o Salzburgu je těžké. Pro jeho okolí jsou typické hory, a ty jakoby vstoupily až do města. Na kopci nad městem (Mönchsberg) se nachází pevnost Hohensalzburg, známá dominanta tohoto cíle snad většiny turistů, kteří navštíví Rakousko. Komu se nechce šlapat nahoru, nechá se tam pohodlně vyvést lanovkou a odtud – tak trochu z ptačí perspektivy – se dívá na město, které se má čím chlubit. Největší množství památek najdete ve vnitřním městě, zkrátka ale nepřijde ani ten, kdo zabloudí do dalších částí městských čtvrtí.
Po vstupu do staré části města na vás okamžitě dýchne hudba. Vždyť Salzburg je rodiště Wolfganga Amadea Mozarta a město tento fakt na mnoha místech připomíná. Především na Mozartově náměstí stojí Mozartův pomník, přes Salzach vede Mozartova lávka, můžete navštívit Mozartův rodný dům, najdete zde Mozarteum atd. Nejpůvabnější ve městě jsou úzké uličky a dvorky jednotlivých domů. V těchto dvorcích objevíte pozůstatky ještě gotických staveb. Dvorky jsou proto malé a tmavé, přesto i zde najdete všudypřítomné květiny. Nejsou to sice kvetoucí pelargónie, jsou to většinou různé listnaté stromky ve velkých květináčích a kádích, ale právě tato zeleň oživuje na první pohled příliš strohé prostory.
Ve starém městě má svou historii snad každá budova, kolem níž procházíte. Z ostatních staveb mimo centrum stojí za shlédnutí zámek Leopoldskron s velkým rybníkem a zámek Mirabell ležící uprostřed překrásných zahrad.
Kolem poledne vyjíždíme z města, ukazatelé nás navedou na dálnici směr Bischofshofen. Dálnice se proplétá údolím podél Salzachu. Na pravé straně se díváme na vrcholky Hagen Gebirge, vlevo nás zdraví Tennen Gebirge. Na některých vrcholcích se usadily v dávné době pevnosti Mezi nejhezčí patří pevnost Hohenwerfen. Silnice je plná tunelů a za každým z nich na vás čeká překvapení v podobě nové přírodní scenérie.
Před Bischofshofenem dálnice uhýbá k východu, proto z ní sjíždíme, abychom asi po pěti kilometrech dojeli do Bischofshofenu, známého centra zimních sportů. I v létě má toto místo své kouzlo. Pokračujeme dálnicí do Brucku an der Großglocknerstraße a odsud ohýbáme na jih, na známou vysokohorskou grosglocknerskou silnici. Vjíždíme do Národního parku v srdci nejvyššího rakouského pohoří Hohe Tauern (Vysoké Taury) o rozloze přes 900 km2. Je to svět skal a ledu, zde se nachází nejvyšší hora Rakouska Großglockner (3 798 m n.m.). Čeká nás – či spíše naše auto – velká zkouška. Na nejvyšší bod silnice, na Edelweiß Spitze, musíme absolvovat zhruba 30 km, z nich 20 km prudkého stoupání. Bruck má nadmořskou výšku 757 m n.m., Edelweiß Spitze 2 577 m n.m. (někde uváděno 2 571 m n.m.), tzn., že vyjedeme téměř do výšky našeho tatranského velikána, Gerlachovského štítu. Bude nám chybět pouze 78 m.
Přijíždíme na konec obce Ferleiten v nadmořské výšce 1 145m. Zde zaplatíme mýto – za vjezd na některé rakouské silnice se platí – od ženy v místním kroji obdržíme nálepku na auto a propagační letáček. Zde začíná prudké dvacetikilometrové stoupání. V této chvíli jen v duchu prosíme, aby škodovka stoupání překonala. Vzpomínáme na naši přítelkyni (tato průvodkyně Čedoku nám poskytla před cestou některé cenné rady), která se nás především ptala, jak nám šplhá auto do kopců. A upozorňovala, že nejeden automobil a nejeden autobus na této silnici nedosáhne svého cíle.
