Další článek jsem se rozhodl věnovat problematice a zážitkům ze stopování. Když se vrátím úplně na začátek své cesty za poznáváním světa, slovo, které se nejvíce tlačí na povrch je „stopování“. Bylo mi 18 let a strašně jsem chtěl udělat něco šíleného, neobvyklého a být mezi svými vrstevníky něčím výjimečný. Dnes už to tak samozřejmě nevnímám, cestování beru jako snahu o pochopení něčeho nového. S mým kamarádem Martinem jsme se rozhodli dobýt Dolomity. V tomto věku moc peněz nemáte a stopování se jevilo jako nejlevnější a taky nejdobrodružnější varianta.
Teď už se trochu posunu v čase, vidím sebe a Martina, jak naivně stojíme na vídeňské dálnici a držíme karimatku s nápisem München / Klagenfurt. Bylo to naše první velké cestování. Každé v dálce se objevené auto pro nás znamenalo naději, že už budeme konečně „na cestě“. Pořád jsme ještě nic zvláštního neudělali, kromě toho, že jsme lhali rodičům o tom, jakým způsobem budeme cestovat. A každé z těch aut nám sráželo sebevědomí níž a níž. Byl jsem tak ostýchavý, že vždy, když nás auto minulo, jsem se nemohl na šoféra podívat.
Stopovali jsme asi 15 minut, ale mně se zdálo, jako by to byla věčnost. Začínal jsem mít pesimistické myšlenky. Jak už jsem psal, bylo to naše první stopování a já jsem si myslel, že nám budou všichni zastavovat jako bychom měli koupené jízdenky. Teď už vím, že stopovat hodinu či dvě není nic neobvyklého. Další z mnoha barevných, plechových vozítek projíždělo kolem nás, ale značně pomaleji než ostatní, až najednou stálo. Bylo to jako facka euforie. Postarší černé Volvo stálo asi 15 m od nás.
Jeden z nás se za ním rozběhl, aby zjistil, co bude dál. Když jsme se ujistili, že nás vezme, konečně mohla vypuknout radost v její nejčistší dětské podobě. Zmohl jsem se jen na slovo „jo“, které jsem opakoval stále dokola. S každým zakřičeným „jo“ jsem ze sebe uvolňoval tu radost, která mě tlačila pod kůží.
Jízda byla skvělá, bylo to staré prostorné Volvo, které mělo najeto 180 000 km, ale to na jeho komfortu nic neměnilo. Na rovinu vám řeknu, že i kdybych jel na korbě plné hnoje, stejně bych se v tu chvíli cítil jako král. Krásná plynulá letní jízda mě uspávala, sem tam jsem se podíval, kde jsme a letargicky jsem zíral na míhající se svodidla, od kterých se odráželo slunce. Martin už tak klidný nebyl, nemá rád rychlou jízdu a auto frčelo 200–220 km/h a u toho si náš řidič sem tam hrál s notebookem, který byl na sedadle spolujezdce. Jel do Německa, byl na služební cestě ve Vídni. Dodnes na toho člověka vzpomínám, zajel si k vůli nám asi 200 km navíc, a když jsme mu tlačili do rukou nějaká eura, odpověděl jen: “ I like driving“ usmál se a odjel.
Byli jsme uprostřed Mnichova a nutně jsme se potřebovali dostat na cestu, která vedla do Itálie. Na benzínce jsme prozkoumali mapu a vydali se nadzemkou k cestě, která otvírala cestu k horským velikánům.
Náš další cíl byla Itálie nebo přinejmenším Innsbruck. Zastavil nám mladý pár, který jel ve třídveřovém Peugeotu 206 (velmi malé autíčko), navíc měl plný kufr, takže jsme se nějak nasoukali dovnitř a vezli se asi 50 km. Vysadili nás kdesi uprostřed dálnice a my jsme v poklidu stopovali asi půl hodiny, když nám zastavilo černé BMW. Pobrali jsme všechny věci a jako o život jsme utíkali k autu, ale místo usměvavého řidiče se na nás za okýnkem smál odznak dálniční policie. Když jsme si nasedli, zjistili jsme, že se na dálnici nesmí stopovat. Naše výmluvy typu „My jsme to nevěděli“ nebo „U nás se to může“ nebrali moc na vědomí. Museli jsme předložit občanky, zapsali si nás do databáze a naštěstí se to obešlo jen s napomenutím bez pokuty. V tu chvíli jsme zjistili, že cestování je jako sex, jednou jsi nahoře a jednou dole. Zavezli nás na nejbližší odpočívadlo.
