– Where are you from? Odkud jste? A proč jste přijeli právě do Íránu?
To už jsme slyšeli snad stokrát – a už i víme jaké otázky budou následovat: jestli máme rodinu, jestli jsme křesťané, kde už jsme byli a kam že se ještě chystáme. A většina takových rozhovorů končila výzvou, abychom, až se vrátíme domů, o Íránu všem vyprávěli – o tom, že je to skvělá země. Takže když teď nepotvrdím, že Írán je fakt super – super lidi, super příroda, krásné památky, neuvěřitelná historie, skvělá hudba, kouzelná atmosféra – tak na náš dům snad ty desítky a desítky lidí, kterým jsme to slíbili, shodí svou atomovou bombu.
Nebo ji ještě nemají?
Ne – z tohoto důvodu jsme do Íránu nepřijeli.
Íránský Ázerbajdžán
Peršané tvoří asi jen polovinu ze 60 miliónů obyvatel země. Nejpočetnější menšinou jsou obyvatelé turkického původu, žijící na severozápadě Íránu, příbuzní Turkům a Ázerbajdžáncům. A právě do Tabrízu, největšího města této oblasti jsme brzy ráno přijeli vlakem z Istanbulu.
Samotný vstup do země nějaký šok nebyl, hranice jsme totiž prospali, žádná obávaná důkladná kontrola se nekonala, jen razítko do pasu a tradá. Takže už musíme zapomenout na alkohol, ten je v celé zemi zakázaný (jedinou výjimkou je křesťanská menšina, která může při mešních obřadech po(u)žívat skutečné víno), v Íránu se nesmí hrát karty a ani nemůžeme chodit po městě v kraťasech. Mnohem horší ale bylo zvyknout si na šílený provoz na ulicích íránských měst, hustý vzhledem k tomu, že benzín stojí v přepočtu méně než 8 Kč za litr. Přejít víceproudou ulici se rovná malému dobrodružství.
Zdejší kraj není téměř vůbec navštěvován turisty, přitom má co nabídnout: středověké pevnosti, skalní města, pohodlně se dá vylézt i na sopečný Sabalan, horu o pár metrů vyšší než Mont Blanc, s kráterem vyplněným krásným zamrzlým jezírkem.
Pořád nás někdo oslovuje, řada lidí umí docela slušně anglicky.
Jazd
Velkým skokem jsme se přesunuli z nejchladnější části Íránu až sem, na okraj pouště. Byli jsme docela zvědaví na teplotu vzduchu, ale nečekalo nás nic mimořádného: vlak přijel totiž už v pět hodin ráno a to bylo docela chladno, přes den se teploměr vyšplhal na cca 38 stupňů. Ve stejné dny bylo v Česku 37 stupňů.
Přestože sami Íránci nepovažují Jazd za mimořádně zajímavé město, pohledem cizince patří k nejhezčím městům Íránu. Staré město s množstvím starých uliček a hliněných domů, nad kterými se zvedají minarety středověkých mešit, je velice působivé. Věže vyrůstající z nízkých domů sloužily jako předchůdce klimatizace – umožňují cirkulaci vzduchu v domě.
Kolem města je také několik zoroastriánských míst ( – zoroastriánství je prastaré a stále živé náboženství, které v zemi převládalo před příchodem islámu, dnes už má jen několik tisíc příznivců). My jsme vyrazili městskou dopravou (lístek stojí asi 50 haléřů) ke věžím ticha. Ještě před několika desítkami let se tady pohřbívalo tak, že se tělo nebožtíka vyneslo na vrchol této věže a nechalo supům. Přitom kněz sledoval, zda sup vyklovne první pravé oko, to pak nebožtíka čeká dobrá budoucnost, nebo levé, což značí budoucnost ponurou. Dnes už pohřbívají klasickým způsobem v nedalekém hřbitově. Ale budoucnost se dozvíme jak?
- www.iranmania.com/news – události pohledem íránských novin
- www.iranchamber.com – stránky o íránské historii a kultuře
- www.sarzamin.org – perská (íránská) populární hudba ke stažení ve formátu MP3
- www.voldrich.net/web_1/c88.php – detailní popis a více fotek z naší cesty (česky)
Šíráz
Město básníků. Město slavíků a růží. Kdysi i město vína. Stále ale srdce perské kultury. Pokud byste v Íránu udělali anketu o nejoblíbenější město v zemi, vyhrál by to Šíráz. U nás více zabodovaly Isfahán a Jazd. Město totiž jako celek příliš oslnivé není, některé detaily jsou ale zase úchvatné. Mauzoleum básníka Háfeze je nezapomenutelné… Člověk ani neví, co všechno se tu děje a co všechno se tu může stát… Atmosféra mauzolea Sádího je chladnější – Sádí totiž místo lásky a vína (jak to dělal Háfez) opěvoval trpělivost, asketismus, odříkání a smíření.
Častým tématem našich rozhovorů s místními lidmi je i tamní současná politická situace. Je v lecčems podobná situaci u nás před rokem 1989 – většina lidí na současné poměry nadává, tohle určitě nechtěli, tvrdí, že je to neudržitelné a že to jednou padne, ale aktivně protestují jen jednou za čas studenti vysokých škol. Až na spoustu naprosto nesmyslných omezení se v Íránu ani nežije tak špatně, je tu zcela bezpečno (jako v každé totalitě) a životní úroveň především těch chudších vrstev (věrných příznivců současného režimu) je vyšší než v okolních státech. I když mnoho lidí už emigrovalo do západního světa.
Isfahán
Isfahán je nejhezčí město Íránu. V dnešní době je město známé výzkumným centrem pro obohacování uranu, v 16. století město znamenalo víc: podle tehdejší říkanky „Esfahan, nesfe žahan“ polovinu světa… Imámovo náměstí je opravdu veliké, patří k největším na světě. Mešity jsou poctivě vyzdobeny do detailů, krásná je malá mešita šejcha Lotfolláha s krémově zbarvenou kopulí i Imámova mešita s kopulí tmavě modrou. Když projdeme z náměstí bazarem, dostaneme se k největší mešitě v Íránu, středověké mešitě Žameh. Na opačné straně od náměstí je tři sta let stará, stále funkční islámská škola Čahar Bag.
Během celé naší cesty jsme byli víckrát zvaní např. na čaj, pozvání k četbě koránu, kterého se mi dostalo zde, si ale vážím asi nejvíce. Podobný význam má např. pozvání katolíků k eucharistii: korán je totiž doslova zapsaným božím hlasem a muslimové právě při četbě koránu v arabštině nejvíce zažívají přítomnost Boha. Do křesťanské katedrály na druhé straně řeky se mi ale po tom všem dostat nepodařilo, pátek odpoledne je zavírací den i pro místní arménskou menšinu…
Celá cesta trvala 5 týdnů, vyšla nás každého asi na 14 tis. Kč a baťoh při odjezdu vážil zhruba 15 kg. Takže všem, kteří tohle unesou a snesou, můžu cestu do Íránu jedině doporučit – dokud je Írán bezpečná země otevřená turistům.