Začínáme stoupat. Stráně kolem nás jsou ještě porostlé vegetací. Postupně vyjíždíme z pásma lesů, zároveň s tím přibývá travinový porost a objevují se holé skály. Na jejich vrcholcích je věčný led a sníh. Asi v polovině cesty zastavujeme na odpočivadle s pitnou vodou. Stojan i nádržka jsou vydlabané ze dřeva, zrovna tak stolek a lavice na posezení. Příznivé počasí nám dopřává vnímat nádhernou přírodu kolem nás.
S odjetím z odpočívadla máme problémy. Vůbec se nedivíme, sklon silnice i odpočivadla je citelný. Když jsme vystupovali, měli jsme pocit, že spadneme na zem. I ta nejnižší rychlost odmítá udržet auto v pohybu. Auto tedy musíme otočit a pomalu rozjíždět. Podaří se a tak znovu projíždíme jednu zatáčku za druhou. Každá zatáčka je označena pořadovým číslem a na tabulce si přečtete i nadmořskou výšku, v níž se právě nacházíte.
Dojíždíme na parkoviště u restaurace na Fuscher Törl (2 428 m n.m.) a odsud pokračujeme necelé dva kilometry už užší silnicí, prudce stoupající, s ještě četnějšími zatáčkami na Edelweiß Spitze. Stoupání v těchto místech odhadujeme na více než 25 %.
Z vyhlídky na Edelweiß Spitze se nám horší velikáni představují v celé své kráse. Na jihozápadě a západě to jsou masívy Schobergruppe, Glocknergruppe ( s nejvyšší horou Großglocknerem) a Granatspitzgruppe, v nichž najdeme hned několik třítisícovek. Třítisícovky objevíme ale i mezi vrcholy při pohledu na jihovýchod a východ. Na severu dnes dohlédneme až do Zell am See za Bruckem. Z této vyhlídky také sledujeme silnici, po níž budeme sjíždět dolů. Zaujme nás především úsek silnice obcházející vrcholek Fuscher Törl. Silnice v tomto místě je vybudována na betonových pilířích a vypadá jako stříbrná stužka svazující tento vrcholek.
Sjíždíme dolů, zastavujeme na parkovišti pod Fuscher Törl a jdeme se podívat do jednoduché kamenné kapličky zbudované zde na paměť obětem großglocknerské silnice. Na desce nechybí ani česká jména.
Odjíždíme a klesáme na jih, směrem na Heiligenblut. V prvním úseku není klesání tak citelné, někde je dokonce vystřídáno opětným stoupáním. V tomto úseku kromě zatáček musíme projet také tunely Mittertörltunnel (2 327 m n.m.) a Hochtortunnel (2506 m n.m.). Za každým z nich najdeme překvapení v podobě nových pohledů. Na malém parkovišti nás překvapí jakási „minivýstava“ minerálů, z nichž je utvořeno zdejší pohoří.
Naše cesta dolů je přerušena ještě jednou odbočkou, odbočkou vedoucí až do bezprostřední blízkosti ledovce Pasterze pod Großglocknerem. Stoupáme totiž na Franz-Josephs-Höhe (2 369 m n.m.). Protože silnice vede v lavinových svazích, je v místech největšího lavinového nebezpečí chráněna masívní železobetonovou konstrukcí, jakousi střecho na sloupech. Pod vrcholem zaparkujeme v nejvýše položených patrových garážích v Evropě a od zábradlí se díváme na jezero Margaritzenstausee pod sebou. V něm končí ledovec Pasterze (30 km2, délka splazu 9,5 km), který se sem splazil z vrcholků Johannisbergu (3 460 m n.m.) a Eiskögele (3 434 m n.m.). Nad ledovcem před námi se zvedají vrcholky Glocknerwand (3 722 m n.m.), Großglockner (3 798 m n.m.), Adlersruhe (3 456 m n.m.), Hohenwatkopp (3 308 m n.m.) a Schwerteck (3 247 m n.m.). V zapadajícím slunci mají tyto masy skal a ledu zvláštní kouzlo.