Tady jsme se dali do řeči s jedním mladým Němcem, který stopoval do Říma. S policajty už měl své zkušenosti a řekl nám, ať to moc neřešíme a prostě se máme ptát lidí, kteří odjíždějí z odpočívadla, jestli nás někam po cestě nehodí. Stálo při nás štěstí. Asi po 2 hodinách jsme našli odvoz v podobě mladé Němky. Dodnes se divím, že vzala dva takové otrhance.
Svezli jsme se s ní do Innsbrucku. Tady nás nabrali dva studenti, byl to pár. Hudba jim hrála naplno a cestu si užívali stejně jako my. Vezli jsme se až do Bolzána (Itálie), odtud to bylo už jen pár kilometrů do Cortiny.
Stopování v Dolomitech už bylo o mnoho jednodušší, tady vám zastaví skoro každý. Jediný větší stres jsme měli, když nás nabral postarší pár a řidič měl na volantu napsáno kde je pravá a levá strana. Při stopování poznáte opravdu spoustu lidí a každý je úplně jiný, záleží jen na vás, co si z toho setkání odnesete. Je to prostě náhoda, jaká osobnost a člověk vám zastaví. Myslím, že o tom, jestli vás právě dotyčný člověk nabere, rozhodují maličkosti, třeba barva trička, způsob držení palce atd.
Cestou zpět jsme tak tak ujeli italské policii, provinili jsme se stejným způsobem jako v Německu, strávili asi 4 hodiny stopováním v Innsbrucku, zažili nejhorší bouřku v životě a dali si skvělý hamburger v Brně. Po této cestě jsem zásadně změnil názor na stopaře, nemusí to být jen lidé bez peněz, kteří vám nemají co předat.
Stopování je kouzelná věc, někdy máte pocit, že můžete chodit po vodě, jindy jste psychicky dole a ani nevěříte v návrat domů, ale vždy jste naplněni novými pocity a zážitky a to je na něm to nádherné.
Další článek jsem se rozhodl věnovat problematice a zážitkům ze stopování. Když se vrátím úplně na začátek své cesty za poznáváním světa, slovo, které se nejvíce tlačí na povrch je „stopování“. Bylo mi 18 let a strašně jsem chtěl udělat něco šíleného, neobvyklého a být mezi svými vrstevníky něčím výjimečný. Dnes už to tak samozřejmě nevnímám, cestování beru jako snahu o pochopení něčeho nového. S mým kamarádem Martinem jsme se rozhodli dobýt Dolomity. V tomto věku moc peněz nemáte a stopování se jevilo jako nejlevnější a taky nejdobrodružnější varianta.
Teď už se trochu posunu v čase, vidím sebe a Martina, jak naivně stojíme na vídeňské dálnici a držíme karimatku s nápisem München / Klagenfurt. Bylo to naše první velké cestování. Každé v dálce se objevené auto pro nás znamenalo naději, že už budeme konečně „na cestě“. Pořád jsme ještě nic zvláštního neudělali, kromě toho, že jsme lhali rodičům o tom, jakým způsobem budeme cestovat. A každé z těch aut nám sráželo sebevědomí níž a níž. Byl jsem tak ostýchavý, že vždy, když nás auto minulo, jsem se nemohl na šoféra podívat.
Stopovali jsme asi 15 minut, ale mně se zdálo, jako by to byla věčnost. Začínal jsem mít pesimistické myšlenky. Jak už jsem psal, bylo to naše první stopování a já jsem si myslel, že nám budou všichni zastavovat jako bychom měli koupené jízdenky. Teď už vím, že stopovat hodinu či dvě není nic neobvyklého. Další z mnoha barevných, plechových vozítek projíždělo kolem nás, ale značně pomaleji než ostatní, až najednou stálo. Bylo to jako facka euforie. Postarší černé Volvo stálo asi 15 m od nás.
Jeden z nás se za ním rozběhl, aby zjistil, co bude dál. Když jsme se ujistili, že nás vezme, konečně mohla vypuknout radost v její nejčistší dětské podobě. Zmohl jsem se jen na slovo „jo“, které jsem opakoval stále dokola. S každým zakřičeným „jo“ jsem ze sebe uvolňoval tu radost, která mě tlačila pod kůží.