Neúprosně se hlásí večer a nám nezbývá nic jiného než spěchat dolů. po patnácti kilometrech soustavného brzdění – i když máme zároveň zařazen 2. rychlostní stupeň – dojíždíme do Rossbachu (1 727 m n.m.), kde je mýto pro vjezd na silnici z jihu. Žena opět v místním kroji kontroluje naši jízdenku a rychle nám dává volno k odjezdu. Příčina jejího rychlého jednání je nám jasná. Z brzd se nám valí kouř, jako kdyby vedle každé z nich kouřilo několik vyznavačů tabákových výrobků. V této chvíli „máme za zlé“ naší přítelkyni, proč se nás raději nezeptala, jak nám auto brzdí. Určitě jsme měli větší problémy se sjezdem něž se stoupáním.
Už se stmívá, my klesáme dál. Projíždíme Heiligenblut (1 301 m n.m.), jemuž vévodí typický a stavitelsky velice cenný vysoký gotický kostel, a svou dnešní cestu končíme v prvním kempu, který objevíme. Už po tmě odvzdušňujeme brzdy a zajišťujeme jejich další bezporuchový chod.
Čtvrtý den našeho putování ujíždíme přes Winklern a Obervellach do Mallnitzu vstříc dalšímu překvapení. V autě se pomalu zahříváme, v noci nám byla zima. Chlad z ledovců nezůstává jen tam nahoře ve dvou, třech tisících metrech, ale klesá až do údolí.
To dnešní překvapení má název přeprava aut po železnici – Autoverladung. Chceme totiž navštívit jedny z nejhezčích rakouských lázní, lázně Badgastein. Z Mallnitzu do Böcksteinu před těmito lázněmi nevede silnice (ve zdejším horském masívu by snad nebylo ani možné ji vybudovat) a tak si na nádraží v Mallnitzu zakoupíme jízdenku pro auto a zařadíme se do fronty čekajících. V sezóně tato fronta dosahuje délky 2 – 3 km. Když se na semaforu před frontou rozsvítí zelená, auta začnou najíždět na speciálně upravené plošinové vozy. První a poslední dva vozy mají jen nízké sklopné postranice, umožňují tak sjetí vozů na boční rampu a opačně. Ostatní vagóny mají jakousi ochrannou klec. Na tyto vagóny se výškově vejdou pouze osobní automobily a nižší nákladní auta, autobusy a nákladní auta o normální výšce se přepravují jen na dvou prvních a posledních vozech.
I nám se rozsvítila zelená a najíždíme na vagóny. Zastavíme a zjišťujeme, že přesně naproti okénku řidiče se na kleci nachází tabulka s textem ve čtyřech jazycích. Uposlechneme pokynů – zatáhneme ruční brzdu, zařadíme nejnižší rychlostní stupeň a – čekáme. Za chvíli se vlak dá do pohybu. Jedeme vlastně pozadu a tak se otáčíme, abychom věděli, co nás čeká. Vyjíždíme z nádraží a za chvíli mizíme v tunelu, který nese název Tauerntunnel. Najdete ho na železnici Tauernbahn, která vede nejvyšším rakouským pohořím Hohe Tauern (Vysoké Taury) a je dlouhá 80 km. Začala se stavět na počátku 20. století a spojuje Schwarzach (leží asi 15 km jižně od Bischofshofenu, míjeli jsme ho při své cestě do Brucku) a Spittal an der Drau – Millstätter See. Trať vede exponovaným terénem, musí především překonávat hluboká horská území. Činí tak krásnými a odvážnými viadukty a navíc klesání a stoupání železnice dosahuje v mnoha místech 25 – 28,8 %. V tunelu se trať vyšplhá do svého nejvyššího bodu, do výšky 1 226 m n.m.
Po čtvrt hodině vyjíždíme z tunelu v Böcksteinu a dál už zase pokračujeme po silnici do Badgastein. Toto lázeňské město leží na svazích řeky Gasteiner Ache, proto nadmořská výška jen centra města se pohybuje mezi 1 013 a 1 083 m n.m. Tyto světoznámé lázně byly navštěvovány už od 13. století, v 19. století se zde léčily mnohé významné osobnosti. Radioaktivní prameny mají teplotu 28 – 47 ° C. V blízkém Böcksteinu jsou léčivé štoly, kde se vyzařuje radon s vlhkým vzduchem, 40 ° C teplým. Město má také velké sportovní centrum.
Uhýbáme z hlavní silnice a přes Mozartovo náměstí a po ulici Františka Josefa sjíždíme do centra. Na ulici není možné zaparkovat, zajíždíme tedy do krytých poschoďových garáží (Parkhaus). Jsou ukryty za domem Austria, takže tento ve skutečnosti betonový nevzhledný dům není z hlavní ulice vůbec vidět. Vjezd do garáží a výjezd z nich hlídá počítač, černý pasažér tak nemá ani tu nejmenší naději na úspěch.
Vycházíme na malé náměstí před domem Austria. Naproti nám se nachází jedna z hlavních městských budov, kongresový a léčebný dům. Je to moderní víceúčelový objekt. Najdete v něm kongresový sál, informace pro hosty, kasino atd. Před halou stojí fiakry připravené k projížďkám. My zde ale hledáme něco jiného, vodopád, který nechybí na žádném propagačním materiálu o Badgasteinu. Slyšíme jeho hřmění a vzápětí zjišťujeme, že stojíme nedaleko něj. Řeka Gasteiner Ache se řítí průrvou mezi skalami v bezprostřední blízkosti domu Austria. Abychom vodopád viděli, musíme obejít část města a sejít až dolů, pod řítící se masy vod. Je podzim, vody není zase až tak mnoho. Uvědomujeme si, jak je asi vodopád mohutný na počátku léta, kdy v okolních horách taje. Kam až asi stříká voda, když i nyní kapky dopadají na cestu, na níž pod vodopádem stojíme. U cesty je zbudována vysoká dřevěná stěna, která chrání stavby v této části i cestu před rozstřikující se vodou.
Z Badgasteinu zajedeme ještě do Bad Hofgasteinu, také radioaktivních termálních lázní, a odsud se vracíme do Böcksteinu, železniční přepravou do Mallnitzu a pak už po silnici do Obervellachu, kde jsme uhýbali. Pokračujeme přes Spittal an der Drau a Seeboden kolem jezer Millstätter See a Afritzer See do Villachu. Silnice z Obervellachu do Spittalu vede podél železnice Tauernbahn. Zde obdivujeme snad právě nejkrásnější železniční most na této trati. Je to most Falkensteinbrücke v blízkosti hradu Falkenštejna.
Město Villach se rozkládá na řece Drau (Dráva), na úpatí masívu Villacher Alpe. Leží asi 10 km od rakousko-jugoslávsko-italských hranic. Při krásném počasí vidíme jak Villacher Alpe, tak i jugoslávské pohoří Karavanky. Pohled na ně v podvečerním slunci je překrásný. Do Villachu se také jezdí za zdravím, jsou zde oblíbené termální lázně (Warmbad Villach).
Z Villachu uhýbáme na severovýchod a 11 km jedeme kolem jezera Ossiacher See. Jezero je obklopeno zalesněnými horami, jeho přívětivé vody lákají bezpočet turistů. Ani my jim neodoláme. Po osvěžení pokračujeme přes Feldkirchen do Moosburgu se zámkem ze 16. stol. Na okraji obce najdeme malý kemp, v němž přenocujeme.
Pátý den našeho putování nezačínáme příliš slibně. Hlavní město Korutanska Klagenfurt (Celovec) se jen obtížně zbavuje ranní mlhy. Prohlížíme pamětihodnosti města. Nejvíce nás zaujme budova zemského domu (Landhaus), stavba z let 1574 – 1590 se dvěma věžemi a dvouposchoďovým arkádovým nádvořím. Město nese dodnes i stopy tureckého vlivu. Další zajímavostí města je tzv. Svět v malém (Minimundus) u jezera Wörther See. V tomto Světě v malém najdete „v malém“ význačné stavby mnoha států. Nechybí mezi nimi ani Staroměstská radnice.