Jízda byla skvělá, bylo to staré prostorné Volvo, které mělo najeto 180 000 km, ale to na jeho komfortu nic neměnilo. Na rovinu vám řeknu, že i kdybych jel na korbě plné hnoje, stejně bych se v tu chvíli cítil jako král. Krásná plynulá letní jízda mě uspávala, sem tam jsem se podíval, kde jsme a letargicky jsem zíral na míhající se svodidla, od kterých se odráželo slunce. Martin už tak klidný nebyl, nemá rád rychlou jízdu a auto frčelo 200–220 km/h a u toho si náš řidič sem tam hrál s notebookem, který byl na sedadle spolujezdce. Jel do Německa, byl na služební cestě ve Vídni. Dodnes na toho člověka vzpomínám, zajel si k vůli nám asi 200 km navíc, a když jsme mu tlačili do rukou nějaká eura, odpověděl jen: “ I like driving“ usmál se a odjel.
Byli jsme uprostřed Mnichova a nutně jsme se potřebovali dostat na cestu, která vedla do Itálie. Na benzínce jsme prozkoumali mapu a vydali se nadzemkou k cestě, která otvírala cestu k horským velikánům.
Náš další cíl byla Itálie nebo přinejmenším Innsbruck. Zastavil nám mladý pár, který jel ve třídveřovém Peugeotu 206 (velmi malé autíčko), navíc měl plný kufr, takže jsme se nějak nasoukali dovnitř a vezli se asi 50 km. Vysadili nás kdesi uprostřed dálnice a my jsme v poklidu stopovali asi půl hodiny, když nám zastavilo černé BMW. Pobrali jsme všechny věci a jako o život jsme utíkali k autu, ale místo usměvavého řidiče se na nás za okýnkem smál odznak dálniční policie. Když jsme si nasedli, zjistili jsme, že se na dálnici nesmí stopovat. Naše výmluvy typu „My jsme to nevěděli“ nebo „U nás se to může“ nebrali moc na vědomí. Museli jsme předložit občanky, zapsali si nás do databáze a naštěstí se to obešlo jen s napomenutím bez pokuty. V tu chvíli jsme zjistili, že cestování je jako sex, jednou jsi nahoře a jednou dole. Zavezli nás na nejbližší odpočívadlo.
Tady jsme se dali do řeči s jedním mladým Němcem, který stopoval do Říma. S policajty už měl své zkušenosti a řekl nám, ať to moc neřešíme a prostě se máme ptát lidí, kteří odjíždějí z odpočívadla, jestli nás někam po cestě nehodí. Stálo při nás štěstí. Asi po 2 hodinách jsme našli odvoz v podobě mladé Němky. Dodnes se divím, že vzala dva takové otrhance.
Svezli jsme se s ní do Innsbrucku. Tady nás nabrali dva studenti, byl to pár. Hudba jim hrála naplno a cestu si užívali stejně jako my. Vezli jsme se až do Bolzána (Itálie), odtud to bylo už jen pár kilometrů do Cortiny.
Stopování v Dolomitech už bylo o mnoho jednodušší, tady vám zastaví skoro každý. Jediný větší stres jsme měli, když nás nabral postarší pár a řidič měl na volantu napsáno kde je pravá a levá strana. Při stopování poznáte opravdu spoustu lidí a každý je úplně jiný, záleží jen na vás, co si z toho setkání odnesete. Je to prostě náhoda, jaká osobnost a člověk vám zastaví. Myslím, že o tom, jestli vás právě dotyčný člověk nabere, rozhodují maličkosti, třeba barva trička, způsob držení palce atd.
Cestou zpět jsme tak tak ujeli italské policii, provinili jsme se stejným způsobem jako v Německu, strávili asi 4 hodiny stopováním v Innsbrucku, zažili nejhorší bouřku v životě a dali si skvělý hamburger v Brně. Po této cestě jsem zásadně změnil názor na stopaře, nemusí to být jen lidé bez peněz, kteří vám nemají co předat.
Stopování je kouzelná věc, někdy máte pocit, že můžete chodit po vodě, jindy jste psychicky dole a ani nevěříte v návrat domů, ale vždy jste naplněni novými pocity a zážitky a to je na něm to nádherné.