A opět vyrážíme na cestu. Asi po 35 km před obcí Griffen nás zdraví mohutná hradní zřícenina na vysoké skále, připomínající slovenské Strečno, a si po deseti kilometrech uhýbáme ještě k jihu, abychom zastavili v Sankt Paulu im Lavanttal. V údolí řeky Lavant vznikl v dřívějším hradu Spanheimer benediktinský klášter. V areálu upoutá pozornost mohutná románsko-gotická bazilika z 11.-13. století s krásnými portály, gotickou klenbou a freskami. Místní klášterní knihovna uchovává velké množství vzácných rukopisů a tisků.
Vracíme se na hlavní silnici a projíždíme dalšími městy a vesnicemi. Prvním větším městem je Wolfsberg. Zdraví nás honosným zámkem na kopci nad městem. Při pohledu na něj jsme ochotni uvěřit, že sem někdo „propašoval“ jihočeskou Hlubokou. Původní hrad byl totiž v letech 1846-53 přestavěn na zámek v tehdy oblíbeném historizujícím stylu.
Vyhýbáme se neustále dálnici a raději volíme romantičtější, i když náročnější cestu po vedlejších silnicích. Četná stoupání nám připravuje pohoří Pack, jímž silnice vede. Je podzim, listnáče hrají všemi barvami a my každou chvíli zastavujeme, abychom vychutnali všechny krásy babího léta. Mezi ně patří především pohled na jezero Stausee a na středisko hnědouhelné pánve Lankowitz, město Köflach, obojí obklopené barevnými smíšenými lesy. V zámku Piber, postaveném v letech 1696-1728 a v roce 1966 zrestaurovaném, je hřebčinec známých lipicánů pro vídeňskou dvorní jízdárnu. Vedle zámku je románský kostel, o němž se první zmínka datuje už k roku 1066.
Na východním okraji Alp, na obou březích řeky Mur (Mura) leží druhé největší město Rakouska a hlavní město spolkové země Štýrsko Graz (Štýrský Hradec). Toto starobylé město několikrát za dobu své existence změnilo majitele, není tedy divu, že ve městě najdeme velké množství různých památek. Ze světských staveb to jsou zemský dům (Landhaus), zbrojnice, hrad, šlechtické paláce, z církevních staveb stojí za shlédnutí dóm a františkánský kostel. Kolem staré části města se rozrůstá moderní výstavba. Ve staré i nové části města není nouze o parky a další zelené plochy. Na ulicích ještě i dnes hojně potkáte muže v tzv. štýrském oblečení, tzn. v šedém nebo hnědém obleku se zelenými výložkami, lampasy na kalhotách a s kloboukem se štětkou.
Za Grazem najíždíme na dálnici a po ní směřujeme k Vídni. U Grimmensteinu z dálnice odbočíme, vrátíme se kousek zpět po souběžné silnici a před Aspangem v kempu přenocujeme.
Ranní Aspang je ubrečený a takové je i celé dopoledne. Naše cesta vede do světoznámých, klimaticky příznivých horských lázní a střediska zimních sportů, do Semmeringu. Vystoupáme serpentinami a pak už jen projíždíme samotným Semmeringem. Široce roztroušené hotely se skrývají v mlze. Turistický průvodce sice nabízí krásné pohledy z vrcholků kolem lázní, my však pro mlhu nemáme ani tušení, kde tyto vrcholky jsou.
A tak přes Schottwien, jehož pevnost střežila přístup do Semmeringu, ujíždíme do Vídně. Barokní zámek Schönbrunn, nacházející se mimo vídeňské centrum, je zalit podzimním sluncem. Jádro tohoto rozlehlého zámku vzniklo v letech 1695-1749 podle plánů Fischera z Erlachu a N. Pacassiho. K zámku neodmyslitelně patří rozlehlý park. Vyjdeme až ke 100 m dlouhému a 19 m vysokému glorietu, díváme se na Schönbrunn, na pestré květinové záhony různých tvarů před ním i na Vídeň za ním.
Šestidenní putování se pomalu chýlí ke konci, píšeme poslední stránku našeho „palubního deníku“. Můžeme bez váhání říci, že to bylo putování náročné, i když vedlo po prvotřídních komunikacích. Přineslo nám však řadu nových poznatků o zemi, s níž nás na čas svázal historický vývoj, i o současných lidech v ní.
